Pospolné zřízení

Základním postulátem živého tvora je ‚Žít a nechat žít‘. Společenský tvor kromě toho vyvtáří předivo vztahů k dalším členům společnosti, vůbec ke svému okolí - a také vědomí své existence v toku času – od svých předků, od nichž přebíráme tento svět, ke svým potomkům, jimž jej zase předáváme. Taková společnost se vyznačuje vnitřní jednotou a společenskou pamětí i společenským vědomím. Zodpovědnost jedince je postavena jako zodpovědnost vůči společenství, předkům i potomkům. Rozhodování jedince probíhá na základě syntetického pohledu na svět a je vymezeno souborem obecně platných nepsaných pravidel. Tato pravidla ani nelze striktně vyjádřit, protože za různých podmínek vystupují různé aspekty a podle toho váhu získávají různá omezení a různé koncepty řešení. Jen tak mimochodem, toto se silně podobá diferenciálním rovnicím. Taková společnost zná celou řadu společenských vztahů. Podstatnými jsou služba, povinnost, láska, péče a nátlak. A nakonec také směna - trh. Společnost je striktně hierarchicky členěna, jejím základním prvkem je rodina a občina. Proto mezi základní prvky vyšších forem organizace společnosti patří paternalizmus. Spravedlnost je výrazným činitelem legitimizace státu.

Univerzálně platný soubor pravidel, kterým se členové společnosti musí podřídit a podle něho konat, do značné míry omezuje svobodu jednání. Ve společnosti má každý jedinec řadu povinností, které je povinen vykonávat, aniž by mu z toho plynul nějaký bezprostřední zisk. Je samozřejmě pravda, že tyto povinnosti nejsou stanoveny nijak striktně, běžné jsou možnosti volby, přesto mohou nastat situace, kdy společnost může od jedince vyžadovat i oběť vlastního života. Na druhé straně společnost přináší svým členům řadu výhod, které nepodléhají nějakým úhradám. Takovou základní výhodou, vyplývající ze samotné povahy společenství, je určitá forma ochrany a elementárního (nebo i silného) sociálního pojištění, vztahujícího se na všechny členy, tedy i rodinné příslušníky. Podle svých možností společenství samozřejmě poskytuje i další bezplatné služby, typicky se jedná o vzdělání dětí a zdravotnictví. Potom i onen okrajový požadavek vlastní oběti nelze brát tak fatálně, protože na druhé straně dává společnosti přežít kritické situace a obětující se jedinec tento krok podstupuje pro záchranu svojí rodiny, občiny a státu.

Velkou sílu pospolné společnosti dávají ideje ‚společného díla‘. Když se společnost rozhodne k nějakému kroku, členové společnosti je přebírají za své a podle svých schopností se na dosažení cílů podílejí. Charakteristická jsou jednohlasná rozhodnutí, prostě pospolná společnost taková považuje za optimální a snaží se jich dosáhnout. Výsledkem je jako by neobvykle mohutný, prakticky synergický efekt. Za typický projev takového úsilí můžeme považovat vítězství SSSR ve 2. světové válce. Na druhé straně narušování mravních principů společnosti, především elitářství, vede k rozčarování a rozkladu celé společnosti a státu. Rozpad SSSR je opět typickou ukázkou.

Dosažení všeobecného souhlasu je podmíněno všestrannou výhodností rozhodnutí. Proto společnost k takovým rozhodnutím směřuje. Základním rituálem potvrzujícím dosažení dohody je hlasování, které by mělo vyjádřit jednotu - a proto by mělo být jednohlasné. Nepřipomíná Vám to něco z reálií socializmu? Jenomže vše nasvědčuje tomu, že naše společnost tehdy vlastně povahu společenského zřízení vůbec nechápala. Nechápala to zřejmě ani ‚vedoucí síla‘ (tedy KSČ), která kdysi okopírovala nějaká fungující schémata, založená někým jiným. Ještě horší ovšem byla skutečnost, že ‚inteligence‘ nedokázala uvažovat jinak, než liberálně a celý tento koncept prostě proklela a pomluvila. Protože tato ‚inteligence‘ ‚vzdělávala‘ obyvatelstvo, lidé se nakonec od tohoto společenského konceptu zcela odvrátili.

Totalitarizmus

Oblíbeným hororem liberálních ideologů a nevzdělaných (či spíše nevzdělatelných?) inteligentů je řev na téma totalitní společnosti. Tento pojem samozřejmě existuje, je běžnou vlastností pospolné společnosti, jen si bude dobré vysvětlit, o co vlastně jde. Tento zideologizovaný termín totiž neznamená vůbec nic jiného, než onen univerzální mravní rámec a univerzálně platná omezení z něj vyplývající, vztahující se na všechny členy společnosti. Je to jen jiné označení souboru pravidel známého ve zjednodušené podobě také jako desatero přikázání božích, jama-nijama a další. Tato pravidla jsou jak prostředky duševní hygieny členů společnosti, tak i prostředky ochrany společenství před asociálními jevy. Totalitarizmus znamená, že společnost nutí své členy uvažovat v celé šíři souvislostí a ne pouze ve vlastním zájmu.

Toto je přirozená součást živých společenství a je zárukou jejich stability.


diskuze


Menu

Úvod
Aktuality
Pospolné zřízení
Kapitalistické zřízení
Bůh synergie
Články
Knihy
Odkazy
Kontakt