Ruské revoluce 2 - mezi revolucemi

zpět

08.03.2017

Mezi revolucemi

Současně s rozpuštěním Státní dumy (převrat 3. června 19071) vydal Mikuláš II. nový, v pečlivém utajení připravený, volební zákon, nazývaný ‚nestydatý‘. Podle zákona vlastní volbu (z volitelů) v rolnické a dělnické kurii prováděla gubernská a újezdní shromáždění, v němž měli většinu bohatí vlastníci půdy. Kromě toho volební právo nebylo všeobecné a už vůbec ne rovné – byl zde majetkový cenzus a v různých kuriích měl hlas člena různou váhu. Takovým způsobem se vládě podařilo v dalších ‚volbách‘ dosáhnout takového složení Státní dumy, že s ní dokázala spolupracovat2.

Současné názory historiků3 říkají, že teprve za pomoci státního převratu vláda dosáhla funkčnosti nově zformovaného parlamentního systému, protože až do té doby Státní duma činnost vlády blokovala. Je také dobré si uvědomit, že tímto krokem se vlastně situace zvrátila do stavu před rokem 1905, a to se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Nic se nezměnilo, důležité otázky se neřešily, pouze se přešlo na nový model práce vlády a tvorby zákonů.

Nejsilnější stranou se stali ‚okťabristé‘ – průmyslníci, obchodníci a poměščici a sekundovali jim ‚nacionalisté‘ a ‚pravicoví‘. Teprve v době války se Státní duma pod vedením tzv. ‚Progresívního bloku‘ tvořeného kadety, pokrokovými a levými okťabristy postavila do opozice proti vládě4.

Stolypin

Nejvýraznější postavou této doby se stal energický P. A. Stolypin5, jmenovaný v roce 1906 po rozpuštění první Státní dumy předsedou vlády. Nejprve se pokusil složit vládu za účasti poslanců druhé Státní dumy, ale po neúspěchu jednání sestavil čistě úřednickou vládu. Stolypin byl zřejmě jednou z hlavních postav červnového převratu a s třetí Státní dumou se mu podařilo navázat částečnou spolupráci poté, co Státní duma přestala trvat na pozemkové reformě (velkou váhu v ní měli nyní poměščici).

Vláda tedy jakžtakž spolupracovala se Státní dumou na tvorbě běžných zákonů (například na zákonu o státním rozpočtu), ovšem koncepční změny měly problémy s konzervativizmem Státní rady. Díky tomu se Stolypin neodvážil předkládat důležité zákony o občanské a náboženské rovnosti a nepodařilo se mu prosadit velmi potřebné správní reformy. Státní rada automaticky zamítala zákony odsouhlasené Státní dumou, podle ní příliš radikální.


Stopypin pronesl 10. 5. 1907 ve Státní dumě projev, ve kterém vysvětlil cíle reformy. Jeho řeč byla zakončena větou: „Oni potřebují velký otřes a my velké Rusko!“ Z jeho projevu vyplývá rozsah paniky, která zachvátila vládu i celou vzdělanou společnost. Tehdy dokonce i liberálové žádali provést pozemkovou reformu, Stolypin se však postavil proti. Argumentoval docela rozumně, že nemá smysl dát půdu všem, pracovitým i líným, a že to vytvoří špatný precedent. Stolypin vysvětlil poslancům, že vzít půdu poměščikům by Rusko zničilo. V létě roku 1917 přesně na tato Stolypinova slova došlo. Ovšem Stolypin si neuvědomil, že nevzít půdu poměščikům bylo stejně zničující. Dále mu nedošlo, že problém rolnictva v Rusku má historické kořeny a odtud se prostě musí začít.

Stolypin vsadil na pracovité. A tvrdil cosi o mravním rozměru. Jenže zcela zapomněl na ty ostatní – kterým v podmínkách ruského podnebí nezbylo nic jiného, než vzít do ruky kyj … Rolníci to pochopili rychle a proti reformě se ostře ohradili. Uveďme příklad:


Podle názoru zemědělců Státní duma zákon neschválí, protože je ke škodě nejchudších a chudých rolníků. Vidíme, že každý hospodář může vystoupit z komunity, a získat vlastní půdu. Cítíme, že se tímto způsobem ožebračují děti dnešního obyvatelstva. Koneckonců, půda patří ‚občině‘ jako celku, nikoli pouze stávajícím členům, patří i jejich dětem a vnoučatům.“6


Stolypin nejen řečnil. Již 9. 9. 1906 prosadil zákon, kterým každý sedlák, disponující půdou, mohl kdykoliv z občiny vystoupit. Všechna jeho políčka musela být scelena a předala se mu do soukromého vlastnictví. Půdu mohl prodat, ale pouze rolníkům, občině, nebo družstvům (!). Další zákon byl vydán 14. 6. 1910. Likvidoval velkou část občin (s velkými příděly půdy) a jejich členy, bez ohledu na jejich postoj, měnil na soukromé vlastníky půdy. V dalším byl vývoj odlišný od toho, jak si jej Stolypin maloval: O vystoupení z občiny nežádali nejlepší hospodáři, ale naopak ti nejslabší, kteří spoléhali na to, že prodejem půdy konečně přijdou k penězům … Prvním (a vlastně jediným) plodem jeho reformy se tak nestali silní rolníci, ale rolnický proletariát, zcela zbídačený a mimořádně spolehlivý zdroj problémů. Protože církev v této době podporovala vládu, lidé se od ní začali masově odvracet. Kdepak bolševici, samotná ruská vláda vehnala lid do další revoluce a církev tleskající tomu bezpráví si za ztrátu svých oveček mohla sama!

O ‚mravní stránce‘ se přesvědčovali rolníci až do roku 1917. A oni potom předvedli, co se naučili. Například stížnost přednesená roku 1916 carevně-matce Marii Fjodorovně (nikoliv Alexandře – je vidět, jak se na ni lidé dívali). V ní si manželky bojujících vojáků stěžují, že skupina bohatších rolníků (sedláci, co měli 20-40 desjatin – to vypadá na kulaky) požádala o vystoupení z občiny a rozhodnutím úřadů dostali nejlepší půdu. ‚Občině‘ – a tedy i jim – zůstaly podřadné pozemky. Žádaly odklad na poválečnou dobu. Za své protesty skončily ve vězení. To byl říjen roku 1916 …

Ruská dekadence

U mravního rozměru ještě chvíli zůstaneme. A. Buškov psal o případu Věrušky Zasulič. Jen krátce: Zasulič úmyslně postřelila F. F. Trepova a soud ji s hysterickou podporou ruských elit osvobodil. Nebyl to zdaleka jediný případ tohoto druhu. Velkokníže Alexandr Michajlovič ve své knize vzpomínek7 popisuje další podobné případy dekadentní doby před 1. světovou válkou.

Jakýsi Prasolov zastřelil svoji bývalou manželku, protože se mu nelíbilo, jak se chová. Přes dokonanou a úmyslnou vraždu ho soud osvobodil. Další osud dvojice mladíků moskevské ‚zlaté‘ mládeže sice nepopisuje, ale jejich chladnokrevnou vraždu za účelem získání peněz ano. Nelze vynechat poněkud fantastický případ, kdy v bytě inženýra Gileviče byla nalezena mrtvola se zcela rozbitým obličejem. Jeho bratr ho identifikoval ‚podle mateřského znaménka‘ a okamžitě začal inkasovat čtveřici pojistek na celkem 300 000 rublů. Ale vyšetřovatelé mezitím zjistili, že mrtvý není inženýr, ale jakýsi student z provincie, zatímco skutečný inženýr, pobývaje v Paříži, z nedostatku jiného zaměstnání vyrazil do Monte Carlo a prohrál v kasinu. Proto napsal bratrovi, ať mu pošle peníze. No, a protože Ochranka četla dopisy, tuto zprávu zachytila, takže smůla … Nakonec ale skončíme samotným Alexandrem Michajlovičem. On sám orodoval u Mikuláše II. za svého zetě Felixe Jusupova, vraha Rasputina, aby se na to Mikuláš díval, jako na dílo vlastence8… Prostě ruské elity byly zcela demoralizované a samy nedávaly vůbec žádnou šanci nějakého rozumného řešení. Nelze nechápat postoj cara Mikuláše II.

Ještě se podívejme, jak se dařilo dělníkům ve městech. Zatímco během revoluce došlo ke zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby, ihned po nástupu kontrarevoluce buržoazie obrátila a, podobně jako poměščici, jako by ztratila soudnost: Po celém Rusku se platy snížily o 10-50% a pracovní doba se zvýšila na 12-13 hodin a zároveň byly obnoveny pokuty za vše možné, včetně ‚dlouhého pobytu na záchodě‘. O možnosti využít práva daná carským Manifestem, například právo shromažďování v odborech, se většinou dělníkům mohlo jen zdát9.


Aby potlačil revoluční teror, Stolypin ještě v roce 1906 prosadil Zákon o vojensko-polních soudech. Pod něj spadaly ‚zjevné přestupky‘ typu vražd, vydírání, krádeží a útoky na vojenské, policejní a úřední činitele. Tyto soudy nebyly vázány nadbytkem procesních pravidel, měly na vyšetření dva dny a rozsudek následujíc den nabýval platnosti. Vojensko-polní soudy měly nahradit vojenské soudy do té doby soudící teroristy. Vojenské soudy však byly příliš mírné, procesy zdlouhavé a dávaly obviněným právo se hájit, což obžalovaní u vojensko-polních soudů nemohli …

Tento zákon byl později nahrazen Zákonem o vojensko-okruhových soudech, kde již byla definována procesní pravidla. V letech 1906-1910 na základě rozsudků vojensko-polních, řečených ‚rychlopalných‘ soudů bylo na šibenici (takzvaná ‚Stolypinova kravata‘) popraveno (podle různých pramenů) 3-6 tisíc lidí a 66 tisíc lidí odsouzeno k nuceným pracím, zatímco za předchozích 80 let bylo v Rusku popraveno 625 lidí. Vedle toho Kara-Murza uvádí, že 1172 lidí bylo v té době popraveno pouhým nařízením generálních gubernátorů.

Nejasný byl Stolypinův postoj k židovské otázce. Na jedné straně tvrdil, že zbytečná omezení židů přivádějí mladé mezi revolucionáře a inicioval práce na příslušném zákonu. Na druhé straně hlavní antisemitské síly – ‚černosotněnci‘10 byli financováni ze zdrojů ministerstva vnitra. Stolypin byl současně předseda vlády i ministr vnitra a kromě toho vlastní zákonodárnou iniciativu nakonec podrazil. Z návrhu zákona se stal horký brambor, který nakonec zmrazila Státní duma tím, že nikdy nenašla čas pro jeho posouzení. Stolypin alespoň zabránil státní propagaci tzv. Protokolů sionských mudrců, ovšem během jeho vlády bylo dosavadní omezení práv spojené s vírou nahrazeno spojením s původem. Tedy zatímco dosud konvertité práva získali, nyní změnou víry nezískali nic. Jeho posledním krokem v židovské otázce byla snaha vyšetřit a odmítnout údajně rituální vraždu Andreje Juščinského (byla to další ‚hilsneriáda‘; viz Slovníček).

Zemědělská reforma

Nejvýznamnějším počinem tohoto období byla Stolypinova zemědělská reforma. Po zrušení nevolnictví se v Rusku rychle zvyšoval počet obyvatel. Protože rolníkům zemědělské půdy nepřibývalo, musela s nárůstem obyvatelstva klesat výměra na obyvatele. Asi 80% půdy spravovaly ‚občiny‘, větší podíl soukromé půdy byl jen na západě Ruska (viz kapitola Ruská zvláštnost), kde Stoplypin začínal svoji kariéru. Nedoceniv významu ‚občiny‘ a šíři souvislostí, Stolypin ji chtěl prostě zlikvidovat. Vedle toho ovšem reforma zahrnovala také velmi rozumné kroky: vyčlenění pozemků v jednom místě, podpora výkupu půdy poměščiků, podpora investic, podpora družstev, podpora přesídlení a kolonizace Sibiře. Stolypinova reforma snad vedla k jakémusi zvýšení zemědělské výroby, ovšem neodstranila tradiční problém ruské společnosti – a to hlad11, nemluvě už o tom, že poklesly výnosy a zhoršilo se vybavení rolníků12.

Stolypinova reforma se opřela o kulaky, protože se předpokládalo, že bohatí rolníci budou jádrem koncentrace zemědělského hospodaření a časem dojdou k zemědělské velkovýrobě. Nedopadlo to tak. Stolypin hrubě podcenil význam a výkon občiny v podmínkách drsného ruského podnebí, kdy občina představovala systém společenského pojištění. Mimoto realizace reforem si vyžadovala rozsáhlé investice, pro něž vlastně nebyly zdroje, a důsledkem bylo další přetížení rolníků. Ani kulaci nebyli pracanty, za jaké je Stolypin měl, a ani oni neměli zdroje potřebného rozsahu. Byli to jen drobní kšeftaři (něco jako u nás veksláci), lidé se zájmem o peníze, ale bez zájmu o práci. Většina jejich představ končila pronajímáním půdy ukradené rolníkům – protože rolníci dosahovali vyšších výnosů, než velkostatky. Tedy ‚z bláta do louže‘. Namísto poměščiků přišli kulaci. Stolypinova reforma tak jen ‚přelila‘ pozemky od rolníků, přes kulaky často prostřednictvím bank zpět k rolníkům. Jen se rolníkům dále zvýšila zátěž.

Dalším problémem bylo to, že Stolypin původně zemědělskou reformu viděl pouze jako jednu část komplexního reformního úsilí. Neměl prostor prosadit se kvůli problémům se Státní radou (viz výše) a následně i kvůli nedůvěře ze strany Mikuláše II. Ten jeho reformy zmrazil. Samozřejmě veškeré reformní snahy Stolypina skončily úspěšným atentátem v září 1911. Podle různých zdrojů se ze Sibiře vrátilo z několika miliónů lidí 18-60% kolonizátorů, tentokrát již jako bezzemci a pobudové, obzvláště náchylní k jakýmkoliv bouřím.

Příčinou tohoto stavu bylo to, že rozvoj průmyslu se v Rusku odtrhl od rozvoje zemědělství. Ruský rolník neměl v důsledku původní snahy vlády o koncentraci zemědělské výroby na velkostatky v rukou poměščiků prostředky na nákup zemědělské techniky, proto ji průmysl nevyráběl a nerozvíjel se dostatečně rychle. Proto také nemohl absorbovat rolníky (rozvoj průmyslu stačilo zajišťovat samotné dělnictvo ve městech) a nemohl se snižovat počet lidí zaměstnaných v zemědělství13. Proto také rolníci, kteří se nechali Stolypinem přesvědčit, neměli potřebné technické vybavení a neměli šanci jej získat a jejich šance na úspěch byly slabé. Došlo dokonce ke zhoršení vybavení rolnictva jako celku, protože ke kolonizaci se nechali zlákat ti lépe vybavení, kteří tím ale ztratili vše. Z této bezvýchodnosti také vzešel pověstný ruský alkoholizmus.


Obyvatelstvo Ruska dosáhlo roku 1916 počtu asi 160 miliónů. Z nich 25 miliónů žilo ve městech a ze zbytku asi 100 miliónů byli lidé zcela ožebračení, kteří nic dobrého nečekali. A tedy sami moc váhaví vůči svému okolí nebudou. Pro dokreslení společenské situace si ještě připomeňme, že po roce 1905 se velmi zvýšila role Ochranky, která tehdy sankcionovala politické vraždy (vykonávané černými setninami a i revolucionáři), dokonce i vysokých státních úředníků, ve velkém prováděla provokace a lustrovala korespondenci, dokonce i vysoké šlechty.

Cestičky lidí, kteří změní svět

A ještě se podívejme, co dělali naši hrdinové.

Parvus, nyní již německý agent, uzavřel dohodu s Maximem Gorkým na produkci jakési jeho hry. Výnos se měl dělit podle dohody, část měla připadnout RSDDS a část Gorkému. Parvus zorganizoval více než 500 představení a jeho povinnosti před RSDDS a Gorkým činily 130 tisíc marek. Ale nechtělo se mu do toho a skoro došlo na soud. Parvus tak u svých ztratil tvář.

Roku 1912 vypukly balkánské války, a tehdy Parvus udělal velikou kariéru. Usadil se v Istanbulu a stal se poradcem ‚mladoturků‘. Účastnil se obchodů se zbraněmi a zbohatl na nich. Kromě jiného zastupoval i společnost Vickers Limited, což vzbuzuje podezření, že pracoval i pro britskou rozvědku. Prostřednictvím německého velvyslance v Turecku nabídl Německu roku 1915 podrobný plán na vytvoření masívního diverzního hnutí v Rusku. Plán předpokládal podporu bolševiků, lépe řečeno revolucionářů (občas je text wikipédie zbytečně manipulativní, bolševici tehdy neznamenali prakticky vůbec nic) a separatistických hnutí a měl zajistit vystoupení Ruska z války. Prý tím chtěl ve skutečnosti vyvolat socialistickou revoluci14. Parvus se pak pokoušel zatáhnout do svých sítí Lenina, ten však věděl o jeho hrátkách s německou rozvědkou a (stejně jako v případě japonských peněz) nechtěl s ním mít nic společného.

I kolem Trockého se začaly dít podivné věci. Po útěku z vyhnanství se usadil ve Vídni a nadále vystupoval jako ‚nefrakční sociální demokrat‘. V roce 1908 začal vydávat noviny ‚Pravda‘. Po III. sjezdu RSDDS, který znamenal definitivní rozkol bolševiků a menševiků, se pokusil zorganizovat sjednocující konferenci. Neuspěl a přestal se o sjednocení frakcí zajímat, dokonce začal vystupovat proti Leninovi. Pořádal nákladné cesty a získával mezi dělníky stoupence pro světovou revoluci15. Stal se válečným zpravodajem na poli balkánských válek, ale jeho aktivity měly charakter špionáže ve prospěch Německa a jeho tehdejší válečné zpravodajství bylo cíleně protislovanské16. To ukazuje na to, že ho zřejmě financovalo i Rakousko-Uhersko – za diverzi ve smyslu ‚ukrajinizace‘. Brzy si o tom povíme. Po zahájení 1. světové války odešel z Rakouska-Uherska do Francie, kde jeho prstíky v roce 1916 podivuhodně dosáhly i do ruského expedičního sboru ve Francii. Byl za to nejprve zatčen a potom vyhoštěn do Španělska. Tam za podivných okolností dostal čtyři lístky první třídy na parník do USA, kde si díky bankovnímu domu J. Schiffa žil na vysoké noze. Společně s Bucharinem vydával proletářský tisk. USA na něj udělaly velký dojem: „USA jsou kovárnou, v níž se bude kovat osud lidstva“.

Lenin nějaký čas pobýval ve Stockholmu a v lednu 1908 odjel do Ženevy. V té době psal své hlavní dílo Materializmus a empiriokriticizmus. V roce 1912 na Pražské konferenci vedl bolševiky k definitivnímu ustavení vlastní strany. Poslal Kameněva do Petrohradu, aby vedl legální bolševické noviny ‚Pravda‘. Z toho pocházela kolize s Trockým, protože ten v emigraci vydával noviny stejného názvu. Potom Lenin žil v Haliči ve městě Poronin. Na začátku války byl pro podezření ze špionáže ve prospěch Ruska zatčen. Po propuštění odjel do Švýcarska, kde se sešel s dalšími bolševiky a pokračoval v psaní svých klíčových děl17. Odmítl nabídku Rakouska-Uherska zprostředkovanou Parvusem financovat tisk bolševických novin v Paříži18. Když se dověděl, že němečtí sociální demokraté podpořili válečný rozpočet, prohlásil, že už není sociálním demokratem, ale komunistou. Tím také dosti nenápadně dal najevo svoji novou politickou orientaci – společenství všech, občinu, komunitu.

Koba se v té době začal proměňovat ve Stalina. Vyskytoval se střídavě v Zakavkazí, kde vedl bolševické organizace a boj proti menševikům, a ve vyhnanství na Sibiři, odkud pravidelně utíkal. Místodržící na Kavkaze mu nakonec zakázal v Zakavkazí a Stalin se pro změnu střídavě vyskytoval na Sibiři a v Petrohradu. Na Pražské konferenci byl v nepřítomnosti zvolen členem ÚV bolševiků a zároveň se stal i členem Ruského byra bolševiků. Stalin sám v té době ‚obdivoval krásy dálné Vologdy‘ … V roce 1913 toto škatule škatule hejbejte se přestalo bavit i Petrohrad a poslali ho do Turuchamského kraje na severu Sibiře. Odtud se utéci nedalo19.

Rusové za hranicemi říše

Je zajímavé, že ruské obyvatelstvo se rozšířilo i do oblastí, které vlastně ruskému impériu nikdy nepatřily. Nejzápadnějšími lidmi, kteří mluvili rusky, hlásili se k pravoslaví a považovali se za Rusy, byli obyvatelé Haliče. Při dělení Polska Halič získalo Rakousko-Uhersko. To nebylo nic zvláštního: mocní si rozdělili území méně mocného, vcelku klidně při tom mlaskali a sousta si dělili podle své okamžité schopnosti je pozřít.

Pro pozdější vývoj mělo podstatný vliv Srbsko. Za napoleonských dob došlo v Bělehradském pašalíku k jistým nepokojům, do jejichž čela se postavil místní statečný starosta a obchodník, urostlý černovlasý Jiří Petrovič. Nebo-li ‚černý Jiří‘ – turecky kara Djordje, v dějinách známý jako Karadjordje20. Za diplomatické pomoci Napoleona, díky šťastné shodě okolností a prozíravé politice Srbska se Turkům nepodařilo vývoj potlačit a na hranicích velkých a mocných říší vzniklo zpočátku miniaturní a polonezávislé Srbsko. To časem nezávislost získalo a připojilo další území. S pádem Napoleona ovšem skončila sláva a síla Francie a Srbsko se později stalo pro Francii přítěží. Proto Francie fakticky předala svého chráněnce Rusku. Celé to byla dosti složitá intrika, jejímž symbolem se stal Ilja Garašanin21. Na ‚nemocného muže na Bosporu‘, jak se v té době říkalo Osmanské říši, ovšem měla spadeno říše Habsburků. A obratně manévrující (později již samostatné Srbské království) bylo takovou nepříjemnou kostí v krku, která bránila spokojenému spolknutí sousta mocného souseda. Vše se začalo vyhrocovat na přelomu 19. a 20. století.

Srbsko se stavělo proti rozpínavosti Rakouska-Uherska, protože Srbové měli představu, že jihoslovanské národy by se měly osvobodit, samozřejmě pod vedením Srbů. No, vždyť je to normální! Ale působily zde i vnitřní problémy Rakouska-Uherska. Slovanské obyvatelstvo v něm bylo v poníženém postavení. V každém případě v té době ruská moc podporovala a chránila pravoslavnou výspu na Balkáně (to slovanství myslím hrálo podřadnou roli). Rusové vlastně žili i na Haliči a případné expanzívní snahy Rakouska-Uherska by mohly narazit na válku s Ruskem a … na odpor Haliče vůči vrchnosti!

Vládnoucí kruhy Rakouska-Uherska proto hledaly způsob, jak Halič zvládnout. Kromě toho také odmítaly národnostní narovnání a snažily se ‚eliminovat‘ nespokojený slovanský živel. Státní moc podrobně sledovala aktivitu jednotlivých národnostních spolků22 a vyhledávala takové, které by na Haliči dokázaly vystoupit proti rusky smýšlejícímu etniku.

V době formování Rakouska-Uherska se v tamější ruské inteligenci společnosti zformovaly dva ideové proudy. ‚Starorusíni‘ se považovali za Rusy a začali postupně prosazovat ideové sjednocení s Ruskem, tedy podporovali zavádění spisovné ruštiny a konverzi k pravoslaví. Přestože náboženská konverze tehdy již byla v Rakousku-Uhersku uzákoněna, právě tato tendence narazila na tvrdý odpor úřadů. V důsledku toho s podporou úřadů začal sílit druhý proud, ‚novorusínů‘, kteří prosazovali ideu samostatného rusínského národa – a především neměli problém s řeckokatolickou konfesí. Přesně v té době se totiž Ruské impérium začalo dostávat do pozice soupeře Rakouska-Uherska. ‚Novorusíni‘ potom na nějaký čas uzavřeli s většinovými Poláky politické kompromisy, které částečně institucionalizovaly jejich představy. Jenomže kompromisy padly pod palbou radikálů a ti nakonec s účastí ‚novorusínů‘ zformovali Ukrajinskou národně-demokratickou stranu a postavili se do ostré opozice proti Polákům23.

Skupiny studentíků – desperátů a z nich vzešlé inteligence prostě začaly razit ideu po staletí potlačované ‚ukrajinské státnosti‘. Byla to vlastně taková ‚lvovská kavárna‘, to je vždy a všude spolek lidí, jejichž schopnosti končí ničením čehokoliv. Ideu ‚ukrajinského národa a státnosti‘ tyto spolky samozřejmě čirou náhodou neobrátily proti své vrchnosti, ale proti Rusku a ruskému obyvatelstvu Haliče. Pochybnou skupinku inteligence podpořila státní moc Rakouska-Uherska, aby rozvířila udavačství, vzájemnou nenávist a vyvolala rozkol a teror uvnitř samotného etnika24.

Nejprve si nacionalisté vyřídili účty s místokrálem Haliče Andrejem Kazimírem Potockým. Potocki sice vedl rozumnou politiku ve městech na západě Haliče, ale rolníkům na východě ustupovat nehodlal a postupoval proti nim velmi tvrdě25. Za ruské revoluce v roce 1905 došlo k vyostření situace i na Haliči. Potocki nasadil agitátory, stávkokaze, četnictvo a armádu a nechal provést rozsáhlé zatýkání. Po zklidnění situace ovšem vyjednával s rolnickými stranami východní Haliče a během voleb v roce 1907, z obavy před socialisty, podpořil ‚moskalofily‘ (proruské strany). Ukrajinští nacionalisté to považovali za provokaci a rozpoutali šovinistickou kampaň, jejímž výsledkem byl úspěšný atentát na Potockého 12. 4. 1908.

Jeho nástupcem se stal Michał Bobrzyński26, o němž nevím, jestli ho mám považovat za nacionalistu polského nebo ukrajinského. Za jeho vlády v roce 1911 vyhráli volby v Haliči sjednocení nacionalisté. V dalším nacionalisté začali útočit na rusky smýšlející obyvatelstvo. Základem se stala udání, jako například udání předsedy Ukrajinského klubu Kosti Levického ministru války Rakouska-Uherska z roku 1912:


Zdalipak je Vaší excelenci známo, že v Haliči je mnoho rusofilských míst, kde se vzdělává mládež, která potom v armádě získává práva dobrovolníků27 a důstojnické hodnosti? Jaké jsou potom naděje na úspěch ve válce, když je v armádě mezi důstojníky tolik nepřátel?“


Na základě tohoto udání byli ruští důstojníci rakousko-uherské armády zbaveni hodností. Ve Vídni proběhl soud s významnými ruskými činiteli, kteří byli odsouzeni za špionáž ve prospěch Ruska na základě toho, že u nich našli rusky psané dopisy, ruské knihy, noviny (distribuované rakouskou poštou ) a pohlednice. Svědek v procesu, advokát Fjodor Vanjo, definoval předmět procesu takto:


Kdo mluví rusky, nemůže být loajální občan Rakouska-Uherska. Loajální občan je pouze Ukrajinec.“


Čistky proběhly mezi politiky, důstojníky, učiteli i studenty, ale teror postihl i rolníky a dělníky. Zpočátku se jednalo pouze o degradace, propouštění, věznění a vyhrožování. Jsou i informace o hladomoru – mělo k němu dojít v roce 191328. Tito lidé podobných výsledků dosahují snadno, ostatně brzy se o tom přesvědčíme. Lidé odmítali vzdát se svého jazyka a své identity ve prospěch jakéhosi pofidérního ‚ukrajinství‘. Ale pozor! To ‚ukrajinství‘ s sebou neslo výhody: klídek, funkce, možnost si nakrást během pogromů … a zcela jistě se našli tací, kteří na to slyšeli. Armáda dostala seznam obcí, v nichž vyhráli ‚rusofilové‘. Tyto obce byly na začátku světové války srovnány se zemí … Ostatně podobně, byť ne tolik vyhroceně, to fungovalo i v dalších končinách Rakouska-Uherska, té občas tolik opěvované říše. I Čechoslováci byli předmětem a obětí stejné politiky.

Po rozpoutání světové války se využily seznamy ‚nespolehlivých‘. Jen bylo nutno někam ty ‚nespolehlivé‘ umístit. A tak podle britského vzoru vznikly v září 1914 v Thalerhofu29 nedaleko Štýrského Hradce a v terezínské pevnosti30 první koncentrační tábory na evropském kontinentu31. Vláda nechala nacionalisty hlásat, že všichni Rusové jsou vlastizrádci, a za dojemné spolupráce se zglajchšaltovanými fanatiky organizovala pochody smrti. Kdo mluvil rusky, měl vytyčenou cestu. Nedělám si nejmenší iluze, že zároveň ve svém fanatizmu si nacionalisté přišli na své a řádně si nabrali z majetku ‚rusofilů‘. A zcela určitě si je podle toho vybírali. Ono to jinak na světě nechodí a oni prostě byli jen gaunery nejhoršího ražení.

Není znám počet mrtvých padlých cestou. Co se týče Talerhofu, mělo tam být umístěno přes dvacet tisíc lidí a podobný počet byl i v Terezíně, dohromady 40-50 tisíc lidí. Represe postihly asi 120 tisíc lidí. Ve skutečnosti celkový počet lidí nahnaných do pochodů smrti, stejně tak i skutečný počet zemřelých, není znám. Mrtví se prostě nepočítali ani cestou, ani v táborech. Dnešní odhady se zakládají na počtech těch, kteří přežili. Fotografie, uvedené v dokumentárním filmu Věry Kuzminy, jsou výmluvné. Rakouští důstojníci pózují u šibenic, u hromady mrtvol a podobně. Samy o sobě zpochybňují oficiální tvrzení o třech tisících mrtvých. Není špatné si počíst v knize svědka a dokumentaristy událostí Vasilije Romanoviče Vavrika32. A to nebylo vše. V Talerhofu zřízení táborů znamenalo jen ohrazení prostoru, do něhož byli internovaní nahnáni tak, že zakrývali celou plochu. Baráky, spíše jen přístřešky, se začaly stavět až na konci roku 1914, do té doby byli vězni ponecháni osudu jen tak na zmrzlé zemi. O kvalitě rakouského personálu pod velením von Stadlera nemá smysl psát, ostatně němečtí následovníci o tři desetiletí později nic nového nepředvedli. Za dozorce s nejhorší pověstí platili Timčuk a Čirovský, oba samozřejmě ‚Ukrajinci‘. Podobně to platilo i o stravě. Asi nebyla tak vědecky přesná jako v třetím rajchu, ale to byl snad jediný rozdíl. Personál se činil! Odhaduje se, že asi dva tisíce lidí bylo umučeno při soukromých zábavách … Tábor zrušil v květnu 1917 po svém nástupu na trůn Karel I. a je velmi špinavou vizitkou sice pracovitého a vytrvalého, ale státnicky neschopného Franze Josefa.

První světová válka

Průběhu první světové války se dotkneme jenom okrajově, podíváme se pouze na několik souvislostí mezi událostmi minulými a budoucími.


Pro začátek zajímavá informace. Traduje se, že na radu Rasputina33 se Mikuláš II. dodatečně pokusil válce vyhnout tím, že chtěl změnit právě vyhlášenou všeobecnou mobilizaci na částečnou. Mikulášův bratranec, Vilém II., císař německý, totiž všeobecnou mobilizací Ruska svůj vstup do války podmínil. Rasputin při této příležitosti předpověděl Mikulášovi, že pokud půjde do této války, jeho dynastie bude svržena. Již v roce 1912, v době balkánských válek, v nichž se Mikuláš II. chtěl angažovat, ho prý Rasputin na kolenou prosil, aby to nedělal. Rasputin také podle francouzského velvyslance Paleologa často upozorňoval cara, že by se měl sblížit s Německem a vystříhat se Francie34.

Problém byl v tom, že generální štáb měl s Mikulášem II. špatné zkušenosti, protože car rád měnil již vydaná rozhodnutí. Proto se důstojníci jednoduše naučili zapírat osoby, které právě obdržely rozkazy od Jeho Veličenstva. Ze zvyku to udělali i tentokrát, a tak se Mikuláši nepodařilo změnit všeobecnou mobilizaci na částečnou – a Rusko bylo do války zataženo.

Rasputin měl ještě jedno proroctví a zajímavé je to, že existuje ve dvou zcela odlišných podobách. Podle té všeobecně známé měl carovi říci, že bude-li zavražděn, bude vyvražděna celá rodina cara35. Jsou ale tvrzení, že ve skutečnosti řekl, že on sám zemře strašlivou smrtí a tou vykoupí život cara a jeho rodiny36. V každém případě Rasputin hodnotil situaci správně.


Ale vraťme se k první světové válce. První otázkou je, proč do ní Ruské impérium vlastně vstoupilo. Povídání o Ferdinandovi, slovanských bratřích a tak podobně jsou dobré jen jako pohádky pro malé děti. Vysvětlení je jednoduché. Rusko tehdy ovládal britsko-francouzsko-belgický kapitál, který si z Ruska udělal svoji kolonii. Válku rozpoutaly britské intriky a britské zájmy na omezení vlivu dalších zemí, především Německa – a také Ruska. Rusko jednak mělo snížit válečné zatížení samotné Velké Británie, jednak se ve válce s dobře připraveným Německem mělo vyčerpat. Vedlejším efektem oslabení Ruska mohla potom být britská expanze do ruské Střední Asie.


Tak jako druhá světová válka, i první světová válka měla dvě hlavní válčiště. Na západě a na východě Evropy. Jenže tenkrát klíčovým válčištěm byla západní fronta, kde probíhaly ony strašlivé mlýnky na maso. Za první světové války byla východní fronta tou klidnější.

A jak si ruská armáda za těchto podmínek stála? Rakousku-Uhersku byla asi celkem rovnocenným soupeřem, ale německé armádě rozhodně nestačila ani výcvikem, ani vybavením.

Zajímavou otázkou jsou ruské ztráty. Na wikipédii37 se část o ruské účasti odkazuje na historika C. V. Volkova, který píše, že Rusko bylo 1. světovou válkou poměrně málo zasažené. Celkové ztráty měly dosáhnout 775-991 tisíc vojáků, tedy pouze 11,5% stavu vojsk. Dokonce prý v Rusku ani nenastaly potíže se zásobováním, takže v týlu údajně v průběhu války nevznikly žádné další ztráty!

Jenomže tomu neodpovídají další informace38, podle kterých ruská armáda do války vstoupila s 1,4 miliónu vojáků a po mobilizaci měla asi 6 miliónu vojáků. A v průběhu války bylo celkem mobilizováno přibližně 16 miliónu lidí. Výšeuvedená Volkovova informace o relativních ztrátách (11,5 %) vzhledem k početnosti vojsk ukazuje na stav armády 6,7-8,6 miliónu vojáků. Na necelý milión padlých by mohlo připadat tak 2 až 3 krát více raněných, tedy asi 2,5 miliónu invalidů, kteří museli být demobilizováni, což dohromady vytváří ztrátu okolo 3,5 miliónu vojáků. Ale v takovém případě by ruská armáda měla mít nejméně 12 miliónu vojáků a to je mimo realitu39.

Daleko pravděpodobnější je názor, že ruské vrchní velení se počty padlých vůbec nezabývalo40 (!) a ani spojencům nesdělovalo žádná čísla s tím, že „svědectví podobného druhu pouze ostouzejí ruskou armádu v očích cizinců“. Podle tohoto zdroje výše uvedené ztráty pocházely z rozboru, který si vyžádala v roce 1917 Francie, ale započteny byly pouze ztráty severního frontu, které se podařilo nějak zkompletovat. Zajímavější pak je tvrzení, že souhrnné číslo ztrát, které získal ruský Červený kříž v zimě 1916/1917 na základě padlých deklarovaných Německem, Rakousko-Uherskem, Bulharskem a Tureckem je 2,2 miliónu vojáků. Celkový odhad padlých ruských vojáků za celou první světovou válku potom činí asi 3,5 miliónu.

Antoine Prost41 uvádí, že ruská armáda měla asi 2 milióny padlých, asi 5 miliónu raněných a 1,5-2 milióny zemřelých nevojáků, především v důsledku problémů se zásobováním – tedy také daleko od tvrzení C. V. Volkova. Pokud tyto ztráty odečteme od celkového počtu mobilizovaných (asi 16 miliónů), vychází početní stav armády asi 9 miliónů vojáků, což již vypadá daleko rozumněji. Zásobování se podle něj za první světové války stalo velkým problémem Ruska a Turecka. Myslím, že buď Axell, nebo Overy42 uváděli, že ruské průměrné denní ztráty byly podobné v obou světových válkách, asi pět tisíc vojáků denně. To by znamenalo za 1. světovou válku asi 5 miliónu mrtvých do Únorové revoluce, tedy podstatně více, než uvádí Volkov. Trochu optimističtější jsou informace na valka.cz43, kde se ruské ztráty odhadují na 1,7 miliónu padlých, ovšem pořád to je dvojnásobek Volkovových tvrzení.

Tak jsme se zase zbavili nějakých iluzí a nyní již plnou parou ke zprvu tak nenápadnému výbuchu.

Poznámky

1Podle Kara-Murzy Stolypin zorganizoval podvržení výzvy k vojenskému povstání posádky v Petrohradu jednomu sociálně-demokratickému poslanci. Potom tu výzvu Ochranka ‚našla‘ a 1.7. Stolypin žádal, aby Státní duma povolila zatčení sociálně-demokratických poslanců. Car Státní dumu rozpustil dříve, než to projednala.

2ru.wikipedia.org/wiki/Избирательная_система_1907_года

3ru.wikipedia.org/wiki/Третьеиюньский_переворот

4ru.wikipedia.org/wiki/Прогрессивный_блок

5ru.wikipedia.org/wiki/Столыпин,_Пётр_Аркадьевич

6Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

7Александр Михайлович Великий Князь: Книга воспоминаний; viz militera.lib.ru/memo/russian/a-m/index.html

8Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

9Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

10Viz slovníček.

11Миронин С.: Воюющие цифры; viz www.contrtv.ru/common/2505/

12Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

13Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

14en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Parvus

15Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

16Film Лев Троцкий.Тайна мировой революции, režie: Огурная Галина

viz idiinvest.narod.ru/new/lt-rev/lt-rev.html

17ru.wikipedia.org/wiki/Ленин,_Владимир_Ильич – při studiu tohoto pramene doporučuji pečlivě sledovat diskuzi, samotný článek je dosti manipulativní a je z tohoto důvodu v diskuzi napadán.

18en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Parvus

19L. Berija: К истории большевистских органиаций Закавказья в период реакции и подъёма рабочего движения.

20cs.wikipedia.org/wiki/Karađorđe_Petrović

21sr.wikipedia.org/wiki/Илија_Гарашанин

22Lin: Tábor smrti Talerhof (1);

viz www.zvedavec.org/komentare/2014/12/6258-tabor-smrti-talerhof-1.htm

23Rychlík, Zylinskij, Magocsi: Dějiny Ukrajiny, Nakladatelství Lidové noviny, 2015

24Lin: Tábor smrti Talerhof (2);

viz www.zvedavec.org/komentare/2014/12/6259-tabor-smrti-talerhof-2.htm

25pl.wikipedia.org/wiki/Andrzej_Kazimierz_Potocki

26pl.wikipedia.org/wiki/Michał_Bobrzyński

27Záložní důstojníci jako ‚jednoroční dobrovolníci‘, viz například Haškův Švejk

28Lin: Tábor smrti Talerhof (2);

viz www.zvedavec.org/komentare/2014/12/6259-tabor-smrti-talerhof-2.htm

29en.wikipedia.org/wiki/Talerhof

Rychlík, Zylinskij, Magocsi: Dějiny Ukrajiny, Nakladatelství Lidové noviny, 2015

30en.wikipedia.org/wiki/Ukrainian_Austrian_internment

31Dokumentární film Věry Kuzminy Убить русского в себе.

viz www.youtube.com/watch?v=A10LluwpVcw

32В. Р. Ваврик: ТЕРЕЗИН И ТАЛЕРГОФ; viz www.ukrstor.com/talergof/terezin.html

33Rasputin Grigorij Jefimovič (1869?-1916) Byl rolnického původu, pocházel z Tobolské gubernie. Stal se mnichem a vykonal řadu cest na významná církevní místa. V roce 1890 se oženil a měl tři děti. V roce 1903 přijel do Petrohradu, kde se stýkal s hodnostáři duchovní akademie. O rok později již získal pověst jurodivého a duchovního vůdce. Koncem roku 1904 se setkal s carem Mikulášem II. a brzy nato začal léčit hemofilika careviče Alexeje. V té době měl velký vliv na panování Mikuláše II. Proto proti němu začala okolo roku 1910 v tisku kampaň. V roce 1914 vznikalo spiknutí za účelem jeho vraždy za účasti členů širší carské rodiny. Koncem roku ho těžce ranila Chionie Guseva. Zavražděn za poněkud absurdních okolností v prosinci 1916 (nejprve ve velkém konzumoval koláče s kyanidem draselným, potom na něj vystřelili, on utekl z paláce, tam se snažil schovat, ale našli ho a strčili do řeky pod led) za účasti knížete F. F. Jusupova, černosotněnce V. M. Puriškeviče, velkoknížete Dimitrije Pavloviče a britského agenta O. T. Raynera.

Rasputin sepsal dvě knihy a je autorem řady proroctví.

34Мышкин Л.: Великобритания - враг России №1, viz icfsp.ru/strategicheskie-novosti/velikobritaniya-vrag-rossii-no1/

35B. Vurm: Tajné dějiny Evropy III; Eminent, 2000

36РЕН ТВ, Игор Прокопенко, viz ren.tv/proekti/samye-shokiruyushchie-gipotezy,

viz též www.youtube.com/watch?v=kHUa1npzru8

37ru.wikipedia.org/wiki/Первая_мировая_война

38Спиридонов Илья: Возрождая Россию; rushor.su/articles/20286

39Vycházím z předpokladu, že početní stav Ruské armády byl počet mobilizovaných mínus počet padlých a raněných a toto číslo by mělo být někde okolo 6-8 milióny vojáků.

40Потери и состояние российской армии во время Первой мировой войны;

viz scisne.net/a890 a také ttolk.ru/?p=19581

41encyclopedia.1914-1918-online.net/article/war_losses

42Axell A.: Válka a Stalin očima sovětských generálů; Naše vojsko; 2005

Overy R.: Rusové ve válce; Dobrovský-BETA, 2004

43Havelka R.: Ztráty za první světové války: www.valka.cz/clanek_1001.html

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500