Ruské revoluce 1 - rok1905

zpět

08.03.2017

Vstanou noví bojovníci

V roce 1894 zemřel Alexandr III. Zemřel silný a vcelku asi oblíbený panovník, byť to nebyl žádný myslitel. Říši svému nástupci předal ve slušném stavu. Jeho ministrem financí byl S. J. Witte, asi poslední imperiální politik, který přes všechny peripetie svého konání za něco stál a za nímž zůstalo velké dílo – Transsibiřská magistrála. Za Wittem byly i další úspěchy, on prosadil zlatý rubl, zahájil výstavbu průmyslu … a k jeho úspěchu na mezinárodní scéně se ještě dostaneme.

Ovšem mezi posledními ruskými panovníky minimálně průměrný Alexandr III. měl dost vážný problém. Je jasné, že s teroristy nenacházel společnou notu, ale neuvědomoval si, že je to plod samotné vládnoucí moci a v podmínkách rozvíjejícího se kapitalizmu prakticky zaniklé mravnosti. Svoji velkou roli v tom sehrála celá ‚vyšší společnost‘ i církevní kruhy, dosud využívající pozůstatky nevolnictví, jako smutného dědictví Romanovců (viz stručné dějiny Ruska ve Slovníčku). Car pouze uměl bez ostychu posílat revolucionáře do vězení a do vyhnanství.

Novým panovníkem se stal car … no, … Mikuláš II. Člověk schopný unést korunu na své hlavě, ale zcela neschopný vládnout veliké říši. Mikuláš II. se v rámci svých nevelkých schopností snažil vystupovat jako hodný panovník, například odpouštěl a snižoval daně, ale ani on si neuvědomoval příčinu silného odporu veřejnosti. V čem vlastně spočívaly slabiny Mikuláše II. je otázkou. Jsou názory, že až tak duševně slabý nebyl a velmi dobře si uvědomoval situaci okolo. Ale v té dekadentní době neměl zájem vyvíjet iniciativu, protože tušil, že by se mohl až příliš snadno objevit atentátník1. Hrdina prostě asi nebyl.

Veliké Rusko bylo v té době zemí, kde neexistoval rozumný právní režim. Veškeré snahy Speranského a Kiseljova nebyly dotaženy do konce a postavení obyvatelstva ve své podstatě záviselo jen na jejich předcích, síle a drzosti. Ani náznakem neexistoval nějaký rozumný právní řád, politická svoboda a možnost obyvatel podílet se, byť i jen formálně, na správě říše. Lidé se prostě dělili na chudé (ti byli bezmocnými loutkami v rukou bohatých) a bohaté, kteří zase, v rámci svého postavení, měli na tom svém ‚rybníčku‘ absolutní a prakticky nikým neomezenou moc. Mocní vládli lidem okolo velmi tvrdě a bezohledně a nezáleželo na tom, jestli to byli vojáci, poddaní, dělníci, sloužící nebo nájemníci.

V tomto směru Rusko skutečně zaostalo za ostatními evropskými státy. To viděla i ruská inteligence a chtěla to změnit. Nebyl to jen nějaký revoluční teror, ve skutečnosti v opozici proti státní moci stáli i lidé umírnění, kteří nechtěli používat zbraní, ale slov. Tito lidé pocházeli z různých společenských vrstev a měli různé představy o správě věcí veřejných. Začalo to zakládáním nejrůznějších politických kroužků, které se postupně proměňovaly na spolky a politické strany. Podstatný (a pro nás těžko pochopitelný) problém byl v tom, že politické strany v ruském impériu byly z principu všechny zakázané, a to dokonce i kdyby stály na pozicích carské vlády.

První vznikl v Rusku jako politická strana spolek zvaný ‚Bund‘. Byl to marxistický, protináboženský a protisionistický Svaz židovských pracujících v Polsku, Litvě a v Rusku2. Vznikl na základě osvětových kroužků a stávkových pokladen. Ustavující sjezd se za účasti 13 delegátů konal v září 1897 ve Vilnu. Po založení Ruské sociálně demokratické dělnické strany (dále jen RSDDS) se ‚Bund‘ na nějaký čas stal autonomním členem RSDDS. S výjimkou krátkého období po roku 1902 se Bund teroristické činnosti vyhýbal. Tato výjimka byla způsobena dočasným úspěchem tzv. ‚zubatovštiny‘ (viz slovníček) a tělesnými tresty účastníků zakázané prvomájové demonstrace ve Vilnu v roce 1902. Buďme upřímní, těžko bychom našli někoho, kdo by se za takových okolností zdráhal sáhnout k silnějším prostředkům. Ruské samoděržaví opravdu dělalo, co mohlo, aby své podané dostalo do řad revolucionářů.

Krátce nato vznikla na ruské politické scéně právě Ruská sociálně demokratická dělnická strana (RSDDS). Jejím zakladatelem byl Georgij B. Plechanov. Tento teoretik a propagátor marxizmu byl dříve jedním z vůdců hnutí Země a svoboda. Plechanov v roce 1883 založil ruskou marxistickou organizaci ‚Osvobození práce‘ a v roce 1894 ‚Svaz ruských sociálních demokratů v zahraničí‘. V březnu 1898 se v počtu devíti delegátů poblíž Minska sešel I. sjezd RSDDS, ale jeho účastníci byli vzápětí pozatýkáni a nemohli se politické práci dále věnovat. Proto se zakládajícím sjezdem stal až II. sjezd, který se konal na přelomu července a srpna roku 1903 v Londýně.

Na II. sjezdu RSDDS byl klíčovou postavou Vladimír Uljanov, řečený Lenin. (Pseudonym si zvolil podle řeky Leny, kde byl ve vyhnanství) Tento mladý advokát a známý národohospodář, autor děl z oboru politické ekonomie, z nichž některá byla vydána se souhlasem státní moci, oponoval tzv. ‚legálním marxistům‘3 a společenství ‚Svoboda lidu‘ (viz jeho životopis ve Slovníčku) a roku 1900 se nechal přesvědčit revolucionářem a špiónem Parvusem (ve slovníčku hledejte jméno Gelfand), aby vydával noviny ‚Jiskra‘. V redakci to skutečně jiskřilo od samého počátku a Lenin se snažil problémy překonat tím, že jako dalšího z redaktorů přijal nadaného řečníka Trockého (viz životopis L. D. Bronštejna ve Slovníčku). Pro II. sjezd Lenin ve spolupráci s Plechanovem připravoval stanovy strany a její program.

Sociálnědemokratické strany, soustředěné tehdy v II. Internacionále, byly vedeny vcelku obyčejnými lidmi. A když se takovýto ‚obyčejný člověk‘ náhle setkal s vyšší společností v Národním shromáždění, rychle zapomínal, odkud že to přišel a s jakým cílem. Nové politické strany se velmi rychle liberalizovaly a zapadly do vyjetých parlamentních kolejí. Lenin tomu chtěl zabránit, chtěl, aby dělničtí zástupci opravdu dělníky zastupovali a aby se nestali jakousi dělnickou aristokracií. Chtěl od strany oddělit pouhé žvanily.

Účastníci sjezdu se nejprve pohádali nad stanovami. Lenin navrhoval formulaci „členem RSDDS může být každý, kdo ctí její program, platí členské příspěvky a osobně se podílí na činnosti některé ze stranických organizací“, zatímco jeho oponent Martov4 navrhoval, že „členem RSDDS může být každý, kdo ctí její program, platí členské příspěvky a pracuje pod kontrolou a vedením některé členské organizace“. Lenin argumentoval tím, že strana potřebuje akceschopné lidi a ne papírové žvanily, Martov zase tím, že potřebuje širokou členskou základnu. Nějak sice nechápu, jak by tato věta mohla něco změnit na chování lidí a členské základně, ale zásady jsou zásady a přes to vlak nejede. Vyhrál Martov.

Dále se projednával program. Vlastně dva programy: minimální a maximální. Minimální zahrnoval svržení carizmu, zřízení demokratické republiky, zrušení zbytků nevolnictví – především ‚odřezků‘, rozdělení půdy rolníkům, osmihodinovou pracovní dobu a rovnoprávnost národů. Maximální program proklamoval výstavbu socialistické společnosti prostřednictvím socialistické revoluce a diktatury proletariátu. S maximálním programem se neztotožnilo křídlo ekonomistů (V. P. Machnovec, A. S. Martynov ad., nesouhlasili s bodem o diktatuře proletariátu) a Bund (důvodem byla národnostní otázka5) a jejich zástupci sjezd opustili. Tím také Bund přestal být členem RSDDS.

Následně se volil ústřední výbor a zde došlo na překvapení. Lenin se svými ‚jiskrovci‘ při neúčasti Bundu a ekonomistů vyhrál a obsadil většinu ÚV! A od této chvíle se stoupencům Lenina neřeklo jinak než bolševici a jejich opozici s Martovem v čele zase menševici. Ale každý chvilku tahá pilku. Redakce ‚Jiskry‘ byla problémová už dlouho před sjezdem a Leninovi, jako vůdčí osobě této redakce, se nedařilo rozepře ukončit. Proto na sjezdu navrhl pouze tříčlenné kolegium redakční rady (Martov, Plechanov a Lenin). To sjezd odmítl a Lenin prohrál. ‚Jiskra‘ spadla do klína menševikům. Lenin do redakční rady nenavrhl ani Trockého, proto Trockij na něj zanevřel a přiklonil se k menševikům. Zůstal redaktorem ‚Jiskry‘ a navštívil VI. sionistický kongres v Basileji, který zcela sepsul: „kongres demonstroval naprostý rozklad sionizmu“. Když mezi bolševiky a menševiky nastaly v roce 1904 velké rozbroje, Trockij se rozešel i s menševiky a stal se stoupencem Parvuse a jeho ideologie permanentní revoluce. Jinak se snažil vystupovat jako ‚nefrakční sociální demokrat‘.

V RSDDS byla celá řada frakcí, ale napříště už byly jen dvě podstatné: bolševici a menševici. Osobně se domnívám, že od této chvíle je lepší mluvit o dvou politických stranách. RSDDS se vlastně již nesloučila, ačkoliv to tak chvíli vypadalo. Obě frakce si vytvořily vlastní úplný aparát a bolševici si zřídili vlastní noviny ‚Vpřed‘.


U Lenina se ještě zastavíme. Jeho revoluční angažmá začalo u narodniků, později přešel k marxizmu, ostatně kolem marxizmu se nakonec soustředili skoro všichni ruští revolucionáři. Lenin se potom narodnikům vysmíval ohledně ‚narodnické lyriky‘. A v roce 1897 sepsal knihu ‚Rozvoj kapitalizmu v Rusku‘. Bylo významné klasické marxistické dílo postavené na základech liberalizmu. Mladého Lenina proslavilo.

Zmínili jsme Lenina, Trockého a podivnou šedou eminenci Parvuse, ale co v té době dělal Stalin? Vlastně nic, Stalin tehdy ještě neexistoval. Jakýsi Džugašvili, nedávno vyhozený z kněžského semináře v Tiflisu za čtení nepovolené literatury, se tou dobou toulal pod přezdívkou Koba pod kavkazskými velikány6. Jako každý pořádný revolucionář vedl marxistické kroužky a později sociálnědemokratické organizace, organizoval stávky, protestní hnutí, vedl tajnou tiskárnu a byl všude tam, kde se něco dělo, nebo mohlo dít. Byl členem ‚Mesame Dasi‘7 a představoval její nejradikálnější křídlo, stojící v opozici proti vůdci skupiny N. Žordanijovi. Stal se velmi zaujatým stoupencem Lenina a jeho představy o tom, že lidi je třeba přesvědčit a lid potom vezme dílo do svých rukou sám.

Ale v něčem se přece jenom začal odlišovat. Ať už chtěli anebo ne, museli podnikatelé vstupovat do jednání s organizátory stávek, tedy i s Kobou. A všimli si několika zajímavostí. Koba uměl vyjednávat a vyjednával tvrdě, ale vždy s rozumem a netlačil do kouta. Koba opravdu uměl i vysvětlovat a přesvědčovat a v případě potřeby dokázal zchladit horké hlavy svých soudruhů, aby přijali dojednané podmínky. A nakonec to nejdůležitější: Koba držel slovo. Nebylo potřeba podpisu, natož vlastní krví, stačilo podání jeho ruky jako záruka splnění dohodnutého. Podnikatelé si toho cenili a začali ho vyhledávat. A platili mu za uzavřené smlouvy. Odtud Koba začal financovat Leninovu emigraci a tisk bolševických novin.


A jakýsi V. K. Pleve se vyjádřil, že Rusko potřebuje malou vítěznou válku, aby se zabránilo revoluci. Rusko brzy dostalo příležitost se tohoto přízraku revoluce zbavit …

Vytoužená válka

Na Balkáně to byl ‚Nemocný muž na Bosporu‘8, na východním pobřeží Asie v té době slábla zase dynastie Čching. A stejně jako v Evropě, i na hranicích Číny byli připravení dva dravci. Rusko a Japonsko. (Ve skutečnosti tam byl ještě jeden, Velká Británie, ale ta v našem příběhu zůstane v pozadí. Tam ponecháme i následky britské politiky zhmotněné v povstání ‚boxerů‘.) Alexandr Buškov v knize Rudý car hezky popsal, jaké ‚vroubky‘ si Rusko udělalo u Japonců s Bezobrazovovými koncesemi9. Ale kdyby šlo jenom o tyto koncese!

Rusko mělo totiž na Dálném východě problém10. Nemělo tam žádný přístav, který by nezamrzal. Ale něco takového měli Číňané. Nakonec se ruský zájem soustředil na Lü-šun-kchou11 v Mandžusku, v Evropě známý jako Port Arthur.

Během osvícené vlády císaře Meidži12 Japonsko za pomoci západních států hospodářsky hodně zesílilo. S tím také (co bychom tak mohli čekat) dostalo Japonsko chuť expandovat. Ta chuť se proměnila v japonsko-čínskou válku13, kterou Japonsko dotáhlo do úspěšného konce v roce 1895. Čína v této válce ztratila Koreu, Tchajwan, Pescadorské souostroví v Tchajwanském průlivu a poloostrov Lia-tung s přístavem Port Arthur. Ovšem již o měsíc později Japonsko na nátlak Ruska, Francie a Německa poloostrov Lia-tung Číně vrátilo. Roku 1898 Rusko nabídlo Číně výpomoc se splácením čínských reparací Japonsku výměnou za pronájem přístavu Port Arthur.

Pro Japonce to bylo dost nepříjemné, protože z jedné strany Korejského poloostrova měli ruský Vladivostok, z druhé strany ruský Port Arthur a kromě toho ruskou flotilu ve Žlutém moři poblíž Japonska. Sami měli spadeno na Mandžusko, ale Rusko se mezitím dohodlo s Čínou a zrychlilo výstavbu Transsibiřské magistrály tím, že obtížný úsek podél Amuru zkrátilo přes východní Mandžusko. Zde proto výrazně posílilo svůj vliv. K tomu ještě Rusové postavili malou odbočku Východočínské dráhy do Port Arthuru. Rusko tím odřízlo Japonsko od končin, kam toužebně vzhlížely jejich šikmé oči …

Japonsko, ač zaznamenalo velký rozvoj, bylo vedle Ruska pouze trpaslíkem a ve srovnání s ním se za tak vyspělou zemi považovat nemohlo. Vypomohla Velká Británie, protože i ona se cítila ohrožená růstem síly a vlivu Ruska a v roce 1902 uzavřela s Japonskem spojeneckou dohodu. Jak vlastně Británie Japonsku pomohla? Především spojeneckou smlouvou s Japonskem znemožnila zapojení Francie (s ní měla také spojeneckou dohodu). Velká Británie asi také vypomohla organizačními znalostmi. A nakonec přece platí, že bez peněz do hospody nelez.

Japonsko tlačil čas. Rusko stavělo Transsibiřskou magistrálu a po jejím dokončení by se možnosti Japonska dále zmenšily. V únoru 1904 bez předchozího vyhlášení války zaútočilo. Pro Rusko to byla válka na vzdáleném okraji říše, které se účastnily jen malé části ozbrojených sil, zatímco pro Japonsko to byl boj v bezprostřední blízkosti centra moci. Japonci získali překvapivou pomoc. V dubnu 1904 se čirou náhodou s místopředsedou Japonské státní banky setkal židovský bankéř Jacob Schiff. Jacob Schiff měl veliký problém: Kišiněvský pogrom14. Tento jemnocitný pán nemohl přenést přes srdce, že Rusko židy utiskuje, a nabídl Japonsku ‚drobnost‘: úvěr 200 miliónů dolarů. To byla asi polovina válečných výdajů.

Pozoruhodný bankéř měl ještě zajímavějšího spolupracovníka, jakéhosi Abrama Lvoviče Životovského15. Ten človíček už podle jména pocházel z Ruska. Čirou ‚náhodou‘ se u něj objevilo deset miliónů nejspíše z výše uvedené částky, a kupodivu tyto peníze si to namířily přímo do Ruska. Životovskij byl společník ruského Kruppa Putilova, byl to solidní akcionář Rusko-asijské banky a dalších velkých podniků. Že by čestní Japonci, stejně jako pověstný Jirotkův Saturnin, nechtěli připustit souboj dvou nestejně vyzbrojených soupeřů? Ale kdež! To byly peníze určené ruským revolucionářům. A jen tak mimochodem; sestra Abrama Životovského Anneta Lvovna se provdala za jakéhosi Davida Leontjeviče Bronštejna … ale správně, milý čtenáři, její syn se jmenoval po dědečkovi Lev, po otci Davidovič, příjmením Bronštejn řečený Trockij!

Jak je ten svět maličký a osudy podivuhodné! Američtí bankéři ‚pumpují‘ peníze do ruských revolucionářů … Když už jsme zmínili Trockého, copak asi dělá jeho tehdejší kumpán Parvus? Vlastně nic zvláštního, jen si trochu pouští hubu na špacír, že prý tato válka vyvolá v Rusku revoluci. Zatím s nepříliš velkým zájmem tuto informaci zachytila německá rozvědka.

A podívejme se blíže, co v této době ‚podnikají‘ obě hvězdy světového proletariátu. Víme jenom to, že Lenin se těchto lákavých peněz zcela dobrovolně (a ke své škodě) vystříhal. Zatím Trockij s Parvusem spekulují se strýčkovými penězi, či spíše s penězi z japonské investice do revoluce?! V tomto podivuhodném spolku proletářů a bankéřů se objevila ještě jedna bizarní postava, jakýsi Sydney Reilly16. Jeho pravé jméno je Zikmund Rosenblum a pochází z Odessy. Ale má ještě spoustu dalších jmen, spoustu dalších rodišť a spoustu dalších zcela věrohodných životních příběhů. (Obdivovatele Jamese Bonda upozorňuji, že tento britský agent je pravděpodobně předlohou slavného filmového agenta.) Jako obchodník se stavebním dřívím získal důvěru ruských velitelů Port Arthuru, touto cestou přišel k plánu opevnění a ten ‚prodal‘ Japoncům.

Rusko válku prohrálo. Prohrálo ji na souši i na moři. Japonci byli lepší. Měli dobře vyřešený a krátký týl, měli lepší granáty, lepší velitele a měli plány pevnosti nepřítele. Ale nakonec, celkem překvapivě, zvítězila zásluhou S. J. Witteho17 ruská diplomacie. Rusko sice ztratilo Port Arthur a půlku ostrova Sachalin, ale to bylo vše. Ostřílený intrikán, zocelený v centru ruské moci, přitlačil Japonce tak, že na reparace mohli zapomenout a nezbylo jim, než si vyhrnout rukávy a jít splácet válečné dluhy. Schiff totiž až takový dobrák nebyl a půjčku si nechal do pětníku vyplatit. Včetně peněz, potulujících se mezi ruskými revolucionáři.


Tato válka stojí za ještě jedno připomenutí. Většinou se říká, že první světová válka změnila způsob válčení a stala se podstatně brutálnější, než dosud války bývaly. Ale tou zlomovou válkou byla daleko spíše rusko-japonská válka18. Tehdy byly poprvé ve velkém nasazeny kulomety19, které dosud silnou jízdu odsoudily do role průzkumných jednotek. Vznikly opevněné zákopové linie zajišťované zátarasy a minovými poli, pro jejichž překonání se zavedla dělostřelecká příprava. V námořních bitvách se střetly silně pancéřované lodě pro liniový boj a objevily se moderní lehké lodě s torpédy a minami. Na výsledek bojů měly velký vliv dalekonosné houfnice, střílející za obzor. Kontrola zásahů a zaměřování se provádělo pomocí balónů.

Ruská armáda se střetla se zcela novým způsobem válčení. Ani v nejmenším si z toho nevzala poučení, ani v nejmenším neupravila organizaci vojsk, přípravu a zásady vedení boje. O necelé desetiletí později udělala zcela zbytečně stejné chyby. Ruská armáda mohla mít výhodu, ale nevyužila ji. Výsledkem byli zbyteční mrtví.


Ještě se na chvilku zastavme u židovských bankéřů. To oni vlastně podstatným způsobem ovlivnili průběh války! To přece kvůli nim Rusko válku prohrálo. Ruští monarchisté se nikdy na židy nedívali zrovna nejlépe, ale teď to bylo ještě o hodně horší. Dostaneme se k tomu v další kapitole.

Rok 1905

Ministr vnitra D. S. Sipjagin vedl kárné operace proti bouřícím se dělníkům, rolníkům i studentům. Za tuto činnost nad ním bojová organizace eserů vynesla trest smrti a v dubnu 1902 došel trest naplnění20. Po něm se novým ministrem vnitra a velitelem četnictva stal dosavadní náměstek ministra vnitra, poměščik V. K. Pleve21, člověk sice sečtělý, ale velmi konzervativní a tvrdý. I jeho kariéra skončila trestem smrti, vykonavatelem byla zase bojová organizace eserů. Jako důvod se uvádí již v souvislosti s půjčkou J. Schiffa uvedený kišiněvský pogrom.

S jeho tvrdou politikou měla problém carevna-matka Marie Fjodorovna. Ta po jeho smrti jako nového ministra vnitra protlačila P. D. Svjatopolka-Mirského22, člověka s pověstí mírného a s lidem dobře vycházejícího generálního gubernátora Vilna, Kovna a Grodna. Při nástupu do funkce pronesl projev, v němž zdůraznil, že podle jeho hlubokého přesvědčení je produktivita vládní práce podmíněna důvěrou ke společnosti. S jeho nástupem se proto spojovalo mnoho nadějí. Svjatopolk-Mirskij ihned po nástupu do funkce omezil cenzuru a nechal vrátit vyhnance poslané na Sibiř za Pleveho. V listopadu se uskutečnil sjezd zemstev, který vyzval k radikálním reformám společnosti. Rezoluce sjezdu měla ve společnosti velký ohlas. Iniciativou ilegální organizace ‚Svaz osvobození‘ se rozšířily společenské akce zvané bankety, jejichž rezoluce vyjadřovaly podporu závěrům sjezdu zemstva a žádaly ústavu a svolání Ústavodárného shromáždění. Společnost se těšila na změny. Svjatopolk-Mirskij podal návrh na reformu omezující samoděržaví, ovšem byl podroben tvrdé kritice K. P. Pobedonosceva a v následujících jednáních prohrál. Svjatopolk-Mirskij podal 12. 12. 1904 demisi, ta však přijata nebyla.

Gapon

V souvislosti s propuštěním čtyř členů legálních odborů ze zaměstnání začala 3. 1. 1905 na Putilovském závodě stávka, která se rychle rozšířila po celém Petrohradu. Byla organizována legální organizací Svazu ruských továrních dělníků Petrohradu, v jejímž čele stál G. A. Gapon23. Státní moc se vyplašila při zjištění, že tuto organizaci povolilo přímo ministerstvo vnitra a že tato organizace chce předkládat politické požadavky. Gapon již předtím kontaktoval ‚Svaz osvobození‘ a dohodl se s ním, že podobně jako ten organizoval banketové kampaně, tak i oni sestaví petici o potřebách pracujících a předloží ji carovi. Její předání se pokusil předjednat s ministrem spravedlnosti a ministrem vnitra, byl však odmítnut. Jenomže co je dovoleno pánu, není dovoleno kmánu. Večer 8. 1. 1905 Svjatopolk-Mirskij rozmístil v ulicích Petrohradu vojsko a 9. 1. 1905 vojáci shromáždění dělníků rozstříleli. Podle oficiálních údajů bylo 130 mrtvých a 299 raněných, ale možná jich bylo více, protože tato statistika prý vznikla pouze na základě údajů nemocnic. Když to vešlo ve známost, prudce klesla prestiž ruské moci. Za viníka byl považován Svjatopolk-Mirskij a proto když následující den podal demisi, byla tentokrát přijata.

Následovaly rozsáhlé demonstrace a stávky v celém Rusku, které zasáhly i armádu a námořnictvo24. Proti monarchii se postavila velká část společnosti. Carovi nezbylo než ustoupit a 6. srpna vydává manifest, zakládající Státní dumu25. Ovšem volební právo získali pouze velcí vlastníci půdy a ti, co platili velké průmyslové a domovní daně, a pouze za zvláštních podmínek rolníci. Další vlna stávek a bouří vyústila do celoruské politické stávky v říjnu 1905.


Do Ruska se kromě dalších z ciziny vrátili i Trockij s Parvusem a v Petrohradě se zapojili do revoluční činnosti. Parvus ještě napsal v zahraničí hojně citovaný článek o tom , že ruské hospodářství je na pokraji kolapsu. Kromě toho se pokusil vyvolat run na banky, což rozohnilo předsedu vlády Witte26. Ještě společně s Trockým založil a vedl petrohradský sovět, ale dost brzo oba skončili za katrem a putovali do vyhnanství, odkud pak utekli za hranice.

Lenin se nejprve věnoval stranické politice a pokoušel se svolal III. sjezd RSDDS, ale menševici odmítli přijet. V dubnu 1905 se v Londýně sešlo 38 delegátů bolševických organizací (tento počet zahrnoval i Lenina a jeho ženu N. Krupskou)27. Lenin vedl celý sjezd, připravil jeho organizaci a byl i autorem většiny sjezdových materiálů. Prosadil tak svoje představy o stanovách a programu strany, přesně vymezil postavení jednotlivých stranických orgánů a z bolševiků udělal akceschopnou sílu. Koncem roku 1905 Lenin přijel do Ruska. Věnoval se vztahu bolševiků k rolníkům, chtěl je zapojit do své politiky. Tehdy se prvně osobně setkal s Kobou. Brzy nato Lenin opět Rusko opustil a odjel do Stockholmu.

V roce 1904 se Kobovi povedlo utéci ze sibiřského vyhnanství. Vrátil se na Kavkaz a rychle se zde zapojil do boje proti menševikům28. Zřejmě na rozdíl od Lenina, který chtěl sjednotit stranu, Koba vystupoval za její definitivní rozdělení. Během revoluce Koba více než se samoděržavím bojoval s menševiky29 a dalšími místními revolučními stranami (dašnaky, musavatisty a sociálními federalisty). Byl úspěšný a svým klidným projevem, pomocí jasného vysvětlování přetahoval v diskuzích na svoji stranu dělníky místních závodů i rolníky. Koba také napsal řadu článků do novin, vydávaných jeho tajnou tiskárnou. v nichž mobilizoval lid. Vedle tajných novin ovšem kupodivu občas vydával i noviny úředně povolené, ale většinou dost brzy povolení jaksi končí … Koba vynikal přesvědčivostí a většina jeho argumentace byla velmi rozumná a dobře podepřená fakty. Učitelé premianta tiflisského duchovního semináře mohli být na svého žáka hrdi.

Zrod sovětského zřízení

Toto všechno jsou události týkající se měst a jsou vlastně běžně známé. Ale co se dělo na venkově, který představoval 80% obyvatelstva? Události na venkově daleko překonaly události ve městech! Rolníci, přesněji řečeno celé občiny, přestali respektovat jimi nikdy neuznaný stav držení půdy a lesů poměščiky!

Již koncem roku 1904 rolníci začali ve velkém kácet v lesích poměščiků. Když při tom jistého rolníka chytili a zmlátili policisté, jeho sousedé napadli a vypálili pět sídel okolních poměščiků. 14. 2. 1905 v Kurské gubernii rolníci provedli hromadný nájezd na majetky poměščiků. Zabavený majetek si rozdělili podle počtu ‚krků‘. Zahájili zcela organizované akce nerespektování právního stavu. Začali orat na půdě poměščiků, doplňovat zásoby dřeva z jejich lesů a dokonce ve velkém vyváželi zásoby obilí a krmiv z jejich sýpek. Samotné poměščiky nechávali na pokoji – tedy pokud se poměščici nezačali bránit, potom začalo i hořet a rozbíjel se jejich osobní majetek. Rolníci otevřeně poměščikům oznámili, že by měli vypadnout a že současný stav chápou jako své protiprávní ponížení.30

Rolníci také začali vytvářet vertikálu svojí moci. V červenci 1905 vznikl Všeruský rolnický svaz31. Na svém ustavujícím sjezdu deklaroval společenské ideály občiny a bible a vyslovil se proti soukromému vlastnictví půdy. Svaz měl přes neustálé zatýkání svých aktivistů v září 1905 ve 42 guberniích milionovou členskou základnu.32 Vládě se jej podařilo zlikvidovat až v roce 1907.


Car pod tlakem veřejnosti musel dále ustupovat a vydal Manifest 17. října, představující oktrojovanou ústavu zaručující základní občanské svobody, tedy osobní nedotknutelnost, svobodu svědomí, projevu, shromažďování a sdružování. Říjnový Manifest formuluje a ustavuje nepominutelné zákonodárné orgány - Státní dumu a Státní radu33. Státní duma měla být voleným orgánem a dolní komorou parlamentu, Státní rada horní komorou parlamentu34.

Manifest si vymohli prozápadně orientovaní liberálové, které ani nenapadlo, že v Rusku mají své zájmy i další skupiny obyvatelstva. Rolníci na to zareagovali tak, že začali ve velkém organizovat vlastní ‚republiky‘ a formovat orgány státní moci, které nahrazovaly carské úřednictvo. (Vedle toho vzniklo asi 1500 petic a všechny za svůj hlavní bod měly zákaz soukromého vlastnictví půdy.) Tyto ‚republiky‘ nebyly až tak malé a míra jejich organizovanosti byla překvapivě vysoká. Vznikly dokonce i bezpečnostní sbory a soudy. Zformované řídící orgány se rychle ujaly řešení podstatných úkolů. Raritou je skutečnost, že vzhledem k rozsáhlé negramotnosti tyto orgány pracovaly většinou ústně. V prvé řadě provedly konfiskace – zbraní a majetku (půdy, obilí, krmiv a zemědělského inventáře) poměščiků, nahradily carskou zemědělskou správu a převzaly pod svoji kontrolu i průmysl. Pečlivé revizi podrobily nájemní smlouvy. Tyto události přitom žádná politická strana nekontrolovala, bylo to živelné rolnické hnutí. V čele byli místní starostové, rozumnější, většinou tzv. střední rolníci i místní obchodníci a řemeslníci. Ti všichni měli společného nepřítele – poměščika. Celé dohromady to byla taková zcela nesprávná revoluce. Venkov překvapil svojí disciplinovaností a klidným a jasným vyjádřením svých postojů. Přesně tady začali později stavět bolševici, Sovětské Rusko vzniklo roku 1905 na venkově.

Vládu venkov krajně znervózněl. V listopadu 1906 vydal car další manifest o zrušení výkupních plateb. Paradoxně výkupní povinnosti k poměščikům zůstaly, jen je začala plnit vláda. Nový ministr vnitra a vzápětí předseda vlády Stolypin okamžitě tvrdě proti venkovu zakročil a podařilo se mu kontrolu nad situací převzít. Ovšem žádný problém přitom nevyřešil …


V této souvislosti se znovu vrátíme k Leninovi. Lenin jako by v revoluci roku 1905 hrál ne druhé, ale spíše třetí housle. Na druhou stranu pozorně sledoval dění okolo. Podle Krupské Lenina také hodně ovlivnilo setkání s Gaponem. Výsledkem toho všeho byl velký ideový posun. Lenin zavrhl liberalizmus a proto fakticky i marxizmus (z něj si ponechal pouze metodologický aparát) a vrátil se k idejím narodnictví. Přitom dokázal zůstat u marxistické rétoriky, takže ani členové jeho vlastní strany si toho většinou nevšimli. V důsledku toho si Lenin zjednodušil život, ale potomkům zanechal takového docela slušného kostlivce ve skříni. Jádrem jeho ideových změn byla zemědělská otázka. Zatímco dosud Lenin zastával požadavek zrušení občin a vznik samostatných hospodářství, po revoluci se začal orientovat na proměnu občin na družstva. Lenin pochopil, že předkapitalistická občina svým výkonem překonává kapitalistické instituce a proto se na ní musí stavět35. Lenin dokázal dobře analyzovat a dokázal se z vývodů velmi dobře poučit, i když fakticky neměl s čím pořádně srovnávat.

V tuto dobu Lenin také definitivně zformoval pojem bolševizmus. Již nešlo jen o vyjádření politických sil na 2. sjezdu RSDDS, ale o celý světonázor. Vše mě vede k přesvědčení, že bolševizmus neuvažuje o zájmech ‚většiny společnosti‘, jak se často mylně uvádí, ale uvažuje o zájmech celé společnosti v kontextu místa a času, jak to chápe pospolná společnost36. Dalším klíčovým faktorem je sociální spravedlnost a sociálně citlivý systém společenských priorit. Toto se stalo základem pozdějšího rozkvětu bolševiků.

Dnes můžeme celou záležitost vidět podstatně lépe. V SSSR zavládlo v 70. letech přesvědčení, že kapitalistická cesta je lepší a po rozpadu SSSR na ní všechny následnické státy přešly – a došlo k propadu zemědělských výkonů na asi polovinu. Po roce 2008 se však v Rusku rozvinula státní podpora zemědělství (tak trochu návrat k zemědělské politice doby kolektivizace) a v jejich důsledku začala výkonnost zemědělství rychle růst. I proto protiruské sankce z léta 2014 fakticky Rusko zasáhly podstatně méně než Západ předpokládal.

Liberální cesta do pekel

Ledy se však hnuly i ve městech. Po vydání Říjnového manifestu proběhla další vlna protivládních demonstrací, ve velkém také v oblasti obývané judaisty, tedy židy. Provládní síly si tuto skupinu obyvatel vybraly jako cíl své pomsty a provedly masívní pogromy doprovázené spoustou mrtvých. Největší v Odesse, Rostovu a Orše. Toto je oficiální výklad událostí. Dost dobře nechápu, proč by se ruští monarchisté měli tak tvrdě zaměřit proti židům, když revoluce měla výhradně ruské kořeny. A v souvislosti s výše uvedenými aktivitami Rotschildových bankéřů (J. Schiffa a A. Životovského) bych příčinu viděl jinde. Tehdy se snadno mohl rozšířit názor, že ‚židé nám prohráli válku‘. V každém případě následkem pogromů judaizované obyvatelstvo začalo hledat možnosti vystěhování se a nakonec začalo odcházet do Palestiny, kde za pomoci amerických bankéřů (opět Schiff & spol.!) vykupovalo a kolonizovalo půdu.

Novinka na politické scéně, Státní duma, se sešla v dubnu 1906. Byla zvolena ve čtyřech kuriích – vlastníků půdy, městské, rolnické a dělnické. Volby byly nepřímé, v první a druhé kurii dvoustupňové, ve třetí kurii třístupňové a ve čtvrté kurii čtyřstupňové. Z tohoto důvodu sociální demokraté, eseři a Všeruský rolnický svaz volby bojkotovali. Samotné volby měly také jistá ‚specifika‘: místním náčelníkům se mimo jiné nařizovalo, aby skrze ‚důvěryhodné osoby‘ sledovali řečníky a ty radikálnější ‚vzdálili‘ (ovšem ne za pomoci úředních osob). Měly se o to zase postarat právě ty ‚důvěryhodné osoby‘. Co říkáte, o kohopak asi šlo? Vzpomeňme na capky – kulaky a podkulačníky a najednou je tady máme jako neoficiální představitele moci. Masově byli pozatýkáni učitelé (v důsledku voleb se přestalo učit). Podobně dopadli i zdravotníci, v obci vážení rolníci, i zvolení volitelé (jednalo se přece o vícestupňové volby). Policie zabavovala noviny, rozháněla náhodná setkání 5-6 lidí, radikálním stranám, včetně kadetů, bylo znemožněno vést předvolební agitaci, někteří voliči se nemohli voleb zúčastnit… Pro kulaky a podkulačníky to byla práce přesně podle jejich gusta a zcela jistě nebyla zadarmo. Za peníze také ne. Platilo se později – mocí.

Nová Státní duma se nedokázala dohodnout s vládou (vedenou S. J. Witte). Po radikálních projevech byla Státní duma 9. 7. 1906 vládou rozpuštěna, zároveň byla rozpuštěna i vláda a novým předsedou vlády se stal P. A. Stolypin. Následně byla svolána nová Státní duma, do níž vstoupili i eseři a sociální demokraté. Zasedla 20. 2. 1907. Kadeti obhajovali výkup půdy poměščiků, rolničtí poslanci znárodnění půdy. Aby nebyl průběh jednání jednotvárný, spadl v noci na 2. 3. 1907 strop sněmovny, což zavdalo důvod k řadě dalších, zcela jistě rozhořčených projevů. Nakonec Stolipyn 1. 6. 1907 obvinil 55 poslanců (sociálních demokratů) ze spiknutí proti rodině cara, takže car Státní dumu 3. 6. 1907 rozpustil. V roce 1911 vyšlo najevo, že vše byla policejní provokace, ale nová Státní duma se pokusům o přešetření úspěšně vyhýbala, protože vládnoucí ‚okťabristé‘ na tom vydělali.

Během celé této doby probíhal i nezbytný revoluční teror. Podle wikipédie v letech 1905-1907 zemřelo vinou revolučního teroru asi 9 tisíc lidí (18 denně!). Na druhé straně začalo období parlamentarizmu a došlo k omezení ‚samoděržaví‘ a svévole místních náčelníků. Byly zavedeny základní demokratické zvyklosti, na vládě se začaly podílet další skupiny obyvatel (buržoazie), vylepšilo se postavení dělníků a především byly zrušeny platby za výkup z nevolnictví.

A podívejme se ještě za hranice. V Berlíně si vzpomněli na jakéhosi Parvuse a jeho předpověď, že rusko-japonská válka vyvolá v Rusku revoluci. Hleďme, chytrý pán, může se nám hodit! A Parvus začal pracovat pro Němce. A možná nejen pro ně.

Poznámky

1Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

2ru.wikipedia.org/wiki/Бунд

3‚Legální marxisté‘ – obecně se v Ruském impériu k legálním marxistům řadili ti marxisté, kteří nenarušovali řád ustavený v Rusku a nevyvolávali zákroky policie a cenzury.

Viz ru.wikipedia.org/wiki/Легальный_марксизм.

4Cederbaum Julij Osipovič (Martov) byl vůdce menševiků

viz ru.wikipedia.org/wiki/Мартов,_Юлий_Осипович

5‚Bund‘, ačkoliv byl antisionistický, přesto zůstal na pozicích židovské, v tomto případě národní výlučnosti a nesešel se s Leninovou koncepcí rovnosti národů. Část ‚bundovců‘ (Martov a Trockij) se proti takové výlučnosti postavila, proto sjezd požadavek ‚Bundu‘ zamítl a ‚bundovci‘ opustili jednání.

6Берия Л. П.: К истории зарождения и оформления большевистских организаций в Закавказье.

7Gruzínsky to znamená ‚Třetí skupina‘.

V Gruzii v 19. století první skupinou Pirveli dasi byli gruzínští obrozenci bojující jednak proti porušťování, jednak proti staré gruzínské šlechtě a nevolnictví.

Druhá skupina Meore dasi se zaměřovala na prosazení buržoazního rozvoje Gruzie.

Třetí skupina Mesame Dasi byla marxistická a zaměřovala se, jak jinak, na prosazení socialistického rozvoje Gruzie.

8Dobové označení slábnoucí Osmanské říše.

9Koncese na těžbu dřeva v Korei. Viz A. Buškov: Rudý car.

10cs.wikipedia.org/wiki/Rusko-japonská_válka

11cs.wikipedia.org/wiki/Lü-šun-kchou

12cs.wikipedia.org/wiki/Období_Meidži

13cs.wikipedia.org/wiki/První_čínsko-japonská_válka

14Úvod ne nepodobný ‚hilsneriádě‘, viz Slovníček. V únoru 1903 byl nalezen zavražděný mladík Michail Rybačenko. Místní noviny vedené známým antisemitou Kruševanem začaly psát o tom, že byl zavražděn židy z rituálních důvodů (ve skutečnosti se při vyšetřování zjistilo, že ho zavraždil jeho strýc kvůli dědictví). Potom se rozšířily zvěsti, že car podepsal tajný edikt, který dovoloval loupit židovský majetek během třech dnů po Velikonocích a objevily se letáky opakující protižidovské pomluvy a vyzývající ‚dobré křesťany k akcím proti židům ve jménu cara‘. Místní židé požádali představitele o podporu, ale metropolita Iakov podpořil pomluvy. Na Velikonoce skutečně došlo v Kišiněvě k napadení židovské čtvrti, a protože státní moc pořádně nezasáhla, v dalších dnech nastalo rabování, podle popisu asi organizované. Někteří židé se pokusili bránit a vyzbrojili se, jenomže se zbraněmi neuměli zacházet. Když byl zastřelen ruský chlapec, drancování se proměnilo na pogrom, kterému v dalších dnech padlo za oběť okolo 50 lidí, převážně židů, a bylo zničeno 1350 domů. Existují názory, že pogrom vyvolala tajná policie (Ochranka).

15Абрам Львович Животовский р. ок. 1868?; viz ru.rodovid.org/wk/Запись:187997

Je docela zajímavé se do tohoto webu trochu začíst. Nechci se tím dále zabývat, ale mnoho následujících událostí je až neuvěřitelně propojených příbuzenskými vazbami.

16en.wikipedia.org/wiki/Sidney_Reilly, viz též ru.wikipedia.org/wiki/Рейли,_Сидней

17Viz životopis ve slovníčku.

18Pátrač: Rusko - japonská válka – víme kdo byl skutečný vítěz v této válce?

Viz www.palba.cz/viewtopic.php?t=4144

19Tato kniha je o mimořádných lidech. Proto uvedu i vynálezce zbraně, ve které se nabíjení zajišťovalo tlakem plynů při výstřelu. Byl jím americký vynálezce Hiram Stevens Maxim. Maxim kromě kulometu vynalezl i spoustu dalších věcí, jako inhalátor, elektroměr, samočinný hasicí přístroj, který zároveň hlásil vznik požáru, kulmu na vlasy, pastičku na myš a asi i žárovku. Edison vyhrál díky lepšímu právnímu zázemí. Když prohrál řadu patentových sporů s Edisonem, Maxim z USA odešel do Velké Británie.

Vynalézání měli v rodině. Jeho bratr Hudson Maxim je spolutvůrcem bezdýmého střelného prachu a jeho syn Hiram Percy Maxim je vynálezcem puškového tlumiče, který se později využil i jako tlumič výfuku u aut.

K Hiramu Maximovi stojí za to uvést ještě poznámku. Za vynález inhalátoru byl napaden za ‚zavádění šarlatánství‘. Maxim oponoval, že je zajímavé, že je napadán za něco, co lidem pomáhá, ale kulomet mu nikdo nevyčítal!

20ru.wikipedia.org/wiki/Сипягин,_Дмитрий_Сергеевич

21ru.wikipedia.org/wiki/Плеве,_Вячеслав_Константинович

22Viz životopis ve Slovníčku.

23Viz životopis ve Slovníčku.

24ru.wikipedia.org/wiki/Революция_1905—1907_годов_в_России

25ru.wikipedia.org/wiki/Государственная_дума_Российской_империи

26en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Parvus

27ru.wikipedia.org/wiki/III_съезд_РСДРП

28Berija L. P.: К истории большвистских организаций Закавказья в период первой рыской революции

29Toto je zajímavý moment, protože Stalin vždy tvrdil, že stojí pevně za Leninem a drží jeho politiku, ale pokud porovnám Berijovy knihy se stránkami wikipédie o Leninovi a RSDDS, jasně vyniká na jedné straně snaha Lenina zachovat jednotu RSDDS a na druhé straně snaha Stalina dát menševikům vale. Příčinu vidím v tom, že Lenin byl dlouhodobě v emigraci, zatímco Stalin doma, a tak získali rozdílný pohled na tuto záležitost. To však Stalinovi nebránilo vždy se hlásit k Leninově politice. Ostatně k další takové vylomenině, tentokrát Lenina, se brzy dostaneme.

30Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

31Viz slovníček

32Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

33ru.wikipedia.org/wiki/Государственный_совет_Российской_империи

34Státní rada byla z poloviny jmenovaná imperátorem a z poloviny volená v šesti kuriích – duchovní, šlechtické, gubernských a zemských shromáždění, akademické, průmyslníků a obchodníků a poslední byli zástupci Finského sejmu. Gubernská a zemská kurie byla volená přímo, ostatní kurie byly voleny v dvoustupňových volbách. Za kuriozitu lze považovat to, že carem jmenovaných poslanců někdy bylo více, než mandátů, proto se zavedla praxe každoročního výběru poslanců, kteří měli právo účasti na jednání sněmovny, ostatní měli pouze právo na náležitosti – tedy plat.

35Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

36Viz Slovníček, hesla Bolševizmus a Společenské zřízení pospolné.

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500