Širší souvislosti nové války 1

zpět

03.05.2019

A my jsme je milovali1

Po skončení 1. světové války nastala poněkud zvláštní situace2. Rakousko-Uhersko prostě přestalo existovat a jeho následovníci se z nezanedbatelné části ocitli v táboře vítězů. Německo podepsalo kapitulaci v okamžiku, kdy sice jeho vojska ustupovala, ale skoro držela vlastní hranice. Ve snaze okleštit Německo byl do kapitulace včleněn článek, podle kterého pozbyly platnosti předchozí dohody Německa. To se týkalo jak brestlitevského míru, tak i dalších smluv s následnickými a separatistickými vládami v Rusku. Tím bolševici zadarmo získali zpět celé Rusko. Toto stálo za slávou Lenina a bolševiků. Pomohlo jim to přežít velmi obtížné období. Spojenci tím přechytračili sami sebe a podpořili naopak bolševiky, které nenáviděli.

Francie měla velkou obavu ze svého většího souseda Německa. Na druhé straně Velká Británie ve snaze zabránit dominanci Francie na pevnině, sabotovala francouzské snahy (a později vyprovokovala Hitlera v požadavcích proti Československu a Polsku). USA nechtěly uzavřít mír, dokud nebude Německo skutečně vojensky poraženo, a USA nakonec mírovou smlouvu neratifikovaly. Poražené Německo zase tvrdilo, že francouzské požadavky na reparace jsou příliš vysoké. Francie tedy vsadila na to, že její bezpečnost zajistí vojenské obsazení Porýní a sanitární kordón v podobě Malé dohody a Polska. Ten prý v případě potřeby vpadne Německu do zad.

Kuriozitou je, že Malá dohoda zřejmě vznikla jako reakce na maďarsko-francouzké sblížení v souvislosti s maďarskou podporou Polska ve válce s Ruskem. Maďarsko nejspíše chtělo získat zpět Podkarpatskou Rus a Slovensko a snažilo se zalíbit Francii. V Československu v té době probíhaly stávky na podporu bolševiků a blokovala se doprava válečného materiálu do Polska. Proto Francie Československu nedůvěřovala a prohlásila Malou dohodu za duchovní alianci s ruským bolševizmem a německým imperializmem namířenou proti Francii3. Přesto později Francie tento spojenecký blok využila jako svůj bezpečnostní mechanizmus, ale nakonec, ve vleku Velké Británie se zbavila závazků, zradila spojence a zničila tak svoji bezpečnostní pojistku.

Porýní se pro Francii stalo rukojmím reparací, o které Francie vlastně ani nestála, neboť by je musela předat svým věřitelům. Nezaplacení jí dávalo záminku pro vojenskou přítomnost na tomto území a tím držet Německo v šachu. Potom je zcela nesmyslné, že Francie neprotestovala, když Hitler nechal Porýní vojensky obsadit. Ale to chytráci z londýnského Foreign Office Francouzům vysvětlili, že je nutno dodat Hitlerovi a vůbec Němcům sebedůvěru, aby napadli SSSR. A potom prý Němce společně rozdrtí přímým úderem na ocelové srdce Německa.

Rusko zpočátku zůstalo zcela mimo sféru vysoké politiky, ačkoliv se ostatní mocnosti v Rusku intenzívně angažovaly. Versaillský mír potichu počítal s rozdrobením a zánikem Ruska4. Stejně tak se část ruského politického spektra intenzívně angažovala v zemích mocností a početné vrstvy obyvatel evropských zemí nacházely v Rusku atraktivní vzory. To mocní Evropy a USA viděli velmi neradi. Na druhé straně si západní státy uvědomovaly potenciální sílu Sovětského svazu a vlastně všechny měly zájem na uzavření buď spojeneckých, nebo alespoň obchodních dohod.

Mnoho psů tedy neznamenalo zajícovu smrt, protože mimo jiné se Dohodové mocnosti nedokázaly dohodnout na dělení (budoucí) kořisti a zároveň chtěly vydělat na obchodu s bolše­vickým Ruskem. Sovětské Rusko, ač vyděděnec, se nakonec zařadilo do společnosti ‚civilizací‘ akceptovatelných zemí.

Československo také uzavřelo spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, ale z několika důvodů si vyžádalo včlenění do smlouvy podmínky o společné účasti s Francií. Sovětský svaz však v okamžiku plnění smlouvy na uplatnění této podmínky netrval a na rozdíl od rozšířených tvrzení v okamžiku zrady Francie na poskytnutí pomoci pracoval5. V době mnichovské konference provedl částečnou mobilizaci a pro pomoc Československu připravil 700 letadel a 45 svazků. Jedinou podmínkou poskytnutí pomoci byla ochota Československa se bránit.

Likvidace Československa byla záměrnou nehorázností Velké Británie. Toto nebyla záležitost až podzimu 1938. Již o rok dříve začala tlačit francouzské diplomaty ke zrušení závazků vůči Československu (nebude tak úplně od věci se zamyslet nad časovou sousledností s pádem Tuchačevského6). V dějinách je jen pár příkladů podobného chování a vždy vedlo k velké válce. To samozřejmě hoši z Foreign Office v Londýně moc dobře věděli a neměli nejmenších námitek. Proto bychom za začátek 2. světové války v Evropě měli považovat nejpozději podpis mnichovské dohody. Chamberlein měl přitom vážné obavy z toho, že by se Československo mohlo pomocí SSSR zachránit7. Francie, spoléhající na spojeneckou smlouvu s Polskem, od kterého přicházel jeden podraz za druhým, zůstala pouze britským ocáskem bez vlastní vůle. Přitom Polsko samo projevilo až neuvěřitelnou krátkozrakost, když zaslalo československé vládě nótu, v níž vyhrožovalo vyhlášením války, jestliže půjde SSSR na pomoc Československu8.

V březnu 1939 Německo obsadilo i zbytek Československa. Potom již prostřednictvím Polska bylo Německo nasměrováno proti SSSR. Začalo to britskými garancemi Polsku. Již 14. 4. 1939 se Velká Británie pokusila získat sovětské garance pro Rumunsko a Polsko (které o ně nemělo zájem). Tím by se SSSR zavázal bojovat na straně Polska – a Velká Británie by SSSR i Německo měla tam, kde je chtěla mít. Sovětské garance žádala ze stejného důvodu i Francie, když již předtím slíbila Německu Ukrajinu. Sovětskou odpověď ve smyslu široké koalice Velká Británie odmítla s tím, že „si nepřeje svazovat se se SSSR, ale chce dát Německu možnost rozvíjet agresi na východ na účet Ruska“. Následně došlo mezi Francií a Velkou Británií k rozhovorům o tom, jak se vykroutit z vlastních slibů9.

Původně Hitler počítal s polskou spoluúčastí na východním tažení a neměl nejmenší zájem proti Polsku bojovat. Jediný problém představoval Gdaňsk10 a spojení s Východním Pruskem. Německo navrhlo celkem slušné řešení. Ovšem zapojila se do toho Velká Británie a Polsko po konzultacích v Londýně striktně německé návrhy odmítlo a podniklo kroky, které Německo považovalo za nepřátelský akt. Teprve teď Německo začalo připravovat plán napadení Polska11.

Pokud by Británie skutečně na Polsko myslela, měla spoustu možností ho chránit. Ale dopadlo to jinak. Velká Británie v nejlepších tradicích své velmocenské politiky předvedla hru na jednu branku se záměrným odkrytím té druhé. V červenci proběhly tajné britsko-německé schůzky, na kterých Velká Británie slíbila Německu stažení svých garancí východoevropským zemím, obětování francouzských zájmů, ukončení rozhovorů se SSSR a rozvázání spojeneckých závazků Francie12. Vyslanec USA v Paříži W. C. Bullitt psal domů:

>Britští diplomaté provádějí delikátní přípravu zrady Polska a používají prostředky, které tak úspěšně použili v případě Československa.“

Když takto uměle vznikl problém, s přicházející krizí v časové tísni Velká Británie a Francie vyslaly nejpomalejší možnou lodí dva důchodce (admirál Drack a generál Doumenc) v nablýska­ných uniformách do Moskvy, aniž by jim daly jakékoliv pravomoci k jednání. Tato dvojice předvedla fantastické divadlo a nakonec zahnala jednání do slepé uličky. Francouzi navíc sami oznámili Roosveltovi, že SSSR navrhoval rozumné řešení, a oni to zazdili.

Velká Británie a Francie takto obětovaly ‚východní valy demokracie‘. Byla to pouze snaha západních mocností obrátit Německo proti SSSR. To, že se přitom Německo rozmáchlo získaným ‚kyjem‘ i proti Francii a Velké Británii, je jen rčením ‚jak se do lesa volá…‘ A Martirosjan píše, že obě mocnosti dopředu věděly, jak to dopadne. Dnešní démonizace smlouvy o neútočení mezi Německem a SSSR je pouze snahou zakrýt vlastní špínu, především mnichovského diktátu. Ostatně Velká Británie je zvyklá takto postupovat a prosazovat své zájmy pomocí cizí krve13.

Nakonec se ještě zastavme u Němců. Oni totiž po následujících několik let dokázali udržet velkou část obyvatel Evropy v relativní poslušnosti vůči své agresívní politice, což by nebylo možné, kdyby neměli něco přitažlivého. Tím se po velké krizi, evidentně vyvolané velkými bankéři (často židy) stala právě averze vůči židům. Obyvatelé Evropy snadno vztáhli svoji zlobu na poměrně uzavřenou část společnosti a považovali ji za viníka. Protižidovská kampaň byla tím, co dala sílu vést velkou válku. Největší zájem na zničení Sovětského svazu měli velcí bankéři – měli důvod i moc toto kataklyzma rozpoutat. Takže nám vychází, že Rothschildové a jim podobní v zájmu svých tučných kont ze svého vlastního lidu udělali obětní beránky a nechali je povraždit.

Spojenec za všechny peníze

Viníkem války nebyla jen Velká Británie. Německo ústy Hitlera začalo otevřeně mluvit o pomstě za vynucený ostudný mír, vina Německa je nezpochybnitelná. Ostatně Hitler byl jen vhodně vybranou figurou. K Německu se dále připojili další poražení z první světové války, především Rakousko a Maďarsko. Ale nezapomeňme na Polsko.

Vznik Polska

Na území záborů po dělení Polska se za první světové války rozvinulo osvobozenecké hnutí. Do jeho čela se postavil zkušený ruský revolucionář Litevec Josef Pilsudski. Za války přešel k Němcům a s jejich pomocí na území ruského záboru mezitím obsazeného Němci, začal budovat nové Polsko. Když to s Trojspolkem14 začalo jít z kopce, včas obrátil, a na konci války s podporou Dohody vznikl Polský stát. Pilsudski měl vynikající cit pro situaci, uměl riskovat, dokázal se soustředit na podstatné záležitosti – a měl snahu Polsko, své dítko, maximálně posílit. Tak se mu podařilo získat území na účet všech sousedů. Pilsudski ostatně chtěl Polsko vybudovat jako ústřední mocnost mezi Baltským a Černým mořem. Ale ta mocnost byla všemi svými sousedy nenáviděná. Například: ač sám Litevec, zorganizoval docela špinavou operaci a sebral Litvě její hlavní město. Litva proto velmi dlouho odmítala s Polskem navázat diplomatické vztahy.

Vůči Československu bylo Polsko úspěšné v případě záboru Těšínska. Československu z tradičně českého kraje zůstal jen Český Těšín a Třinec – pověstná ‚těšínská jablíčka‘. (Kromě toho si Polsko nárokovalo také Oravu a Spiš.) Prameny naznačují, že nejpodstatnějším důvodem přičlenění malé části Těšínska k Československu nakonec bylo angažmá francouzských majitelů třineckých železáren, kteří se přiklonili k Československu15. Ostatně i Peroutka píše, že „se Polsko po svém znovuzrození začalo ohlížet na všechny strany, kde by ještě mohlo urvat kus území a zvětšit se“. Poláci přeceňovali svoje síly a podceňovali soupeře16. Polsko prosazovalo západní hranici (s Německem) podle národnostního principu, zatímco východní hranici v podobě hranice z roku 1772 (takřka po Smolensk a Kyjev) – na účet Ruska. Na severu se obětí stala Litva. Nemalou část svých požadavků Polsko uplatnit dokázalo, čímž dalo základ příští velké válce tím, že si na všech stranách vytvořilo nepřátele, a tak omezilo svoje manévrovací možnosti. Tuto situaci hodnotil Karel Kramář17:

>Poláci stali se nejnebezpečnějším elementem pro evropský mír… Poláci měli za svou povinnost dělat politiku útočnou na všechny strany, proti Německu, proti nám i proti Rusku… Ale ovšem Rusko se nikdy nevzdá území, které není polské… Všechny tyto kraje vezme si Rusko zase nazpátek buďto samo, nebo, co by bylo daleko nebezpečnější, s Němci. Co to znamená pro Polsko, je docela jasné, ale co také pro nás a pro Francii, na to nesmíme zapomínat. Proto nesmíme svazovat svou existenci s polskou. Chceme být dobrými sousedy, žít v dobrém přátelství, ale nic více. Svou megalomanii ať si Polsko zaplatí samo!… Nepočítám sice na šlechetnost lidí, ale počítám na jejich zdravý rozum a na to, že si spočítají aktiva a pasiva jistého podniku. Megalomanie, která vedla Poláky, aby zachvátili Volyň, Bílou Rus, Vilno, má pro Poláky tolik pasiv, že aktiva vidí jen ti Poláci, kteří ztratili chladný úsudek následkem svého velikášství a polského nacionálního šovinismu.“

Žďárský také upozorňuje na souvislost československo-polské krize a vznik Malé dohody poté, co Maďarsko slovně deklarovalo podporu Polsku a alespoň dočasně získalo Francii na svoji stranu proti Československu.

Polsko-sovětská válka

Zcela svérázným specifikem byla polská šlechta. Zjednodušeně lze říci, že jedním jejím pilířem jsou ty nejhorší tradice ruské šlechty a druhým odpor ke všemu ruskému. Když se pod Pilsudského velením podařilo rozbít Tuchačevského invazní armádu a následně připojit krasnoruské oblasti k Polsku, šlechta na okupovaném území okamžitě začala zabírat půdu a vyhánět z ní rolníky. Sice se Polsko Rižským mírem18 zavázalo ke slušnému zacházení s místním obyvatelstvem, ale tento závazek nesplnilo. Došlo ke konfiskacím nemovitostí, rozsáhlým masakrům místního obyvatelstva (doloženo i znásilnění čtyřletého děvčátka) a násilnému popolšťování a katolizaci. V zájmu popolšťování byli do kranoruských končin usídlováni důstojníci (šlechta), četníci a státní úředníci, kteří měli za úkol udržet domorodce v poslušnosti a ‚překovat‘ je na Poláky. Část obyvatelstva utekla, mnozí z nich se usadili v německém Slezsku. Nakonec se Polákům podařilo vyvolat ve své kolonii povstání, které museli vojensky potlačovat (této operaci se decentně říká pacifikace19). Proslulí ukrajinští teroristé jsou dílem nenažranosti polské šlechty.

Nelze vynechat zacházení s ruskými zajatci po porážce Tuchačevského invaze do Polska. Zajatí vojáci byli umístěni do zajateckých táborů. Táborům veleli polští důstojníci (zase ta polská šlechta) a zavedli v nich strašný režim. Zjednodušeně lze říci, že zajatci byli rozděleni do několika kategorií a toto zařazení vymezovalo možnosti přežití. Nejlépe na tom byli Poláci, pro ty byl režim celkem snesitelný. Další byli ‚Ukrajinci‘ a ‚Bělorusové‘ (tedy ti Krasnorusové, kteří byli ochotni se nechat za Ukrajince a Bělorusy označit), ti měli ještě snesitelný režim. Podstatně hůře na tom byli Rusové a vůbec nejhůře bolševici.

Ostraha táborů sebrala zajatcům oblečení a boty, aby je vyšmelila na místních tržnicích. Správa tábora samozřejmě také dostávala peníze na stravování zajatců. Z toho zajatci neviděli prakticky nic, protože to zase prožrala a prochlastala vznešená šlechta. Když přišla zima, lidé houfně mrzli. Někde se to i provalilo, proto tam Mezinárodní červený kříž dopravil nějaké oblečení, které… se ale zase objevilo nikoliv u zajatců, ale na místních tržnicích. Samozřejmě, že v táborech řádily nemoci. Protože se mi nechce znovu prohrabávat tuto špínu, uvedu jen po paměti hromadné znásilňování ruských zdravotnic a také případ, v němž komusi zašili do břicha kocoura, aby zjistili, kdo umře dřív – kocour, nebo člověk? Zlé na tom bylo především to, že tyto výstřelky, kterým za normálních okolností musí důstojníci bránit, zde právě důstojníci ve velkém organizovali. Proto se nejednalo o zajatecké tábory, ale o tábory koncentrační. Čím se polské koncentrační tábory lišily od německých? Zatímco v německých táborech vládl ‚ordnung‘ (v překladu pořádek), v polských táborech vládl ‚burdel‘ (do češtiny netřeba překládat).

K>arpus píše, že „>v polském zajetí zemřelo maximálně 16 – 18 tisíc ruských zajatců (kolem 8 tisíc v táboře ve Strzałkowě, kolem 2 tisíc v Tuchole a kolem 6 – 8 tisíc v jiných táborech) během celého tříletého období jejich pobytu v Polsku>“>20>. S ohledem na zprávy o tom, co se v táborech dělo, jsou však tato čísla prostě nepravděpodobná. Prudniková se odkazuje na hlášení operativního oddělení polského Generálního štábu a na jejich základě stanovila počet zajatců na 207 tisíc a počet zemřelých v zajetí na asi 100 tisíc vojáků. Za tábory smrti se považovaly především tábory v Tuchole a v Strzalkově.21

I kdyby v ‚Katyni‘ opravdu vraždilo NKVD, tento zločin byl jen zlomkem toho, co předvedlo Polsko po polsko-sovětské válce v roce 1920. K tomu uveďme sovětské oběti při osvobození Polska za 2. světové války – asi 600 tisíc padlých. Poláci nemají nejmenší právo vznášet vůči Rusku jakékoliv nároky.

Harakiri22, díl první

Ve vztahu Sovětského svazu k Polsku začneme tímto: Zatímco k Rumunsku SSSR po celé meziválečné období vystupoval s požadavkem vrátit Besarábii, vůči Polsku požadavek vrátit krasnoruské končiny nevznesl23. Sovětské vedení vycházelo z názoru, že hrdé Polsko je nejlepší zárukou bezpečnosti na západní hranici SSSR, protože ač sice vůči SSSR nepřátelsky naladěné, přesto skoro stejně nepřátelsky naladěné i vůči Německu. Pilsudského Polsko tak v otevřeném prostoru, kterým obvykle probíhala tažení proti Rusku, vytvářelo jakousi zátku. Za této situace krasnoruské kraje posilují Polsko a posilují i tu zátku. Jenže Pilsudski si dovolil v roce 1935 zemřít a moc v Polsku převzala tamní šlechta…

Samotné Polsko se formálně orientovalo na západní mocnosti, ale ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Polsko, společně s Československem, si jako bezpečnostní pojistku vybrala Francie, protože za Bismarcka Německo Francii mohutně přerostlo. Po první světové válce proto Francie uvažovala o tom, že společně s Československem a Polskem udrží nad Německem kontrolu, a tak uzavřela s oběma státy spojenecké smlouvy. Koncem 30. let se situace v Evropě začala přiostřovat. Čistě teoreticky Francie s Polskem a Československem měly být schopné tehdy ještě slabé Německo naprosto bez jakýchkoliv problémů ‚udržet na uzdě‘. Jenomže Polsko se předvedlo…

Několik dní před tím, než došlo k anšlusu Rakouska (březen 1938), zemřel na hranicích Polska s Litvou polský voják Stanislav Serafin24. Muchin tvrdí, že to byla cílená polská provokace – a podivnou časovou souslednost opravdu těžko hodnotit jinak. Vzápětí Polsko začalo harašit zbraněmi a požádalo Francii o pomoc ve válce proti Litvě. A to přesně v době, kdy bylo nutné podpořit Francii a společně zabránit německému anšlusu Rakouska. Polsko svedlo pozornost stranou a vyvázalo Francii na podružný problém. Toto nakonec vyřešil Sovětský svaz, když Polsku oznámil, že pokud dojde k napadení Litvy, půjde jí na pomoc. Z války mezi Polskem a Litvou tedy sešlo, ale Německo mohlo v klidu obsadit Rakousko a Francie tomu zabránit nedokázala. Vojenská síla Německa začala růst. Navíc se do problémů dostalo i Československo, protože při svém poměrně nepříznivém tvaru, mělo najednou Německo ze tří stran. Tehdy Polsko své spojence zradilo poprvé.

O něco později Německo (přesněji bychom měli psát Velká Británie) dalo vzniknout ‚sudetskému problému‘. Francie tlačila na Polsko, aby uzavřelo spojeneckou smlouvu s Československem, ale Polsko odmítlo. Polsko oznámilo Francii, že této války proti Německu se nezúčastní, a tím postaví Francii do role agresora. Když Československu slíbil pomoc Sovětský svaz, Polsko dokonce poslalo Československu nótu, v níž pomoc označilo za nepřátelský akt a za důvod vyhlášení války Československu! Jsou názory, že tato nóta přiměla Beneše ustoupit. Polsko vytvořilo zdání, že mnichovský diktát je vítězstvím demokracie a svobody, postavilo Hitlera na stranu ‚dobrých‘ a legalizovalo německou agresi. Zároveň dostalo od Němců svoje sousto - Těšínsko. Tehdy Polsko své spojence zradilo podruhé.

Není od věci uvést směrnici odeslanou v předvečer uzavření mnichovské dohody polským ministrem J. Beckem vyslanci v Berlíně k rozhovoru s Hitlerem25:

  1. Vláda Polské republiky konstatuje, že s ohledem na pozici, kterou zaujala, paralyzovala v nejširším smyslu možnost intervence Sovětů v české otázce…

  2. Polsko považuje vměšování Sovětů do evropských záležitostí za nepřijatelné…

  3. V průběhu minulého roku polská vláda čtyřikrát odmítla připojit se k mezinárodnímu vměšování na obranu Československa.

  4. Bezprostřední polské nároky se omezují oblastí těšínského Slezska.

Hitler nabídl Polsku účast na válce proti SSSR, ale Poláci, vědomi si rizik války se SSSR, začali spekulovat. Přímou účast na válce Polsko odmítlo, ale mělo představu, že obětuje Rumunsko a německý útok na SSSR umožní přes jeho území. Za tento ‚fígl‘ chtělo Ukrajinu. Když Velká Británie poskytla Polsku ‚záruky‘ a polská šlechta na ně spolehla, přišel Hitlerův příkaz připravit válku s Polskem. Ale Hitlerova direktiva nebyla prostým nařízením připravit válečné operace, nýbrž nechávala otevřené další možnosti řešení. Hitler sázel na další Mnichov – zase v britské režii26! V této chvíli se do toho vložil SSSR. Polsko totiž mělo od roku 1921 spojeneckou dohodu s Rumunskem o společné obraně proti SSSR. Sovětský svaz, aby chránil Polsko, jej požádal, aby tuto smlouvu obě země vztáhly i na agresi ze strany Německa. Polsko odmítlo a tím své spojence zradilo potřetí.

Francii se již definitivně rozpadal mechanizmus, který zajišťoval její bezpečnost a E. Daladier27 v této chvíli úpěnlivě žádal Polsko, aby svolilo se vznikem bezpečnostního mechanizmu za účasti SSSR. Polsko se zatím po řadě podrazů bez rozmyslu spolehlo na pomoc, která ani nemohla přijít. Přeceňovalo vlastní síly a zbytečně vyprovokovalo Hitlera k válce. Lpělo na německém Gdaňsku a odmítalo německé požadavky na dopravní spojení s Východním Pruskem (Německo žádalo o povolení postavit přes polské území do Gdaňska a Východního Pruska železnici a dálnici a změnit statut tehdy prakticky německého města Danzig-Gdaňsk.)28. Přitom v té době Polsko již mělo svůj vlastní přístav – Gdyni29 (Gdaňsk-Danzig nebyl po 1. světové válce přičleněn Německu proto, že Polsko bylo bez vlastního přístavu). Na druhou stranu mělo Polsko (nazvěme to) ‚štěstí‘, protože jinak by do války vstoupilo jako spojenec Německa a nejspíše skončilo poražené. Odmítnutím sovětských záruk Polsko své spojence zradilo počtvrté.

Z tajemství sovětských archívů, díl první

Je všeobecně známo, že korunním důkazem Stalinovy a Berijovy viny ve věci ‚Katyně‘ je tzv. ‚Paket č. 1‘. Protože právě začínáme probírat tyto záležitosti, musíme si tento pojem vysvětlit. V Sovětském svazu byly zavedeny čtyři stupně utajení30:

Kromě výše uvedených ve stranickém aparátu KSSS měly existovat ještě dva další stupně utajení:


Zvláštních složek se v dobách SSSR mělo sejít snad okolo půl druha tisíce a uzavřených paketů několik desítek. To byly ty nejtajnější dokumenty, jaké v Sovětském svazu existovaly. Mezi ‚uzavřené pakety‘ prý patřil také tajný protokol k německo-sovětské smlouvě (Paket č. 34). Prudniková uvádí, že podle samotného Gorbačova existoval i uzavřený paket týkající se osudu zajatých Poláků. Ten obsahoval originál zprávy Burděnkovy subkomise (součást komise vedené Švernikem, která sbírala doklady o německých válečných zločinech) a jakýsi několikasetstránkový seznam osob. Zapečetěná obálka byla tlustá asi 2 centimetry.

Ve vztahu ke zveřejněnému paketu týkajícího se osudu polských zajatců je vážnou otázkou, proč je označován jako ‚Paket č. 1‘. Tento paket nemohl být ani první v pořadí, ani nejdůležitější. Zde se již objevují manipulace. Další se týkají obsahu. Gorbačov v roce 1987 povolil otevřít uzavřený paket o Katyni, kdy se z Burděnkovy zprávy udělala kopie. Potom (zase podle slov Gorbačova) se v archívu v dubnu 1989 objevily dva pakety, a ten druhý se stal ‚prvním‘, když obsahoval ‚zprávy‘ Beriji a Šeljepina… a Gorbačovovi to zřejmě nevadilo! A nakonec (jako pára nad hrncem) zmizel původní paket – a zůstal ten s číslem 1.

Smlouvy a protokoly

Protože se Polsko rozhodlo neúčastnit se přímo války proti SSSR, měl Sovětský svaz obzvláštní zájem na jeho zachování. Jenomže Polsko odmítlo nabídku pomoci ze strany SSSR v době, kdy Velká Británie z něj přímo vytvořila novou německou oběť. Tak se otevírala společná hranice Německa a Sovětského svazu s cílem dotlačit SSSR do války proti celé Evropě. Japonsko, německý spojenec v Paktu proti Kominterně31, bylo v té době v již otevřené válce se SSSR (boje u řeky Chalkyn v Mongolsku). Válka na dvě fronty byla velmi nebezpečná. Sovětský svaz proto v tuto chvíli provedl to, co již dlouho předtím předpokládalo britské ministerstvo obrany32 a uzavřel dohodu s Německem. Tím v prvé řadě odvrátil bezprostřední nebezpečí války s Německem. Zároveň Německo zkompromitoval Japonsku. Po sovětsko-mongolském vítězství u řeky Chalkyn Japonsko přistoupilo na mír a po celou dobu války Německa a SSSR zůstalo neutrální. Smlouva s Německem také zabránila připojení západních mocností k Německu, protože se s její pomocí Hitler pokusil vyhnout zjevné britské manipulaci, a obsazením Francie si zajistil týl. Existuje i druhý výklad: ‚leví nacisté‘33 a především německý vyslanec v SSSR F. V. von Schulenburg se obávali důsledků agresívní politiky a vynaložili maximální úsilí pro uzavření dohody, která snad mohla vrátit kroky Německa do rozumných mezí34.

Celá tato intrika zcela změnila situaci a okamžitě vylepšila postavení SSSR. Za postupující izolace ze strany Polska a Velké Británie (která slovy samotného Churchilla pouze zatahovala SSSR do jednání s cílem odvrátit sovětská jednání s Německem) SSSR uzavřel s Německem několik smluv35. Pro Německo se asi jednalo především o snahu vyvléci se z nepříznivých vyhlídek a otevřít nová řešení. SSSR uzavření smlouvy o neútočení, o kterou mělo zájem Německo, podmínil uzavřením obchodní smlouvy36, podepsané 19. 8. 1939. Na jejím základě SSSR dodával Německu obilí a průmyslové suroviny a z Německa kupoval obráběcí stroje a zbraně37. Zároveň Německo poskytlo Sovětskému svazu úvěr. Hitler ve snaze dosáhnout svých cílů významně pomohl vyzbrojit svého příštího soupeře. Úvěr SSSR zřejmě přímo nepotřeboval (vyžádal si ho v souvislosti s německým nákupem obilí), ale byl další malou garancí zachování míru.

Velká Británie udržovala rozhovory se SSSR s cílem vytvořit patovou situaci a nechat německo-polskou válku přerůst ve válku německo-sovětskou. Zatím pilně jednala s Německem, tentokrát s předsedou vlády H. Göringem. Byla to zase jen léčka. Velká Británie a Francie plánovaly po rozbití SSSR otevřít druhou frontu na západě Německa (poblíž klíčového Porúří) a odtud vypustit invazní vojska do východní Evropy. Po porážce SSSR Německem tak západní mocnosti chtěly porazit Německo. Jenže vzpomínky na 1. světovou válku38 oživil malý čínský mnichov39 a Hitler se rozhodl porušit Pakt proti Kominterně40. Britsko-japonská smlouva zřejmě upozornila Německo, že hraje s kartami rozdanými ve falešném Londýně a stala se jedním ze silných impulsů k uzavření dohody o neútočení se SSSR s cílem vymanit se ze sevření britského diktátu.

Hitler se pokusil zaangažovat SSSR na svou stranu, ale nesprávně odhadl pozice dalších hráčů (především těch, kteří ovládali jeho samotného) a zůstal v zajetí své vlastní ideologie a návyků.

Po uzavření obchodní smlouvy následovala 23. 8. 1939 smlouva o neútočení41. Tato smlouva podstatným způsobem narušila britské plány, přitom ji nelze vůbec považovat za ‚hřebík do rakve‘ světového míru a Polska zvláště. Hitlerovo opovrhování smluvními závazky, jak ho to naučila Velká Británie, ho ve vztahu k Japonsku a SSSR přišlo později draho. Jako součást smlouvy se uvádí tajný protokol.

Nakonec po zhroucení Polska byla uzavřena Smlouva o přátelství a hranici mezi Německem a SSSR42. Její součástí měly být důvěrný pozdější dodatek a dva tajné protokoly.

Legendou je tajný protokol k smlouvě o neútočení. Uveďme jeho obsah43:

Při podpisu smlouvy o neútočení mezi Německem a Svazem Sovětských Socialistických Republik níže podepsaní zplnomocněnci obou stran posoudili v přísně tajném pořádku otázku rozhraničení sfér společných zájmů ve Východní Evropě s tímto výsledkem:

  1. V případě územně-politických změn v oblastech pobaltských států (Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva), je severní hranice Litvy současně hranicí sfér zájmů Německa a SSSR. Zároveň obě strany uznávají zájmy Litvy ve vztahu k Vilenské oblasti.

  2. V případě územně-politických změn na území spadajícího pod pravomoc Polského státu, hranice sfér zájmů Německa a SSSR bude procházet přibližně po linii řek Narev, Visla a San.

  3. Otázka, je-li v zájmech obou stran zachovat nezávislý Polský stát a jaké budou jeho hranice, může být definitivně vyřešena jenom v průběhu dalšího politického vývoje.

  4. V každém případě budou obě vlády tuto otázku řešit přátelsky a společně.

  5. Co se týká jihovýchodu Evropy, sovětská strana zdůrazňuje zájem SSSR na Besarábii. Německá strana deklaruje nezájem o tyto oblasti.

  6. Tento protokol budou obě strany udržovat v přísném utajení.

Uvedený protokol definuje linii, jejíž překročení by Sovětský svaz považoval za vyhlášení války. Tato linie s původními starými opevněními byla dřívější hranicí mezi německým a ruským záborem a dělila Polsko napůl. SSSR tak dal Polsku možnost válku s Německem (sice v poloviční velikosti), ale přežít. Protože by takové Polsko zůstávalo ve válečném stavu s Německem, zůstaly by v platnosti i závazky Velké Británie a Francie vůči němu a SSSR by byl chráněn před přímým střetem s Německem. Sovětský svaz ve svém vlastním zájmu nemohl mít zájem na zničení Polska, a i tento protokol to potvrzuje.

Tajný protokol musíme okomentovat podrobněji. Je zde totiž vážný problém s důvěryhodností. Tento protokol musel být zhotoven ve dvou vyhotoveních. Jedno dostalo Německo, ale to prý shořelo při bombardování Berlína v březnu 194444. Prý v archívu zůstala jeho mikrofiše. Na existenci tohoto protokolu postavili svoji obhajobu obžalovaní v Norimberku. Sovětská strana až do Gorbačova odmítala jeho existenci. Ovšem A. N. Jakovlev tajný protokol (německou mikrofiši) ‚nastudoval‘ a na základě jeho rozboru jej odsoudil Nejvyšší sovět SSSR v roce 1989. Potom D. Volkogonov v roce 1992 ‚objevil‘ ‚protokol‘ v archívu ÚV KSSS jako ‚Paket č. 34‘ (odtud pochází uvedený text). Obě jména jsou ve vztahu k sovětským dějinám zárukou nedůvěryhodnosti.

Podivností je i to, že ‚uzavřených paketů‘ mělo být v archívu ÚV KSSS několik desítek, ale známé jsou pouze dva: ‚Paket č. 1‘ o Katyni a ‚Paket č. 34‘ s tímto tajným protokolem. Žádné další jsem nenašel. Zcela jistě podobnou povahu, jako tajný protokol ke Smlouvě o neútočení by musely mít i tajné protokoly ke Smlouvě o přátelství a hranicích. Potom by byly buď v jednom ‚paketu‘, nebo v nějakém ‚Paketu č. 35‘ poblíž toho předchozího a společný objev obou (musely být v jedné skříni). Kdepak. Každý ze sovětských ‚originálů‘ byl ‚nalezen‘ zcela samostatně a v různé době!

Přitom Stalin věděl, že smlouva je pro Hitlera jen cárem papíru, ostatně přímo podpisem této smlouvy Hitler porušil svoje předchozí závazky. Potom je otázkou, proč by se vůbec snažil něco podobného s Hitlerem sepsat? Stalinovi bylo jasné, že tato smlouva má platnost pouze do té doby, než bude poražena Francie. Tím si totiž Německo rozváže ruce na západě, když i Velká Británie se bude snažit ze svých závazků vymanévrovat. Do pádu Francie bude platit smlouva psaná i smlouva ústní, potom už žádná. Stalin s Molotovem neměli nejmenší důvod takovýto tajný protokol podepisovat! Ostatně Molotov to až do své smrti striktně odmítal. Kromě toho uvedené hranice byly příliš obecné. Německo je překročilo a SSSR nereagoval.

Podrobným studiem těchto tajných protokolů se zabýval V. A. Sidak. Podle něj nenesou tyto ‚tajné protokoly‘ informace o svém vzniku, právní síle, nejsou uvedeny jejich počty, jsou nesprávně založeny v archívech (týká se i Německa!), jedná se o nepřípustné nečíslované kopie a ani stránky nejsou číslované (stránku s podpisy lze přiložit k libovolnému textu). Německý vybombardovaný ‚originál‘ byl sepsán na stroji vyrobeném v roce 1943 pro Hitlera, tedy v době, kdy již byl právně nezajímavý. Není uveden ve ztracených dokumentech, ani se nepostrádají další dokumenty archívního svazku. Ruský text obsahuje jazykové (typické pro neruského autora), písařské i stylistické chyby, neodpovídající tomuto typu dokumentu. Navíc uvedené rozhraničení sfér vlivu mělo problém s názvem řeky Narev, který se ‚řešil‘ pozdějším dodatkem, podepsaném v Moskvě Molotovem a Ribbentropem. (Ribbentrop se do Moskvy vrátil?) Navíc protokol byl vlastně vzápětí narušen oběma stranami bez reakce té druhé, ačkoliv na jiné události druhá strana reagovala. Atd atd… Závěr je jednoznačný – jde o podvrh.45. Sidak také uvádí zjištění sovětské rozvědky o snaze západních mocností a NATO vyrobit kompromitující materiály ve vztahu k sovětsko-německým smlouvám. První pokus svést na SSSR snahu rozbít Polsko provedla britská rozvědka již v roce 1935, tedy dlouho do polské krize46. Podobný názor na tajné protokoly má i publicista F. I. Čujev, politolog a historik V. A. Nikonov47, vnuk Molotova a S. G. Kara-Murza48.

Jenomže tyto protokoly dobře vyjadřují postoje a zájmy obou stran. Výšeuvedený protokol na jedné straně dává Německu možnost vyřešit svoje problémy s Gdaňskem a kraji osídlenými Němci a na druhé straně (za předchozího okázalého nezájmu Polska o sebe samotné a odmítnutí sovětských garancí) Sovětskému svazu garantuje zachování Polska, jako nárazníkového státu mezi Německem a SSSR. Tím brání Sovětský svaz před přímým napadením Německem. Nejspíše se jedná o ústní dohodu, kterou pouze Ribbentrop písemně zpracoval ve své zprávě pro německou vládu. Později, aby rozklížili řady spojenců, Němci vyrobili mikrofiši a na jejím základě potom Goebbelsovi pohrobci v SSSR i ‚sovětské originály‘. Podobně to zřejmě platí i pro ‚tajné protokoly‘ k Smlouvě o přátelství a hranici, když nová hranice mezi Německem a SSSR byla vedena po víceméně etnické hranici – Curzonově linii49.

Harakiri, díl druhý

Události se však vyvinuly jinak a nelze to připsat ani Stalinovi, ani Hitlerovi a překvapena byla i Francie…

Nejprve ‚chrabré‘ Polsko uzavřelo ‚dohodu o napadení‘ s Velkou Británií50. Je třeba mít velkou fantazii na to, aby se tato dohoda dala považovat za prostředek odvrácení bezprostředně hrozící německé agrese. Ve skutečnosti byla dělením sfér vlivu. Součástí byl tajný protokol, který odevzdával Polsku Litvu a Danzig-Gdaňsk a Velká Británie se zavázala Polsku v souvislosti s jejich dobytím poskytnout vojenskou pomoc. Na druhé straně však nezaručovala Polsku ani územní celistvost, ani poskytnutí pomoci v případě jeho napadení51! Polsko se výslovně zřeklo svého spojence Rumunska v případě, že jej napadne Německo přes území Maďarska. Poláci si mysleli, že tímto chytře otevřeli Němcům tažení na SSSR, ale nevěděli, že je Britové na tajných britsko-německých rozhovorech Němcům darovali.

Britové podrazili Polsko i tlakem na odložení mobilizace. Polská mobilizace měla jednu zvláštnost, související s anexí krasnoruských zemí: v této polské kolonii také probíhala mobilizace, ale zdejší domorodci byli prakticky výhradně pouze řadovými vojáky, kteří jenom doplňovali oddíly sestavované v etnickém Polsku. Proto zkompletování jednotek trvalo déle.

Na druhé straně Stalin chtěl, aby se Polsko mohlo plně soustředit na válku s Německem, a proto v této době dal armádě příkaz vzdálit se od hranic s Polskem. Německý protest potom Sovětský svaz ignoroval. 1. 9. 1939 sovětský vyslanec v Polsku položil na ministerstvu zahraničí dotaz, čím může SSSR Polsku pomoci. Odpověď zněla, že mají 3,5 miliónu vojáků (!) a že tuto provokaci již zastavili… Ve skutečnosti Polsko mobilizovalo asi 1,5 miliónu vojáků, ale akceschopné vojenské oddíly tvořily z tohoto počtu pouze zhruba polovinu.

Poláci se rychle zorientovali, uvědomili si sílu německého útoku a polské šlechtě (důstojníci a generálové) došlo, že z nějakého drancování dobytých území (jako v Krasnorusku) nic nebude. A přes předcházející halasná prohlášení o válčení okamžitě ztratili zájem a nastala hromadná dezerce – velitelů. Dezerce navíc proběhla (jak jedovatě poznamenává Muchin) v přísném služebním pořádku. Jako první utekl polský prezident, potom vláda, tu následoval vrchní velitel52, za ním mazal do Rumunska Generální štáb a potom důstojníci. Poddůstojníci a vojáci zatím statečně bojovali. Již 5. 9. 1939 přišel bojujícím vojskům rozkaz vrchního velitele fakticky k útěku do Rumunska a Maďarska. Tento rozkaz byl nesmyslný, protože se jednalo o útěk podél postupujících Němců, bylo to krytí útěku šlechty. Ti, kterým se nepodařilo utéci, se rychle vzdávali Němcům.

Míra zrady polské šlechty vyplývá z válečných ztrát. Polská armáda ztratila v této válce 66 tisíc vojáků, což je méně, než 10% stavu bojových oddílů. Například Rudá armáda dotáhla válku do vítězného konce při ztrátách přes 200% výchozího stavu vojsk! Ještě výmluvnější jsou ztráty důstojníků. Podle Muchina je na začátku války podíl důstojníků na padlých neúměrně vysoký, protože právě oni musí vojáky svým osobním příkladem naučit statečnosti v boji53. Tak ve Wehrmachtu, při vynikající přípravě vojsk, na 100 německých vojáků a poddůstojníků padlých v bojích s Polskem bylo 8 důstojníků. Francie během následujícího roku na 100 vojáků a poddůstojníků ztratila dokonce 43 důstojníků54. Při podobných relacích na 100 polských vojáků a poddůstojníků padli pouze 3 polští důstojníci55! Ostatní prostě utekli. A tak do Velké Británie po pádu Francie přišlo asi 20 tisíc polských vojáků, přibližně jedna divize. Tabulkový stav německé divize představoval 1 generála, 5 plukovníků a 620 důstojníků. Zatím se ve Velké Británii sešlo 37 polských generálů, 105 plukovníků a 6 tisíc důstojníků56

Dezercí vznikl problém Rumunsku. To sice bylo spojencem Polska, ale pouze pro případ války se Sovětským svazem. Pro případ války s Německem bylo neutrální, a proto bylo povinné Poláky internovat. To také znamenalo se o ně starat a živit je. Jenomže šlo o spousty lidí. Proto Rumunsko internovalo pouze polskou vládu a vysoké vojenské činitele, ale v případě ostatních zavřelo oči a dělalo, že je nevidí. Rumunsko si nemohlo dovolit vydat polskou vládu Německu na jednání o kapitulaci, protože by to byl nepřátelský akt vůči Velké Británii a Francii. Nemohlo si ani dovolit vydat vládu do Francie, protože by to byl nepřátelský akt vůči Německu. Podstatné se pro další vývoj stalo to, že oficiální představitelé Polska svobodu v Rumunsku neměli a nikdo jiný neměl oprávnění jménem Polska vystupovat. Takové právo neměla ani loutková Sikorského vláda, ustavená ve Francii.

S Německem bojovali nejen polští vojáci a poddůstojníci. Sovětsko-německá smlouva o neútočení změnila situaci a Velká Británie a Francie vyhlásily 3. 9. Německu válku. Přes britskou snahu nevysilovat Německo francouzská armáda 5. 9. zaútočila a provedla na málo kryté linii průlom do hloubi Německa. Ale 10. 9. francouzský představitel při polském Generálním štábu poslal domů zprávu, že v polském velení vládne naprostý chaos a že se polský odpor se rozpadl. V té době Německo již přesouvalo svoje jednotky na západ a francouzská armáda svoje operace (tímto ztratily smysl) zastavila a čekala na pomoc Velké Británie. Ta ovšem mezitím ‚zjistila‘, že pozemním vojskem prakticky nedisponuje. Francie zůstala proti dobře zorientovanému, mocnému a secvičenému sousedovi sama. Navíc demoralizovaná neúspěchem svých bezpečnostních mechanizmů. Polsko tak zradilo své spojence popáté.

Stejně tak byl překvapen i Hitler, který ještě 7. 9. 1939 projednával podmínky polské kapitulace a požadavky na územní ústupky Polska. Hitler měl původně představu, že Polsko řádně kapituluje a Německo si přitom obsadí Němci osídlené končiny. Ten zbytek se měl stát loutkovým státem a podobně i ‚Ukrajina‘. Polská vláda svým útěkem zlikvidovala Polsko, zatímco Hitler ho chtěl zachovat.

Překvapena byla i sovětská vláda. Předvídat, že se Polsko zhroutí, soustředila by se od začátku na Krasnorusy a Curzonovu linii. Takto zareagovala až když jí došly důsledky útěku polské vlády a teprve 11. 9. 1939 vyhlásila mobilizaci. Ač nekompletní, dostala vojska 17. 9. za úkol obsadit krasnoruské končiny. Německo jako kompenzaci za východní Polsko, které mu SSSR přenechal, předalo do sovětské sféry vlivu Litvu57.

Jenomže Polsko bylo proti SSSR chráněno lépe než proti Německu. Pokud by sovětská vojska jen tak překročila svoje západní hranice, Sovětskému svazu by vyhlásily válku Rumunsko, Francie a Velká Británie. Přesně to, o co se snažila Velká Británie.

Za této situace se Sovětskému svazu podařil geniální tah. Na vstup sovětských vojsk je třeba získat souhlas zákonné polské vlády. Ta by ho samozřejmě nikdy nedala. Ale v souvislosti s jejím útěkem do Rumunska vznikla možnost předat polské vládě nótu s textem, že SSSR přebírá ochranu krasnoruského obyvatelstva před německou agresí ve chvíli, kdy polská vláda sice formálně bude ještě v Polsku a tedy ve výkonu funkce, ale ve skutečnosti již bude internovaná v Rumunsku a neschopná jakkoliv odpovědět58. A mlčení přece odjakživa znamená souhlas.

Jakmile sovětská rozvědka zjistila, že polská vláda překročila hranice Rumunska a byla internovaná, vytáhli v noci na 17. 9. 1939 z postele polského vyslance a pozvali ho na lidový komisariát zahraničních věcí. Tam mu náměstek lidového komisaře Poťomkin přečetl nótu. Vyslanec ji odmítl, ale písemný text nóty byl mezitím řádným protokolem předán zaměstnancům polského vyslanectví. Podle textu nóty v té době polská vláda již v Polsku nebyla. To okamžitě vyvolalo rozhořčenou reakci vyslance, že prý polská vláda v Polsku je. Jenomže přesně tím vznešená polská šlechta skočila na nastavené hrábě: Pokud vláda v Polsku byla, měla na tuto nótu oficiálně zareagovat. A to se nestalo. (Formálně byl polský ministr zahraničí Beck internován 19. 9. poté, co odmítl požadavek Rumunska vzdát se funkce, ale i tak byl v rukou rumunských úřadů a nemohl vykonávat svoji funkci.)

Následkem toho nikdo, ani Francie a Velká Británie, ale ani Rumunsko neměly v ruce vůbec nic, co by je opravňovalo zahájit proti SSSR válku. Dokonce ani Společnost národů neosočila SSSR z agrese. Krasnorusko bylo za dané situace z nouze ctí, ale alespoň něco. Potom už jen připomeňme, že Německo proti této nótě, vedené vůči Německu ne zrovna v přátelském duchu uzavřených vzájemných smluv, podalo protest, který sovětská strana skromně ignorovala…

Jak byla sovětská vojska v Krasnorusku přivítána? Někde se Polská armáda ve svých nejlepších tradicích rozutíkala, jinde zahájila proti DRRA válečné operace. A pořád se ve své kolonii chovala tak, jak byla zvyklá. Nedaleko Grodna přicházející sovětské oddíly zjistily 20. 9. právě probíhající trestnou výpravu vznešených Poláků proti domorodcům. Sovětské oddíly zarazily vraždění (za oběť jí padlo 17 domorodců z toho 2 nedospělí chlapci) a následně musely chránit zajaté Poláky před hněvem místního obyvatelstva59. Potom se zapotili sovětští propagandisté. Jejich prvořadým úkolem bylo maximálně tlumit protipolské nálady a zabránit pogromům. Byli v tom poměrně úspěšní, protože až do německé okupace byl celkem klid. Německá správa znamenala změnu. Němci začali povzbuzovat Krasnorusy k vyřizování účtů, protože jim to odlehčovalo v jejich ‚těžkém díle‘ prosazování árijské rasy. Krasnorusy používali v akcích proti Polákům a Poláky v akcích proti Krasnorusům. Úspěchem této politiky byl i volyňský pogrom.

Obyvatelstvo sovětské vojáky přivítalo s nadšením a poskytlo jim maximální pomoc. Sovětská vláda toto využila a 30. 9. 1939 předložila obyvatelstvu krasnoruských krajů návrh na připojení k SSSR. (Nabídka se netýkala Vilenského kraje a Vilna, které SSSR postoupil Litvě.) Podmínkou bylo přistoupení na sovětské zřízení, znárodnění bank a velkých podniků a předání půdy rolnickým výborům. 22. 10. se uskutečnily volby do Národního shromáždění, které mělo o celé záležitosti rozhodnout. Volební účast činila 94,8%. Již 27. 10. se Národní shromáždění sešlo, aby 90,8% poslanců souhlasilo se sovětskými podmínkami a požádalo Sovětský svaz o přijetí. O tom (budeme se tomu podivovat?) se samozřejmě v našem dějepise neučí…

Vzápětí o sobě dala vědět samozvaná Sikorského vláda, rozzlobená drzostí SSSR svolat národní shromáždění a předat Litvě Vilno a vyhlásila Sovětskému svazu válku. Na území Krasnoruska začaly pronikat oddíly Armii Krajovej a začaly terorizovat obyvatelstvo. Sikorského silácké gesto mělo nepříjemný důsledek.

Když Sovětská vojska začala obsazovat Krasnorusko, zajímala početné oddíly polské armády. Zpočátku je pouze rozpouštěla a nijak se jejich osudem nezabývala. Proti tomu podalo protest Německo a žádalo, aby SSSR v souladu s válečným právem tyto jednotky internoval. Proto byl urychleně jakýsi armádní důstojník, major Sopruněnko, jmenován náčelníkem Správy ve věcech válečných zajatců a internovaných (dále jen UPVI)60 a ten se s tím měl nějak vypořádal. Nezbylo mu, než začít zabavovat kláštery, rekreační střediska a neobývané domy a vojáky tam umístit. Za internační tábory bylo přitom možno považovat pouze kuchyně, kde se v určený čas tito lidé skutečně jakžtakž soustřeďovali.

Vedle samotných vojáků do sovětského zajetí zřejmě padlo i mnoho jejich rodinných příslušníků a další lidé, především polští úřední činitelé, kteří bydleli v Krasnorusku. Samostatnou skupinu představovali židé; pouze části z nich již došlo, že u Němců porozumění hledat nemohou. V sovětském zajetí tak skončilo 130 242 lidí61. Tato čísla vycházejí z hlášení náčelníka UPVI Sopruněnka.

Další polské osudy

Stalin byl jednáním Polska velmi zklamán. Přesto později na Teheránské konferenci řekl, že pro bezpečnost SSSR je Polsko klíčové. Možná i proto podpořil návrh na zřízení Československo-polské konfederace. Proti se však postavil Ludvík Svoboda, velitel v té době jediného vojenského tělesa, které prolomilo sovětskou izolaci a ve válce vystoupilo po boku SSSR. Tato miniaturní jednotka se připojila k bojující Rudé armádě, a dokonce se dožadovala zařazení do první linie. Postojem Svobody myšlenka na spojení Československa a Polska padla.

Ludvík Svoboda byl po ‚Mnichově‘ ostře protipolský. Před několika lety mi říkal generál-poručík Ing. Jaroslav Gottwald (v inkriminovanou dobu ve vysoké funkci v Západním vojenském okruhu ČSLA), že právě vážný protipolský záchvat starého nebojácného vojáka stál za rozhodnutím velmi rychle zbavit Ludvíka Svobodu prezidentské funkce, protože z toho Československu hrozily vážné mezinárodní komplikace. (Ve stavu snad stařecké demence měl Svoboda sepsat vyhlášení války Polsku! – Jaké měl motivy a jaké měl cíle? Nevylučuji, že Ludvík Svoboda uvažoval pragmaticky a možná chtěl získat Kladsko, které Československo nezískalo ani po první a snad vinou Beneše ani po druhé světové válce. Přitom jde o strategicky významné území vylepšující možnosti obrany státu.)

S polskými oddíly v řadách spojenců byly problémy. Tito vojáci svůj nezájem o osud Polska předvedli již během války s Německem a ani potom to nebylo lepší.

Teprve když Německo napadlo SSSR a spojencem SSSR se prohlásila Velká Británie, uzavřel Sikorski se SSSR mír. Zároveň byla uzavřena dohoda na zformování polského vojska pod velením generála Anderse; vojska se připravovala u Buzuluku.

V SSSR byla sice vyhlášena amnestie, ale s propouštěním to tak jednoduché nebylo. Rozkazy postupovaly jen pomalu, k Polákům nebylo moc důvěry. Ostatně generál Anders bránil zařazení svých oddílů do bojů. Již 14. listopadu 1941 na jednom setkání polského vyslance se Stalinem, kdy vyslanec Kot trval na propouštění polských vojáků a zvyšování stavu Andersovy armády, Stalin řekl, že Čechoslováci sestavili prapor a žádají o zařazení na frontu, zatímco Anders se svoji podstatně větší jednotkou na frontu odejít nechce. Omezení ze strany SSSR byla velmi rozumná, ti polští vojáci stáli SSSR spoustu peněz, které se daly utratit podstatně lépe.

Zároveň s Poláky byli v Sovětském svazu internování příslušníci československého legionu, který se pod velením podplukovníka Svobody s rozkladem polské moci rychle odebral do sovětského zajetí. Českoslovenští vojáci polským důstojníkům nedůvěřovali a otevřeně říkali, že namísto polské armády, která prý stejně na straně SSSR bojovat nebude, by Sovětský svaz měl podpořit vojsko československé.

S propuštěním polských důstojníků se výrazně změnilo jejich chování. Ihned nasadili svoje epolety a stejně rychle si opatřili důstojnické sluhy. Problém byl v tom, že tím to i končilo. Jejich zájem jít osvobozovat svoji vlast zůstával pod bodem mrazu.

Poláci nakonec odmítli posílit obranu Stalingradu a vyžádali si přesun celé armády do Íránu. Lze předpokládat, že Stalinovi tím spadl kámen ze srdce. Polská emigrantská vláda se věnovala zajímavému vojenskému plánování – bude bránit Polsko před Rudou armádou. Další osudy této ‚chrabré‘ armády popisuje Muchinova kniha Katyňskij detektiv (Катынский детектив). Doporučuji k přečtení.

Mimoto zde je vážné podezření na spolupráci polské emigrantské vlády s Německem. Jde o dvě věci. Tou první je postoj Sikorského vlády k německé propagandistické kampani okolo ‚Katyně‘ a ta druhá souvisí s překvapivým německým obsazením Norska těsně před tím, než to samé chtěla provést Velká Británie. Sikorského vláda o britských plánech věděla, protože se tohoto tažení měly zúčastnit i polské oddíly. Nelze vyloučit, že Němci se o připravované operaci, která by jim značně omezila přísun velmi důležité železné rudy, dověděli právě odtud.

Přesto všechno Poláci pořád a dokola viní Sovětský svaz a Rusy především. A tak se jen okrajově podívejme na další předsudek: SSSR prý odmítl pomoc varšavskému povstání. Jak Axell, tak i Overy62 upozorňují, že účinná pomoc prostě nejenže nebyla možná, ale dokonce toto povstání bylo s Churchillovým vědomím zorganizováno tak, aby pomoc přijít nemohla! Existuje memorandum britského Generálního štábu W. Churchillovi, v němž se píše, že (volně cituji) „ve věci varšavského povstání Vás žádáme, abyste polský odboj upozornil na to, že o pomoci a koordinaci operací se musí dohodnout se SSSR, neboť Velká Británie pomoci nemůže a podle našeho názoru za daných okolností ani SSSR“. Ale i za těchto okolností SSSR pomoc v mezích možností poskytl. Poláci s vyslanými jednotkami nespolupracovali a vlastně se postarali o jejich zničení a o zavraždění emisarů63!

Stalin ovšem s Polskem počítal a potřeboval, aby se polské jednotky zúčastnily osvobození Polska, protože jedině tak lze budovat rozumný vztah obyvatelstva k vlastní zemi. Schopného velitele našel v plukovníku Berlingovi, ale po dosavadních zkušenostech sáhl při formování jeho vojsk ke zvláštním opatřením. Ze sovětských jednotek stáhl všechny vojáky, jejichž příjmení vypadala jako polská, a převedl je k Berlingovi. Díky tomu byla jeho armáda způsobilá boje, ale za cenu, že přibližně polovinu jejích vojskových ztrát stejně tvořili sovětští vojáci. V sovětské armádě koloval vtip:

Polský kněz vede před bitvou bohoslužbu a nakonec dává políbit vojákům kříž. Jeden voják mu pošeptá: „Já ten kříž nemůžu políbit, jsem komsomolec.“ Kněz mu šeptem odpoví: „Jen ho polib, já jsem bolševik.“

Na závěr ještě jedna perlička. Němečtí generálové nechtěli jít do války proti Polsku. Hitler musel provést zvláštní opatření, a aby zabránil převratu, k velitelům vojsk postavil politické komisaře64. Co vlastně všichni mají s rudými komisaři?

Mezihra

Po vzorně provedeném polském harakiri zbývalo Sovětskému svazu do války s Německem ještě 20 měsíců. Byla to doba intenzívních příprav na válku. Sovětskému svazu se podařilo vynutit na Německu plnění obchodní smlouvy, na jejímž základě získal vzorky nejmodernějších zbraní a přesné obráběcí stroje. Dohoda o neútočení a související ústní dohoda potom Sovětskému svazu za daných okolností v maximální míře řešily bezpečnost Leningradu a prohlubovaly sovětský týl. Navíc získané krasnoruské území bylo velmi vhodné pro obranu – lesy a močály protkané sítí řek se slabou infrastrukturou. Besarábie zase přibližovala SSSR k rumunským ropným polím. Ty byly životně důležité pro německou válečnou mašinérii. Sovětský svaz možnosti tajného protokolu velmi rychle využil; bylo jasné, že mnoho času nezbývá.

I obsazení Pobaltí proběhlo docela klidně, DRRA byla většinou obyvatelstva vítána. Litva, Lotyšsko a Estonsko přitom představovaly pás území snadno a výhodně využitelný Německem k invazi do SSSR65, a proto měla sovětská vláda na příznivém přijetí obzvláštní zájem.

Již v září 1939 nabídl SSSR dohodu o vzájemné pomoci, a tu všechny tři země později podepsaly. Na jejím základě získal Sovětský svaz právo rozmístit v Pobaltí svoje vojska. Pro zajímavost: Estonsko nechalo smlouvu zaregistrovat u Společnosti národů, podobně později i Lotyšsko. Samozřejmě, že se aktivizovaly místní protisovětské síly, pokoušely se ‚vzájemné pomoci‘ zbavit a snažily se získat pomoc z Německa.

Mezitím se tužili i místní komunisté, kteří nakonec ovládli Sejmy Litvy a Lotyšska a Státní dumu Estonska a odhlasovali přičlenění k SSSR. Vyslanci Litvy, Lotyšska a Estonska v Německu se ve jménu protisovětských sil ještě obrátili na Ribbentropa, ale ten, maje na paměti dohodu se SSSR je přátelsky poslal do háje, když jim 24. 7. 1940 oznámil, že může přijmout toliko nóty, které podávají ve jménu svých vlád.

I Finsko v meziválečném období vedlo vůči SSSR dosti nechutnou politiku. (Nebylo samo, ale to není omluva.) Šlo o to, že z jeho území bylo možno ostřelovat Leningrad. Přitom možnosti Sovětského svazu zabránit Finsku takovému napadení byly silně omezené finskými opevněními. Leningrad byl velkým průmyslovým střediskem, v němž byla ještě tehdy soustředěna asi třetina vojenského průmyslu SSSR. Mimoto panovala obava z toho, že pokud by došlo k obsazení této druhé metropole, otevřelo by to v SSSR občanskou válku66.

Řada zemí by Finsko ve válce se SSSR ráda viděla a všemožně k tomu Finsko pošťuchovala. Němci stavěli ve Finsku velká letiště a německý náčelník generálního štábu se tam byl také podívat – dosti těžko na místní pamětihodnosti. Podkuřovali i Britové. S narůstající protisovětskou rétorikou pochopitelně rostly obavy SSSR.

Sovětský svaz nabídl výměnu území, ale myslím, že návrh atraktivní nebyl. Finsko by na to nepřistoupilo, i kdyby bylo se SSSR v přátelštějších vztazích. Situace nebyla příjemná a Vorošilov Stalinovi tvrdil, že válka bude trvat jen pár dnů. Proto Stalin nechal připravit vojenskou operaci.

Přípravy se ujal náčelník generálního štábu Šapošnikov. Vzal v úvahu finská opevnění, ale nevzal v úvahu slib Vorošilova. Ten přesvědčil Stalina, že Finy umlátí čepicemi. Stalin proto Šapošnikovův plán odmítl a nechal velitele Leningradského frontu Mereckova připravit ‚vylehčený‘ plán.

Vše začalo finskou dělostřeleckou provokací. Sedm granátů dopadlo mezi sovětské vojáky, čtyři z nich zemřeli. Nemůžeme to vyloučit, ale jako záminka se to hodilo. Ostatně pro příklad nemuseli chodit daleko, toto byla již třetí taková šikovná událost. Sovětská nóta žádala Finsko, aby demilitarizovalo pás široký 20-25 km, Finové to samozřejmě odmítli. A začala válka. Slovy A. Buškova: Mereckov se svými muži namířili na Finy čepice a 30. 11. 1939 vyrazili do útoku proti opevněným liniím…

Po dvou týdnech sovětská vojska vykrvácela a musela se doplňovat. A totéž se opakovalo v únoru 1940. Naštěstí Německo dodrželo svůj slib a ponechalo Finsko svému osudu. Nakonec bylo cíle dosaženo. Ale toto tažení je blamáží, pod kterou se podepsal i Stalin. Hlavním výsledkem války bylo zjištění, že DRRA má stále zastaralou výzbroj, je špatně vycvičena a především má neschopné velitele. To se týkalo i lidového komisaře obrany maršála Vorošilova. Nahradil ho maršál Timošenko. Ten se měl ve zbývajícím čase pokusit napravit, co ještě šlo.

V létě 1940 zatlačil SSSR na Rumunsko. Německo nemělo námitek a doporučilo Rumunsku, aby ustoupilo. Byla uzavřena dohoda a vojska Jižního frontu pod velením generála Žukova (ozdobeného cizím peřím během nedávné operace u řeky Chalchyn) postupovala vpřed. Ale Žukov získal dojem, že Rumuni (navzdory smlouvě) vyvážejí vybavení, které podle smlouvy mělo připadnout SSSR. Aby zablokoval železniční dopravu, provedl výsadek na řece Prud. Vyvolal tím zmatek odcházejících Rumunů a protestní nótu. Tato operace ovšem Stalina potěšila. Získal dojem, že konečně se v osobě G. K. Žukova zrodil dobrý vojevůdce.

1František Halas: Zpěv úzkosti

2Taylor A. J. P.: Příčiny druhé světové války; Perfekt, 2005

3Žďárský M.: Polsko-sovětská válka v československé a české historiografii; diplomová práce; MU Brno

4Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015

5Axell A.: Válka a Stalin očima sovětských generálů; Naše vojsko; 2005

6Мартиросян А. Б.: За кулисами мюнхенского сговора, Вече, Moskva, 2008,

ISBN 978-5-9533-3538-6

7Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015

8Taylor A. J. P.: Příčiny druhé světové války; Perfekt, 2005

9Мартиросян А. Б.: Сговор диктаторов или мирная передышка?, Вече, Moskva, 2009

10Polsko získalo přístup k moři na základě požadavků prezidenta USA W. Wilsona.

11Starikov N.: Oklamané Polsko; viz www.zvedavec.org/komentare/2015/04/6411-oklamane-polsko-iii.htm

12Мартиросян А. Б.: Сговор диктаторов или мирная передышка?, Вече, Moskva, 2009

18.-21. 7. proběhly rozhovory sira H. Wilsona a R. Hudsona s německým emisarem H. Wohltatem. 29. 7. 1939 proběhl rozhovor R. Buxtona s T. Kordtem. Halifax považoval rozhovory se SSSR za kamufláž.

13Д. Михеев: Технологии, отработанные веками: секреты глобализации по-англосаксонски,

viz www.youtube.com/watch?v=dvFHqvW1lGI

14Trojspolek – ‚centrální mocnosti‘ – původně Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie

15Žďárský M.: Polsko-sovětská válka v československé a české historiografii; diplomová práce, MU Brno

16Rybas uvádí, že polský generální štáb vydal v roce 1937 direktivu 230/2/37, ve které se stanovuje cíl polské politiky: zničení jakékoliv podoby Ruska.

Viz Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015

17Žďárský M.: Polsko-sovětská válka v československé a české historiografii; diplomová práce, MU Brno

18Smlouva ukončující Polsko-sovětskou válku z 18. 3. 1921, viz cs.wikipedia.org/wiki/Rižský_mír

19Польский террор в Галиции, viz dictionnaire.sensagent.leparisien.fr/Польский террор в Галиции/ru-ru/,

ru.wikipedia.org/wiki/Пацификация_украинцев_в_Восточной_Малопольше_(1930)

20Karpus Z.: Zajatecké a internační tábory v Polsku v letech 1919 – 1924;

viz www.valka.cz/clanek_13856.html

21Прудникова Е. А., Чигирин И.: Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011

22Harakiri: japonská rituální sebevražda.

23Мухин Ю.: Катынская подлость, viz www.youtube.com/watch?v=oZdUXDQjnWE

24Полько-литовский пограничный конфликт 1938 г., www.hrono.ru/sobyt/1938pols.html

en.wikipedia.org/wiki/1938_Polish_ultimatum_to_Lithuania

25ru.wikipedia.org/wiki/Англо-польский_военный_альянс

Odkaz na: Письмо министра иностранных дел Польши Ю. Бека послу Польши в Германии Ю. Липскому. 19 сентября 1938 г., "Документы и материалы кануна второй мировой войны 1937–1939", т. 1, стр.173–174

26Мартиросян А. Б.: Сговор диктаторов или мирная передышка?, Вече, Moskva, 2009

27Eduard Daladier byl s přestávkami v letech 1934-1940 předsedou vlády Francie.

28en.wikipedia.org/wiki/Polish_Corridor

29Taylor A. J. P.: Příčiny druhé světové války; Perfekt, 2005

30Прудникова Е. А., Чигирин И. Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011

31Německo-Japonský pakt o obraně před komunizmem z 25.11.1936, v roce 1937 se přidala Itálie a v roce 1941 další. V tajném dodatku byl závazek neuzavřít se SSSR žádnou smlouvu odporující tomuto paktu.

Viz cs.wikipedia.org/wiki/Pakt_proti_Kominterně

32Martirosjan uvádí zprávy Generálního štábu a Ministerstva obrany Velké Británie,

viz Сговор диктаторов или мирная передышка?, Вече, Moskva, 2009

33Бушков А. А.: Сталин. Ледяной трон, ОЛМА, 2005

34Fleischhauer I.: Der Pakt. Hitler, Stalin und die Initiative der deutschen Diplomatie 1938-1939. - Berlin: Ullstein, 1990, ruský překlad Пакт. Гитлер, Сталин и инициатива германской дипломатии 1938-1939. - М.: Прогресс, 1991,

viz royallib.com/book/flyayshhauer_ingeborg/ pakt_gitler_stalin_i_initsiativa_germanskoy_diplomatii_1938_1939.html

35ru.wikipedia.org/wiki/Советско-германские_соглашения_(1939)

36ru.wikipedia.org/wiki/Германо-советское_торговое_соглашение_(1939)

37Na základě této smlouvy se Sovětskému svazu podařilo v Německu nakoupil vzorky nejmodernějších zbraní a tím si vytvořil obraz o jejich síle a dal inspiraci vlastním konstruktérům. Kromě dalšího SSSR zakoupil rozestavěný těžký křižník Lützow, v SSSR přejmenovaný na Petropavlovsk, který sice dostavěn nikdy nebyl, ale jeho děla sehrála velkou roli při obraně Leningradu.

38Starikov N.: Epizoda 4. Kdo zažehl první světovou válku? (1),

viz www.zvedavec.org/komentare2015/06/6490-epizoda-4-kdo-zazehl-prvni-svetovou-valku.htm

39Pakt Craigie-Arita, viz ru.wikipedia.org/wiki/Англо-японское_соглашение_(1939)

40Мартиросян А. Б.: Сговор диктаторов или мирная передышка?, Вече, Moskva, 2009

41ru.wikipedia.org/wiki/Договор_о_ненападении_между_Германией_и_Советским_Союзом

42ru.wikipedia.org/wiki/Германо-Советский_договор_о_дружбе_и_границе

43ru.wikisource.org/wiki/Секретный_дополнительный_протокол_к_Договору_о_ненападении_между_Германией_и_СССР

Мухин Ю.: Катынский детектив, Moskva, Светотон, 1995

44ru.wikipedia.org/wiki/Секретный_дополнительный_протокол_к_Договору_о_ненападении_между_Германией_и_СССР

45Мартиросян А. Б.: Сговор диктаторов или мирная передышка?, Вече, Moskva, 2009,

Кунгуров А.: Секретные протоколы, или Кто подделал пакт Молотова-Риббентропа, www.telenir.net/istorija/sekretnye_protokoly_ili_kto_poddelal_pakt_molotova_ribbentropa/p3.php

46Мартиросян А. Б.: Сговор диктаторов или мирная передышка?, Вече, Moskva, 2009

47www.posprikaz.ru/2014/08/sekretnye-protokoly-kotoryx-na-samom-dele-ne-bylo/

48Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I, том II); Алгоритм, 2001

49Když polská intervenční vojska v roce 1920 napadla RSFSR, obrátila se sovětská vláda k nedávno zřízené Společnosti národů s žádostí o pomoc. Za účelem stanovení hranic byla sestavena komise, v jejímž čele stanul britský ministr zahraničí George Curzon. Komise stanovila demarkační linii, známou dnes jako Curzonova linie.

50www.fronta.cz/dokument/smlouva-o-vzajemne-pomoci-mezi-velkou-britanii-a-polskem

Мартиросян А. Б.: Сговор диктаторов или мирная передышка?, Вече, Moskva, 2009

51Halifax se vyjádřil, že obsazení Danzigu Německem nepovažuje za důvod vyhlášení války.

viz Мартиросян А. Б.: Сговор диктаторов или мирная передышка?, Вече, Moskva, 2009

52Muchin s gustem popisuje útěk maršála Rydz-Smiglyho: Již 7. 9. 1939 utekl s radiostanicí a stíhacím plukem chránícím Varšavu do Brestu, jenomže zapomněl vzít šifrovací klíče. Zatímco pro klíče vyrazila spojka, Němci v Brestu vybombardovali radiostanici. Tak Generální štáb informoval svého vrchního velitele prostřednictvím motospojky… Již 10. 9. zmizel i z Brestu, aby 16. 9. dosáhl rumunských hranic.

53Podobně viz Rokossovskij K. K.: Povinnosť vojaka, Nakladatelství Obzor, Bratislava, 1974

54Připomínám tímto krásnou scénu známého francouzského filmu ‚Kam se poděla sedmá rota?‘, kde statečný plukovník za německé dělostřelby v poklidu popíjí pivo, zatímco vojáci okolo něj se rozutíkali. Na pozadí Muchinových informací se mi tato scéna jeví v úplně jiném světle.

55Celkové ztráty Polska činily 66 tisíc vojáků, důstojníků mezi nimi bylo podle Muchina pod 2000.

56Мухин Ю.: Катынский детектив, Moskva, Светотон, 1995

57ru.wikipedia.org/wiki/Германо-Советский_договор_о_дружбе_и_границе

58Мухин Ю.: Катынский детектив, Moskva, Светотон, 1995

59Бышков А. А.: Сталин. Ледяной трон, Moskva, ОЛМА, 2005

60УПВИ, viz ru.wikipedia.org/wiki/Сопруненко,_Пётр_Карпович

61Прудникова Е. А., Чигирин И.: Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011

62Axell A.: Válka a Stalin očima sovětských generálů; Naše vojsko; 2005

Overy R.: Rusové ve válce; Dobrovský-BETA, 2004

63Žďárský M.: Polsko-sovětská válka v československé a české historiografii; diplomová práce, MU Brno

Rokossovskij K. K.: Povinnosť vojaka, Nakladatelství Obzor, Bratislava, 1974

64Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015

65Viz Tuchačevského výpověď v knize Бышков А. А.: Сталин. Ледяной трон, ОЛМА, 2005

66Zápis z porady velení DRRA ze 17. 4. 1941, viz rkka.ru/docs/zimn/z7.htm

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500