Cesta na vrchol 7 - Berija

zpět

02.05.2019

Po zlé noci přichází krásný den

Velká čistka jako bezpečnostní operace skončila zřejmě již 15. 3. 1938 a v Dálněvýchodním kraji 1. 4. 1938¹. Celá bezpečnostní operace tak trvala 5,5 měsíců (6 měsíců pro Dálněvýchodní kraj). Ježov přitom plně dostál svému pracovnímu posudku. Nezastavil se. Nakonec se sám spíše zadřel.

Potom zřejmě začaly vystupovat informace o ‚přehmatech‘ a když se Stalin přesvědčil, že Ježov situaci nezvládá, požádal koncem července 1938 o pomoc člověka s nejlepší pověstí – Lavrentije P. Beriju. Berija v té době byl 1. tajemníkem VKS(b) Zakavkazí a z předchozích let měl zkušenosti z VČK. Berija nabídkou nadšen nebyl, měl v té době tvořivou práci v Zakavkazí. Nakonec svolil a koncem srpna Politbyro přijalo rozhodnutí a jmenovalo jej prvním náměstkem lidového komisaře vnitra. Začátkem září Berija přijel do Moskvy a převzal Hlavní správu státní bezpečnosti². K jeho prvním krokům patřilo zatčení dosud beztrestných nejvyšších funkcionářů zodpovědných za nezákonnosti. Na tato důležitá místa potom jmenoval své prověřené lidi (bratři Kobulovové, Merkulov, Měšik, Dekanozov a další, viz Životopisy). Začal rychle obnovovat funkčnost úřadu, schopnost vést vyšetřování, činnost rozvědky i kontrarozvědky a přímo bleskově tato oddělení proměnil ve špičkové instituce.

Stalin ho brzy požádal, aby převzal vedení lidového komisariátu vnitra, ale Berija si stanovil podmínky, z nichž jedna zněla, že Politbyro musí odsoudit nezákonnosti, ke kterým v poslední době došlo³. Proto se Stalin s Molotovem jménem Politbyra 17. 11. 1938 usnesli na ‚Rozhodnutí o zatýkání, prokurátorském dozoru a vedení vyšetřování‘⁴. Berija tím vlastně přinutil Politbyro přiznat neopodstatněnost represí. Rozhodnutí obsahovalo tyto závěry:

„Za účelem bezpodmínečného odstranění uvedených nedostatků a příslušné organizace vyšetřovací práce NKVD a prokuratury, Rada lidových komisařů⁵ a ÚV VKS(b) nařizuje:

1. Zakázat orgánům NKVD a prokuratury výkon jakýchkoliv masových zatýkání a vystěhování.

   V souladu s čl. 127 Ústavy SSSR zatýkání provádět pouze na základě příkazu soudu nebo prokurátora.

   Vystěhování z pohraničního prostoru se připouští jednotlivě na základě souhlasu RLK SSSR a ÚV VKS(b) po předložení zvláštního požadavku stranických orgánů oblasti, kraje, nebo ÚV národních komunistických stran po odsouhlasení NKVD.

2. Zrušit soudní trojky sestavené na základě zvláštních příkazů NKVD SSSR, a také trojky zřízené při oblastních, krajských a republikových správách Milice.

   Od této chvíle všechny případy v přísném souladu s platnými zákony předat k projednání soudům nebo Zvláštnímu poradnímu sboru při NKVD SSSR.

3. Při zatýkání budou NKVD a prokuratura dodržovat následující:

   1. rozhodnutí o zatčení vydávat v přísném souladu s rozhodnutím RLK a ÚV VKS(b) ze dne 17. června 1935;

   2. orgány NKVD jsou povinny při předložení žádosti o zatčení předložit prokurátorům zdůvodnění a všechny související materiály odůvodňující nezbytnost zatčení;

   3. orgány Prokuratury jsou povinny pečlivě a s ohledem na podstatu věci prověřovat odůvodněnost žádostí o zatčení a vyžadovat, je-li to nutné, provedení dalších vyšetřovacích úkonů, nebo předložení dalších vyšetřovacích materiálů;

   4. orgány Prokuratury jsou povinné nepřipustit zatýkání bez dostatečných zdůvodnění.

   Stanovit, že za každé chybné zatčení společně s pracovníky NKVD zodpovídá prokurátor, který vystavil zatykač.

4. Zavázat orgány NKVD při vyšetřování přesně dodržovat všechny požadavky trestního řádu a procesních zákonů.

   Zejména:

   1. dokončovat vyšetřování ve lhůtách stanovených zákonem;

   2. provést výslech zatčených nejpozději 24 hodin po jejich zadržení; po každém výslechu okamžitě sestavit protokol v souladu s požadavky článku 138 Trestního řádu s uvedením přesného času začátku a konce výslechu.

      Prokurátor je při seznámení se s protokolem o výslechu povinen na protokolu provést zápis o seznámení se s protokolem s vyznačením hodiny, dne, měsíce a roku;

   3. dokumenty, korespondence a další předměty, zajištěné při obhlídce se označují bezprostředně na místě šetření v souladu s čl. 184 Trestního řádu a sestavuje se podrobný soupis označených předmětů.

5. Zavázat orgány Prokuratury při provádění prokurátorského dozoru nad vyšetřováním prováděném NKVD přesně dodržovat požadavky Trestního řádu a procesních zákonů.

   V souladu s tím zavázat prokurátory soustavně prověřovat, že vyšetřovací orgány dodržují všechna pravidla stanovená zákonem a okamžitě odstraňovat porušování těchto pravidel; podnikat kroky zajišťující obviněnému zákonná procesní práva atd.

6. V souvislosti s rostoucí úlohоu prokurátorského dozoru a odpovědnosti orgánů Prokuratury za zatýkání a vyšetřování vedené orgány NKVD – považovat za nezbytné:

   1. stanovit, že všichni prokurátoři, dohlížející na vyšetřování prováděné orgány NKVD, se do funkce ustanovují ÚV VKS(b) na základě požadavků příslušných stranických orgánů oblastí, krajů, ÚV národních komunistických stran a Prokurátora Svazu SSR;

   2. zavázat stranické orgány oblastí, krajů a ÚV národních komunistických stran do 2 měsíců předložit ke schválení ÚV VKS(b) kandidáty na všechny prokurátory dohlížející na vyšetřování orgány NKVD;

   3. zavázat Prokurátora Svazu SSR soudr. Vyšinského vyčlenit ze zaměstnanců ústředního aparátu politicky prověřené kvalifikované prokurátory pro zajištění dozoru na vyšetřování vedené ústředním aparátem NKVD SSSR, a do 20 dnů je předložit ke schválení ÚV VKS(b).

7. Schválit kroky NKVD SSSR za účelem uspořádání vyšetřovacího procesu v orgánech NKVD, stanovené příkazem ze dne 23. října 1938. Zejména schválit rozhodnutí NKVD o organizaci zvláštního vyšetřování v operativních odděleních.

   Z důvodu obzvláštního zdůraznění řádné organizace vyšetřovací práce NKVD, zavázat NKVD SSSR jmenovat do funkcí vyšetřovatelů v ústředí i v místních orgánech nejlepší, nejlépe politicky prověřené a osvědčené kvalifikované členy strany.

   Stanovit, že všichni vyšetřovatelé orgánů NKVD v ústředí i v místních orgánech jsou do funkcí jmenováni výhradně na základě příkazu lidového komisaře vnitřních věcí SSSR.

8. Zavázat NKVD SSSR a Prokurátora Svazu SSR, předat místním orgánům pokyny pro přesné naplnění této vyhlášky.

…

Předseda Rady lidových komisařů SSSR V. Molotov

Tajemník Ústředního výboru VKS(b) J. Stalin“

Agilní Ježov nedokázal odhadnout důsledky svých kroků a možná si ani neuvědomil, že v té honbě za zlatem velí v prvé řadě smečce, která měla také něco nasysleno a rozuměla instrukcím tak trochu po svém. Pečlivému vyšetřování ‚nerozuměli‘ (mohli by tam totiž najít i sebe), ale když dostali plán zatknout určené počty provinilců, dali se do toho. Na takové drobnosti, jako je skutečný stav věcí, asi příliš nehleděli. Pokud bylo nutno, potřebné ‚důkazy‘ si vyrobili.

Ježov měl mnoho hříchů. Nejen že čistka vznikla intrikou, bylo vyneseno mnoho neúměrných trestů a zřejmě bylo odsouzeno i dost nevinných. Ale on ani nesplnil úkol, který si sám předsevzal. Na červnovém plénu přednesl referát o sjednocení opozičních skupin a o vytvoření kontaktního centra. Svá odhalení měl prokázat před soudem. To se mu však nepodařilo a soudní procesy se rozpadly. Vzpomeňme, co na únorovém plénu říkal Vyšinskij. Ježov ve svém šíleném rozmachu prostě zničil schopnost lidového komisariátu vnitra vykonávat běžné činnosti. Rozpadlo se řádné vyšetřování, rozvědka i kontrarozvědka, veškerá činnost se soustředila na odhalování a na počítání procent plnění plánu v počtu zatčených. Myslím, že kozlové na zahrádce NKVD zároveň zametali i svoje zlaté stopy.

Zdatně jim sekundovala skupina stranických funkcionářů, kteří se takto mj. zbavovali nežádoucí konkurence. No a protože sovětská moc tehdy dbala na to, aby naslouchala veřejnosti, tak když se objevily zprávy o tom, že kdosi zneužívá svoje postavení v trojce, tak ho vyměnili a zahájili vyšetřování a většinou do toho mlýnku také spadl…

Po splnění svých podmínek Berija vysokou funkci přijal. Jeho nástup byl impozantní. 25. 11. 1938 byl jmenován lidovým komisařem vnitra a již následující den vydal podrobné nařízení⁶, kterým uváděl v život ‚Rozhodnutí o zatýkání, prokurátorském dozoru a vedení vyšetřování‘. Vzápětí byli uvězněni ti pracovníci vnitra, kteří podle potřeby ‚vyráběli‘ důkazy ke stíhání. Z vedení lidového komisariátu uvolnil 62% a z řadového personálu 25% zaměstnanců. To byla tečka za Ježovovým terorem.

Zároveň nechal intenzivně prověřovat případy již zatčených a dokonce i odsouzených. Těch mu po Ježovovi prý zbylo asi 850 tisíc. Do začátku války Berija stačil rehabilitovat polovinu vojáků uvolněných z politických důvodů, mezi dalšími i generály Rokossovského a Gorbatova. Celkem prý propustil a rehabilitoval přes 800 tisíc zatčených. Berija během let 1939 a 1940 nechal pozatýkat 64 tisíc lidí, z nichž bylo popraveno 4 tisíce. Ovšem již výhradně na základě soudních rozhodnutí. Nutno připomenout, že bezpečnostní situace SSSR byla v té době špatná, protože Ježovova činnost v době rozšiřující se diverze ze strany příštích agresorů rozvrátila bezpečnostní složky státu. Byla zde spousta neřešených případů, které přerůstaly do velkých rozměrů.

Berija vynikal důsledností a pragmatizmem. Ve vězení zůstávalo mnoho lidí, které nechtěl jen tak propustit. Nevěděl, jestli jsou vězněni oprávněně a jejich propuštění by za dané situace možná způsobilo více škody než užitku. Proto každý případ nechal pečlivě prověřovat, a to nějaký čas trvalo. Byl si také vědom toho, že Sovětský svaz je na prahu nové války a potřebuje se na ni co nejrychleji připravit. Německo totiž vyvinulo nemalé úsilí, aby se v Sovětském svazu do vězení dostali významní tvůrci zbraní. Jejich práce Sovětskému svazu velmi chyběla. Proto měsíc po svém jmenování lidovým komisařem podepsal nařízení o vytvoření Zvláštního technického byra, v jehož rámci vznikly organizace, do kterých byli umístěni zatčení vědci, inženýři a technici. Berija se postaral o vytvoření co nejlepších podmínek pro práci i život těchto zatčených. I lidé odsouzení, dokonce i za Beriji, kteří ukázali výsledky práce a snahu spolupracovat, byli potom velmi rychle propouštěni z vazby a byli i vyznamenáváni (například letečtí konstruktéři Tupolev a Petljakov).

Předválečné NKVD byla vůbec zajímavá instituce. V důsledku vývoje událostí měla velmi široký záběr. Vedle správy bezpečnostních složek do její působnosti spadala i péče o sirotky. Ještě zajímavější je skutečnost, že NKVD měla hospodářské oddíly, které měly nařízeno odhalovat nedostatky v činnosti jiných institucí a na místě je napravovat⁷. Berija ještě do války toto celé koncepčně ujednotil a vystavěl NKVD jako orgán krizového řízení⁸.

Když začala válka, Berija již zastával funkci náměstka předsedy vlády. Během války převzal do své správy řadu průmyslových odvětví a všechny během krátké doby dovedl pozvednout k vysokému výkonu. Jeho úspěchem byla také evakuace průmyslových závodů na začátku války. Aby netrpěl nedostatkem práce a vzhledem k neschopnosti Kaganoviče zvládnout dopravu ve válečných podmínkách, hodili mu ji na krk také. A ta začala skutečně fungovat⁹. Jeho zásluhou byli lidé, přesunutí do drsných podmínek Uralu a Sibiře, dobře materiálně vybaveni a mohli odvádět dobrou práci.

Mimo veškerou další činnost zůstával Berija schopným náčelníkem rozvědky a kontrarozvědky (jedna z jeho agentek byla přítelkyní Evy Braunové). Nevoják Berija předvedl i vojevůdcovské schopnosti. V roce 1942 velel operaci, při které rozbil německý útok na Kavkaz. Tehdy, kromě jiného, zorganizoval úspěšný vzdušný výsadek, což se ostatním sovětským vojevůdcům nepříliš dařilo. Na jaře 1944 se stal místopředsedou Státního výboru obrany a předsedou operativního byra. V Sovětském svazu se Berija stal po Stalinovi mužem číslo dvě.

V Berijovi a jeho lidech našel Stalin spolehlivé a vlasti oddané spojence. V následujících letech tito muži řídili osud veliké země a uchránili ji před řadou nástrah. Jako hlava bezpečnostních složek Berija pozvedl Stalinovu víceméně sice neformální, ale nezpochybnitelnou autoritu na pozici skutečného vůdce disponujícího veškerou mocí.

Když to nejde dveřmi, zkusíme to oknem

Ještě se na chvíli vrátíme do té doby, děly se totiž věci nanejvýš zajímavé.

Na podzim roku 1938 vyšla miliónovým nákladem kniha ‚Historie Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Krátký kurz.‘ Byla určena nejširšímu publiku a svojí maximální srozumitelností, lapidárností a schématičností předpokládala nejvýše základní vzdělání čtenářů.

V knize se v souvislosti s novou Ústavou psalo o zlomu, kterým začala doba nového rozvoje SSSR. Kniha končila slovy: „Toto jsou základní úkoly historické cesty, kterou prošla bolševická strana.“ Konec¹⁰. Text vytváří dojem, že na konci roku 1937 končí i samotná stará bolševická strana. Stalin se ke Krátkému kurzu již nevrátil a nerevidoval ho, byla to pro něj uzavřená záležitost. Podobně tu knihu musela pochopit i většina čtenářů.

Pokud by to někomu nebylo zcela jasné, Krátký kurz měl své pokračování. V únoru roku 1941 na stranické konferenci VKS(b) vystoupil Malenkov, v té době muž v bezprostřední blízkosti Stalina a náčelník Správy kádrů VKS(b)¹¹. V referátu začal o hospodářství a prohlásil, že hospodářský plán za rok 1940 se prakticky ve všech resortech rozpadl a nebyl splněn. Okamžitě následovalo vysvětlení. Problémem byl výběr vedoucích pracovníků, tedy takových lidí, kteří by byli schopni postavit se do čela a dotáhnout dílo do konce. Řeč ovšem šla nejen o ‚stranických‘, ale i o ‚nestranických‘ bolševicích. Malenkov navrhl zbavit se nekompetentních žvanilů a ignorantů:

„Mezi nestraníky je řada lidí, kteří sice nemají komunistické vzdělání, ale jsou schopni pracovat a nést za práci odpovědnost lépe, než mnozí straníci.

…

Je nejvyšší čas, soudruzi, vytáhnout takové lidi na světlo boží. Žvanily, lidi neschopné vést pořádnou práci, je nutno vyhodit a dát jim méně důležitou práci, bez ohledu na to, jestli to jsou straníci, nebo nestraníci. Takové ignoranty je nutno odhalit a vyhnat od řídících funkcí. V čele závodů a vůbec na vedoucích funkcích nelze trpět ignoranty…“

To byla silná slova a můžeme si být jisti, že nebyla vypuštěna do větru.

Do začátku války chyběly pouhé čtyři měsíce a během nich se záměr nepodařilo dotáhnout do konce. Potom začal obyčejný zápas o přežití, zase vzrostla cena adrenalinových mužů a Stalin své cíle zase musel odložit. Ale jak jsme si již několikrát řekli, Stalin byl mistr nalézání fantastických cestiček a hledal je tak brzy, jak to jen šlo.

Další pokus o oddělení stranického aparátu od státní moci proběhl ještě za války. Nejprve došlo na vojenské komisaře. Potom byly zrušeny funkce průmyslových tajemníků na úrovni oblastí, krajů a ÚV svazových republik. Během války se v lednu 1944 sešlo plénum VKS(b) a následně Nejvyšší sovět SSSR. Pro jednání pléna VKS(b) Malenkov připravil zprávu ‚O zlepšení práce místních státních orgánů‘ (Об улучшении государственных органов на местах) a v ní se pravilo:

1. Během Vlastenecké války proti německým okupantům místní stranické a státní orgány vykonaly velkou práci při organizaci týlu a mobilizaci sil lidu odporovat nepříteli. Továrny přemístěné na východ pracují na plný výkon. Kolchozy a sovchozy zásobují bez závažných nedostatků armádu i stát potravinami. Doprava zajišťuje převoz válečných i hospodářských nákladů.

   Naplňujíce direktivy strany a vlády, místní stranické orgány dosáhly velkých úspěchů… Zároveň s tím si nelze nepovšimnout, že současná praxe vedení stranických a státních orgánů hospodářské i kulturní výstavby, jak v době války, tak i v době předválečné, měla a má závažné nedostatky. Naše místní stranické orgány si na sebe do značné míry vzaly operativní úkoly při řízení hospodářských zařízení, což nezbytně vedlo ke smísení funkcí stranických a státních orgánů, ke ztrátě zodpovědnosti a posílení byrokracie ve státním aparátu. V důsledku toho nestraníci často nevědí, kam se mají obracet se svými problémy, vedoucí pracovníci výkonných výborů se místo samostatného řešení otázek ohlížejí na orgány strany a žádají v každém jednotlivém případě speciální direktivy. Taková situace vyvolává určitou nezodpovědnost místních stranických vedoucích, protože vidí svoji zodpovědnost pouze před komunisty a stranickými organizacemi, ale ne před nestranickými masami… Toto nesprávné rozložení řídících sil dosáhlo v současné době bodu, kdy bez odstranění tohoto závažného řídícího nedostatku nelze na žádoucí úroveň vylepšit činnost sovětských orgánů.

2. S cílem likvidace výše uvedených nedostatků v činnosti stranických a státních orgánů, plénum ÚV VKS(b) považuje za nezbytné:

   1. skončit se současnou škodlivou praxí dublování a paralelizmu… a plně se soustředit na řízení hospodářské a kulturní výstavby z jediného místa – státními orgány…

   2. posílit státní orgány nejautoritativnějšími a nejzkušenějšími pracovníky, schopnými zajistit vykonání práce, kterou státní orgány mají provést…

   3. obrátit pozornost stranických orgánů k úplnému posílení státních orgánů, zvýšení jejich role a autority, osvobození stranických organizací od jim cizích byrokraticko-hospodářských funkcí a správně rozhraničit odpovědnosti stranických a státních orgánů

   4. zavázat vedoucí místních stranických orgánů k tomu, aby provedli přestavbu vztahů se sovětskými orgány, soustředit se na politické vedení hospodářských orgánů a politickou kontrolu správného provedení stranických a vládních direktiv, zajistit výběr a využití kádrů a jejich politickou přípravu…

Stalin na dokument připojil svůj podpis a před jeho předložením se jeho podporou měli zaručit i Molotov a Chruščov. S dokumentem vyjádřil souhlas také Andrejev, ovšem ostatní se postavili proti, a tak se ani tentokrát Stalinovi nepodařilo plán prosadit. Ještě dovětek: O tomto referátu píší Žukov a Jelisejev¹², ale stejně jako Malenkovův referát z února 1941, ani tento referát není ve státním archívu založen¹³!

‚Nevinné‘ oběti stalinizmu

Při prověřování událostí mě nejednou svrběl jazyk (vlastně klávesnice). Ale bylo by toho tolik, že by to vydalo na několik knih. Mezi tím vším ovšem vynikal případ dvou vrchních velitelů válečného letectva DRRA Smuškeviče a Ryčagova. Je totiž nejen typický, ale navíc dosti bizarní. Je to případ z doby, kdy již Stalina lze považovat za neomezeného vládce, který již měl pod svojí kontrolu všechny mocenské instituce SSSR. Přitom však kolem ještě přežívala řada polobůžků, stále neschopných pochopit, že existují i jiná pravidla než ta, co se jim zrovna hodí do krámu. Konkrétně v případě letectva se zapomněli dohodnout na počasí se svatým Petrem, nebo s Perunem…

Oba výšeuvedení generálové prošli občanskou válkou ve Španělsku a byli vrchními veliteli válečného letectva SSSR. Smuškevič¹⁴ se jím stal v roce 1939 a následující rok ho vystřídal Ryčagov. V červnu 1941 byl Smuškevič zatčen a odsouzen, mimo jiné za „snižování bojeschopnosti válečného letectva“, k trestu smrti. Trest byl vykonán na podzim 1941. Ryčagov měl podobný osud. Z funkcí byl odvolán v dubnu roku 1941, na začátku války pro podezření za bezprostředně předcházející kontakt s nepřítelem zatčen, vyšetřován (asi mučen), ale souzen vlastně nebyl. Na podzim roku 1941 byl společně s dalšími hříšníky z politizolátorů bez soudu popraven¹⁵.

Až potud to vypadá jako vystřižené přesně ve stylu podsouvaných klasických stalinských zločinů. Ovšem je v tom zádrhel. Ze zprávy Politbyra ÚV VKS(b) výšeuvedený pramen cituje, že válečné letectvo SSSR mělo před 2. světovou válkou v době míru „denní ztráty 2 až 3 letadla, ročně asi 600 až 900 letadel“! Nikoliv, jak bychom mohli třeba očekávat z důvodu malé provozní spolehlivosti motorů nebo draků¹⁶, ale „z důvodu nedisciplinovanosti a nedbalosti létajícího a velitelského personálu“! Za něco takového, samozřejmě nesou plnou zodpovědnost vysocí funkcionáři a v takovém rozsahu šlo o jasné snižování bojeschopnosti.

Uvádí se zde také, že právě vrchní velení válečného letectva nejenže se nesnažilo zavést disciplínu, ale dokonce ji samo narušovalo a podporovalo její nedodržování. Chránilo viníky před potrestáním a zatajovalo poměry před nadřízenými. Navíc se vláda o rozkladu disciplíny a dalších nežádoucích událostech dovídala ze zdrojů mimo velení válečného letectva SSSR.

Konkrétně je uváděn generál Ryčagov, který vedle dalších hříchů zapřel havárie při přeletu z Voroněže (6 mrtvých) a při přeletu pluku ze Semipalatinska (12 mrtvých). Dále se uvádí fantastický případ, kdy se na výcvikové základně ztratil pilot i s letadlem a později byl náhodně nalezen nedaleko základny umrzlý. Přistání přitom přežil zdravý, ale pro sníh se nemohl nikam dostat. Poslední zprávu napsal osmý (!) den po nouzovém přistání. Nikdo ho hledat nezačal! Právě tento případ byl poslední kapkou a příčinou odvolání Ryčagova z funkcí. Ve zprávě se píše i o soudní dohře (plk. Mironov) a o důtce lidovému komisaři obrany (maršál Timošenko). Ještě podotýkám, že Buškov vyčítá Smuškevičovi a Ryčagovi stažení vysílaček z letadel¹⁷.

Kuriozitou je i samotný Ryčagov. Do funkce vrchního velitele válečného letectva SSSR byl jmenován v 29 letech! Oba se Smuškevičem byli obdobou německého letce Gallanda. Vynikající a odvážní letci, ale krajně neukáznění. Při vyšetřování nadměrných ztrát válečného letectva v době míru (jako náměstek lidového komisaře obrany) na Stalinovu otázku, proč jsou tak vysoké ztráty, plácnul: „Protože nás nutíte létat v takových rakvích!“

Na podzim roku 1941, během ústupu či spíše útěku vojsk v důsledku neschopnosti a zrady vysokých velitelů, zřejmě došlo podle francouzského vzoru z 1. světové války na popravy bez soudu potenciálně problémových lidí – vězňů z politizolátorů a recividistů a některých dalších vězněných¹⁸. Byly to nejhorší okamžiky války a byla přitom nutnost řešit spoustu velmi naléhavých úkolů.

Myslím si, že alespoň Smuškevič neměl být trestán na hrdle, mohl svoji vinu vykoupit v boji. V Sovětském svazu za tímto účelem byly později zřízeny trestní prapory. Ryčagov je trochu jiný případ. Jeho problém byl v tom, že by se asi málokdo odvážil postavit člověka podezřelého ze spolupráce s nepřítelem do boje proti němu.

Když ale procházím tyto prameny, získávám podezření na ještě další špínu. Ryčagov, těsně před zahájením války, v době, kdy se vojska uváděla do bojových postavení, přistál se svým letadlem na hranici (s Německem), s někým tam hovořil, vrátil se na základnu, nasedl do vlaku a odjel do Moskvy. Toto je odjakživa záležitostí kontrarozvědky, kterou přece musí eminentně zajímat, za kým se to Ryčagov rozjel! Ale hned na nádraží byl zatčen! Někdo tedy likvidoval rozjíždějící se průšvih. Nebo mám věřit, že kontráši byli tak tupí, že ho nechali sbalit v okamžiku, kdy mohli získat důležité informace? Opravdu neexistovalo žádné spiknutí? Opravdu se lze divit, že se Stalin zatvrdil proti řadě osobností s vyšším postavením?

Jenomže ani tím to nebude končit. Někdo musel navrhnout seznam zatčených, kteří mají být popraveni nad rámec politizolátorů. Nezbavil se tak ten někdo Ryčagova proto, aby nemohl mluvit? Je tu příliš mnoho podivností. A to nemůže být nic jiného, než spousta zvláštních zájmů. Ty bylo vhodné ukrýt před nadřízenými. Jinak by se na seznamu popravovaných lidí mohli ocitnout ti, co jim takové úvahy prolétly hlavou…

Další zajímavostí jsou tvrzení, že za diskreditací řady osob evidentně stálo Německo a Japonsko¹⁹. Autor mimo jiné uvádí, že když Hitler s generálním štábem projednával přípravu útoku na SSSR, zeptal se svých generálů, čeho se obávají. Odpověď zněla „… tanku T-34“. Hitler odpověděl ve stylu „Dobře, to zařídím.“ A o několik dní později začala v SSSR diskreditační kampaň proti konstruktérům ještě ne zcela dokončeného tanku, která rychle vyústila v zatýkání (viz předchozí odkaz). První série tanku proto měly naprosto nevyhovující a vyloženě provizorní střeleckou věž²⁰, mimo jiné z ní velitel tanku neměl výhled. Podobně se prý zbavilo Japonsko některých velitelů (Dálněvýchodní armády). Charakteristické bylo to, že právě představitelům Německa i Japonska občas uklouzla informace, že mají silné páky přímo v SSSR. Tyto dlouhé prsty přitom musely končit u vysoce postavených sovětských občanů!

I ty trestné prapory mají strašnou pověst. Byl to prostředek k upevnění kázně, normální očistec²¹. Trestní oddíly představovaly náhradní plnění trestu pro vojáky, kteří se nedopustili zrady: místo 10 roků vězení – 3 měsíce, místo 8 roků – 2 měsíce a místo 5 let – 1 měsíc. Vojáci byli při zařazení do trestních oddílů zbaveni hodností a vyznamenání, vše se jim vracelo po odpykání trestu, po zranění anebo po smrti.

Podle tvrzení A. V. Pyľcyna za celou dobu, kdy vykonával funkci velitele čety a roty trestního praporu (asi 1,5 roku – i to samo o sobě je překvapivé!), se stalo pouze jednou, že prapor byl vyslán na minové pole. Pyľcyn tvrdí, že se nikdy nestalo (ani to prý nebylo možné), aby za nimi postupovaly uzavírací oddíly. Trestní prapory, kde funkci řadových vojáků plnili důstojníci, byly vlastně elitní oddíly tvořené velmi zkušenými a vycvičenými vojáky, považujícími za svoji čest a mravní povinnost vykoupit své hříchy. Do trestních oddílů se snažili dostat vězni všeho druhu (!), přičemž jen málokdo toho dosáhl. Zajímavá je také Pyľcynova poznámka, že jemu, mladému důstojníkovi, zvláště ze začátku jemu podřízení vojáci (velmi často vyšší důstojníci) radili, jak velet a rozhodovat se.

Obecně úmrtnost v trestních praporech byla třikrát až šestkrát vyšší, než u oddílů řadových a tito vojáci si z toho těžkou hlavu nedělali. Vojáci ostatních oddílů si proto trestních praporů velmi vážili. Za trestními prapory postupovala řádná armáda. Uzavírací oddíly vymezovaly prostor vojenských operací teprve o několik kilometrů dále, když zachycovaly dezertéry a zmatkaře (ve velké většině je vracely k jejich jednotkám), čistily terén, vyznačovaly minová pole, pohřbívaly mrtvé apod. Trestními oddíly všech druhů prošlo něco přes 1% vojáků.

Ovšem na vojně je velitel pán s neomezenou mocí. Tak to bylo také u trestních praporů. Podle Pyľcyna velmi záviselo na tom, kdo trestnímu praporu velel. V případě útoku přes minové pole, kterého se Pyľcyn účastnil a během kterého padlo 80% jeho roty, se asi jednalo o dohodu velitele praporu a divize. Nezřídka velitelé nebyli ochotni ocenit hrdinství svých vojáků, a dokonce po skončení trestu je odmítali propustit k jejich oddílům. Nechávali je v trestních praporech dále, dokud si vinu nevykoupili vlastní krví. Zařazení do trestních praporů příliš často znamenalo poslední bojové zařazení…

A pokud by někdo měl zájem podívat se, o kolik lépe se dařilo vojákům v německých trestních oddílech, existuje zajímavý film Strafbatallion 999²². To nebylo náhradní plnění trestu, jako v SSSR. V Německu se tak vykonával samotný trest. Prošlapávání minových polí… Hledám vysvětlení, proč se mluví pouze o trestních oddílech sovětských!

Za porušování zákonů a rozkazů je ve válce v každém případě v nezanedbatelném rozsahu zodpovědný vrchní velitel. Tedy Stalin. Ovšem proč, u všech čertů, je v takovém případě Stalin kritizován za přílišnou tvrdost? Vždyť pokud velitelé záměrně poslali svoje oddíly na minová pole, nebo vojáky po uplynutí trestu nepropustili ke svým oddílům, dopustili se vážného provinění oni, a proto měli být tvrdě potrestáni! Pokud generálové a důstojníci porušovali Stalinova nařízení, tak Stalin je evidentně nedokázal prosadit v plném rozsahu. Byl nikoliv příliš tvrdý, ale příliš měkký! Mějme tuto jednoduchou a jasnou logickou konstrukci na paměti.

Pyramidion moci

Sice se to nezdá, ale mocenské špičky SSSR vůbec nebyly jednoduché. Nejvyšší mocenské orgány vznikaly víceméně spontánně, podle toho, co zrovna bylo zapotřebí překlenout, a teprve později jejich postavení bylo v některých případech nějak kodifikováno. A nebo také ne. Celé období éry Sovětského svazu – organizované jako tradiční a pružná společnost jen málo svázaná mechanistickými schématy – se liberálně vzdělanému člověku na první pohled jeví jako jedna velká improvizace. Není vlastně vůbec možné říci, kdo ve skutečnosti byl ‚ten nejvyšší‘.

V SSSR bylo několik institucí, které si dělily ústřední moc.

Prvním takovým orgánem bylo Politbyro. Původně vzniklo jako poradní orgán, ale v meziválečném období se stalo poměrně transparentním místem, kde se rozhodovalo o koncepcích. Přestože Stalin byl jeho členem, i v této knize se setkáme s rozhodnutími, která přímo podrážela Stalinovy snahy. Stalin zcela určitě nebyl tím, kdo Politbyru, byť i jen vzdáleně, vládl.

Politbyro bylo orgánem rovnoprávných osobností, z nichž žádná neuznávala kohokoliv za vyvoleného. Něco takového by dokonce bylo v rozporu s bolševickou, mírně anarchistickou doktrínou, jak ji svého času prosadil Lenin. Tato absence vůdcovství byla jednou z příčin pádu Trockého, který se pokusil do pozice vůdce prosadit. Politbyro pro absenci jasného vůdce také bylo nepředvídatelné. Stalin sice ostatní jasně svým intelektem převyšoval, ale když uvážím jeho předpokládanou introvertní povahu, domnívám se, že nezřídka nastávaly situace, kdy jen velmi obtížně své představy prosazoval.

Podle Muchina Stalin měl v Politbyru rozhodující slovo pouze tehdy, když rozhodnutí záviselo na odborných znalostech. Jimi disponoval prakticky pouze on. Pouze Stalin si dával práci se studiem, ostatní ve své lenosti mu pouze ‚důvěřovali‘²³. Politická rozhodnutí byla dílem kolektivu a jeho voluntarizmu, odborná dílem Stalina. (O jeho odborných znalostech hovoří sama za sebe jeho knihovna – několik tisíc knih doplněných vlastními poznámkami.)

Nejvyšším orgánem strany byl sjezd, který se scházel každé tři roky. Pouze sjezd měl pravomoc rozhodovat o programu strany a o jejích stanovách. V mezidobí stranu řídil ústřední výbor (ÚV). Měl přibližně 70 členů, a ti se několikrát do roka scházeli na plenárních zasedáních. Běžné práce řešila skupina tajemníků. Kromě toho ÚV také volil přibližně desetičlenné Politbyro, jehož členy závazně byli předseda Rady lidových komisařů (zároveň předsedal zasedání Politbyra) a předseda Ústředního výkonného výboru. Tímto způsobem byl celý státní aparát sovětského Ruska i SSSR ve skutečnosti podřízen neústavnímu orgánu – právě Politbyru. Tento neústavní koncept byl ovšem zřejmě pro sovětské Rusko a SSSR požehnáním. Celou moc získali samotní bolševici, pro které záchrana Ruska a Sovětského svazu byla podmínkou jejich vlastního přežití. Jejich porážka by nejen vyvolala rozvrat společnosti, ale především fyzickou likvidaci samotných stranických funkcionářů²⁴. Jejich prvořadým zájmem tak byl maximálně schopný vůdce a nezáleželo příliš na tom, že nepostupuje přímo podle jejich osobních zájmů. Proto stranické orgány, ovládané Stalinovými oponenty, několikrát odmítly Stalinovu abdikaci. Muchinovými slovy: „Komunisté za zájmy lidu i státu ručili v plném smyslu těchto slov vlastní hlavou.“

Politbyro bylo původně pouze poradním orgánem a faktická politická moc byla v rukou ÚV VKS(b). Ovšem se stupňováním rozporů mezi čelnými bolševiky, zánikem nedávných politických platforem a s posilováním Stalinova postavení se moc přesouvala přímo do Politbyra a ÚV se postupně přeměnil na převodový mechanizmus mezi Politbyrem a nižšími stranickými institucemi. ÚV ztrácel své postavení jako diskuzní klub a stal se pouze hlasovací institucí. Z řady pramenů jsem získal pocit, že v ÚV postupně zavládlo přesvědčení, podepřené mnohými zkušenostmi, že (v odborné rovině) má smysl hlasovat pouze pro Stalinovy návrhy. Nikdo nikoho nenutil. Stalin si své kroky pečlivě rozmýšlel a dokázal je obhájit, ostatní se pouze vezli. Členové ÚV, než aby přemýšleli, zpracovávali koncepce, pracovali na nich a potom je prosazovali a obhajovali, zcela otevřeně přestali vystupovat na politické scéně jako samostatné osobnosti. Jenom čekali, zda na ně při doplňování Politbyra přijde řada. Výsledkem byl zánik myšlenkového kvasu v ÚV, zánik tohoto orgánu jako orgánu ‚kulatého stolu‘ tradiční společnosti a asi i nárůst podrazů. Ale i tak ÚV VKS(b) byl společností mimořádně mocných lidí.

Bude dobré si říci, kdo byl členem Politbyra v roce 1937. (Kromě řádných členů byli i kandidáti, jejich seznam jsem však nenašel.)²⁵:

Stalin Josif Vissarionovič (1919-1953)²⁶

Vorošilov Kliment Jefremovič (1926-1960)

Kalinin Michail Ivanovič (1926-1946)

Molotov Vjačeslav Michajlovič (1926-1957)

Kaganovič Lazar Mojsejevič (1930-1957)

Kosior Stanislav Vikentjevič (1930-1938)

Andrejev Andrej Andrejevič (1932-1952)

Mikojan Anastas Ivanovič (1935-1966)

Čubar Vlas Jakovlevič (1935-1938)²⁷

Nejlepším důkazem omezené Stalinovy moci té doby jsou dvě z uvedených jmen. Stalin se ještě před hladomorem (2. 7. 1932) obrátil ke svým spolupracovníkům s tím, že za Čubarem a Kosiorem je hromada zla. Přesto oba zůstali až do velké čistky ve vysokých funkcích²⁸.

14. dubna 1937 byla ustavena při Politbyru stálá komise ve složení Stalin, Molotov, Vorošilov, Kaganovič a Ježov (poslední jmenovaný tehdy nebyl ani kandidátem Politbyra). Této komisi se říkalo ‚malé politbyro‘ a rozhodovala v naléhavých a tajných případech²⁹. Byla asi nástupním prostorem pro Ježova. Malé politbyro tak bylo dalším orgánem, který vznikl, aby se nějakým způsobem realizovala nová silná postava a nové přeskupení moci.

Původně okolo Sverdlova a později okolo Stalina se ve stranické rovině zformoval sekretariát, který se zabýval výkonnými funkcemi, ostatně oba jmenovaní vynikali schopností výborně organizovat jakoukoliv činnost. Bez diskuze ve 30. letech sekretariátu dominoval Stalin. Zde bylo jádro jeho meziválečné moci.

Dalším významným stranickým orgánem bylo Orgbyro. Mělo na starosti organizační záležitosti bolševiků a také obsazování klíčových funkcí v SSSR. Tento orgán Stalin neovládal vůbec. Z jejich životopisů zjistíte, že v Orgbyru byla řada Stalinových oponentů.

Vedle mocného stranického vedení ovšem Sovětský svaz měl i státní správu s vlastními vrcholnými orgány. Zákonodárným sborem byl do roku 1936 Sjezd sovětů, v nové ústavě pojmenovaný Nejvyšší sovět. Vzhledem k velikosti SSSR ovšem většinu svých funkcí delegoval Ústřednímu výkonnému výboru, který minimálně do roku 1936 měl vedle zákonodárné moci i moc výkonnou. Ani zde nemůžeme mluvit o tom, že tento orgán ovládal Stalin.

Dále tu působila vláda – Rada lidových komisařů. Ta byla zřejmě dosti početná, a tedy jako celek málo akceschopná. Proto se uvnitř ní vytvořily užší instituce, které ve svých rukou koncentrovaly moc, zatímco jednotliví ministři (s výjimkou tzv. silových – obrany a vnitra) byli sice vysokými, ale jen výkonnými úředníky. V tomto směru můžeme jmenovat Nejvyšší sovět (radu) národního hospodářství, který ovšem začátkem třicátých let zanikl. A docela určitě Sovět práce a obrany, který prakticky po celé meziválečné období byl jakýmsi ‚malým kabinetem‘. Tvořili jej předseda vlády, jeho nadresortní náměstci a siloví ministři. V roce 1937 byl zrušen, ale na jeho místě vzniklo Byro rady lidových komisařů, které ho fakticky nahradilo. Dále bychom také měli jmenovat Revoluční vojenský sovět, který do roku 1934 měl silné slovo při řízení armády.

Nakonec uvedeme Státní výbor obrany (SVO). Byl zřízen jako mimořádný mocenský orgán koncem června 1941. V jeho čele stál Stalin a dalšími členy byli Molotov, Malenkov, Vorošilov a Berija. Molotov zastupoval státní instituce, Malenkov stranu (tedy politické vedení) a Vorošilov vojsko. Berija v této instituci zastupoval krizové řízení³⁰.

V Sovětském svazu dlouho neexistovalo liberální rozdělení moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Přesto kontrolní mechanizmy byly. Jednotliví členové Politbyra a další vysocí straničtí funkcionáři dozorovali činnost jim vyhrazených lidových komisariátů (později ministerstev) a ručili za ně. Dozírající měli přímý přístup k dokumentům a ovlivňovali i výběr lidových komisařů³¹.

Za této situace je vlastně tvrzení o nějaké dominanci kohokoliv zcela nesmyslné. Každému kroku v jakékoliv oblasti musela předcházet řada rozhodnutí několika různých orgánů. Přidejme k tomu skutečnost, že podle Ústavy z roku 1936 neměla VKS(b) žádná mocenská privilegia a 1. tajemník pouze mohl přesvědčovat své partnery (jak ve straně, tak mimo ni) o správnosti svých rozhodnutí. Neměl žádnou možnost prosazovat je silou. Můžeme si snadno představit, jakými kompromisy bylo nutné každé rozhodnutí doprovázet. Odtud zjevně pocházejí ony strašlivé rezoluce, které tuto dobu doprovázejí³². Stalin prostě musel v rámci kompromisů souhlasit s řadou sporných kroků a musel je v sekretariátu převzít k vyřízení.

Největší mocí v polovině 30. let již zcela jistě disponoval Stalin. Zajímavou skutečností ale bylo to, že přitom vůbec nekontroloval klasické silové státní instituce – milici a vojsko. Milicí vládl Jagoda a v armádě měl silné slovo Tuchačevskij. Oba tito hodnostáři cítili sílu Stalina a oba hledali cestu, jak se ho zbavit a dále rozšířit svoji moc. Ale například ve filmu ‚Stalin s námi‘³³ se uvádí zajímavé tvrzení, že sami Stalinovi oponenti měli zájem o setrvání Stalina ve funkci. Zřejmě velmi dobře chápali jeho ohromný přínos a snažili se ho využít do poslední chvíle, ‚než se budou znovu rozdávat karty‘.

Stalinova moc byla založená na hlubokých a pečlivých analýzách, nezměrné vytrvalosti a schopnosti nalézat fantastická řešení. Stalin dokázal nalézat soulad s potřebami doby i sovětských lidí. Tak vytvářel ohromné synergické efekty a sovětský lid jej podporoval. Navíc to byl ten typ člověka, pro kterého důvěra lidí byla závazkem a nutila ho k vyšším výkonům a mravní čistotě³⁴.

zpět

---

diskuze