Vracíme se opět ke zlatu. Z Ruska ho po revolucích zmizelo veliké množství. Stalin, jakmile toho byl schopen, zahájil energické kroky k jeho vypátrání a návratu s cílem využít jej při výstavbě průmyslu SSSR. Předpokládám také, že Stalin prosadil tvrdý a nekompromisní přístup k lidem, kteří byli za únik cenností a zlata zodpovědni, nebo je s cílem osobního prospěchu ze Sovětského svazu vyvezli.
Bylo to široké spektrum lidí. Patřili sem ‚bílí‘ i ‚rudí‘, židé, Rusové i cizí. Ti všichni získali obrovský majetek. Stalin to považoval za sprostou krádež a veškerou silou své moci prosazoval opatření, která by vedla k návratu tohoto obrovského bohatství pod sovětskou správu. Za tím účelem, dokud Stalin žil, probíhala tajemná operace ‚Trast‘.
Ve světle těchto skutečností začínají vypadat jinak ty neslavně slavné politické procesy třicátých let. V SSSR byla, zřejmě podobně jako v revoluční Francii, snaha skrýt pravou příčinu potrestání, protože představitelé VKS(b) i státu se domnívali, že to kompromituje je samotné. Proto se důraz kladl na podružnosti, ale nikdo ani nepípl o tom, že tito lidé, vzoroví proletáři s holým zadkem, si pro osobní potřebu ‚odklonili‘ tuny zlata.
Hledali se viníci a hledali se tvrdě. Tady zřejmě je i vysvětlení mučení a bití při výslechu. Nikoho nechci omlouvat, a velmi pochybuji, že o tom Stalin a jeho lidé nevěděli, prostě i v tomto případě účel dokonale světil prostředky. S ohledem na všechny okolnosti mám i tak problém odsoudit Stalina za jeho nepochybný podíl na událostech a za to, že na již poměrně vychladlou stopu vypustil vlčáka s hodně ostrými zuby. Sovětský svaz byl z řady důvodů napůl ve válce, a v takovém případě vůdcové vždy musí jednak tak, aby uchránili zemi. Na jednotlivé padlé (navíc s nemalou vinou) se ohled nebere. Stalin nekradl a zemi uchránit dokázal. Záchrana ztraceného bohatství byla součástí celého jeho úsilí.
V této souvislosti si všimněme osudu lidí, jako Radek a Sokolnikov. Oba odsouzeni, oba vězněni a oba ve vězení zavražděni. Na tomto plénu probleskly zprávy, že tito dva spolupracovali s NKVD. Zatím jiní, a zřejmě za stejné hříchy, skončili tehdy na popravišti. Troufám si odhadnout, že tito dva jmenovaní, když viděli, že jim teče do bot, rychle kápli božskou a rozpovídali se o jim známých skrýších s bohatstvím. Tím si u soudu vykoupili život, ale jejich kumpáni jim to nezapomněli. Jistil to Chruščov a ty vraždy shodil na Beriju. Není od věci si připomenout, že Berija v té době vůbec v aparátu NKVD nepracoval.
O defraudacích musel vědět i Jagoda. Vedl nákladný život, měl drahé milenky a asi ještě dražší umělce (jako například Borgiové byl mecenášem sovětských umělců). Sám se v dané situaci musel chovat velmi opatrně, aby to na něj neprasklo. Všimněte si, jak se na plénu propíralo prádlo NKVD. Jagoda sehrál roli otloukánka. To že byl jeden z mužů na vrcholu moci veliké říše? Člověk prošlý těžkými mocenskými boji, člověk který dokázal přechytračit řadu velmi silných, chytrých a mocných lidí? To je absurdní! Jagoda prostě byl zkompromitovaný a na útoky svých podřízených i oponentů nemohl účinně reagovat. Jeho vlastní podřízení také nebyli svatí, měli máslo na hlavě a Jagoda o tom nepochybně věděl. V ten okamžik jim to však nemohl vmést do tváře, protože by ho rychle utopili v jeho vlastních proviněních. (Ryba smrdí od hlavy.)
Ani Ježov nebyl rozhodně žádný hlupák a velmi rychle se v celé záležitosti zorientoval. Z jeho velmi dobrého a vyváženého projevu na plénu vyplývá, že to byl inteligentní a cílevědomý člověk s jasným uvažováním. Jagodu měl v hrsti, další prokouknuté a intenzívně pracoval na vyhrabávání zmizelého zlata. Vůbec to vypadá, že na tom pracoval ještě dříve, než převzal NKVD. Vedl stranickou kontrolu a před tím organizační oddělení ÚV. Vzhledem k pozici a úkolům, které před něj nejspíše mohl stavět i Stalin, můžeme očekávat, že hledání zlata po celém světě mohlo být jedním z jeho úkolů. V této souvislosti si připomeňme příspěvek Vyšinského, když říkal, že nástup Ježova vedl k poklesu kvality vyšetřovacích spisů. To by odpovídalo, protože pokud se Ježov orientoval na hledání zmizelého zlata, žádný soudní proces ho již nezajímal.
Do nástupu Ježova vlastně nelze vůbec hovořit o teroru. Jen několik lidí přišlo o funkci a byli předáni k vyšetřování1: V roce 1935 byl vyloučen Jenukidze2, v roce 1936 Pjatakov a Sokolnikov a na únorovém plénu 1937 Bucharin a Rykov.
Všimněte si, že v předchozích letech byly z VKS(b) vyloučeny sta tisíce členů (vesměs za pasivitu), ale o žádném teroru se nemluví. Lze plně souhlasit se Stalinem, že to bylo politicky nesprávné řešení, ale vyloučením veškerá ‚perzekuce‘ skončila. Jako o ‚teroru‘ se mluví pouze o době po únorovém plénu roku 1937, tedy o době, kdy se aparát VKS(b) a SSSR zbavoval neschopných a nepoužitelných lidí a kdy (konečně) nastala určitá, dlouho chybějící společenská katarze. Vedle viníků řady vážných zločinů tato katarze zasáhla i lidi pouze neschopné.
Jagoda byl zatím obviněn pouze z nedbalosti. Teprve na konci března Politbyro členům ÚV rozeslalo dopis, ve kterém žádalo vyjádření se k vyloučení Jagody ze strany a k jeho zatčení. To byl první případ ‚korespondenčního‘ vyloučení bez jednání na plénu, přičemž nebylo jasné, jestli je to kvůli kriminální činnosti dotyčného, či kvůli účasti na spiknutí. „Vzhledem k jeho pověsti kata a dobrodruha byl tento krok odsouhlasen většinou členů ÚV.“ (Citace z výše uvedeného zdroje, ale vypadá to jako ‚dílo‘ Chruščova).
Poznámka ke korespondenčnímu hlasování. Uvádí se, že členové ÚV dostali lístek s otázkou a měli pouze napsat odpověď. Bylo to hrubé porušení dosavadních pravidel vnitrostranické demokracie a vylučovalo to dosud běžnou možnost obrany. Korespondenční hlasování se zdůvodňovalo naléhavostí případů. Spíše však mám dojem, že se v rámci naléhavých bezpečnostních opatření Ježovovi nejprve podařilo přesvědčil Politbyro, aby posílilo jeho pravomoci, a pak je ještě dokázal překročit, aniž by vyvolal nepříznivou odezvu. Jak nám to zfalšovala doba Chruščova, nevím vůbec. (Nezapomeňme přitom na otevřená prohlášení Hitlera a zbrojení Německa – faktor času.)
Další kolo zatýkání proběhlo v květnu. Nejprve byli vyloučeni a předáni k vyšetřování Kabakov a Eliava. Potom byli zatčeni Tuchačevskij, Rudzutak, Jakir3 a Uborevič4. Následoval ještě Uchanov a celkový počet zatčených dosáhl 13 lidí. Všichni odvolaní byli vyloučeni korespondenčně. Kromě toho bychom měli uvést i Tomského a Gamarnika (ti ještě před zatčením spáchali sebevraždu).
K tomuto období zatýkání se ještě počítají dvě odvolání. Rozengolds byl odvolán z funkce lidového komisaře zahraničního obchodu, členem ÚV ovšem zůstal. Rozengolds ve 20. letech patřil k levé opozici, kromě toho po atentátu na Kirova uspořádal dosti provokativní oslavy, formálně na počest příjezdu francouzského ministra5. Druhým byl Rumjancev, odvolaný z funkce tajemníka Západní (dnes Smolenské) oblasti za úzké vztahy s Uborevičem. Ovšem, i kdyby nebylo přiznání Rozengolda, že připravoval atentát na Stalina, nikde přece není řečeno a nikde není zavedeno, že vysoké funkce jsou doživotní.
Pár slov k maršálu Tuchačevskému. Byl to sice chytrý, ale jen hochštapler, který se pokusil převzít státní moc. Stála za ním část vysokých velitelů, ale to je tak asi vše. Mezi lidem i řadovými vojáky byl populární Stalin. Tuchačevskij nejspíše spoléhal na moment překvapení a na vraždu Stalina a několika dalších silných osobností. Potom již jeho opozici bude chybět silný vůdce, ta se rozpadne, ztratí akceschopnost a nic nebude bránit uskutečnění snů ‚rudého napoleona‘.
I když lze v dosavadním vývoji vidět jisté vystupňování událostí, dosud se až tolik moc nestalo. Pouze Ježovovy kroky na vlastním lidovém komisariátu byly za hranou. Je dobré si ale uvědomit, že o příčinách teroru se jen dohadujeme. Osobně vidím klíč těchto událostí ve žlutém kovu. Zájem tu budí pouze jedna politicky významná vražda Kirova a vedle spousty šlendriánu skupina případů, které patří do kategorie diverzních. Když budeme srovnávat s předchozími léty, byla to selanka.
Úkolem Ježova bylo pročistit aparát. Ale to bylo na povrchu tak asi všechno. Odhlédneme-li od něj, není možno mluvit o teroru vůbec. Jedenapůltá světová válka sice ve svých následcích představovala problém, ale nová Ústava byla jasným signálem ukončujícím tuto mimořádnou dobu.
22. 5. 1937 byl zatčen Tuchačevskij a Rudzutak. 24. 5. 1937 Trockij prohlásil, že Stalinovy dny jsou sečteny. Zatčení nejprve obvinění odmítli, ale Tuchačevskij již 26. 5. 1937 existenci spiknutí přiznal, stejně jako svoji účast na něm6. Postupně jsou zatýkáni další. Uborevič je zatčen 29. 5. 1937 a již následující den přiznává přípravu spiknutí. Ježov se vzápětí nastěhoval do pracovny Vorošilova. Informace o probíhajícím vyšetřování od této chvíle získávají pouze Stalin, Molotov, Kaganovič a Vorošilov7. Zazvonil zvon vyhlašující novou vnitřní válku a umíráček reforem…
11. 6. 1937 proběhl soud. Na něm byl Ježov obviněn z překrucování faktů, podařilo se mu však situaci ustát. Pro obavy z povstání vojáků (přes rychlé uzavření případu povstaly 2 pluky), byla snaha proces rychle ukončit. Obvinění byli odsouzeni ke ztrátě hrdla a přímo od soudu odvezeni na popraviště.
Vzápětí se vzchopil Trockij a napsal telegram8, jímž do nevelikého ohníčku vrhl kanystr s benzínem. Telegram byl formálně adresovaný nejvyššímu orgánu SSSR – Ústřednímu výkonnému výboru – a Trockij v něm sděloval, že Stalinova politika vede k vnější i vnitřní porážce SSSR a že jedinou záchranou je obnova sovětské demokracie a otevření soudních procesů. Všemu tomu přislíbil plnou podporu. Trockij tím přes zjevnou nesmyslnost depeše demonstroval (vedle vlastní naivity a neschopnosti promýšlet své kroky) svoji sílu a bohužel i malou loajalitu řady funkcionářů VKS(b). Uvádí se, že telegram putoval na NKVD i na Stalinův stůl (kam také jinam?). Stalin Trockého po přečtení telegramu nazval „špiónskou držkou a drzým Hitlerovým agentem“. Obvykle se vykládá, že Stalinova obvinění byla smyšlená. Existují však prameny, které dokazují, že Trockij skutečně spolupracoval s Německem i Japonskem9 a Stalinovo prohlášení bylo pouze emotivním konstatováním skutečnosti.
Toto byla skutečná rozbuška k teroru a k vyhlášení války mezi dvěma hlavními mocenskými silami uvnitř SSSR. Jako vnitřní opozice oproti moci, která nedávno zkonsolidovala SSSR, se zformovaly síly spolupracující s nepřáteli státu. Ty měly zájem o rozbití SSSR. Vlastenecké křídlo v tomto souboji navenek zastupoval Stalin a velitelem ozbrojené moci byl extrémně agilní Ježov. Opozice se opírala o Trockého a úzce spolupracovala s Německem, Japonskem, Polskem a vlastně i s Velkou Británií a Francií. Trockij ovšem značně přecenil svoje síly a následující souboj se proměnil na krvavý masakr. Spolu se spiklenci byla zlikvidována velká skupina neschopných funkcionářů, jejichž činnost byla také jakoby diverzní. Ten mlýnek na maso, řízený Ježovem, ovšem ve velkém nasával lidi z obou soupeřících stran, což ukazuje na dvě podstatné skutečnosti. Jednak na to, že i protistrana uměla používat zbraně, a jednak na to, že Ježov si v tom mumraji brzy začal vařit vlastní polívčičku. Na tom není nic zvláštního. Dějiny znají mnoho příběhů, kdy silní muži, povolaní k boji, mají snahu uzurpovat moc a nezřídka se jim to povede.
S Trockého telegramem se ovšem pojí určitá podivnost. Jeho existenci sice potvrzují různé zdroje na Internetu a váže se k němu celá legenda, ale jeho text jsem nenašel, ani datum doručení.
V té době již bylo obvyklé korespondenční vylučování formou písemných dotazů členům ÚV. Vzápětí se na scéně objevily trojky, naposledy využívané během kolektivizace. Ještě před jednáním červnového pléna ÚV VKS(b) Eiche předložil požadavek na urychlené řešení problémů na Západní Sibiři. Šlo o to, že soudy byly přetížené a nezvládaly agendu, proto navrhl ustavit trojku vybavenou soudní pravomocí. Politbyro to podpořilo a 2. 7. 1937 odsouhlasilo10 pověstné Ježovovo Nařízení číslo 00447 ze dne 30. 6. 1937 ‚O protisovětských elementech‘11. Toto Nařízení vytvořilo celou síť trojek a, podobně jako během rozkulačování, jim stanovilo mezní počty souzených případů. Rudá šlechta tímto způsobem odložila tlak na zrušení mocenského monopolu.
Následně se mezi elitami rozpoutal boj všech proti všem. Většině stranických kovbojů to nedělalo potíže, protože se podobné války poměrně nedávno zúčastnili. I ta měla povahu vzájemných bojů celé řady skupin, uzavírajících příležitostné koalice s jepičím životem.
Považuji za zcela racionální úvahu, že Stalin se mohl v jistou chvíli rozhodnout dát událostem volný průběh, protože řada z těchto lidí prostě byla jen na obtíž. A nejen to. Mnozí byli původci velkých zločinů a zůstala za nimi spousta mrtvých (především z proticírkevního pogromu a hladomoru). ‚Čistkou‘ blokovali potřebné reformy a vyvolali neodůvodnitelné zlo. Kdo s čím zachází, tím také schází. Stalin mohl počítat s tím, že se dravci ve vzájemném boji oslabí, což by vylepšilo jeho pozici při prosazování reforem. Ale když budeme uvažovat tímto směrem, uvědomíme si (při hodnocení pravděpodobnosti takového scénáře) přímou Stalinovu účast na konfliktu. Výsledek boje nelze předjímat a ani výrazná intelektuální převaha není vůbec žádnou zárukou úspěchu. Takovéto děje totiž mají povahu turbulencí s neodhadnutelným výsledkem. Nelze pochybovat, že Stalin to musel velmi dobře vědět. Dějiny učí, že vyšší intelekt v takových případech spíše brzdí rozhodování. Příkladem je pověstná stará garda. Adrenalinoví muži nejsou přemýšliví. Střílí rychle od boku, a přes často zdánlivě nevýhodné postavení získávají nezřídka podstatné výhody. Dále musíme uvažovat o určité osobnostní integritě Stalina, což s ohledem na jeho vystupování na únorovém plénu nedává příliš prostoru k takovémuto jednání. Přesto se domnívám, že v souvislosti s vnitropolitickým vývojem Stalin v jisté chvíli zaujal tvrdý postoj vůči lidem, kteří ve snaze zabránit reformám neváhali vynášet ve zjednodušených procesech tresty smrti.
Ale i kdyby se Stalin chtěl takovému to vývoji raději vyhnout, musíme zvážit ještě jeden problém. Koho jiného v té době měl navrhnout na funkci lidového komisaře vnitra? Je zcela jasné, že kandidát musel být důvěryhodný, inteligentní a výkonný. Ježov tehdy vypadal jako nejlepší řešení, jeho pověst byla tehdy zřejmě dobrá. Řešením by byl zcela jistě i Berija. Jeho pověst v té době rychle rostla. Ale tehdy to byl pouze provinční činovník a nepatřil k mocenskému ústředí. Tedy stál v pořadí až za Ježovem.
Dalším plénum VKS(b) probíhalo od 23. 6. do 29. 6. 193712. Zatímco zápis z únorového pléna byl zveřejněn, z červnového pléna nikoliv. Z části jednání (23. 6.-26. 6.) se prý ani nepořizoval, ale jsou názory, že zápis byl později zničen. Autorem takového jednání mohli být ti, kteří se později snažili pomluvit Stalina, tedy Chruščov a jeho nohsledi.
Původně se plénum mělo sejít 20. června a mělo se zabývat volebním zákonem a dalšími čistě hospodářskými záležitostmi. Bylo však na poslední chvíli odloženo. Prvním bodem programu se stala zpráva Ježova.
O Ježovově referátu existují jen nepřímé informace. Toto jednání probíhalo již po zatčení Tuchačevského, a tedy v okamžiku, kdy bylo v plném běhu jeho vyšetřování a obrysy spiknutí začínaly být zřejmé. Řada účastníků (snad 26 ze 120 členů a kandidátů ÚV VKS(b)) byla zatčena přímo na zasedání.
Ježovův referát se nedochoval. Dochovaly se pouze jakési teze13 a referát měl mít přibližně tento obsah:
Na začátku Ježov oznamuje, že NKVD odhalil mezi bývalými trockisty, pravičáky, esery a dalšími uskupeními řadu fašistických antisovětských organizací. Uvedl, že hlavními skupinami tohoto spiknutí jsou:
vojensko fašistické spiknutí v čele s nejvyššími veliteli Tuchačevským, Gamarnikem, Jakirem, Uborevičem, Korkem a Ejdemanem
pravicově fašistické spiknutí v NKVD v čele s Jagodou
kremelská pravicově fašistická skupina v čele s Jenukidze
velká špionážní skupina POV v čele s Unšlichtem, Loganovským a Doněckým
polská skupina nacionálních demokratů v Bělorusku v čele s Golodědem a Červjakovem
protisovětská pravicově trockistická skupina v Azovsko-černomořské a Ordžonikidzevské oblasti pod vedením Šeboldajeva, Pivovarova a Larina; zahrnuje vedle trockistů také protisovětské kozáky a povstalecké partyzány
protisovětská pravicově trockistická skupina Východní Sibiře pod vedením Razumova
pravicová protisovětská skupina Uralu pod vedením Kabakova
antisovětská pravicová fašistická skupina Západní oblasti pod vedením Rumjanceva
nejsilnější pravicová trockistická a špionážní skupina Dálného východu pod vedením Krutova a Šmidta
silná pravicová organizace Západní Sibiře, sjednocující povstalce mezi vysídlenci
protisovětská kozácká organizace Orenburgské oblasti spojená s RVVS a vedená Vasiljevem a Kaširinem
záškodnická pravicová trockistická skupina v orgánech lidových komisariátů zemědělství a sovchozů.
Kromě toho bylo zjištěno formování skupin i v dalších místech.
Všechny tyto skupiny operovaly samostatně, ale byly navzájem propojeny. Po porážce pravicových sil okolo roku 1933 na základě iniciativy různých skupin bylo vytvořeno ústředí (kontaktní centrum) pravičáků, trockistů, zinovjevců, vojenských spiklenců z NKVD, eserů, menševiků a dalších. Jeho členy byli Rykov, Tomskij a Bucharin za pravičáky, esery a menševiky, Jenukidze za vojáky a čekisty, Kameněv (a později Sokolnikov) za zinovjevce a Pjatakov za trockisty. Hlavním cílem bylo svržení sovětského zřízení a obnova kapitalizmu v SSSR. Za tím účelem byla připravena řada plánů, z nichž nejvážnějšími byly: tzv. palácový převrat, vojenské povstání za podpory cizích interventů a příprava vojenské porážky. Ústředí bylo z jedné strany spojeno s fašistickými a vládními kruhy Německa, Japonska a Polska a z druhé strany se zahraničními představiteli protisovětských stran trockistů, menševiků a eserů.
Ústředí převedlo své organizace do podřízenosti cizím rozvědkám a nechalo je vykonávat špionáž. Pro případ války vyškolilo řadu diverzantů s cílem oslabit obranné síly SSSR a široce rozvinulo záškodnickou činnost. Pro potřeby organizování povstání v případě války ústředí najímalo a připravovalo lidi z prostředí bývalých ‚bílých‘, kulaků a trestanců. Budovalo širokou síť teroristických skupin, jejichž úkolem byl boj proti vysokým představitelům SSSR.
Sjednocování těchto skupin bylo logické, protože skupiny měly společný cíl – obnovit v SSSR kapitalizmus. Používaly stejných metod a spolupracovaly se zahraničními mocnostmi, bez jejichž podpory by povstání nebylo možné.
Dále se v tomto referátu podrobně rozebírá organizace spiknutí v orgánech NKVD. Zbytek se pravděpodobně nedochoval. Rozbor je velmi podrobný a je doplněný odkazy na řadu výpovědí – aktuálních i dřívějších. Ježov zjevně dokázal informace dobře analyzovat. (Tyto zachované teze jsou velmi zajímavou četbou. V zásadě to vše vypadá jako dobře postavená konstrukce faktů, kterou asi není snadné napadnout.)
Další informace ukazují, že se na tomto zasedání pro nový volební zákon silně angažoval bývalý ministr zemědělství, nám již známý J. A. Jakovlev14. Autor dokonce tvrdí, že Jakovlev měl být hlavním autorem volebního zákona a jeho zatčení na podzim 1937 mělo být jakousi pomstou za tento zákon. Jenomže další prameny uvádějí, že Jakovlev měl při výsleších potvrdit kontakty s Trockým a řadou dalších opozičníků, včetně armádních špiček. Jelikož vše nasvědčuje tomu, že tito lidé v něčem opravdu ‚jeli‘ a dobrodruh Jakovlev měl k Trockému blízko, nelze tvrzení o jeho výpovědích jen tak odmítnout. Přihlédněme i k tomu, že byl jedním z hlavních viníků hladomoru. Během výslechů Jakovlev potopil jednu ze silných figur té doby – Varejkise.
Když se nad těmito tezemi zamyslíme, není na nich nic divného. Rozdrobení představitelé opozice se sjednotili a získali podporu i v zahraničí. Vše vypadá zcela logicky a zapadá do událostí té doby. Samotné spiknutí v této podobě s vysokou pravděpodobností mohlo existovat. Nevíme jedině jaký byl jeho skutečný rozsah, kdo do něj spadal, či spíše už nespadal. Protože Ježov, nepochybně silný v logice a vyšetřování, byl (lidově řečeno) magor. Zároveň byl dostatečně chytrý na to, aby za daných okolností zkusil strhnout moc na sebe. Svědčí o tom jeho vlastní prohlášení, že „moc čekistů stojí nad mocí bolševiků“.
Teror se rozpoutal přímo mezi sovětskou elitou. Jako první se proti tomuto teroru postavil… Stalin. Jak to u něj bylo obvyklé, vzal to trochu obchvatem. Nemohl si jen tak dovolit přímo napadnout akce typu ‚vyhledávání nepřátel‘. Ostatní by ho smetli.
Další plénum se sešlo v lednu 1938 a na něm vystoupil nový Stalinův člověk – Malenkov. Nevystoupil s kritikou represí, ale pouze s kritikou vylučování ze strany. Masivní vylučování mělo za následek rozpad stranických organizací15. V usnesení pléna se říkalo: „Všem je známo, že mnozí naši straničtí vůdci se ukázali být politicky krátkozrakými… Vůdci stranických organizací se naivně domnívají, že náprava chyb ve vztahu k neprávem vyloučeným může narušit autoritu strany a poškodit věc odhalování nepřátel lidu, a nechápou, že každý případ nesprávného vyloučení ze strany vyhovuje nepřátelům strany.“ Na plénu byly pojmenovány dvě skupiny viníků teroru. Jednou byli straničtí kariéristé, druhou ‚umně zamaskovaní nepřátelé‘. Vina se také dávala špiónománii, která celý pogrom provázela.
Je dobré si v tuto chvíli uvědomit, že tato válka mimo samotné sovětské elity a diverzní činitele prakticky nepronikala a ostatní obyvatelstvo ve své většině podporovalo Stalinovo, přesněji řečeno vlastenecké křídlo16. Všimněte si, že Stalin svým útokem proti vylučování ze strany omezoval dále dopad této války na obyvatelstvo. Toto je další ukázka schopností Stalina dosahovat drobnými, jakoby okrajovými krůčky velkých synergických dopadů.
Stalin proti nejsilnějšímu z oponentů – Kosiorovi, který se snažil dosáhnout neomezené moci, postavil v roce 1934 krajně agilního Postyševa. Kosior se Postyševa v roce 1937 zbavil a Postyšev byl jmenován tajemníkem Kujbyševské oblasti. Tam se předvedl takovým způsobem, že ho jemu podobní, sami notně zamazaní od krve, hned na lednovém plénu dali v plen. Postyšev byl přímo na plénu obviněn z vážných zločinů, prakticky podroben křížovému výslechu, zbaven všech funkcí, vyloučen z VKS(b) a o měsíc později zatčen.
Jenomže na plenárním zasedání se zatím elitám podařilo prosadit zvýšení limitů a prodloužení čistky17.
Stalin tak sice čistku nezastavil, na druhé straně tento strašlivý požár již začal stravovat své hlavní původce. Politický boj mezi stranickými špičkami (reprezentovanými Stalinem, Molotovem, Ždanovem, Andrejevem a dalšími) a skupinou regionálních politiků (reprezentovaných Ejchem, Kosiorem, Varejkisem, Kabakovem a dalšími; říkalo se jim regionálové) probíhal naplno již nějakou dobu. Kabakov byl zatčen na jaře a Varejkis na podzim 1937.
Zatčením Postyševa se čistka přesunula mezi nejmocnější, přímo do Politbyra. Protože Postyšev odhalil kompromitující materiál na další silné regionály, byl brzo zatčen Ejche a o něco později Kosior. Tím byla moc regionálů zlomena a největší hříšníci se museli zodpovídat za své skutky.
Teprve poté se mohla situace zklidnit.
Na závěr ještě uveďme, že v Jakutské ASSR se pro místní nezájem trojka nesešla. Nejen, že tam nenastaly represe, ale (ani se již nedivíme) Stalin šéfa NKVD Jakutské ASSR Andreje Petroviče Korostina nijak za tuto nehoráznost nepronásledoval…
1Rogovin V.: Июньский пленум ЦК; viz trst.narod.ru/rogovin/t4/lv.htm
2Jenukidze Avel Safronovič (1877-1937) pocházel z rolnické rodiny, vystudoval v Tiflisu technické učiliště, potom pracoval na dráze a účastnil se práce podzemních kroužků. Řada zatčení, vyhnanství a útěků, v roce 1914 odeslán do Turuchanského kraje na severu Sibiře. Koncem roku 1916 povolán do armády a v únoru 1917 v Petrohradě. Od léta 1917 člen ÚVV Petrosovětu a ÚVV asi všech Sjezdů sovětů, až do roku 1935 tajemník ÚVV. V roce 1935 obviněn Ježovem, že připustil vznik protistátní skupiny vedené Kameněvem. Byl zbaven funkce tajemníka ÚVV, později vyloučen z VKS(b) a v únoru 1937 zatčen (týden před smrtí Ordžonikidze). Vyšetřován v souvislosti s Tuchačevským jako jedna z klíčových postav pokusu o vojenský převrat, odsouzen a popraven.
3Jakir Jona Emanuilovič (1896-1937) se narodil v Kišiněvě v rodině lékárníka. V roce 1915 byl jako branec nasazen ve zbrojovce v Odesse. Od dubna 1917 bolševik, v prosinci členem Výkonného výboru Gubernského sovětu Besarábie, v roce 1918 velel vojskům, bojujícím proti Rumunům, potom velí na jihozápadě Ruska (na Ukrajině). Zřejmě tvrdý velitel. V roce 1923 byl velitelem Kyjevského frontu. O rok později byl náčelníkem Hlavní správy vojenských škol DRRA, roku 1930 byl členem Revoluční vojenské rady SSSR a roku 1934 členem ÚV VKS(b). V květnu 1937 zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven.
4Uborevič Jeronim Petrovič (1896-1937) pocházel z litevské rolnické rodiny, střední školu ukončil se zlatou medailí. V roce 1914 nastoupil na Strojní fakultu v Petrohradě, roku 1916 absolvoval Konstantinovské dělostřelecké učiliště, z něhož byl vyřazen jako podporučík. Od roku 1917 bolševik. V roce 1918 velel v Besarábii v bojích proti Rumunům a Rakušanům. Raněn a zajat. Po útěku na Severním frontu instruktorem dělostřelectva, později velel brigádě a divizi. V roce 1919 velel armádě v bojích proti Děnikinovi. V roce 1920 účastník války s Polskem a bojů proti Wrangelovi. Na jaře 1921 byl zástupcem velitele tambovského okrsku při potlačování rolnického povstání, potom do roku 1924 na Dálném východě. Po válce vysoké vojenské funkce, rok na studiu v Německu a později na cestách po německých zbrojovkách. V roce 1932 se stal členem ÚV VKS(b). V roce 1937 zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven.
5Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007
6Viz výpověď Tuchačevského v příloze knihy Бушков А. А.: Сталин. Ледяной трон, ОЛМА, 2005
Za nepřímý důkaz existence Tuchačevského spiknutí lze považovat i to, že Německo v souvislosti s kontakty s Tuchačevským ztratilo zájem o připravovanou spojeneckou smlouvu s Československem. Viz Ströbinger R.: Stalin stíná hlavy; Votobia, 1997
7Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015
8Rogovin V.: Июньский пленум ЦК; viz trst.narod.ru/rogovin/t4/lv.htm
9Белов А.: Кто такие троцкисты и почему их так любят либералы
např. viz maxpark.com/community/politic/content/2631347
Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007 ad.
10Постановление Политбюро ЦК ВКП(б) "Об антисоветских элементах". 2 июля 1937 г.
viz istmat.info/node/31345
11Оперативный приказ народного комиссара внутреных дел Союза С.С.Р. № 00447 об операции по репрессированию бывших кулаков, уголовников и др. антисоветских элементов.
viz old.memo.ru/history/document/0447.htm
12Петров Н. В.: К 75-летию июньского 1937 года пленума ЦК ВКП(б) - предвестника массовых операций НКВД;
viz istpamyat.ru/seminar/doklady/k-75letiyu-iyunskogo-1937-goda-plenuma-ck-vkpb-predvestnika-massovykh-operacij-nkvd/
13Конспект доклада Н. И. Ежова на июньском (1937) пленуме ЦК ВКП(б). 23 июня 1937 г.;
viz istmat.info/node/24570
14Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015
Пятницкий В. О.: Документы июньского 1937 г. пленума ЦК ВКП(Б), ISSN 2070-9773, 2006,
viz naukarus.com/dokumenty-iyunskogo-1937-g-plenuma-tsk-vkp-b
15Елисеев А: Пленум «анти-террор», Столетие, Информационно – аналитическое издание фонда Исторической перспективы, viz www.stoletie.ru/versia/plenum_anti-terror_263.htm
16Земсков В. Н.: Сталин и народ. Почему не было восстания; Алгоритм, 2014
Спицын Е.: Зачем экуменист Иларион внов лжет о сталинских репресиях
viz politikus.ru/video/85630-evgeniy-spicyn-zachem-ekumenist-ilarion-vnov-lzhet-o-stalinskih-repressiyah.html
17Toto jsou ve skutečnosti jen předpoklady, protože zápis z tohoto jednání jsem nenašel. Jen ‚výslech‘ Postyševa a ono údajné navýšení a prodloužení operace. S rozborem počtu obětí tzv. ‚velké čistky‘ jsem získal dojem, že vše mohlo být zcela jinak. Informace o tomto plénu nejenže nejsou podložené zápisem, ale ani nejsou konzistentní.
Viz např. Цветков Н. Д.: Гений зла Сталин, Эксмо, Москва, 2014