Předrevoluční Rusko 1 - ruská společnost

zpět

08.03.2017

Poměščici

Poměščici jsou jedním z klíčových pojmů ruských dějin a jsou hlavní příčinou ruských problémů na začátku 20. století.

Poměščici původně byli ve své převážné většině vyššími úředníky ve službách panovníka (tzv. služebná šlechta), menšina vznikla z původní pozemkové šlechty – ‚bojarů‘. Služebná šlechta vznikla někdy v 15. století a velkého rozšíření se dožila za Ivana IV. s následným rozbujením za Romanovců v 17. století1.

Car neměl dost peněz na platy vysokých úředníků, proto významným funkcionářům po dobu výkonu jejich funkce svěřil určité území s tím, že na tomto území, které zůstávalo v majetku panovníka, získali právo na výběr daní. Poměščici měli právo na půdě podnikat, v zásadě však nemohli narušit práva rolníků, především nemohli rolníky zbavit půdy. Poměščici často zvyšovali své výnosy tak, že uzavírali dohody s rolníky, kteří se na dohodnutou dobu stávali nevolníky a nemohli občinu opustit. Toto nevolnictví ovšem mělo smluvní charakter. Pro poměščiky to bylo (i za podmínek úlev pro rolníky) výhodné, protože tím na svěřené půdě zvyšovali počet hospodářství a svůj celkový příjem.

Ovšem poměščici byli přímou oporou panovníka a časem se jim podařilo původně zcela svobodné rolníky přivést do naprosto bezprávného postavení. Na hodně dlouhou dobu se poměščici proměnili ve skutečné otrokáře a své moci bohatě využívali. Vzniklý stav byl všeobecně považován na naprosto neudržitelný, ovšem v důsledku velkého lobbistického tlaku a moci samotných poměščiků vydržel velmi dlouho a fakticky přestál i do doby, kdy nevolnictví již bylo formálně zrušeno.

Poměščici byli za vlády Petra III. zbaveni povinností a následně velká část z nich upadla do naprostého nicnedělání a vznikl tak proslulý ruský pojem ‚zbytečný člověk‘2. Toto nicnedělání ovšem mělo devastující účinek, velká část této šlechty zůstávala negramotná, pouze postupem času zchudla a propadla se do bídy. Docházelo k tomu běžně tak, že panstvo odjelo do metropole a na vesnici jmenovalo správce (většinou Němce, nebo někoho, kdo vypadal, jako cizinec), a ten měl za úkol posílat do metropole co nejvíce peněz. Správce takový úkol splnil, ovšem za cenu devastace venkovských hospodářství. Přesto tito lidé dál tvrdili, že „šlechtická důstojnost jim znemožňuje pracovat“, protože práce se podle jejich názoru týká pouze otroků.

Poměščici tak vnesli do ruské společnosti 18. až 20. století hodně zla. Nebyli ovšem zdaleka sami.

Rolníci

Rolnictvo bylo v Rusku velmi dlouho zcela svobodné, s právem kdykoliv odejít ze svého působiště kamkoliv jinam a případně přejít i na libovolnou jinou profesi. Jediným omezením byly jejich schopnosti založit hospodářství a začít znovu a případné dluhy a závazky. To vše v době, kdy ve střední a západní Evropě vládlo klasické nevolnictví.

V této době měli ruští poddaní jedinou povinnost: odvádět panovníkovi daně. Tyto daně se odváděly v naturální podobě, především formou práce na velkostatku nebo formou obsluhy obchodních karavan. Vypadá to jako zaostalost, ale byla to pojistka například pro případ nepřízně počasí (v případě neúrody jim nehrozila dluhová past, protože si své povinnosti již odpracovali).

Ruští rolníci se potom vyskytovali v dvojí podobě. Existovali i zcela svobodní rolníci, hospodařící ve své vlastní režii, což vzhledem k podnebí nebylo až tolik rozšířené a týkalo se asi pouze klimaticky příznivých oblastí v západních částech Ruska. Většina rolníků byla členy společných komunit – občin, které představovaly významnou společenskou ochranu v nepříznivých podmínkách.

Tento stav trval až do konce 15. století, kdy přišlo první omezení. Rolníci sice zůstávali i nadále svobodnými, ovšem půdu směli opustit pouze v období ‚Jurjeva dne‘ (26. 11.), přesněji v období jednoho týdne před a po tomto datu. Toto omezení z faktického hlediska mělo asi charakter především formální, protože k tomuto období se vyúčtovával uplynulý zemědělský rok. Ovšem zavedení Jurjeva dne představovalo první faktické omezení pohybu rolníků.

Rolníci měli v občině řadu omezení. Nedisponovali svojí úrodou, ani půdou. Samotná občina měla do určité míry povahu nevolnictví. Ale na druhou stranu dávala nezanedbatelné záruky na přežití v nepříznivých časech. A tak, když rolníci získali půdu, ať už během Stolypinových reforem (ještě si o nich povíme), nebo v roce 1917, tak nakonec s tou půdou zase utekli do občiny. Podle Kara-Murzy3 bylo těsně před začátkem kolektivizace 91% zemědělské půdy obhospodařováno občinami. Rolníky do nich nikdo netlačil.

Kulaci

Možná se někomu zdá, že pojem kulak uvádím brzo. Jenže oni sem opravdu patří. Kulaci nejsou výtvorem bolševické propagandy, vznikli daleko dříve. Dokonce ještě dlouho před Stolypinovou reformou. A ve stejném roce, ve kterém se narodil Lenin, již vyšla tiskem slova A. N. Engelgrandta4: „… Skutečný kulak nemiluje ani půdu, ani hospodářství, ani práci, ale miluje pouze peníze … Kulak nezávisí na hospodářství, ani na práci, ale na kapitálu, s nímž obchoduje a poskytuje půjčkou za procenta. Jeho idolem jsou peníze a myslí pouze na jejich rozmnožení. Ke kapitálu se dostal neznámo jakými špinavými cestami …“5

Většinou se slovo kulak6 vysvětluje jako výraz pracovitosti svého nositele. Jenže ve skutečnosti má jiný původ. Kulak se říkalo lidem, kteří drželi ve své moci (pěsti) občinu. A nebylo to myšleno v dobrém7. Užívaným synonymem bylo slovo ‚mirojed‘, tedy vyjídač miru8, žijící na účet miru, krátce vyžírka. Ale ani to není původní význam tohoto slova. Na venkově, i té v ruské bídě, bylo potřeba si někdy něco půjčit. V zásadě nebyl problém nějaké zdroje uvolnit a zapůjčit tomu, kdo je zrovna potřeboval. Ale příliš často je problém dosáhnout té druhé části dohody, která zápůjčce předcházela, a celou transakci vyrovnat. K tomu občas bylo zapotřebí pěstí. Peníze, potah, povoz, osivo nebo nářadí půjčil pouze ten, kdo věřil, že svojí silou bude schopen si vymoci vyrovnání. Někdy stačila domluva, občas pomohly pěsti, někdy se zlámala ruka a jindy znásilnila dorůstající dlužníkova dcera9. Tito lidé prostě měli tvrdé pěsti, proto kulaci. Ostří hoši. A místní moc se je naučila využívat. Jak bohatli, skupovali volnou půdu a pronajímali ji rolníkům. Proč to tak bylo, si povíme později. Jiné jejich označení bylo capok10, což znamenalo vůdce nebo hlavu místních darebáků. Nebyli právě oblíbení, a aby příliš často nenastával soud lidu, chovali si pomocníky – podkulačníky, kteří byli odborníky na hrubou práci. Možná trochu překvapení. Podkulačníci většinou pocházeli z těch nejchudších rolníků. Jenomže je to logické, protože kulaci do této ‚funkce‘ vybírali ty, kteří byli na nich nejvíce závislí. Když už kulaci měli tuto svoji gardu, bez váhání ji využívali a zákon příliš nectili. Nejprve tlačili na jednotlivé sedláky jako na své dlužníky a postupně začali vydírat celou občinu. Ač k tomu neměli nejmenší právo, postupně si začali přisvojovat půdu občiny. Kulaci nebyli nejlepší sedláci, byli to jen nejbohatší sedláci, kteří se stávali vlastníky půdy, kterou sami neorali. Na druhou stranu kulaci nevytvořili samostatnou společenskou třídu, většinou jejich potomci se vraceli do řad obyčejných rolníků. Kulak byl prostě pouze záležitostí osobně-volních vlastností jedince.

Stalo se zvykem, že chudí rolníci na jaře již neměli osivo. Půjčil kulak – a chtěl vrátit polovinu – úrody. Rolník jakž-takž přežil, ale nebyl schopen vůbec modernizovat a doplňovat svůj inventář. A kulak měl zajištěno, že rolník přijde příští rok znovu … Kulaci tedy půjčovali inventář a zvířata. Jednodenní zápůjčku koně platil rolník až jedním týdnem prací u kulaka. Toto byl základ hospodářské síly kulaků11.

Ale toto v žádném případě není jen ruské specifikum. Podobným způsobem se koncentrovalo vlastnictví půdy v mnohých zemích světa a pokaždé takovýto ‚přechod k velkovýrobě‘ doprovázely spousty krve, šibenic a zbraní. Američtí pionýři vyvraždili Indiány, v Anglii za Jindřicha VIII. většina sedláků skončila na šibenicích. Později se z těchto kulaků stali ctihodní občané a nějak se v dějepise nepřipomíná, jakým způsobem své postavení získali. Vzpomínám si, že mě kdysi upozornil dobříšský genealog pan Kříha, že pořekadlo ‚Práce je ten poslední způsob, jak přijít k penězům‘ se v Čechách rozmohlo za Karla IV., to byla jen trochu jiná podoba událostí, které se již v té době přeměňovaly na velké problémy. Kulaci byli bezskurpulózní ničemové a díky tomu zbohatli. Vracím se k tomu, co jsem napsal v Předmluvě. Učíme se o událostech, ne o souvislostech a na příčiny zapomínáme.

Na tento způsob prosazení zemědělské velkovýroby vsadila i Stolypinova vláda, podíváme se na to o něco později. Můžeme říci, že pro kulaky to byla taková odměna za výpomoc během revoluce v roce 1905 a během voleb do tehdejší Státní dumy. Kulaci byli k carské vládě loajální, a tedy i důvěryhodní, zatímco o ostatních rolnících to neplatilo.

Jediné, co odlišuje ruské kulaky od ‚kulaků‘ z jiných koutů světa (ať už se nazývají jakkoliv!), je to, že v ruských dějinách je máme za oběti, zatímco jinde o nich taktně mlčíme. Ti praví stoupenci ‚pravdy a lásky‘ prostě v rámci svého duševního zdraví takovéto informace raději nevpouštějí do svých myšlenek. Klasické klapky na očích inteligence!

Ale ještě upozornění: kulaci byli sedláci. Sice je za carských dob využívala státní moc, a tedy i poměščici k potlačování ‚zbytečného přemýšlení‘, ale poměščici a kulaci rozhodně na jedné lodi nebyli. I to se nám projeví v dalším vyprávění.

Dělníci

Bylo by chybou vynechat situaci ve městech. Byla poněkud zvláštní z celé řady důvodů. Jedním z nich je celkem překvapivá skutečnost, že ruská města měla přirozený přírůstek obyvatelstva, zatímco v kulturní Evropě velmi dlouho byla města populačně deficitní a existovala a rozvíjela se pouze v důsledku přílivu lidí z venkova. Příčinou snad bylo i to, že v Rusku byly lepší hygienické návyky(!). Jsou názory, že koupelny se v Evropě rozšířily díky řadovým ruským vojákům za napoleonských válek.

Ale přejděme k dalším stránkám života dělníků, tam už to tak slavné nebude. Byli zde lidé, jako Nikolaj Ivanovič Putilov, takový ruský Emil Škoda, nebo Tomáš Baťa, který se se svými mistry zdravil podáním ruky a pro své dělníky postavil školu, učiliště, nemocnici a knihovnu. Byl výjimkou. Obecně se dělníkům o něčem takovém mohlo jen zdát.

Aby podnikatelé dosáhli maximálního zisku, pracovalo se ve strojních provozech většinou nepřetržitě. To znamená, že se střídaly dvě směny po 12 hodinách. Jenomže tak dlouhá směna je velmi únavná a po určité době stereotypní práce klesá její kvalita. Řešilo se to tak, že směny byly 6-hodinové a po dalších 6 hodinách znovu do práce … Jinde zase byly zavedeny přes pracovní den dlouhý 14 hodin dvě přestávky, během kterých do práce nastupovala noční směna, samotná dlouhá 10 hodin … Tam, kde strojní provoz nebyl, se většinou pracovalo na jednu směnu dlouhou běžně více, než 12 hodin. Podle zpráv tehdejších inspektorů práce byly případy pracovní doby delší, než 18 hodin … Pokud se to někomu nelíbilo, nemusel samozřejmě druhý den přijít do práce. Ani nebudu zdůrazňovat, že velkou část dělnictva tvořily nedospělé děti, které sice musely stačit dospělým, ale dostávaly jen třetinu mzdy. Ženy na tom byly lépe – dostávaly necelé dvě třetiny mzdy mužů …12

Jak za to byli placeni, je jen další strana téže mince. Jednoduše, když se panstvu uráčilo, což nebylo tak často. Dokonce zřejmě nebylo neobvyklé, když se mzda vyplácela 2x (!) ročně, na vánoce a na velikonoce. Když někdo potřeboval peníze dříve, bylo to se srážkou, někdy i půl výplaty. Odchod ze zaměstnání z jakéhokoliv důvodu (i rozhodnutím zaměstnavatele) leckdy znamenal propadnutí celé mzdy.

Svéráznou záležitostí byly pokuty. Pokuty za pozdní příchod do práce ještě byly pochopitelné. Za projití po dvoře závodu, za překročení brány závodu, za ‚užití nesprávných slov‘, za nenavštívení kostela, za setkání s několika lidmi, za neuctivý pozdrav atakdáleatakpodobně. Prudniková uvádí, že pokuty činily na jakémsi závodě 40% mzdy!

Co dělali otcové-podnikatelé pro své dělníky? Jak se starali o jejich bydlení? Jak to bylo s ochranou při práci? Jaká byla ochrana před jedy a dalšími nepříznivými faktory? Jednoduše vůbec nic! Ale co by dělníci neudělali, aby se buržuové mohli životním stylem rovnat poměščikům! Pročpak se potom s nimi tak rádi rozloučili?

Ruské nevolnictví

Ruské nevolnictví bylo dosti odlišné od nevolnictví ve střední a západní Evropě.

V západní Evropě nevolnictví vzniklo ještě v Římské říši a odeznělo za morové epidemie ve 14. století. Ve střední a východní Evropě jednak černá smrt neřádila tak tvrdě, jednak rostl zájem o vývoz obilí do západní Evropy a nevolnictví se udrželo déle. Navíc třicetiletou válkou začíná tzv. druhé nevolnictví, které končí teprve patentem Josefa II. Robota potom byla zrušena až v roce 1848.

Jenomže ve skutečnosti ruské nevolnictví, stejně jako druhé nevolnictví nelze srovnávat s tím ‚prvním nevolnictvím‘, založeném na konceptu tradiční organizace společnosti. Pozdější formy nevolnictví byly doprovázeny rozpadem mravního kodexu, nástupem kapitalizmu a zánikem rovnováhy povinností a práv.

V Rusku vlastně původně také existovala určitá forma nevolnictví. Týkala se lidí, kteří se dobrovolně zavázali vůči vlastníkům a držitelům pozemků (poměščikům). Ti se snažili zvyšovat své výnosy tím, že na půdu lákali další rolníky, se kterými uzavírali dohody na určité období. Tito lidé se tak na dohodnutou dobu stávali nevolníky. Další skupiny nevolníků představovali dlužníci a váleční zajatci. Ovšem ostatní rolníci byli zcela svobodní a po vypořádání daní se mohli stěhovat, kam si přáli. V té době bylo ruské zemědělství zcela na výši. Používaly se moderní technologie a výkony byly na úrovni vyspělých zemí.


K prvnímu zrušení práva rolníků stěhovat se v období Jurjeva dne došlo ještě na konci vlády Ivana IV. v souvislosti s evidencí majetku roku 1581. Osobně si myslím, že to souviselo se zhoršenou hospodářskou situací státu, jejíž příčinou bylo jednak ochlazení, jednak dlouhá a úspěšná vláda Ivana IV.13.

Ovšem Rus je široká a i ve 20. století za sovětské éry nebyl problém se na širých pláních rychle ztratit. Poměščici původně měli pětiletou lhůtu, po kterou mohli uprchlé nevolníky hledat. Bylo jim to málo a proto vyvíjeli na panovníka tlak na omezení práv rolníků a na posílení vlastních práv. Po smrti Ivana IV. se jim podařilo u jeho nástupce prosadit prodloužení lhůty pro navrácení uprchlých z 5 na 15 let a také definitivní zrušení Jurjeva dne (okolo let 1582-83). Tím byli rolníci připoutáni k stávající půdě bez práva ji opustit. Bylo to v době, kdy v Rusku probíhal ‚Velký nepokoj‘. Celé toto opatření mělo být dočasné a nepovažovalo se za nevolnictví, přesto fakticky právě tehdy nevolnictví vzniklo. Soudě podle ruské wikipedie nelze v těchto případech stanovovat nějaká přesná data, jednalo se spíše o postupný vývoj. Využití Jurjeva dne je zdokumentováno ještě v 17. století.

Poměščici se tím však neuspokojili a dále tlačili na cara, aby na úkor rolníků posílil jejich práva. A ‚dobrý a laskavý‘ car Alexej II. jim roku 1649 vyšel vstříc. Zavedl neomezenou lhůtu pro hledání uprchlých nevolníků. Poměščik měl právo vrátit zběhlého nevolníka i případné jeho potomky a jejich osobní majetek. Právo přesídlit ovšem ztratili i ostatní rolníci, kteří dosud nijak vázáni nebyli; nařizovalo se vrátit každého rolníka i s jeho majetkem i rodinou. Rolník se tím stal majetkem poměščika. Tímto okamžikem byl také zaveden pojem nevolnictví. Rolník ztratil právo rozhodovat o své práci, majetku i rodině a dostal se do naprosté závislosti na poměščikovi. Poměščici postupem času dokonce získali právo dělit rodiny, oddělovat rodiče a děti. S rolníky mohli nakládat nezávisle na půdě. Nařízení Alexeje II. bylo vlastně společenskou revolucí, ačkoliv zatím formálně obsahovalo i opatření na ochranu rolníků. Pokud poměščik při výprasku zabil nevolníka, měl vyplácet rodině rentu, dále nesměl poměščik zbavit nevolníka půdy a nevolník měl právo poměščika žalovat. Nové nařízení fakticky znamenalo přeměnu rolníků na nevolníky, byť zatím zákon zaručoval rolníkům řadu práv. Možnosti uplatnit tato práva vyplývají z popisu Alexandra Buškova v knize Rudý car. Na jedné straně tu stáli poměščici, kteří byli oporou panovníka, na druhé straně rolníci, kteří oporu neměli žádnou.

Klíčovou záležitostí zřejmě byl nástup Romanovců, kteří za pomoci dalších bojarů (asi především Šujských) uzurpovali trůn po Ivanu IV. a zmocnili se vlády v severozápadní části Ivanovy říše. Nedivil bych se, kdyby se tehdy staly běžné útěky nevolníků z těchto krajů za Volhu, kam asi moc Romanovců prakticky nedosahovala. Romanovci reprezentovali čistě renezanční prvek v ruské společnosti a přinesli i jeho důsledky: nástup kapitalizmu a zánik univerzálního mravního kodexu společnosti. Zavedením nevolnictví sjednotili šlechtu na své straně v boji proti východní části Ivanovy říše – legendární Velké Tartárii. Tím lze také vysvětlit to, že na Sibiři nevolnictví zavedeno nebylo – tento kraj sice nakonec připojili, ale museli se tam chovat přece jenom poněkud slušněji – viz stať Stručné dějiny Ruska.

Koncem 17. století začíná obchodování s nevolníky jako s věcmi. A Petr I., svévolně, bez jakéhokoliv právního podkladu, porušuje nařízení Alexeje a začíná s nimi zcela neomezeně nakládat. Běžně daruje svým oblíbencům statisíce nevolníků. Tak se na začátku 18. století ruské nevolnictví proměňuje z určitého souboru povinností na klasické otroctví14. Objevuje se i šesti- a sedmidenní robota (!) a odnímání půdy rolníkům, kteří se tak dostávají do postavení severoamerických otroků. V roce 1767 je rolníkům zakázáno podávat žaloby na poměščiky. V roce 1833 nová nařízení dávají poměščikům právo vládnout nad životy nevolníků (trestání nevolníků, povolování svateb, poměščik je oficiálně vlastníkem majetků svých nevolníků atd.).


Zavedení takového otroctví také znamenalo faktické zastavení rozvoje ruského venkova. Od tohoto okamžiku se ruský venkov až do kolektivizace nezměnil. Nezměnila se agrotechnika, ani výkony. Ruské zemědělství 20. let 20. století je stejné, jako ruské zemědělství poloviny 17. století. Naopak, zbídačení rolníků vedlo i k vyčerpání půdy a poklesu výnosů. Bída rolníkům neumožňovala držet dobytek, jehož trusem by mohli hnojit pole a zemědělské hospodaření jen vyčerpávalo humózní složky půdy. Proto také většina rolníků nemohla přejít na střídavé hospodaření – a to je dál drželo v bídě. Na horší půdě se dokonce udržovalo hospodaření žďářením (vypalováním lesa a hospodařením na takové půdě 4-5 let). S růstem početnosti obyvatelstva hladomorů přibývalo. Za začátku vlády Ivana IV. bylo ruské zemědělství bezproblémové, ačkoliv probíhalo na většinou nečernozemní půdě, tak za Romanovců expandovalo do podstatně úrodnějších černozemních končin, ale běžnými se staly hladomory. Dnes již nevíme nic o hladomorech za Petra I., přestože se asi již tehdy staly součástí všedního života. Pro Romanovce bylo nezbytné zvýšit hustotu obyvatelstva jak kvůli obsluze svých obchodních karavan, tak kvůli možnosti postavit armádu. Jenomže neudělali vůbec nic proto, aby ti lidé mohli alespoň trochu slušně žít.

Zneužívání rolníků se však neomezilo jen na jejich bezuzdné vykořisťování. Vedle Buškovem uváděného prodeje dívek a dětí do otroctví zde byly i další ‚obyčeje‘, jenž vypadaly jako z jiného světa. Tak za účelem patřičné reputace si poměščici zřizovali harémy z pohlednějších rolnických dcer15. Bití nevolníků bylo běžné a to třeba i jen proto, aby panstvu lépe chutnalo jídlo … Znásilnění se neřešilo, s výjimkou případů, kdy znásilněné ženy patřily jinému majiteli.


Tak například otec majitelky panství Michaely Strašinské – Viktor Strašinskij z Kyjevské gubernie – si nechal do svého sídla posílat nevolnice z majetku své dcery. A když nevolnice nedorazily včas, rozzlobený vyrazil do vsi a na místě znásilňoval ženy i nedospělé dívky. Tento případ se však dostal na veřejnost pouze proto, že ‚využíval cizí majetek‘, na což se hledělo zle. Samotné znásilňování nevolnic se za hřích nepovažovalo. Tento výkonný jedinec byl po udání kněze v roce 1832 popotahován soudem pro více než 500 znásilnění žen, včetně dívek mladších 14 let, přičemž některé z jeho obětí zemřely. Proti násilníkovi byly nakonec vedeny čtyři soudní pře a celé toto divadlo trvalo i na ruské poměry trochu dlouho – skoro 25 let. Rozhodnutí nakonec připadlo Senátu. Ovšem názory jeho členů se silně lišily, a tak Senát předložil roku 1857 carovi Alexandru II. návrhy na rozsudky:

  1. Strašinského zbavit všech práv a privilegií a odeslat do Tobolské gubernie (Sibiř).

  2. Strašinskij je vinen nejen za kruté zacházení s nevolnicemi, ale i za znásilnění a nucení k prostituci … Za jeho nejtěžší zločin, znásilnění dívek mladších 14 let, mu přísluší trest zbavení práv a nucené práce ve vyhnanství na 10-12 let. Ale s ohledem na jeho současný věk 72 let navrhujeme zbavit ho práv a odeslat na vzdálená místa Sibiře.

  3. Obžalovaného Strašinského zbavit podezření ze znásilnění. Nařídit Kyjevskému gubernátorovi odebrat Strašinskému nevolníky a předat je do poručnictví …


Alexandr II. byl jemný člověk, neměl rád spory, a proto se přidržel třetího návrhu. Ale prý měl sám rád mladá děvčátka, takže vrána k vráně …


Toto nebyl jediný případ tohoto druhu, ostatně dopadl podobně jako předešlá aféra slavného generál-poručíka L. D. Izmailova, hrdiny války s Napoleonem. Izmailov podobnou žalobu likvidoval pomocí úplatků soudcům a vyhrožování nevolníkům, že za pomluvy poměščika půjdou na Sibiř. Ovšem shodou okolností se v daném místě vyskytli jeho oponenti, takže provedli výslechy v jeho ‚harému‘ a výpovědi překonávaly veškerá očekávání. I Izmailovův životopisec se o těchto záležitostech vyjadřoval pouze v jinotajích. Ovšem Senát byl mimořádně milosrdný: jeho majetek byl předán do poručnictví …


Vedle ‚používání‘ nevolnic si poměščici prosadili i další výhody. Mezi ně patřila povinnost nevolníka zaplatit poměščikovi za svoji svatbu – a také ‚právo první noci‘. Tyto obyčeje byly vlastně protiprávní, ale poměščici je udrželi až do zrušení nevolnictví16.

A dále: v Rusku nebyla v carském období zavedena povinná školní docházka, o to se museli postarat až bolševici, kteří negramotnost lidu odstraňovali několik desetiletí.

‚Bůh vám pomáhej, poměščici, až zloba těch lidí okolo vás překoná vaše síly!‘

Poznámky

1Payne R., Romanoff N.: Ivan Hrozný; Dobrovský; 2008

ru.wikipedia.org/wiki/Помещик

2V Rusku existuje pořekadlo charakterizující tyto lidi: ‚Ani prst přes prst nepřeložil‘.

3Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

4Alexandr Nikolajevič Engelgrandt (1832-1892) ruský publicista, profesor chemie, redaktor, agrochemik. organizoval vzorové zemědělské hospodářství se zemědělskou školou.

5A. N. Engelgrandt: Dopisy z vesnice

6Viz slovníček na konci knihy.

7ru.wikipedia.org/wiki/Кулак_(крестьянин)

8Mir je prostor, na němž hospodařila občina.

9Pučkov D. J.: Разведопрос: историк Борис Юлин о кулаках;

viz www.youtube.com/watch?v=N8HIT0vWjO0

10Viz slovníček na konci knihy.

11Prudniková J.: Кулачество как класс, např. viz expert.ru/2012/05/12/kulachestvo-kak-klass/

12Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

13Je to můj osobní dojem, ale vypozoroval jsem, že po dlouhých období vlády silných jedinců velmi často nastává krize. Jako příklad lze uvést Ramesse II., Muamara Kaddáfího, Ivana IV a koneckonců i Franze Josefa. Osobně mám dojem, že příčinou je to, že skupina okolo vládce stárne současně s ním a ztrácí intelektuální pružnost a schopnost pracovat, zatímco ‚prebend‘ se pečlivě drží. Po smrti dlouho vládnoucího silného vládce se přestárlé a rigidní okolí víceméně rozpadá.

14Тарасов Б. Ю.: Россия крепостная. История народного рабства;

viz www.razlib.ru/istorija/rossija_krepostnaja_istorija_narodnogo_rabstva/

15Жирнов Евгений: Дело насильника-рекордсмена, www.liveinternet.ru/users/dejavu57/post304466451/

16ru.wikipedia.org/wiki/Крепостное_право,

ru.wikipedia.org/wiki/Крепостное_право_в_России

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500