Cesta na vrchol 3 - Únorové plénum 4

zpět

28.03.2018

Politické vzdělávání stranických kádrů

A je nejvyšší čas na závěrečné slovo. To přednáší Stalin. Domnívá se, že nyní pochopili situaci všichni. Nyní jsou osvobozeni od práce v oblasti hospodářské a mohou se věnovat práci politické. Ale žádá vyhýbat se extrémům. V životě nelze oddělit hospodářskou a politickou práci, a také nelze udělat vše naráz.

Je nutné vybudovat orgány zemědělské správy, průmysl je již má a nepodvolí se politickým pracovníkům, a to je dobře. Je třeba podporovat sovětskou moc a ne ji nahrazovat.

Co se týče záškodníků, doufá, že lidé pochopili, o co jde, ale obává se, že podle slov některých soudruhů by to mohlo sklouznout v „mlácení hlava-nehlava, nalevo i napravo a označení každého, kdo jde po ulici, za trockistu. A to není správné, protože mnozí bývalí trockisté pracují dobře.“ Jako příklad uvádí Dzeržinského a žádá opatrnost při posuzování každého člověka.

K výběru lidí říká, že se mají vybírat podle jejich oddanosti straně a schopnosti vykonávat práci, a to se porušovalo. Varuje před tím, aby činovníci s sebou brali své kamarádíčky, což vytváří svět sám pro sebe a vzdaluje je od místního lidu a také od ÚV. Jako výstražný příklad uvádí ‚slušně‘ rozvětvené ‚rodinky‘ okolo Mirzojana a další okolo Vajnova, navíc tvořené řadou podezřelých (a asi především neschopných) individuí. To je také znevážení místních občanů. I takový Ordžonikidze, jeden z nejlepších členů Politbyra, si nadělal hromadu nepříjemností tím, že u sebe zaměstnal lidi jako Lominadze, Vardanjan a další. Zkušenosti tohoto vynikajícího člověka ukazují, že sázka na kamarády je zničující, jak to potom může dopadnout u lidí, jako Mirzojan a Vajnov, které za vynikající nepovažuje. ‚Kamarádíčci‘ je podvedou.

Je také nutné prověřovat práci lidí. Řeči a projevy nemají cenu, musí se sledovat dílo. Šéf kontroluje práci svých podřízených shora a lidé, ať už straníci, nebo nestraníci, sledují práci svého vedoucího zdola. Lid vyjadřuje přání a závěry kontroly pomocí voleb a má právo kandidáta kritizovat a vyškrtnout.

Výchova kádrů musí zahrnovat včasné upozornění na chyby, pomoc s úplným řešením a zachováním jejich cti. Nesmí dojít k jejich vydírání tím, že se z nich udělají nepřátelé. Jako příklad uvádí kolektivizaci, kdy v roce 1930 na základě agitace bylo v Moskevské oblasti 85% kolektivizovaných, jenomže to byli pouze stoupenci kolektivizace, fakticky kolektivizovaných bylo jen 8% (To také vyjasňuje něco z předchozích statí!). ÚV se do toho vložil a následně se to napravovalo, ale nedošlo k žádnému teroru proti chybujícím funkcionářům. Nyní máme dobré vedoucí kolchozů, protože jsme je přinutili uvědomit si své chyby a poučit se z nich. Stejně jako v Šachtinském případu vyrostli techničtí vedoucí, protože jsme neobvinili techniky z nepřátelství, ale nechali jsme je napravit své chyby.

Šetřit vedoucí pracovníky neznamená nekritizovat je. Šetřit je kritikou znamená hubit tyto lidi. Vzpomíná na Ordžonikidzeho, jak kryl Lominadzeho, když ho bez vědomí ÚV postavil na zodpovědné místo, kde soudruh Lominadze zklamal. Ordžonikidze, přímo rytířsky, nechtěl Lominadzeho ‚udat‘, tím ho však zničil, protože Lominadze si potom nedal pozor a následkem dalšího velkého přehmatu ÚV Lominadzeho ‚roznesl na prach‘. Ordžonikidze nakonec pro Lominadzeho žádal smrt, ale ÚV to odmítl, jen ho zbavil členství v ÚV. Šetřit lidi tedy znamená včas je upozorňovat na chyby. To je jediný prostředek podpory lidí, jediný způsob, jak je ochránit. Každý vedoucí by měl mít dva zástupce, schopné ho každý zvlášť plně zastoupit. Podobně Stalin chce pozvednout stranickou práci. Tajemníci si mají připravit dvojici pořádných zástupců, proškolování se připravuje.

„My, staří, brzo odejdeme ze scény, to je zákon přírody, a chtěli bychom, aby bylo připraveno několik směn. A proto se do toho musíme dát.“

Dále upozorňuje na to, že je třeba nejen masy vyučovat, ale také od nich se učit. Stalin nepochybuje, že chtějí-li lidé napravit chyby, dokážou to. Vedoucí nesmí získat pocit, že spolkli všechnu moudrost; ve skutečnosti mají jen určitý úhel pohledu, zatímco podřízení se dívají jinak a vidí věci, které zase vedoucí nemusí mít na zřeteli. A proto pro správné pochopení věci je potřeba sjednotit pohledy jak vedoucího shora, tak i podřízeného zdola. Učit se od mas znamená ani na chvilku neztrácet s nimi spojení a naslouchat jim, neboli naslouchat obyčejným lidem. Jako příklad uvádí dlouho neúspěšnou snahu přilákat lidi do dolů Donbassu, než vyšlo najevo, že pod zemí se platí méně než nad zemí. Jako druhý případ uvádí zde již zmíněnou Nikolajenkovou, která prokázala svoji pravdu. Vytahuje i bájného Antaie, syna Poseidóna a Gaie, který svoji sílu čerpal ze své matky Země; stejně tak straničtí funkcionáři musí svoji sílu čerpat z lidu, z něhož vzešli. A potom budou neporazitelní. Jinak se promění ve zkostnatělé byrokraty a nastane jejich politická smrt. (Stalin tady vlastně svým způsobem předpověděl pád SSSR.)

A nakonec se rozhovořil o péči o členy strany a o jejich osud. Pečovat o ně se má hodně. Stalo se zvykem uvažovat ve velkých měřítkách: vyloučit deset tisíc lidí, to nic není, straníků jsou přece dva milióny! To je jen balast, byli pasívní! Ale takový přístup znamená pomoc trockistům a dalším nepřátelům. Odtud se rekrutuje jejich armáda! Za poslední dva roky bylo vyloučeno 300 000 členů strany, od roku 1922 jeden a půl miliónu. To je bezohlednost, obrovská chyba a voda na mlýn nepřátel. Jako příklad uvádí závod se třiceti tisíci zaměstnanci, kde stranická organizace má v současnosti 1400 členů a vyloučených tam pracuje 2000.

Dále říká, že je hloupostí chtít, aby každý člen strany byl marxistou a kritizuje usnesení, které takový požadavek postavilo. Již podle Lenina členem strany je ten, kdo uznává program strany, účastní se práce v některé z organizací strany a platí členské příspěvky. To je proti samotnému marxizmu, proti leninizmu a proti svědomí. Když říká, že neví, jestli si mnozí členové ÚV vůbec osvojili marxistické učení, vyvolává v sále veselí. Samotného Lenina stálo osvojení marxizmu spoustu práce a nelze totéž očekávat od každého člena strany. Kritizuje také praxi omezit tresty pouze na vyloučení ze strany a popravy. Je třeba brát ohled na lidi, dát jim možnost napravit situaci, domluvit se s nimi a dohodnout řešení, dát jim čas. Oni přece mohou mít svoje problémy! Současná praxe je velmi špatná.

Rozbor

Celý tento text rozsahem odpovídá dobře rozepsanému románu. S ohledem na situaci bylo nezbytné se jím prokousat. Vlastně s odstupem času musím konstatovat, že ačkoliv tento text na první přečtení nic až tak objevného neřekl, jako by však otevřel cestu k řadě dosud neznámých skutečností a souvislostí. V této ‚stalinské‘ historii je vážný problém s velkým výskytem nejrůznějších falešných informací a já, jako amatér, který se živí něčím naprosto jiným, nemám čas ani prostředky prověřovat pravdivost této spousty zpráv. Na Stalina je navršena hromada špinavých lží, a ty jsou natolik vrostlé do společenského podvědomí, že nejsou navenek zřejmé. Proto používám nepřímé metody a tento rozsáhlý text je k tomu poměrně dobře využitelný. Jde o to, že falzifikace se snadno provádí na úrovni několika ‚velkých informací‘, ale obtížně na úrovni mnoha malých zpráv. V tomto případě text protokolu, který také mohl být částečně zmanipulován, je obtížné v celku ‚přeladit‘ tak, aby vyhovoval falzifikátorům. Lze pouze ‚pohnout‘ s některými jeho body. Hlavním prostředkem bránícím manipulaci v tomto případě je obrovský rozsah textu a nezájem se něčím takovým prodírat.

Při svých rozborech vycházím v zásadě pouze z jediného předpokladu – předpokladu absence obecně hojně uváděné Stalinovy ‚zloby‘. K tomu jsem došel dříve a myslím, že důvody jsem dostatečně rozebral v předmluvě ke knize A. Buškova Rudý car a v této knize v hlavě Stíny zapomenutých předků. Pokud takovou ‚vrozenou‘ zlobu odmítnu, mizí vysvětlení pro celou řadu událostí, a je nutno hledat jiné.


V zásadě k samotnému zápisu tohoto plenárního zasedání není potřeba nic doplňovat, vše tam vlastně zaznělo. Nyní to pouze trochu roztřídím. Výslovně uvádím, že jde o osobní pohled autora těchto řádek, přesto nevidím jinou rozumnou interpretaci skutečností.

Pro začátek poznamenám, že velká část diskutujících, jak také vyplývá z životopisů uvedených v poznámkách pod čarou, nepřežila následující dva roky. Je vlastně přímo neuvěřitelné, že na této scéně vystupují mocné postavy v plné síle, aby o několik týdnů, či měsíců později skončily ve vězení a odtud již jen putovaly na popraviště. V této souvislosti se někomu může nelíbit poněkud zlehčený tón popisu jednání, ale ten zápis je opravdu něco strašného a aby se stal alespoň trochu přijatelný, použil jsem určitou nadsázku.


Toto plénum vlastně mělo analyzovat tehdejší politickou situaci, rozebrat problémy, vyjasnit stanoviska jednotlivých funkcionářů a navrhnout kroky pro následující léta. Kromě toho je zde velkým tématem ‚sebekritika‘, neboli určitá sebereflexe, možná spíše jakási veřejná zpověď jednotlivých funkcionářů. V této souvislosti jsem vedle toho získal pocit, že jednotlivé referáty byly vlastně takovým vyprávěním pro dychtivé publikum, přibližně ve stylu: „Člověk rád slyší o cizím neštěstí“. (V zápisu je nemálo výzev z publika k řečníkovi typu: „Pověz nám o …“).

Další pohled na celé jednání mi připomíná knihu Norimberský deník, v níž autor, psychiatr G. M. Gilbert, popisuje svoji práci během Norimberského procesu a dochází k závěru, že elitu každé společnosti vytvářejí, až na výjimky, lidé s vysokou inteligencí. Také zde (až na zjevné výjimky) nelze pochybovat o intelektu referujících, kteří se dokázali v diskuzi dobře orientovat a účinně argumentovat. Byli to skutečně dravci plni síly, připraveni ji uplatnit. Tyto bezpochyby chytré lidi ovšem vysoce přesahuje svojí evidentní moudrostí Stalin. Tím se také dostáváme k posuzování jednotlivců na tomto jednání. Myslím, že po přečtení zápisu z jednání nelze pochybovat o tom, že to v žádném případě nebyl Stalin, kdo prosazoval teror. Jeho referáty i poznámky byly naopak tou daleko nejkonstruktivnější částí celého jednání.

Ovšem dříve než se začneme zabývat postoji Stalina, bude dobré se podívat na jeho psychologický portrét. O něco takového jsem se pokusil v rámci jeho životopisu ve Slovníčku a myslím, že vysvětluje řadu událostí.

Stalinův závěrečný referát by beze sporu byl ozdobou jakékoliv univerzity. Během čtení zápisu tohoto pléna jsem také začal pochybovat o jednom ze svých dosavadních závěrů – že totiž se Stalin stal samovládcem až v roce 1938 po stranické čistce. K tomu mě vedlo velké množství přímo oslavných ohlasů na Stalinovy projevy. Ale vysvětlením je Stalinův závěrečný proslov, který převyšuje ostatní příspěvky. Dovedu si představit, že referát měl v následujících měsících velký ohlas ve společnosti a pro politicky exponované osobnosti bylo výhodné se k němu hlásit.

Většinou se v souvislosti s tímto plénem Stalinův závěrečný referát nepřipomíná. Mluví se pouze o jeho úvodním referátu, vztahujícímu se k poslednímu bodu jednání. Tímto referátem prý rozpoutal teror. Mám však dojem, že i tento referát je zcela realistický a rozumně vyjadřuje situaci v okamžiku, kdy významní funkcionáři státu silně zanedbali bezpečnost. Při přístupu k bezpečnostním hrozbám je totiž paranoia obvyklá. Je to vidět i dnes například na postoji USA a dalších zemí.

V souvislosti s vystupňováním současné krize na Ukrajině si nelze nepovšimnout, že překvapivě veliká část problémů rozebíraných na tomto jednání, se týká Ukrajiny. Celý ten zápis se vlastně týká jednak resortních problémů (kromě bezpečnostních složek především v dopravě) a potom problémů lokálních. Mám dojem, že největší rozsah jednání a nejvážnější připomínky prohřešků se týkají Ukrajiny, na dalších stupních bych viděl Ural (Kabakov) a Kazachstán (Mirzojan).

Ukrajinským představitelům se nepřímo vytýká xenofobie. To je rozebráno v předchozím textu a ve Slovníčku na konci knihy. Ukrajina jako stát byla zformována za přímé podpory německých vojsk po podepsání brestlitevského míru. Němci měli zájem oddělit Ukrajinu od Ruska a udělat z ní svoji kolonii. Proto do čela loutkové vlády dosadili zfanatizovanou ‚lumpeninteligenci‘, která se neštítila velmi krvavých kroků. Tato vláda fakticky spustila teror občanské války a zaměstnala řadu důstojníků, kteří nejen bojovali proti bolševikům, ale vedli také pogromy proti obyvatelstvu, hlásícímu se k ruským kořenům. Nakonec ovšem došlo k dohodě mezi bolševiky a ukrajinskými nacionalisty, nacionalisté vstoupili do řad bolševiků a ‚Ukrajina‘ se připojila k SSSR. Na tomto plenárním zasedání se velmi decentně rozebíraly ‚drobné hříšky‘ ukrajinských potentátů. Troufám si tvrdit, že podle referátů, diskuzních příspěvků a komentářů se nejednalo o drobnosti a pochybení, ale o velmi hluboké a těžké zločiny. Vyvolávaly nevoli nejen Stalinovy strany, ale i dalších účastníků, dokonce i těch, co sami zrovna ‚čisté ruce‘ neměli. Ze zápisu vyplývá, že ukrajinští kovbojové byli otevřeně podezíráni z umělého vyvolávání hladomoru v době kolektivizace v oblastech, kde se obyvatelstvo hlásilo k ruské národnosti. Takže zde vládlo vědomí, že ukrajinská genocida existovala, ale obráceně! Když jsem sestavoval životopisy lidí tohoto plenárního zasedání, všiml jsem si, že sice skrytější, ale v zásadě podobný problém představoval (ze stejného semene vzešlý) nacionalizmus běloruský.

A ještě jedno upozornění. Ždanovův referát, stejně jako projev a poznámky Stalina a vlastně i Molotova ukazují na velmi překvapivou skutečnost. Minimálně tato trojice na toto plénum přišla s propracovaným projektem, jehož cílem bylo odstranit onen strašlivý partajní systém, kterým byl Sovětský svaz pověstný. Výsledkem měl jasně být, možná nějak omezený, ale v zásadě otevřený politický systém! Špičkoví političtí vůdci Sovětského svazu zjevně zahájili demontáž bolševické diktatury! Nikdo je k tomu netlačil, v žádném případě je nelze nijak obvinit z vynucování si loajality, což je obvyklé obvinění na účet Stalina. Mějme na paměti pojem integrita osobnosti, na ten se v souvislosti se Stalinem rádo zapomíná!


Ovšem následné události skutečně měly ohromný počet obětí, jaký lze srovnat jen s válkou. Tak o co vlastně šlo?

V prvé řadě je dobré se podívat na obzor událostí té doby. Konec dvacátých let byl dobou pádu Trockého, Zinovjeva a dalších. Jejich až dosud politické platformy se proměnily na spiklenecká střediska. Vyvrcholením tohoto vývoje byl atentát na Kirova. Teprve v jeho důsledku se sovětská moc těmito skupinami začala zabývat. Dostaly univerzální označení ‚trockisté‘. Ovšem v té době se rozhořívala další intrika několika vysokých hodnostářů. Mezi nimi byl i šéf bezpečnostních složek státu Jagoda, který se zřejmě rozhodl využít těchto skupin ve svůj prospěch. Referáty tohoto pléna, poznámky i popisy Jagodových kroků takovou hypotézu jasně podporují. S pádem Jagody nastoupil extrémně agilní Ježov a jako každé ‚nové koště‘ začal intenzívně vymetat tento bezesporu ‚Augiášův chlév‘.

Skuteční trockisté a záškodníci ovšem představovali jen malou část problémů. Již ze zápisu je zřejmé, že velká část těch, které referující označují za trockisty, jsou vlastně jen lemplové, co ‚mají obě ruce levé‘. Je možné si v životopisech všimnout, kolik z nich nedokázalo vydržet na přidělených funkcích, a to příliš nesvědčí o jejich dobré práci. Podobně je možné si všimnout, kolik z nich střídavě obsazovalo funkce instruktorů, což jeden z referujících přímo označuje za odkladiště hříšníků.

Jenomže se Stalinovým angažováním se v hospodářské politice koncem dvacátých let v sovětském prostředí nenápadně nastoupila profesionalizace a tito političtí pistolníci začali ztrácet půdu pod nohama. Začalo se nedostávat teplých místeček a výsledkem bylo takové ‚tažné‘ období, kdy ti, kteří získali nějakou slušnější funkci, přitahovali své známé, aby se ve svých pozicích opevnili a pomohli i svým kamarádům. Tito lidé by za jiných okolností nemuseli být zdrojem problémů, ale zformovaná uzavřená společenství byla zdrojem velkého napětí a množství vážných chyb a prohřešků.

V takovém prostředí mnoha prohřešků a nadbytku funkcionářů bylo potom jednoduché přejít k obviňování druhých. S jejich pádem se mohla otevřít cesta k získání jejich pozic. Že ta nařčení končila popravami, bylo dáno postojem jednak Ježovova, jednak obviňujících a vlastně i obviněných, kteří tu samou krvavou hru velmi často hráli také. Podle zápisu se Stalin během celého jednání držel stranou jakéhokoliv obviňování, i když osobně nevylučuji, že replika o Polonském mohla být ironií. Ten člověk si prostě říkal o ‚výprask‘. (Zájemce nechť si na Internetu přečte originál19.)

Nelze ale pominout ani to, že pro mnoho hodnostářů mohlo být zatčení za těchto okolností vítaným řešením. Politizolátory se daly použít jako prostředí pro přečkání ‚nepříznivých časů‘ a tito lidé mohli kalkulovat a čekat na ‚lepší časy‘. Doba byla divoká, situace se mohla rychle změnit, a proto můžeme čekat určitý sklon záměrně vykonat trestný čin a na ‚nepříznivou dobu se uklidit‘. Ježov, Stalin a později Berija, ovšem nebyli nakloněni těmto ‚rekreačním zařízením‘ a chovanci politizolátorů tak vlastně vlezli do nikým nenastražené pasti.

Klíčovým mužem této doby byl bezpochyby Ježov. Člověk inteligentní, agilní, výkonný, bezohledný a neznající míru, kterému zřejmě také došlo, že se mu otevírá cesta k absolutní moci. Nutné bylo jen trochu ‚přitlačit na pilu‘, což mu nedělalo žádný problém. Nad cenou se nerozpakoval, tu přece v jeho kalkulacích představovaly cizí hlavy!

Ovšem, ať se dívám na zápis z tohoto pléna z jakékoliv strany (i přes signály o posílení bezpečnostních opatření) z něj v nejmenším nevyplývá, že by Stalin zahajoval teror. Teror rozpoutával Ježov. A rozpoutával ho prakticky od okamžiku svého nástupu do funkce. Zdatně mu přitom pomáhali ti, které potom ten mlýnek na maso semlel.

Poznámky

1„… но оказались до того беспечными, благодушными и наивными …“

2Krinickij Alexandr Ivanovič (1894-1937) pocházel z Tveru, vynikající student (zlatá medaile). V roce 1915 členem RSDDS, téhož roku za politickou agitaci ve vyhnanství. V roce 1917 ve víru revoluce, patří k těm, co mají více funkcí, než roků a tak jen letmo: Roku 1924 členem ÚV KS Ukrajiny, kandidátem ÚV VKS(b) a (částečně souběžně) člen a 1. tajemník ÚV KS Běloruska. V roce 1930 členem Ústřední kontrolní komise VKS(b), roku 1934 členem ÚV a Orgbyra VKS(b). V červenci 1937 zatčen, v říjnu 1937 na plénu ÚV vyloučen z ÚV, odsouzen a popraven. Není uveden důvod zatčení, ale uvádí se, že vedl ‚bělorusizaci BSSR‘ (viz také ‚ukrajinizace na Ukrajině‘), na zprůmyslnění Běloruska pohlížel ze strany rolníků a podporoval určitý rozsah tržních vztahů (viz ekonomika.by/bez-kategorii/krinitskiy-aleksandr-ivanovich).

3Pramnek Eduard Karlovič (1899-1938), Lotyš, z lotyšských střeleckých pluků, účastnil se potlačení kronštadtské vzpoury. Stranický funkcionář, účastnil se kolektivizace, v době pléna 1. tajemník gorkovského oblastního výboru, potom ještě v doněckém oblastním výboru, kde se obklopil svými známými. Člen doněcké oblastní trojky. V květnu 1938 zatčen, odsouzen a v červenci 1938 popraven.

4Šeboldajev Boris Petrovič (1895-1937). Z rodiny lékaře, v roce 1914 se stal bolševikem, roku 1917 předsedou VRV kavkazské armády, potom řada stranických funkcí. V roce 1927 je členem ústřední kontrolní komise VKS(b), od roku 1930 členem ÚV VKS(b). V červenci 1937 zatčen a v říjnu odsouzen a popraven. Podle Chruščova měl požádat Kirova, aby zaměnil Stalina ve funkci generálního tajemníka.

5Viz Epštejn J. A. ve Slovníčku

6Kudrjavcev Sergej Alexandrovič (1903-1938), roku 1919 členem RKS(b) a předseda výboru újezdu, v roce 1924 – voják, roku 1927instruktorem Tifliského výboru KS Gruzie, v roce 1929 tajemníkem oblastního výboru Jižní Osetie, roku 1933 tajemníkem městského výboru v Kerči a poté 2. tajemník ÚV Azerbajdžádu. V roce 1934 byl 2. tajemníkem Zakavkazského výboru VKS(b), v roce 1936 1. tajemníkem charkovského oblastního výboru KS Ukrajiny, roku 1937 členem ÚV, politického byra a orgbyra KS Ukrajiny, 1. tajemník kyjevského oblastního výboru a 2. tajemník ÚV KS Ukrajiny. 13. 10. 1937 zatčen a 25. 4. 1938 popraven. Důvod jsem nenalezl, ale jeho referát na plénu je přímo sebevražedný.

7ВУАМЛИН – Celoukrajinská asociace vědecko-výzkumných marx-leninských institutů.

8Ryndin Kuzma Vasiljevič (1893-1938) V roce 1919 byl předsedou Ufimské gubernské VČK, roku 1925 tajemníkem Permského okruhového výboru VKS(b), v roce 1927 tajemníkem uralského oblastního výboru VKS(b), v roce 1930 členem ÚV a moskevského oblastního výboru VKS(b), následující rok členem moskevského městského výboru VKS(b) a roku 1934 tajemníkem Čeljabinského oblastního výboru VKS(b). Zatčen 12. 10. 1937, odsouzen a popraven 10. 2. 1938.

9Obolenskij Valerian Valeriánovič (Osinskij, 1887-1938). Od roku 1907 bolševik, v roce 1911 vystudoval práva, v roce 1917 pracoval s Pjatakovem ve Státní bance a ‚potlačoval sabotáže‘. Potom byl prvním ředitelem Státní banky Sovětského Ruska a předsedou NSNH. V březnu 1918 odstoupil na protest proti brestlitevskému míru (s Bucharinem – levými komunisty), roku 1920 byl předsedou Tulského výkonného výboru, téhož roku člen kolegia Lidového komisariátu potravin, následující rok 1921 náměstkem Lidového komisaře zemědělství a kandidát ÚV. V roce 1923 byl vyslancem ve Švédsku, na straně Trockého (později se kál). Roku 1925 byl členem prezídia Gosplanu, ředitel Ústřední statistické správy. V roce 1929 byl náměstkem předsedy NSNH, v roce 1932 místopředsedou Gosplanu a předsedou komise na stanovení úrodnosti. Člen AV SSSR, člen Akademie zemědělských věd (VACHNIL) a ředitel Ústavu vědy a techniky AV SSSR. V roce 1937 organizoval sčítání obyvatel SSSR. Zatčen v říjnu 1937, v březnu 1938 svědčil v případu Bucharina a Rykova. 29. 4. 1938 na všeobecném zasedání vyloučen z AV SSSR, 1. 9. 1938 popraven.

10Archancev Aaron Josifovič (Razumov Michail Osipovič, 1894-1937) byl od roku 1913 členem RSDDS, účastnil se revolucí roku 1917, potom působil ve vojsku. V roce 1927 ilegálně pracoval v Číně, následující rok byl 1. tajemníkem Baškirského a Tatarského oblastního výboru (a asi též lidový komisař vnitra Baškirska). V roce 1933 byl 1. tajemníkem Východosibiřského krajského výboru a Irkutského oblastního výboru, 30.10. 1937 popraven.

11Michajlov Michail Jefimovič (1902-1938) patřil mezi přeborníky v počtu funkcí a opakovaně instruktor. Pracuje od roku 1917 jako fotograf, v roce 1918 ukončuje gymnázium, v roce 1919 se stal členem RKS(b), později střídá řadu instruktorských funkcí s politickými funkcemi v armádě a straně. V roce 1924 je již zodpovědným tajemníkem a členem moskevského městského výboru VKS(b), v roce 1925 měl vysoké funkce v Uzbekistánu, roku 1927 studuje na Komunistické akademii. V roce 1928 je v aparátu ÚV VKS(b), potom zase instruktor, zástupce vedoucího venkovského oddělení ÚV VKS(b), v roce 1930 je zástupcem vedoucího agitačního oddělení ÚV VKS(b) a později student zemědělského Institutu rudé profesury. Roku 1931 se stal vedoucím organizačního oddělení Moskevské oblasti, potom tajemník pro zemědělství, v roce 1934 tamtéž 3. tajemník, roku 1935 je předsedou Orgbyra a tajemník Kalininské oblasti a v roce 1937 se stal členem ÚV VKS(b). 10. 11. 1937 zatčen bez souhlasu prokurátora na základě obvinění Levina a Jakovleva. Sám se přiznal a 1. 8. 1938 byl popraven.

Dalším vysokým funkcionářem toho příjmení s podobným datem úmrtí byl Michajlov Vasilij Michajlovič (1894-1937) Byl z dělnické rodiny, sám tiskařský dělník. V roce 1918 politicky pracoval v DRRA, v roce 1920 byl v tiskařských odborech, roku 1921 tajemník ÚV RKS(b) a člen Orgbyra. Od roku 1925 byl tajemníkem moskevského výboru a předseda městské rady odborů, v roce 1929 náměstkem náčelníka výstavby Dněprogesu, poté náčelník výstavby Paláce sovětů. 1937 popraven, bez bližších informací. Podle wikipédie byl Leninovým chráněncem, ale práci na vysokých postech nezvládal, proto přešel na výstavbu Dněprogesu. Měl jistý čas patřit k Bucharinovým lidem.

12Ljubčenko Panas Petrovič (1897-1937) byl z rolnické rodiny, od roku 1913 eser (člen Strany ukrajinských eserů, která se v roce 1919 sloučila s bolševiky), v roce 1914 se stal vojenským zdravotníkem, roku 1917 členem Kyjevského sovětu, po občanské válce stranické a státní funkce (předseda Výkonného výboru Černigovské gubernie, Kyjevské gubernie, městského sovětu). V roce 1927 tajemníkem a členem Politbyra ÚV KS Ukrajiny, v roce 1934 lidovým komisařem zemědělství Ukrajiny, na 17. sjezdu kandidát ÚV VKS(b). Měl trochu jiný konec než řada dalších. Na srpnovém plénu ÚV KS Ukrajiny byl „neopodstatněně obviněn za vedení kontrarevoluční nacionalistické organizace“. Obvinění odmítl, o přestávce v jednání se vrátil domů, zastřelil svoji ženu a potom sebe. Že by taková slabá povaha?

13Solověcké ostrovy, byl tam GULag. Jeho náčelník byl známý prohlášením „Tady není moc sovětská, ale solověcká“.

14Ugarov Alexandr Ivanovič (1900-1939), od roku 1918 bolševik, v letech 1923 až 1926 studoval ekonomii, potom učil a byl redaktorem Leningradské Pravdy. Od roku 1934 kandidátem ÚV a 2. tajemníkem Leningradského městského výboru VKS(b), v roce 1938 1. tajemníkem Moskevského městského a oblastního výboru VKS(b), člen prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. 20. 10. 1938 zatčen, odsouzen za členství v kontrarevoluční teroristické organizaci a 25. 2. 1939 popraven.

15Polonskij Ruven Gerševič (Vladimír Ivanovič, 1893-1937) pocházel z židovské rodiny. Od roku 1907 byl členem RSDDS, od roku 1908 byl námořníkem a roku 1912 elektromontérem. V roce 1917 odborář, účastník říjnových bojů v Moskvě, rok nato komisař divize. V roce 1920 na vysokých odborářských funkcích, v roce 1925 tajemníkem okresního výboru VKS(b). V roce 1927 kandidátem ÚV a roku 1930 tajemníkem odborové ústředny. Potom 1. tajemníkem ÚV KS Azerbajdžánu, v roce 1933 vedoucím organizačního oddělení ÚV VKS(b), téhož roku náměstek lidového komisaře dopravy SSSR. V roce 1935 tajemníkem Všesvazové ústředny odborových svazů. Na jaře 1937 zatčen, mučen, odsouzen k trestu smrti a 30. 10. 1937 popraven.

16Kosarev Alexandr Vasiljevič (1903-1939) od 9 let pracoval, v roce 1918 v Komsomolu, rok nato člen RKS(b). V roce , 1921 byl instruktorem Komsomolu, roku 1922 zástupcem vedoucího organizačního oddělení Komsomolu a v roce 1924 ve výkonném výboru Komunistické internacionály mládeže, řada dalších funkcí v Komsomolu. V roce 1930 kandidát ÚV VKS(b), od roku 1934 členem ÚV a Orgbyra VKS(b). V srpnu 1937 ÚV konstatoval, že „Cekamol a Kosarev projevili neopatrnou politickou netoleranci a přehlédli záškodnickou práci nepřátel“. V listopadu 1938 ‚po lživém obvinění‘ uvolněn z funkcí a zatčen; Berija se snažil zbavit ho obvinění, ale po rozsudku Vojenského kolegia Nejvyššího soudu byl 23.2.1939 popraven.

17Vereg Jevgenij Iljič (1899–1937) studoval na moskevské technice, od roku 1917 byl bolševikem, účastnil se občanské a sovětsko-polské války, člen RVS, komisař armády a účastník potlačení Kronštadtské vzpoury. V roce 1923 pracoval na lidovém komisariátu financí, rok nato vyšší stranické funkce ve Sverdlovské oblasti. V roce 1928 na Organizačně-instruktorském oddělení VKS(b), roku 1930 1. tajemníkem oblastního výboru Krymu, v roce 1933 1. tajemníkem oblastního výboru v Odesse, člen ÚV a kandidát Politbyra KS Ukrajiny a kandidát ÚV VKS(b). Zatčen 25.6. 1937, 27.11. 1937 odsouzen podle paragrafu 58 a popraven.

18Popov Nikolaj Nikolajevič (1890-1937) byl z rodiny učitele, 1906 – menševik, 1908 – student univerzity, 1911 zatčen a vysídlen na Sibiř, 1917 – člen Charkovského sovětu, 1919 – bolševik a pracuje v Zakavkazí, 1920 – redaktor v Charkově, 1921 – odpovědný tajemník gubernského výboru KS Ukrajiny, 1922 – v aparátu ÚV KS Ukrajiny, 1924 – zástupce vedoucího Agitačně-propagandistického oddělení VKS(b), potom zase redaktor v Charkově a rektor Institutu marxizmu, 1925 – vedoucí Agitačně-propagandistického oddělení KS Ukrajiny, náměstek Oddělení agitace, propagace a tisku VKS(b), 1930 – kandidát ÚV VKS(b) a člen redakčního kolegia Pravdy, 1933 – tajemník KS Ukrajiny a ředitel Institutu Marxe-Engelse-Lenina při ÚV KS Ukrajiny, 1935 – kandidát Výkonného výboru Kominterny, 1936 – člen Politbyra KS Ukrajiny. Zatčen 17. 06. 1937, odsouzen a 10. 2. 1938 popraven.

19viz www.memo.ru/history/1937/feb_mart_1937/index.htm

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500