Máme tady stejné téma, jako před chvílí, jen namísto o průmyslu a dopravě bude řeč o NKVD. Tohoto zasedání se kromě členů a kandidátů ÚV účastní pouze lidé z NKVD.
Ježov začal tím, že současná situace není nijak špatná, SSSR je stabilní zemí. Ale vyskytují se problémy. NKVD se nedokázalo přizpůsobit situaci, a tak státní bezpečnost zatýká většinou pouze drobné zlodějíčky a vandaly. Tedy ty, které by měla řešit spíše milice, ale ta pracuje povrchně. Proto protistátní organizace prorostly až dovnitř NKVD.
Výzvědné sítě jsou zasaženy trockisty. Většina odsouzených nepřátel nekončí ve věznicích, ale v politizolátorech, zařízeních s charakterem nucených rekreačních středisek. Odsouzení mají neomezený přístup k psacím potřebám i k vodce a často si tam mohou vzít i své manželky, někteří se zde zamilují, ožení i porodí dítě. Chovanci těchto zařízení si i tak stěžují na nemístný útlak a žádají úlevy. Stalin se ptá, komu je správa podřízena, Ježov odpovídá, že tajnému politickému oddělení NKVD pod vedením Molčanova1. Výhody ale tito vězni mají i v táborech, kde si vymohli zvýšení náležitostí. Jako zajímavost uvádí případ, kdy vězni hráli volejbal a dozorci jim museli chodit pro míč, když přeletěl přes zeď. Při obhlídce v Butyrské věznici se našlo 170 nožů a břitev, 11 šifrovacích knih a 5 lahví vodky.
Potom se věnuje kádrům. Mimo jiné říká, že z 699 zaměstnanců vedení NKVD jich bylo zatčeno 238. Na Hlavní správě státní bezpečnosti (GUGB) pracuje 329 lidí a z nich bylo zatčeno 107 (!). Ježov se vrací do minulosti. Evidentně se podrobně seznámil s řadou zpráv (v uvedené době v NKVD nepracoval), které si srovnal do logického celku. Vrací se k vraždě Kirova. NKVD zaspalo a kryl to Molčanov, dokonce se snažil zastavit rozbíhající se vyšetřování. Molčanov také informoval trockisty o materiálech, které NKVD získal.
K Ježovovu referátu mám dvě poznámky:
Je zde zřejmý rozpor mezi velmi pravděpodobnou infiltrací ústředny bezpečnostní služby a způsobem, jakým na to Ježov reagoval. Ona pracovní charakteristika Ježova, jak je uvedena v životopise ve Slovníčku, bude asi odpovídat skutečnosti. Ježov byl evidentně velmi inteligentní a pracovitý, ale svoji práci dotahoval do absurdna. V daném případě to znamenalo setření rozdílu mezi skutečnými nepřáteli, kteří patřili do vězení, a obyčejnými lemply, které bylo potřeba pouze vyhodit ze zodpovědných funkcí, aby si hledali práci jinde. Sám Ježov na tomto plénu řekl, že nepřátel je málo, ale po několika měsících jeho ministrování šla třetina pracovníků jeho vlastního úřadu sedět.
V celém tomto zápisu podrobněji sleduji Stalinovo zapojení do diskuze. V případě Ježovova referátu se Stalin ozval několikrát. Vypadá to, že Stalin řadu věcí neznal, a kromě toho také Ježovovi asi příliš nevěřil. Ježov zřejmě mluvil spatra a některé informace nevysvětlil. V těchto případech se (poněkud nevrle?) ozýval Stalin a žádal upřesnění.
Nastupuje Jagoda a hned si sype popel na hlavu. Podle Jagody problémy začaly někdy v roce 1933, kdy se v „důsledku uspokojení začali nahrazovat zodpovědní pracovníci pracovníky méně zodpovědnými“. Došlo také k „odtržení od pracujících mas“, přitom podle něj v dřívějších dobách sepětí s lidem mělo velký podíl na informovanosti OGPU, například v Šachtinském případu. Během výkladu událostí se ze sálu ozývají námitky. Podle Jagody hlavní chybou bylo to, že vedoucí pracovníci nevedli agenturní sítě, neměli tedy přehled o situaci. Jagoda také tvrdí, že byl přesvědčen o Molčanovově vině2. Říká, že kdyby dopravu sledovali podrobněji, bez problémů by záškodníky odhalili, že však raději považovali diverzi jako obyčejné havárie. Obráceně, když už něco vyšetřovali jako zlý úmysl, prokurátoři v tom zase viděli nehody. A tak se souvislosti nevyšetřovaly a nebyla odhalena organizace, která za tím vším stála. Kdyby se nemusel věnovat aparátu a nařízené výstavbě, určitě by to odhalil. Je přesvědčen o vině Molčanova, ale že ho vlastně neznal a neznal různé jeho vazby. Ihned se ozývá Škirjatov a vytýká mu to. Ejche upozorňuje, že Molčanova vyhnali ze západní Sibiře.
Jagodu opravují i další. Jagoda prý Molčanova dlouho nepodezíral, načež se ozvaly hlasy o mlžení a Stalin se zeptal, kdo Molčanova doporučil. Následuje diskuze, z níž vyplynulo, že ho podpořil samotný Jagoda a že měl už tehdy kvůli tomu spory s dalšími pracovníky. Zřejmě ve vztahu k politizolátorům říká, že v letech 1933 až 1934 se pobyt ve vězení nepovažoval za trest, ale pouze za izolaci. A zase tu je připomenuta vražda Kirova a spousta ‚kdyby‘. Nakonec ještě říká, že všechna tato poučení uplatní ve své nové práci (lidového komisaře spojů).
Slovo dostává Zakovskij3. Hned na začátku upozorňuje, že Jagodův referát byl nesrozumitelný. Následuje diskuze s Jagodou, až předsedající žádá Jagodu, aby už nerušil. Zakovskij Jagodu obviňuje, že se obklopil kamarádíčky a s nimi intrikoval, přiděloval funkce lidem, s nimiž jsou jen potíže atd. Spolu s Jagodou perou špinavé prádlo NKVD.
„Bolševicky“ se hned zkraje upřímně kaje Agranov4, že prý „spiknutí přehlédl“. A jako každý druhý na tomto plénu, říká, že „soudruh Stalin nás nejednou upozorňoval…, ale my nebyli bdělí…“ To opravdu nemá cenu komentovat. Vzorově krasořeční, až se mu od huby práší, tím překonává všechny ostatní řečníky na tomto plénu. Na Ejcheho otázku, proč s ním nekonzultovali přijetí nových lidí, odpovídá, že nováčky nekonzultovali ani s ním, a svádí vše na Jagodu a Molčanova. Pokračuje to přetahovanou mezi Ježovem a Jagodou. Jagoda se snažil být domácím pánem a totéž ve vztahu ke konkurentům předpokládal u svých lidí. Ozývá se Vorošilov s poznámkou, že Stalin vyzval Agranova, aby převzal vedení státní bezpečnosti, ale „Vy oba jste nás, jemně řečeno, podvedli“. Agranov vysvětluje, že funkci převzal, ale Jagoda si to vyložil po svém. Mikojan se ptá, proč o tom neinformoval ÚV. Arganov odpovídá, že nejprve čekal na zápis z ÚV, pak byl nemocný a nakonec v podstatě i skromný. A hned do toho zase zamíchal špióny, trockisty, jako Molčanova a další, poměry na NKVD a „politickou krátkozrakost odtržení se od strany“. Ačkoliv Molčanov byl formálně Agranovovův podřízený, byl fakticky podřízen jen lidovému komisaři. Jmenování neschopného Molčanova prý všechny (i Arganova) překvapilo. Tady se ozývá Jagoda, že nic takového od Arganova neslyšel. Arganov se kaje. Arganov odvádí pozornost k Molčanovovi, údajně zabránil úderu na trockisty v roce 1935. Popisuje, jak Molčanov i Jagoda sabotovali jeho nařízení, ačkoliv měli informace o trockistických skupinách v Moskvě.
Dále Arganov vysvětluje, že onemocněl a po svém návratu do práce zjistil, že žádná protitrockistická operace nebyla, jen Molčanov vynadal lidem, kteří zprávu o trockistech podali. Berija komentuje, že namísto rozdávání příkazů se měl do práce dát sám Arganov. Gamarnik poznamenává, že Molčanov měl více moci, než lidový komisař a jeho náměstek. Arganov zase kontruje dokazováním toho, že strana vracela vyšetřování trockistů a (ejhle, novinka) zinovjevců do správných kolejí. A zase je tu Molčanov, on je nejen to brzdou pokroku, ale i vyšetřování. Teprve soudruh Ježov dal dostatečně konkrétní pokyny a na jejich základě jsme trockisty odhalili. (No, náměstek lidového komisaře by snad měl umět pracovat i bez pokynů.) Ale zase tu záškodničili Molčanov s Jagodou a zase tu máme hádku s Jagodou. A tak dále, a tak dále.
Dalším kajícníkem je Balickij5. Je to jedno ‚kdyby‘ vedle druhého, až se do toho s dalším ‚kdyby‘ vložil Ježov. Balickij pokračuje se stejnou písničkou. Zaměřil se na charkovské trockisty a jejich konferenci. Zde se měli soudruzi dohodnout na teroru a jeho chybou bylo to, že nezačal hned křičet. Hádal se s Jagodou, ovšem zdvořile a uctivě a publikum se ptá, jestli nevadila subordinace. Balickij pokračuje, že Jagoda nadělal spoustu politických chyb. Do toho vstupuje s poznámkou o mravní rovině Molotov a Balickij hned obviňuje Jagodu. Potom se s Jagodou dohaduje o Sosnovském6. „Ale už jsme se vydali správným směrem a podle direktiv strany dáváme vše do pořádku… “
Kaminskij na jakémsi případu z roku 1933 popisuje rozsah terorizujících tendencí, jak je osobně zažil poté, co se na něj obrátil J. Lurje ze Sverdlovska. Lurje se jakási skupina pokoušela přemluvit k atentátu na Stalina. Lurje to nakonec oznámil Kontrolní komisi a po nějakém čase na něj začala štvanice. Nastala diskuze, které se účastní Molotov a Mikojan. Kaminskij vysvětluje, že přiměl Lurje sepsat výpověď, kterou Kaminskij rovnou odnesl Jagodovi. Lurje po návratu u vlaku čekal Kabakov a hlavní viník Děrjabin byl zatčen. Ovšem i poté pokračovala štvanice na Lurje a odhalení celé skupiny se protahovalo. Mluví rozumně, má to hlavu i patu, uvádí souvislosti.
Redens7 je z řady těch, co si sypou popel na hlavu a vypouští litanie typu „my, nejlepší lidé a Sergej Mironovič (Kirov)… Dzeržinskij se velice pečlivě seznamoval s případy a dával svým lidem rozumné pokyny. Během rozkulačování… jsme však ztratili styl i přání pracovat s agenturní sítí… Jagoda nám řekl, že kontrarevoluce byla rozbita“. Potom Molčanov začal zametat vše pod koberec a Jagoda o tom musel vědět. Jagoda samozřejmě protestuje.
Dále připomíná provinění jiného Lurje. Ten byl ve spojení s Trockým, od něhož dostal nařízeno aktivizovat teror. Molčanov měl také nařídit, aby se žádný protokol nedával podepsat obviněnému, dokud ho neuvidí on. Berija se rozčiluje, následuje dohadování Redense s Jagodou. Zapojují se i další. Redens hovoří o jiném pokusu o atentát na Stalina, tentokrát organizovaném jakýmsi Ejsmontem. Samozřejmostí je i další diskuze s Jagodou.
Jevdokimov během Ježovova referátu „přímo hořel studem a kanuly mu krokodýlí slzy za Kirova… “ A viníkem je zase Jagoda. A samozřejmě Jagoda zase protestuje.
Ale jak je to v širém světě, není jen černá nebo bílá. Připomíná Šachtinský případ. Tehdy po řadě požárů a havárií OGPU sestavila skupinu, která se vydávala za diverzanty, a tato skupina vyjela za hranice s cílem navázat kontakt se Savinkovem a jakýmsi Tjutjunikem. Jevdokimov podle svého tvrzení patřil k početným oponentům tohoto plánu. Problém byl jednak v tom, že emigrace chtěla vidět teror na území SSSR, jednak i v tom, že diverze v SSSR byla prováděna zevnitř, jen s malým zahraničním vlivem. Proto Jevdokimov sestavil skupinu, která se začala věnovat studiu průmyslových zařízení. Studovali původní vlastníky, jejich tehdejší zaměstnance a jejich další osudy. Nejprve rozpracovali případ Sadonských rudných dolů (v Osetii), kde do roku 1926 bylo vše v pořádku. V roce 1927 začaly havárie a zároveň se v Osetii rozšířily zvěsti, že sovětská moc brzy padne. Na základě toho odhalili organizaci, tvořenou místními lidmi a ti byli spojeni s emigrací. Byli v ní především důstojníci a manželky popravených. Ale přes velkou snahu se nepodařilo obvinění prokázat. Nakonec to podrazil Jagoda.
Litvinov mluví o práci NKVD v zahraničí. Říká, že mu NKVD předává informace o pokusech o atentát na něj, ale že se nikdy tato informace nepotvrdila. Rozvinula se diskuze ohledně otázky, jak ověřovat správnost takovýchto informací. Litvinov upozornil, že má na mysli nízkou kvalifikaci lidí, kteří dlouhodobě takové informace předávají a že tedy lze předpokládat podobnou bídu i v odděleních NKVD pověřených vnitřními záležitostmi SSSR.
Další s nezajímavými informacemi vystoupil Mironov (vlastním jménem Kagan Lejb Girševič).
Vyšinskij říká, že soudní práce je přímým pokračováním práce čekistické, a proto má co říci k projednávanému tématu. Jako soudce, který soudil mimo jiné i Šachtinský případ, uznává, že vyšetřovací spisy tehdy byly připraveny dobře a byly objektivní. Ale poslední dobou cítí v přípravném řízení řadu nedostatků, spočívajících ve snaze postavit celé řízení pouze na přiznání obviněných. Vyšetřovatelé se málo věnují objektivním a materiálním důkazům, vůbec už nemluvě o expertizách. Přitom expertiza je jedním z nejlepších nástrojů soudního procesu. Jednostranná sázka na přiznání představuje vážné nebezpečí pro samotný proces. Když potom obviněný svou výpověď u soudu odvolá, soud žádné průkazné důkazy nemá. Obrací se k Ježovovi s tím, že se jedná o aktuální záležitost! Cituje z protokolů, které vypadají jako od Švejka. („Jste tak drzý, že to ani necítíte.“ „Obviněný mlčel 45 minut a potom souhlasil s vyšetřovatelem.“ „Ještě jste nic neřekli, a už lžete.“) Podobné potíže to způsobuje i prokuratuře. V případě takových chyb vyšetřovatelů se případ opožďuje. Občas se totiž stane, že na lavici obžalovaných usedají lidé, kteří se dopustili něčeho jiného, ba dokonce lidé nevinní. Dostaly se mu do rukou i informace o nezákonném vedení procesu, i když se v daném případě podezření potvrdila. Zprávu o tom předal na ÚV, načež se Jagoda na něj obořil (a nyní se opět ozval). Vyšinskij cituje z oběžníku NKVD. Ten požaduje neuvádět do zápisu to, co je pro obvinění nevýhodné.
Akulov mluví o tom, že politická práce v NKVD byla velmi slabá. Na to ihned odpovídá Jagoda, že to právě byla práce Akulova. Pokračuje prázdným tlacháním, až předsedající žádá Akulova, aby skončil a nakonec mu bere slovo.
Slova se zase ujímá Kaminskij a znovu vysvětluje záležitost Lurje.
Toto jednání končí Ježov. Ježov (za souhlasu Molotova) prohlašuje za nezákonnou praxi, kdy zápis z výslechu nejprve putuje k nadřízeným a teprve potom k podpisu vyslýchaného. K Vyšinského vystoupení podotýká, že s ním souhlasí, ale že je problém se vzděláním lidí. Konstatuje, že na základě dostupných informací se mohlo zabránit vraždě Kirova a mohlo se rozkrýt spiknutí trockistů. V tom cítí i svoji vinu. Stalin tehdy žádal Ježova a Kosareva, aby hledali vrahy mezi lidmi Zinovjeva. Tomu čekisté nevěřili, ačkoliv materiály tajného politického oddělení na ně ukazovaly už tenkrát. Molčanov zastavil šetření trockistů a zjevně Ježova klamal. Vyšetřeno bylo hodně věcí, ale i Jagoda výsledky skrýval.
Následuje rezoluce, v níž se praví, že NKVD se v odhalení a vyšetřování zločinů zpozdil o nejméně čtyři roky. Proto se v SSSR podařilo rozvinout rozsáhlou záškodnickou a diverzní činnost.
Následuje soupis nedostatků v bodech. NKVD nevedl řádnou agenturní práci a v důsledku toho je špatná i jeho vyšetřovací práce. Státní bezpečnost se zaměřila na drobné případy kontrarevoluční agitace a nevěnovala pozornost organizované činnosti. Velmi nepříznivě působí politizolátory. Státní bezpečnost má vážné nedostatky ve výběru a vzdělávání lidí, trockisté získávají informace i přímo ze Státní bezpečnosti.
Následuje popis několika případů a je zformulováno usnesení pléna:
Odsouhlasit kroky ÚV VKS(b) ve věci rozbití skupin trockistů, diverzantů atd.
Odsouhlasit kroky ÚV VKS(b) k vylepšení práce NKVD a Státní bezpečnosti a posílit je o nové pracovníky.
Odsouhlasit kroky ÚV VKS(b) na ozdravění aparátu, odstranit byrokraty, kteří ztratili ‚bolševickou ostrost‘. Odsouhlasit zatčení Molčanova a předání soudu.
Pokračovat a dokončit reorganizaci aparátu NKVD.
Reorganizovat a vyčlenit u Státní bezpečnosti zvláštní oddělení pro železniční dopravu.
Dbát na to, aby agenturní sítě NKVD byly spolehlivé.
Dbát, aby pracovníci NKVD neinformovali nepřítele.
Zavázat vyšší stranické orgány k větší pozornosti činnosti NKVD.
Navrhnout NKVD napsat dopis pracovníkům Státní bezpečnosti o úkolech čekistů.
1Molčanov Georgij Andrejevič (1897-1938) byl od roku 1917 bolševik, v roce 1918 sloužil ve štábu Antonov-Ovsejenka, roku 1919 byl pobočníkem Frunze, v roce 1920 ve VČK. V letech 1931 až 1936 náčelník tajného politického oddělení OGPU, potom náčelník Zvláštního oddělení NKVD BVO. Zatčen ještě v průběhu tohoto pléna 4. 3. 1937. Podle zápisu z pléna Ježov ve svém referátu 2. 3. 1937 uvedl, že Molčanov je již zatčen a vyšetřován. Odsouzen a popraven byl 9. 10. 1937.
2Zde se zřejmě jedná o vinu Molčanova (ovšem i samotného Jagody), že vedle dalšího zdržoval vyšetřování vážných zločinů, například hladomoru.
3Zakovskij Leonid Michajlovič, Lotyš, od roku 1926 zplnomocněný představitel OGPU na Sibiři, v roce 1934 náčelník Leningradské správy NKVD, vedl vyšetřování vraždy Kirova. Začátkem toku 1938 na dva měsíce náměstek lidového komisaře NKVD a během této doby čistka dosáhla vrcholu. V roce 1938 zatčen a popraven. Jeden z účastníků podivné smrti A. A. Sluckého. (Sluckij byl vedoucí zahraničního oddělení státní bezpečnosti, byl otráven v kanceláři Ježovova náměstka Frinovského po omámení chloroformem injekcí jedu. Sluckij vedl již uvedenou operaci ‚Trast‘ a odhalil rozsáhlé intriky v sovětském vedení s cílem svrhnout sovětský režim.)
4Agranov Jakov Saulovič (1893-1938, původní příjmení zřejmě Sorenson) se pohyboval mezi ruskými literáty. Od roku 1929 náčelník tajného oddělení OGPU, 1934 1. náměstek lidového komisaře NKVD, vedl vyšetřování vraždy Kirova. V roce 1936 náčelník Hlavní správy státní bezpečnosti. Podle wikipedie se s Ježovem spikl proti Jagodovi, ale v tom případě jej Ježov hodil přes palubu. V červenci 1937 zatčen, v srpnu 1938 popraven. Jeho žena měla stejný osud.
5Balickij Vsevolod Apollonovič pocházel z rodiny účetního, od roku 1913 menševik, v roce 1919 vedoucí sekretariátu Hlavní správy VČK, roku 1930 lidový komisař NKVD USSR, v roce 1934 člen ÚV VKS(b). Na Ukrajině v době hladomoru organizoval kontribuce, člen ukrajinské trojky společně s Karlsonem a Leplevským. V květnu 1937 převeden na Dálný východ, kde organizoval teror. Již v červenci zatčen a v listopadu 1937 odsouzen a popraven.
6Pravděpodobně jde o Sosnovského Lva Semjonoviče, další hvězdu Trockého ‚levé‘ opozice. Ten nějaký čas pobyl v politizolátoru, kde dokonce vydával noviny ‚Pravda za mřížemi‘. Popraven v červenci 1937.
7Redens Stanislav Frankievič, Polák, od roku 1914 bolševik, Stalinův švagr (manžel sestry Stalinovy ženy). Roku 1919 ve VČK na Ukrajině, v roce 1921 náčelník Administrativně organizační správy VČK, od roku 1928 místopředseda OGPU, účastník rozkulačování. V roce 1933 vedl OGPU a NKVD Moskevské oblasti, byl jedním z organizátorů procesů proti Zinovjevovi, Kameněvovi a Rjutinovi. Roku 1938 byl lidovým komisařem NKVD Kazachstánu. Po obvinění Ježova v listopadu 1938 zatčen a roku 1940 (až po nástupu Beriji) odsouzen a popraven.