Cesta na vrchol 3 - Únorové plénum 3

zpět

28.03.2018

Diverzanti a špióni, dějství druhé

Máme tady stejné téma, jako před chvílí, jen namísto o průmyslu a dopravě řeč půjde o NKVD. Tohoto zasedání se kromě členů a kandidátů ÚV účastní pouze lidé z NKVD. Ježovův referát není autorem ověřen.


Ježov začal tím, že současná situace není nijak špatná. Naopak. SSSR je stabilní zemí. Ale vyskytují se problémy a někdo se může snažit shodit je na NKVD. Rozebírá situaci a říká, že NKVD se nedokázalo přizpůsobit situaci, a tak státní bezpečnost zatýká většinou pouze drobné zlodějíčky a vandaly. Tedy ty, které by měla řešit spíše milice. Jenomže ta se svojí práci věnuje jen povrchně. Důsledkem je rozbujení protistátních organizací až dovnitř NKVD a ty odkud ovlivňují jeho činnost.

Hovoří o nevyhovující organizaci výzvědné sítě a o jejím zasažení trockisty. Mluví o tom, že většina odsouzených nepřátel nekončí ve věznicích, ale v politizolátorech, zařízeních s charakterem ‚nucených rekreačních středisek‘. Odsouzení mají neomezený přístup k psacím potřebám i k vodce a často si tam mohou vzít i své manželky, někteří se zde zamilují, ožení i porodí dítě. (Skutečně zajímavé nápravné zařízení!) ‚Chovanci‘ těchto zařízení si i tak stěžují na ‚nemístný útlak‘ a žádají úlevy. Stalin se ptá, komu je správa podřízena, Ježov odpovídá, že tajnému politickému oddělení NKVD pod vedením Molčanova1. (K jeho práci se vztahuje následující řeč). Výhody ale tito vězni mají i v táborech, kde si vymohli zvýšení náležitostí. Jako zajímavost uvádí případ, kdy vězni hráli volejbal a dozorci jim museli chodit pro míč, když přeletěl přes zeď. Vězni otevřeně říkali, že na dozorce se musí ‚tlačit‘. Při obhlídce v Butyrské věznici se našlo 170 nožů a břitev, 11 šifrovacích knih a 5 lahví vodky.

Potom se věnuje kádrům. Mimo jiné říká, že z 699 zaměstnanců vedení NKVD jich bylo zatčeno 238. Na Hlavní správě státní bezpečnosti (GUGB) pracuje 329 lidí a z již nich bylo zatčeno 107 (!). Barvitá, ale v tuto chvíli nezajímavá historka se týká Polska. Ježov se vrací do minulosti. Evidentně se podrobně seznámil s řadou zpráv (v uvedené době v NKVD nepracoval), které si srovnal do logického celku a vrací se k vraždě Kirova. Týká se to Olberga a jakési Arteměnkové, ženy Nesterova. Oldberg, o němž NKVD vědělo, že pracoval pro cizí tajné služby, navštěvoval od roku 1931 SSSR, a NKVD na to nereagovala. Arteměnková otevřeně a přes několik varování ze strany NKVD vedla v době vraždy Kirova rozvědnou činnost v okolí Stalina. NKVD mělo zprávy, že u Radeka je tajná skrýš se šiframi, ale nezabývali se tím a kdosi si na to vzpomněl, až při zatčení Radeka. V té době už skrýš byla prázdná. Ochrannou ruku nad všemi těmito případy držel Molčanov, dokonce se snažil zastavit rozbíhající se vyšetřování. Nejen to, Molčanov informoval trockisty o materiálech, které NKVD získal.


K Ježovovu referátu mám dvě poznámky:

Je zde zřejmý rozpor mezi velmi pravděpodobnou infiltrací ústředí bezpečnostní služby na jedné straně a masovým terorem, kterým na to Ježov na druhé straně reagoval. Ona pracovní charakteristika Ježova, jak je uvedena také v životopise na konci knihy, bude asi odpovídat skutečnosti. Ježov byl evidentně velmi inteligentní a pracovitý, ale svoji práci dotahoval do absurdna. V daném případě to znamenalo setření rozdílu mezi skutečnými nepřáteli, kteří patřili do vězení, a obyčejnými lemply, které bylo potřeba pouze vyhodit ze zodpovědných funkcí, aby si hledali práci jinde. Sám Ježov na tomto plénu řekl, že nepřátel je málo, ale po několika měsících jeho ‚ministrování‘ šla třetina pracovníků jeho vlastního lidového komisariátu bručet.

V celém tomto zápisu podrobněji sleduji Stalinovo zapojení do diskuze. V případě Ježovova referátu se Stalin ozval několikrát, ale mám z toho pocit, jako by Stalin řadu věcí neznal a kromě toho také Ježovovi asi příliš nevěřil. Ježov zřejmě mluvil spatra a některé informace nevysvětlil. V těchto případech se (poněkud nevrle?) ozýval Stalin a žádal upřesnění.


Nastupuje Jagoda a hned zkraje se kaje. Říká, že o tom všem věděl, a přes řadu upozornění s tím nic nedělal. Stalin již v roce 1931 definoval trockizmus jako kontrarevoluci, a tím vlastně stanovil okruh práce NKVD. Ale on se tomu nevěnoval. Podle Jagody problémy začaly někdy v roce 1933, kdy se v „důsledku uspokojení začali nahrazovat zodpovědní pracovníci pracovníky méně zodpovědnými“. Došlo také k „odtržení od pracujících mas“, přitom podle něj v dřívějších dobách sepětí s lidem mělo velký podíl na informovanosti OGPU, například v Šachtinském případu. Během výkladu událostí se ze sálu ozývají námitky. Podle Jagody hlavní chybou bylo to, že vedoucí pracovníci nevedli agenturní sítě, neměli tedy přehled o situaci. Jagoda také tvrdí, že byl přesvědčen o Molčanovově vině2. Říká, že kdyby dopravu sledovali podrobněji, bez problémů by záškodníky odhalili, že však raději viděli diverzi jako obyčejné havárie. Obráceně, když už něco vyšetřovali jako zlý úmysl, prokurátoři v tom zase viděli nehody. A tak se souvislosti nevyšetřovaly a nebyla odhalena organizace, která za tím vším stála. Práce nebyly soustředěny v jeho rukou. Kdyby se nemusel věnovat aparátu a nařízené výstavbě, určitě by to odhalil. Je přesvědčen o vině Molčanova, ale že ho vlastně neznal a neznal různé jeho vztahy. Ihned se ozývá Škirjatov a vytýká mu to. V následné diskuzi je Ejchem upozorněn, že Molčanov byl vyhnán ze západní Sibiře.

Jagodu často opravují i jiní. V některých případech jde asi o přeřeknutí, v dalších případech Jagoda tvrdí, že má pravdu. Jagoda prý Molčanova dlouho nepodezíral, načež se ozvaly hlasy o ‚mlžení' a Stalin se zeptal, kdo Molčana doporučil. Následuje diskuze, z níž vyplynulo, že ho podpořil Jagoda a že měl už tehdy kvůli tomu spory s dalšími pracovníky. Potom tu máme zajímavý popis mocenských praktik NKVD, ale není důvodu je rozebírat. Zřejmě ve vztahu k politizolátorům říká, že v letech 1933 až 1934 se pobyt ve vězení nepovažoval za trest, ale pouze za izolaci. A zase tu je připomenuta vražda Kirova a spousta ‚kdyby‘. Nakonec ještě říká, že tato poučení uplatní ve své nové práci (lidového komisaře spojů).

Slovo dostává Zakovskij3. Hned na začátku upozorňuje, že Jagodův referát byl nesrozumitelný. Následuje diskuze s Jagodou, až předsedající žádá Jagodu, aby nerušil. Zakovskij Jagodu obviňuje, že se neobklopil správnými bolševiky, ale ‚kamarádíčky‘ a s nimi intrikoval. Opět následuje reakce Jagody. Zakovskij Jagodovi vyčítá přidělování funkcí lidem, s nimiž jsou jen potíže a spoustu dalších věcí. Nic zajímavého, pere se špinavé prádlo NKVD, chvílemi za účasti Jagody.

„Bolševicky“ se hned zkraje upřímně kaje Agranov4, že prý „spiknutí přehlédl“. A jako každý druhý na tomto plénu, říká, že „soudruh Stalin nás nejednou upozorňoval …, ale my nebyli bdělí…“ To opravdu nemá cenu komentovat. Vzorově krasořeční, až se mu od huby práší, to, co předvádí překonává všechny ostatní řečníky na tomto plénu. Ejche se ho ptá, proč při jmenování nových lidí s ním nekonzultovali, Agranov odpovídá, že nováčky nekonzultovali ani s ním, a svádí vše na Jagodu a Molčanova. Tato a další nepěkná praxe vede k potlačování iniciativy a vytváření nedobrého ovzduší. Pokračuje to přetahovanou mezi Ježovem a Jagodou. Jagoda se snažil ‚být domácím pánem‘ a totéž ve vztahu ke konkurentům předpokládal u svých lidí. (Tím ale opustil principy sovětského zřízení!) Ozývá se Vorošilov s poznámkou, že Stalin vyzval Agranova, aby převzal vedení státní bezpečnosti, ale „Vy oba jste nás, jemně řečeno, podvedli“. Agranov vysvětluje, že funkci převzal, ale Jagoda si to vyložil po svém. Mikojan se ptá, proč o tom neinformoval ÚV. Arganov odpovídá, že nejprve čekal na zápis z ÚV, pak byl nemocný a nakonec v podstatě i skromný. A hned do toho zase zamíchal špióny, trockisty, Molčanova, připomněl Drejcera5, poměry na NKVD a „politickou krátkozrakost odtržení se od strany“. Ačkoliv Molčanov byl formálně Agranovovův podřízený, byl fakticky podřízen jen lidovému komisaři. Jmenování neschopného Molčanova prý všechny, i Arganova, překvapilo. Tady se ozývá Jagoda, že nic takového od Arganova neslyšel. Arganov si sype popel na hlavu, což komentuje Molotov tak, že byl se vším smířen. Arganov hned odvádí pozornost k Molčanovovi, údajně zabránil úderu na trockisty v roce 1935. Vysvětluje, jak Molčanov i Jagoda sabotovali jeho nařízení, ačkoliv informace o několika desítkách trockistických skupin v Moskvě již existovaly.

Dále Arganov vysvětluje, že onemocněl a po svém návratu do práce zjistil, že žádná protitrockistická operace nebyla, jen Molčanov vynadal lidem, kteří zprávu o trockistech podali. Berija komentuje, že namísto rozdávání příkazů se měl do práce dát samotný Arganov. Gamarnik poznamenává, že Molčanov měl více moci, než lidový komisař a jeho náměstek. Arganov zase kontruje dokazováním toho, jak strana vracela vyšetřování trockistů a (ejhle, novinka) zinovjevců do správných kolejí. A zase je tu Molčanov, je nejen to brzdou pokroku, ale i vyšetřování. Teprve soudruh Ježov dal dostatečně konkrétní pokyny a na jejich základě jsme trockisty odhalili. (No, náměstek lidového komisaře by snad měl umět pracovat i bez pokynů!) Ale zase tu ‚záškodničili‘ Molčanov s Jagodou a zase tu máme hádku s Jagodou. V podobném duchu jde i zbytek jeho příspěvku.

Další, kdo se kaje, je Balickij6. Je to jedno ‚kdyby‘ vedle druhého, až se do toho s dalším ‚kdyby‘ vložil Ježov. Balickij ale zpívá pořád stejnou písničku. Zaměřil se na charkovské trockisty a jejich konferenci, kde se měli soudruzi dohodnout na teroru, a že jeho chybou bylo to, že nezačal hned křičet. Hádal se s Jagodou, ovšem zdvořile a uctivě a publikum se ptá, jestli nevadila subordinace. Balickij pokračuje, že Jagoda nadělal spoustu politických chyb. Do toho vstupuje s poznámkou o mravní rovině Molotov a Balickij hned háže vše na Jagodu. Potom se s Jagodou dohaduje o Sosnovském7. „Ale už jsme se vydali správným směrem a podle direktiv strany dáváme vše do pořádku …“

Kaminskij8 na příkladu jakéhosi případu z roku 1933 popisuje rozsah terorizujících tendencí, jak je osobně zažil poté, co se na něj obrátil známý porodník J. Lurje ze Sverdlovska. Lurje se jakási skupina pokoušela přemluvit k atentátu na Stalina. Lurje to nakonec oznámil Kontrolní komisi a po nějakém čase na něj začala štvanice. Nastala diskuze, které se účastní Molotov a Mikojan. Kaminskij vysvětluje, že přiměl Lurje sepsat výpověď, kterou Kaminskij rovnou odnesl Jagodovi. Lurje po návratu u vlaku čekal Kabakov a hlavní viník (verbíř) Děrjabin byl zatčen. Ovšem i poté pokračovala štvanice na Lurje a odhalení celé skupiny se protahovalo. To je ostuda NKVD. Jak je možné, že taková situace nastala? Mluví opravdu docela rozumně, má to hlavu i patu a upozorňuje na přehlížené souvislosti.

Redens9 je z řady těch, co si sypou popel na hlavu a vypouští litanie typu „my, nejlepší lidé a Sergej Mironovič (Kirov) … Dzeržinskij se velice pečlivě seznamoval s případy a dával svým lidem rozumné pokyny. Během rozkulačování … jsme však ztratili styl i přání pracovat s agenturní sítí … Jagoda nám řekl, že kontrarevoluce byla rozbita“. Potom Molčanov začal zametat vše pod koberec a Jagoda o tom všem musel vědět. Jagoda samozřejmě protestuje a říká, že to byla záležitost, za kterou zodpovídal Redens.

Dále připomíná provinění jiného Lurje, tentokráte jde o jakéhosi učitele dějepisu na moskevské univerzitě. Lurje byl ve spojení s Trockým, od něhož dostal nařízeno aktivizovat teror. Molčanov měl také nařídit, aby se žádný protokol nedával podepsat obviněnému, dokud ho neuvidí on. Berija se rozčiluje, následuje dohadování Redense s Jagodou. Zapojují se Arganov a další účastníci. Redens hovoří o jiném pokusu o atentát na Stalina, tentokrát organizovaném jakýmsi Ejsmontem. Samozřejmě následuje další diskuze s Jagodou.

Jevdokimov během Ježovova referátu „přímo hořel studem a kanuly mu krokodýlí slzy za Kirova …“ A viníkem je zase Jagoda. A samozřejmě se Jagoda zase zapojuje.

Ale jak je to v širém světě i na stránkách této knihy obvyklé, není jen černá nebo bílá. Rozpovídá se o Šachtinském případu. Tehdy po řadě požárů a havárií OGPU sestavila skupinu, která se vydávala za diverzanty, a tato skupina vyjela za hranice s cílem navázat kontakt se Savinkovem a jakýmsi Tjutjunikem. Jevdokimov podle svého tvrzení patřil k početným oponentům tohoto plánu. Problém byl jednak v tom, že emigrace chtěla vidět teror na území SSSR, jednak v tom, že diverze v SSSR byla prováděna zevnitř, jen s malým zahraničním vlivem. Zatímco se GPU věnovala likvidaci nepřátelských skupin v SSSR, rostl zájem nepřátel o sovětské hospodářství. Proto Jevdokimov sestavil skupinu, která se začala věnovat studiu průmyslových zařízení. Studovali původní vlastníky a jejich další osud a kdo z tehdejších pracovníků tam pracuje dosud. Nejprve rozpracovali případ Sadonských rudných dolů (v Osetii), kde do roku 1926 bylo vše v pořádku. V roce 1927 začaly havárie a zároveň se v Osetii rozšířily zvěsti, že sovětská moc brzy padne. Na základě toho odhalili organizaci, tvořenou místními lidmi spojenými s emigrací. Byli v ní především důstojníci a manželky popravených. Jevdokimov o tom hovořil se Stalinem, který jej požádal, aby po skončení vyšetřování zaslal zprávu na ÚV. Ale přes velkou snahu se nepodařilo obvinění prokázat. Nakonec se rozvinuly intriky a Jagoda vyšetřování nepodržel.

Litvinov mluví o práci NKVD v zahraničí. Říká, že mu NKVD předává informace o pokusech o atentát na něj, ale že se nikdy tato informace nepotvrdila. Rozvinula se diskuze ohledně otázky, jak ověřovat správnost takovýchto informací. Litvinov upozornil, že má na mysli nízkou kvalifikaci lidí, kteří dlouhodobě takové informace předávají, a že tedy lze předpokládat podobnou bídu i v odděleních NKVD věnujících se vnitřním záležitostem SSSR.

Podle Mironova10 ‚vražda Kirova zastihla NKVD v nedbalkách‘. Není tam nic zajímavého, jen se ho Berija a Molotov snaží trochu usměrnit.

Vyšinskij říká, že soudní práce je přímým pokračováním práce čekistické, a proto má co říci k tématu. Jako soudce, který soudil mimo jiné i Šachtinský případ, případ průmyslové strany a další, uznává, že vyšetřovací spisy byly připraveny dobře a byly objektivní. Ale poslední dobou cítí v přípravném řízení řadu nedostatků, spočívajících ve snaze postavit celé řízení na přiznání obviněných. Vyšetřovatelé se málo věnují objektivním a hmotným důkazům, vůbec už nemluvě o expertizách. Přitom právě expertiza se jeví jedním z nejlepších nástrojů soudního procesu. Jednostranná sázka na přiznání představuje vážné nebezpečí pro samotný proces, protože když obviněný svou výpověď u soudu odvolá, potom má soud proti obžalovanému prázdné ruce. Obrací se k Ježovovi s tím, že se jedná o aktuální záležitost! Čte z protokolů, které vypadají jako od Švejka (Cituje ze zápisů: „Jste tak drzý, že to ani necítíte“ – „Ne, necítím.“ „Obviněný mlčel 45 minut a potom souhlasil s vyšetřovatelem.“ „Ještě jste nic neřekli a už lžete.“). Berija připomíná, že na prokuratuře to bude asi podobné a Vyšinskij souhlasí. Pro prokuraturu je nepříjemné, když se v důsledku takových chyb vyšetřovatelů případ opožďuje. Občas se totiž stane, že na lavici obžalovaných usedají lidé, kteří se dopustili něčeho jiného než toho, z čeho se zodpovídají, nebo dokonce lidé nevinní. Dostaly se mu do rukou také informace o nezákonném vedení procesu, i když se v daném případě podezření potvrdila. Tento dokument předal na ÚV, načež se Jagoda na něj obořil (a nyní se ze sálu ihned ozval s ‚upřesněním‘). Vyšinskij cituje z oběžníku NKVD. Ten požaduje neuvádět do zápisu to, co je pro obvinění nevýhodné. Potom se s Molotovem domlouvá na tom, kolik lidí z prokuratury je uvězněno za příslušnost k trockistům. Nakonec říká, že na prokuratuře pracuje také řada dobrých a bezúhonných lidí.

Akulov11 mluví o politické práci v NKVD a konstatuje, že prý politické vedení NKVD bylo velmi slabé, na což ihned kontruje Jagoda, že to byla práce Akulova. Vzápětí po Akulovově replice o ‚čistotě‘ se ozvalo několik posluchačů. Molotov se mimo jiné zeptal, jestli až dosud nemluvil ‚čistě‘. A následuje prázdné tlachání. Poměrně brzo předsedající žádá Akulova, aby skončil. Kosior Akulovovi vytýká, že nic neřekl. Vorošilov Akulova žádá, aby řekl o tom, jak vylepšoval stranickou práci. Akulov odpovídá, že na to měl jen jeden rok. Berija kontruje, že to je hodně. Vorošilov říká, že Ježovovi stačily 3 měsíce, aby si udělal jasno. Nakonec předsedající bere Akulovovi slovo.

Slova se zase ujímá Kaminskij, vypadá to na nějaké intriky (mimo jiné i okolo korektury obsahu autorem). Kaminskij znovu vysvětluje záležitost Lurje s jeho výpovědí, jak ji předal Jagodovi. Následují nějaké repliky Kosiora, Kaganoviče a Škirjatova.

Celou tuto část jednání končí Ježov. Přepis příspěvku opět pochází z neověřeného těsnopisného záznamu. Na začátku říká, že Děrjabinův případ je do nebe volající nehoráznost. Ježov (za souhlasu Molotova) také prohlašuje za nezákonnou praxi, kdy zápis z výslechu nejprve putuje k nadřízeným a teprve potom k podpisu vyslýchanému. K Vyšinského referátu podotýká, že s ním souhlasí, ale že je problém se vzděláním lidí na nejnižších úrovních aparátu. Konstatuje, že na základě dostupných informací se mohlo zabránit vraždě Kirova a mohlo se rozkrýt spiknutí trockistů. V tom cítí i svoji vinu. Nechal se ošálit, v té době pro to neměl cit. Stalin tehdy žádal Ježova a Kosareva, aby hledali vrahy mezi lidmi Zinovjeva. Tomu čekisté nevěřili. Ale materiály tajného politického oddělení ukazovaly na Zinovjeva a Kameněva už tenkrát. Funkcionáři NKVD měli klapky na očích, zatímco Stalin již tenkrát viděl situaci správně. Stejně tak Stalin řekl, že je potřeba začít vyšetřovat trockisty. Ale Molčanov zastavil šetření, zjevně Ježova klamal. Vyšetřeno bylo dost věcí, ale i Jagoda výsledky skrýval. Následuje diskuze s Jagodou o Trockém a výběru lidí. Sál je občas potichu a občas nahlas komentuje. Padá řada jmen, mezi nimi Sosnovskij, o němž se objevila informace, že je polským špiónem. Vzápětí, místo vyšetřování Sosnovského informátora, je zatčen samotný Sosnovskij a informátor rychle končí na popravišti.


Tím končí diskuze a následuje rezoluce, v níž se praví, že NKVD se v odhalení a vyšetření zločinů zpozdil o nejméně čtyři roky. Proto se v SSSR podařilo rozvinout rozsáhlou záškodnickou a diverzní činnost.

Následuje soupis nedostatků v bodech. NKVD nevedl řádnou agenturní práci a v důsledku toho je špatná i vyšetřovací práce NKVD. Státní bezpečnost se zaměřila na drobné případy kontrarevoluční agitace a nevěnovala pozornost organizované činnosti. Velmi nepříznivě působí politizolátory. Státní bezpečnost má vážné nedostatky ve výběru a vzdělávání lidí, trockisté získávají informace i přímo ze Státní bezpečnosti.

Následuje popis několika případů a je zformulováno usnesení pléna:

  1. Odsouhlasit kroky ÚV VKS(b) ve věci rozbití bandy trockistů, diverzantů atd.

  2. Odsouhlasit kroky ÚV VKS(b) k vylepšení práce NKVD a Státní bezpečnosti a posílit je o nové pracovníky.

  3. Odsouhlasit kroky ÚV VKS(b) na ozdravění aparátu. Odstranit by se měli byrokraté a lidé, kteří ztratili ‚bolševickou ostrost‘. Odsouhlasit zatčení Molčanova a předat ho soudu.

  4. Pokračovat a dokončit reorganizaci aparátu NKVD.

  5. Reorganizovat a vyčlenit u Státní bezpečnosti zvláštní oddělení pro železniční dopravu.

  6. Dbát na to, aby agenturní sítě NKVD byly spolehlivé.

  7. Dbát, aby pracovníci NKVD neinformovali nepřítele.

  8. Zavázat vyšší stranické orgány k větší pozornosti činnosti NKVD.

  9. Navrhnout NKVD napsat dopis pracovníkům Státní bezpečnosti o úkolech čekistů.

Politické vzdělávání stranických kádrů

Slovo dostává Stalin. Říká, že máme co dělat se třemi skutečnostmi:

  1. Záškodnická a diverzní činnost proti SSSR, v níž hlavní roli hráli trockisté, zasáhla takřka celou zemi.

  2. Agenti cizích zemí, počítaje v to i trockisty, pronikli nejen do základních organizací, ale i na zodpovědná místa.

  3. Někteří řídící pracovníci na místních i nejvyšších úrovních nejenže nerozpoznali záškodníky, ale byli natolik ‚uspokojení a naivní‘12, že často napomohli k prosazení těchto agentů ve významných funkcích.


Stalin říká, že existence záškodníků je ve společnosti zcela normální jev. Nelze přitom nepřiznat, že nebyly v sovětské společnosti varovné signály. Bolševici nemají právo na to zapomenout. Prvním signálem byla vražda Kirova. Procesy proti ‚Leningradskému centru‘, proti Zinovjevovi a Kameněvovi rozšířily úkoly, ukázaly na rozsah jimi soustředěných sil, přeměnivších se na německou agenturu, jejich pokrytectví a maskování.

Již v roce 1935 ÚV VKS(b) v tajném dopise varoval stranické organizace před pokrytectvím a lajdáctvím. Stalin ve své řeči několikrát vyzývá k bdělosti, protože s posílením Sovětského svazu jeho nepřátelé nezmizí. V dalším tajném dopise ÚV VKS(b) stranickým organizacím v roce 1936 se píše, že když se prokázalo spojování trockistů a zinovjevců s protistátními živly, musí stranické organizace i členové strany zvýšit svou ostražitost. Tedy signály byly, ale jak ukázal i dosavadní průběh jednání pléna, opatření se přijímala velmi ztuha. Lidé se soustředili na hospodářské úkoly a zapomněli, že kolem dokola jsou kapitalistické státy, které SSSR nenávidí. Naivní lidé si mohou myslet, že mezi jednotlivými buržoazními státy panují dobré vztahy. Ale ve skutečnosti i ty k sobě navzájem vysílají špióny, diverzanty, někdy i vrahy a zadávají jim nejrůznější úkoly a ‚v případě nezbytnosti‘ oslabují týl a moc protivníka. Tak to bylo dříve a je to tak i nyní. A jejich vztah k SSSR je horší, než vztahy mezi nimi samotnými. A na to všechno soudruzi zapomněli.

Za poslední léta se změnili i trockisté, a proto se musí změnit i metody boje s nimi. Trockizmus již není politickým proudem dělnického hnutí, jak tomu bylo před 7 či 8 lety, kdy přes své chyby byl přínosnou silou. Současný trockizmus se stal teroristickým nástrojem cizích tajných služeb. Není ani politickým hnutím, protože jeho členové své postoje nepropagují, ale skrývají, jako například Zinovjev a Kameněv. Zinovjev a Kameněv mohli svého procesu účelně využít ke své politické propagaci. Dnes je již zřejmé, že svoji politickou platformu měli, ale propagace se vzdali ze strachu, že by v ní lidé rozpoznali návrat ke kapitalizmu a odvrátili se od nich. V roce 1937 Pjatakov, Radek a Sokolňikov na svém procesu již politickou platformu trockistů přiznali, ale byla protilidová, protiproletářská, organizovala likvidaci socializmu a přípravu porážky ve válce. Samotný Trockij zabránil projednání povahy svých cílů, byť i jen v poměrně úzkém kruhu. Za takových okolností již o politické platformě nelze mluvit a „tuto změnu naši soudruzi nezachytili“.

„Naši soudruzi“ si také nevšimli, že je velký rozdíl mezi záškodníky dnešními a záškodníky z období Šachtinského případu. V ‚šachtinské době‘ záškodníci byli pro nás cizími lidmi a své nepřátelství neskrývali, ale měli technické znalosti, které nám chyběly. Zatímco dnešní záškodníci, trockisté, jsou vlastně naši lidé, ale zatímco my jsme již technicky vzdělaní, oni jsou pouze žvanilové. Dnešním trockistům stranická legitimace dává důvěryhodnost.

Naši lidé se zaměřili na hospodářské záležitosti a přehlédli tuto změnu. Velké úspěchy daly zapomenout na problémy a staly se příčinou našich potíží. Abychom se s tím vypořádali, musíme:

  1. Obrátit pozornost od běžných záležitostí k podstatným problémům.

  2. Zlepšit politickou práci strany.

  3. Vysvětlit, že hospodářské úspěchy nevyčerpávají socialistickou výstavbu a musí být doprovázeny politickou prací.

  4. Nezapomenout, že kapitalistické obklíčení SSSR je realitou.

  5. Vysvětlovat, že trockisté již nejsou politickým hnutím.

  6. Vysvětlovat rozdíl mezi škůdci ‚šachtinské doby‘ a dobou dnešní. Zatímco v šachtinské době jsme se naplno věnovali technickému vzdělávání, dnes se musíme věnovat politické práci.

  7. Zavrhnout nebezpečnou teorii, že s našimi úspěchy nepřítel ‚krotne‘.

  8. Zavrhnout teorii, že není záškodníkem ten, kdo někdy dosahuje i pracovních úspěchů. V případě absence úspěchů by totiž byl rychle odhalen.

  9. Zavrhnout teorii, že plnění plánu znamená absenci záškodnictví.

  10. Zavrhnout teorii, že stachanovské hnutí je hlavním prostředkem likvidace záškodnictví.

  11. Zavrhnout teorii, že trockisté nemají rezervy a jsou na dně.

  12. Zavrhnout teorii, že nás je hodně a záškodníků málo. I málo záškodníků může hodně poničit.


Úkolem je rozšířit počet vedoucích pracovníků strany. Abychom toho dosáhli, navrhneme vedoucím činitelům, aby si každý vybral k sobě dva zástupce z nových lidí. Když včas nepozvedneme lidi, budou zahnívat. Kromě toho bude zřízena celá síť škol zaměřených na politickou výchovu a dějiny.

Na závěr vyslovuje Stalin přesvědčení, že vše se dá zvládnout.


S referátem vystupuje Krinickij13. Opět je to sypání si celé hromady popela na vlastní hlavu a naopak vyzdvihování Stalinových světlých zítřků. Mluví o oblastech s německou většinou, které po stranické linii vedou Rusové. Toto mu Vorošilov a Stalin hned vytýkají. O něco později Krinického projev (žvásty) přeruší Stalin s dotazem, proč rolníci odmítali úvěry. Stalin si to nakonec vyjasňuje i s Jakovlevem. Znovu se dotěrně ptá, proč německé oblasti nemají německé tajemníky. Vzápětí Krinickij označí za ‚nepřátelskou činnost‘ a za lumpárnu to, že německé noviny vycházejí v ruštině. Zapojují se Molotov, Vorošilov a Kaganovič, a Krinickij vysvětluje, že toto vše již vyřešili. Nakonec se pustí do kritiky trockistů a ozývá se Stalin, že teď je na ně možné shodit vše.

Další příspěvek je Pramnekův14. ‚Aniž by chtěl použít velkolepá slova‘, „je Stalinovým projevem nadšen“. Do velkolepého řečnění vpadne Stalin s dotazem, jestli bude mít náměstky, což Pramnek ihned odsouhlasí. O chvíli později, když se zamotává do záležitostí sovchozů, Stalin prohlásí, že se hlavně nemá zasahovat do práce hospodářských komisariátů. Pramnek poznamenává, že činnost Lidového komisariátu zemědělství se hodně zhoršila a ptá se, jestli není Černov (tehdejší lidový komisař) nemocen. Když prý tam nezlepší kádrovou práci, bude zle. Potom mluví o slabém vzdělání politických pracovníků a končí tím, že je hodnotí pod psa.

Jevdokimov hned zkraje upozorňuje, že bude mít málo času. Stalin ho uklidňuje, ale po jedné rozmáchlejší Jevdokimovově větě se ho za všeobecného veselí auditoria asi pokouší usměrnit. Jevdokimov mluví o případech odhalování nepřátel ve stranických funkcích – stačí se prý na ně podívat podrobněji. Mluví o skupině politiků přesouvajících se z Kavkazu, která začala ‚odhalovat‘ místní funkcionáře. Berija poznamenává, že tyto lidi na Kavkaze vyhodili. Popisuje intriky, nad kterými se podivuje i Stalin. Mezi jinými mluví o jakési intrice v Saratově, ale to ihned popírá Krinickij.

Šeboldajev15 je další ‚klasik‘: „Po Stalinově projevu se nám lehčeji dýchá …“ Vedle dalšího vypráví o Gogobelidze, o němž mluvil předtím Jevdokimov, že byl dobrým členem podzemí v Baku, což Stalin potvrzuje. Potom se opakuje jméno Vartanjana, a tady se Berija podivuje, proč se u něj objevil, když v Zakavkazí byl vyhozen. Padají další jména a ze sálu se ptají, proč Šeboldajev dává funkce lidem odjinud vyhozeným. Prý lidem důvěřoval. Nakonec říká, že bude muset na sobě dlouho a těžce pracovat. Stalin podotýká, že mu to bude trvat dlouho.

Postyšev, jak jinak! Má kolem sebe hromadu nepřátel! Jeden z nich je jakýsi Radko a Postyšev o něm říká, že kdyby nebylo kooptací, nebyl by zvolen do žádného výboru. Stalin podotýká: „O to právě jde!“ Vorošilov se ptá, proč ho kooptovali, Postyšev říká, že tenkrát ho neznali. Pokračuje ve stejném duchu, říká, že „soudruh Stalin nám teď ukázal, jak na to“ a už se chystá chytnout někoho za límec, když Stalin poznamenává, že jeho záležitosti vypadají hůře než mnohých dalších. S Postyševem to však nehne.

Berija mluví dost vzletně, ale k věci. Hovoří o nové Ústavě, volbách a o úkolech vyplývajících z existence nepřátel a nutnosti vzdělávání lidí. Mluví o Zakavkazí a začíná historickým obzorem. Národnostní řevnivost se dlouho projevovala i uvnitř dělnického hnutí. Trockij vzal již v roce 1923 pod svoji ochranu bývalé opoziční strany a uskupení. Poté, co Ordžonikidze a Kirov odešli do Moskvy, situace v Zakavkazí se zhoršila, což konstatoval i ÚV VKS(b) v roce 1929. Popisuje bídu doby vlády Orachelašvili, Krinického a Lominadze. Polonskij ho upozorňuje, že ne všichni byli špatní. Berija říká, že má na mysli Achundova a Čaplina. Tehdy měl Stalin říci, že v Zakavkazí není vůle stranické organizace, ale jenom vůle jednotlivých atamanů. Proto přistoupili k likvidaci atamanů. Začalo se s kontrarevolucí, trockisty a nacionalisty. Ze strany bylo vyloučeno 780 lidí. Celkem bylo zatčeno 1050 lidí, z nich bylo 93 odsouzeno a jsou ve vyhnanství a 450 osvobozeno (to tu ještě nebylo!). Kromě toho se z vyhnanství za minulý rok vrátilo na Kavkaz asi jeden a půl tisíce lidí, kteří (až na výjimky) zůstávají mezi nepřáteli a zapojují se do protistátních operací. „Musíme na ně být opatrní.“

Podařilo se stabilizovat politické pracovníky, podařilo se zorganizovat přípravu funkcionářů. Za školení se utrácí hodně peněz, ale je to potřeba. Existovala také praxe, kdy se pro neschopnost ‚vyhazovalo směrem vzhůru‘. Tam, kde byla slabá stranická práce, tam řádili trockisté. Byly i kooptace, proto se provedly na všech úrovních volby. Nebyly sice tajné, ale alespoň po jednotlivcích místo podle soupisek. Okamžitě se to projevilo na výsledcích. Mluví o problémech s inteligencí, a to nejen v Zakavkazí. Končí slibem, že bolševici Zakavkazí udělají vše pro úspěšné prosazení závěrů tohoto pléna.

Nic jiného ani nebudeme čekat u Kabakova: „Soudruh Stalin odkryl jizvy v naší práci … jo, kdybychom dělali jako Stalin, nebyla by ta dnešní špína …“. Už odhalil asi 160 lidí, když tu se Stalin ptá, kolik mají členů strany. Odpověď zní 18 tisíc. Po dalších litaniích, kdo všechno zradil, se Stalin zeptal „Ale signály jste měli?“ Je zajímavé, že řada Stalinových poznámek je doprovázena smíchem ze sálu. Kabakov pokračuje o tom, jak se ho pokoušel zneužít jakýsi Striganov. Stalin, zase za zaznamenaného smíchu, to komentuje slovy „Padla kosa na kámen.“ V dalším z Kabakova vypadne informace, že uralské stranické organizace mají 48 tisíc členů. Agitátorů je 15 tisíc. Stalin poznamenává, že je to nějak moc. Kabakov si vezme na paškál dalšího, nějakého Abramova, který seděl pět roků za pravicovou úchylku, ale nakonec se ukázal jako trockista. Stalin říká, že to je jedno a Škirjatov poznamenává, že „křen není sladší, než ředkev“.

Jakovlev16 mluví o hromadném vyhazování ze strany a jak, no kdo jiný než Stalin, tuto praxi kritizoval. A jak jim trvalo dlouho, než s tím přestali. Stalin mluvil o necitlivosti k lidem. A zazní i perla o ženách ve straně. „Je nutno mít s nimi více trpělivosti …“ Uvádí příklady. Začíná nějakou Djačenkovou, kterou vyhodili ze strany za to, že v době prověrek byla nemocná a neúčastnila se stranické činnosti. A potom jako bezpartijní ji nechtěli pustit ke společenské práci. To Stalin komentuje slovy, že je to lumpárna. Gorinová zase na nějaký čas musela stranickou práci přerušit, protože její syn měl problémy ve škole a musela se věnovat jemu. I ji to stálo stranickou legitimaci a možnost uplatnit se ve společenské práci. Michajlovová zase ‚zatajila‘ při vstupu do strany sociální postavení rodiny. Její muž se z války vrátil jako invalida, proto se věnoval alespoň opravám nábytku a stal se jako živnostník ‚třídním nepřítelem‘. Vysvětluje, že příčinou byl tlak Ježova na vyhledávání nepřátel, a proto organizace začaly honit příslušná procenta (spíše desítky procent). Trockisté podobné čistky často přestáli a byli odhaleni až při vyšetřování kontrarevoluční činnosti. Mluví také o případech, kdy straničtí funkcionáři zneužívají svého postavení.

Připomíná také, že Stalin kritizuje formálně-scholastický přístup k dějinám (zjištění nesrovnalostí v legendách o Stalinovi je také výsledkem zavrhnutí podobného přístupu – autor) a na příkladech ukazuje chyby v zjednodušených schématech pojetí dějin. Vzápětí začne mluvit o tom, že poměščici, menševici a eseři také byli ‚předním oddílem‘ zahraničního kapitálu. A že ÚV na vysokých školách zrušil programy výuky politické ekonomie, protože se v historickém popisu zaměřily na formální pojmy, a tak je mění na talmudizování. (A hele, vykukuje nám tady i Gapon!) Marx prý tvrdil, že politická ekonomie je společensko-historická věda, zatímco dnes se z ní ty historické části zcela ztratily a zůstaly jen formální popisy. Kritizuje také to, že profesoři se více věnují vlastním teoriím a málo ‚klasikům‘.

Nakonec říká, že nové volby budou prověrkou strany a že bolševici zajisté zvítězí. A tak dále, a tak podobně …

Gamarnik zase začíná o nepřátelích v armádě a o malé ostražitosti, „když nás přece Stalin tolikrát upozorňoval!“ Mluví o utajování vojenských záležitostí; špiónů je dost. Vystoupení je takové nicneříkající, až ho Molotov, Stalin a Vorošilov vyzvou k uvádění konkrétních záležitostí. Na příkladu úvah o překladech knih o dělostřelectvu mluví o tom, že mnozí funkcionáři jsou příliš sebevědomí a příliš vysoko hodnotí situaci v SSSR. Notuje si se Stalinem v záležitosti vytvoření rady vojenských praktiků – tankistů a dělostřelců – za účelem sepsání populární knihy pro mládež. Podobně se shodli v tom, že by se měl vyvíjet tlak na velitele, aby nerozhodovali svévolně, ale po poradě s podřízenými.

Mechlis začíná projev klasicky: „Soudruh Stalin nám jako mocný reflektor ukázal, jak léčit stranu od idiotské nemoci – lehkovážnosti.“ Trockisti nám zaneřádili noviny, tedy redakce, ale i tiskárny. Nikdo na ÚV nemá statistiku, kolik trockistů bylo odhaleno. (Strejdo, a neměl bys to vlastně vědět Ty?) A pořád tam raší další trockistické kořínky, jak nás o tom přesvědčuje řada jevů v našem tisku. Uvádí příklady: Stalin v rakvi (poněkud, možná zamýšleně, manipulativní titulek), do odstavce zdravice Ordžonikidze ‚vždy vedl od vítězství k vítězství‘ kdosi vepsal ‚a hůře už být nemohlo‘. V tomto případě se Stalin a další ptají, odkud to je. Článek, který jako by se zabýval kritikou Trockého, je prý fakticky oslavou Trockého. Pokračuje několika případy okopírování článků s nesprávnými podtitulky pod obrázky: fotografie Stalina a pod ní titulek ‚Výsledky kancelářské práce‘, pod titulkem ‚Postřílet celou bandu nájemních vrahů‘ se nachází fotografie Ježova, nebo pod titulkem ‚Nejhorší nepřátelé lidu‘ je portrét Stalina. A že je nutné rozlišovat úmysl a nedbalost, ale v každém případě je nutné dbát na výběr redaktorů! (Nelze odhadnout úmysl tehdejších autorů, ale různé skopičiny se jistě objevovaly.) Mluví o zkorumpovanosti v novinařině, o tom, že patolízalové mají cestu otevřenou a o oné ‚nebezpečné nemoci‘, o které hovořil Stalin. Stranické orgány dělají kritikům velké problémy. Jako příklad uvádí jakéhosi ředitele, kritizujícího Kabakova. Připomíná vystoupení Kabakova, že zapomněl povědět o velmi rozlezlém patolízalství a maloměšťáctví na Uralu. V Kyjevě se zase v jakýchsi novinách vyskytuje jméno místního stranického funkcionáře Postyševa asi šedesátkrát, ale Mechlis připomíná, že soudruh Postyšev ve svém projevu na patolízalství také jaksi zapomněl. Jako příklad uvádí Stalinův dopis do novin, v němž Stalin žádal, aby se v článku o něm neobjevily žádné fráze. Potom mluví o stranickém vedení novin a o tom, že by mělo být takové, jak ÚV vede ‚Pravdu‘. Tedy připomínat každou chybu, malou i velkou. Mechlis také velmi rozumně mluví o relacích a připomíná Stalinův dotaz Kabakovovi na počet členů strany.

Kudrjavcev17 hovoří o kyjevské oblasti. Zůstaly stovky hektarů nesklizených polí, direktivními kroky stranických i administrativních orgánů se narušují stanovy kolchozů a, no, neřekl to přímo, ale vládne tam bordel. Ve městech je to podobné, stranické orgány se namísto politické práci věnují hospodářství a příliš to nezvládají a nějak se přemnožili … kdo jiný, než trockisté. Rozbujely se intriky a jedni drží v šachu druhé, aby to neovládli třetí. Jako příklad uvádí jakousi Nikolajenkovou, co si nejprve všimla rozkrádání muzea, pak začala nacházet souvislosti a nakonec byla popotahována stranickými orgány, které byly samozřejmě kooptované. Ze strany vysokého ukrajinského stranického aparátu18 tam padla i věta „Socializmus vybudujeme, až se naučíme dojit rolníky, jako krávy.“ Pořádek nastal až poté, co se do toho vložil Stalin. Trvalo to ale dlouho. Vedle toho mocně vykvetla nabubřelost a velebení ‚svatých soudruhů‘. Přímo jmenuje Postyševa a několik dalších hodnostářů. Molotov to komentuje, že to je dobré doplnění referátů Kosiora a Postyševa. Kudrjavcev pokračuje, že tito funkcionáři za sebou ‚táhnou‘ celou síť svých známých. Tak to bylo i s tím, když se hlavním městem Ukrajiny stal místo Charkova Kyjev (již se o tom na plénu hovořilo). Zmiňuje řeči o jisté skupině trockistů, kteří i kdyby byli pravými bolševiky, nemohli by zaujmout žádné významné postavení, protože by na tuto práci nestačili. Zajímavá je také poznámka k jakémusi tvrzení, že „rozhodnutí ÚV z 13. 1. je určeno pro druhé, a ne pro nás“. Ke Kosiorovu referátu poznamenává, že ‚někteří pracovníci po tomto rozhodnutí ztratili hlavu‘. Zřejmě tím myslí novou Ústavu.

Ryndin19 referuje o Čeljabinsku a místních trockistech, o stanovách, kooptacích, odtrženosti od mas a podobné havěti. Vzápětí se do něj pouští Mechlis a potom i Škirjatov a dohadují se o jakési důtce. Ryndin v této diskuzi ustupuje, rozhovoří se o odtrženosti od mas a popisuje diskuzi s jakýmsi dělníkem. Vyvolává ihned nevoli v sále a nakonec se do toho vkládá Stalin. Nelíbí se mu použitý výraz, asi jde o to, že pro označení řadového dělníka použil poněkud ponižující slovo.

Osinskij20 hned na začátku řekl, o čem nebude mluvit, chce se vyhnout diskuzi s Mechlisem a hned nato říká, že Mechlis nerozumí kritice a sebekritice a že nechal vytisknout v Pravdě nějakou hloupost.

Andrejev obrací pozornost k Azovsko-černomořskému kraji. Šeboldajeva tam po kritice ze strany ÚV čeká hromada práce. On i Jevdokimov, podle svých vystoupení na tomto plénu, zjevně nepochopili situaci. Sám tuto oblast navštívil a hodnotí to tam velmi zle. Plno zatčených trockistů pracovalo ve vysokých stranických, správních i hospodářských funkcích. Přitom stačilo jen trochu opatrnosti a dalo se zabránit tomu, aby lidé, vyhození odjinud, si tam nezačali budovat novou kariéru. Mezi řadou dalších případů se věnuje trockistovi Gogobelidze, který se pokusil zabít jednoho člena své organizace, inženýra Nesterenka. Gogobelidze se podařilo zinscenovat autonehodu, jejíž obětí se namísto Nerestenka stala Nesterenkova žena. Dopravní inspektor napsal, že nehoda vypadá podivně, ale krajský výbor strany nařídil akceptovat výpověď Gogobelidze a vysvětlit inspektorovi, že pro komunistu jsou klepy nepřijatelné. Podobně se s kritikou na stranického bonza Ljubarského ozval jakýsi předák. Ihned mu snížili plat o 50 rublů. Když se ozval znova, snížili mu plat o 50 rublů podruhé. Tak ho proklel a zřekl se kritiky. Dopadlo to samozřejmě odhalením Ljubarského.

Razumov21 si nepomyslel, že by se na Dálném východě mohli ‚přemnožit‘ trockisté. Ježov hned komentoval: „Trošíčku jste je ochraňovali.“ A Razumov činnost trockistů doplňuje zajímavým příkladem. Kdesi v úřadě zdravotní péče se zahnízdil břídil, jakýsi Djačenko. Po čase ho chtěli vyměnit, ale strčili k němu pár trockistů a nechali je spolu pracovat několik let. Teď nejsou schopni rozeznat, jestli k nim Djačenko také patřil. Když se na to zeptali u výslechu jednoho z trockistů, odpověděl: „Na co bychom takového pitomce verbovali?“ Další trockisté jako švábi zalezli do železničních dep a nesou zodpovědnost za poruchy lokomotiv i za železniční nehody. Hned se do něj pustil Ždanov a žádal vysvětlení, proč vyšetřovatelé dávají vinu za jistou havárií s 22 mrtvými správě drah, zatímco správa drah hovoří o diverzi. Kaganovič komentuje, že vina je na straně správy drah i NKVD.

Michajlov22 zpochybňuje názor, že by bylo možné, aby se stranické orgány nezabývaly hospodářstvím (ze sálu se ozývá námitka, že není nutno nahrazovat sovětskou správu). Prohlašuje, že on hospodářství řídí jinak, než jak ukládají instrukce ÚV. Dává přednost řešení každodenních drobných otázek namísto koncepčních rozhodnutí. V rámci sebekritiky se kaje, že i on odsouhlasil Pjatakovovo rozhodnutí postavit závod vzdálený 2000 km od zdrojů surovin. Za všeobecného veselí po slovech „kdož jste bez viny, hoďte kamenem“ vyvolává polemiku s Kaganovičem. Klade další zajímavé otázky o možnosti níže postavených funkcionářů prosadit místní zájmy a jak je to vlastně s vedoucími funkcionáři, když jeden za druhým jdou do vězení. Zpochybňuje možnost prověřovat činnost výše postavených funkcionářů. S jistým nadhledem komentuje to, co bychom mohli označit jako přirozené chování (nadřízení-podřízení) ve služební hierarchii a vcelku obvyklé soustředění se na podrobnosti a ztrátu nadhledu. Polemizuje s ním Bagirov, má za to, že to je jeho problém. Ale za souhlasných projevů Michajlov obhajuje svůj přístup k ‚univerzálním povinnostem‘ stranických funkcionářů. Je to sice zajímavé filozofování, ale v takové obecné rovině, že tím vyvolává nelibost Molotova. Nakonec jeho řečnění vyvolává dojem, že Michajlov si pouze poněkud nad míru pouští ústa na špacír.

Chruščov, to je další hromada hospodských řečí a trockistů. Reaguje na Jakovlevův projev a vysvětluje počty vyloučených ze strany. Posluchači se v tom ztrácí a připomínají mu to. Mluví o vztazích politické a hospodářské práce, o ‚přestavbě‘ stranické práce, o tom, že „je nutné jít ke kořenu věci“. A nakonec „postaví práci na patřičnou výšku, zvedne ideovou úroveň a posílí bolševický šik“.

Malenkov začíná příspěvek připomínkou Stalinovy poznámky o pozornosti k lidem. Zřejmě jako jeden z těch, co vedli prověrku členů strany, se obhajuje a polemizuje s Jakovlevem o tom, že nejsou podchyceni lidé, kteří byli pasívní a byli proto zbaveni členství ve straně. Přiznává ovšem, že teprve po Stalinově zásahu se věci začaly dávat do pořádku. Stalin patrně ‚umravnil‘ komise, ty se začaly chovat slušněji a pravděpodobně vrátily členství asi třinácti tisícům lidí (dále je číslo padesát šest tisíc). Malenkov potom přechází k trockistům, že prý již na ně také došlo. Podobně, jak již uvedli někteří předchozí řečníci, trockisté se dokázali ‚protáhnout klíčovou dírkou‘, promiňte, prověrkami, a odhalováni jsou teprve v souvislosti s vyšetřováním jejich činnosti. Opírá se do Sarkisova z Doněcké organizace, jejíž početnost se snížila ze 130 000 na 78 000 členů. Vyloučeno bylo 35 000 členů a zbytek, tedy 16 000, se vlastně poztrácel. Při tom ovšem nové stranické průkazy dostalo i 300 trockistů, odhalených až později. Podobně je to i v dalších organizacích, takže nelze mluvit o tom, že by se nedůslednost ve stranické práci podařilo odstranit. Dále se zabývá výběrem kádrů a kritizuje zvyk následovat svého šéfa do nového působiště. Popisuje, jak v roce 1935 ÚV převzal do své správy přípravu a systemizaci stranických funkcionářů (celkem 5860 míst) a začal dělat pořádek. Během té doby zredukoval aparát a odhalil 185 ‚nepřátel‘ (trockisty, bělogvardějce, kulaky, podvodníky a ‚rozkládající se‘ – odpadlíky). Mluví o Bajsbergovi, významném funkcionáři Doněcké organizace, který skryl svoji příslušnost k trockistům. Po odhalení, s ohledem na Sarkisovu důvěru, pracoval dále jako představitel Doněckého oblastního výboru a zatčen byl až při nějaké citlivé záležitosti. Malenkov kritizuje zánik komunikace mezi ÚV a oblastmi. Výsledkem jsou případy, kdy při výměně funkcionářů, nový tajemník nachází neutěšený stav politické práce. Vedle dalších záležitostí připomíná dopis bakinského výboru Berijovi, v němž Beriju vyloženě velebí. Ozývá se Bagirov, že šlo o slavnostní ocenění v souvislosti se zrušením Zakavkazské federace.

Ljubčenko23 je další ‚klasik‘: „… Stalinova slova nás dostatečně vyzbrojila … třídní nepřítel … úkoly komunistů … jsme vykovaní …“ Potom se vrací k projevům Kosiora a Postyševa. Kosior si prý na sebe bere cizí chyby, zatímco Postyšev se přiznává tak k desetině svých hříchů. Následuje vyčíslení odhalených trockistů a ukazuje, že trockisté fakticky ovládali Ukrajinu. Popisuje několik skupin lidí a postup, jakým bez jakýchkoliv prověrek získali řadu významných funkcí. Nikomu se nepodařilo je zastavit a nakonec NKVD nezbylo nic jiného, než je pozatýkat. Přišel jeden, získal funkci, doporučil druhého, ten vzápětí, aniž by se jakkoliv prověřoval, získal další funkci, druhý si přivedl třetího … a tak dále. Kromě jiného probleskne poznámka, že jeden z uvedených funkcionářů byl v Zakavkazí vyhozen pro neschopnost. Skupinky se uvnitř jistí navzájem. Popisuje i způsob průniku: člověk, připravující referáty Postyševovi, mu představoval údajné skutečné autory a Postyšev je za to odměňoval funkcemi. Jenom řádka jmen: Dzenis, Ašrafjan, Saradžev, Sazonov a skupinka kamarádů Lejbmana.

Za největší chybu považuje to, že neprověření lidé získali bez jakékoliv prověrky velmi rychle stranickou autoritu a moc. Tito lidé dokázali přesvědčit nejen řadové komunisty, ale i funkcionáře. Hlavními prostředky se staly kooptace, nedostupnost dokumentace a vzájemná a nezasloužená chvála. Připomíná Kudrjavcevova slova o ‚bolševické čerstvé krvi‘. Postyšev třeba řekl, že Radkov by neprošel žádnými volbami, ale sám ještě před čtyřmi měsíci jeho kritiku odmítl se slovy: „je to jeden z nejlepších bolševiků a pracantů, u něj se musíme učit pracovat“. Ve výsledku z toho u Kyjevského oblastního výboru vznikla skupina ‚rychlá pomoc propagandy‘ tvořená 16 lidmi, z nichž 13 se ukázalo trockisty. Ljubčenko upozorňuje na sílu vytištěného slova, které nelze vzít zpět v nějaké kanceláři, protože distribuovaný tisk působí svým počtem a nelze ho stáhnout. A co s tím, když z šestičlenné redakce bylo zatčeno pět lidí? Při kontrole se ukázalo, že články jsou antisovětské. Rozebíral to s Postyševem, ten slíbil nápravu, po roce se však nestalo nic. Stalin se ptá, jestli to Popov odmítl, Kosior odpovídá, že ten to dostal za úkol, ale nesplnil ho. Mluví o jakémsi Dzenisovi a jeho školení o stalinské Ústavě. Použil k tomu slova:

Musíte pochopit, co je to všeobecné volební právo … Popi jsou pracující a nepracující. Pracující jsou i popi, pracující v sovětských zařízeních. V Ústavě je bod, že kdo nepracuje, ať nejí. A na základě toho bodu my všechny, koho je potřeba, zatkneme a pošleme na Solovki24. A tak dostanou právo hlasovat.“

Mechlis poznamenává, že na něj byli upozorněni, ale Ljubčenko o tom neví, ale prý se snažil zabránit jeho jmenování. Trockisté také pomocí patolízalství rozvrátili kulturní frontu, otevřeně propagovali protisovětské postoje a vedli naprosto idiotské aktivity. Vorošilov se ptá, co by dělali, kdyby tito lidé nebyli odhaleni. Ljubčenko jako by odpovídal na něco jiného. Tito lidé přece psali teze. Stalin se ptá, jde-li o další obvinění Popova, Kosior odpovídá, že částečně ano. Rozvíjí se diskuze okolo ukrajinského Politbyra, nakonec se zúčastnění hádají s Akulovem. Akulov mimo jiné vyčítá Ljubčenkovi, že nedávno sám Postyševa chválil a říká: „Já nebráním Postyševa, ale kde jste tenkrát byli?“ Ljubčenko se vrací k létům 1931-1933, kdy se ÚV KS Ukrajiny dopustil řady chyb jak v zemědělství, tak i v kultuře. Tyto chyby za pomoci řady lidí z ÚV a podle instrukcí z ÚV VKS(b) spravili a tehdy Postyševa a další ohodnotili správně. Jenomže se to zamotalo a začal se ‚nafukovat‘ význam některých osob. První tajemník se ocitl v pozadí a druhý tajemník se cítil více prvním. I zde na plénu Kosiorova řeč neodpovídala jeho postavení. Stalin podotýká, že se to tak jevilo i v Moskvě. Následuje určitá kritika práce Postyševa a prostředí, kde se dařilo pochlebování (tuto informaci poznámkou podpořil Stalin). Ozývá se Kaganovič, že sice mluví o dvou tajemnících, ale neodpověděl na Stalinovu otázku o postoji celého Politbyra ÚV KS Ukrajiny a sebe jako člena tohoto Politbyra. Stalin Ljubčenka hájí, že byl nováčkem, Ljubčenko říká, že se často v Politbyru hádal, ale obecně tam vládlo vzájemné krytí.

Švernik mluví o odborech a konstatuje, že v odborech se stanovy porušují ještě více. Na dotaz, proč se nekonalo plénum svazu odborů, odpovídá: „Díky našemu trestuhodnému uspokojení se záškodníkům a diverzantům z trockistické bandy a obnovovatelům kapitalizmu podařilo obsadit vedení odborů a zneužít je pro své cíle“. Stalin se ptá „Komu se podařilo obsadit?“ Následuje povídání o jakémsi doněckém Vilborgovi. Stalin žádá potvrdit, že „Vilborg obsadil“. Švernik potvrzuje a popisuje typický případ z kategorie šlendriánu. Další případ představuje ‚šikulu‘ v odborové ústředně, který měl na starosti sociální a zdravotní pojištění a kterého, namísto aby ho odhalili, nutili pracovat. A jak se peníze rozutíkávaly k lidem, kteří za ně neodváděli žádnou práci. Další případ je o člověku z kategorie hororu. Nějaký Baburkin, pracovník ústředny poštovních zaměstnanců, třídní nepřítel, bývalý junker, člen praporů smrti, obránce Zimního paláce, aktivní trockista a člen kontrarevoluční skupiny v Rostově. No, trockisté mu během řeči vykukují snad i z kapsy.

Když proběhla reorganizace odborů, neprovedly se volby do nových orgánů a ‚nalezli‘ do nich … zase nepřátelé! Samozřejmě nedošlo ‚k pročištění‘ a odborářská práce doznala značné újmy. Omezil se placený aparát, ovšem v diskuzi Kosarev říká, že se snížil počet knihovníků a učitelů tělocviku, ale funkcionářů neubylo. A že v souvislosti se stranickými volbami by se měly provést také volby odborářské.

Ugarov25 několikrát opakuje slova o zločinné vraždě Kirova, v obecné rovině mluví o trockistech a váhavcích, rodinkaření, chybí mu politický postoj, to vše se týká minulého předsedy Kadackého. V podobném duchu hledá i další cíle pro své snažení. Na úrovni okresu zrušili úspěšně kooptace reorganizací a novými volbami, ale na nižších úrovních kooptace zůstaly. Mluví o ‚trojúhelnících‘ na závodech, tvořených ředitelem, tajemníkem stranické organizace a předsedou odborů, jako o brzdě stranického rozvoje a o patolízalství.

Polonskij26 mluví o odborech a o tom, jak je zaneřádili Tomskij a jeho lidi a jak se na odborech podepsalo sloučení s lidovým komisariátem práce. Mezi nimi se nachází i náměstek ředitele Vědecko-výzkumného institutu odborového hnutí (!). Výsledkem je zaostalost a zatuchlost. Mluví tvrdě a v podobenstvích vyvolávajících smích. Molotov ho vyzývá, aby vysvětlil, jak se snaží napravit situaci, Polonskij říká, že má odpověď. Opírá se do Švernika (a ten do něj). Ačkoliv tvrzení Polonského nemusí být od věci, dosti hloupě pomlouvá, a plénum ho přerušuje. Nakonec se kaje a říká, že do odborů šel proti své vůli, měl za úkol se starat o rozvoj tělesné výchovy. Spouští se kritika, že na účet úřadu řešil svoje záležitosti a rozdával dárky. Pak mu prý místo toho dali za úkol bezpečnost práce, kam přivedl nové lidi: Švernik říká, že to nezvládl. Molotov se ptá, proč již půl roku nechodí do práce. Švernik tuto informaci potvrzuje a říká, že Polonskij nemá žádnou disciplínu. Polonskij žádá o uvolnění, ale je vyzván, aby dokud nebude odvolán, přidělenou funkci vykonával. Nakonec Stalin poznamenává, že ho není možné považovat za nedisciplinovaného, že se tam zřejmě obtížně pracuje.

U Kosareva27 v Komsomolu také řádí trockisté. Kazí poválečnou mládež, ta již nepoznala třídní boj. Trockista Jarofický se prý neúspěšně snažil verbovat mládež pro teroristické akce a diskreditovat stranické vedení v očích mladých. Stalinovy směrnice se v Komsomolu provádějí nedůsledně.

Chatajevičovi se nelíbila řeč Postyševa. Je to jedno ‚kdyby‘ vedle druhého, dokonce blábolí o diferenciálním přístupu k členům strany, o vlastním hříchu a v rámci sebekritiky o tom, že „1. tajemník KS Ukrajiny je namyšlený kohout“. Zajímavé je prohlášení, že 95% proslovů v Politbyru se dovídal z tisku a protokolu! Má hromadu funkcí a je zcela mimo realitu je všechny vykonávat. Kromě toho jeho lidé jsou zavaleni papírováním. Vkládá se do toho Stalin, že si jako náměstky mají vybírat silné lidi a ne slabochy, neschopné pomoci.

Vereg28 mluví o politické slepotě, trockistech a podobných breberkách. Jako oblastní tajemník rozhodoval o těch nejmenších detailech práce kolchozů, ale politika zůstala trockistům. A když někdo bojoval s teroristy, vyloučili ho ze strany. Ale „po Stalinově projevu nám spadl kámen ze srdce“.

Popov29 podle svých slov osobně odpovídá za trockistické zaneřádění sovětského aparátu Ukrajiny. Šum v sále vyvolává prohlášení, že dosazení trockistů do vysokých funkcí bylo dílem nejen posluhovačství a patolízalství, ale také vnějším radikalizmem – neboli křičet hlasitěji, než ostatní. (Kaminskij se ho snaží usměrnit). Tím se ‚utloukali‘ poctiví lidé a proměňovali se na trockisty. Zároveň se tímto způsobem prosazuje vlastní ‚ochranná známka‘ jako prostředek ‚nápravy chyb‘. Kritizuje praxi přetahování lidí odjinud, načež se ozve Stěnckij, že Popov má také ‚máslo na hlavě‘. Nakonec říká, že soudruh Postyšev nepochopil usnesení a bránil sebekritice.

Poznámky

1Molčanov Georgij Andrejevič (1897-1938) byl od roku 1917 bolševik, v roce 1918 sloužil ve štábu Antonov-Ovsejenka, roku 1919 byl pobočníkem Frunze, v roce 1920 ve VČK. V letech 1931 až 1936 byl náčelníkem tajného politického oddělení OGPU. Zatčen ještě v průběhu tohoto pléna 4.3.1937 (v té době ve funkci náčelníka Zvláštního oddělení NKVD BVO; podle zápisu z pléna Ježov ve svém referátu 2. 3. 1937 uvedl, že Molčanov je již zatčen a vyšetřován), popraven 9. 10. 1937.

V ruské wikipédii se poněkud kuriózně píše, že k trockistům byl přiřazován kvůli své práci ve štábu Antonov-Ovsejenka a že jeho oddělení pronásledovalo všechny protivníky Stalina. Jedno proti druhému.

2Zde se zřejmě jedná o vinu Molčanova (ovšem i samotného Jagody), že vedle dalšího zdržoval vyšetřování vážných zločinů, například hladomoru.

3Zakovskij Leonid Michajlovič, Lotyš, od roku 1926 zplnomocněný představitel OGPU na Sibiři, jeden ze zakladatelů GULAGu, v roce 1934 za Jagody náčelníkem Leningradské správy NKVD, vedl vyšetřování vraždy Kirova. Roku 1938 na dva měsíce náměstkem lidového komisaře NKVD a během této doby teror dosáhl vrcholu. 1938 zatčen a popraven. Jeden z účastníků podivné smrti Sluckého (viz A. Buškov: Rudý car).

4Agranov Jakov Saulovič (1893-1938, původní příjmení zřejmě Sorenson) se pohyboval mezi ruskými literáty. Od roku 1929 náčelník tajného oddělení OGPU, 1934 – 1. náměstek lidového komisaře NKVD, vedl vyšetřování vraždy Kirova (viz Žukov: Гордиться, а не каяться! Правда о сталинской эпохе; viz také A. Buškov – Ledový trůn, o vraždě Kostrikova – Kirova). 1936 – náčelník Hlavní správy státní bezpečnosti. Podle wikipedie se s Ježovem spikl proti Jagodovi, jenomže v tom případě jej Ježov hodil přes palubu. V červenci 1937 zatčen, v srpnu 1938 popraven. Jeho žena byla také zatčena a popravena.

5Drejcer Jefim Alexandrovič (1894-1936) Pocházel z měšťanské rodiny, studoval psychoneurologii, za války poddůstojník, v roce 1917 v Rudé gardě, v roce 1918 v DRRA a VKS(b), komisař brigády a divize, účastník války s Polskem, dvakrát řád Rudého praporu, účastnil se ustavení rusko-polské hranice. Potom působí na vojenských školách. Roku 1926 pracuje v Hlavní správě DRRA, kromě toho vojenský vedoucí univerzity Kominterny, v roce 1927 náčelníkem vojenské školy ve Smolensku. Od roku 1923 patří k levé opozici, trockista, v roce 1928 byl vyloučen z VKS(b), téhož roku zatčen, dostal 3 roky vyhnanství (politizolátoru v Tomsku). Byl však s dalšími chovanci převezen do vězení, proti čemuž zahájili všichni hladovku a podařilo se jim vrátit se do vyhnanství (politizolátoru?). V roce 1929 se demonstrativně od levé opozice odvrátil a trest mu byl odpuštěn.

Po propuštění byl vedoucím skupiny instruktorů kolchozů, v roce 1930 mu bylo obnoveno členství ve VKS(b). Vedl výstavbu závodu v Moskvě, po dostavbě tam byl ředitelem. V roce 1933 vedl výstavbu v Petrovsku Zabajkalském. V novinách obviněn ze spojení s trockisty. Obvinění zbaven s tím, že vzhledem k jeho minulosti je opatrnost na místě. Ředitel Krivorožstroje, potom závodu Magnezit. Roku 1936 zatčen v případu trockisticko-zinovjevského centra. Vyslýchán, m.j. Arganovem, přiznal, že dostal Trockého direktivu na organizaci atentátu na Stalina a Vorošilova. Odsouzen k trestu smrti a popraven.

Drejcer měl být tělesným strážcem Trockého.

6Balickij Vsevolod Apollonovič pocházel z rodiny účetního, 1913 – člen RSDDS, menševik, 1919 – vedoucí sekretariátu Hlavní správy VČK, 1930 – lidový komisař NKVD USSR, 1934 – člen ÚV VKS(b). Na Ukrajině v době hladomoru organizoval kontribuce, člen hlavní ukrajinské trojky společně s Karlsonem a Leplevským. V květnu 1937 převeden na Dálný východ, kde organizoval teror., ale již v červenci během probírky Jagodových stoupenců zatčen a v listopadu 1937 odsouzen a popraven.

7Pravděpodobně jde o Sosnovského Lva Semjonoviče, další kvítko z hnízda Trockého levé opozice, který nějaký čas bručel v politizolátoru, kde dokonce vydával noviny ‚Pravda za mřížemi‘ a zemřel v červenci 1937 na otravu kulkou popravčí čety …

8Kaminskij Grigorij Naumovič, lidový komisař zdravotnictví SSSR. Na wikipedii je vysoce hodnocen: Nedostudovaný lékař, pracoval ve starobinci, vynikající řečník, ale držel se při zemi, a proto se mu věřilo. V letech 1929 až 1930 byl vedoucím oddělení agitace a propagandy, poté vedoucí oddělení hromadných akcí při ÚV VKS(b). Kandidát ÚV VKS(b). V roce 1934 lidový komisař zdravotnictví SSSR, prosadil preventivní medicínu. V roce 1936 měl odhalit Rykova za organizaci atentátu na Stalina v roce 1922. Zatčen po projevu na plénu v červnu 1937, kde údajně ostře kritizoval NKVD a jmenovitě Beriju. Tato tvrzení mají několik háčků: 1) Neexistuje zápis z jednání, 2) jsou v tom zamíchány tvrzení Chruščova a 3) Berija tehdy ještě v NKVD nepracoval. Kaminskij byl odsouzen – nevíme za co, a popraven v únoru 1938.

9Redens Stanislav Frankievič, Polák, od roku 1914 bolševik, Stalinův švagr (manžel sestry Stalinovy ženy). Roku 1919 ve VČK na Ukrajině, v roce 1921 náčelník Administrativně organizační správy VČK, od roku 1928 místopředseda OGPU postupně v Zakavkazí, BVO a na Ukrajině, kde se účastnil rozkulačování. V roce 1933 vedl OGPU a NKVD Moskevské oblasti, byl jedním z organizátorů procesů proti Zinovjevovi, Kameněvovi a Rjutinovi. Roku 1938 byl lidovým komisařem NKVD Kazachstánu. 2 dni po obvinění Ježova v listopadu 1938 zatčen a 1940 za špionáž ve prospěch Polska odsouzen a popraven. Během soudu se přiznal k neodůvodněným represím vůči řadě sovětských občanů.

10Kagan Lejb Girševič (Mironov Lev Grigorievič, 1895-1938) Od roku 1917 člen Buntu, v roce 1918 bolševik, téhož roku DRRA, následující rok ve VČK, roku 1923 náměstkem lidového komisaře spravedlnosti Turkestánské ASSR, v roce 1927 zástupce OGPU ve Střední Asii, účastník rozkulačování. V roce 1933 byl členem kolegia OGPU, roku 1936 vedoucím oddělení Hlavní správy státní bezpečnosti NKVD. 14. 7. 1937 zatčen a 29. 8. 1938 odsouzen a popraven.

11Akulov Ivan Alexejevič se roku 1907 stal členem RSDDS, roku 1917 byl členem vojenské organizace bolševiků ve Vyborgu, potom tajemník Jekaterinburgského výboru bolševiků a Uralského oblastního výboru, v roce 1918 komisařem v DRRA, pak na dalších gubernských a oblastních výborech RKS(b). Od roku 1922 pracoval i v odborech. Od roku 1923 člen Ústřední kontrolní komise VKS(b), v roce 1925 člen ÚV KS Ukrajiny, od roku 1927 členem Orgbyra KS Ukrajiny, v roce 1929 členem Sovětu Práce a obrany, roku 1930 náměstek lidového komisaře rolnické inspekce SSSR, následující rok byl náměstkem předsedy OGPU a členem ÚV VKS(b) a Politbyra. Roku 1933 šéfem prokuratury SSSR (Vyšinskij byl jeho náměstek) a roku 1935 tajemníkem Ústředního výkonného výboru SSSR. Řada souběžných funkcí. 23.7. 1937 zatčen, koncem října odsouzen a popraven za kontrarevoluční vojenské spiknutí.

12„… но оказались до того беспечными, благодушными и наивными …“

13Krinickij Alexandr Ivanovič (1894-1937) pocházel z Tveru, vynikající student (zlatá medaile). V roce 1915 členem RSDDS, téhož roku za politickou agitaci ve vyhnanství. V roce 1917 ve víru revoluce, patří k těm, co mají více funkcí, než roků a tak jen letmo: Roku 1924 členem ÚV KS Ukrajiny, kandidátem ÚV VKS(b) a (částečně souběžně) člen a 1. tajemník ÚV KS Běloruska. V roce 1930 členem Ústřední kontrolní komise VKS(b), roku 1934 členem ÚV a Orgbyra VKS(b). V červenci 1937 zatčen, v říjnu 1937 na plénu ÚV vyloučen z ÚV, odsouzen a popraven. Není uveden důvod zatčení, ale uvádí se, že vedl ‚bělorusizaci BSSR‘ (viz také ‚ukrajinizace na Ukrajině‘), na zprůmyslnění Běloruska pohlížel ze strany rolníků a podporoval určitý rozsah tržních vztahů (viz ekonomika.by/bez-kategorii/krinitskiy-aleksandr-ivanovich).

14Pramnek Eduard Karlovič (1899-1938), Lotyš, z lotyšských střeleckých pluků, účastnil se potlačení kronštadtské vzpoury. Stranický funkcionář, účastnil se kolektivizace, v době pléna 1. tajemník gorkovského oblastního výboru, potom ještě v doněckém oblastním výboru, kde se obklopil svými známými. Člen doněcké oblastní trojky. V květnu 1938 zatčen, odsouzen a v červenci 1938 popraven.

15Šeboldajev Boris Petrovič (1895-1937). Z rodiny lékaře, v roce 1914 se stal bolševikem, roku 1917 předsedou VRV kavkazské armády, potom řada stranických funkcí. V roce 1927 je členem ústřední kontrolní komise VKS(b), od roku 1930 členem ÚV VKS(b). V červenci 1937 zatčen a v říjnu odsouzen a popraven. Podle Chruščova měl požádat Kirova, aby zaměnil Stalina ve funkci generálního tajemníka.

16Viz Epštejn J. A. ve Slovníčku

17Kudrjavcev Sergej Alexandrovič (1903-1938), roku 1919 členem RKS(b) a předseda výboru újezdu, v roce 1924 – voják, roku 1927instruktorem Tifliského výboru KS Gruzie, v roce 1929 tajemníkem oblastního výboru Jižní Osetie, roku 1933 tajemníkem městského výboru v Kerči a poté 2. tajemník ÚV Azerbajdžádu. V roce 1934 byl 2. tajemníkem Zakavkazského výboru VKS(b), v roce 1936 1. tajemníkem charkovského oblastního výboru KS Ukrajiny, roku 1937 členem ÚV, politického byra a orgbyra KS Ukrajiny, 1. tajemník kyjevského oblastního výboru a 2. tajemník ÚV KS Ukrajiny. 13. 10. 1937 zatčen a 25. 4. 1938 popraven. Důvod jsem nenalezl, ale jeho referát na plénu je přímo sebevražedný.

18ВУАМЛИН – Celoukrajinská asociace vědecko-výzkumných marx-leninských institutů.

19Ryndin Kuzma Vasiljevič (1893-1938) V roce 1919 byl předsedou Ufimské gubernské VČK, roku 1925 tajemníkem Permského okruhového výboru VKS(b), v roce 1927 tajemníkem uralského oblastního výboru VKS(b), v roce 1930 členem ÚV a moskevského oblastního výboru VKS(b), následující rok členem moskevského městského výboru VKS(b) a roku 1934 tajemníkem Čeljabinského oblastního výboru VKS(b). Zatčen 12. 10. 1937, odsouzen a popraven 10. 2. 1938.

20Obolenskij Valerian Valeriánovič (Osinskij, 1887-1938). Od roku 1907 bolševik, v roce 1911 vystudoval práva, v roce 1917 pracoval s Pjatakovem ve Státní bance a ‚potlačoval sabotáže‘. Potom byl prvním ředitelem Státní banky Sovětského Ruska a předsedou NSNH. V březnu 1918 odstoupil na protest proti brestlitevskému míru (s Bucharinem – levými komunisty), roku 1920 byl předsedou Tulského výkonného výboru, téhož roku člen kolegia Lidového komisariátu potravin, následující rok 1921 náměstkem Lidového komisaře zemědělství a kandidát ÚV. V roce 1923 byl vyslancem ve Švédsku, na straně Trockého (později se kál). Roku 1925 byl členem prezídia Gosplanu, ředitel Ústřední statistické správy. V roce 1929 byl náměstkem předsedy NSNH, v roce 1932 místopředsedou Gosplanu a předsedou komise na stanovení úrodnosti. Člen AV SSSR, člen Akademie zemědělských věd (VACHNIL) a ředitel Ústavu vědy a techniky AV SSSR. V roce 1937 organizoval sčítání obyvatel SSSR. Zatčen v říjnu 1937, v březnu 1938 svědčil v případu Bucharina a Rykova. 29. 4. 1938 na všeobecném zasedání vyloučen z AV SSSR, 1. 9. 1938 popraven.

21Archancev Aaron Josifovič (Razumov Michail Osipovič, 1894-1937) byl od roku 1913 členem RSDDS, účastnil se revolucí roku 1917, potom působil ve vojsku. V roce 1927 ilegálně pracoval v Číně, následující rok byl 1. tajemníkem Baškirského a Tatarského oblastního výboru (a asi též lidový komisař vnitra Baškirska). V roce 1933 byl 1. tajemníkem Východosibiřského krajského výboru a Irkutského oblastního výboru, 30.10. 1937 popraven.

22Michajlov Michail Jefimovič (1902-1938) patřil mezi přeborníky v počtu funkcí a opakovaně instruktor. Pracuje od roku 1917 jako fotograf, v roce 1918 ukončuje gymnázium, v roce 1919 se stal členem RKS(b), později střídá řadu instruktorských funkcí s politickými funkcemi v armádě a straně. V roce 1924 je již zodpovědným tajemníkem a členem moskevského městského výboru VKS(b), v roce 1925 měl vysoké funkce v Uzbekistánu, roku 1927 studuje na Komunistické akademii. V roce 1928 je v aparátu ÚV VKS(b), potom zase instruktor, zástupce vedoucího venkovského oddělení ÚV VKS(b), v roce 1930 je zástupcem vedoucího agitačního oddělení ÚV VKS(b) a později student zemědělského Institutu rudé profesury. Roku 1931 se stal vedoucím organizačního oddělení Moskevské oblasti, potom tajemník pro zemědělství, v roce 1934 tamtéž 3. tajemník, roku 1935 je předsedou Orgbyra a tajemník Kalininské oblasti a v roce 1937 se stal členem ÚV VKS(b). 10. 11. 1937 zatčen bez souhlasu prokurátora na základě obvinění Levina a Jakovleva. Sám se přiznal a 1. 8. 1938 byl popraven.

Dalším vysokým funkcionářem toho příjmení s podobným datem úmrtí byl Michajlov Vasilij Michajlovič (1894-1937) Byl z dělnické rodiny, sám tiskařský dělník. V roce 1918 politicky pracoval v DRRA, v roce 1920 byl v tiskařských odborech, roku 1921 tajemník ÚV RKS(b) a člen Orgbyra. Od roku 1925 byl tajemníkem moskevského výboru a předseda městské rady odborů, v roce 1929 náměstkem náčelníka výstavby Dněprogesu, poté náčelník výstavby Paláce sovětů. 1937 popraven, bez bližších informací. Podle wikipédie byl Leninovým chráněncem, ale práci na vysokých postech nezvládal, proto přešel na výstavbu Dněprogesu. Měl jistý čas patřit k Bucharinovým lidem.

23Ljubčenko Panas Petrovič (1897-1937) byl z rolnické rodiny, od roku 1913 eser (člen Strany ukrajinských eserů, která se v roce 1919 sloučila s bolševiky), v roce 1914 se stal vojenským zdravotníkem, roku 1917 členem Kyjevského sovětu, po občanské válce stranické a státní funkce (předseda Výkonného výboru Černigovské gubernie, Kyjevské gubernie, městského sovětu). V roce 1927 tajemníkem a členem Politbyra ÚV KS Ukrajiny, v roce 1934 lidovým komisařem zemědělství Ukrajiny, na 17. sjezdu kandidát ÚV VKS(b). Měl trochu jiný konec než řada dalších. Na srpnovém plénu ÚV KS Ukrajiny byl „neopodstatněně obviněn za vedení kontrarevoluční nacionalistické organizace“. Obvinění odmítl, o přestávce v jednání se vrátil domů, zastřelil svoji ženu a potom sebe. Že by taková slabá povaha?

24Solověcké ostrovy, byl tam GULag. Jeho náčelník byl známý prohlášením „Tady není moc sovětská, ale solověcká“.

25Ugarov Alexandr Ivanovič (1900-1939), od roku 1918 bolševik, v letech 1923 až 1926 studoval ekonomii, potom učil a byl redaktorem Leningradské Pravdy. Od roku 1934 kandidátem ÚV a 2. tajemníkem Leningradského městského výboru VKS(b), v roce 1938 1. tajemníkem Moskevského městského a oblastního výboru VKS(b), člen prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. 20. 10. 1938 zatčen, odsouzen za členství v kontrarevoluční teroristické organizaci a 25. 2. 1939 popraven.

26Polonskij Ruven Gerševič (Vladimír Ivanovič, 1893-1937) pocházel z židovské rodiny. Od roku 1907 byl členem RSDDS, od roku 1908 byl námořníkem a roku 1912 elektromontérem. V roce 1917 odborář, účastník říjnových bojů v Moskvě, rok nato komisař divize. V roce 1920 na vysokých odborářských funkcích, v roce 1925 tajemníkem okresního výboru VKS(b). V roce 1927 kandidátem ÚV a roku 1930 tajemníkem odborové ústředny. Potom 1. tajemníkem ÚV KS Azerbajdžánu, v roce 1933 vedoucím organizačního oddělení ÚV VKS(b), téhož roku náměstek lidového komisaře dopravy SSSR. V roce 1935 tajemníkem Všesvazové ústředny odborových svazů. Na jaře 1937 zatčen, mučen, odsouzen k trestu smrti a 30. 10. 1937 popraven.

27Kosarev Alexandr Vasiljevič (1903-1939) od 9 let pracoval, v roce 1918 v Komsomolu, rok nato člen RKS(b). V roce , 1921 byl instruktorem Komsomolu, roku 1922 zástupcem vedoucího organizačního oddělení Komsomolu a v roce 1924 ve výkonném výboru Komunistické internacionály mládeže, řada dalších funkcí v Komsomolu. V roce 1930 kandidát ÚV VKS(b), od roku 1934 členem ÚV a Orgbyra VKS(b). V srpnu 1937 ÚV konstatoval, že „Cekamol a Kosarev projevili neopatrnou politickou netoleranci a přehlédli záškodnickou práci nepřátel“. V listopadu 1938 ‚po lživém obvinění‘ uvolněn z funkcí a zatčen; Berija se snažil zbavit ho obvinění, ale po rozsudku Vojenského kolegia Nejvyššího soudu byl 23.2.1939 popraven.

28Vereg Jevgenij Iljič (1899–1937) studoval na moskevské technice, od roku 1917 byl bolševikem, účastnil se občanské a sovětsko-polské války, člen RVS, komisař armády a účastník potlačení Kronštadtské vzpoury. V roce 1923 pracoval na lidovém komisariátu financí, rok nato vyšší stranické funkce ve Sverdlovské oblasti. V roce 1928 na Organizačně-instruktorském oddělení VKS(b), roku 1930 1. tajemníkem oblastního výboru Krymu, v roce 1933 1. tajemníkem oblastního výboru v Odesse, člen ÚV a kandidát Politbyra KS Ukrajiny a kandidát ÚV VKS(b). Zatčen 25.6. 1937, 27.11. 1937 odsouzen podle paragrafu 58 a popraven.

29Popov Nikolaj Nikolajevič (1890-1937) byl z rodiny učitele, 1906 – menševik, 1908 – student univerzity, 1911 zatčen a vysídlen na Sibiř, 1917 – člen Charkovského sovětu, 1919 – bolševik a pracuje v Zakavkazí, 1920 – redaktor v Charkově, 1921 – odpovědný tajemník gubernského výboru KS Ukrajiny, 1922 – v aparátu ÚV KS Ukrajiny, 1924 – zástupce vedoucího Agitačně-propagandistického oddělení VKS(b), potom zase redaktor v Charkově a rektor Institutu marxizmu, 1925 – vedoucí Agitačně-propagandistického oddělení KS Ukrajiny, náměstek Oddělení agitace, propagace a tisku VKS(b), 1930 – kandidát ÚV VKS(b) a člen redakčního kolegia Pravdy, 1933 – tajemník KS Ukrajiny a ředitel Institutu Marxe-Engelse-Lenina při ÚV KS Ukrajiny, 1935 – kandidát Výkonného výboru Kominterny, 1936 – člen Politbyra KS Ukrajiny. Zatčen 17. 06. 1937, odsouzen a 10. 2. 1938 popraven.

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500