Předrevoluční Rusko 1 - ruská společnost

zpět

01.05.2019

Poměščici

Jedním z klíčových pojmů ruských dějin jsou poměščici. Jsou hlavní příčinou ruských potíží na začátku 20. století.

Poměščici původně byli většinou vyššími úředníky ve službách panovníka (tzv. služebná šlechta), menšina vznikla z původní pozemkové šlechty – bojarů. Služebná šlechta vznikla někdy v 15. století. Velkého rozšíření se dožila za Ivana IV. a rozbujela se za Romanovců v 17. století¹.

Car neměl dost peněz na platy vysokých úředníků, proto významným funkcionářům po dobu výkonu jejich funkce svěřil určité území s tím, že na tomto území (v majetku panovníka) získali právo na výběr daní. Poměščici měli právo na půdě podnikat, nemohli však narušit práva rolníků, především nemohli rolníky zbavit půdy. Poměščici často zvyšovali své výnosy tak, že uzavírali dohody s rolníky, kteří se na dohodnutou dobu stávali nevolníky a nemohli občinu opustit. Toto nevolnictví ovšem mělo smluvní charakter. Pro poměščiky to bylo (i za podmínek úlev pro rolníky) výhodné, protože tím na svěřené půdě zvyšovali počet hospodářství a svůj celkový příjem.

Ovšem poměščici byli přímou oporou panovníka a časem se jim podařilo původně zcela svobodné rolníky přivést do naprosto bezprávného postavení. Na hodně dlouhou dobu se poměščici proměnili ve skutečné otrokáře a své moci bohatě využívali. Vzniklý stav byl všeobecně považován na naprosto neudržitelný, ovšem byly zde síly, které ho udržely a fakticky přestál i do doby, kdy nevolnictví již bylo formálně zrušeno.

Poměščici se za Petra III. zbavili svých povinností a velká část z nich upadla do naprostého nicnedělání, vznikl tak proslulý pojem ‚zbytečný člověk‘². Toto nicnedělání ovšem mělo devastující účinek, velká část této šlechty zůstávala negramotná, pouze postupem času zchudla a propadla se do bídy. Docházelo k tomu běžně tak, že panstvo odjelo do metropole a na vesnici jmenovalo správce – většinou Němce, nebo někoho, kdo vypadal jako cizinec. Ten měl za úkol posílat do metropole co nejvíce peněz. Správce takový úkol splnil, ovšem za cenu devastace venkovských hospodářství. Přesto tito lidé dál tvrdili, že „šlechtická důstojnost jim znemožňuje pracovat“…

Poměščici tak vnesli do ruské společnosti hodně zla. Nebyli ovšem zdaleka sami.

Rolníci

Rolnictvo bylo v Rusku velmi dlouho zcela svobodné, s právem kdykoliv odejít kamkoliv jinam a případně přejít i na libovolnou jinou profesi. Jediným omezením byly jejich schopnosti založit hospodářství a začít znovu, a případné dluhy a závazky. Ostatně podobně vypadalo nevolnictví až do nástupu liberalizace i u nás³ (ta se začala prosazovat za Jagellonců a prvních Habsburků) a např. ve Východním Prusku – na rozdíl od dalších evropských zemí, kde zřejmě již tehdy tento termín byl opodstatněný.

V této době měli ruští poddaní jedinou povinnost: odvádět panovníkovi daně. Tyto daně se odváděly v naturální podobě, především formou práce na velkostatku, nebo formou obsluhy obchodních karavan. Již jsem uvedl, že to nebyla zaostalost, ale pojistka. V případě neúrody jim nehrozila dluhová past, protože si své povinnosti již odpracovali.

Ruští rolníci se vyskytovali v dvojí podobě. Existovali i zcela svobodní rolníci, hospodařící ve své vlastní režii, což vzhledem k podnebí nebylo až tolik rozšířené a týkalo se asi pouze klimaticky příznivých oblastí v západních částech Ruska. Většina rolníků byla členy společných komunit – občin, které představovaly významnou společenskou ochranu v nepříznivých podmínkách.

Tento stav trval až do konce 16. století, kdy přišlo první omezení. Rolníci sice zůstávali i nadále svobodnými, ovšem půdu směli opustit pouze v období Jurjeva dne (26. 11.), přesněji v období jednoho týdne před a po tomto datu. Toto omezení bylo jen formální, protože k tomuto období se vyúčtovával uplynulý zemědělský rok. Ovšem toto bylo první faktické omezení pohybu rolníků.

Rolníci měli v občině řadu omezení. Nedisponovali svojí úrodou, ani půdou. Samotná občina měla povahu nevolnictví. Ale dávala nezanedbatelné záruky na přežití v nepříznivých časech. A tak, když rolníci získali půdu, ať už během Stolypinových reforem, nebo v roce 1917, tak se s ní nakonec zase vrátili do občiny. Podle Kara-Murzy⁴ bylo těsně před začátkem kolektivizace 91% zemědělské půdy obhospodařováno občinami. Rolníky do nich nikdo netlačil.

Kulaci

Možná se někomu zdá, že pojem kulak uvádím brzo. Jenže kulaci nejsou výtvorem bolševické propagandy, vznikli daleko dříve, ještě před Stolypinovou reformou. A v roce, v němž se narodil Lenin, již vyšla tiskem slova A. N. Engelgrandta⁵: „… Skutečný kulak nemiluje ani půdu, ani hospodářství, ani práci, ale miluje pouze peníze… Kulak nezávisí na hospodářství, ani na práci, ale na kapitálu, s nímž obchoduje a poskytuje půjčkou za procenta. Jeho idolem jsou peníze a myslí pouze na jejich rozmnožení. Ke kapitálu se dostal neznámo jakými špinavými cestami… “⁶

Většinou se slovo kulak (viz Slovníček) vysvětluje jako výraz pracovitosti svého nositele. Jenže ve skutečnosti kulaci byli lidé, kteří drželi ve své moci (pěsti) občinu. A nebylo to myšleno v dobrém⁷. Také se jim říkalo ‚mirojed‘, česky vyžírka. Ale původní význam je jiný. Občas bylo potřeba si něco půjčit. V zásadě nebyl problém něco půjčit tomu, kdo to zrovna potřeboval. Ale příliš často byl problém dosáhnout té druhé části dohody, která zápůjčce předcházela, a celou transakci vyrovnat. K tomu občas bylo zapotřebí pěstí. Peníze, potah, povoz, osivo nebo nářadí půjčil pouze ten, kdo věřil, že svojí silou bude schopen si vymoci vyrovnání. Někdy stačila domluva, občas pomohly pěsti, někdy se zlámala ruka a jindy znásilnila dorůstající dlužníkova dcera⁸. Tito lidé měli tvrdé pěsti, proto kulaci. Tvrďáci. Jak bohatli, skupovali volnou půdu a pronajímali ji rolníkům. Proč to tak bylo, si povíme později. Jiné jejich označení bylo capok (viz Slovníček), což znamenalo vůdce nebo hlavu místních darebáků. Nebyli právě oblíbeni, a aby příliš často nenastával soud lidu, chovali si pomocníky – podkulačníky, odborníky na hrubou práci. Možná trochu překvapení. Podkulačníci většinou pocházeli z těch nejchudších rolníků. Kulaci si vybírali ty, kteří byli na nich nejvíce závislí. Když už kulaci měli tuto svoji gardu, bez váhání ji využívali a zákon příliš nectili. Nejprve tlačili na jednotlivé sedláky (dlužníky) a postupně začali vydírat celou občinu. Postupně si začali přisvojovat půdu občiny. Kulaci nebyli nejlepší sedláci, byli to jen nejbohatší sedláci, kteří se stávali vlastníky půdy, kterou sami neorali. Na druhou stranu kulaci nevytvořili samostatnou společenskou třídu, většinou jejich potomci se vraceli do řad obyčejných rolníků. Kulak byl prostě pouze záležitostí osobně-volních vlastností jedince.

Bylo běžné, že rolníkům na jaře nezůstalo osivo. Půjčil kulak, ale chtěl vrátit polovinu – úrody. Rolník jakžtakž přežil, ale nebyl schopen modernizovat a doplňovat svůj inventář. A kulak měl zajištěno, že rolník přijde příští rok znovu… Kulaci půjčovali také inventář a zvířata. Jednodenní zápůjčku koně platil rolník až jedním týdnem prací. Toto byl základ hospodářské síly kulaků⁹.

Ale toto vůbec není ruské specifikum. Podobným způsobem se koncentrovalo vlastnictví půdy v mnohých zemích světa a pokaždé takovýto přechod k velkovýrobě doprovázely spousty krve, šibenic a zbraní. Američtí pionýři vyvraždili Indiány, v Anglii za Jindřicha VIII. desetitisíce sedláků skončily na šibenicích. Později se z těchto kulaků stali ctihodní občané a v dějepise se nepřipomíná, jakým způsobem své postavení získali. (Kdysi mě upozornil dobříšský genealog pan Kříha, že pořekadlo ‚Práce je ten poslední způsob, jak přijít k penězům‘ se v Čechách rozmohlo za Karla IV. To byly jen málo odlišné události a vzešly z nich velké potíže.) Kulaci byli bezohlední darebáci a díky tomu zbohatli. Neučíme se o souvislostech a příčiny vynecháváme.

Na tento způsob prosazení zemědělské velkovýroby později vsadila i Stolypinova vláda. Můžeme říci, že pro kulaky to byla odměna za výpomoc během revoluce v roce 1905 a během voleb do tehdejší Státní dumy. Kulaci byli k carské vládě loajální, zatímco o ostatních rolnících to neplatilo.

Jediné, co odlišuje ruské kulaky od kulaků z jiných koutů světa (ať už se nazývají jakkoliv), je to, že v ruských dějinách je máme za oběti, zatímco jinde o nich taktně mlčíme. Ti praví stoupenci ‚pravdy a lásky‘ prostě v rámci svého duševního zdraví takovéto informace raději nevpouštějí do svých myšlenek. Klasické klapky na očích inteligence!

Ale ještě upozornění: kulaci byli sedláci. Sice je za carských dob využívala státní moc, a tedy i poměščici, ale poměščici a kulaci rozhodně na jedné lodi nebyli.

Dělníci

Ve městech to bylo z řady důvodů pro nás neobvyklé. Celkem překvapivá skutečnost, že ruská města měla přirozený přírůstek obyvatelstva, zatímco v ‚kulturní‘ Evropě velmi dlouho byla města populačně deficitní a existovala a rozvíjela se pouze v důsledku přílivu lidí z venkova. Svoji váhu snad mělo i to, že v Rusku byly lepší hygienické návyky (!). Jsou názory, že koupelny se v Evropě rozšířily díky řadovým (!) ruským vojákům za napoleonských válek.

Byli zde i lidé, jako Nikolaj¹⁰ Ivanovič Putilov, takový ruský Emil Škoda, který se se svými mistry zdravil podáním ruky a pro své dělníky postavil školu, učiliště, nemocnici a knihovnu. Byl výjimkou. Obecně se dělníkům o něčem takovém mohlo jen zdát.

Aby podnikatelé pořádně vydělali, pracovalo se ve strojních provozech většinou nepřetržitě. Střídaly se dvě směny po 12 hodinách. Jenomže tak dlouhá směna je velmi únavná a po určité době stereotypní práce klesá její kvalita. Řešilo se to tak, že směny byly šestihodinové a po dalších 6 hodinách znovu práce… Jinde zase byly zavedeny přes pracovní den dlouhý 14 hodin dvě přestávky, během kterých do práce nastupovala noční směna, samotná dlouhá 10 hodin… Tam, kde strojní provoz nebyl, se většinou pracovalo na jednu směnu dlouhou přes 12 hodin, byly i případy pracovní doby přes 18 hodin. Pokud se to někomu nelíbilo, nemusel samozřejmě druhý den přijít do práce. Poznamenejme, že velkou část dělnictva tvořily děti. Musely stačit dospělým, ale dostávaly jen třetinu mzdy. Ženy na tom byly lépe – dostávaly necelé dvě třetiny mzdy mužů…¹¹

Jak byli dělníci placeni, je jen další strana téže mince. Jednoduše, když se panstvu uráčilo. Dokonce zřejmě nebylo neobvyklé, když se mzda vyplácela 2x (!) ročně, na Vánoce a na Velikonoce. Když někdo potřeboval peníze dříve, bylo to se srážkou, někdy i půl výplaty. Odchod ze zaměstnání (i rozhodnutím zaměstnavatele) často znamenal propadnutí celé mzdy.

Svéráznou záležitostí byly pokuty. Pokuty za pozdní příchod do práce ještě byly pochopitelné. Za projití po dvoře závodu, za překročení brány závodu, za ‚užití nesprávných slov‘, za nenavštívení kostela, za setkání s více lidmi, za neuctivý pozdrav, a tak dále, a tak podobně. Prudniková uvádí, že pokuty činily na jakémsi závodě 40% mzdy¹²!

Co dělali otcové-podnikatelé pro své dělníky? Jak se starali o jejich bydlení? Jak to bylo s ochranou při práci? Jaká byla ochrana před jedy a nepříznivými faktory? Jednoduše vůbec nic!

Ruské nevolnictví

Ruské nevolnictví bylo odlišné od nevolnictví v západní Evropě. V západní Evropě nevolnictví vzniklo v podobě osobní závislosti ještě v Římské říši a odeznělo za morové epidemie ve 14. století. V Čechách nevolnictví vyjadřovalo nikoliv osobní závislost, ale soubor povinností (platit daně, chovat se slušně…). Třicetiletou válkou potom začíná tzv. druhé nevolnictví (to nastoupilo s liberalizací společnosti), které končí teprve patentem Josefa II. Robota byla zrušena až roku 1848.

Původně ruské nevolnictví, podobně jako v Čechách, vyjadřovalo skutečný stav věcí. To, co chápeme jako nevolnictví, nastoupilo teprve s rozpadem mravního zákona, nástupem kapitalizmu a zánikem rovnováhy povinností a práv.

Poměščici se snažili zvyšovat své výnosy tím, že na pronájem půdy lákali další rolníky, se kterými uzavírali dohody na určité období. Tito lidé se tak na dohodnutou dobu stávali nevolníky. Další skupiny nevolníků představovali dlužníci a váleční zajatci. Ovšem ostatní rolníci byli zcela svobodní a po vypořádání daní se mohli volně stěhovat. V té době bylo ruské zemědělství zcela na výši. Používaly se moderní technologie a výkony byly na úrovni vyspělých zemí.

K prvnímu zrušení práva rolníků stěhovat se došlo ještě na konci vlády Ivana IV. v souvislosti s evidencí majetku roku 1581. Osobně si myslím, že to souviselo se zhoršenou hospodářskou situací státu, jejíž příčinou bylo jednak ochlazení, jednak dlouhá a úspěšná vláda Ivana IV.¹³ a asi především intriky bojarů.

Ovšem Rus je široká a i ve 20. století za sovětské éry nebyl problém se na širých pláních rychle ztratit. Poměščici původně měli pětiletou lhůtu, po kterou mohli uprchlé nevolníky hledat. Bylo jim to málo, a proto vyvíjeli na panovníka tlak na omezení práv rolníků a na posílení vlastních práv. Po smrti Ivana IV. se jim podařilo prosadit prodloužení lhůty pro navrácení uprchlých z 5 na 15 let a definitivní zrušení možnosti se stěhovat (okolo let 1582-83). Tím byli rolníci připoutáni k stávající půdě bez práva ji opustit. Bylo to v době, kdy v Rusku probíhal Velký nepokoj (viz Slovníček). Toto opatření bylo dočasné a nepovažovalo se za nevolnictví, přesto fakticky právě tehdy nevolnictví vzniklo. Soudě podle ruské wikipedie nelze v těchto případech stanovovat nějaká přesná data, jednalo se spíše o postupný vývoj. Stěhování je doloženo ještě v 17. století.

Poměščici dále tlačili na cara, aby na úkor rolníků posílil jejich práva. A ‚dobrý a laskavý‘ car Alexej Michajlovič jim roku 1649 vyšel vstříc. Zavedl neomezenou lhůtu pro hledání uprchlých nevolníků. Poměščik měl právo vrátit zběhlého nevolníka i případné jeho potomky a zabavovat jejich osobní majetek. Právo přesídlit ovšem ztratili i ostatní rolníci, kteří dosud nijak vázáni nebyli; nařizovalo se vrátit každého rolníka i s jeho majetkem i rodinou. Rolník se stal majetkem poměščika. Tímto okamžikem byl také zaveden pojem nevolnictví. Rolník ztratil právo rozhodovat o své práci, majetku i rodině a dostal se do naprosté závislosti na poměščikovi. Poměščici postupem času dokonce získali právo dělit rodiny, oddělovat rodiče a děti. S rolníky mohli nakládat nezávisle na půdě. Nařízení cara Alexeje bylo společenskou revolucí, ačkoliv zatím formálně obsahovalo i opatření na ochranu rolníků. Pokud poměščik při výprasku zabil nevolníka, měl vyplácet rodině rentu, dále nesměl poměščik zbavit nevolníka půdy a nevolník měl právo poměščika žalovat. Zatím zákon zaručoval rolníkům řadu práv. Jen možností je uplatnit rolníci neměli. Na jedné straně tu stáli poměščici, kteří byli oporou panovníka, na druhé straně rolníci, kteří oporu neměli žádnou.

Klíčovým byl nástup Romanovců, kteří za pomoci dalších bojarů (asi především Šujských) uzurpovali trůn po Ivanu IV. a zmocnili se vlády v severozápadní části Ivanovy říše. Nedivil bych se, kdyby se tehdy staly běžné útěky nevolníků z těchto krajů za Volhu, kam asi moc Romanovců prakticky nedosahovala. Romanovci představovali v ruské společnosti renezanční prvek a přinesli i jeho důsledky: nástup kapitalizmu a zánik platnosti mravního zákona ve společnosti. Zavedením nevolnictví sjednotili šlechtu na své straně v boji proti východní části Ivanovy říše – legendární Velké Tartárii. Tím lze také vysvětlit to, že na Sibiři nevolnictví zavedeno nebylo – tento kraj sice nakonec připojili, ale museli se tam chovat přece jenom slušněji – viz stať Stručné dějiny Ruska.

Koncem 17. století začíná obchodování s nevolníky jako s věcmi. Petr I. svévolně porušil nařízení Alexeje a začal s nevolníky neomezeně nakládat. Byl schopen darovat svým oblíbencům sta tisíce lidí. Tak se na začátku 18. století ruské nevolnictví proměnilo na otroctví¹⁴. Objevuje se i šesti- a sedmidenní robota (!) a odnímání půdy rolníkům, kteří se tak dostávají do postavení severoamerických otroků. V roce 1767 je rolníkům zakázáno podávat žaloby na poměščiky. V roce 1833 nová nařízení dávají poměščikům právo vládnout nad životy nevolníků (trestání nevolníků, povolování svateb, poměščik je oficiálně vlastníkem majetků svých nevolníků atd.).

Zavedení otroctví také znamenalo zastavení rozvoje ruského venkova. Od tohoto okamžiku se ruský venkov až do kolektivizace nezměnil. Nezměnila se agrotechnika, ani výkony. Ruské zemědělství 20. let 20. století je stejné, jako ruské zemědělství poloviny 17. století. Zbídačení rolníků vedlo i k vyčerpání půdy a poklesu výnosů. Bída rolníkům neumožňovala držet dobytek, jehož trusem by mohli hnojit pole a zemědělské hospodaření jen vyčerpávalo humózní složky půdy. Proto také většina rolníků nemohla přejít na střídavé hospodaření (viz Slovníček) – a to je dál drželo v bídě. S nárůstem obyvatelstva přibývalo hladomorů. Za vlády Ivana IV. bylo ruské zemědělství bezproblémové, ačkoliv tehdejší Moskevská Rus měla k dispozici zemědělsky méně vhodnou půdu. Romanovské Rusko expandovalo do podstatně úrodnějších černozemních končin, ale doprovodily to hladomory. Dnes již nevíme nic o hladomorech za Petra I., přestože se asi tehdy staly součástí všedního života. Pro Romanovce bylo nezbytné zvýšit hustotu obyvatelstva jak kvůli obsluze svých obchodních karavan, tak kvůli možnosti postavit armádu. Jenomže jejich vlastní lid jim byl úhlavním nepřítelem, kterému v nejmenším nedůvěřovali, a jejich zájmem bylo udržet jej v naprosté porobě, i když tím podráželi své vlastní cíle.

Zneužívání rolníků se však neomezilo jen na jejich bezuzdné vykořisťování. Vedle prodeje dívek a dětí do otroctví zde byly i další ‚obyčeje‘ jakoby z jiného světa. Tak za účelem patřičné reputace si poměščici zřizovali harémy z pohlednějších rolnických dcer¹⁵. Bití nevolníků bylo běžné a to třeba i jen proto, aby panstvu lépe chutnalo jídlo… Znásilnění se neřešilo, s výjimkou případů, kdy znásilněné ženy patřily jinému majiteli.

Tak například otec majitelky panství Michaely Strašinské – Viktor Strašinskij z Kyjevské gubernie – si nechal do svého sídla posílat nevolnice z majetku své dcery. A když nevolnice nedorazily včas, rozzlobený vyrazil do vsi a na místě znásilňoval ženy i nedospělé dívky. Tento případ se však dostal na veřejnost pouze proto, že ‚využíval cizí majetek‘. Samotné znásilňování nevolnic se za hřích nepovažovalo. Tento výkonný jedinec byl po udání kněze v roce 1832 popotahován soudem pro více než 500 znásilnění žen, včetně dívek mladších 14 let, přičemž některé z jeho obětí zemřely. Proti násilníkovi byly nakonec vedeny čtyři soudní pře a celé toto divadlo trvalo i na ruské poměry trochu dlouho – skoro 25 let. Rozhodnutí nakonec připadlo Senátu. Ovšem názory jeho členů se silně lišily, a tak Senát předložil roku 1857 carovi Alexandru II. návrhy na rozsudky:

1. Strašinského zbavit všech práv a privilegií a odeslat ho do Tobolské gubernie (Sibiř).

2. Strašinskij je vinen nejen za kruté zacházení s nevolnicemi, ale i za znásilnění a nucení k prostituci… Za jeho nejtěžší zločin, znásilnění dívek mladších 14 let, mu přísluší trest zbavení práv a nucené práce ve vyhnanství na 10-12 let. Ale s ohledem na jeho současný věk 72 let navrhujeme zbavit ho práv a odeslat na vzdálená místa Sibiře.

3. Obžalovaného Strašinského zbavit podezření ze znásilnění. Nařídit kyjevskému gubernátorovi odebrat Strašinskému nevolníky a předat je do poručnictví…

Alexandr II. byl jemný člověk, neměl rád spory, a proto se přidržel třetího návrhu. Ale prý měl sám rád mladá děvčátka…

Toto nebyl jediný případ tohoto druhu, ostatně dopadl podobně jako předešlá aféra slavného generálporučíka L. D. Izmailova, hrdiny války s Napoleonem. Izmailov podobnou žalobu likvidoval pomocí úplatků soudcům a vyhrožování nevolníkům, že za pomluvy poměščika půjdou na Sibiř. Ovšem shodou okolností se v daném místě vyskytli jeho oponenti, takže provedli výslechy v jeho ‚harému‘ a výpovědi překonávaly veškerá očekávání. I Izmailovův životopisec se o těchto záležitostech vyjadřoval pouze v jinotajích. Ovšem Senát byl mimořádně milosrdný: jeho majetek byl předán do poručnictví…

Vedle ‚používání‘ nevolnic si poměščici prosadili i další výhody. Mezi ně patřila povinnost nevolníka zaplatit poměščikovi za svoji svatbu – a také ‚právo první noci‘. Tyto obyčeje byly vlastně protiprávní, ale poměščici je udrželi až do zrušení nevolnictví¹⁶.

A dále: v Rusku nebyla v carském období zavedena povinná školní docházka, o to se museli postarat až bolševici. Ti pak negramotnost lidu odstraňovali několik desetiletí.

Bůh vám pomáhej, poměščici, až zloba těchto lidí okolo vás překoná vaše síly!

zpět

---

diskuze