Cesta na vrchol 3 - Únorové plénum 2

zpět

12.03.2018

Diverzanti, špióni a tak dále

O těžkém průmyslu (namísto nedávno zesnulého Ordžonikidzeho) mluví Molotov. Začíná kritikou náměstka lidového komisaře Pjatakova, obviněného z protistátní činnosti. Vytýká mu, že z moci této funkce dosazoval svoje lidi a instruoval je, aby do funkcí svých podřízených najali pracovníky a následně dezorganizovali jejich práci. Pjatakov měl říci, že tento postup se ukázal jako velmi výhodný. Molotov také upozorňuje na to, že tento druh boje se objevil již se vznikem sovětské moci. Pjatakov se prostě již dávno připojil k Trockému a pracoval podle jeho pokynů. A následují příklady.

Ve výrobě trhavin se zdroje rozptýlily tak, aby se prodloužily lhůty dokončení nových objektů. Ve výrobě hnojiv se výstavba objektů zpožďovala pro soustavné pomalé opravy projektů. U kyseliny sírové se zhoršení výkonnosti dosahovalo snížením provozních parametrů. Výroba sody se omezovala, takže soda byla deficitní. Kromě toho se záměrně nezřizovala při provozech, kde mohla být vedlejší výrobou. Po chemii následuje povídání o uhlí a práci v hutích. Mimo jiné je zmíněna měděná huť na Uralu, jejíž výstavba byla záměrně brzděna a provoz narušován. Tomu Molotov věnuje několik odstavců.

Případ měděná huť je perličkou nakonec, uvádím to pouze proto, že o přímo neuvěřitelných sabotážích na dalším podobném závodě na Uralu psal John Littlepage1. (Littlepage tam byl provozním inženýrem a psal o nesmyslných provozních režimech technologických uzlů, nařízených místními vedoucími a o křemenném písku nasypaném do motorů strojů. Kromě toho tam byla snaha omezit jeho přístup k zaměstnancům, bojkotovat jeho nařízení a další lahůdky. Vyvrátit by šlo mnohé, ale nařknout amerického inženýra ze lží a báchorek půjde asi dost těžko. Co říkáte, soudruhu Kabakove?)

Molotov dále jako příklad uvádí situaci v lidovém komisariátu lehkého průmyslu. Komentuje i prohlášení Jagody, který brzy po svém jmenování lidovým komisařem spojů napadl Rykova. Nemá smysl psát o dalších záležitostech, uváděných Molotovem. Nemá smysl psát o záměrných nedodělcích a haváriích. Jednou to byly požáry, jindy epidemie a pak zase otrávená pitná voda …

A tak dále, a tak podobně. Těžko soudit, co z toho bylo pravdou, co bylo jenom lajdáctvím, a ne úmyslem, co jenom provozní havárií, a co z toho bylo zcela vymyšleno. Ale v této souvislosti připomínám klasické pověsti o zcela obvyklém organizačním nepořádku a ohromné neefektivitě práce v SSSR. Zatímco Stalin a nemalá skupina jeho spolupracovníků prokazuje vynikající organizační schopnosti a nesmírně efektivní a pečlivě analyzovanou a cílenou práci, byl celkový dojem ze situace v SSSR opačný. Existence takových dezorganizačních skupin, zvlášť když zde jsou svědectví nezaujatých lidí, jako je John Littlepage a Albert E. Kahn2, vypadá více jak věrohodně.

Dále mluví Molotov o vzdělávání. Věnuje mu hodně času. Mluví také o tom, že je potřeba důvěřovat řadovým dělníkům, kteří situaci mnohdy znají lépe, než jejich vedoucí a jsou více zainteresováni na výsledcích své práce.

A zase tady máme Stalina. Molotov říká, že je nutno se vyhnout nemístnému obviňování lidí spojených dříve s Trockým, ale místo toho je nutno se podívat na jejich práci. A uvádí nedávný příklad, kdy byl široce obviňován ředitel permského závodu na výrobu leteckých motorů. Stalin nakonec z titulu generálního tajemníka napsal tajemníkovi městského výboru VKS(b) dopis, jehož kopii poslal řediteli závodu, že na ÚV přicházejí obvinění a pomluvy na ředitele Poběrežského a jeho lidi. Zjistil si, že Poběrežskij pracuje velmi dobře, má plnou důvěru ÚV a žádá, aby městský výbor ochránil ředitele před nemístnými pomluvami. Že by další divadélko zlého Stalina? Zase poznámky o tom, že jinak mluví a jinak koná? Kdo by chtěl takovému nesmyslu podlehnout, pročtěte si skvělou Saganovu knihu Stíny zapomenutých předků.

Molotov říká, že toto nebyla jediná intervence podobného druhu a v jednom z dalších případů takový dopis zachránil dalšího ředitele již před popravou. Molotov tvrdě oponuje snahám v rámci ‚kritiky‘ lživě lidi obviňovat. Konkretizuje jeden z případů. Týká se zde přítomného Kosiora, který se asi snaží z toho trochu vyvléci. Molotov mluví o tom, že je potřeba postavit do funkcí lidi schopné a rozhodné, neboť když se ve vysoké funkci objeví úzkoprsí, vypadá výsledek jejich práce jako sabotáž. Takový přístup označuje jako ‚kancelářsko-byrokratickou metodu‘. A uvádí další bizarní případ, kdy odvolávajíce se na direktivu řešící danou otázku, otevírají zúčastnění tuto záležitost jako nevyřešený problém, doporučují již dříve přijaté řešení a žádají nadřízené orgány o rozhodnutí …

Na závěr jen uvedu, že celý referát má asi 20 stran. Molotovovi se ne náhodou říkalo ‚železný zadek‘. Ale na rozdíl od většiny ostatních mluvil konstruktivně. Žádné nahánění špiónů a zakuklených nepřátel.

Následuje vystoupení Kaganoviče. Mluví o železniční dopravě. Tvrdí, že ‚trockisté a jim podobní‘ pomocí předpisů a dalších opatření ‚úspěšně‘ snížili propustnost železniční sítě. Uvádí na příkladech, kdy se praktickou propustnost srovnatelných železničních uzlů podařilo pomocí revizí zvýšit přibližně o 30-50%. Často mluví o trockistických agentech, ale jinak mluví docela rozumně („Problémy máme sami“). Uvádí příklady železničních nehod, kde sehráli roli jak diverzanti, tak i zaměstnanci tím, že porušili předpisy. Varuje před plošným obviňováním diverzantů, protože se tím kryjí vlastní chyby. No, ono je to nakonec ještě delší, než Molotovův referát, má to skoro 25 stran.


Další příspěvek patří Stalinovi. (Je zde však problém s tím, že v původním zápisu chyběl a byl nalezen později v archívu prezidenta Ruské federace.) Stalin ve svém příspěvku říká, že byl komisí pléna pověřen přednést usnesení pléna k činnosti Bucharina a Rykova. Komise se jednohlasně usnesla, že oba jmenovaní jsou vinni a zasluhují si vyloučení ze strany. Různé názory se vyskytly na způsob potrestání obou. Jedni požadovali předání vojenskému soudu a prosazení popravy, druzí předání soudu a prosazení trestu na 10 let káznice, třetí byli za předání soudu bez dalších podmínek a nakonec se prosadili čtvrtí, požadující předání NKVD za účelem řádného vyšetření. Komise došla k závěru, že vina Bucharina a Rykova nedosahuje viny Trockého a Zinovjeva. V další části asi bylo se zápisem manipulováno. Následuje krátké usnesení ve smyslu předchozího textu, které je vzápětí odsouhlaseno hlasováním pléna. Pouze Bucharin a Rykov se hlasování zdržují, zatímco ostatní jsou pro přijetí.


Diskuzi začíná Sarkisov3. Sype si popel na hlavu za ‚Šachtinský případ‘ a všude okolo vykukují trockisté a další nepřátelé. Ale popisuje případy, které vypadají tak podivně, že by je těžko někdo vymyslel. Kromě toho, jeho vyprávění o charkovských trockistech vcelku ladí s dřívějším Postyševovým příspěvkem. Jedna možnost je, že již začíná hon mezi svými, druhá možnost, že trockisté skutečně představovali vážný problém.

Příspěvek Gurjeviče4 se zabývá nevyužíváním výrobních kapacit a s tím spojenými souvislostmi. Má za to, že podmínkou pro zlikvidování nepřátel jsou vysoké požadavky na lidi, stejně tak se musí dbát na přesné dodržování technologických postupů, udržování pořádku na pracovišti a dodržování zásady bezpečnosti a hygieny práce. Tento čistě technický a velmi konstruktivní příspěvek je napaden Postyševem. Prý je v něm málo sebekritiky.

Do diskuze se přihlásil Bagirov, člověk pocházející z prastaré a slavné rodiny. Mluví o tom, že za problémy s trockisty je přezírání vlastních lidí. Uvádí havárie ropného průmyslu Azerbajdžánu, a to, že původně z nedbalosti obvinění lidé se sami přiznávají k diverzní činnosti. Kromě toho píše o záměrném upouštění plynu z ropných ložisek. (To snižuje cenu ložiska, protože to znamená ztrátu tlaku, který vytlačuje ropu na povrch.)

(Tento zápis vyvolává otázku, nakolik jsou uváděná sebeobvinění pravdivá a nakolik v tom hrají roli další zájmy. Všimněme si, jak spisovatel Alexandr Buškov v knize Ledový trůn popisuje Berijovy kroky proti údajným německým agentům za druhé světové války. Prostě někteří lidé mohli chtít své vlastní prohřešky skrýt pod pojem ‚diverzní činnost‘, kalkulujíce na jiného vítěze probíhajících událostí.)

Občas se se svými poznámkami přidává Stalin. Tyto poznámky jsou vyloženě rozumné a konstruktivní. Následně se ve své řeči Bagirov mnohokrát na Stalina odkazuje, až to skutečně vypadá jako pochlebování. Potom hovoří o dohodě trockistů a musavatistů (azerbajdžánští nacionalisté), která měla vést k osamostatnění Azerbajdžánu. (Zase nic nového, to se podařilo o půl století později.) A nebyl by to Sovětský svaz, aby po jakémsi vyšetřování jistý řídící pracovník úspěšně zatajil jeho závěry. Teprve, když ho zavřeli, závěry vylezly na světlo boží. Příchylnost azerbajdžánské inteligence k Turecku vypadá také docela reálně, inteligence vždy a všude vyniká širokými obzory s konvenčními klapkami na očích. Strana nemá nové lidi, její základnu tvoří z velké části původní spojenci bolševiků, přijatí za členy bez prověřování. Ani pozdější prověrky je z řad členů nevyloučily.

Zavjenjagin mluví o rozvoji průmyslu a upozorňuje, že přes veškerý pokrok je v sovětských továrnách podstatně více nepořádku a mají vysoké neproduktivní náklady. Jelikož takové záležitosti a kvalita se nepovažovaly za důležité, úspěšně se do tohoto prostoru usadili záškodníci. Uvádí příklady z velkých staveb, kde politicky agilní jedinci vytvářejí dílo, které je vzápětí nutno za velké peníze předělat. Popisuje další podivnost. Kdesi se objevilo pravidlo, že nelze přijímat do zaměstnání místní lidi.

Ruchimovič5 vzpomíná na zemřelého Ordžonikidze a jeho vyprávění je zajímavé. Je o historii kolem spouštění jakýchsi průmyslových závodů, o tom, že teprve zkoncentrováním prací se dosáhlo alespoň částečných cílů. A také o tom, jak rychle šéfové měnili místa, jak rychle se cíle ztrácely, jak se zodpovědnost přenášela výše a výše a ztrácel se při tom rozum. Prostě ony protistátní živly bylo možno nacházet kdekoliv ve společnosti (stačilo vhodné zvětšovací sklo) a ten nález byl zcela nezpochybnitelný. Trockisté mu také vylézají zpod prstů na všechny strany.

Antipov6 a ‚jeho‘ bandité a nepřátelé, vedení lidového komisariátu není na patřičné výši, formální kontroly, sebekritika a nedostatečná tvrdost. Zkrátka ohraná píseň.

Pachomov7 je dalším z řady tlučhubů. Odhaluje nedávné přátele jako nepřátele, a ti jeden za druhým, lapidárně řečeno ‚padají do vězení, jako Němci do krytu‘. V jednu chvíli Stalin zřejmě nejprve zaklel (v zápise je uvedeno „replika nezachycena“), potom reagují i další (Bagirov a Molotov) a následuje Stalinova otázka „Bovin je také zatčen?“ (jméno není podstatné). Molotov se ptá „Je zatčen po právu?“ a Pachomov hrdě pokračuje, že má spisek se 77 podezřelými, z nichž jsou dvě třetiny zatčených; ze sálu se přitom ozývá smích (on většinu z nich přejde). Na to Stalin reaguje podle chruščovovských ‚klasiků‘ pobídkou k ‚intenzívnější práci‘, zatímco podle mě čistě ironicky: „Nějak málo!“ Pachomov za všeobecného veselí v sále odpovídá „Soudruhu Staline, říkal jsem vám, že to je teprve začátek. To, soudruzi, svědčí o tom, že řízení celé vodní dopravy je ve velkém zasaženo …“ A ve stejném duchu pokračuje dále. Uvádí příklad kohosi dalšího, nějakého Bronštejna, a ten nyní nepracuje, ale bručí v base. „My teprve teď vidíme, že to byl záškodník!“ Molotov se ptá „A dříve jste to neviděli?“ a o chvilku později „Dokonce jste ho navrhl na vyznamenání!“

A Pachomov má další problém. Generálkovaný parník jménem ‚Rykov‘, který už nebude ‚Rykovem‘ (ze sálu mu se smíchem radí, aby ho potopil), odvážeje cizí delegaci, měl na moři poruchu a přijel do cíle pozdě. Samozřejmě, že dokaři dopadli zle. Pachomova ovšem napadlo udělat z toho zase politiku. Vedoucí doku, jakýsi Capenko, měl tu smůlu, že se na něj Pachomov zaměřil. Pracuje nyní v rybném průmyslu, obhajuje ho Gamarnik, že prý pracuje dobře.

Pachomov si chytře uvědomil, že ti zatčení měli své lidi, které je potřeba také odhalit. Mluví o neamerické činnosti – pardon, nesovětské činnosti, opravdu to tam je a týká se to dalšího nešťastníka, tentokráte z Machačkaly, jakéhosi Zofa. Nepřátele jsou i mezi naftaři a rybáři. Hlídejte je všechny! Nakonec jednoho agenta chytil za gatě, když se ten pokoušel vynést z lodě bělogvardějskou literaturu dovezenou ze zahraničí. Do jeho řeči se vkládají Stalin a Molotov a snaží se usměrnit a ‚zklidnit‘ řečníka. Pachomovovi oponuje Kosior a následně si slovo bere Kaganovič a žádá ho o vysvětlení, proč je pod jeho vedením tolik nehod. Lidový komisař Pachomov začíná o tom, že on osobně vybírá kapitány a bude vybírat i mechaniky. Oznamuje, že končí, ale ještě přidal poznámku, že on se sám osobně seznamuje s technikou, dokonce někdy i násilně, což vyvolalo chechot celého sálu (uvedeno v zápise).


Nastupuje nejmenší, ale ne významem – Ježov. Hned na začátku upozorňuje, že i když mluvili zástupci jen dvou resortů (Molotov a Kaganovič), neznamená to, že nepřátelé jsou jen tam, nebo že by jich jinde mělo být méně. Je jich spíše více.

Zde hovořící představitelé resortů, a dokonce i lidoví komisaři, nepochopili daný problém. Neanalyzovali situaci a nejsou schopni říci, co budou dělat, aby se chyby neopakovaly. Příčinou je ‚resortovitost‘, taková ta zatuchlost, kdy je bolševizmus nahrazen feudálními knížátky. ‚Resort‘ je zástěrkou pro krytí osobních pochybení a samolibosti. Vyšetřování nešvarů je záležitostí NKVD, ale závěry z vyšetřování již nikdo nečte. Existuje i snaha nevynášet problémy z úřadů ven. Když se přece jen něco prozradí, úřady se vyšetřování brání. Potvrzuje to i Stalin. Správný záškodník pracuje většinou dobře, pouze se koncentruje na nějaký úder. Stalin to zase potvrzuje.

Ježov přechází k jednotlivým resortům a uvádí výsledky své, nyní teprve pětiměsíční práce. Odsouzení, někteří i k trestu smrti. Komisariát lehkého průmyslu 141 lidí, potravinářství 100 lidí, místní průmysl 60 lidí. Po nevinné předehře komedianta Pachomova přichází těžká váha.

Rozebírá situaci financí a bank. Předseda Státní banky Marjasin, místopředseda Arkus a šéf Prombanky Tumanov jsou odhalení jako trockisté manipulující s penězi. Arkus udává Jevdokimova (z resortu mlékárenství). Molotov se ptá, Ježov odpovídá: Arkus měl vypovědět, že za ním přišel Jevdokimov s tím, že potřebuje pro organizaci 30 tisíc rublů. Chtěl je vzít z resortu mlékárenství. Nakonec je i dostal. No nazdar, to chce hroší kůži, Jevdokimov je na tomto plénu přítomen. Nereaguje. O zaúčtování těch peněz ovšem Ježov neví nic. (Tady vyvstává otázka, jestli to později zjistil, protože až do té doby, než budou známy podrobnosti zaúčtování těchto peněz, se může jednat jen o pomluvu. Ale to nevíme a Jevdokimov je zticha.) A Ježov mluví o dalších podrobnostech. Nakonec vyčísluje škody na 7 miliónů rublů, zahrnující i ‚přilepšení‘ pro Marjasina a Arkuse. Následuje projev o dalších trockistech a nepřátelích, ale spíš mám dojem, že je to o zájmových skupinách. Další na řadě jsou odbory, konkrétněji záležitosti sociálního pojištění. No, tady je peněz také dost. Diskuze se rozvíjí okolo náměstka lidového komisaře Vladimirova, kterého diskutující označují za podvodníka. Hned poté Ježov rozebírá práci Pachomova a říká, že prakticky všechny lodě a obchodní flotily jsou pod vlivem pravičáků nebo trockistů. Vše je pod vedením Rykova a Tomského. Že to asi byla hodně ošklivá zatuchlina, je nasnadě, ale – vždyť je to Ježov! Přečtěte si jeho charakteristiku v životopisu na konci této knihy. Potom si řečník vezme za cíl Lidový komisariát lehkého průmyslu. Říká, že s ním ještě pořádně nezačali a už mají 141 odsouzených, z nichž někteří již byli popraveni. Hrůzné je, že se hlasy ze sálu přidávají, oni ještě netuší, jak výkonný Ježov je. A Ježov prochází další a další úřady, a všude je to stejné.

Nemohu vynechat poslední odstavec. Ježov v něm říká, že nelze vše lze svalovat na trockisty, protože jsou nepočetní. Ale když se na ně nedá pozor, „budou nám dělat problémy“. Ježov prostě v tuto chvíli nedohlédl na konec cesty, na kterou vykročil.


Další vystupuje Ejche. Trockisty a záškodníky má napáskované v rukávu, ale ještě více se věnuje tomu, čemu se říká šlendrián a byrokracie. Vystupuje Ljubimov8, reaguje pouze na Ježova. V zásadě nic zajímavého neřekne, je to taková omáčka, že „my jsme, pán Bůh zaplať, nebyli na tom až tak zle …“ Potom je tam cosi o tom, že kohosi zbavili funkce, protože neměl jiskru v očích! (Molotov se podivuje). Nakonec ale zase tahá špióny jako kouzelník z klobouku, i nějaké polské. Jakýsi Gromov. Ukazuje se, že není komunista, stranický průkaz vzal svému bratrovi, kromě toho u něj prý našli portréty Trockého, Zinovjeva, Kameněva a Nikolaje s carevnou. Na to samozřejmě ihned zareagoval sál. Levčenkův9 referát je stejná píseň o lajdáctví a o tom, jak se šetřilo. Dovedu si představit, jak se vzájemně plácali po ramenou, až z toho byly problémy. Mikojan10 je jako přes kopírák. Kalmanovič11 mluví o pastevectví a sovchozech a stěžuje si na složitost financování, jsou stále ve ztrátě. Buďonnyj napovídá cosi o břídilství a o nějakém neobvyklém přilepšování, ozývají se také další. Molotov připomíná, že od řídících pracovníků se neočekávají technické znalosti, ale schopnost udělat pořádek v organizaci.

Vorošilov začíná referát tím, že „nepřátelé již pronikli hluboko do našeho socialistického hospodářství“. Vzápětí poznamená, že aby do budoucna nepřátelům nedali šanci, všichni předřečníci slíbili změnit svoji práci. Podotýká, že by bylo velmi dobré, kdyby se to podařilo splnit alespoň na 95 % a třeba i v delším časovém horizontu. Velkou roli hraje osobní pohodlí a různé nepěkné vztahy. Hned nato vytáhne z klobouku agenta – konstruktéra houfnice. Jinak prý nepřátel v rezortu moc nemá. Popisuje historii boje s trockisty v armádě. Jako hlavní exponenty Trockého mezi generály jmenuje Primakova12, Putnu13, Turovského, Šmidta, Sablina a Zjuka. Uvádí také dva případy, majora Kuzmičeva a generála Šmidta. Oba nejprve napsali dopis Vorošilovovi o své nevině a o pár dní později se přiznali. Jeden z nich k pokusu o atentát na Vorošilova. Je otázkou, co si o tom myslet. Nepříliš příjemný pocit zůstává i po komentáři k Primakovovi a Turovskému. V podobném duchu pokračuje dál. Podle Sokolňikova prý měl Trockij slíbit Hitlerovi, že jeho lidé aktivně půjdou do poraženectví. Vorošilov sype ze sebe statistiku vojska, hromady procent a počtů.

Po jeho projevu předsedající ukončuje diskuzi a na závěr předává slovo Molotovovi. První odstavec cituji: „Soudruzi! Musím se přiznat, že když jsem poslouchal diskuzi, nejednou mě napadlo, že můj referát zaměřený na průmysl a řadu státních organizací se nedostatečně věnoval otázkám, na které bylo potřeba se zaměřit. V řadě případů, poslouchaje řečníky, bylo možno dojít k závěru, že naše usnesení a naše referáty prošly mimo uši řečníků.“

V dalším části sice mluví také o záškodnictví, ale poznamenává, že to je pouze začátek. Říká, že ve svém referátu se zjevně nedostatečně věnoval přípravě a výběru pracovníků a metodám řízení práce. V prvé řadě, kdo se chce vzdělávat, vzdělává se – u přátel i nepřátel, doma i za hranicemi. Druhý bod je o naslouchání lidem. Třetí bod je o čestném vztahu ke státu a o skromnosti, jenomže šéfové se nafukují. Sice jsme je soudili, ale málo čeho jsme dosáhli. Získáváme slavnostní prohlášení o spouštění závodů, ale ve skutečnosti se výroba zahajuje třeba o měsíce později. Připomíná Stalinův referát z roku 1928 o práci ÚV a dalších vysokých i nižších funkcionářů strany jako příčiny Šachtinského případu. Říká, že lidové komisaře lehkého průmyslu a vodní dopravy dostal do těžké situace, když po nich chtěl odhalit alespoň jednoho záškodníka. Neodhalili nikoho, ale našla se jich spousta, lidoví komisaři dokonce odhalení bránili. Příčinou je politická krátkozrakost. Chápou vedoucí činitelé, co je vůbec jejich práce? Pokud ne, není to vedoucí, ale byrokrat a hodnostář. Uvádí, že nedávno byly v nějakých záležitostech vyslány tři vyšetřovací komise, a nic vlastně nezjistily. Příčinnou havárií je prý zanedbanost, ale kdo tedy za to může? Kde je hranice záškodnictví? Když nejsou stanoveny meze, nelze požadovat odpovědnost. To znamená, že jsme špatně politicky vzdělávali své lidi a nechápeme odpovědnost za svoji práci. Pokud tady nepokročíme, bude zle. Nelze se vymlouvat, že byl někdo dosazen do funkce vyššími stranickými orgány, každý musí být prověřován v rovině, kde pracuje.

(No, Molotove, taky se zkus vžít do postavení těch dole, uvědom si tlak a moc vyšších orgánů, sice rozumím, co říkáš, ale taky chápu ty dole, Tvoje pojetí bolševizmu je hezké, jenomže vše má své meze. Vůbec, Molotov, člověk velmi pracovitý a inteligentní, občas připomíná Franze Josefa. Franz Josef přivedl říši k rozpadu a zůstal na něm mimo jiné stín Talerhoffu. Pokud Molotov pracoval pod taktovkou Stalina, bylo vše v pořádku a vykonal ohromný kus práce. Pokud se dostal jen trochu z jeho dosahu a konal podle svých rozhodnutí, často z toho žádná sláva nekoukala. Byly doby, kdy mu i hrozilo zatčení, a asi zcela bezdůvodné to nebylo. Molotov měl štěstí, že ho Stalin stačil včas ‚usměrňovat‘ a odpouštět mu jeho hříchy. Podobně za války přebíral Molotovovu práci postupně Berija a teprve tak se dařilo zlepšovat hospodářskou situaci a dodávky zbraní. Stejně tak se ‚jaderný projekt‘ pohnul teprve poté, co Berija v čele příslušné komise nahradil Molotova.)

Poznámky

Molotov pokračuje: Společnost musí pracovat se všemi svými členy. Tedy i trockistům lze poskytnout významné funkce, ale musí se kontrolovat. Chyby jsou lidské, jen se musíme snažit jich dělat co nejméně. Blíží se válka a nepřítel chystá všechny své síly. My musíme využít všech možností, co máme.

Po Molotovově referátu je krátká diskuze a několik návrhů na změny. Následuje rezoluce dlouhá 9 stran, je to opakování předešlého.

1John D. "Jack" Littlepage, autor knihy In Search of Soviet Gold,

viz en.wikipedia.org/wiki/Jack_Littlepage.

2Albert E. Kahn (en.wikipedia.org/wiki/Albert_E._Kahn) byl synovcem slavného ‚architekta pětiletek‘ Alberta Kahna. Společně s M. Sayersem autor knihy The Great Conspiracy: The Secret War Against Soviet Russia

kniha viz stalinism.narod.ru/vieux/sayers/sayers00.htm

3Sarkisov Sarkis Artěmjevič (1898-1937) byl z rodiny duchovního, sám dokončil kněžský seminář v Arménii. Od roku 1917 bolševik, člen městského výboru strany, v roce 1918 členem Prezídia Bakinského městského výboru strany, redaktor a tajemník městského výboru strany. Na pozicích Trockého, radikál. Od roku 1921 je vedoucím Organizačního oddělení petrohradského gubernského výboru strany. V roce 1925 vedoucím Oddělení tisku Severokavkazského výboru, roku 1927 za opoziční postoje a agitaci vyloučen z VKS(b), pracoval na hospodářských funkcích (výkup obilí). V roce 1933 1. tajemníkem Doněckého oblastního výboru KS Ukrajiny a člen Politbyra KS Ukrajiny, roku 1934 kandidát ÚV VKS(b), řídí kombinát Donbasugoľ (uhelné doly), v létě zbaven všech funkcí a 25. 8. 1937 zatčen, během výslechů asi mučen. Odsouzena a popraven 12. 4. 1938 (je uveden i termín 1. 9. 1937).

4Gurjevič Alexandr Josifovič (1896-1937), od roku 1927 člen Ústřední kontrolní komise VKS(b), v roce 1930 členem prezídia NSNH, roku 1932 náčelníkem Hlavní správy hutnického průmyslu a roku 1936 náměstkem lidového komisaře těžkého průmyslu SSSR a Gosplanu SSSR. Zatčen 7.7.1937, odsouzen a popraven 30.10.1937.

5Ruchimovič Moisej Lvovič (1889-1938) od roku 1924 člen ÚV, v roce 1925 předsedou NSNH Ukrajiny, roku 1926 místopředsedou NSNH SSSR, v roce 1927 členem Orgbyra ÚV, roku 1930 lidovým komisařem dopravy SSSR, od roku 1931 vedoucím trustu Kuzbasugoľ, v roce 1934 náměstek lidového komisaře těžkého průmyslu SSSR, v roce 1936 lidovým komisařem obranného průmyslu SSSR. Zatčen 18. 10. 1937, odsouzen k trestu smrti a popraven 29. 07. 1938.

6Antipov Nikolaj Kirilovič (1894-1938) v létech 1918 až 1920 ve vedení Petrohradské VČK, roku 1924 členem ÚV VKS(b), v roce 1926 tajemníkem gubernského a Severozápadního výboru strany, od roku 1928 lidovým komisařem pošt a telegrafu SSSR, v roce 1931 náměstek lidového komisaře dělnicko-rolnické inspekce SSSR a člen Ústřední kontrolní komise VKS(b), roku 1934 náměstkem lidového komisaře a o rok později lidovým komisařem kontroly SSSR a zároveň i místopředsedou vlády. Zatčen 21. 06. 1937, odsouzen a popraven 29. 07. 1938.

7Pachomov Nikolaj Ivanovič (1890-1938) pocházel z rodiny přístavního dělníka z Taganrogu, od roku 1902 pracoval v řemeslných dílnách. Od roku 1909 pracoval v taganrogské huti, v roce 1912 členem RSDDS, následující rok za revoluční činnost propuštěn a v roce 1915 zatčen. V roce 1916 v Melitopoli, tam se v prosinci 1917 stal předsedou Sovětu dělnických a vojenských zástupců. V roce 1918 sloužil v DRRA, v roce 1919 byl komisařem divize, roku 1923 byl předsedou Brjanského gubernského výkonného výboru, v roce 1926 náměstkem tajemníka Ústředního výkonného výboru SSSR. V roce 1928 se stal předsedou gubernského (krajského) výkonného výboru Nížního Novgorodu (Gorkij) a roku 1934 lidovým komisařem lodní dopravy SSSR. Zatčen v dubnu 1938, odsouzen za ‚špionáž‘ a popraven.

Podle wikipedie posmrtně nositel Stalinovy ceny 3. stupně za významné vynálezy a vylepšení práce za rok 1951, ale nevím, nejedná-li se o někoho jiného.

8Ljubimov Isidor Jevstignějevič (1882-1937) Z rolnické rodiny, po škole pracoval jako rolník a krejčí. V roce 1896 byl v učení, roku 1899 pomocníkem učitele, v letech 1900 až 1903 absolvoval kněžský seminář v Kostromě a začal se věnovat revoluci. Od roku 1903 učitel a bolševik. Pr ‚nespolehlivost‘ v roce 1905 vyhozen, potom už pouze stranická práce – byl odpovědným vedoucím voleb do Státní dumy ve Vladimirské gubernii. V roce 1908 zatčen a byl pod dozorem policie. 1919 pracuje v odborech tiskařů, potom zatčení a vyhnanství. 1915 mobilizován, 1917 s Frunzem v Minsku. Ještě před říjnovou revolucí v čele Ivanovo-Vozněsenska, kde organizuje velkou stávku. Byl ‚pravou rukou‘ Frunzeho. Roku 1920 předseda Rady lidových komisařů Turkestánu, V roce 1921 s Frunzem válčí na Krymu, po smrti Frunzeho a sebevraždě jeho ženy se s Vorošilovem a Jenukidzem stal pěstounem jeho dětí. V letech 1926 až 1930 organizoval družstevní hnutí, od roku 1927 člen ÚV, v roce 1930 náměstek lidového komisaře zahraničního obchodu SSSR a obchodní zástupce v Německu. Od roku 1932 lidový komisař lehkého průmyslu. Zatčen 24. 9. 1937 za události v městě Vičuga, když krátce po jeho nástupu do funkce lidového komisaře došlo k velké stávce, kterou mu Ježov hodil na krk). 27. 11. 1937 odsouzen a popraven.

9Levčenko Nikolaj Ivanovič (1894-1938), náměstek lidového komisaře spojů SSSR. Zatčen 30. 11. 1937, odsouzen a popraven 25. 04. 1938.

10Mikojan Anastas Ivanovič (1895-1978) byl z arménské rodiny, studoval na duchovním semináři, 1914 – dobrovolník v armádě, roku 1915 pro nemoc demobilizován, vstoupil k bolševikům a odtud 1916 rovnou do duchovního semináře. Zúčastnil se bojů a diplomatických jednání v Zakavkazí, koncem 1919 v Moskvě a 1920 zase v Zakavkazí. Roku 1922 tajemník Jihovýchodního byra ÚV RKS(b), od roku 1923 člen ÚV, v roce 1926 lidový komisař obchodu, roku 1930 lidovým komisařem zásobování a od roku 1935 je členem Politbyra VKS(b). V letech 1937 až 1964 byl místopředsedou vlády, kromě toho v roce 1938 lidový komisař potravinářského průmyslu a zároveň zahraničního obchodu. Na 19. sjezdu KSSS v roce 1952 se stal členem Prezídia KSSS. V roce 1953 ministrem obchodu SSSR a v letech 1964-1965 byl předsedou Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR.

Držel se Stalina, ale Stalin jej nehodnotil dobře. Na 19. sjezdu ho vyřadil z nejužšího vedení. Zato jeho bratr Artjom je slavný letecký konstruktér, který společně s M. I. Gurjevičem a V. A. Romodinem zkonstruovali letadla MiG-1, MiG-3, MiG-15, MiG-17, MiG-19, MiG-21, MiG-23 a MiG-25.

11Kalmanovič Moisej Josifovič (1888-1937) byl v roce 1918 náměstkem předsedy výkonného výboru Běloruska, členem Rady obrany a lidový komisař zásobování Litevsko-Bělorusské sovětské socialistické republiky a člen Politbyra KS Litvy a Běloruska. V roce 1920 působil na Ukrajině, později na Sibiři. V roce 1927 členem Ústřední kontrolní komise VKS(b), roku 1929 náměstkem lidového komisaře zemědělství a předseda Státní banky, od roku 1930 kandidát ÚV, v roce 1934 lidovým komisařem sovchozů SSSR. 11. 6. 1937 zatčen, 27. 11. 1937 odsouzen k trestu smrti a popraven.

12Primakov Vitalij Markovič (1897-1937) byl syn učitele z okolí Černigova. Brzy osiřel, od roku 1914 bolševik, v roce 1915 byl za ukrývání zbraní odsouzen na doživotí na Východní Sibiř. Po únorové revoluci člen Kyjevského bolševického výboru a poslanec na II. Všeruském sjezdu Sovětů za Černigovskou gubernii. Velel oddílu při útoku na Zimní palác a při potlačování povstání generála Krasnova. V lednu 1918 zorganizoval dobrovolnický pluk v Charkově bojující na straně Ukrajinské sovětské republiky. Na podzim organizuje Ukrajinskou sovětskou armádu a jeho pluk se přeskupuje na brigádu a divizi. V roce 1920 velel jízdnímu sboru, v roce 1923 se učí, v roce 1925 jako poradce v Číně, roku 1927 vojenský atašé v Afghánistánu, kde také velel zvláštní spojené Afghánsko-sovětské operaci. V roce 1930 vykonával funkci vojenského atašé v Japonsku. V roce 1931 velel sboru, okruhu a potom zástupce velitele okruhu. 1936 zatčen a 1937 odsouzen v případu antisovětského trockistického vojensko-fašistického spiknutí k trestu smrti a popraven.

13Putna Vitovt Kazimirovič (1893-1937). Syn litevského rolníka, roku 1915 povolán do armády, bojoval v 1. sv. válce. 1917 velí praporu a vstupuje do RSDDS(b). V dubnu 1918 vstoupil se svým praporem do DRRA, později komisař a velitel vojsk, účastní se bojů proti Kolčakovovi. Potom bojuje proti Polsku, potlačuje kronštadtské povstání a rolnické vzpoury. Studuje na vojenské akademii a dotahuje to na velitele sboru. V roce 1923 v Číně jako velitel skupiny vojenských poradců, V letech 1927 až 1930 jako vojenský atašé v Japonsku, Finsku a Německu. V roce 1930 velitel Dálněvýchodní armády a vojenského okruhu a roku 1934 zase vojenský atašé ve Velké Británii, 1936 odvolán do SSSR a zatčen, 1937 odsouzen a popraven.

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500