Hoří oheň, hoří

zpět

03.02.2018

Prozatímní, zmizte!

U každé Velké Historie, která je grandiózní událostí mimořádných rozměrů kdekoliv a kdykoliv, je obvyklé, že se v ní pomíchá vše: tragédie s komedií, krev, slzy i radost …

V souladu s tímto pravidlem je, že to, o čem jedni hovoří jako o Říjnové revoluci, druzí označují za říjnový puč, bylo dopracováno, posouzeno, promyšleno a nakonec odsouhlaseno nikoliv na ‚velitelství revoluce‘ ve Smolném paláci, ale v klidném a pohodlném prostředí bytu. A to v bytě člověka, který tuto revoluci, tento převrat, kategoricky odmítal.

Přesně tak to bylo. Poslední zasedání Vojenského revolučního výboru bolševiků probíhala v bytě právě toho menševika Suchanova, který vedl práce na ‚Rozkazu č. 1‘ a s bolševiky měl vztah asi jako kočka se psem. Ale zato jeho zákonná manželka byla zcela na straně bolševiků a pro rozhodující schůze a lepší utajení poskytla svůj byt. Bylo to zařízené v nejlepších intencích ženské lsti: Suchanovová, chytrá lištička, trvala na tom, aby se manžílek neplahočil z práce domů přes půlku města a zůstával tam přes noc – prý aby se nevysiloval. Není vyloučeno, že přitom, něžně hladíc manžela po temeni, vrněla něco jako: „Kocourku, ty jsi prostě povinen šetřit svoje síly, nové Rusko tě potřebuje, buď rozumný …“ Ženy takovéto vylomeniny zvládají mistrovsky.

Ale ať už umlouvání vypadalo jakkoliv, Suchanov se podřídil a nocoval vzdálen od domácího krbu. Kdesi se po nocích scházel Vojenský revoluční výbor! Když se to později dověděl Suchanov, strašně se na manželku rozzlobil. Soudě podle toho, co víme o této společnosti – revolucionářích, liberálech, demokratech – lze vcelku s jistotou tvrdit, že soudruh Suchanov by stokrát lépe přijal a překonal manželskou nevěru, než zradu politickou. Ale kdo se ho ptal?

A nyní mi dovolte, abych uvedl další senzaci. Třeba to i víte, ale pro mnohé to bude ohromující zpráva. Bolševický převrat vlastně proběhl nikoliv 25. října (7. listopadu podle gregoriánského kalendáře), ale už 21. října!

Stalo se to právě tak. 21. října po jednání a usnesení petrohradská posádka uznala sovět za nejvyšší orgán moci a za svého přímého nadřízeného potvrdila bolševický Vojenský revoluční výbor. Potom už Kerenskému & spol. zbylo jen zhasínat světla a umývat sklenice. K dispozici jim totiž v Petrohradě zůstalo několik set lidí (maximálně tisíc). Ve srovnání s petrohradskou posádkou to byla kapka v moři, jen nějaký ten prvok viditelný ne v každém mikroskopu …

Pikantní a humorné je to, že toto rozhodnutí posádky považovali za jakýsi nesmysl, jak ‚prozatímní‘, tak i bolševici! Důvodem bylo, že podobných rezolucí a prohlášení se objevilo v té době mnoho. A nějaký čas, čtyři dny, vše pokračovalo, jako obvykle. V Zimním paláci žvanil Kerenskij, v Smolném se zabývali aktuálními událostmi. Jak napsal ve svých pamětech Suchanov, „Sovět se tradičně nepovažoval za mocenský orgán a vláda se tradičně nepovažovala za čistokrevnou rekvizitu …“

Následující čtyři dny, upřímně řečeno, se podobaly nejspíše špatné frašce. Dvacátého druhého října se delegace Vojenského revolučního výboru přihlásila na hlavním štábu Petrohradského vojenského okruhu u plukovníka Polkovnikova (pravděpodobně, soudě podle příjmení šlo o potomka nevolníků patřících kdysi jakémusi plukovníkovi) a žádala o právo přezkoumat všechna nařízení velitelství posádky a odsouhlasit je. Polkovnikov je poslal kamsi a delegáti se v klidu vzdálili – ovšem ne na udanou adresu, ale do Smolného paláce. A nic zvláštního se nestalo. Všichni se zabývali schůzemi, zasedáními, rezolucemi a jiným klábosením.

Dvacátého čtvrtého si stateční junáci Kerenskij s Polkovnikovem usmyslili provést konečně rozhodující úder proti bolševikům. Nejvyšší čas … Ale ať si nikdo nemyslí, že posbírali několik set věrných vojáků, posílili je obrněnými vozy a pochodovali na Smolnyj …

Nic ani vzdáleně podobného. Jako obvykle, Kerenskij prostě blbnul. ‚Rozhodující úder‘ spočíval v tom, že desítka holobrádků-kadetů s komisařem v čele vtrhla náhle do redakce bolševických novin Rabočij puť [Dělnická cesta] a Soldat [Voják] a oznámila, že vydávání obou publikací půjde k čertu. Nesetkali se se sebemenším odporem především proto, že bolševičtí novináři prostě z úžasu skoro popadali na podlahu. Nedovedli si ani představit, že dosud existuje vláda Kerenského a velitel Polkovnikov. Byli přesvědčeni, že jedinou silou nyní je Vojenský revoluční výbor …

Uražení kadeti začali cvakat závěry pušek a bolševici se rozhodli nepárat se s usmrkanci, pokrčili rameny, vzali kabáty a odešli do Smolného paláce, stále se ještě nemohouce vzpamatovat z překvapení. Junkeři poničili matrice, připravené k tisku, roztrhali vytištěné noviny, na památku se uprostřed tohoto nepořádku vyfotografovali (fotografie se zachovala), zapečetili redakci a s pocitem dobře vykonané práce odešli. A tím skončila všechna ‚drastická opatření‘.

Vojenský revoluční výbor takové vtipy neskousl a nařídil plnou bojovou pohotovost. V tuto chvíli začalo jít do tuhého. Z Kronštadtu vyrazili torpédoborce s revolučními námořníky (ve většině případů nikoliv bolševickými, ale eserskými, anarchistickými) a výtržníky. Námořníci, vojáci a dělníci z Rudých gard začali tiše obsazovat různé strategické body: mosty, telefonní ústřednu, nádraží. K Nikolajevskému mostu se blížil křižník Aurora a zakotvil. Kerenskij poslal na křižník rozkaz, aby okamžitě odplul. Na křižníku, jak si můžete domyslet, si s ním vytřeli …

Teprve nyní Kerenskému začínalo docházet, že situace je na bačkoru a začal vysílat posly, kam to jen šlo: ke kozáckým plukům, k jednotkám obrněných vozů a do důstojnických škol a žádal, aby vše, koně i zbraně, jak se říkávalo ve středověku, okamžitě vyrazily na obranu vlády a jeho osobně.

Na vyražení nikdo ani nepomyslel …

Igor Bunič, zajímavý autor (ale někdy náchylný k nejnespoutanější fantazii), svého času podrobně líčil, jak říjnový převrat provedla zlovolná němčura. Napsal o tom celý fantastický román: z Německa prý přivezli loď plnou pušek a děl a zajatí Němci, oblečení do ruských vojenských kabátů s rudými pentlemi, neuměle křičeli rusky a jakoby bolševici zaútočili na Zimní palác …

Bohužel, to není nic jiného než špatná fantazie. Za prvé je zcela nepochopitelné, proč do Ruska až z Německa tahat pušky a děla – v Petrohradě tohoto dobra byly hromady. Za druhé, a to je mnohem důležitější, v tehdejších podmínkách, kdy Zimní palác chránilo jen asi padesát příslušnic ženského praporu a několik kadetů, nebylo vůbec nutné tahat k tomu nějaké Němce. Vojenský revoluční výbor i bez zajatých teutónů měl ohromné síly.

A samozřejmě, že žádný ‚útok‘ na Zimní palác se nekonal. Stejně jako útok na Bastilu. Co se dá dělat, každá revoluce potřebuje krásné mýty, které jí přidávají na solidnosti a romantice. A nejen revoluce, podívejte se na oficiální portréty generálů a polních maršálů Evropy 18. století – nesou v sobě cosi mýtického. Tak to má být. Tak je to totiž hezčí.

Zimní palác vzbouřenci prostě postupně obsadili. Je to příliš velká budova a všechna ta okna a všechny dveře se prostě uhlídat nedaly, obránců bylo jen pár. A do paláce pomalu pronikaly zcela neorganizované tlupy vojáků a obyčejných lupičů, za vojáky jen převlečených. V těch dnech koupit vojenský stejnokroj nebylo těžší, než dnes koupit krabičku cigaret.

V první řadě však nešli svrhnout kapitalistické ministry, ale zaútočili na nejbohatší carské vinné sklepy. Nějakou dobu usmrkaní obránci Zimního paláce tyto agresory zatýkali a strkali je sálů, které zrovna byly při ruce, cpali je tam, co to šlo. Ale brzy bylo v Zimním paláci tolik lidu, že už je nestačili zatýkat, a útočníci na státní moc se pustili do nejlepších vín. Obránci mávli nade vším rukou a sami začali zdarma také ucucávat. Zachovaly se vzpomínky jednoho z nich, poručíka Alexandra Sineguba. Byl to takový banket …

Potom začali obránci pomalu mizet. První odešli ozbrojení dělostřelci z Konstantinovského vojenského učiliště. Po nich se sebrali kozáci. Sinegub je začal agitovat, aby zůstali, ale jejich velitel, podpraporčík, klidně odpověděl:

„Když jsme šli sem, tak nám navykládali pohádky, jako by zde bylo skoro celé město, všechny vojenské školy a dělostřelectvo, ale ve skutečnosti se ukázalo, že zde jsou: židé, baby a ve vládě je také polovina židů. Zatím ruský lid zůstal s Leninem. A vás tady Kerenskij, ani v noci na něj nechci myslet, nechal samotné.“

Tato jeho slova si Sinegub pilně zaznamenal a zachoval pro dějiny. Není známo, kolik toho vychlemtal udatný kozák, že se mu začalo zdát o židech (ve vládě Kerenského nebyl ani jediný). Ale co je jeden schopen navymýšlet si jen proto, aby se nemusel zapojit do boje za hlupáčka Sašku Kerenského.

Odešli i kozáci. Po Zimním paláci se potáceli opilí obránci i opilí útočníci. Nedivil bych se, kdyby se ukázalo, že pili společně – tak je to v Rusku zvykem …

Pryč jsou kadeti s kulomety, ženský prapor opustil barikády. Až tehdy události více či méně začaly odpovídat klasickému obrazu: Aurora okázale práskla slepým z kanónu, shromážděný dav se vrhl na Zimní palác a vzbouřenci zatkli několik rozklepaných individuí, kteří si říkali Prozatímní vláda.

A v tuto chvíli se začalo chlastat doopravdy!

Ovšem druhý den, když se k Zimnímu paláci přihrnula hromada místních lidí, kteří také znali tajemství vinných sklepení, začali bolševici jednat tvrdě. Přihnal se oddíl námořníků a za půl hodiny puškami rozstřílel vzácnou kolekci vín, která se zde hromadila skoro od alžbětínských dob. Zbytek vylili do kanalizace. Má duše je plna smutku a činí mi nadlidské úsilí udržet v ruce pero, když zde popisuji, jak do kanalizace proudem tekl stoletý francouzský koňak a červená vína z vinohradů v Bordeaux a Beaujolais. Rozděl se se mnou o můj zármutek, pozorný a citlivý čtenáři. Psychologickému obrazu lidí, kteří bez skrupulí spáchali takové barbarství, já vůbec nerozumím. Asi bychom měli věřit Buničovi, že to byli Němci – Rus by snad něčeho takového nebyl schopen.

Obecně tedy, Zimní palác byl jakž takž obsazen. Mimochodem, příběhy o tom, že při útoku byly znásilněny všechny ženy z ženského praporu (bylo jich několik desítek) jsou jen dalším výmyslem. Zvláštní komise moskevské městské dumy (neměla k bolševikům nejmenší sympatie) tuto historii začala ihned po událostech vyšetřovat a zjistila, že byly znásilněny jen tři ženy. To je samozřejmě smutné, ale jde o jednotlivé chuligánské excesy a nikoliv o organizované masové znásilnění …

Taková poznámečka. Legendu o tom, že Kerenskij unikl ze Zimního paláce v přestrojení za jeptišku, nevytvořili bolševici, ale samotní obránci Zimního paláce, rozzlobení na zbabělost svého vrchního velitele.

Ano, ano, tak to bylo. Za časů perestrojky se objevilo velké množství publikací, které revoluci označovaly jako převrat a které vysvětlovaly veřejnosti, že nebylo žádného hrdinského útoku na Zimní palác

To je pravda. Ale autoři těchto článků, kteří se horlivě snažili kopnout do mrtvého bolševického lva bolševika, ani nepomysleli, že uvedená situace má i druhou stranu mince: vláda Kerenského byla natolik neschopná, neužitečná a pohrdaná všemi, že na její pád nebyl zapotřebí ani pořádný útok, nebo nějaká, alespoň trochu vážnější vojenská operace …

Je zajímavé, že mezi obránci Zimního paláce bylo podle vzpomínek Sineguba mnoho židů – kadetů a poddůstojníků: Švarcman, Šapiro, Goldman, Meisner, Kan a další. Kmenoví ruští důstojníci se v těchto dnech chovali trochu jinak. Sinegub připomenul, že generální štáb ještě 19. října zorganizoval bezplatnou distribuci revolverů s náboji důstojníkům – pro boj proti bolševikům. Na Palácové náměstí si pro nagan1 přišlo nejméně tisíc důstojníků a bránit Zimní palác jich přišlo jen 134. Když se nad tím nesouladem čísel Sinegub naivně podivoval, jeho kolega z důstojnické školy Šumanov, mu to lapidárně vysvětlil.

„Ha, ha, ha, – poručík mě přerušil a dal se do smíchu. – No, to jsi naivní. Vždyť ti pánové hned po obdržení ty revolvery prodali. Dokonce se zmohli na to nafasovat je několikrát a pak utíkali a ptali se po bolševicích, jestli nekoupí tento dar na obranu Prozatímní vlády.“

Nadporučík Šumakov vůbec pány důstojníky nepomlouval, členové Vojenského revolučního výboru později vzpomínali, jak zorganizovali hromadný nákup těchto revolverů přímo na Něvském prospektu2. Páni důstojníci, modrá knížata! Spravte si výložky, poručíku Golicyne3

Komisař VRV Sladkov s oddílem šesti lidí ještě před úplným obsazením Zimního paláce též obsadil Admiralitu a bez sebemenšího odporu zatkl několik set důstojníků hlavního štábu námořnictva. Všichni poslušně odevzdali revolvery a kordy a deklarovali neutralitu.

Důstojníci z dalších dvou štábů – Generálního štábu a hlavního štábu Petrohradského vojenského okruhu – ještě několik dní před převratem přivezli do kasáren Pavlovského pluku hromadu alkoholu a zákusků, zasedli – a vyhlásili neutralitu. Šlo o to, že zástupce náčelníka Generálního štábu generál Potapov byl starým dobrým přítelem významného bolševika M. S. Kedrova. Krátce před převratem Kedrov k němu přivedl člena VRV Podvojského, obě strany si hezky popovídaly a nakonec ani Generální štáb, ani ministerstvo války nehnuli na pomoc Kerenskému ani prstem. Za sovětských dob se Potapov (už v Rudé armádě) vychloubal svými zásluhami a hrdě napsal: když se po Říjnu zaměstnanci mnoha ministerstev rozprchli, nebo sabotovali pokyny nové vlády, ‚zářivou výjimku představovalo Ministerstvo války, jehož činnost i po Říjnové revoluci nebyla přerušena ani na minutu …“.

A tak to bylo. Zatím nám stále vykládají hrůzné příběhy, jako by nebezpeční bolševici brali jako rukojmí ženy a malá dítka pánů ruských důstojníků, a ti potom neochotně a s převelikými duševními mukami vstupovali do Rudé armády … Jaká rukojmí, proboha, mohla existovat v říjnu roku 1917?!

Mimochodem, když se Kerenskému podařilo odvelet do Petrohradu kozáky generála Krasnova, náčelník štábu Stavky4, generálporučík Duchonin, 28. října telegrafoval donskému atamanu Kaledinovi: „Prosím, najděte mi na Donu kozácký oddíl, který byste mohli poslat do Moskvy na podporu vlády a potlačení bolševického povstání a který by po potlačení povstání v Moskvě mohl pokračovat na Petrohrad – na podporu vojsk generála Krasnova.“

Kaledin kategoricky odmítl. Kozáci v té době právě vyhlásili plnou suverenitu Donské armády. Počítali, pitomci, že to vysedí ve svých sytých a bohatých krajích, domnívajíce se, že je revoluce obejde a oni budou až do skonání věků pojídat špek se slaninou, odříznuti od zbytku Ruska. Uvědomili si chybu, až když po nich bolševici v roce 1919 natáhli ruce, ale to už bylo příliš pozdě … Nevyseděli to.

Krátce: Kerenskij se zřítil, jako květináč z balkónu. Člověk neuvěřitelně neužitečný! Právě Děnikin napsal o Prozatímní vládě: „Všechno jeho konání, ať už vědomě, či nevědomě, mělo charakter ničení, nikoli budování. Vláda zrušila, propouštěla, měnila, zničila …“ To bylo těžiště její práce. Rusko tohoto období bylo zchátralým starým domem, který potřeboval generální opravu … Stavebníci začali odstraňovat shnilé trámy, přičemž část z nich nenahradili vůbec, část nahradili dočasnými lehkými podpěrami a zbytek nahradili novými trámy bez spojení a to bylo nejhorší. Stavba se zhroutila.

Moc jednoduše vypadla ze slabých tlapek Kerenského.

Existují samozřejmě lákavější hypotézy, oblíbené u domácích patriotů: Kerenskij prý doopravdy žádný Kerenskij nebyl, ale byl to čistokrevný židovský chlapec Aaron Kirbys, nerozumně osvojený Fedorem Kerenským. A jak můžete hádat, byl židozednáři pověřen zničit Rusko.

Jen málo lidí ví, odkud vane vítr. Tuto ‚hypotézu‘ svého času uvedl do oběhu správce paláce generál Vojejkov, osobnost bez nadsázky ubohá a ničemná. Byl to on, kdo natahoval ruce, kam jen to šlo. Získal titul ‚hlavního dohlížitele na tělesný rozvoj obyvatel Ruské říše‘. Právě on široce kšeftoval s vodou ze svého finského majetku Kuvak a vydával ji za obzvláště léčivou a minerální. Na to vytloukl ze státní kasy nemalé půjčky a od palácových vtipálků získal přezdívku ‚generál kuvakerie‘. Opravdu to byl zcela prázdný človíček. Ale tak se stalo, že tento jeho nesmysl o Kerenském-Kirbysu si nenároční lidé oblíbili a dodnes si žije nezávislým životem. Jméno autora přitom už dávno všichni zapomněli.

Ve skutečnosti však dějiny Října skrývají ještě mnoho záhad. Velmi podivně vypadá úžasná obliba Lenina ze strany značného množství generálů, počínaje Potapovem, která přitom měla velký vliv na události. Také Polkovnikov, jak se ukázalo mnohem později, ani tak nebránil Kerenského, jako vedl jakousi vlastní hru.

Záležitost je to velmi mlhavá. Podle některých zpráv v té době připravovali pravicoví, v čele s generálem Alexejevem, Rodzjankem a Miljukovem, ještě další převrat. Zdá se, že se snažili zbavit Kerenského pod záminkou, že ho chrání před bolševiky. Samotný Kerenskij měl po celý svůj život v exilu jistotu, že mezi Leninem a jistou částí generality byla jakási dohoda: „Lenin prý měl po likvidaci Prozatímní vlády otevřít cestu nacionalistickému diktátorovi v generálské uniformě“.

Mnozí lidé to popírali, včetně samotného Miljukova. Ale tato hypotéza v zásadě má smysl. Mohlo by se klidně ukázat, že Lenin kromě německého generálního štábu využil ke svým cílům i ruských generálů a ujišťoval je, že jim poslouží jako ledoborec a pak vznešeně ustoupí a předá jim moc. Je to zcela ve stylu Lenina, zcela ve stylu bolševiků a zcela ve stylu revolucionářů vůbec. V zájmu věci jsou připraveni spojit se i s ďáblem.

Ale toto je pouze hypotéza, neexistuje žádný důkaz, nezůstaly žádné stopy. I kdyby na tom bylo něco pravdy, písemné záznamy se o takovýchto událostech nepořizují …

Jak jsme se již přesvědčili, Únorovou revoluci dávno předpovídali mnozí moudří lidé, které, stejně jako Cassandru, ti mocní neposlouchali. Přesně tak byl vlastně předpovězen i Říjen, a to již 20. srpna 1917, kdy na zasedání ústředního výboru strany kadetů v jednom z projevů zaznělo: „… v zemi začíná rozpad … jako výsledek nečinnosti moci … moc převezme do svých rukou ten, kdo se nebude bát být krutý a brutální … dočkáme se diktatury … vláda již uvažuje o možnosti nasadit vojáky k získání obilí od rolníků … sociální výbuchy na periferiích budou nejen důsledkem činnosti špatných vůdců a různých darebáků, ale především důsledkem rozkladu a vzájemných neshod … Nastanou-li hladové bouře, nebo nastoupí-li vláda bolševiků, tak sám život postrčí společnost a lidi k úvahám o nevyhnutelnosti chirurgické operace …“.

Bolševici se nebáli poškrábat skalpelem po břiše, to je vše. Ovšem nelze vše svádět na ně. Oni se prostě jako první odhodlali k tomu, co bylo v souladu s všeobecnou náladou. Kdosi z carských generálů ve svých pamětech vzpomínal, jak krátce před Říjnem mluvil s vojáky – aktivisty tamějšího výboru. A jeden z nich, mimochodem nikoliv bolševik, řekl Jeho Excelenci přibližně následující: „Jste dobří, pánové, dlouho jste se pokoušeli udělat jedno a druhé, ale pokaždé se vám nic nepodařilo. A tak jsme se nyní rozhodli vzít kormidlo do svých rukou, třeba se něco podaří …“

S Říjnovou revolucí souhlasili nejen bolševici! Když námořníci rozehnali Ústavodárné shromáždění, velel jim slavný Železnjakov, podle kdysi populární písně Námořník – partyzán Železnjakov. Bolševikem nikdy nebyl. Alexandr Železnjakov byl aktivním členem strany anarchistů. Převážně z anarchistů se skládala ta stráž, která se první ‚unavila‘. V následujících letech, když se bolševici stali jedinou stranou u moci, roli a význam ‚souputníků‘ v každém směru bagatelizovali a snižovali, zejména měli anarchisté smůlu – v mnoha knihách a filmech byli zobrazeni jako ubohá skupinka směšných individuí. Ovšem svého času byli anarchisté stranou velkou, mocnou a vlivnou, obzvlášť v námořnictvu. Konec konců, ten oddíl, kterému velel Železnjakov (když byl zabit za občanské války) také nebyl bolševický, ale čistě anarchistický. Dokonce měli vlastní obrněný vlak. Na rozdíl od uvedené písně se Železňjakov nepotuloval po stepích a nepadl do pasti – byl to obyčejný boj. Bílí se tlačili k železniční stanici, obrněný vlak cenil zuby na všechny strany a zbloudilá kulka dostala Železňjaka, když střílel ze dvou revolverů z úzkého okna pancéřovaného vagónu …

Přes osm měsíců měli bolševici spojence také v levých eserech (opět početná a vlivná strana s vlastními ozbrojenými oddíly). Eseři drželi významné funkce ve vládě i u Čeky.


„Před ruskými dělníky se otevřely nevídané v historii obzory ... Až dosud každé dělnické hnutí skončilo vždy porážkou. Ale současné hnutí je mezinárodní, a proto neporazitelné! Neexistuje na světě síla, která by mohla uhasit požár revoluce! Starý svět umírá. Rodí se svět nový …“


To není Lenin. Takto vystoupila měsíc po Říjnu Maria Spiridonová, jedna z vůdců eserů a v dané chvíli horlivá stoupenkyně bolševiků. Jak se mezi vítězi běžně stává, později začne hašteření a dojde i na střelbu. Ale k tomu dojde až později.

Kromě toho se po revoluci spojili s bolševiky Sjednocení sociální demokraté internacionalisté – také nikoliv chudý hlouček, ale silná skupina vedená dosti významnými osobnostmi: rodilým socialistou Martovem a spisovatelem Maximem Gorkým ...


Vyprávěním o Říjnu první díl knihy končí. Byl o Rusku a revoluci. Druhý bude hlavně o Stalinovi. Protože v roce 1917 se Stalin konečně objevil mezi vůdci.

Když vynecháme všechny podružnosti a zdůrazníme hlavní události, musíme uznat, že v čele Říjnové revoluce (nebo Říjnového převratu, jak je komu libo), byli tři muži, kteří vynikli nad všemi ostatními: Lenin, Stalin a Trockij.

Lenin se o toto postavení zasloužil nevšedním, přímo zvířecím instinktem vycítit správný okamžik útoku, kdy se zuby bezchybně zatnou do krku, a také schopností prosazovat svůj názor proti většině ve vlastní straně a přinutit tuto většinu ke správnému nasměrování.

Trockij zase patřil v roce 1917 mezi tuto hvězdnou trojici proto, že se stal ztělesněním šílené energie a vůle, brilantní řečník, jeden z nejlepších ve 20. století5. V revolučních dobách, kdy velmi mnoho záleží na slovech, to je nejcennější vlastnost!

Stalin řečnickým talentem neoplýval, ale energie a vůle měl neméně a nejen to, byl schopen pracovat jako ‚mourovatý‘, metodicky a vytrvale nutil i ostatní přenášet hory. Během Října zůstával ve stínu, na tribunách neoslňoval, plamenná hesla masám nepředhazoval. V naprosté tajnosti se podílel na některých důležitých, závažných a pro vítězství potřebných složitých operacích. Jaké to byly práce, se už nikdy nedozvíme, ale mnozí badatelé docházejí k závěru, že takové práce byly vykonány. Trockij napsal, že Lenin na Stalinovi oceňoval pevnost, trpělivost, houževnatost a mazanost. Krasin zaznamenával ďábelský důvtip, vynalézavost a mazanost umocněné opatrností. B. Arsenidze, Stalinův spolubojovník ještě mezi kavkazskými sociálními demokraty uvádí obrovskou energii, neustálou práceschopnost, nesmírné a osobité organizační nadání.

Můžeme se opírat jen o nepřímé důkazy. Stalin byl veliký tajnůstkář po celý svůj aktivní život. A je velmi dobře známo, že už dlouho před revolucí byl ve straně uznáván jako zkušený organizátor a že byl přesně znám okruh jeho povinností (finanční záležitosti, zajišťování spojení, stranická rozvědka a kontrarozvědka). To vše nasvědčuje tomu, že působení Stalina ve dnech, týdnech a měsících před Říjnem je přikryté rouškou tajemství – a závěr vystoupí sám.

Stalin se vůbec neflákal a nikde se ‚nezašil‘. To nebyla jeho nátura. Cosi dělal, a to velmi intenzívně, ale podle svého zvyku ponechal vše v tajnosti. Na rozdíl od mnoha stranických soudruhů nikdy nepsal paměti, a proto všechna tajemství zemřela s ním. Kdybychom se chtěli pokusit na základě nepřímých důkazů odhalit alespoň část jeho práce před Říjnem, museli bychom obrátit naruby všechny vzpomínky a spoustu dokumentů, hledat stopy, náznaky, vazby. Příliš těžká práce.

Proto se omezíme na prosté konstatování skutečnosti, že revoluce zvítězila. A ta revoluce měla tři vůdce, ačkoliv další se s velkým úsilím snažili k nim přiblížit …

Pak přišel rok 1918.

A plameny dosáhly až do samého nebe!

Poznámky

1Poznámka překladatele: Nagan – proslulá ruská pistole, viz slovníček v knize Stalin bůh synergie.

2Poznámka překladatele: Něvský prospekt – Něvská třída.

3Poznámka překladatele: Kníže Golicyn bojoval za ‚bílé‘ – zřejmě ve výzbrojní službě, vznikla o něm epická píseň.

4Poznámka překladatele: Stavka – stan vrchního velení, viz slovníček v knize Bůh synergie.

5Poznámka překladatele: Pravděpodobně ještě lepším řečníkem Ruska 20. století byl Georgij Appolonovič Gapon, duchovní a dělnický vůdce z let 1903-1906. Je podivuhodné, jak je tento člověk ignorován ze všech stran, nejen ze strany sovětských komunistů. Přes jeho ohromný význam jej nevzpomenul ani autor této knihy. Viz kniha Bůh synergie. Osobně jsem dokonce získal dojem, že Gapon představoval jeden ze základních pilířů, na kterém stavěl Lenin.

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500