Meziválečný Sovětský Svaz se proměňuje ze zaostalé a okrádané země na mocnou říši. Vládu nad zemí formálně vede skupina představitelů bolševiků, kteří vlastně nemají vůdce. Nebyl jím ani Lenin, který byl jen neformální a všeobecně respektovanou autoritou. Kromě své autority měl jen jednu politickou funkci – byl předsedou vlády RSFSR.
Po jeho smrti se ovšem rozpoutal nástupnický boj. Je zajímavé, že to byl vlastně boj jen jedné jediné strany – strany Trockého, a to ani nijak důsledný. Trockij se prostě zřejmě pokusil (za podpory Naděždy Krupské a pomocí možná padělaných dopisů; možná však šlo o kolizi Krupské, zastupující zájmy svojí rodiny a Stalina, zastupujícího zájmy státu1) přesvědčit své souputníky, že jej Lenin vybral za svého nástupce. To ovšem odporovalo tradicím strany a kromě toho i další Trockého aktivity ho postupně přivedly k izolaci. Události podrobně zachycuje A. Buškov v knihách Rudý car a Ledový trůn, kromě toho nemálo jsme si již připomněli i na stránkách této knihy. Ale mohlo za tím být i něco dalšího. Myslím, že přetížený a postupem času prohrávající Trockij vlastně v jeden čas vyhořel, či možná onemocněl. Tím lze vysvětlit jeho uzavírání se do sebe, téměř demonstrativní nesledování závažných politických jednání, jichž byl účastníkem. Ale Trockij měl velikou autoritu a řadu stoupenců, kteří mu i za této situace zůstali věrni.
Jenomže ÚV VKS(b) byl plný lidí zdravých, silných a mocných, kteří měli chuť získat ještě více moci. Mohli se připojit ke Stalinovi, jenže to znamenalo, že by museli umět pilně a rozumně pracovat. To bylo většinou nejen mimo oblast jejich zájmu, ale přímo i mimo možnosti většiny z těchto lidí, adrenalinových revolucionářů. A ti se proto museli soustřeďovat pouze v táboře oponentů, vzniklém okolo Trockého. Ve Stalinově mocenském prostoru mohli hrát nejvýše druhé housle, což pro tyto lidi byl ústup ze slávy. Opozice, tvořená Trockého stranou, měla mocenskou základnu, měla i svého boha – Trockého, ale neměla krále – člověka, který by projevil vůli proměnit hnutí v moc. Proto se zájemci o moc soustředili na získání tohoto uskupení, do jehož čela se jako by chtěli postavit. V takové kalkulaci byly v zásadě dva háčky: prvním byl požadavek samotného Trockého zahájit ‚celosvětovou revoluci‘ za cenu rozbití SSSR, druhým síla Stalinovy strany, angažující se naopak v rozvoji Sovětského svazu. Ale byly zde i výjimky, jako Jagoda a asi především Ježov. Lidé podobně výkonní jako Stalin, ovšem nedosahující jeho formátu. (Toto téma je velmi podrobně rozvedeno na stránkách knih A. Buškova Rudý car i Ledový trůn.)
A za této situace probíhalo v únoru a březnu roku 1937 rozšířené zasedání ÚV VKS(b).
Zápis z rozšířeného plenárního zasedání ÚV VKS(b) z 23. února až 5. března 1937 je neskutečnou, až detektivní záležitostí. Jeho největším problémem je ohromný rozsah (více než 500 stran textu), odhalující naplno se rozbíhající zápas o moc a úmysly zúčastněných. Je to také text naplněný hromadou zbytečných řečí2.
Na tomto zasedání se projednávaly tyto body:
Případ Bucharina a Rykova.
Příprava stranických organizací na volby do Nejvyššího Sovětu SSSR podle nového volebního systému a příslušná změna stranicko-politické práce.
Zpráva komise Pléna ÚV VKS(b) ve věci rezoluce k případu Bucharina a Rykova.
Destruktivní, diverzní a špionážní úkoly japonsko-německo-trockistických agentů na lidových komisariátech těžkého průmyslu a dopravy.
Destruktivní, diverzní a špionážní úkoly japonsko-německo-trockistických agentů v NKVD.
O politickém vzdělávání stranických kádrů a rozměr boje s trockistickými a jinými dvojitými agenty ve stranických organizacích.
Program zasedání byl bohatý. Řada věcí se týkala všeobecně známých událostí, ale popisují se i záležitosti, které mezitím propadly prakticky do nevědomí. Podrobněji budeme v tomto textu sledovat ohlasy a diskuze, vše je v zápisu řádně vyznačeno. Chceme-li pochopit, co se tenkrát dělo, je to klíčový dokument a nelze ho vynechat.
V textu je redakční poznámka, upozorňující, že většina příspěvků se zakládá na těsnopisných záznamech podepsaných a opravených autory. Ovšem některé příspěvky Stalina, Chruščova, Kalinina a Ždanova pocházejí z jakéhosi strojopisného přepisu, jehož původ není znám a není možné zjistit, jestli text nebyl pozměněn. A mimoto se i ty ověřené těsnopisné záznamy odchylují od textů zveřejněných ve 30. letech. V této souvislosti jsem si všiml, že některé příspěvky jako by reagují na Ždanovův referát, ale příčinu jsem nenašel. Nemuselo se možná jednat o reakce na aktuální referát, ale na nějakou starší záležitost, případně o kuloární informace.
Tato část se týká v té době široce posuzovaného obvinění Bucharina a Rykova v tom, že byli vůdci ‚pravicově-trockistického centra‘.
Začíná dlouhým prohlášením Bucharina3 (přes 40 stran), v němž se Bucharin snaží ospravedlnit. Jeho prohlášení nemá hlavu ani patu. Následují další příspěvky. Ježovovo vystoupení, popisující vyšetřování, končí prohlášením, že „Bucharin a Rykov plně odpovídají za veškerou činnost pravicových organizací a za svoji protisovětskou činnost osobně, což vyvolává otázku setrvání jejich členství nejen v ÚV strany, ale i ve straně vůbec. Na další příspěvek Mikojana odpovídá Bucharin, je však přerušován řadou námitek.
V nastalé diskuzi se Bucharin vyjadřuje k celé řadě obvinění, vznesených vůči němu. Základem obvinění jsou tvrzení, že se Bucharin účastnil spiknutí, jehož cílem byl palácový převrat a pro jehož podporu zorganizoval odbojovou skupinu ‚mladých‘ – ‚žáků‘ (asi posluchačů Průmyslové akademie, kde Bucharin učil). Podle námitek řady lidí se členové této skupiny cítili Bucharinem zneužití. Bucharin se snaží obvinění zlehčovat a přehazovat je na jiné, další mu však oponují. Připomínají se událostí a proti sobě stojící výpovědi. Například že řada lidí se vlastně ke své škodě přiznala. Přitom Bucharin odmítá pouze ty výpovědi, které mu přitěžují. Bucharin hovoří o tom, že ho očernili buď proto, že se o něm začalo psát v novinách, nebo ze msty. Ovšem další mu oponují, že obvinění zároveň vypovídají i proti sobě, což není logické. Stalin připomíná, že nikdo nemá povinnost udávat sám sebe (takové tvrzení z úst Stalina je přímo výsměchem ‚obvyklým‘ legendám). Ovšem žádá Bucharina, aby pochopil jejich pohled za situace, kdy se Trockij spojil s Hitlerem a že v takovém případě nestačí jeho „vykřičníky a otazníky“.
Dále se slova ujímá Rykov. Oproti emotivnímu Bucharinovi je podstatně racionálnější. Připomíná, že se posuzují události, rozhovory a setkání poměrně dlouhého období (8 let) a že si nemusí vše pamatovat. Rozebírá výpovědi obviněných, namířené proti nim samotným. K událostem říká, že tomu tehdy nerozuměl a o mnohém měl pochybnosti, nemálo si již nepamatuje. Zajímavá je další část, tam se vcelku věcný začátek proměňuje na souvislé mlžení o ničem. Povídání o Radekovi a o tom, jak spolu šli kouřit, mi nejvíce ze všeho připomíná povídky Šimka a Grosmana, ostatně podle zápisu to posluchači v sále vidí podobně. Pokračuje o Bucharinovi, vzpomíná na jeho hysterické záchvaty při obvinění. Bucharin mu měl říci o Stalinově telefonátu, v němž Stalin Bucharina obvinil, že ho chtěl zabít. Pokračuje o svojí cestě za Stalinem. Měl se Stalina zeptat, jestli tomu věří. Na to ze sálu zareagoval Stalin s poznámkou, že mu tenkrát řekl, že tomu nevěřil, že se smál a řekl Bucharinovi, že „když si někdo vezme nůž, aby vraždil, musí si dát pozor, aby se sám nepořezal“. Rykov to považoval za nesmysl a nařčení. Odmítl také svoji účast v protistátním spiknutí. Výpověď měl podat Pjatakov a opíral se o výpověď Tomského (ten krátce předtím spáchal sebevraždu a v době jednání tohoto pléna byl již po smrti).
Škirjatov4 následně upozorňuje, že Bucharin i Rykov měli hodně prostoru vysvětlit svoje kroky. Byl dostatek důvodů pro jejich vyloučení ze strany, ale na přímluvu Stalina (!) se vše prověřovalo znovu. Kromě jiného Ježov měl potvrdit, že oba byli v kontaktu s lidmi, kteří je obvinili. Není proto nejmenších pochybností, že jsou vinni, mimoto Bucharinovo vystoupení je, podle něj, lživé. Za zcela svéprávné se mají považovat i Bucharinovi ‚žáci‘. Rykova označil za tragikomika a mlžiče. O mnohém věděl, ale prý to opozičníkům rozmlouval, jenomže Škirjatov tvrdí, že je jen přikryl. Bucharin a Rykov prostě jsou vůdci této skupiny. Tito lidé nepatří do ÚV, ani do strany, ale před soud.
Následují ještě příspěvky Vorošilova, Andrejeva, Kabakova, Makarova, Kosareva, Molotova a další, nic zvláštního v nich není, jsou to jen další tvrzení namířené proti Bucharinovi a Rykovovi a všichni žádají, aby byli oba postaveni před soud. Rozsah této části je přes 160 stran textu.
Jedním z velkých úspěchů Stalina v roce 1936 bylo přijetí moderní a demokratické, tzv. Stalinovy ústavy. Byl to začátek Stalinovy politické reformy, dalším logickým krokem měla být reforma volebního systému. Tento bod, spolu s jednáním o pravicově-trockistickém centru, byl východiskem následujících událostí, původně vnitrostranické diskuze nejmocnějších lidí Sovětského svazu, která se později přeměnila na čistku a následně přerostla do vnitrostátní války. Zde je počátek procesu, jehož extrémně vulgarizované pojetí je základem dnešního nazírání na Stalina. Podrobnější studium ukazuje, že Stalinovo postavení v těchto událostech bylo zcela jiné, než se mu přisuzuje. Stalin tentokrát své cíle neprosadil a musel je odložit. Na první pohled to vypadá, že v čase, jenž mu zbýval, se k prosazení svých hlavních cílů, tedy konsolidování demokratické moci, již nedostal.
Hlavní referát na zasedání přednáší Ždanov. Je vidět, že je zdatným řečníkem, schopným předložit posluchačům obtížně stravitelné téma za pomoci ideově přijatelné ‚omáčky‘. (Dědečka ve funkci rektora Moskevské teologické akademie nezapře.)
Hned na začátku upozorňuje, že nová Ústava přináší demokratické pojetí všech voleb v SSSR. Ne zcela rovné volby se mění na rovné, vícestupňové přímé a otevřené hlasování podle soupisek se mění na tajné hlasování za jednotlivé kandidáty. Nová Ústava likviduje řadu omezení, mimo jiné i ruší možnost zbavit občany volebního práva a Ústava zavádí referendum.
Tyto změny otevírají možnost kontroly činnosti poslanců obyvatelstvem a opačně i odpovědnost poslanců před lidem. Je to prostředek k omezení byrokratického systému a z něj vycházejících chyb. V důsledku toho se očekává nárůst politické aktivity lidu. Tím se diktatura proletariátu stane pružnější a silnější. Zatímco v období občanské války v diktatuře proletariátu převládala strana síly, nyní se prosazuje strana míru, práce v oblasti kultury a revoluční zákonnosti. Silové orgány – jako armáda – ovšem zůstávají a mohou se i nadále uplatnit, protože zůstává i kapitalistický svět kolem, lidé jako Bucharin a Rykov a podobné živly.
Ale aby vůbec nastal tento politický obrat, musí se strana postavit do čela přicházejících změn. Je třeba zajistit řádný průběh voleb a uvědomit si, že voliči budou mít na výběr a stranické organizace se musí připravit na volební boj. Zároveň se musí zabránit nepřátelským silám zneužít voleb ve svůj prospěch (existují již pokusy církevních kruhů, včetně iniciace příslušných zákonů, ‚zkušebních‘ voleb a snahy nahradit komunistu na postu předsedy družstva církevním hodnostářem). Zároveň se podstatně zvýšila aktivita církve v osvětových kroužcích, zatímco stranické organizace na venkově klidně spí. Strana musí přijmout zodpovědnost za navrhované kandidáty a zajistit jejich známost mezi voliči. Nesmí spoléhat na samočinné získání mandátů na základě starých zásluh, straníci si musí uvědomit širší ohlas činnosti sovětských organizací a i to, že jejich činnost bude kontrolovatelná. Musí se připravit na to, že zodpovídají nejen před stranou, ale i před veřejností. Je také potřeba připravit se na boj s demagogií a na spolupráci s nestraníky, protože jich je ‚poněkud více‘, než je straníků.
Ždanov upozorňuje, že regulérní průběh voleb do státních orgánů je podmíněn regulérními volbami do stranických orgánů. To se často porušuje. V prvé řadě se nedodržují doby platnosti mandátů, což v některých případech (Kyjev, Azovsko-černomořský kraj) vedlo až k úplnému zániku stranické práce a naopak k průniku nepřátel do řídících orgánů. Jedním z dalších vážných projevů je rozsáhlé využívání kooptace do řídících funkcí strany, ačkoliv ÚV VKS(b) přijalo usnesení, že kooptace narušuje práva členů strany účastnit se voleb stranických orgánů. Kooptace otevírá cestičky pro lidi, kteří by se jinak do funkcí nemohli dostat, běžně to jsou lidé nepřátelští a často se tímto způsobem obchází jejich prohřešky. Následně uvádí rozsah kooptací a příklady, kdy kooptovaní zcela převládli. Další špatnou praxí je porušování pravidla, že plénum a aktiv se nesmí směšovat. Samotná současná praxe stranických voleb zbavuje voliče možností vyjádřit se ke kandidátům, kritizovat je a odmítnout. Praxe neumožňuje prověrku kandidátů členskou základnou, ale slouží výhradně k co nejrychlejšímu průběhu voleb a vyhýbání se kritice. Tajemník si prostě připraví seznam kandidátů, předloží ho radě tajemníků, zde se to projedná a pak se již tisknou volební lístky. Na konferencích se již diskuze o vhodnosti kandidátů neotevírá. Tato praxe je v rozporu s tradicemi strany a narušuje práva členů strany a stranickou demokracie. Kritizuje praxi sebekritiky a uvádí bizarní případy. Další protizákonnou praxí jsou ‚trojúhelníky‘ (pro nás asi srozumitelněji ‚trojky‘) tvořené vedoucím pracovníkem a stranickým a odborovým funkcionářem, které rozhodují o věcech, příslušejících jiným institucím.
Ždanov žádá, aby usnesení pléna zakázalo kooptace a nepřímé volby a nařídilo uskutečňovat tajné volby ne po soupiskách, ale po jednotlivých kandidátech.
Po něm mluví Jaroslavskij5, předseda Svazu bojujících neznabohů6 (to je jedna z těch organizací, založených Trockým v rámci proticírkevní kampaně). Říká, že v SSSR je oficiálně registrováno 39 tisíc církevních organizací a jejich aktiv dosahuje asi miliónu lidí. Kromě toho existuje ještě několik tisíc dalších ‚černých‘ organizací, které se údajně neregistrovaly z důvodu snahy ‚nebýt příliš na očích‘. Toto tvrzení zde napadeno není. Vysoký počet předsedů kolchozů jsou zároveň starosty církevních organizací. To působí skoro fantasticky! V době vrcholícího politického teroru, mimo jiné údajně namířeného především proti církvi, je v SSSR oficiálně registrováno 39 tisíc církevních organizací, v jejichž řídících orgánech pracuje asi milión lidí! Ti jsou často navíc spojeni s funkcemi v kolchozech! Legendy, legendy, co je na vás pravda?
Jaroslavskij dále říká, že se proti církvím postupuje příliš tvrdě, ale současně faktická a rozumná ideologická proticírkevní politika neexistuje. Ve světle událostí na Ukrajině v roce 2014 je zajímavé jeho tvrzení, že zatímco ‚Svaz bojujících neznabohů‘ byl zbaven vlastních novin, ukrajinští nacionalisté je vydávají. Pravoslavní kněží na církevních pozemcích zřizují fotbalová hřiště a organizují turnaje, zatímco islámští kněží obřezávají pionýry. Ti jsou po obřadu dva týdny nemocní a nechodí do školy. Nakonec prohlašuje, že jeho návrhy nemohou být páteří politiky, ale že je potřeba k nim přihlížet a obnovit pořádnou politickou práci v základních organizacích.
K tomu poznámka mimo zápis pléna: Vzpomeňme na hromadné přijetí členů ŽKS do RKS(b) a na to, že je brzy po přijetí Trockij využil v protináboženské kampani. S tím nám vystupují dvě záležitosti. V prvé řadě je vidět, že ne všichni bývalí sionisté sionisty zůstali, mnozí byli soudní lidé, využili příležitost a chovali se slušně. Mechlis byl jedním z nich, v podezření mám i Gubelmana-Jaroslavského. Ale jinak nelze mezi bolševiky nalézt rozumné informace o tom, kdo z nich patřil k ZKS. To vypadá na rozsáhlou manipulaci trvající do dnešních dnů.
Následuje vystoupení Varejkise7. Kromě jiného připomíná, že se široce využívá mechanizmus, kdy se ‚člověk se škraloupem uklidí‘ kamsi do stranické hierarchie jako instruktor a po několika měsících, když se na to zapomene, se znovu nasadí do funkce. Výsledek takového kolečka je pořád stejný. Během jeho projevu se několikrát s připomínkami ozývá Stalin, jestli se dá kooptacím vyhnout, nějaké to máslo na hlavě tam asi bude …
Dalšími řečníky jsou Boguševskij8, mluvící o rozhlasovém vysílání a Ejche9 o špatné propagační práci a velkých čistkách mezi bolševiky. Kosior10 zase připomíná, že v souvislosti s přijetím nové Ústavy žádaly církevní spolky o povolení pozdravit Stalina a ÚV, což vyvolalo bezradnost funkcionářů. A následuje další ‚tuny‘ textu a mlácení prázdné slámy o špatné stranické práci a o rozvíjení demokracie. Vcelku nezajímavé je povídání Chatajeviče. Kalinin vysvětluje návrh volebního zákona a mluví o práci, kterou je potřeba v této souvislosti udělat. Po něm mluví Chruščov. Poukazuje na nepřátele snažící se využít nové Ústavy, jmenuje esera Ostapčenka. V další části projevu chválí sám sebe, že má málo kooptací, i když vzápětí vychází najevo, že je to spíše zásluha Ždanova. Opět následuje vagón povídání.
Do nepřátelských elementů v okolí mešit se od počátku pouští Mirzojan11. Dokonce si stěžuje, že duchovenstvo oslavilo a podpořilo projekt nové Ústavy. (To připomíná krásnou scénu z Jiráskova F. L. Věka, jak panský dráb donáší vrchnosti na Věka, že organizuje návštěvu korunovace českého krále.) Mirzojan také cituje jakéhosi popa, který kázal: „Bohem ochraňované naši zemi a její vládě nechť pomáhá Pán ve svém království.“
Pokračuje Popok. „Špatné cesty znemožňují včasné provedení voleb“ a hned nato roste aktivita nepřátelských elementů. Molotov se už neudržel a podotknul, že nespokojenost mohou vyjádřit i ty nejsovětštější elementy.
Po něm je čas na onu slavnou Stalinovu invektivu, jíž se přisuzuje role ‚spouštěče‘ stalinského teroru. Stalin se, nejspíše maje plné zuby mlácení prázdné slámy, snažil jemně upozornit na nesmyslné řečnění, ale je stejně příznačné, že následující řečník se přes jeho poznámku lehce a s úsměvem přenesl a vrátil se ke stejnému tématu: odhalování skrytých nepřátel ve vlastních řadách. V zápise je uvedeno:
Stalin: „Ну, как у вас дела? (Смех.) Всех разогнали или остались?“
(Česky:) „No, jak si stojíte? (Smích v sále) Rozehnali jste všechny, nebo vám ještě zůstali?“
Slova se ujímá další řečník, Kabakov12: „Máte pravdu, rozehnali jsme jich mnoho, ale zůstali nám tací, na něž se ještě musíme podívat. Soudruzi, ústavní práva jsou opravdu svátkem pracujících mas …“ a následují stesky „na situaci a lidi“. Opět zdůrazňuje, má nepřátele na všech důležitých místech a další podobné litanie jako vyšité.
Potom k řečnickému pultu přistoupila Kalygina; ta mluví o potřebě věnovat se stranické práci. Stěckijkromě dalšího připomíná, že Radek navrhoval, aby bylo každému občanu povoleno stát se kandidátem. A zase vystrkují růžky trockisté a podobná havěť.
Jevdokimovazase straší kontrarevoluční banda trockistů, zinovjevovců, ‚pravičáků‘, ‚levičáků‘ a další kontrarevoluční zjevy ve vedení měst kraje. Jeho vystoupení se ale mění na jakousi komedii ve stylu Luďka Soboty a sál reaguje setrvalým pochechtáváním. Vytrvale se drží řečnického pultu, i když je dvakrát předsedajícím vyzýván, aby skončil. Když se to konečně podaří, žádá předsedající řečníky, aby se místo pultu raději drželi tématu.
Postyšev13 vzpomíná na staré dobré časy, kdy stavěl Charkovský traktorový závod a veškerá politická práce byla v pořádku. Když se hlavním městem Ukrajiny stal Kyjev (1934), přestěhovali se tam a nastalo rozsáhlé narušování stranických stanov. V Kyjevě byli kooptováni nejlepší pracovníci, ale vzápětí je odhalili jako trockisty. Na Stalinovu otázku, jestli se konají stranické volby, odpovídá, že se konaly skoro vždy před sjezdem14. Ale po 17. sjezdu se žádné volby nekonaly. Na Stalinovu otázku „proč?“ odpovídá, že se čekalo na pokyny shora. Stalin: „A co stanovy?“, odpověď zní: „Na stanovy jsme zapomněli.“ A že včera se Šverníkem hovořil o volbách, ale ten je zakázal. Švernik se hned ozývá, že je odložil. Postyšev říká, že zákaz konat (stranické volby) prý pochází od odborů (!). Stalin to komentuje: „Stalo se to tak, řekněme, linie naší strany je v pořádku, ÚV je slušný, úspěchy máme, tak proč sakra ještě potřebujete nějaké další volby? Není čas!“
Krupská mluví rozumně (ostatně velmi často za kariérou a slávou mužů stojí jejich ženy). Hovoří o záměně faktické práce a její kvalitě, za vykazování procent, o rozporu mezi slovy a činy a o šíření drbů. Navrhuje využít pro propagační práci síť klubů, knihoven a kulturních domů, jejichž role je přehlížena a omezována. Připomíná řadu statečných a průbojných lidí. Kritizuje práci sovětů, které se formalizovaly. Všechny tyto nedostatky stranické práce potom zúročuje církev. Její příspěvek se výrazně odlišuje od valné většiny ostatních.
Ždanov žádá provést přestavbu stranických organizací. Diskuze ukázala, že porušování stanov zašlo velmi daleko a došlo ke ztrátě odpovědnosti stranických orgánů před členskou základnou. Říká tomu byrokratický centralizmus a že se k tomu vrátí v referátu Stalin. Odpovědnost za nápravu mají vedoucí funkcionáři. Potom se vrací k tajným volbám. Připomíná, že nikdo proti nim nevystoupil, ale také že není podstatné zpracovat instrukce, ale pochopit princip. Vyzdvihuje právo všech členů kandidovat a povinnost provést tajné volby. Stalin do toho vstupuje a popisuje navržený mechanizmus stranických voleb. Členové strany nejprve diskutují o kandidátech a potom se volí tak, že každý jednotlivý volič vyškrtne ty z kandidátů, které nechce. Ve věci kooptací Ždanov popisuje příčiny a navrhuje, aby kooptace byly nahrazeny dočasným pověřením s poradním hlasem. Samozřejmě současně se má dodržovat podmínka každoročních voleb. Připojuje se Stalin a navrhuje, aby každý předseda měl dva místopředsedy, čímž se výrazně omezí dopady pohybu pracovníků a vytvoří se prostor pro přípravu nových. Podle Postyševa s tím jeho sousedi nesouhlasí, že by prý si předsedové podřezávali větev, na které sedí. Stalin oponuje. Nejprve říká, že „byste chtěli všechno pro sebe“ a o chvíli později, že „když nejsou talentovaní včas zaangažováni, začnou hnít“.
Zápis z jednání pléna pokračuje usnesením pléna k Ždanovovu referátu. Jeho autorem je asi Stalin. Tvoří jej (pro Stalina typický) rozklad problému na jednoduché otázky a odpovědi na ně. Usnesení je v duchu Ždanovova referátu, není zde nic, co by svědčilo o nějaké změně postojů Stalina a Ždanova. Oznamuje se změna volebního systému v SSSR a požaduje se změna práce stranických organizací a dodržování stanov strany.
Druhé usnesení se týká Ježovova referátu k Bucharinovi a Rykovovi. Je psáno jinak, v krátkých bodech. V prvním bodu se plénum usnáší, že Bucharin a Rykov minimálně věděli o podvratné činnosti protistátního centra, že proti tomu nebojovali, ba dokonce jeho činnost kryli před stranou a tím s ním spolupracovali. V druhém bodě se říká, že na základě vyšetřovacího spisu a konfrontací Bucharina a Rykova s pravičáky, oba minimálně věděli o protistátní organizaci a nejen, že s ní nebojovali, ale povzbuzovali ji. Ve třetím bodě se říká, že Bucharinův dopis ÚV VKS(b) je pouze pomluvou, odhalující naprostou neschopnost Bucharina odmítnout výpovědi trockistů a pravičáků a nelze na něj hledět jinak, než jako na neopodstatněný a nedůvěryhodný dokument. Následuje výtka Rykovovi k jeho činnosti za Říjnové revoluce. Na základě toho plénum předpokládá, že Bucharin a Rykov si zasluhují okamžité vyloučení ze strany a předání vojenskému soudu. Ale jelikož Bucharin a Rykov až dosud nebyli trestáni, budou pouze vyloučeni z VKS(b) a předáni NKVD k dalšímu vyšetřování.
Na závěr prosím čtenáře, aby okomentovali text knihy. Stačí jen heslovitě, co se líbilo, co ne, jaký zanechalo dojem, čemu nevěříte a čemu ano, kde je slabá argumentace a kde je třeba přímo nesprávná. Děkuji, autor
1Rozbor této ‚závěti‘ je možné najít v řadě pramenů, jen je dobré vynechat prameny stranící Trockému. Jejím prvním problémem je, že byla, vzhledem k Leninovu chápání společnosti a jejího řízení, zcela nekonzistentní. Lenin se během celého svého života stavěl proti jakýmkoliv vůdcovským funkcím a nikdy neuvažoval, že by se po něm nějaké funkce měly ‚dědit‘. Proto proč by se najednou Lenin něčemu takovému věnoval? Samotné dopisy, které ‚závěť‘ tvoří, pouze porovnávají ‚ideálního‘ Trockého s dalšími potenciálními následníky. A kromě toho, ‚závěť‘ popisuje události z doby, kdy Lenin již prakticky nevnímal. Potom je zcela nejasné, jak se Lenin mohl vyjadřovat ke složitým událostem, prakticky politickým intrikám té doby. Nakonec je podivné i to, že Lenin měl přidělené sekretářky, které mu vedly administrativní agendy, a zde se jim, ačkoliv je zcela vytížena vlastní prací, najednou věnuje sama Leninova manželka. I když to jediné by se ještě mohlo vysvětlit nedůvěrou Lenina k ‚náčelníkovi‘ sekretářek, proti němuž byla ‚závěť‘ namířena.
Na druhé straně Rybas situaci popisuje tak, že Krupská považovala Stalinovy kroky za vměšování do záležitostí svojí rodiny.
Viz Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015
2Материалы февральско-мартовского пленума ЦК ВКП(б) 1937 года;
viz www.memo.ru/history/1937/feb_mart_1937/index.htm
3Stručný životopis většiny diskutujících je uveden v poznámkách pod čarou, pouze některé významnější postavy, mezi které bezpochyby patří i Bucharin, jsou uvedeny v závěru knihy ve Slovníčku.
4Škirjatov Matvej Fjodorovič (1883-1954) pocházel z rolnické rodiny, sám byl dělník. Roku 1915 mobilizován a v armádě vedl revoluční agitaci. Po Únorové revoluci člen Výkonného výboru moskevského sovětu vojenských zástupců, člen Výkonného výboru Tulského sovětu a Vojenského revolučního výboru. Roku 1918 tajemník ÚV odborového svazu textilních pracovníků, člen moskevského městského výboru VKS(b), Roku 1921 člen prověrkové komise ÚV VKS(b), 1923 člen Ústřední kontrolní komise VKS(b), 1934 tajemník kolegia Ústřední kontrolní komise VKS(b) a člen Komise stranické kontroly VKS(b), roku 1939 místopředseda Komise stranické kontroly VKS(b) a člen ÚV VKS(b), roku 1952 předseda Komise stranické kontroly VKS(b). Jeden z organizátorů stranických čistek a společně s Chruščovem a Malenkovem organizátor Leningradského případu.
Na Internetu není nic o jeho smrti, ani jakákoliv rozumná osobní charakteristika. Na www.hrono.ru se uvádí pouze Chruščovovo tvrzení, že „byl Stalinovým kyjem a slepě vykonával jeho politiku“. Podle Vaksberka (viz hrono.ru) měl ‚své‘ vězení, kde osobně vyslýchal zvláště významné zatčené.
5Viz Gubelman M. I. v kapitole Životopisy významných osobností na konci knihy.
6Союз воинствующих безбожников
7Varejkis Josif Michajlovič (1894-1938), 1913 – bolševik, dělník, za války agitoval za porážku Ruska, po Únorové revoluci v podolském sovětu, organizuje vojenský oddíl, za Říjnové revoluce je v Jekatěrinburgu. V roce 1918 – lidový komisař Doněcko-Krivorožské republiky, potom člen gubernských výborů a účastník boje proti čs. legiím v Simbirsku. V roce 1921 – zplnomocněnec ve Vitebsku, roku 1923 odpovědný tajemník Kyjevského gubernského výboru strany a později člen Ústřední kontrolní komise RKS(b). v roce 1924 odpovědný tajemník Turkestánu a kandidát ÚV, vedoucí tiskového oddělení VKS(b) a redaktor. Roku 1928 1. tajemník oblastního výboru strany (postupně jich vystřídal více), od roku 1930 člen ÚV, od ledna 1937 1. tajemník Dálněvýchodního kraje, kam si přivedl řadu lidí, začal ve velkém provádět čistky a přesídloval Korejce. 3. 10. 1937 zbaven funkce, zatčen a obviněn z kontrarevoluční činnosti (na základě obvinění J. A. Jakovleva), 29. 7. 1938 odsouzen a popraven.
8Boguševskij Vladimír Sergejevič (1895-1939), člen Kontrolní komise ÚV VKS(b), zatčen 25. 07. 1938. Odsouzen a popraven 31. 03. 1939.
9Ejche Robert Indrikovič (1890-1940) byl Lotyš, pracoval na Sibiři, nekompromisní politik. Ač silně kritizován, svoji pozici si dokázal udržet i za kolektivizace, zatímco jeho oponenti byli funkcí zbaveni. Během stranické čistky člen trojky na západní Sibiři a v roce 1937 lidový komisař zemědělství SSSR. V roce 1938 zatčen za vytvoření lotyšské fašistické organizace a v roce 1940 popraven (tedy až za Beriji).
10Kosior Stanislav Vikentjevič (1889-1939) pocházel z dělnické rodiny z polského Mazovska. Roku 1902 soustružník, v roce 1905 se účastnil revoluce, od roku 1907 člen RSDDS a v roce 1908 předsedou sociálnědemokratické organizace. V rámci jejího krytí založil v roce 1910 fotbalový klub. Potom vyhnanství, nejprve v roce 1911 v Jekatěrinoslavské gubernii a v roce 1915 na Sibiři. Po revoluci člen Petrohradského výboru bolševiků ve Výkonném výboru Petrosovětu. Na podzim člen VRS, v době brestlitevského míru patřil k levým komunistům. V roce 1918 organizátor KS Ukrajiny a lidový komisař financí Ukrajiny, potom v podzemí. V roce 1919 tajemník ÚV KS Ukrajiny, v roce 1922 člen Sibbyra ÚV RKS(b), roku 1924 člen ÚV VKS(b), roku 1925 člen Orgbyra ÚV. Od roku 1928 1. tajemník ÚV VKS(b) Ukrajiny a od roku 1930 člen Politbyra VKS(b). V roce 1938 náměstek předsedy vlády SSSR a předseda sovětské kontroly při vládě SSSR. 3. 5. 1938 zatčen za příslušnost k polskému podzemí v SSSR, 26. 2. 1939 odsouzen a popraven.
Podle wikipédie jeden z viníků ukrajinského hladomoru, budoval si kult osobnosti. Účastnil se stranické čistky v letech 1937 až 1938. Sestavoval soupisy lidí určených k popravě.
11Mirzojan Levon Isajevič (1897-1939) Armén, od roku 1917 bolševik, pracoval ve stranickém tisku, v roce 1926 1. tajemník ÚV KS Azerbajdžánu, roku 1927 kandidát ÚV, v roce 1929 stranické funkce na Uralu, v roce 1933 1. tajemník ÚV Kazachstánu, v roce 1934 člen ÚV VKS(b). Likvidoval v Kazachstánu hladomor a budoval tam průmysl i vlastní kult osobnosti. Zatčen 23. 5. 1938, 26. 2. 1939 odsouzen a popraven.
Článek o Mizorjanovi na wikipédii je poněkud bizarní sám o sobě. Mizorjan je líčen jako osoba snažící se nepodlehnout Stalinovu teroru, ale o pár odstavců dále se píše, že Mirzojan dvakrát žádal Stalina o zvýšení limitu na popravy.
12Kabakov Ivan Dimitrijevič (1891-1937) pocházel z rolnické rodiny, od roku 1908 pracoval jako dělník, od roku 1912 bolševik, v roce 1917 člen Sormovského sovětu dělnických zástupců, roku 1918 předsedou bolševické organizace Semjonovského újezdu, potom jako politický pracovník v DRRA – účastnil se obrany Voroněže. V roce 1919 je předsedou Voroněžského městského sovětu. Od roku 1922 je ve stranických funkcích, nejprve jako tajemník gubernských výborů (Jaroslav, Tula), v roce 1924 kandidátem a 1925 členem ÚV VKS(b), od roku 1928 působí na Uralu, v roce 1929 je v čele Uralského oblastního výboru a po rozdělení v roce 1934 1. tajemník Sverdlovského oblastního výboru strany. Zatčen asi 24. 04. 1937, odsouzen a popraven 30. 10. 1937 za příslušnost ke kontrarevolučním pravičákům.
13Postyšev Pavel Petrovič (1887-1939), od roku 1904 bolševik, v roce 1912 ve vyhnanství, roku 1917 byl místopředsedou Irkutského sovětu. Od roku 1921 zplnomocněný zástupce pro Bajkalskou oblast, funkce ve vojenských sovětech Dálného východu, v roce 1923 působí na Ukrajině jako vedoucí instruktorů, roku 1930 tajemník ÚV VKS(b), roku 1933 2. tajemník KS Ukrajiny. Od roku 1934 je kandidátem Politbyra a v roce 1937 tajemníkem kujbyševského oblastního výboru VKS(b), kde pilně vyhledával nepřátele. Zakázal prodej sirek, protože se mu zdálo, že na etiketě je profil Trockého, zakázal prodej školních sešitů a vrcholem byl zákaz prodeje salámu, protože mu nějaký ‚dobrák‘ nabulíkoval, že na řezu se uprostřed skrývá svastika (hákový kříž). Ve wikipédii jsou i další ‚perly‘. V únoru 1938 zatčen za členství v trockistické organizaci a práci pro japonskou rozvědku, odsouzen a v únoru 1939 popraven.
14Ždanov ve svém referátu uvedl, že podle stanov se volby mají konat každoročně, a sjezdy se tehdy konaly každé tři roky.