Ruská zvláštnost

zpět

01.05.2019

Ruské podnebí

Rusko má jednu objektivní zvláštnost, která jej naprosto odlišuje od ostatních států tohoto světa a má ve svém důsledku velmi podstatný dopad jak na chování a zvyky obyvatel Ruska, tak i na organizaci státu. Jde o podnebí¹. Velká část Ruska má totiž vegetační období dlouhé i pouze 5 měsíců², zatímco valná většina ostatního světa má vegetační období dlouhé 7-8 měsíců, nebo i více. Jižněji položené rozsáhlé oblasti jsou zase suché. V průměru v Rusku vyroste na jednotku plochy polovina zelené hmoty než v západní Evropě a jen pětina toho, co v ohromné a žírné nížině Missisipi a Missouri. Rusko je tak zemědělskou společností s nejhorším podnebím; další společnosti s podobným podnebím jsou již jen pastevecké a lovecké. Krátká vegetační doba znamená velké riziko neúrody a malý a nejistý přebytek potravin. A proto se ruské obyvatelstvo, venkov i stát organizovaly tak, aby maximálně zajistily potravinovou bezpečnost.

Ruská říše proto byla obchodní společností, která vydělávala na dálkovém obchodu – a vládcové, vlastně velcí obchodníci, obyvatelstvo potřebovali pro obsluhu obchodních cest.

Ruská vesnice (občina – viz Slovníček) byla silně kolektivizovaná a byla systémem společenského pojištění. Půdu rolníci nevlastnili, ovšem panovník jim ji zdarma přenechával k využití – tedy sedláci nemohli půdu ztratit³. Krátké vegetační období nutilo k maximálnímu nasazení: když byl některý sedlák hotov na svých polích, šel pomoci méně úspěšným sousedům. Tím se zajišťovalo maximálně rychlé provedení zemědělských prací a zvýšení naděje na slušnou úrodu, kterou potom občina disponovala. Krátké vegetační období a nutnost velké intenzity prací zároveň omezovala možnosti investic práce do zvýšení úrodnosti půdy, neboť po skončení vegetačního období půda rychle zamrzá a nedá se na ní až do jarního tání pracovat⁴.

Občina představovala jistého křížence samostatného a kolektivního hospodaření. Občina přidělila políčka rolníkům, kteří je obhospodařovali, ale úroda připadla celé občině. Ta z výnosů zaplatila daně a poplatky a zbytek rozdělovala mezi své členy. Výnosy rozdělovala nejen mezi rolníky, ale i mezi lidi neschopné práce, tedy mezi invalidy, nemocné a staré a sirotky. Nástup liberalizace znamenal i módu rovnosti. V praxi to znamenalo, že každý rolník dostal patřičnou výměru od každého druhu půdy miru (viz Slovníček). Následkem toho rolníci hospodařili na mnoha, často vzdálených kouscích půdy. Rolníci se nestarali o výnosnost půdy, ostatně dlouhá zima jim k tomu ani nedávala prostor. Velmi dlouho se také udrželo hospodaření založené na žďáření (vypalování lesa).

Velkovýroba byla ve větší míře zavedena jen v některých kozáckých oblastech, ale to se nejednalo o sedláky, ale o dělníky na velkostatcích. Právě tyto velkostatky ovšem byly schopny vyvážet, ostatní samostatní rolníci vypěstovali sotva na přežití. (Je to nepříjemná analogie se současným přístupem k zemědělství, kdy malá nevýkonná hospodářství získávají nesmyslné dotace.)

Daně se dlouho řešily zdánlivě zastarale, naturálně, tedy výkonem práce na velkostatku. Byla to však dvojitá pojistka. V případě neúrody rolník neměl žádné další daňové povinnosti (již si je odpracoval) a zároveň výnosy těchto velkostatků sloužily jako pojistný fond, který panovník používal na řešení nejvážnějších případů neúrody. Ti lidé také obsluhovali obchodní trasy, které zajišťovaly příjmy státu.

Doporučuji si všimnout toho, že výnosy velkostatků nebyly příjmem šlechty, ale v prvé řadě se rozdělovaly v místech s neúrodou. Kromě toho tento výběr daní zajišťoval hospodářský rozvoj (a to je opět dosti netypické), velkostatky byly motorem technického rozvoje na venkově, byly to v Rusku jediní velkovýrobci a nositelé pokroku.

Zajímavým důsledkem je také to, že Rusko nemělo přebytek institucí. Zatímco jinde na světě instituce vznikaly za účelem zaměstnání agilnějších jedinců – a později se pak třeba našlo dodatečně nějaké uplatnění, v Rusku instituce vznikaly, až když to bylo nezbytné; přebytek potravinových zdrojů neexistoval a neumožňoval přístup, obvyklý v zemědělsky příznivějších zemích⁵.

A nelze vynechat ani to, že dalším důsledkem je nízká hustota obyvatelstva, díky čemuž má Rusko (i vzhledem k zeměpisným podmínkám – obřím pláním) problém se zajištěním své bezpečnosti. Velmi snadno se stává cílem loupežných nájezdů. V dějinách takto vynikali Němci (Řád německých rytířů) a Poláci a kupodivu méně již Mongolové, kteří raději vybírali daně. Na druhou stranu stejné příčiny vedou k tomu, že Rusko prakticky nelze dobýt. Důsledkem je preventivní slovní obrana, řeči o vlastní síle, které však jsou pouze vrčením psa, který nechce být napaden.

Vydržené zlo

Je zde ještě jedna věc, která (alespoň podle mého názoru) je také důsledkem výše uvedeného, byť nepřímo. Řídce osídlené Rusko se zformovalo jako stát na jedné straně silně centralizovaný, na straně druhé jako stát s velkou mírou místní autonomie na různých úrovních a minimálně svázaný různými společenskými dohodami. Naproti tomu v liberalizované Evropě je společenský řád založen na vzájemných dohodách mocných a vyvažování zájmů.

Jenomže v jistém okamžiku ruští vládci začali mít snahu přiblížit se Evropě a začali zavádět na místní poměry nesmyslné záležitosti, a ty ruskou společnost zdeformovaly. Těmi, kteří tento trend nastoupili, byli Romanovci. Jmenovat lze cara Alexeje a především jeho syna Petra I. Další osudový krok vykonal Petr III., když zbavil šlechtu povinností, především vojenské služby. Výsledkem byla ztráta odpovědnosti společenských elit. Viníci nebyli jen tito tři, ale asi skoro všichni Romanovci. (Ve zkrácené podobě viz Stručné dějiny Ruska ve Slovníčku na konci knihy). Samozřejmým spoluviníkem byla ruská šlechta, jejíž nemalá část situaci maximálně využila; v zásadě se šlechtě podařilo zbavit se všech svých povinností a zároveň si udržela veškerá svá privilegia. Za takový vedlejší efekt tohoto stavu považuji známý pojem ‚zbytečný člověk‘, velmi dobře popsaný v ruské literatuře. To nebyli jenom literární hrdinové, ale skutečné osoby, které navzdory své mravní bídě dokázaly pečlivě vynášet svůj šlechtický původ. V dalším si povíme, že právě ruské nevolnictví a s ním související záležitosti byly přímou příčinou revolučního výbuchu v roce 1917.

Ono to dokonce je tak, že ruské elity se na Sibiři vůči ‚domorodcům‘ chovaly podstatně lépe, než vůči svému vlastnímu lidu v evropské části Ruska, vůči kterému se chovaly podobně, jako se jinde společenské elity chovaly v koloniích. Oficiální dějepis žádné vysvětlení nepodává.

Ztráta odpovědnosti společenských elit se ovšem projevila nejen v romanovském období, ale i později a mám dojem, že je problémem dosud. Naprostá neodpovědnost, bezuzdnost a bezohlednost šlechty po revoluci přešla na novou rudou šlechtu – stranické funkcionáře a vysoké vojenské velitele (viz například sborník ruského vědce a publicisty A. D. Košeleva⁶). Ono ostudné chování sovětských generálů a maršálů za druhé světové války, jejich bezohlednost vůči jim podřízeným vojákům, či dodnes pověstné nabubřelé chování ruských hodnostářů a policistů, se velmi podobá chování staré ruské šlechty. A ani pány v uniformách a pány úředníky to nekončí. Zajímavé případy popisuje ruský lékař a publicista S. S. Mironin ve vztahu k ‚elitním‘ doktorům, kteří pro spoustu funkcí léčit prostě neuměli⁷.

Mnohé nasvědčuje tomu, že se Stalin snažil tento stav zlikvidovat. Ale další vývoj svědčí o tom, že tento, jinak velmi pečlivý, tvrdý a důsledný člověk, v těchto případech velmi často své vlastní zásady nedodržel. K jeho vlastní smůle tak tvrdých dopadů jeho rozhodnutí byli ušetřeni lidé, kteří se zřejmě podíleli na jeho smrti, smrti jeho spolupracovníků, i smrti jeho politiky a slávy. Ono rubání hlav v politických a společenských elitách bylo samozřejmě spojeno se špatnou pověstí, protože se jednalo o lidi, kteří měli rozsáhlé společenské kontakty. Ovšem nikdo nemá absolutní moc a musí se ohlížet na své okolí, na celou pyramidu moci svých spojenců. Stalin i v dobách své největší moci ovládal jen malou část státního a stranického aparátu, jenž byl z velké části pod vlivem lidí zcela jiného ražení a zcela jiných názorů. Asi právě tím lze vysvětlit u Stalina neobvyklé jakoby nedržení se vlastních a ověřených zásad, a důsledkem je to, že ani Stalin nedokázal tento hrůzný zvyk ruských elit vykořenit.

Zákonitosti

Ruské podnebí klade zvýšené nároky na spotřebu energie. Další zvýšené náklady představují ohromné vzdálenosti a krátké vegetační období doplněné zimou s hlubokými mrazy. A to vše se musí započítat do výrobních nákladů, které za srovnatelných podmínek, musí v Rusku být vyšší, než v zemích s příznivějším podnebím. Podnebí tedy přímo znevýhodňuje Rusko na poli hospodářské soutěže.

Hospodářské důsledky ruských podmínek se zformulovaly do podoby národohospodářských zákonů:

Zákon Čajanova – o mezích ekonomických pobídek

Podle Čajanovova⁸ zákona je obtížnost zemědělské práce v Rusku natolik vysoká, že finanční pobídky paradoxně vedou ke snížení produktivity, neboť výhodnější je ušetřit svoji práci a držet na minimální úrovni svoji spotřebu, než zvyšovat výrobu a získat prostředky k vyšší spotřebě. To zjednodušeně znamená, že zvýšení ceny zemědělských plodin vede ke snížení zemědělské výroby⁹.

Zákon Milova – o důsledcích časových omezení

Podle Milovova¹⁰ zákona zkrácení vegetačního období zvyšuje využití vegetačního období pro vlastní růst zemědělských plodin, zvyšuje napětí na provedení polních prací a zmenšuje možnosti investovat do úrodnosti půdy. Zároveň se zkrácením vegetačního období se zvětšuje rozdíl v intenzitě práce mezi vegetačním obdobím a dobou vegetačního klidu a prodlužuje se období vegetačního klidu – a doba zamrzlé půdy. Zatímco tlak na včasné provedení zemědělských prací zvětšuje intenzitu práce během vegetačního období, během prodloužené doby vegetačního klidu je možné udělat méně práce v důsledku velkých mrazů. Na provedení stejné práce během kratšího vegetačního období je nutno mít více prostředků, časová omezení tedy kladou zvýšené nároky na investice.

Zákon Parševa – o váze omezujících činitelů

Podle Parševova¹¹ zákona mají rozhodující vliv na investice za jinak stejných podmínek místní omezení. Různá místní omezení mají různou váhu a různou možnost kompenzace, přičemž zeměpisná omezení jsou nejstabilnější a kompenzují se nejhůře. Podrobněji pro ruské podmínky lze zákon zformulovat takto: „Za rovných podmínek, s výjimkou těch, které nelze narovnat na hranicích země vzhledem k zeměpisné poloze, za podmínky volného pohybu peněz, kapitálu, zboží a pracovní síly, veškeré zboží vyrobené v zemi s neopominutelným omezením (zima, horko, nedostatek vody…) bude dražší, než zboží stejné kvality vyráběné v zemi, kde takové omezení nen퓹². Tento zákon říká, že je pro Rusko nevýhodné vstupovat do uskupení s otevřeným pohybem kapitálu a zboží, protože v takové situaci bude vždy docházet k odtékání kapitálu z Ruska.

Důsledky

Pochopení těchto zákonitostí extrémních podmínek vysvětluje celou řadu ruských specifik. Máme zde vysvětlení, proč byla Ruská říše beznadějně zaostalým státem, proč se za Stalinových dob změnila na velmoc, proč se s reformami v devadesátých letech 20. století propadla, a zároveň říká, za jakých podmínek ruské hospodářství zase může začít růst. Zajímavé na tom je, že správná řešení v ruských podmínkách se podstatně odlišují od řešení uznávaných liberálními společnostmi, když liberální postupy v Rusku vyvolají pouze propad, bídu a nejspíše i nové revoluce.

Tyto zákony říkají, že v důsledku velmi krátkého léta jsou zemědělské práce časově velmi napjaté, což za dalších rovných podmínek vždy povede k tomu, že investiční kapitál bude utíkat do příhodnějších podmínek za hranice. Pro zajištění úrody se musí během extrémně krátkého období provést velké výkony. Poněkud bizarním důsledkem je i to, že skutečná produktivita rolníka byla v carském Rusku na jednotku času vyšší, než v příhodnějších podmínkách Evropy. Ruské zemědělství je konkurenceschopné pouze za podmínek vysokých investic a za intenzívního využití sezónní práce. Vzhledem k ruskému podnebí ovšem není možné sezónní pracovníky po zbytek roku ponechat bez práce, protože takto nemohou získat dostatek prostředků na přežití zimy. Na tom byly založeny brigádnické kampaně, které v sovětských dobách představovaly přímo optimální postup vyčleňování zdrojů pro zemědělství.

Vojenská doktrína

Důsledkem ruského specifika je i ruská vojenská doktrína. Ta se liší od vojenské doktríny ostatního světa a souvisí s poněkud bizarními historickými událostmi. Jako příklad uveďme Napoleona. Napoleon prakticky neprohrál žádnou bitvu svého ruského tažení, ale nakonec prostě z Ruska utekl a válku na celé čáře prohrál. Zkusme to trochu zjednodušeně vysvětlit.

Válčení bylo a je i dnes drahou záležitostí a je spojeno s velkými vlastními ztrátami. Ale kdo by válčil, kdyby měl tratit? Nikdo! Do války alespoň jedna strana vstupuje s cílem něco získat.

Vládce sebere vojsko a vypraví se s ním proti jinému vládci. A samotní vojáci do války nejdou s cílem pokropit nějaké cizí kraje svojí krví, ale něco získat, přesněji řečeno, naloupit si. Vojsko vstupuje do bitev a ztrácí v něm své síly. A po vítězných bitvách obsazuje území a v nějaké formě rabuje, doplňuje svoje zásoby a přivlastňuje si majetek. Takové válčení je atraktivní, na možnou smrt se tolik nehledí, protože vojáci i vládce mohou rychle zbohatnout.

Tak tomu je na většině pevniny naší zeměkoule. Ale širé ruské pláně s řídkým osídlením a špatným podnebím tento přístup omezují¹³. Vybojování vítězné bitvy na území Ruska může sice znamenat obsazení velkého území, ale řídké osídlení znamená věnovat více sil a času na samotné rabování, které přinese jen poměrně malé množství nezbytného proviantu. Při svém zásobování se proto vojsko nemůže spoléhat na obsazené území. Jeho postup vpřed je podmíněn prodloužením zásobovacích tras, které vážou část sil invazního vojska. Účinnost ruských podmínek může posílit ustupující armáda, když za sebou nechává spálenou zemi. A samotné místní obyvatelstvo se rabování také vzpírá. Agresor je jen stěží schopen celé rozlehlé území zajistit svými jednotkami a přinutit obyvatelstvo k poslušnosti. Partyzánská válka je v podmínkách Ruska logické pokračování boje v týlu. Postup nepřátelských vojsk do ruského vnitrozemí znamená samozřejmě přímou ztrátu z boje, která ale není kompenzována nějakým výnosem z obsazeného území. Obsazení území a prodloužení zásobovacích tras představuje jen další ztrátu. Vítězství v bitvě není za těchto podmínek rozhodující. Důležité je udržet vlastní bojeschopnost a zabránit nepříteli získat zásoby. V tomto směru má jasnou výhodu ustupující strana, která za sebou nechává spálenou zemi. Základem je funkční týl; samotná bitva a její výsledek nemusí být vůbec podstatné.

Vznik této doktríny umožnila velká územní expanze za vlády Ivana IV. Rusko se tehdy stalo tak velikou zemí, že i sebesilnější armády ztratily schopnost ho zničit. Jen o něco později se rodící doktrína bezděčně uplatnila při vyhánění ‚lžidimitrijů‘ a Poláků. Vlastním tvůrcem této vojenské doktríny byl Petr I. a využil ji v době Severní války. Tím, kdo na tuto strategii tehdy doplatil, byl mladý švédský král Karel XII. (Přehledně viz stať Stručné dějiny Ruska; širší pohled na události vytváří poněkud neočekávaný obraz.)

Ale vraťme se k Napoleonovi. On si tuto vojenskou doktrínu vyzkoušel na vlastní kůži. I když tu je nutné upřesnění: Napoleon hloupý nebyl a do války s Ruskem jít nechtěl. Ale jeho milenka, polská šlechtična Maria Walewská a namyšlení vznešení polští šlechtici okolo ní Napoleona do této války zatáhli. Napoleon to neustál. Ale to je mimo náš obzor.

A potom si z ruské země pokusili ukousnout i Němci. Po rozkvětu Německa za Bismarcka se německým elitám začalo nedostávat kolonií a chtěli tento nedostatek řešit na účet Ruska. Jenomže Schlieffenův plán (viz Slovníček) nevyšel, a tak se pokračovalo o dvě desetiletí později. Hitler se na SSSR vrhl s ohromnými silami podporovanými prakticky celou Evropou, výborně vycvičenou a vyzbrojenou armádou. Ale také on se utopil v hlubokém ruském týlu.

Ruská duše

Všimneme si chování ruského obyvatelstva. Ustupující armáda místnímu obyvatelstvu zničí zásoby potravin, není přitom schopná zajistit jeho evakuaci, a přesto Rusové zůstávají loajální vůči ruské moci a vedou odpor proti agresorovi za podmínek, kdy vlastní moc jim nemůže přijít na pomoc. Ruský lid je citlivý na svobodu své země a ochotně ji za všech okolností brání.

Ve světle pochopení této záležitosti vypadá jinak i tolik dodnes vysmívané uvědomění sovětských lidí. Například v knize Сталь и шлак¹⁴ autor popisuje průběh stranické schůze, kde řadoví pracovníci napadali funkcionáře a ředitele za ‚uspokojenost‘. Dělníci na schůzi říkají, že se nechtějí stydět před svými bratry-vojáky, a že tato válka nemá týl, ale pouze tři fronty – partyzánský v týlu nepřítele, vlastní linie a sovětské zázemí, které musí vyrábět vše, co bojující vojáci potřebují. To se podobá dalším líčením té doby, a s nejvyšší pravděpodobností odpovídá realitě.

Další zajímavosti najdeme v knize J. Fidlera¹⁵, něco ve wikipédii, něco v této knize, a tak si přečtěme jména a životopisy ruských vojevůdců: polní maršál hrabě Michail Bogdanovič Barclay de Tolly, Pavel Karlovič von Rennenkampf, hned tři Bagrationové, gruzínská šlechta z Tiflisu, Sergej Juljevič Witte, Vjačeslav Konstantinovič von Pleve, Francois Le Fort, všechno původem cizinci, kteří se přeměnili na ‚kované‘ Rusy. Podobně jsem zachytil tvrzení, že řadoví vojáci a důstojníci Napoleonovy armády se domů do krásné a teplé Francie nevraceli, ale rychle se v tom ledovém království poruštili. Jistě, Napoleon nakonec z Ruska utekl sám a zbytky vojska ponechal svému osudu. Jenomže i tak bychom spíše očekávali, že vojáci budou mít snahu najít cestu domů. A to jsme se ještě ani nedotkli problémů ruské společnosti.

Ale jistou odpověď vlastně máme. Zmínil jsem se již, že drsné podnebí znamenalo nízkou hustotu osídlení a to mělo zajímavý důsledek. V Rusku, přes všechno zlo, které jsem zatím pouze naznačil, se život cení podstatně výše, než v přelidněné Evropě. Poprava proto v Rusku nebyla běžným trestem a ani veřejným divadlem. Například na Sibiři původní obyvatelstvo nikdo nevybíjel. Naopak, příchod Rusů znamenal kulturní a společenský rozvoj. Lze nalézt kuriózní příběhy, jak například carevna Anna Ivanovna (viz Stručné dějiny Ruska) poslala jednoho důstojníka, aby zorganizoval útěk válečných zajatců – z ruského zajateckého tábora (!). Protože ti, kteří takto utečou, se většinou brzo u nějaké ženy usadí a nevrátí se domů. Také oficiální statistické ročenky USA uvádějí, že SSSR měl až do poloviny 50. let s USA kladné saldo migrace. Že tyto zprávy neodpovídají ‚miliónům obětí sovětského teroru‘? Zkusíme to rozebrat.

zpět

---

diskuze