Stíny zapomenutých předků

zpět

08.03.2017

Americký astrofyzik Carl Sagan a jeho manželka se ve vynikající knize ‚Stíny zapomenutých předků‘ věnují obecným principům fungování života, hluboce zakódovaným mechanizmům a společenským vztahům, na jejichž základě společnosti nejrůznějších živočišných druhů existují. Autoři na základě nepřeberného množství experimentů i pozorování dokazují, že život jako takový lze zjednodušeně charakterizovat jako záležitost vzájemně pozitivního přístupu. Přitom vyzdvihují – především na základě experimentů a pozorovávání – že míra společenské úspěšnosti jednotlivců je přímo závislá na tom, jak vyhoví těmto elementárním zásadám. Autoři také upozorňují na skutečnost, že charakteristikou vysoce strukturovaných společenství a jejich jasnou výhodou je to, že takovéto společnosti mají malé vnitřní ztráty. Jako další charakteristiku uvádí, že vůdci, kteří se v těchto společnostech prosadí, musí být velmi kompromisní. Na jedné straně musí umět prosadit svoji dominanci (ovšem ‚nekrvavě‘ - za krvavé prosazování by platili jednak svými silami, jednak silou celého společenství), a na druhé straně se musí také umět podřídit. Jinak by se prostě nemohli stát velkými vůdci. To lze prokázat v celém spektru společenství živočichů. Podrobné studium dějin lidské společnosti dává stejné výsledky; jde o zcela obvyklé charakteristiky vůdců. Ovšem existuje osoba mimořádného významu, která se těmto schématům jakoby zásadně vymyká. Tou osobou je Josif Vissarionovič Stalin.

Lze nalézt spousty příkladů z lidských dějin, které existenci tohoto pravidla dokazují. Vůdci ve svých velkých chvílích vládnou světu (podotýkám, že velkoryse) a ve chvílích neúspěchu se bez problémů pokořují před silnějšími. Ve světových dějinách je to například Čingischán, Napoleon, Bismarck a spousta dalších. Z našich dějin například Václav II., Jan Žižka, nebo i legendární Přemysl zvaný Oráč. Opak, byť je součástí řady legend, je především osudem osobností, které prohrávaly.

Vedle této jedné zákonitosti, kterou jsem zde uvedl, autor knihy píše i o řadě dalších, a opět mnohé z nich jsou problémem legend o Stalinovi. Ale to již nechávám na studiu pozorného čtenáře.

Za této situace, ve světle obecně rozšířených legend, vypadají dějiny Ruska a SSSR jako gigantická a šílená anomálie. Jakýsi hlupák (Stalin) se někdy ve dvaceti letech (!) rozhodne opanovat svět a za tím účelem se dá k bolševikům (!) a v čele podobných ‚omezenců‘, jako on sám (Berija, Vorošilov, Molotov ad.), za cenu války, rozvrátí celou společnost. Protože je mu málo všeho toho utrpení, začne vraždit mezi svými věrnými spolupracovníky (Trockij, Kameněv, Zinovjev, Bucharin ad.) a bez problémů nechává kosit i lidi moci vzdálené. Přitom zcela zjevně dosahuje tak gigantických úspěchů, že se mu v celém světě a celých dějinách lidstva může sotva kdo rovnat. Tato anomálie mě svého času jako první začala vést ke studiu celé záležitosti.

Pokud ovšem odmítneme tvrzení, že Stalinova nezměrná paranoia stála za vznikem velikého teroru a spoustou mrtvých, musíme najít jiné vysvětlení strašlivých událostí doby, kdy se podílel na vládě Sovětskému svazu. A upřímně řečeno, vzhledem k tomu, že Stalin prostě mohl být úspěšný pouze tehdy, pokud na vnější události reagoval velmi rozumně a přiměřeně, tedy pokud vládl dobře, zbývá nám jediné vysvětlení. Stalinova paranoia byla oprávněná a v Sovětském svazu skutečně existovaly síly, které působily ničivě. Existovalo spiknutí, či spíše celá síť intrik, které se pokoušely zničit formující se stát a společnost. Stalin zcela nepochybně za sebou cítil podporu široké společnosti a cítil se oprávněn vystupovat na její ochranu. Proto musel podpořit akce na zničení opozičních sil, hrozících nejen společnosti, ale i jemu samému.

Obvyklá tvrzení o tom, že nic, jako spiknutí neexistovalo, prostě z tohoto důvodu odmítám a připojuji se k názoru současného ruského spisovatele Alexandra Buškova. Spiknutí prostě existovat musela, všechny události té doby tomu nasvědčují. Opravdu nepovažuji za vhodné se opírat o tvrzení těch, kteří v této době padli, vlastně především mravně, oni přece ve svém vlastním zájmu museli tvrdit opak. To také znamená, že nelze dopředu zavrhovat tehdejší sovětské vyšetřovací spisy a soudní výroky. Vše dohromady nám vytváří logický celek.


V této souvislosti uvedu ještě to, že během studia záležitostí okolo Stalina jsem si povšiml existence podobně falešných legend týkajících se Lenina. I on prý podporoval revoluční teror, popravy a tak podobně. Taková prohlášení však ve světle dosud trvající popularity Lenina vypadají na podobný problém v profilu vůdce, jaký mě o několik let dříve přivedl ke studiu záležitostí okolo Stalina. V tomto případě se nejedná o primitivní manipulace především Chruščova a jeho okolí, ale o to, že pro zranění a nemoc jeho jménem mluvili nejméně tři různí lidé: Sverdlov, Kameněv a Rykov. Celá tato trojice přitom patřila do tábora Leninových oponentů. A konečně z popisu hádek po Leninově smrti vznikají asociace, že podle Trockého Lenin měl terorizující tendence, avšak Stalin a jeho lidé tvrdili, že Lenin naopak teroru bránil1. To je zajímavá informace, naznačující, že Trockému nevadil, zatímco Lenin a (zřejmě především) Stalin teror považovali za problém.

Z toho všeho vyplývá, že Stalin a asi i Lenin se stali uznávanými vůdci naprosto logicky jako osoby zcela odpovídající obecným zákonitostem a oba byli a jsou, v pozitivním smyslu velmi významnými a mimořádnými osobnostmi dějin lidstva. Na rozdíl od nich Trockému, Sverdlovovi, Jagodovi, Ježovovi, Tuchačevskému a dalším chyběla mravní čistota, a tak i z tohoto důvodu se nemohli do pozice Lenina a Stalina dostat. Navíc se hlavně Trockému podařilo v obecném povědomí pokřivit mravní profil nejen Stalina, proti němuž dlouho bojoval, ale i Lenina, jehož se dovolával.

Ovšem vzhledem k tomu, že jsem tuto záležitost nestudoval podrobněji, nevylučuji i jiný scénář. Lenin zcela ‚čistý‘ být nemusel, minimálně v době své nemoci se mohl dopustit chyb, ale Stalin jej (vzhledem k tehdejší politické situaci) raději očistil a … naložil na něj svoje úspěchy, když se snažil omezovat ‚kult‘ svoji osobnosti. A mám podezření, že Leninův kult využil i jako jistou vějičku pro vnitrostranickou opozici, jejíž smysl mi není zřejmý.

Poznámky

1Tucker R. C. : Stalin jako revolucionář 1879-1929

zpět


diskuze


příspěvek č. 1: drobná technická

napsal: N., dne: 12.03.2017 07:28

To je zajímavá informace, naznačující, že Trockému nevadil, zatímco Lenin a (zřejmě především) Stalin "teror" považovali za problém.

Slovo "teror" použito později než na něj odkázáno, řešil bych takhle:

To je zajímavá informace, naznačující, že Trockému "teror" nevadil, zatímco Lenin a (zřejmě především) Stalin "teror" považovali za problém.

Poznámečka (subjektivní): Čitelnost je vyšší, když věta dává smysl sama o sobě, bez nutnosti znalosti předchozí věty, ale nejde toho vždy docílit.

Menu

Úvod
Aktuality
Pospolné zřízení
Kapitalistické zřízení
Bůh synergie
Články
Knihy
Odkazy
Kontakt