Po tomto úvodu a popisu místa a naleziště přikročím nyní k vlastnímu posouzení celého případu v následujících 13 bodech:
Svědek Krivozerčev, 27letý vrtač, udal, že pozoroval v březnu a v dubnu 1940 denně 3—4 vlaky se 3—4 vagóny přijížděti ze Smolenska. Okna vozů byla zamřížovaná, vozy byly odstaveny na nádraží v Gnězdové. Jeho sestra prý mu vypravovala, že z odstavených vozů přestupovali do uzavřených nákladních automobilů polští vojáci, civilisté a několik duchovních. Sám to neviděl. Sám pozoroval, že 17. nebo 18. dubna 1940 jelo asi 10 nákladních vozů vysoko naložených kufry, ručními taškami, pytlíky s prádlem a plášti z lesa katynského na Smolensk. Nákladní auta byla provázena čekisty. — Není bez významu, že jeho sestra nebyla slyšena, ačkoliv přestupování viděla.
Svědek Zacharov, 401etý posunovač ve Smolensku, udal, že v březnu 1940 přijely z tambovského okrsku nákladní vlaky, které měly připojeny 5—6 velkých Pullmanových vozů pro trestance. Z toho byly 2—3 vozy na rampě ve Smolensku odstaveny, kdežto zbytek byl dirigován do stanice Gnězdová. Od průvodčích vlaků se dověděl, že zajatci pochází z Kozelska, kde prý je velký klášter a ještě mnoho tisíc zajatců. Jako roztřidovač měl příležitost viděti, že z vozů byli lidé dopravováni do nákladních aut s plachtami a auta potom odjela po silnici směrem na Gnězdovo. Zajatci měli ponejvíce polské uniformy a byli z velké části důstojníky. Mezi civilisty nalezl jen ojedinělé duchovní. Žen nebylo. Jak se přesně pamatuje, toto vykládání trvalo 28 dnů. Jeho úlohou bylo, aby prohlédl prázdné vagóny, při čemž viděl, že vozy mají 10 cel, které normálně mohly pojmouti 6 osob, ale jak od průvodčích zvěděl, bylo do jedné cely namačkáno 18—20 lidí. Do všech vozů nenahlédl, ale pokud nahlédl, nalézal vždy 2—3 duchovní. Měly dlouhé kabáty. Bylo mu řečeno, že to jsou polští duchovní. — Tento svědek tedy tvrdí, že přestupování se dělo většinou ve Smolensku. kdežto jiní svědkové, že se dělo v Gnězdové.
Svědek Silvestrov, 43 roky starý pomocný dělník, udal, že v dubnu a květnu 1940 na nádraží v Gnězdové, v jehož blízkosti bydlel, jsou odstavovány trestanecké vagóny, z nichž byly překládáni lidé do připravených nákladních aut a pak odváženi. Večer, když přišel domů, šel častěji do blízkosti vykládacího místa a pozoroval, že za dozoru NKVD jsou dopravováni z vagónů muži do připravených velkých nákladních aut, jež byla kryta a všeobecně známa pod jménem „černí krkavci''! Vždy tam stála 3 taková auta a jedno nákladní auto. Mužům vystupujícím z vagónů bylo ruční zavazadlo odňato a hozeno do nákladního auta, kdežto muži museli do krytých vozů. Když byly vozy plny, odjely směrem ke Katynu. Po 20—25 minutách přijela kolona zpět a celý pochod se znovu opakoval. Při jízdě kolem něho mohl častěji pozorovati, že vpředu jedoucím osobním voze seděli muži, snad od NKVD. s typicky židovskými obličeji. Překládání dělo se nejvíce večer nebo v noci. Že abtransport byl též v noci, mohl zjistiti proto, že jeho tehdejší obydlí se nalézalo bezprostředně u silnice. Podle jeho odhadu jela kolona vždy asi desetkráte v dubnu a v květnu asi po 4 týdny. Poněvadž se nikdo nesměl zdržovati u vykládacího místa, mohl ze vzdálenosti asi 50 m, odkud konal svá pozorování, viděti, že šlo hlavně o osoby v uniformách, snad o důstojníky, ale byli mezi nimi i civilisté. Mezi civilisty byly i starší osoby, ojediněle s berlemi. Zeny s nimi nebyly. Poněvadž uniformy neznal, nemohl určiti národnost. Kolující pověsti nebyly jednotné. Jedni tvrdili, že to jsou Poláci, jiní, že to jsou Finové. Podle pověsti byli zajatci dopravováni k tak zv. rekreačnímu domu kolektivů, asi 4 km vzdálenému a tam byli zastřeleni. To se také domníval, poněvadž v době těchto transportů bylo zakázáno v okolí tohoto domu sbírání hub. Obyvatelé vesnice, kteří o těchto událostech věděli, střežili se projeviti své domněnky. — Ve výpovědi tohoto svědka je plno rozporů. Jiní svědkové udávali, že lesík byl ohražen 2 m vysokým drátem, že byl střežen ozbrojenou stráží a nikdo neměl do něho přístupu. Tento svědek tvrdí, že v okolí zámku se nesměly v ony dny sbírati houby. Ostatně je těžko věřiti, že by v dubnu nebo v květnu v těch místech rostly houby. Také je nepravděpodobné, že by ze vzdálenosti 50 m večer nebo v noci mohl rozpoznati typicky židovské obličeje.
Svědek Andrejev, 26letý zámečník, pozoroval, že v březnu a v dubnu 1940 přijížděly na nádraží v Gnézdové denně 3—4 vlaky a v nich byly 2—3 vozy pro trestance. Z těchto vozů byli vojáci i civilisté překládáni do nákladních aut a odváženi směrem ke Katynu. Znal šoféra Rasuvajcva, který řídil jeden vůz z Černých krkavců a který byl při postupu Němců evakuován. Viděl, že v každém nákladním voze byli 2—3 civilisté, které poznal podle klobouků.
Svědek G1äser — Němec — nadporučík bývalé polské armády, udal. že mezi 20. březnem a 9. květnem odjelo ze zajateckých táborů asi 30 transportů, vždy po 80—120 lidech, nákladními auty na překládati nádraží v Kozelsku, kde byli dáni do vagónů pro trestance On sám byl od polských důstojníků oddělen a s jinými Němci později na zákrok německého vyslance propuštěn. — Tento svědek tedy neví, kam ony transporty jely a o civilních osobách se nezmiňuje. Patrně tedy byly civilní osoby přičleněny k důstojníkům až cestou.
Byl nám předveden svědek Kise1ěv, který vypravoval celkem totéž, co bylo dříve uvedeno o objevení hromadných hrobů. Když jsme mu položili otázku, kdo byli oni muži. kteří zajaté polské důstojníky provázeli, odpověděl po chvíli: Jevrej. (Židé). Tato odpověď mne překvapila, i když zněla jako výpověď Silvestrovova, protože se na ní rozmýšlel. Zajatí důstojníci jsou střeženi v zajateckých táborech, jak také vyplývá ze zprávy ruské komise, opět vojáky a nejsou předáváni policii. Židé pak, jako všude jinde, konají vojenskou službu u všech druhů zbraní a není věrohodno, že by jich v Rusku bylo používáno jako popravčích čet nebo že by byli z fronty staženi a určeni k lehkým službám, jako je střežení zajatců.
Ostatně výpovědi těchto svědků jsou výpovědi svědků nepřímých, neboť nikdo z nich při popravách nebyl.
Jest podivné, že německá správa, když již si dala tolik práce, nevypátrala a nevyslechla oněch 10 polských dělníků, kteří v létě 1942 nalezli první hroby a neptala se jich, od koho se od nich dověděli a proč to tehdy neoznámili německým úřadům. Polští dělníci neměli přece důvodů věc zatajovati. Podivno je také, proč nebyli zjištěni a vyslechnuti rekonvalescenti bydlící v zámku a ošetřující personál, který bydlel vedle zámku ve zvláštním domě. Personál musel býti dosti četný a není možno, aby neměl styky s obyvateli Katynu a sousední Kozí Gory. Ti museli věděti, kdo hromadné hroby kopal a kdo je zahazoval. Vykopati tak velké jámy a postříleti 8—12000 lidí nemohl přece udělati jeden člověk a provésti to tajně. Tento personál, když se stýkal s okolním obyvatelstvem, zajisté by mu byl prozradil, co se v katynském lese stalo, neboť trvalo ještě více než rok, než Němci Katyn obsadili a personál tam až do té doby zůstal.
Němci sice vydali výzvu k obyvatelstvu Smolenska a uveřejnili ji též v časopise „Novyj puť" ve Smolensku, aby se přihlásil, kdo může poskytnouti informace o hromadné vraždě polských důstojníků, ale výzva patrně neměla úspěchu. Svědkové, které vyslechla ruská komise, udávají:
Svědkyně Alexejevová, Michajlová a Konachovská souhlasně udaly, že v katynském lese, který také nazývají Kozí Bory, byl štáb 537 stavebního praporu, celkem asi 30 Němců. Velitelem byl podplukovník Arnes, jeho pobočníkem nadporučík Rext a jako další důstojník poručík Hott. Tyto tři ženy byly přiděleny k obsluze mužstva tohoto štábu.
Alexejevová udala, že koncem srpna a skoro celé září 1941 přijíždělo k zámku na Kozích Gorárh denně několik nákladních aut, která zastavovala kdesi na cestě vedoucí od silnice k zámku, na půl hodiny nebo na hodinu, neboť hluk jejich motoru umlkl.
Hned bylo slyšeti střílení, rány padaly jedna za druhou v krátkých, ale přibližně stejných intervalech. Potom střelba přestala a auta přijížděla k zámku. Z aut vystupovali němečtí vojáci a poddůstojníci, vždy hlučně rozprávěli a hned se šli do lázně koupat. Potom začala pitka. Na uniformách 2 svobodníků vždy viděla stopy čerstvé krve. Když k zámku přicházívala nebo od něho odcházívala. pozorovala nedaleko od cesty na několika místech čerstvě naházenou zem a místo to bylo den ze dne větší. Jednou, když se pozdržela, viděla vésti zajaté Poláky. Ukryla se v houští a asi za 20—30 minut zaslechla výstřely. Podobnou výpověď učinila i Michajlová a Konachovská.
Ze svědků, které Němci vyslýchali a jejichž výpovědi jsou výše uvedeny, byl zjištěn Kiselěv a Zacharov.
Kiselěv udal, že na podzim 1942 jej Němci dvakráte zavolali na Gestapo v Gnězdové a řekli mu, že v roce 1940 lidé od NKVD postříleli polské důstojníky a žádali ho. aby to dosvědčil. Když mu předložili o tom protokol se slovy: „Buď to hned podepíšete nebo vás zničíme" — zalekl se a podepsal. Později, když Němci pořádali zájezdy různých delegací ke katynským hrobům, byl nucen činiti před delegacemi výpovědi, ale mátl se a proto odepřel mluviti. Byl zatčen a asi jeden a půl měsíce nelítostně bit až zeslábl, počal špatně slyšeti a nemohl vládnouti pravou rukou. Pak mu pohrozili oběšením a proto slíbil, že bude vypovídati. Vždy, když přišla nějaká delegace, byl vyvolán na dvůr a půl hodiny se musel učiti nazpamět všemu, co bude říkati o tom. jak v roce 1940 lide z NKVD postříleli polské důstojníky.
Tuto jeho výpověď potvrdil vedle členů rodiny i traťmistr Sergejev. Svědek Zacharov přiznal, že řekl Němcům, že v roce 1940 vagóny s Poláky skutečně Smolenskem projížděly směrem na západ, ale kam jely, že neví. Nato důstojník, který ho vyslýchal, řekl, nechce-li učiniti výpověď po dobrém, že bude donucen násilím a začal ho tlouci gumovým obuškem. Potom ho položili na lavici a důstojník s tlumočníkem jej zbili až ztratil vědomí. Když přišel k sobě, tu zastrašen a donucen bitím a hrozbami, že bude zastřelen, podepsal protokol.
Ostatní svědkové, kteří byli Němci vyslýcháni, buď zemřeli nebo byli Němci odvlečeni.
Výpovědi těchto dvou svědků se tedy křižují a je proto jisto, že buď po prvé nebo po druhé nemluvili pravdu.
Z výpovědí svědků, které ruská komise vyslechla, jest velmi důležitá výpověď svědkyně Sašněvové, učitelky na obecné škole, která udala, že v srpnu 1941 k ní přišel polský důstojník a vypravoval, že Němci, když obsadili polský zajatecký tábor, zavedli v něm krutý režim. Poláky nepovažovali za lidi, všemožně je utla- čovali a týrali a popravovali a proto se rozhodl utéci. Když druhého dne odcházel, dal jí svou adresu do Polska na Lojek Jozef a Zofja, město Zamošč, ulica Ogrodowa č. 25. — V seznamech zastřelených polských důstojníků jest pod číslem 3796 uveden Lojek Jozef, poručík, jako zastřelený v katynském lese na jaře 1940. Podle německé zprávy byl Lojek tedy zastřelen o více než o rok dříve než se setkal se Sašněvovou.
Výpovědi svědků, které vyslechli Němci, jsou plny rozporů, výpovědi svědků, které vyslechla ruská komise, jsou určitější, ač i z nich nikdo přímo popravy neviděl. Na čí straně je pravda, bude dokázáno v následujících bodech.
Oficielně se komise motivem činu nezabývala, nebylo to také jejím úkolem, jen tu a tam byla o něm zmínka. Když jsme přijeli do Smolenska a byli uvítáni náčelníkem zdravotnictva temnějšího okrsku německé fronty, odpověděl na uvítací proslov nejstarší z nás, prof. Orsós z Budapešti. Prohlásil, že byl v prvé světové válce 4 roky v ruském zajetí, z toho 10 měsíců pod vládou bolševiků. Naučil se ruskému jazyku a měl mnoho příležitostí poznati povahu i duši ruského člověka. Na základě svých zkušeností musí říci, že činu tak strašného se nemohl dopustiti ruský člověk, nýbrž mezinárodní žid .. .Blíže však svůj názor nevysvětlil.
Na mne učinil jistý berlínský žurnalista v Katynu dotaz, co říkal náš lid těmto hromadným vraždám. Odpověděl jsem upřímně a podle pravdy, že náš lid tomu nechce věřiti. Na otázku, jaký je můj názor, řekl jsem, že šlo patrně o vzpouru v zajateckém táboře, která byla takto potrestána. Žurnalista odmítl rozhodně tento názor a řekl, že to udělali bolševici z principu. Chtěl jsem mu namítnouli, že Rusové právě na jaře 1940. do kteréžto doby klade se postřílení polských důstojníků, skončili válku s Finy, že měli jako vítězové určitě značné množství zajatých finských důstojníků a že nemáme nejmenších zpráv o tom, že by byli s nimi zle nakládali a že tedy nemůže jíti o princip. Bylo přece jisto, že německá propaganda by si nebyla dala ujíti příležitost, aby tuto okolnost nevyužitkovala. A když finským důstojníkům nebylo ublíženo, proč mělo býti ubližováno polským? Uvědomil jsem si však, kde se nalézám a proto jsem mlčel. Vždyť, kdyby mělo jíti o princip, že by se zajatci nebrali tak, jak tomu bývalo za dřívějších válek, proč by se bylo čekalo s popravou půl roku? Rusové se zmocnili východního Polska v záři 1939 a podle Němců byly popravy provedeny až v březnu a v dubnu 1940.
Čin sám ovšem musel míti nějaký motiv. Z historie víme tolik: Když se uklidnilo stěhování národů, dali se Němci v široké fronte na pochod na východ. Vznikl „Drang nach Osten". Každá, jen poněkud organisovaná říše na východě byla Němcům na překážku, proto s ní vyvolávali války, jichž výsledkem bylo, že polabské Slovany vyvraždili a podunajské poněmčili. V širokém pásu od Baltu až k Adrii založili velké množství kolonií. Nyní v tomto Drangu nach Osten pokračovali a není třeba ani citovati Mein Kampf nebo výroky Hitlerovy a jiných ředitelů Německa, abychom zjistili, že i v této válce hleděli Němci získati na východě osidlovací prostor. Poněvadž osidlovací prostor bez obyvatelstva nikde neexistoval, bylo nutno obyvatelstvo odstraniti. V tom třeba spatřovati motiv činu. Se stanoviska ruského marně bychom po nějakém motivu pátrali.
Mezi 4143 mrtvolami popravených důstojníků nalézalo se také 221 mrtvol popravených civilistů. O těchto mrtvolách německá úřední zpráva pomlčela a ani nezjišťovala, jsou-li to Rusové nebo Poláci. Mrtvoly civilistů nebyly nalezeny v jednom hrobě, ba ani na jednom místě téhož hrobu, nýbrž byly roztroušeny mezi popravenými důstojníky v různých hrobech a v různých vrstvách. Z toho vyplývá, že nebyli popraveni společně, nýbrž že ke skupině důstojníků byla přičleněna vždy menší skupina civilistů. Důstojníci pocházeli podle dokladů u nich nalezených ze zajateckého tábora v Kozělsku. který leží 200 km jihovýchodně od Katynu a proto se mohlo dotazem u tamního civilního obyvatelstva snadno zjistiti, zda v Kozělsku byl také nějaký koncentrační tábor pro Poláky, eventuelně výslechem železničářů, kdy a kam byli civilisté dopravováni. Tato okolnost je velmi nápadná. Poněvadž svědek Gläser se o civilních osobách nezmiňuje, zdá se proto, že šlo o zatčené domácí obyvatele — Rusy —, kteří následujícího dne po zatčení byli s polskými důstojníky posíláni na popravu.
Německé úřady zjistily na základě výpovědí svědka Kuzmy Gofonova, Ivana Krivozerčeva i Michala Šigu1ova, že v katvnském lese byli prý lidé popravováni od roku 1918 do roku 1929. Po té době do roku 1940 nebylo viděti žádných transportních vozů, které by do lesa jezdily. Až do roku 1931 mohl každý do lesa a děti, které tam hledaly houby, prý vypravovaly o čerstvých náhrobcích. (Je divné, že se tam nešli podívati dospělí lidé. když tam byly náhrobky a do lesa byl přístup.) V roce 1931 byl les oplocen a vstup do lesa návěštními tabulemi zakázán. V. roce 1934 byl tam postaven velký dům, t. j. zmíněný zámek, který byl určen pro úředníky NKVD jako ozdravovna.
Poněvadž tak velké množství mrtvol bylo kryto vrstvou písku jen asi 1.5 m vysokou, musel určitě zápach z rozkládajících se tisíců těl pronikati do lesa. Je proto více než podivné, že by lito úředníci, nehledě ani na důvody estetické, byli dovolili udělati z lesíku, v němž se procházeli a hleděli nabýti zdraví, hromadné popraviště a pohřebiště a znečistiti si vzduch výpary z mrtvol, když přece všude jinde na Rusku je tolik vhodnějšího místa?
Velmi závažná a zajímavá je okolnost, že polští důstojníci byli popraveni projektily německé výroby. Vedle hrobů a ojediněle mezi mrtvolami byly nalezeny vystřelené náboje a v hrobě č. 2 také náboje nevystřelené. Nábojnice měly na své basi vyraženo: Geco DD 7.65. Projektily, nalezené v mrtvolách, byly vypáleny zpistolí ráže též 7.65 a vzhledem k nálezu nevystřelených nábojů nebylo pochyby, že polští důstojníci byli postříleni kulemi z těchto nábojů. Náboje tyto se vyráběly v letech 1921—1931 v muniční továrně Gustav Genschow et comp. v Durlachu u Karlsruhe. Tato firma oznámila, že jde skutečně o náboje její výroby, ale poněvadž nebylo lze následkem versaillské smlouvy žádné zásobv pořizovati, zasílala je prý firma do cizích zemí, mezi jinými také do Polska, Baltických států i do SSSR. Náboje německého původu mohly se tedy dostati do Ruska nejen jako kořist po obsazení východního Polska v roce 1939, nýbrž i přímými dodávkami.
Tento výklad je sice možný, ale nápadné je, že by byli Rusové používali nábojů téměř 20 let starých. Rozhodně by bylo bývalo pro Němce příznivější, kdyby byli bývali polští důstojníci postříleni zbraněmi ruské výroby. Vždyt Rusko má výborné krátké ruční zbraně Nagan. vyráběné v Putilovských závodech nebo alespoň. kdyby byli Němci zjistili, jakými pistolemi bylo vyzbrojeno NKVD. o němž Němci tvrdí, že se činu dopustilo. Ale ani to nebylo zjištěno.
Jako důkaz uvádí Němci také mladé pětileté borovičky, které byly nasázeny na nasypaných pahorcích. My jsme jich sami neviděli, neboť hroby byly již otevřeny, nám byla jen jedna borovička ukázána. Rez jedné borovičky byl vyšetřen vertikálním iluminátorem. Zjištěno. že je nejméně pětiletá a na řezu blíže středu bylo lze viděti málo znatelný temnější pruh. Zavolaný lesmistr von Herff prohlásil, že takový pruh vzniká, když je růst borovičky něčím zabrzděn, na př. přesazením a soudil, že bořovická byla přesazena před 3 lety. Sám však uznal, že borovičky jsou špatně vyvinuté, rostoucí ve stínu velkých stromů — mohl tedy býti tento pruh zaviněn také vlivem jiným a ne jen přesazením.
Na šatstvu některých mrtvol byly nalezeny jednak kruhovité, jednak rozparkovité nebo i čtyřpaprskovité otvory, ale na těle, až na jeden případ poranění žebra, nebylo poranění v přilehlém místě téměř znáti. Němci tvrdili, že otvory ty byly způsobeny čtyřhrannými ruskými bajonety, jimiž byly oběti hnány na popraviště. Ruské bajonety jsou sice čtyřhranné, ale mají dlátovitý hrot a poněvadž žádná z ran hluboko do těla nevnikla, nýbrž sotva na kůži, lze těžko tvrditi, že tyto otvory byly způsobeny tímto nástrojem. Proč by také byly některé otvory kruhovité, jiné rozparkovité a jiné opět čtyřcípé, když byly způsobeny týmž nástrojem? Tím je tedy tento důkaz velmi nespolehlivý a padá.
Ze 4000 mrtvol byly u 53 mrtvol nalezeny různé věci, na nichž bylo označeno datum nebo aspoň rok a to:
4 kresby tužkou na papíře s daty: 26. prosince 1939 a 15. ledna 1940 a dvě s rokem 1940.
2 kalendáře, v nichž byla zaškrtnuta data — v jednom 12. dubna 1940, v druhém 23. dubna 1940.
3 pouzdra na cigarety s nápisem Kozelsk 1940.
2 peněženky, na jedné nápis: Kozelsk 7. listopadu 1939, na druhé Kozelsk 1940.
Celkem 45 různých dopisů, telegramů neb ústřižků s nejposlednějším datem z 3. dubna 1910 a posléze 10 časopisů s nejposlednějším datem z 20. května 1940.
Za nejzávažnější z těchto dokladů považovali Němci deník majora Solského, který byl veden do 9. dubna a v němž je uvedeno:
8/4: 3.30 odjezd ze stanice Kozelsk na západ, 9.45 stanice Jelnia. Od 12 hodin stojíme na vedlejší koleji.
9/4: Několik minut před pátou jsme probuzeni a rozděleni k překládání. Máme přestoupiti na auto. Kam dále?
9/4: V 5 hodin ráno. Před rozedněním nezačíná den dobře. Jsme překládáni do vozů pro vězně. V odděleních jsou stráže. Přicházíme do lesa — jakýsi druh ozdravovny. Důkladně jsme prohledáváni… Hodinky, na nich čas 6.30 (8.30) byl zaznamenán. Ptají se po snubních prstenech, odnímají ruble, pasy, kapesní nože. Tento deník jsem sám neviděl. Poslední jeho právě popsaná stránka byla uveřejněna v Bílé knize. Jedosti podezřelý svým obsahem a v rozporu s výpověďmi svědků i jinými okolnostmi. 9/4. Mluví o tom, že přišli do lesa v 8.30 ráno, ač podle svědka Silvestrovova byli do lesa odváženi večer a v noci. Podezřelé jest, že mohl býti psán až takřka do posledního okamžiku před popra-Nemá uveden rok, nýbrž jen den a měsíc. Má dvakráte datum vou, nehledě ani k tomu, že deníky se psávají večer o událostech předcházejících. Také není podán důkaz, že by byl psán vlastní rukou.
Okolnost, že nebyly nalezeny doklady s daty pozdějšími, nemůže býti nejrozhodnější jednak proto, že nebyly všechny mrtvoly exhumovány, jednak, že na velké řadě dopisů bylo datum nečitelné, jednak, že polští zajatci byli na jaře 1940 z Kozelska přemístěni ke stavbě silnic západně od Smolenska, čímž nebyla pošta pravidelně dodávána.
Na druhé straně zjistila ruská komise při exhumaci dalších mrtvol celkem 9 dokladů u různých mrtvol nalezených, které měly data od 12. září 1940 do 20. června 1911, tedy data z doby, kdy byli důstojníci podle Němců již popraveni.
Dříve, než lze pronésti úsudek o tom, jak dlouho mohly býti, podle známek rozkladu mrtvoly polských důstojníků ve společných hrobech, třeba zmíniti se krátce o rozkladných procesech a podmínkách, za nichž k nim dochází.
V podstatě rozeznáváme dva rozkladné procesy.
První proces je hniloba (redukce), při níž dochází k tvorbě látek vodíkatých (methan, sirovodík, chlorovodík, amoniak a sirník amonný). Tyto látky jsou plynné a zapáchající a proto mrtvola nabíhá, bubří a zapáchá. Vodík, potřebný k tvorbě těchto látek, bére se z tekutin tělesných a poněvadž těchto tekutin jest v těle hojně, začíná proces ihned po smrti. Dále béře se vodík z vlhkosti okolí, jak dokazují mrtvoly z vody vytažené, které jsou nabubřelé a rychleji hnijí. V prvních dnech po smrti dosahuje proces vrcholu, načež po spotřebě vodíku ubývá a v několika měsících mizí. takže mrtvola oplaskne.
Druhý proces je tlení (oxydace), t. j. tvorba sloučenin kyslíkatých (kyseliny uhličité, sírové, dusičné a fosforečné). Tento proces vzniká rovněž hned po smrti, ale postupuje velmi pomalu, je zpočátku nepatrný a vrcholu nabude teprve po několika měsících. Tyto sloučeniny jsou tekuté a nezapáchají a proto mrtvola, je-li prvý proces nepatrného stupně, po několika měsících nepáchne, ale teče. rozplývá se. Potřebný kyslík k tomuto pochodu béře se z okolí mrtvoly a ze vzduchu půdového. Tam, kam má kyslík nejspíše přístup, t. j. na části těla šatstvem nekryté, t. j. zpravidla obličej a ruce, tam začne rozplývání nejdříve. Proto již za půl roku lze viděti, že oči, nos i rty jsou rozpadlé, dutiny očnicové i nosní zejí, zuby jsou obnažené a také měkké části na rukou bývají rozpadlé a kosti uvolněné. Za rok proces přestupuje již na krk a hrudník, měkké části na hrudníku mizí a žebra jsou obnažena. Podobně za rok bývá i kloub hlezenný a kostěnné části nohy uvolněny.
Podmínky, aby tyto rozkladné procesy pokračovaly i v hrobech katynských, nebyly nepříznivé.
Vlhkosti bylo dosti. Vždyť hrob č. 5 zasahoval svým dnem do hladiny spodní vody, neboť v bezprostřední blízkosti hrobů byl močál a mimo to není katynská krajina suchá poušť. V zimě je kryta sněhem a v létě má dosti vodních srážek. Vzdušného kyslíku bylo tu poněkud méně než v obyčejných hrobech. Za normálních poměrů, když je mrtvola pohřbena v rakvi do hrobu, jest jednak v rakvi, jednak pod rakví a v půdě hojně vzduchu resp. kyslíku, kterým je pochod oxydační umožňován. V Katynu, i když nešlo o rakve, a mrtvoly byly vrhány do jam bez jakéhokoliv pořádku, jedna přes druhou křížem krážem, bylo v šatstvu a v prostorách mezi jednotlivými mrtvolami značné množství vzduchu a mimo to písek, jímž byly mrtvoly zasypány, byl hrubě zrnitý a obsahoval zajisté 1/3 vzduchu. Nešlo o jíl nebo jinou neprostupnou vrstvu a proto také nový vzdušný kyslík mohl k mrtvolám přicházeti.
Na největším počtu mrtvol chyběly měkké části jen na temenech, jinak všechny kryté i nekryté části těla byly zachovány, klouby nebyly uvolněny, mrtvoly bylo možno zdvihati, obrátiti, posaditi i boty zouti, aniž by se mrtvola rozpadávala. Z obrazu mrtvoly, kterou jsem sáin pitval, může se každý přesvědčiti, že je uchován i nos a části rtů, ruce, ba i prsty jsou zachovány, oči jsou sice zapadlé, ale nejsou rozrušené, zuby nejsou obnaženy.
I když připustíme, že pro menší množství vzdušného kyslíku byl proces oxydační v katynských mrtvolách zpomalen, přece nelze připustiti, že by byly ležely v hrobech 3 roky. Stav mrtvol by poukazoval, že tam ležely několik měsíců a vzhledem k menšímu množství vzdušného kyslíku a zleněnému procesu oxydačnímu, že jam ležely nejvýše 1.5 roku.
Bývám volán na všechny pražské hřbitovy, když má býti provedena exhumace za účelem zpopelnění mrtvoly nebo jejích pozůstatků, abych mrtvolu prohlédl a skutečně jsem viděl značné množství mrtvol ze všech pražských hřbitovů v různě dlouhé době po pohřbení a mám tedy velké zkušenosti. Nemohu však říci, že bych byl i po dvou letech našel někdy mrtvolu v tom stavu jako v Katynu. Stav mrtvol v Katynu poukazoval na to, že tam ležely nejvýše 1.5 roku.
Proti době 3 roků mluví rozhodně adipocirování mrtvol v hrobě č. 5.
Adipocir je přeměna měkkých částí těla ve zvláštní šeděbílou. mazlavou hmotu, značně páchnoucí, jednotvárnou, která na vzduchu zasychá rovněž v bílou, avšak již nepáchnoucí, nápadně lehkou hmotu. Adipocir se vytváří ve vodě, do níž nemá přístup vzduch a vzniká asi za 2 měsíce v podkožním vazivu ve tvářích, později na zádech a končetinách, do 2 let adipociruje celé podkožní vazivo a do 3 let i vnitřní útroby.
V katynském lese v hrobě č. 5, kam zasahovala spodní voda. byly nalezeny mrtvoly na povrchu adipocirované, svalstvo však zachovávalo svou barvu a i vnitřní orgány nebyly adipocirované. 1 když připustíme, že za parných, letních suchých dnů hladina spodní vody klesla a mrtvoly se po nějaký čas ve vodě nenalézaly a proces adipocirování nepokračoval, jest jisto, kdyby mrtvoly byly bývaly v hrobě č. 5 tři leta, že by byly musely býti i vnitřní orgány, a tím spíše svalstvo, přeměněny v adipocir. Rozsah adipociru rovněž svědčí, že mrtvoly ležely v hrobě asi 1.5 roku.
Podle všeobecných zkušeností se látky bavlněné a lněné rozpadávají asi za 5 let, vlněné asi za 10 let. U polských důstojníků byly uniformy úplně zachovány, nebyly ani zpuchřelé. daly se dobře ztěla svléci, jejich knoflíky rozepnouti, kovové součásti, jako přesky na řemenech, háčky, cvočky v botech, byly sice slabě zrezavělé, ale někde zachovaly i svůj lesk. Také tabák v cigaretových pouzdrech zachoval svou žlutou barvu, cigaretové papírky byly sice zvlhlé, ale nerozmočené, neporušené.
Nález na šatstvu a na kovových součástkách i cigaretách mluví rovněž proti tomu, že by mrtvoly byly bývaly ležely v zemi 3 leta.
Velmi těžko je připustiti, že by dopisy a noviny, jež by ležely v zemi 3 leta. kdy na ně působila voda a rozkladné produkty hniloby, byly tak uchovány a čitelné jako skutečně byly. U nás bývá zvykem dávati do rakví k mrtvolám obrázky svatých, které mívají zpravidla velmi dobrý papír. ale přece jsem nikdy při exhumacích po 3 letech žádných obrázků nenalezl. Noviny mají špatný papír. snadno se rozmáčející. Důstojníci je měly, jak jsem sám viděl. zcela volně v kapsách, nikoliv v nějakém pouzdře a proto nelze uvěřiti, že by po 3 letech byly tak uchovány a čitelný, jako skutečně byly nalezeny. Při procesu oxydačním působí na ně vytvořené kyseliny a rozruší je.
Prof. Orsós z Budapešti upozorňoval na to, že v lebce jedné mrtvoly nalezl na povrchu mozkové kaše tvrdou, jako vápenatou, vrstevnatou inkrustaci, která podle jeho zkušeností je pozorována teprve po 3 letech pobytu mrtvoly v hrobě. Orsós napsal v Orvosi Hetilap 1941, č. 11, článek, že u mrtvol, které ležely v zemi více než 3– 4 léta. nalezl v zadní jámě lební a na obou kostech skalních změknutí, nahlodání, ztrouchnivěni, ba i úplný defekt kosti. Odvápněná týlní kost byla měkká jako kůrka chleba. Bylo to vždy v místech, kde se nalézala zhuštěná kaše mozková, ale nikoliv lesně pod ní, nýbrž v bezprostřední blízkosti, kde mohla býti kost ve styku se vzduchem. Na povrchu mozku v tomto místě se pak utvořila výše uvedená uloženina.
Zjev tento není nic zvláštního. Tvorbou kyselin při procesech rozkladných nastává jejich účinkem odvápňování kosti a leží-li mrtvola naznak, tedy vytvořené kyseliny nemohou odtékati a hromadí se v zadní jámě lební po stranách crista occipitalis interna, mají tu, jsou-li více koncentrovány, větší možnost nejen odvápniti kost. ale i zbývající části arrodovati až k perforaci." Vyloužené minerální látky z kosti (vápenaté, horečnaté i fosfáty) se pak usazují v přilehlé části kaše mozkové a když tekutina z kaše mozkové mizí, vrchní část její zasychá a tuhne. Tomu však nebývá až po 3 letech, nýbrž někdy i mnohem dříve, neboť záleží na množství a koncentraci kyselin, které způsobují odvápnění a změknutí kostí a koncentrace ta je určitě různá. Prof. Órsós prohlédl řadu lebek a jen v jedné nalezl podobné změny v nepatrném stupni, u jiných nikoliv. Kdyby v tom byla nějaká pravidelnost, pak by se nález ten musel vyskytnouti u většiny lebek, neboť mrtvoly byly v téže době pohřbeny.
Není bez významu, že ani v mrtvolách, ani v šatstvu nebo v hrobech nebyl nalezen vůbec žádný hmyz a jeho stadium vývojové jako vajíčka, larvy, kukly ani vůbec nějaké zbytky po něm. Nedostatek vývojových stadií hmyzu vyskytuje se tehdy, když je mrtvola pohřbena v době, kdy hmyzu není, t. j. od pozdního podzimu do časného jara a když uplynula poměrně krátká doba od pohřbení do exhumace.
Jest známo, že i když se mrtvola pohřbí dosti hluboko do země, přiláká zápach rozkládajícího se těla, který je v různé době různý, podle toho, jak rozklad pokročil, různé druhy hmyzu, jehož larvy se provrtávají půdou až k mrtvole. Němci tvrdí, že polští důstojníci byli pobiti na jaře 1940. Byla tu tedy do doby exhumace tři letní období, t. j. léto v roce 1940, 1941 a 1942 a za tu dobu by spíše mohl nějaký hmyz k mrtvole proniknouti než za jedno letní období 1942 a proto by se byly snad zbytky hmyzu nalezly.
Tato okolnost mluví tedy také pro to, že mrtvoly byly pohřbeny asi na podzim 1941
Jak z uvedených vývodů vyplývá, žádný z důkazů, které Němci vedli, není tak spolehlivý, aby obstál před kritikou a nedokazuje, že ležely mrtvoly v katynském lese 3 léta, naopak, všechny okolnosti poukazují na to, že tam ležely 1—1.5 roku.