Zázraky ihned, nemožné na počkání 7 - Účet

zpět

04.04.2017

Zprůmyslnění země bylo velmi prozíravým tahem. Bylo však také velmi drahou záležitostí. Obilí, suroviny, dřevo. Stejně tak i zlato. K tomu počítejme ‚zlatou blokádu‘, která také musela něco ze zdrojů ukousnout. A tak můžeme jen s němým úžasem hledět na toto neuvěřitelně gigantické Stalinovo dílo.

Stojíme před největším Stalinovým kouzlem, na jaké jsem narazil. Samozřejmě, že ještě větším kouzlem byl samotný úžasný Stalinův tah na úplně jakoukoliv branku, vždy velmi silný, cílený a výborně promyšlený, ale to ponechejme stranou. Podle V. J. Katasonova1 byl na vybudování jednoho výrobního celku zapotřebí investiční nákup v zahraničí v průměrné výši asi jedné tuny zlata. Samotné klíčové dílo první pětiletky, Magnitogorský hutní kombinát, stál přibližně 60 tun zlata. Celkem zprůmyslnění, zahrnující výstavbu více než 9000 výrobních závodů, mělo stát přibližně 9000 tun zlata. Sovětské zlaté rezervy té doby činily asi 130 tun zlata a valutové rezervy asi polovinu této hodnoty a mohly se využít na asi devítiměsíční pokrytí běžného zahraničního nákupu SSSR. To vše za podmínek široké blokády Sovětského svazu, kdy takové snadno využitelné zdroje byly pro obchodní operace nezbytností. Státní pokladna byla prázdná a Stalin měl jen drzé čelo. Že by se pustil do něčeho, co by nemohl zvládnout, na co neměl peníze?


Situace je ještě složitější. Sovětský svaz nenakupoval jenom investiční celky. Byly zde i další dvě skupiny nákupů a každá z nich podle prof. Katasonova přesahovala samotné investice.

Jednak to byl kompletní inženýring začínající projekcí, přes vedení výstavby, spouštění výroby, zaškolení obsluhy až po řízení závodů. Tak veliké závody a celá města okolo musel někdo vyprojektovat. Asi největším projektantem první pětiletky byla firma Alberta Kahna2, jejíž moskevská kancelář v letech 1930-1932 vyprojektovala a postavila 521 závodů, a jenom tato firma měla za své práce inkasovat 2 miliardy (!) dolarů3. Dále v Sovětském svazu nebyla kvalifikovaná pracovní síla, a tak se platily desítky tisíc inženýrů a techniků ze Západu. Právě k těmto lidem patřil J. Littlepage. Nejasné je, z čeho se tito lidé platili a neví se, kolik peněz to dohromady bylo. Část nákladů spadajících pod tuto položku, byla placena z mimorozpočtových zdrojů a ty vůbec není možné vyčíslit4. Existují názory, že tyto mimorozpočtové zdroje se tvořily černými příjmy na zahraničním trhu, tedy vesměs černým vývozem přes Estonsko. Toto asi byla běžná praxe začátku 20. let, která ale v dobách zprůmyslnění již byla snad minulostí. Odkud tehdy pocházely mimorozpočtové příjmy pro krytí těchto nemalých položek, jasné není. K tomu počítejme licence. Továrny postavené v SSSR vyráběly zboží podle amerických projektů, tedy zboží licencované. I to se muselo zaplatit.

Dále tu byly nákupy provozních materiálů, surovin a náhradních dílů. To vše se poměrně dlouhou dobu muselo také řešit nákupy v zahraničí. Nové závody postavené v SSSR v první pětiletce již delší dobu vyráběly, ale často teprve po několika letech byly dokončeny závody vyrábějící potřebné náhradní díly a další spotřební materiál.

Takže, upřímně řečeno, Stalin musel v tomto období, částečně v podmínkách ‚zlaté blokády‘, nakoupit v zahraničí zboží, licence a služby za nějakých třicet, nebo více tisíc tun zlata5!

Napadá nás, že hospodářská krize, jež začala prakticky současně s první pětiletkou, vylepšila platební bilanci SSSR. Ve skutečnosti to bylo jinak. Sice došlo i na jisté snížení cen investičních celků, ovšem bylo malé. Zároveň se také výrazně snížila cena vývozu, představovaného především surovinami a (vzpomeňme na zlatou blokádu) – z velké části obilím. Jaká asi tak mohla být cena obilí, na to raději ani nemyslet. Navíc se obilí totiž zrovna v té době ve velkém pálilo, protože ho jen málokdo byl schopen kupovat.

Sovětské meziválečné statistiky vykazují údaje o zahraničním obchodu jak v peněžních, tak i ve fyzických jednotkách (tunách) a dají se snadno použít pro zhodnocení vlivu krize6. A tak v letech 1924 až 1928 objem (hmotnost) vývozu přesáhl hmotnost dovozu 4,85 krát, v letech 1929 až 1933 již vývoz překračoval dovoz 7,89 krát a v letech 1934 až 1938 dokonce 12 krát. Jestliže průměr ceny za tunu zboží v letech 1924 až 1928 činil 100 %, pak v letech 1929 až 1933 cena za tunu dovozu poklesla o 19 % a za tunu vývozu poklesla o 50 %! V době zlaté blokády, kdy SSSR byl tlačen do vývozu obilí, poklesla cena tuny pšenice na burze v Chicagu z 65 dolarů na 8 až 12 dolarů. Jednoznačný závěr je, že krize zhoršila platební bilanci SSSR.


Jak vlastně vypadala tehdejší obchodní bilance SSSR? Abychom získali alespoň trochu srovnatelná čísla, začneme kurzem rublu ke zlatu:


datum

cena rublu

poznámka

[rublů/USD]

[g zlata]

1834

1,30

1,15741

1 dolar = 1,50463 g zlata

1896

1,94

0,77558

peněžní reforma S. J. Witte

1916

6,70

0,22457

válečná inflace

1917

11,00

0,13678

začátek revoluční inflace

1920

256,00



1923

2 352 941,00


vrchol inflace

1924

2,22

0,67776

peněžní reforma roku 1924

1925 – leden 1934

1,94

0,77558


30.1.1934

1,24

0,71666

dolar devalvován na obsah zlata 0,888661g

fakticky proběhlo již na jaře 1933

1935

1,15

0,77275

nejvyšší kurz rublu, začátek jeho poklesu

1.4.1936

5,06

0,17562

rubl svázán s francouzským frankem (nejprve rubl = 3 franky, později 4,25)

1937

5,30

0,16767

rubl svázán s americkým dolarem

1950

4,00

0,22217

rubl svázán přímo se zlatem

Tabulka 1: Kurz rublu ke zlatu7.

A teď si uveďme oficiální sovětské údaje o zahraničním obchodě SSSR.


rok

vývoz

dovoz

mil. t

mil. rublů

rublů / t

ve zlatě [t]

mil. t

mil. rublů

rublů / t

ve zlatě [t]

1913

24,1

1 520

63

1 179

15,3

1 375

90

1 066

1918

0,0

8

0


0,2

105

525


1919

0,0

0

0


0,0

3

0


1920

0,0

1

0


0,1

29

290


1921 (pravd. do října)

0,2

20

100


0,9

211

234


1921/22

0,7

63

90


2,0

271

136


1922/23

2,2

134

61

0,9

149

166


1923/24

6,7

373

56

253

1,0

234

234

159

1924/25

6,2

578

93

448

1,8

723

402

561

1925/26

7,9

703

89

545

1,5

756

504

586

1926/27

9,6

807

84

626

1,8

714

397

554

1927/28 (do konce roku)

11,8

1 008

85

782

2,4

1 149

479

891

1929

14,1

924

66

717

2,0

881

441

683

1930

21,5

1 036

48

804

2,8

1 059

378

821

1931

21,8

811

37

629

3,5

1 105

316

857

1932

18,0

575

32

446

2,3

704

306

546

1933

17,9

496

28

385

1,2

348

290

270

1934

17,3

418

24

300

1,0

232

232

166

1935

14,2

367

26

263

1,2

241

201

173

1936

14,2

1 359

96

239

1,2

1 353

1 128

238

1937

13,0

1 738

134

291

1,3

1 346

1 035

226

1938

9,5

1 353

142

227

1,2

1 444

1 203

242

1939

4,3

612

142

103

0,8

986

1 233

165

1940

4,6

1 412

307

237

4,4

1 446

329

242

1923-1940




7 295




7 380

Tabulka 2: Meziválečná obchodní bilance SSSR8.


A tady máme velký otazník. První polovinu dvacátých let vynechme. To se na hospodářských problémech sovětského Ruska podílel Trockij a vůbec celá Kominterna, navíc tehdejší inflace nedává možnost nějak jednoduše vyhodnocovat údaje. Ale v druhé polovině dvacátých let Sovětský svaz jen stěží zajišťoval i jen ty nejdůležitější nákupy, ale přesto se postupně začal zadlužovat. Potom nastala industrializace s ohromnými investičními nákupy, nákupy inženýringu, provozních materiálů, náhradních dílů, surovin a licencí – ale v uvedené statistice to vůbec není zřejmé! V polovině 20. let dochází k prudkému navýšení vývozu – ale pořád je to pod úrovní předválečných let. Je to jistá obnova hospodářství po skončené občanské válce a pádu Trockého. Jenomže celkový objem exportu neodpovídá údajně ohromným investičním i dalším nákupům a samotný import vlastně také ne! V druhé polovině třicátých let máme již čísla jiná, ale to proběhla celá řada kotrmelců na světovém trhu – máme tady zlatou blokádu, devalvaci dolaru, změny napojení rublu a vůbec hospodářskou krizi. Proto zase nemůžeme uvedená čísla přímo porovnávat.

Velmi jednoduše: V oficiálních sovětských pramenech zahraniční obchodní bilance SSSR nejsou investiční nákupy zřejmé a nejsou jasné ani jejich zdroje!

Že by slovutný profesor elitní ruské vysoké školy Valentin Katasonov nevěděl, co říká? Asi těžko. Ostatně již tady padla zmínka o jakýchsi mimorozpočtových příjmech. Potom je možné, že tabulka vyjadřuje pouze část obchodní bilance SSSR a my pouze nevíme, kolik toho tam chybí.

A odkud tedy jsou peníze?

Většinou se perem ‚sovětologů‘ píše, že daní za zprůmyslnění byl hladomor, ale o něm jsme si již pověděli a přepsali vinu za něj na jiné. Vývoz obilí fakticky zajišťoval jen poměrně málo finančních zdrojů. Ve skutečnosti venkov toho ani nebyl schopen. Například v roce 1927 na venkově žilo 76% obyvatel, kteří ovšem platili jen 45% daní. Zatímco průměrná daň rolníka činila 10,89 rublů (9,6% z příjmů), průměrná daň dělníka činila 45,3 rublů (13,8% z příjmů)9.

Nejprve probereme oblíbené tvrzení, že ‚vývozem obilí bolševici financovali zprůmyslnění‘. Výslovně upozorňuji, že zprůmyslnění zachránilo SSSR o pár let později. Ale podle wikipedie10 v letech 1926-1933 činil nákup zemědělské techniky 306 miliónů rublů, nákup plemenného skotu 100 miliónů rublů a vývoz obilí 673 miliónů rublů. Většina vývozu obilí jednoznačně kryla především investiční potřeby zemědělství. Největší podíl na vývozu po válce představovala jiná komodita: kožešiny. Ty měly představovat asi 16 % vývozu. Na zemědělském vývozu se podobnou měrou jako obilí podílel i vývoz masa, skotu, másla a vajec. To je zajímavé, protože toto vše je zboží s krátkou životností a klade vysoké nároky na organizaci obchodu, jejíž jako by nízkou úrovní byl Sovětský svaz pověstný.

Ve skutečnosti SSSR před pětiletkami nespal, ale rozsáhle investoval do průmyslových zařízení, a proto klesal podíl zemědělství na vývozu. Jestliže v posledních předválečných letech podíl zemědělství na vývozu překračoval 70 %, pak v roce 1928 již klesl pod 50 % a většinu vývozu představovala ropa a ropné výrobky11, barevné a černé kovy, rudy a dřevo. Tak tedy zde máme další důvod zapomenout na oblíbený románový horor o tom, jak zlý Stalin ukradl rolníkům obilí a postavil si za ně svoji hračku – sovětský průmysl.

Operace Ermitáž

Původně se uvažovalo, že by se jedním ze zdrojů financování mohl stát prodej rozsáhlých uměleckých sbírek. To byla tzv. ‚operace Ermitáž‘. Ale přišlo se s tím v době po černém čtvrtku (pádu burzy), kdy umělecké předměty ztratily na ceně. Masívní nabídka ze sovětských sbírek ceny dále podrazila, takže se celá akce zrušila a velká část uměleckých předmětů se vrátila. Prodáno bylo necelých 1500 obrazů a dalších předmětů za celkem asi 12,5 miliónu dolarů, asi 19 tun zlata, a to je v rozměrech industrializace směšná částka12.

Koncese

Lenin původně viděl v koncesích významného spojence při rozvoji Ruska a v listopadu 1920 vydal dekret ‚O koncesích‘13. První koncesi získala dánská společnost na provoz telegrafní sítě. Jednalo se o pokračování koncese udělené již Alexandrem II. v roce 1869. Lenin se osobně angažoval i v dalších projektech. Stalin se ke koncesím stavěl podstatně chladněji, ale mezi léty 1923 a 1941 nebyl členem vlády a jeho vliv byl jen nepřímý.

V dubnu 1922 na základě dalšího dekretu vlády vznikl Hlavní koncesionářský výbor. Výbor dostal 2015 žádostí o koncese a řadu z nich uzavřel. Poměrně brzy se však postoj sovětské vlády změnil a různými způsoby, především administrativními kroky začala vláda na řadu projektů tvrdě tlačit.

Mnoho koncesí bylo zlikvidováno proto, že vznikly neúnosné podmínky pro provoz podniků, některé sovětská vláda vykoupila. Zpočátku to byly jednotlivé případy, v obecné rovině podle Kuvšinové vláda neměla zájem o mimoekonomické nástroje a nelze vyloučit jistou opodstatněnost tlaku. Předkladatelé projektů mnohdy podcenili ryze objektivní ruské podmínky: drsné podnebí a slabou infrastrukturu. Kromě toho o koncese projevovaly zájem spíše podřadné kapitálové skupiny, které pro tyto investice nebyly dost silné. To souviselo s hlavní příčinou pádu koncesí. Z koncesí vzniklé poměrně slabé podniky s nástupem sovětské industrializace ztrácely své skoro monopolní postavení a velký počet podniků se rychle propadal do ztrát. Další příčinou změny postoje sovětské vlády vyplývaly ze závěrů Janovské konference, kde se RSFSR dostal pod velký tlak zahraničních investorů.

Velkým problémem se stal Trockij, který v letech 1925-1927 předsedal Hlavnímu koncesionářskému výboru14. To bylo o velkých penězích a vlivu zahraničních zájmů a má to opět podezřele blízko ke strýčkovi. Po řadě stížností byl Trockij odvolán a tím začala definitivní likvidace koncesí. Za Trockého jich bylo asi 350 a na konci dvacátých let již jen 59, k tomu 6 akciových společností a 27 povolení k činnosti. Vše bylo bez výjimky zlikvidováno v polovině třicátých let15.

Co se týče výnosů koncesí, nemám informace. Zřejmě jejich přínos spočíval v urychlení obnovy ruského hospodářství, ale asi nelze mluvit o nějakých vyhraněných zdrojích použitelných pro krytí výstavby průmyslu.

Úvěry a obligace

Existují i informace, že přes finanční blokádu se SSSR podařilo získat i nějaké úvěry. Podle V. Katasonova Sovětský svaz ještě před první pětiletkou nakupoval na úvěr spotřební zboží a postupně se začal zadlužovat. Tedy když Sovětský svaz zahajovalindustrializaci, byl již zatížen dluhy.

Na druhé straně vývozci velkých investičních celků poskytovali celkem dlouhé platební lhůty, a ty také měly charakter úvěrů. Běžně dosahovaly několika měsíců, výjimečně i více než rok. Ale SSSR, ani krizí sužovaný Západ neměli prostředky na nějaké dlouhodobé úvěry. SSSR by je navíc musel založit zlatem. Rusko to udělalo za 1. světové války, po ní Velká Británie zástavu zkonfiskovala a Stalin si to dobře zapamatoval. V letech 1931, 1935 a 1939 SSSR získal dlouhodobé úvěry od Německa, celkem asi 170 miliónů dolarů. SSSR je nesplatil, protože ho mezitím Německo napadlo. Menší úvěry poskytly i další státy, mimo jiné i Československo.

SSSR se pokusil také prodat v USA obligace. Ale USA ocenily objem nesplacených carských dluhů na 180 miliónů dolarů a omezení, daná Johnsonovým zákonem, prodej obligací ukončila.

Zadluženost dosáhla maxima v roce 1931, kdy činila 1,4 miliardy zlatých rublů. Potom již klesala: v roce 1934 to bylo 450 miliónů zlatých rublů a v roce 1936 jen 85 miliónů zlatých rublů. Celkově byly investice 1. pětiletky kryty úvěry a obligacemi asi z 8 %. Koncem 30. let se karta obrátila a SSSR již zahraniční úvěry poskytoval.

Jak to vlastně bylo s carskými dluhy? Na Janovské konferenci v roce 1922 západní státy po sovětském Rusku žádaly, aby uznal všechny dluhy předcházejících vlád i ztráty, způsobené bolševiky. Dohromady to mělo činit 18,5 miliard zlatých rublů. Ruští představitelé uznání dluhů odmítli a naopak žádali, aby západní státy zaplatily škody způsobené intervencí, celkem 39 miliard zlatých rublů. Ale nabídli také kompromis: posouzení carských dluhů výměnou za uznání sovětského Ruska a poskytnutí úvěrů. Západ odmítl. Pokračování se konalo po zvolení F. D. Roosevelta prezidentem USA v roce 1933, ale jednání uvízla na mrtvém bodě. USA pouze právně uznaly SSSR. Celní ani finanční bariéry odstraněny nebyly16.

Těžba zlata a státní poklad

Dalším zdrojem mohly být výnosy z těžby zlata. Katasonov uvádí celkovou těžbu ve 30. letech ve výši 1300 t zlata17:


rok

1913

1914

1916

po revoluci

konec 20. let

1933

1936

1939

těžba zlata

61,8 t

65,6 t

70 t

~10 t

30-35 t

110 t

150 t

200 t

Tabulka 3: Těžba zlata v SSSR dle V. Katasonova18.


Ze stejného zdroje uvedu i další tabulku zobrazující stav zlatých rezerv SSSR, a také odhad vývozu ve zlatém ekvivalentu SSSR, který sotva kryl běžné nákupy. Samotná zadluženost z předchozí doby se pohybovala na úrovni ročního vývozu:


rok

1925

1926

1927

1928

1929

zásoby zlata

~140 t

118,7 t

127,5 t

178,6 t

138,2 t

vývoz ve zlatém ekvivalentu19

470 t

561 t

577 t

622 t

715 t

Tabulka 4: Zlaté rezervy a vývoz dle V. Katasonova20.


V této souvislosti ještě jedna zajímavá poznámka. Stalina mnozí považují za příklad paranoika, který prý veškeré údaje tajil a držel je výhradně pro sebe. Výšeuvedený zdroj cituje z rozhovoru Stalina s redaktorem novin The New York Times z 25. 12. 1933, v němž Stalin odpovídal na otázku „Jak je to s těžbou zlata v SSSR?“ slovy: „Máme hodně zlatonosných revírů a rychle se rozvíjejí. Naše těžba je dnes proti carskému období dvojnásobná …“

Ale jestliže na začátku zprůmyslnění měl SSSR zlaté rezervy ve výši asi 130 tun, pak v předvečer 2. světové války to bylo neuvěřitelných 2600 tun zlata21 (!). To tedy znamená, že těžené zlato nebylo použito na nákupy v zahraničí, ale na tvorbu rezerv! Nejen to! SSSR dokonce musel kromě vlastní těžby dokoupit asi 1000 tun zlata, a těmi zlaté zásoby doplnil! O tomto číslu sice existují pochybnosti, ale další zdroje uvádějí, že v době Stalinovy smrti měl SSSR zásoby zlata 2050 tun22. Pouhých osm let po válce, která zpustošila velkou část Sovětského svazu23, kdy byly nezbytné ohromné investice na obnovu infrastruktury a ohromné peníze byly nutné na vývoj atomové bomby! Stalin byl prostě kouzelník. V celých známých lidských dějinách těžko najdeme někoho dalšího, kdo by něčeho alespoň trochu podobného dosáhl. Stalin měl za zprůmyslnění zaplatit nejméně 30 tisíc tun zlata a ještě o zhruba dva a půl tisíce tun rozšířil domácí rezervy!

Další zdroje

Asi 200 tun zlata se podařilo získat prostřednictvím sítě obchodů Torgsin24, které vykupovaly cennosti nejen od cizinců, jak by se mohlo zdát z jejich názvu. V tomto případě mám dojem, že to jsou vlastně takové ty ‚malé domů‘ během znárodňování.

Sovětský svaz snad také v listopadu 1936 přijal do úschovy 510 tun zlata španělského státního pokladu. Jenomže to jsme na konci druhé pětiletky, a nejtěžší doba již byla minulostí. Kromě toho za toto zlato Španělsko nakoupilo v SSSR zbraně. Jen tak mimochodem; bylo to ohromné množství, ale Španělsko přesto válku prohrálo. Asi ta historie občanské války ve Španělsku nebude nezajímavá a ti sovětští poradci … no, kozel zahradníkem, byli tam přece lidé jako generál Pavlov. To však nyní není předmětem našeho zájmu.


Neexistují žádné informace, že by SSSR něco nezaplatil, nebo se nějakým způsobem zadlužil. Všechny závazky, s výjimkou německých úvěrů, byly vyrovnány. Ale ať se na to díváme, jak chceme, velké množství peněz chybí, proto budeme hledat dál.

Mimo realitu

Máme i další úvahy, jak vysvětlit zdroj prostředků na industrializaci.

Jedním z nich jsou ‚falešné dolary‘. Někdy začátkem třicátých let se zprvu v Berlíně a potom i jinde našlo velké množství falešných dolarových bankovek. Jeden z vysokých činitelů NKVD, který včas ‚zvedl kotvy‘, jakýsi Valtr Germanovič Krivickij, vlastním jménem Samuil Gerševič Ginzberg, ve své knize napsal, že těmi falešnými dolary platil Stalin. Má to ovšem několik háčků. V prvé řadě se odhaduje, že do oběhu se dostalo asi 100 miliónů dolarů, což v rozměrech industrializace SSSR je jen kapka v moři, a na druhé straně je to nesmírně mnoho na to, aby to nevyplavalo na povrch. I tenkrát totiž platit hotovostí takovéto zakázky bylo zcela nemyslitelné. Přitom v této kauze máme i další kandidáty, jako například podzemí USA nebo Německa, a také gruzínští nacionalisté. Gruzínci jsou asi nejpravděpodobnější, protože se píše, že padělatelé byli gruzínští ‚bílí‘. Německá policie je měla odhalit ve spolupráci s OGPU. (Měli se měli angažovat nejen ve ‚výrobě‘ kvalitních dolarů, ale i červonců.)

A nakonec byly vysloveny i názory, že USA se vůči Sovětskému svazu chovaly tak, jako by s ním byly ve válce, a v takovém případě by černý tisk peněz nepřítele byl zcela na místě25.

Dále se objevují i dosti šílené teorie, jako že světoví bankéři současně investovali do Německa a SSSR, aby vyvolali mezi nimi válku, že Stalin vyměnil Trockého za hromadu peněz, či že Stalin vlastně vyvolal hospodářskou krizi a patřičně ji využil26

Jenomže stále nic nevysvětluje to, kde Stalin vzal takovou hromadu peněz. Vypadá to, že během zprůmyslnění SSSR nakoupil zboží v ceně několika desítek tisíc tun zlata, ale hodnota vývozu, reprezentovaná ropou, kovy, rudami a potravinami, toho zdaleka nedosahovala. Stejně tak neodpovídají ani oficiální statistiky dovozu. Něco tady chybí a není toho málo27:


Operace ‚Trust‘

Ale něco by se přece jen našlo. O operaci ‚Trust‘ je zmínka v knize A. Buškova Rudý car. Přes veškeré chyby personálu, nebo také možná přes snahu ji záměrně zkompromitovat, tato operace měla zajistit (a asi i zajišťovala) Sovětskému svazu finanční zdroje, které byly ze Sovětského svazu vyvezeny ve dvacátých letech pro potřeby Kominterny, dále zdroje bývalého ruského impéria a různé ‚malé i velké domů‘. Operace ‚Trust‘ měla probíhat až do Stalinovy smrti. Ještě se k tomu vrátíme později. Pokud tyto zdroje Stalin využil za podmínek všeobecné krize, a tedy nízkých cen, mohl získat velké množství investičního vybavení a dalšího materiálu jakoby z ničeho. Dobové dokumenty uvádějí, že 1. pětiletka byla splněna asi o tři čtvrtě roku dříve. Investiční aktivita neustala, takže ty tři čtvrtiny roku se pouze přesunuly z plánované druhé pětiletky do první. Stalin nakoupil více než předpokládal, přestože vývoz SSSR v hodnotovém vyjádření spadl více než dovoz.

Stalin zřejmě nařídil kontaktovat každého, kdo se dostal k ruským a sovětským cennostem nacházejícím se v zahraničí, a potom libovolným způsobem dostat jimi ovládaný majetek pod kontrolu sovětské moci. Tyto zdroje nakonec pro Stalina a pro realizaci zprůmyslnění měly jednu velikou výhodu: nacházely se již na Západě, a tak asi obcházely ‚zlatou blokádu‘ a asi i běžný zahraniční obchod. Stalin kontaktoval A. Ignatjeva, vládnoucího carskými depozity ve Francii, ten mu vyšel vstříc a depozita předal sovětské vládě. Tím samozřejmě proměnil ‚bílé‘ na své zavilé nepřátele a pro Stalina se stal přítelem.

Další obrovský majetek si pro sebe a svoje cíle ulil Trockij, ale ten je asi v této historii takovou podivnou výjimkou. Jemu na kobylku se zřejmě Stalin nedostal a dokonce mám pocit, že Stalin příliš na Trockého netlačil. Jako by mu bránily melancholické vzpomínky na doby, kdy bojovali za společný cíl, zařadit Trockého mezi obyčejné loupežníky, vůči nimž není třeba mít žádné ohledy. Trockij dlouhou dobu kupodivu přežil v klidu, plivaje na Stalina jedovaté pomluvy. Zničilo ho až rozkrytí sovětských zpravodajských sítí28.

Ale k dalším Stalin takové ohledy neměl a vedl vyšetřovatele, aby vůči nim postupovali s maximální tvrdostí. Tito lidé vlastnili konta většinou na jméno. V případě A. Ignatjeva se vše vyřešilo dohodou po dobrém, v případě většiny ostatních po zlém (zřejmě existovaly výjimky, například Sokoľnikov a Radek, ale s těmi zúčtovali jejich vlastní kumpáni). Ještě si o tom povíme, až se budeme zabývat čistkami. Ale v každém případě se nám zde rekrutovali oni proslulí ‚lamači kostí‘. Tím, co při výsleších chtěli slyšet, nebylo nějaké štěbetání o vlastních ideologických prohřešcích, ale jména bank, čísla účtů a kódy pro přístup k nim. Expropriace expropriátorů se rozhořela! A velké množství zlata, uniknuvšího ze sovětského Ruska, se v zahraničí začalo proměňovat na válcovací stolice, lisy, montážní linky, soustruhy, frézky, tkalcovské stavy a šicí stroje. Tentokrát už ne za přemrštěné ceny Trockého ‚džentlmentských dohod‘, ale prakticky za ceny diktované monopolem odběratele.


Investiční nákupy probíhaly několika způsoby. Nakupovaly celé investiční celky a ty se vždy sestavovaly podle konkrétního zadání a musely se vyrábět na míru. Dodávaly se za běžné ceny. Ty sice v době krize mohly být nižší než obvykle, ale příliš velkou úsporu to neznamenalo. Ovšem konsignační sklady západní Evropy a USA byly v té době přeplněny již vyrobeným zbožím, pro které chyběli kupci. Toto zboží se vyprodávalo za zlomek ceny. Stalin nechal vykupovat tyto sklady ve velkém a tímto zbožím doplňoval objednávané investiční celky za podstatně nižší ceny. Z takto vzniklých úspor rozšířil investice a nechal postavit řadu závodů, které asi původně byly plánovány na později.

Přesná čísla v tomto směru neexistují. Můžeme jen hádat, že znárodňováním mohlo ‚zmizet‘ hodně přes tisíc ekvivalentních tun zlata. Přestože se zcela určitě všechno toto bohatství do SSSR nevrátilo, tyto prostředky mohly představovat nejefektivnější zdroje industrializace Sovětského svazu. Ukradené zlato nakonec SSSR posloužilo.


Spousta peněz ještě chybí, ale v tuto chvíli už žádné další zdroje prostě neznáme. To, co Stalin dokázal, je kromě jeho přímo fantastického tahu také ukázkou síly monopolu zahraničního obchodu. Pokud je ve správných rukách.

Na závěr prosím čtenáře, aby okomentovali text knihy. Stačí jen heslovitě, co se líbilo, co ne, jaký zanechalo dojem, čemu nevěříte a čemu ano, kde je slabá argumentace a kde je třeba přímo nesprávná. Děkuji. J. Václavík

Poznámky

1Valentin Jurjevič Katasonov, profesor na katedře mezinárodních financí MGIMO

2en.wikipedia.org/wiki/Albert_Kahn_(architect)

3Jen tyto 2 miliardy dolarů pro jedinou firmu představovaly více než 1200 tun zlata!

4Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации (5 и 6 части)

viz www.partyadela.ru/who-we-are/blogs/blog-valentina-katasonova/zagadki-i-mify-sovetskoy-industrializatsii-5-i-6-chasti/

5V roce 1933 dolar devalvoval, tak můžeme odhadnout zahraniční nákupy ekvivalentu 30000 tun zlata na asi 35 miliard dolarů.

6Katasonov V.: Сталинская индустриализация: Загадки и мифы

viz www.odigitria.by/2014/04/04/stalinskaya-industrializaciya-zagadki-i-mify-valentin-katasonov/

7 Курс доллара к рублю и рубля к доллару с 1792 по 2015 годы, viz www.opoccuu.com/kurs.htm

8Внешняя торговля СССР за 1918-1940 гг. (Статистический обзор); Внешторгиздат, Москва. 1960;

viz istmat.info/node/22117

9Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

10ru.wikipedia.org/wiki/Коллективизация_в_СССР

11Velký podíl na rozvoji těžby ropy měl Berija, když prosadil ražení nových vrtů v Azerbajdžánu, dokonce již tehdy zahájil těžbu ropy z šelfu.

Viz Buškov A.: Ledový trůn a také Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015

12Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации (5 и 6 части)

viz www.partyadela.ru/who-we-are/blogs/blog-valentina-katasonova/zagadki-i-mify-sovetskoy-industrializatsii-5-i-6-chasti/

13Кувшинова Н.А.: Из истории становления и ликвидации инностранного концессионного предпринимательства в России и СССР в 1920-1930-е годы; Вестник ВГУ, 2014, Voroněžská státní univerzita

14ru.wikipedia.org/wiki/Главный_концессионный_комитет

15Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации (7 и 8 части)

viz partyadela.livejournal.com/53496.html

viz též ru.wikipedia.org/wiki/Иностранные_концессии_в_СССР

16Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации, části 6-10

viz forum.rusbeseda.org/index.php?topic=18161.5;wap2

17Viz výše, nebo také ruskline.ru/news_rl/2014/02/18/zagadki_i_mify_sovetskoj_industrializacii_6/

18Viz výše, nebo také ruskline.ru/news_rl/2014/02/18/zagadki_i_mify_sovetskoj_industrializacii_6/

19Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации, část 1;

viz communitarian.ru/publikacii/ekonomika/zagadki_i_mify_sovetskoy_industrializacii_1_08022014/

20Viz výše, nebo také ruskline.ru/news_rl/2014/02/18/zagadki_i_mify_sovetskoj_industrializacii_6/

21Катасонов В.: Загадка сталинской индустриализации;

viz about-stalin.podfm.ru/about_stalin/4/#

22Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации (7 и 8 части)

viz partyadela.livejournal.com/53496.html

23Mironin uvádí, že ‚válečná pomoc USA‘ stála SSSR 216 tun zlata bez započtení dluhové služby.

Миронин С.: Как отравили Сталина. Судебно-медицинская экспертиза; Алгоритм, 2014

viz www.litmir.me/br/?b=220401&p=1

24ru.wikipedia.org/wiki/Торгсин

25Катасонов В..: Загадки и мифы советской индустриализации. Часть 12;

viz kramtp.info/news/64/full/id=33962;

26Катасонов В..: Загадки и мифы советской индустриализации. Часть 9;

viz www.liveinternet.ru/users/dejavu57/post318994467/

27Внешняя торговля СССР за 1918-1940 гг. (Статистический обзор); Внешторгиздат, Москва. 1960;

viz istmat.info/node/22117

28viz A. Buškov: Ledový trůn

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500