Zázraky ihned, nemožné na počkání 5 - Industrializace, aneb pětiletky

zpět

02.05.2019

Výstavba průmyslu, aneb pětiletky

A máme tady výstavbu sovětského průmyslu. Stalin práci rozdělil na tři etapy a pro každou z nich rámcově vyhradil pět let. ‚Pětiletky‘ se staly takovým svérázným symbolem budování socializmu. Jejich duchovním otcem, byl buď Pjatakov1, nebo Dzeržinskij.

Celé zprůmyslňování představovalo výstavbu něco přes 9000 průmyslových podniků. Vše bylo pečlivě řízeno z jediného ústředí. Součástí akce byla výstavba těžebních závodů, hutí, elektráren, strojíren, chemiček, textilek, i rozsáhlá výstavba dopravní infrastruktury, výstavba sídlišť, či spíše celých měst. Bylo to ohromné spektrum prací, z nichž každá měla svoje specifika. Uznejme, že vedení celé akce – tedy Stalin a lidé v jeho okolí – se s nimi dokázali až neuvěřitelně dobře vyrovnat. Během této doby vznikla v Sovětském svazu celá nová průmyslová odvětví a byla osvojena řada špičkových technologií.

Koncem 30. let již SSSR byl zcela jinou zemí. Moderní průmysl se silnými konstrukčními kancelářemi rychle posouval Sovětský svaz na špičku světového rozvoje. Došlo to tak daleko, že Československo, země s rozsáhlým a vyspělým zbrojním průmyslem, jeden z největších vývozců zbraní na světě, koupilo v SSSR licenci na bombardéry SB, ale pro „organizační nevýkonnost a technologickou zaostalost“ do září 1938 nebyl vyroben ani jeden kus. Proto armáda nakoupila přímo v SSSR 61 letadel, které se staly nejmodernějšími letadly československých vzdušných sil a byly dokonce rychlejší, než československá stíhací letadla2. Letadlo bylo zkonstruované sovětskou projekční kanceláří a v Sovětském svazu se i sériově vyrábělo. Tedy celý drak (‚tělo‘ letadla) i motor. Požadavkem armády bylo přizpůsobení pro československou výzbroj a tu dodavatel bez problémů splnil. Organizačně i technicky se v té době československý průmysl se sovětským již nemohl rovnat.

Samozřejmě, že problémů byla celá řada. Za rychlou výstavbou průmyslových podniků zaostávala výstavba sídlišť. V příloze je tabulka o růstu městského obyvatelstva a vývoji natality. Prostě společné bydlení3 bylo jednou z daní této šíleně rychlé industrializace, a při rozsahu celé akce také muselo být jednou z velkých příčin poklesu porodnosti v té době. Často čtu o tom, že příčinou sníženého přírůstku obyvatelstva byl hladomor, ale dosud jsem nezachytil jedinou informaci o tom, že společné bydlení v této době nutně muselo omezovat možnosti lidí zakládat rodiny. Jedinou alternativou bylo zůstat na venkově, kde ale byl přebytek pracovních sil. Mnoho lidí se proto dobrovolně omezilo, protože v průmyslu viděli dobrou perspektivu.

Často se píše také o tom, že zprůmyslnění přineslo dočasné snížení životní úrovně. V tomto směru se mohlo jednat pouze o stav životního prostředí doby velkých staveb. Všude plno bláta, špíny a často dlouho nedokončené finální práce. Zatím jsem nepochopil, proč by nástup industrializace měl nějakým způsobem omezit přístup lidí k hmotným statkům. Naopak, pro široké vrstvy venkovského obyvatelstva přišla ohromná úleva v podobě mechanizace. Mám dojem, že tvrzení o snížení životní úrovně pochází od ruské inteligence4. SSSR měl po válce i ten slabý průmysl často v rozvalinách a průmyslové výrobky prostě na trhu chyběly. Sovětský svaz dosud musel zajišťovat prakticky veškeré spotřební zboží nákupem v zahraničí. A tam vládla ‚zlatá blokáda‘, zdražující dovoz. Fakticky Sovětský svaz řešil nákupy spotřebního zboží na účet zlatých rezerv. To ovšem nešlo dělat donekonečna, to mohlo být pouze dočasným řešením.

Připomeňme si ještě jednu skutečnost – vzpomínky lidí, jako byli John Littlepage5 a Albert E. Kahn6. Těžko je můžeme podezírat ze zaujatosti. Neměli se SSSR nic společného, ale oba píšou o rozsáhlé diverzi. A to přímo uvnitř samotného SSSR! Znamená to, že existovaly velké síly, které bojovaly proti industrializaci a zřejmě svými kroky dosahovaly nemalých úspěchů. Potom ale údajně paranoidní Stalin byl pouze realista, a jeho kroky byly logickým důsledkem, snahou chránit toto gigantické úsilí, na němž se podílela velká většina obyvatel SSSR.

Možná lze mít námitky vůči tvrdé centralizaci celé akce. Ale pozor! Vzpomeňme na onu trojici zákonů, charakterizujících prostředí Ruska, a jejich dopad na hospodářství. Za Stalinova života z těchto zákonů byl vlastně definován pouze zákon Čajanova, ovšem pohlédneme-li na celé zprůmyslnění s odstupem času, musíme uznat, že bylo provedeno jakoby s dokonalou znalostí i těch zbývajících dvou zákonů – Milova i Parševa. Tyto zákony byly zformulovány skoro půl století po Stalinově smrti.

Ačkoliv byly použité postupy i na svou dobu neobvyklé, byly přímo ve fenomenálním souladu s tehdy dosud nezformulovanými zákonitostmi. Lenin měl vynikající politický čich a dokázal velice přesně odhadnout budoucí politický vývoj. Stalin se svými spolupracovníky zase dokázali přizpůsobit postupy pro dané podmínky.

Každá z továren, každý dům a každá železniční trať se nejprve musely nakreslit. Velkou část zakázek získala projekční kancelář Alberta Kahna. Kahn zavedl při stavbě průmyslových objektů rozsáhlé využití železobetonu7. Jeho stavby se staly synonymem průmyslového věku. V květnu 1929 podepsal dohodu na projekt traktorového závodu ve Stalingradu a v lednu 1930 dohodu, na jejímž základě postavil pobočku svojí konstrukční kanceláře v Moskvě. Následně vyprojektoval více než 500 závodů na území celého SSSR. Ona moskevská pobočka, dodnes existující ГОСПРОЕКТСТРОЙ, tehdy vyškolila více než 4000 architektů a inženýrů. Vedl ji mladší bratr A. Kahna, Moritz Kahn.

Asi to byly dobré zkušenosti s moskevskou projekční kanceláří Alberta Kahna, díky kterým se tento koncept ve velkém zavedl v SSSR do praxe. Vznikla řada silných projekčních kanceláří. Ty dostaly do správy průmyslové závody, pro něž zajišťovaly kompletní inženýring – vývoj nových výrobků, jejich zavedení do výroby a technický dozor. Připomínám, že toto schéma se vlastně v Rusku uplatňuje dodnes. Jedná se přitom právě o ty obory, v nichž Rusko dodnes zůstává světovou špičkou – letadla, rakety a jaderné reaktory.

První etapa a pětiletka (v letech 1928-1933) byla vyhrazena budování surovinové a energetické základny. Rozvíjela se těžba surovin a budovaly se zdroje energie. Vrcholným dílem se stala huť v Magnitogorsku. Na to navazovala druhá etapa, druhá pětiletka (v letech 1933-1938). Ta rozvíjela celé průmyslové obory, především výstavbu strojíren pro potřeby zemědělství. A teprve ve třetí etapě, tedy třetí pětiletce (v letech 1938-1943), budovaný spotřební průmysl měl zpříjemnit lidem život. Třetí pětiletka byla nakonec zrušena a přešlo se na plánování jednoleté. Ale v tu dobu industrializaci ukončila válka. Nedělejme si iluze. Válka bez vybudovaného průmyslu by měla podstatně horší průběh.

Přínosy průmyslu byly také jasně viditelné na venkově, kde výroba traktorů začala ulehčovat těžkou dřinu v zemědělství. Ovšem skutečně, pro sebestřednou inteligenci byly přínosy dlouho nehmatatelné.

Ke změně došlo i v rovině samotného řízení hospodářství. Až do té doby v SSSR hospodářství řídil Nejvyšší sovět národního hospodářství (NSNH). Nevím, co přimělo sovětské představitele ke změně. Mohla to být souhra nešťastných událostí z června 1927, kdy vše vypadalo na začátek nové války. Ale možná tímto došlo pouze k nějakému přeskupení moci a likvidaci orgánu, který se jevil nadbytečným a duplicitním. V každém případě NSNH se rozpadl na několik lidových komisariátů a ty se staly součástí vlády.

Jak to bylo vůbec s kvalitou sovětské výroby? Začátky byly samozřejmě špatné, a to vynecháváme důsledky diverze. Ale také lze najít informace, že například dělostřelecké granáty (vyráběné za války v extrémních podmínkách často skoro dětmi) byly zcela spolehlivé.

A nakonec: Až do první pětiletky byla v SSSR velká nezaměstnanost. Odstranění nezaměstnanosti bylo (na pozadí přímo neuvěřitelného úspěchu zvaného industrializace) dalším velkým úspěchem Stalina.

Účet

Zprůmyslnění země bylo velmi prozíravé. Bylo však také velmi nákladné. Obilí, suroviny, dřevo. Stejně tak i zlato. Počítejme se ‚zlatou blokádou‘, která také musela něco ze zdrojů ubrat. A tak můžeme jen s němým úžasem hledět na toto neuvěřitelné gigantické Stalinovo dílo.

Stojíme před velkým kouzlem. Podle V. J. Katasonova8 byl na vybudování jednoho výrobního celku zapotřebí investiční nákup v zahraničí v průměrné výši asi jedné tuny zlata. Samotné klíčové dílo první pětiletky, Magnitogorský hutní kombinát, stál přibližně 60 tun zlata. Celkem zprůmyslnění, zahrnující výstavbu asi 9100 výrobních závodů, mělo stát přibližně 9000 tun zlata. Sovětské zlaté rezervy té doby činily asi 130 tun zlata a valutové rezervy asi polovinu této hodnoty. Za podmínek ‚zlaté blokády‘ měl Stalin jen drzé čelo?

Situace je ještě složitější. Sovětský svaz nenakupoval jenom investiční celky. Byly zde i další dvě skupiny nákupů a každá z nich přesahovala samotné investice.

Jednak to byl kompletní inženýring začínající projekcí, přes vedení výstavby, spouštění výroby, zaškolení obsluhy až po řízení závodů. Tak veliké závody a celá města okolo musel někdo vyprojektovat. Asi největším projektantem první pětiletky byla již uvedená firma Alberta Kahna9, jejíž moskevská kancelář v letech 1930-1932 vyprojektovala a postavila 521 závodů. Jenom tato firma měla za své práce inkasovat 2 miliardy (!) dolarů10. Dále v Sovětském svazu nebyla kvalifikovaná pracovní síla, a tak se platily desítky tisíc inženýrů a techniků ze Západu. Právě k těmto lidem patřil již uvedený J. Littlepage. Nejasné je, z čeho se tito lidé platili. K tomu počítejme licence. Továrny postavené v SSSR vyráběly zboží podle amerických projektů, tedy zboží licencované. I to se muselo zaplatit. Část nákladů prý byla placena z dnes zcela nejasných mimorozpočtových zdrojů11. Existují názory, že tyto mimorozpočtové zdroje se tvořily ‚černými‘ příjmy na zahraničním trhu, tedy vesměs černým vývozem přes Estonsko. Jenomže to byla praxe začátku 20. let. Odkud pocházely prostředky pro krytí těchto nemalých položek, jasné není.

Dále tu byly nákupy provozních materiálů, surovin a náhradních dílů. To vše se poměrně dlouhou dobu muselo také řešit nákupy v zahraničí. Nové závody postavené v SSSR v první pětiletce již delší dobu vyráběly, ale často teprve po několika letech byly dokončeny závody vyrábějící potřebné náhradní díly a další provozní materiál.

Takže se v tomto období muselo, částečně v podmínkách ‚zlaté blokády‘, nakoupit v zahraničí zboží, licence a služby za nějakých třicet, ale možná až čtyřicet tisíc tun zlata12!

Může nás napadnout, že hospodářská krize, vylepšila platební bilanci SSSR. Ve skutečnosti to bylo naopak. Sice došlo i na jisté snížení cen investičních celků, ale jen malé. Na druhé straně se výrazně snížila cena vývozu, představovaného surovinami a (vzpomeňme na ‚zlatou blokádu‘) – potravinami. Jaká asi tak mohla být cena obilí, na to raději ani nemyslet. Navíc se obilí totiž zrovna v té době ve velkém pálilo, protože ho jen málokdo byl schopen kupovat.

Sovětské meziválečné statistiky vykazují údaje o zahraničním obchodu jak v peněžních, tak i ve fyzických jednotkách (tunách) a dají se snadno použít pro zhodnocení vlivu krize13. A tak v letech 1924 až 1928 objem (hmotnost) vývozu přesáhl hmotnost dovozu 4,85-krát, v letech 1929 až 1933 již vývoz překračoval dovoz 7,89-krát a v letech 1934 až 1938 dokonce 12-krát. Jestliže průměr ceny za tunu zboží v letech 1924 až 1928 činil 100 %, pak v letech 1929 až 1933 cena za tunu dovozu poklesla o 19 % a za tunu vývozu poklesla o 50 %! V době ‚zlaté blokády‘, kdy SSSR byl tlačen do vývozu obilí, poklesla cena tuny pšenice na burze v Chicagu z 65 dolarů na 8 až 12 dolarů. Jednoznačný závěr je, že krize zhoršila platební bilanci SSSR.

V tabulce 9 máme kurz rublu a v tabulce 10 obchodní bilanci SSSR.

A tady máme velký otazník. První polovinu dvacátých let vynechme. To se na hospodářských problémech sovětského Ruska podílel Trockij a vůbec celá Kominterna, navíc tehdejší inflace nedává možnost nějak jednoduše vyhodnocovat údaje. Ale v druhé polovině dvacátých let Sovětský svaz jen stěží zajišťoval i jen ty nejdůležitější nákupy, ale přesto se postupně začal zadlužovat. Potom přišla doba výstavby průmyslu, ohromné investiční nákupy, nákupy inženýringu, provozních materiálů, náhradních dílů, surovin a licencí – ale v uvedené statistice to vůbec není zřejmé! V polovině 20. let došlo k prudkému navýšení vývozu – ale pořád je to pod úrovní předválečných let. To byla jen obnova hospodářství po skončené občanské válce a pádu Trockého. Celkový objem vývozu neodpovídá údajně ohromným investičním i dalším nákupům a samotný dovoz také ne! V druhé polovině třicátých let máme již čísla jiná, ale to proběhla celá řada kotrmelců na světovém trhu – jmenujme ‚zlatou blokádu‘, devalvaci dolaru, změny napojení rublu a vůbec hospodářskou krizi. Proto zase nemůžeme uvedená čísla přímo porovnávat.

Velmi jednoduše: V oficiálních sovětských pramenech zahraniční obchodní bilance SSSR nejsou investiční nákupy zřejmé a nejsou jasné ani jejich zdroje!

datum

cena rublu

poznámka

[rublů/USD]

[g zlata]

1834

1,30

1,15741

1 dolar = 1,50463 g zlata

1896

1,94

0,77558

peněžní reforma S. J. Witte

1916

6,70

0,22457

válečná inflace

1917

11,00

0,13678

začátek revoluční inflace

1920

256,00



1923

2 352 941,00


vrchol inflace

1924

2,22

0,67776

peněžní reforma roku 1924

1925 – leden 1934

1,94

0,77558


30. 1. 1934

1,24

0,71666

dolar devalvován na obsah zlata 0,888661g (fakticky již na jaře 1933)

1935

1,15

0,77275

nejvyšší kurz rublu, začátek jeho poklesu

1. 4. 1936

5,06

0,17562

rubl svázán s francouzským frankem (nejprve rubl = 3 franky, později 4,25)

1937

5,30

0,16767

rubl svázán s americkým dolarem

1950

4,00

0,22217

rubl svázán přímo se zlatem

Tabulka 9: Kurz rublu ke zlatu14.

rok

vývoz

dovoz

mil. t

mil. rublů

rublů/t

ve zlatě [t]

mil. t

mil. rublů

rublů/t

ve zlatě [t]

1913

24,1

1 520

63

1 179

15,3

1 375

90

1 066

1918

0,0

8

0


0,2

105

525


1919

0,0

0

0


0,0

3

0


1920

0,0

1

0


0,1

29

290


1921 do října

0,2

20

100


0,9

211

234


1921/22

0,7

63

90


2,0

271

136


1922/23

2,2

134

61

0,9

149

166


1923/24

6,7

373

56

253

1,0

234

234

159

1924/25

6,2

578

93

448

1,8

723

402

561

1925/26

7,9

703

89

545

1,5

756

504

586

1926/27

9,6

807

84

626

1,8

714

397

554

1927/28

do konce roku

11,8

1 008

85

782

2,4

1 149

479

891

1929

14,1

924

66

717

2,0

881

441

683

1930

21,5

1 036

48

804

2,8

1 059

378

821

1931

21,8

811

37

629

3,5

1 105

316

857

1932

18,0

575

32

446

2,3

704

306

546

1933

17,9

496

28

385

1,2

348

290

270

1934

17,3

418

24

300

1,0

232

232

166

1935

14,2

367

26

263

1,2

241

201

173

1936

14,2

1 359

96

239

1,2

1 353

1 128

238

1937

13,0

1 738

134

291

1,3

1 346

1 035

226

1938

9,5

1 353

142

227

1,2

1 444

1 203

242

1939

4,3

612

142

103

0,8

986

1 233

165

1940

4,6

1 412

307

237

4,4

1 446

329

242

1923-1940




7 295




7 380

Tabulka 10: Meziválečná obchodní bilance SSSR15.

A odkud tedy jsou peníze?

Většinou se z pera ‚sovětologů‘ dovídáme, že daní za zprůmyslnění byl hladomor, ale ten jsme již rozebrali a uvedli i viníky. Vývoz obilí fakticky zajišťoval jen poměrně málo finančních zdrojů. Ve skutečnosti venkov toho ani nebyl schopen. Například v roce 1927 na venkově žilo 76% obyvatel, kteří ovšem platili jen 45% daní. Zatímco průměrná daň rolníka činila 10,89 rublů (9,6% z příjmů), průměrná daň dělníka činila 45,3 rublů (13,8% z příjmů)16.

Nejprve (zapomínaje na následující válku) připomeňme oblíbené tvrzení, že vývozem obilí bolševici financovali zprůmyslnění. Podle wikipedie17 činil v letech 1926-1933 nákup zemědělské techniky 306 miliónů rublů, nákup plemenného skotu 100 miliónů rublů a vývoz obilí 673 miliónů rublů. Většina vývozu obilí jednoznačně kryla především investiční potřeby zemědělství. Největší podíl na vývozu po válce představovala jiná komodita: kožešiny. Ta měla v roce 1927 představovat asi 17 % vývozu. Následovala ropa se 16 % a dřevo se 13%18. Obilí se podílelo 7 % a podobnou měrou se podílely i další komodity – olej, maso, skot, máslo a vejce. Vcelku překvapivě až na olej jde o zboží s krátkou životností, kladoucí vysoké nároky na organizaci obchodu. Přitom Sovětský svaz byl pověstný právě jakoby slabou organizací.

Ve skutečnosti SSSR již před pětiletkami rozsáhle investoval do průmyslu, a proto klesal podíl zemědělství na vývozu. Jestliže před válkou podíl zemědělství na vývozu překračoval 70 %, pak v roce 1928 to bylo 50 %, když většinu vývozu představovala ropa a ropné výrobky19, barevné a černé kovy, rudy a dřevo. Tak tedy zde máme další důvod zapomenout na oblíbený románový horor o tom, že ‚zlý‘ Stalin ukradl rolníkům obilí a postavil si za ně svoji hračku – sovětský průmysl.

Operace Ermitáž

Původně se uvažovalo, že by se jedním ze zdrojů financování mohl stát prodej uměleckých sbírek. To byla tzv. ‚operace Ermitáž‘. Ale přišlo se s tím v době po ‚černém čtvrtku‘ (pádu burzy), kdy umělecké předměty ztratily na ceně. Masívní nabídka ze sovětských sbírek ceny dále podrazila, takže se celá akce zrušila a velká část uměleckých předmětů se vrátila. Prodáno bylo necelých 1500 obrazů a dalších předmětů za celkem asi 12,5 miliónu dolarů, asi 19 tun zlata, a to je v rozměrech industrializace směšná částka20.

Navíc dějepisec Jurij Žukov tvrdí, že v zásadě šlo pouze o dva významné kupce. Prvním byl ropný magnát Calouste Sarkis Gulbenkjan, který začal prodávat sovětskou ropu jako svoji. Tedy obcházení ‚zlaté blokády‘. Druhým kupcem byl ministr financí USA Andrew W. Mellon, a ten zase oplátkou přivíral oči při kontrole této blokády. V obou případech tedy šlo o úplatky, které pouze otevíraly možnosti obchodu SSSR21.

Koncese

Lenin původně viděl v koncesích významného pomocníka při rozvoji Ruska a v listopadu 1920 vydal dekret O koncesích22. První koncesi získala dánská společnost na provoz telegrafní sítě. Jednalo se o pokračování koncese udělené již Alexandrem II. v roce 1869. Lenin se osobně angažoval i v dalších projektech. Stalin se ke koncesím stavěl podstatně chladněji, ale mezi léty 1923 a 1941 nebyl členem vlády a jeho vliv byl jen nepřímý.

V dubnu 1922 vznikl Hlavní koncesionářský výbor. Poměrně brzy se však postoj sovětské vlády změnil a především administrativními kroky začala vláda na řadu projektů tvrdě tlačit.

Mnoho koncesí bylo zlikvidováno proto, že vznikly neúnosné podmínky pro provoz podniků, některé proto sovětská vláda vykoupila. Zpočátku to byly jednotlivé případy, v obecné rovině podle Kuvšinové vláda neměla zájem o mimoekonomické nástroje a nelze vyloučit jistou opodstatněnost tlaku. Předkladatelé projektů mnohdy podcenili ryze objektivní ruské podmínky: drsné podnebí a slabou infrastrukturu. Kromě toho o koncese projevovaly zájem spíše podřadné kapitálové skupiny, které pro tyto investice nebyly dost silné. Takto vzniklé poměrně slabé podniky nedokázaly konkurovat podnikům budovaným během sovětské industrializace a mnoho z nich se rychle propadalo do ztrát. Další příčinou změny postoje sovětské vlády vyplývaly ze závěrů Janovské konference, kde se RSFSR dostal pod velký tlak zahraničních investorů.

Velkým problémem se stal Trockij, který v letech 1925-1927 předsedal Hlavnímu koncesionářskému výboru23. Zde šlo o velké peníze a o vliv zahraničních zájmů a má to opět podezřele blízko ke strýčkovi. Po řadě stížností byl Trockij odvolán, a tím začala definitivní likvidace koncesí. Za Trockého jich bylo asi 350 a na konci dvacátých let již jen 59, k tomu 6 akciových společností a 27 povolení k činnosti. Vše bylo bez výjimky zlikvidováno v polovině třicátých let24.

Koncese pomohly obnovit ruské hospodářství, ale nevytvořily zdroje na výstavbu průmyslu.

Úvěry a obligace

Podle V. Katasonova se Sovětský svaz před výstavbou průmyslu již zadlužoval. Vývozci velkých investičních celků také poskytovali celkem dlouhé platební lhůty, a i ty měly povahu úvěrů. Běžně dosahovaly několika měsíců, výjimečně i více než rok. Ale SSSR a ani krizí sužovaný Západ neměli prostředky na nějaké dlouhodobé úvěry. SSSR by je navíc musel založit zlatem. Rusko to udělalo za 1. světové války, po ní Velká Británie zástavu zkonfiskovala a Stalin si to dobře pamatoval. V letech 1931, 1935 a 1939 SSSR získal dlouhodobé úvěry od Německa, celkem asi 170 miliónů dolarů. SSSR je nesplatil, protože ho mezitím Německo napadlo. Menší úvěry poskytly i další státy, mimo jiné i Československo.

SSSR se pokusil také prodat v USA obligace. Ale USA ocenily objem nesplacených carských dluhů na 180 miliónů dolarů a omezení Johnsonova zákona prodej obligací ukončila.

Největší zadluženost byla roku 1931, tehdy dosáhla 1,4 miliardy zlatých rublů. V roce 1934 již 450 miliónů zlatých rublů a v roce 1936 jen 85 miliónů zlatých rublů. Celkově byly investice 1. pětiletky kryty úvěry a obligacemi asi z 8 %. Koncem 30. let SSSR již úvěry poskytoval.

Jak to vlastně bylo s carskými dluhy? Na Janovské konferenci v roce 1922 západní státy po sovětském Rusku žádaly, aby uznal všechny dluhy předcházejících vlád i ztráty, způsobené bolševiky. Dohromady to mělo činit 18,5 miliard zlatých rublů. Ruští představitelé uznání dluhů odmítli a naopak žádali, aby západní státy zaplatily škody způsobené intervencí, celkem 39 miliard zlatých rublů. Ale nabídli také kompromis: posouzení carských dluhů výměnou za uznání sovětského Ruska a poskytnutí úvěrů. Západ odmítl. Pokračování se konalo po zvolení F. D. Roosevelta prezidentem USA v roce 1933, ale jednání uvízla na mrtvém bodě. USA pouze právně uznaly SSSR. Celní ani finanční bariéry odstraněny nebyly25.

Těžba zlata a státní poklad

Dalším zdrojem mohla být těžba zlata, viz tabulka 11. Ve 30. letech činila celkem 1300 t:

rok

1913

1914

1916

po revoluci

konec 20. let

1933

1936

1939

těžba zlata [t]

61,8

65,6

70

~10

30-35

110

150

200

Tabulka 11: Těžba zlata v SSSR26.

Ze stejného zdroje uvedu i tabulku 12, zobrazující stav zlatých rezerv SSSR a odhad vývozu ve zlatém ekvivalentu SSSR Ten sotva kryl běžné nákupy. Samotná zadluženost z předchozí doby se pohybovala na úrovni ročního vývozu:

rok

1925

1926

1927

1928

1929

zásoby zlata [t]

~140,0

118,7

127,5

178,6

138,2

vývoz ve zlatém ekvivalentu [t]

470

561

577

622

715

Tabulka 12: Zlaté rezervy a vývoz27.

V této souvislosti ještě poznámka. Stalina prý veškeré údaje tajil a držel je výhradně pro sebe. Výšeuvedený zdroj cituje z rozhovoru Stalina s redaktorem novin The New York Times z 25. 12. 1933, v němž Stalin odpovídal na otázku jak je to s těžbou zlata v SSSR slovy: „Máme hodně zlatonosných revírů a rychle se rozvíjejí. Naše těžba je dnes proti carskému období dvojnásobná… “

Ale jestliže na začátku zprůmyslnění měl SSSR zlaté rezervy ve výši asi 130 tun, pak v předvečer 2. světové války to bylo neuvěřitelných 2600 tun zlata28! To tedy znamená, že těžené zlato nebylo použito na nákupy v zahraničí, ale na tvorbu rezerv! Nejen to. SSSR dokonce musel kromě vlastní těžby dokoupit asi 1000 tun zlata, a těmi zlaté zásoby doplnil! O tomto číslu sice existují pochybnosti, ale další zdroje uvádějí, že v době Stalinovy smrti měl SSSR zásoby zlata 2050 tun29. Pouhých osm let po válce, která zpustošila velkou část Sovětského svazu30, kdy byly nezbytné ohromné investice na obnovu infrastruktury a ohromné peníze byly nutné na vývoj atomové bomby! V celých známých lidských dějinách těžko najdeme někoho dalšího, kdo by něčeho alespoň trochu podobného dosáhl. Stalin měl za zprůmyslnění zaplatit nejméně 30 tisíc tun zlata a ještě o zhruba dva a půl tisíce tun rozšířil domácí rezervy!

Další zdroje

Asi 200 tun zlata se podařilo získat prostřednictvím sítě obchodů Torgsin31, které vykupovaly cennosti nejen od cizinců, jak by se mohlo zdát z jejich názvu. V tomto případě mám dojem, že to jsou vlastně takové ty ‚malé domů‘ během znárodňování.

Sovětský svaz snad také v listopadu 1936 přijal do úschovy 510 tun zlata španělského státního pokladu. Jenomže to je konec druhé pětiletky a nejtěžší doba již byla minulostí. Kromě toho za toto zlato Španělsko nakoupilo v SSSR zbraně. Jen tak mimochodem; bylo to ohromné množství, ale Španělsko přesto válku prohrálo. (Asi ta občanská válka ve Španělsku nebude nezajímavá a ti sovětští poradci… no, kozel zahradníkem, generál Pavlov a další.) Toto však nechme stranou.

Neexistují žádné informace, že by SSSR něco nezaplatil, nebo se nějakým způsobem zadlužil. Všechny závazky, s výjimkou německých úvěrů, byly vyrovnány. Ale ať se na to díváme, jak chceme, velké množství peněz chybí, hledejme dál.

Mimo realitu

Nabízejí se i další úvahy, jak vysvětlit zdroj prostředků na industrializaci.

Jedním z nich jsou falešné dolary. Někdy začátkem 30. let se v Berlíně a i jinde našlo hodně falešných dolarových bankovek. V té době ze SSSR utekl Valtr Germanovič Krivickij (vlastním jménem Samuil Gerševič Ginzberg) vysoký činitel NKVD. On napsal, že těmito falešnými dolary platil Stalin. Má to několik háčků. V prvé řadě se odhaduje, že do oběhu se dostalo asi 100 miliónů dolarů, což v rozměrech industrializace SSSR je jen kapka v moři, a na druhé straně je to nesmírně mnoho na to, aby to neprasklo. I tenkrát totiž platit hotovostí takovéto zakázky bylo zcela nemyslitelné. Přitom v této kauze máme i další kandidáty, jako například ‚podzemí‘ USA nebo Německa, a především gruzínské nacionalisty. Ty odhalila německá policie ve spolupráci s OGPU.

A nakonec byly vysloveny i názory, že USA se vůči Sovětskému svazu chovaly tak, jako by s ním byly ve válce, a v takovém případě by ‚černý‘ tisk peněz nepřítele byl zcela na místě32.

Dále se objevují i dosti šílené teorie, že prý světoví bankéři současně investovali do Německa a SSSR, aby vyvolali mezi nimi válku, že Stalin vyměnil Trockého za hromadu peněz, či že Stalin vlastně vyvolal hospodářskou krizi a patřičně ji využil33

Jenomže stále nic nevysvětluje to, kde Stalin vzal takovou hromadu peněz. A chybí jich moc.

Operace Trast

Ale něco by se přece jen ještě našlo. Existovala operace ‚Trast‘34. Přes veškeré chyby personálu, nebo také možná přes snahu ji záměrně zkompromitovat, tato operace navracela do Sovětského svazu finanční zdroje, které odtud ve dvacátých letech unikly (Kominterna, zdroje Ruské říše a různé malé i velké domů). Operace ‚Trast‘ měla probíhat až do Stalinovy smrti.

Stalin zřejmě nařídil kontaktovat každého, kdo se dostal k ruským a sovětským cennostem, nacházejícím se v zahraničí, a libovolným způsobem dostat jimi získaný majetek pod kontrolu SSSR. Tyto zdroje nakonec pro Stalina a pro realizaci zprůmyslnění měly jednu výhodu: nacházely se již na Západě, a tak obcházely ‚zlatou blokádu‘ a asi i běžný zahraniční obchod. Stalin kontaktoval A. Ignatěva, vládnoucího carskými depozity ve Francii, ten mu vyšel vstříc a depozita předal sovětské vládě. Tím samozřejmě proměnil ‚bílé‘ na své zavilé nepřátele a stal se Stalinovým přítelem.

Velký majetek ulil Trockij, ale ten je asi v této historii výjimkou. Jemu na kobylku se zřejmě Stalin nedostal a dokonce mám pocit, že Stalin příliš na Trockého netlačil. Jako by mu bránily melancholické vzpomínky na doby, kdy bojovali za společný cíl zařadit jej mezi obyčejné loupežníky, na něž není třeba mít žádné ohledy. Trockij dlouhou dobu kupodivu přežil v klidu, zasypávaje Stalina jedovatými pomluvami. Zničilo ho až rozkrytí sovětských zpravodajských sítí35.

Ale k dalším Stalin takové ohledy neměl a vedl vyšetřovatele, aby vůči nim postupovali s maximální tvrdostí. Tito lidé vlastnili účty většinou na jméno. V případě A. Ignatěva se vše vyřešilo dohodou po dobrém, v případě řady dalších po zlém. Někteří zřejmě nakonec vyšli vstříc, ale těm to potom spočítali jejich vlastní kumpáni, sem můžeme počítat například Sokolnikova a Radka. V každém případě se nám zde rekrutovali oni proslulí ‚lamači kostí‘. Tím, co při výsleších chtěli slyšet, nebylo nějaké štěbetání o vlastních ideologických prohřešcích, ale jména bank, čísla účtů a kódy pro přístup k nim! Expropriace expropriátorů se rozhořela! A velké množství zlata, uniknuvšího ze sovětského Ruska, se v zahraničí začalo proměňovat na válcovací stolice, lisy, montážní linky, soustruhy, frézky, tkalcovské stavy a šicí stroje.

Investiční nákupy probíhaly několika způsoby. Nakupovaly se celé investiční celky, sestavované podle konkrétního zadání a na míru. Takové soubory se dodávaly za běžné ceny. Během krize sice ceny mohly být nižší než ceny obvyklé, ale příliš velkou úsporu to neznamenalo. Ovšem konsignační sklady západní Evropy a USA byly v té době přeplněny již vyrobeným zbožím, pro které chyběli kupci. Toto zboží se vyprodávalo za zlomek ceny. Stalin nechal vykupovat tyto sklady ve velkém a tímto zbožím doplňoval objednávané investiční celky.

Přesná čísla neexistují. Můžeme jen hádat, že znárodňováním mohlo ‚zmizet‘ přes tisíc tun zlata. Přestože všechno toto bohatství se zcela určitě do SSSR nevrátilo, tyto prostředky mohly představovat efektivní zdroje výstavby průmyslu. Ukradené zlato nakonec SSSR posloužilo.

Spousta peněz stále ještě chybí, ale v tuto chvíli už žádné další zdroje prostě neznáme.

1Pjatakov Georgij Leonidovič (1890-1937) pocházel z rodiny průmyslníka. 1907 ukončil reálné učiliště, angažoval se mezi anarchisty. Studoval práva, ale vyloučen a dal se k bolševikům. Několikeré zatčení, vyhnanství a emigrace. Chvíli spolupracoval s Leninem. V dubnu 1917 předseda Kyjevského výboru RSDDS, v září v čele Kyjevského sovětu a člen Kyjevského VRV. Za Říjnové revoluce v Petrohradu obsadil státní banku. Stoupenec revoluční války a levé opozice. Tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny a člen Ukrajinského VRV. Vedl Prozatímní dělnicko-rolnickou vládu Ukrajiny a organizoval komuny. Potom lidový komisař sovětské propagandy, vedl sekretariát KS Ukrajiny a stál v čele Zvláštního vojenského revolučního tribunálu. Roku 1920 šéf vojenské rozvědky, účastník války s Polskem. 1922 místopředseda Gosplanu, pak místopředseda NSNH. V roce 1925 ze strany vyloučen, později (po pokání) členství obnoveno. V roce 1929 předseda Státní banky SSSR. Po neúspěchu úvěrové reformy funkce zbaven. Potom v čele řady lidových komisariátů. V roce 1936 zatčen a v případu Paralelního protisovětského trockistického centra odsouzen k trestu smrti.

2Macoun J.: Naše letectvo by nemělo šanci. Československé bombardéry v roce 1938;

viz technet.idnes.cz/ceskoslovenske-bombardery-v-roce-1938-db9-/tec_vesmir.aspx?c=A130626_105035_tec_vesmir_kuz

3Tzv. комунальные квартиры; stav, kdy v jednom bytě bydlelo několik rodin.

4Бушков А. А.: Сталин. Красный монарх, ОЛМА, 2004

5John D. "Jack" Littlepage, autor knihy In Search of Soviet Gold.

6Albert E. Kahn, spoluautor knihy The Great Conspiracy: The Secret War Against Soviet Russia

7en.wikipedia.org/wiki/Albert_Kahn_(architect)

8Valentin Jurjevič Katasonov, profesor na katedře mezinárodních financí MGIMO

9en.wikipedia.org/wiki/Albert_Kahn_(architect)

10Jen tyto 2 miliardy dolarů pro jedinou firmu představovaly více než 1200 tun zlata!

11Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации (5 и 6 части)

viz www.partyadela.ru/who-we-are/blogs/blog-valentina-katasonova/zagadki-i-mify-sovetskoy-industrializatsii-5-i-6-chasti/

12V roce 1933 dolar devalvoval, tak můžeme odhadnout zahraniční nákupy ekvivalentu 30000 tun zlata na asi 35 miliard dolarů.

13Katasonov V.: Сталинская индустриализация: Загадки и мифы

viz www.odigitria.by/2014/04/04/stalinskaya-industrializaciya-zagadki-i-mify-valentin-katasonov/

14Курс доллара к рублю и рубля к доллару с 1792 по 2015 годы,

viz www.opoccuu.com/kurs.htm

15Внешняя торговля СССР за 1918-1940 гг. (Статистический обзор); Внешторгиздат, Москва. 1960; viz istmat.info/node/22117

16Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

17ru.wikipedia.org/wiki/Коллективизация_в_СССР

18КПРФ: Модель Сталина, фильм 1-4; Краная линия; 2016,

viz www.rline.tv/programs/dokumentalnye-filmy/video-86176/ (film 1, další tamtéž)

viz též www.youtube.com/watch?v=uT8IcztBsGI

19Velký podíl na rozvoji těžby ropy měl Berija, když prosadil ražení nových vrtů v Azerbajdžánu, dokonce již tehdy zahájil těžbu ropy z šelfu.

Viz Бушков А. А.: Сталин. Ледяной трон, ОЛМА, 2005 a také Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015

20Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации (5 и 6 части)

viz www.partyadela.ru/who-we-are/blogs/blog-valentina-katasonova/zagadki-i-mify-sovetskoy-industrializatsii-5-i-6-chasti/

21Жуков Ю.: Стратегия Сталина, viz politikus.ru/video/94932-strategiya-stalina.html

22Кувшинова Н.А.: Из истории становления и ликвидации инностранного концессионного предпринимательства в России и СССР в 1920-1930-е годы; Вестник ВГУ, 2014, Voroněžská státní univerzita

23ru.wikipedia.org/wiki/Главный_концессионный_комитет

24Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации (7 и 8 части)

viz partyadela.livejournal.com/53496.html

viz též ru.wikipedia.org/wiki/Иностранные_концессии_в_СССР

25Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации, části 6-10

viz forum.rusbeseda.org/index.php?topic=18161.5;wap2

26Viz výše, nebo také ruskline.ru/news_rl/2014/02/18/zagadki_i_mify_sovetskoj_industrializacii_6/

27ruskline.ru/news_rl/2014/02/18/zagadki_i_mify_sovetskoj_industrializacii_6/

Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации, část 1;

viz communitarian.ru/publikacii/ekonomika/zagadki_i_mify_sovetskoy_industrializacii_1_08022014/

28Катасонов В.: Загадка сталинской индустриализации;

viz about-stalin.podfm.ru/about_stalin/4

29Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации (7 и 8 части)

viz partyadela.livejournal.com/53496.html

30Mironin uvádí, že válečná pomoc USA stála SSSR 216 tun zlata bez započtení dluhové služby.

Миронин С.: Как отравили Сталина. Судебно-медицинская экспертиза; Алгоритм, 2014

viz www.litmir.me/br/?b=220401&p=1

31ru.wikipedia.org/wiki/Торгсин

32Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации. Часть 12;

viz kramtp.info/news/64/full/id=33962;

33Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации. Часть 9;

viz www.liveinternet.ru/users/dejavu57/post318994467/

34Бушков А. А.: Сталин. Ледяной трон, ОЛМА, 2005

35Бушков А. А.: Сталин. Ледяной трон, ОЛМА, 2005

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500