Zázraky ihned, nemožné na počkání 6 - Industrializace, aneb pětiletky

zpět

31.03.2017

Trvalo to dlouho, ale konečně se dostáváme k vlastnímu rozvoji průmyslu. Stalin si práce rozfázoval a hledal optimální řešení. Akci rozdělil na tři etapy a pro každou z nich rámcově vyhradil pět let. ‚Pětiletky‘ se staly takovým svérázným symbolem socializmu. Pokud bychom se zajímali o to, kdo je ‚duchovním otcem‘ pětiletek, má se za to, že to byl asi Pjatakov1. Ale vlastní realizaci si za svou vzal Stalin a přes nemalé problémy je proměnil na ohromný úspěch.

Celé zprůmyslňování představovalo výstavbu něco přes 9000 průmyslových podniků. Celá akce byla pečlivě řízena z jediného ústředí. Součástí akce byla výstavba těžebních závodů, hutí, elektráren, strojíren, chemiček, textilek, i rozsáhlá výstavba dopravní infrastruktury. Součástí byla výstavba sídlišť, či spíše celých měst. Bylo to ohromné spektrum akcí, z nichž každá měla svoje specifika. Uznejme, že vedení celé akce – tedy Stalin a lidé v jeho okolí – se s nimi dokázali až neuvěřitelně dobře vyrovnat. Během této doby vznikla v Sovětském svazu celá nová průmyslová odvětví a byla osvojena řada špičkových technologií.

Koncem 30. let již SSSR byl zcela jinou zemí, než o desetiletí dříve. Moderní průmysl s kvalitními konstrukčními kancelářemi rychle posouval Sovětský svaz na špičku světového rozvoje. Došlo to tak daleko, že Československo, země s rozsáhlým a vyspělým zbrojním průmyslem a jeden z největších vývozců zbraní na světě, koupilo v SSSR licenci na bombardéry SB, ale pro ‚organizační nevýkonnost a technologickou zaostalost‘ do září 1938 nebyl vyroben ani jeden kus. Proto armáda nakoupila přímo v SSSR 61 letadel, které se staly nejmodernějšími letadly československých vzdušných sil a byly dokonce rychlejší, než naše stíhací letadla2. Letadlo bylo zkonstruované sovětskou projekční kanceláří a v Sovětském svazu se sériově vyrábělo. Tedy celý drak (‚tělo‘ letadla) i motor. Požadavkem armády bylo přizpůsobení pro československou výzbroj a tu dodavatel bez problémů splnil. Organizačně i technicky se v té době československý průmysl se sovětským již nemohl rovnat.


Samozřejmě, že problémů byla celá řada. Za možná největší považuji to, že za rychlou výstavbou průmyslu dost zaostávala výstavba sídlišť. V příloze je tabulka o růstu městského obyvatelstva a vývoji natality. Prostě společné bydlení3 bylo jednou z daní této šíleně rychlé industrializace, a při rozsahu celé akce také muselo být jednou z velkých příčin poklesu porodnosti v té době. Často čtu o tom, že příčinou sníženého přírůstku obyvatelstva byl hladomor, ale dosud jsem nezachytil jedinou informaci o tom, že společné bydlení v této době nutně muselo omezovat možnosti lidí zakládat rodiny. Jedinou alternativu měli v možnosti zůstat na venkově, kde byl převis pracovních sil. Mnoho lidí se takto dobrovolně omezilo, protože v práci v průmyslu viděli dobrou perspektivu.

Často se píše také o tom, že zprůmyslnění přineslo dočasné snížení životní úrovně. Když jsem nad tím přemýšlel, došel jsem k závěru, že se muselo asi jednat především o stav životního prostředí doby velkých staveb. Všude kolem plno bláta a špíny a často dlouho nedokončené finální práce. Zatím jsem nepochopil, proč by nástup industrializace měl nějakým způsobem omezit přístup lidí k hmotným statkům. Naopak, pro široké vrstvy venkovského obyvatelstva přišla ohromná úleva v podobě rychle se rozšiřující výroby traktorů. Mám dojem, že tvrzení o snížení životní úrovně pochází od ruské inteligence. Tu hezky popsal A. Buškov v knize Rudý car. Vždyť SSSR byl po válce, i ten už tak slabý průmysl byl často v rozvalinách a průmyslové výrobky prostě na trhu chyběly i dříve. Sovětský svaz dosud musel zajišťovat prakticky veškeré spotřební zboží nákupem v zahraničí. Jenomže tam vládla ‚zlatá blokáda‘, zdražující dovoz. Fakticky Sovětský svaz řešil nákupy spotřebního zboží na účet zlatých rezerv. To ovšem nešlo dělat donekonečna, to mohlo být pouze dočasným řešením.

Připomeňme si ještě jednu skutečnost – vzpomínky lidí, jako byli John Littlepage4 a Albert E. Kahn5. Těžko je můžeme podezírat z nějaké politické zaujatosti. Neměli se Stalinovým socializmem nic společného, ale oba dva píšou o rozsáhlé diverzi. A to přímo uvnitř samotného SSSR! Znamená to, že existovaly velké síly, které bojovaly proti industrializaci a zřejmě svými kroky dosahovaly nemalých úspěchů. Potom ale údajně paranoidní Stalin byl spíše realista, a jeho kroky byly logickým důsledkem, snahou chránit toto gigantické úsilí, na němž se podílela velká většina obyvatel SSSR. A tedy vyvstává otázka, jak moc se diverzantům podařilo industrializaci zpomalit a narušit.

Možná lze mít námitky vůči tvrdé centralizaci celé akce. Ale pozor! Vzpomeňme na onu trojici zákonů, charakterizujících prostředí Ruska, a jejich dopad na hospodářství. Za Stalinova života z těchto zákonů byl vlastně definován pouze zákon Čajanova, ovšem pohlédneme-li na celé zprůmyslnění s odstupem času, musíme uznat, že bylo provedeno jako by s dokonalou znalostí i těch zbývajících dvou zákonů – Milova i Parševa. Tyto zákony byly zformulovány skoro půl století po Stalinově smrti.

Ačkoliv byly použité postupy i na svou dobu neobvyklé, byly přímo ve fenomenálním souladu s tehdy dosud nezformulovanými zákonitostmi. Lenin měl vynikající ‚politický čich‘ a dokázal velice přesně odhadnout budoucí politický vývoj. Stalin zase vynikal organizačním talentem a jeho postupy byly přímo ideálně optimalizované pro dané podmínky.


Každá z továren, každý dům a každá železniční trať se nejprve musely nakreslit. Bylo toho spoustu. Velkou část zakázek získala projekční kancelář Alberta Kahna. Kahn zavedl rozsáhlé využití železobetonu při stavbě průmyslových objektů a tím mimo jiné zvýšil požární odolnost6. Jeho stavby se staly synonymem průmyslového věku. 8. května 1929 podepsal dohodu na zhotovení projektu traktorového závodu ve Stalingradu a 9. ledna 1930 dohodu, na jejímž základě postavil pobočku v Moskvě a následně vyprojektoval více, než 500 závodů na území celého SSSR. Moskevská pobočka, dodnes existující ГОСПРОЕКТСТРОЙ, připravila více, než 4000 architektů a inženýrů. Vedl ji mladší bratr A. Kahna, Moritz Kahn.

Myslím, že to byly dobré zkušenosti s moskevskou projekční kanceláří Alberta Kahna, díky kterým se tento koncept ve velkém zavedl v SSSR do praxe. Vznikly silné projekční kanceláře, které dostaly do správy průmyslové závody, pro něž zajišťovaly kompletní inženýring – vývoj nových výrobků, jejich zavedení do výroby a technický dozor. Připomínám, že toto schéma se vlastně v Rusku uplatňuje dodnes. Jedná se přitom právě o ty obory, v nichž Rusko dodnes zůstává světovou špičkou – letadla, rakety a jaderné reaktory.

První etapa a pětiletka (v letech 1928-1933) byla vyhrazena budování surovinové a energetické základny. Rozvíjela se těžba surovin, budovaly se zdroje energie a také se stavěly továrny rozvíjející nové, v SSSR často dosud neexistující, průmyslové obory. Vrcholným dílem se stala huť v Magnitogorsku. Na to navazovala druhá etapa, druhá pětiletka (v letech 1933-1938) rozvíjející další průmyslové obory, především výstavbu strojíren pro potřeby zemědělství. Traktorové závody opravdu vyráběly traktory, výroba tanků přišla, až když nebylo zbytí. A teprve ve třetí etapě, tedy třetí pětiletce (v letech 1938-1943), budovaný spotřební průmysl měl zpříjemnit lidem život. Třetí pětiletka byla nakonec zrušena a přešlo se na jednoleté, daleko konkrétnější plánování. Ale v tu dobu industrializaci ukončila válka. Nedělejme si iluze. Nebýt předchozích let budování průmyslu, válka by měla podstatně horší průběh.

Pozorný čtenář se musí v této chvíli zarazit, když si uvědomí, že zprůmyslnění vlastně městským lidem celé desetiletí mnoho nepřineslo. Přínosy byly jasně viditelné na venkově, kde výroba traktorů začala ulehčovat těžkou dřinu v zemědělství. Ovšem pro lidi ve městech musely být tyto přínosy dlouho nehmatatelné.


Ke změně došlo i v rovině samotného řízení hospodářství. Až do té doby v SSSR hospodářství řídil Nejvyšší sovět národního hospodářství (NSNH). Nevím, co přimělo sovětské představitele ke změně. Mohla to být souhra nešťastných událostí z června 1927, kdy vše vypadalo na začátek nové války. Ale možná tímto došlo pouze k nějakému přeskupení moci a likvidaci orgánu, který se jevil nadbytečným a duplicitním. V každém případě NSNH se rozpadl na několik lidových komisariátů, a ty se staly součástí vlády. Bylo tři roky po 14. sjezdu a dosavadní plány na papíře se mohly začít proměňovat ve skutečnost.


Vtírá se otázka, jak to bylo s kvalitou sovětské výroby? Začátky byly samozřejmě špatné a to vynecháváme důsledky diverze. Ale také lze najít informace, že dělostřelecké granáty (vyráběné za války v extrémních podmínkách, často skoro dětmi) byly zcela spolehlivé.

A na závěr jedna zajímavost, kterou jsem si uvědomil, když jsem sepisoval životopisy aktérů. Až do první pětiletky byla v SSSR velká nezaměstnanost. Odstranění nezaměstnanosti bylo, na pozadí přímo neuvěřitelného úspěchu zvaného industrializace, dalším velkým přínosem Stalina.

Na závěr prosím čtenáře, aby okomentovali text knihy. Stačí jen heslovitě, co se líbilo, co ne, jaký zanechalo dojem, čemu nevěříte a čemu ano, kde je slabá argumentace a kde je třeba přímo nesprávná. Děkuji. J. Václavík

Poznámky

1Pjatakov Georgij Leonidovič (1890-1937) pocházel z rodiny ředitele cukrovaru v Kyjevské gubernii. 1907 ukončil reálné učiliště v Kyjevě, kde se angažoval v revolučním hnutí blízko k anarchistům. Studoval práva, ale v roce 1910 vyloučen a vstoupil k bolševikům. Nějaká zatčení, vyhnanství a v roce 1914 útěk přes Japonsko a USA do Švýcarska. Chvíli spolupracoval s Leninem, ale pro rozepře odjel do Stokholmu. 1916 ze Švédska vyhoštěn a odjel do Norska. Po únorové revoluci v Rusku a v dubnu předseda Kyjevského výboru RSDDS, v září v čele Kyjevského sovětu dělnických a vojenských zástupců a člen jeho výkonného výboru, dále člen Kyjevského VRV. Potom v Petrohradu, kde se za říjnové revoluce účastnil obsazení státní banky. Stoupenec revoluční války proti Německu. Po brestském míru abdikoval a odjel bojovat na Ukrajinu, kde se účastnil bojů a v dubnu 1918 mírových jednání v Taganrogu. Stal se tajemníkem ÚV KS(b) Ukrajiny. Téhož roku členem Ukrajinského VRV. 1918-19 vedl Prozatímní dělnicko-rolnickou vládu Ukrajiny, zasazoval se za ‚socialistickou velkovýrobu‘ a organizoval komuny. Po sporech uvolněn a nastupuje jako lidový komisař sovětské propagandy, potom vede sekretariát KS Ukrajiny a stojí v čele Zvláštního vojenského revolučního tribunálu. 1920 šéf vojenské rozvědky, účastní se války s Polskem a vede ‚Zvláštní trojku pro Krym‘. 1922 místopředseda Gosplanu. 1923 místopředseda NSNH, jeden z autorů pětiletky, stoupenec zprůmyslnění Ukrajiny; patřil k levé opozici. Na 15. sjezdu vyloučen ze strany, 1928 – po pokání členství ve straně obnoveno. 1927 – vede obchodní misi ve Francii, 1928 – místopředseda Státní banky SSSR, 1929 – její předseda. 1930 – po neúspěchu úvěrové reformy funkce zbaven. Ve třicátých letech v čele řady lidových komisariátů, podle svědectví řada sabotáží musela probíhat s jeho vědomím (John Littlepage). 1936 zatčen a v roce 1937 v případu Paralelního protisovětského trockistického centra odsouzen k trestu smrti.

2Macoun J.: Naše letectvo by nemělo šanci. Československé bombardéry v roce 1938;

viz technet.idnes.cz/ceskoslovenske-bombardery-v-roce-1938-db9-/tec_vesmir.aspx?c=A130626_105035_tec_vesmir_kuz

3Tzv. комунальные квартиры; stav, kdy v jednom bytě bydlelo několik rodin.

4John D. "Jack" Littlepage, autor knihy In Search of Soviet Gold.

5Albert E. Kahn, spoluautor knihy The Great Conspiracy: The Secret War Against Soviet Russia

6en.wikipedia.org/wiki/Albert_Kahn_(architect)

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500