V posledních letech bylo napsáno mnoho tlustých knih, které na ‚německé peníze na revoluci‘ hleděly ze zcela protilehlých pozic. Někteří autoři situaci dotahují do absurdna tvrzením, že bez německého zlata by bolševici vůbec neexistovali, jiní s pěnou u huby dokazují, že nebylo žádné zlato, ne a ne a ne!
Milovníky extrémních názorů odkazuji na tuto literaturu - mimochodem, není špatně napsaná. Sám se nehodlám podrobně zabývat touto záležitostí. Pouze chci, v rozsahu mého skromného chápání, říci několik úvah.
Především si musíme vzpomenout, co bylo příčinou veřejné diskuze, vyšetřování a mediálního humbuku rozpoutaného proti bolševikům.
Celá tato záležitost začala, pokud si vybavujete, tím, že v dubnu roku 1917 na frontě zadrželi uprchlíka z německého zajetí, praporčíka 16. sibiřského střeleckého pluku Jermolenka. Při výslechu u kontrarozvědky začal vykládat, že dva škodolibí důstojníci německého generálního štábu ho naverbovali a poslali do Ruska, aby vedl agitaci ve prospěch separátního míru s Německem a všemi silami narušoval důvěru lidí k Prozatímní vládě. Navíc mu tito dva teutoni přátelsky řekli, že podobné kampaně za německé peníze již dlouho vedou staří němečtí agenti – předseda ukrajinské sekce Svazu osvobození Ukrajiny Skoropis-Joltuchovskij a Uljanov-Lenin. Kerenskij si vysvětloval Jermolenkovo svědectví takto: „Dostalo se mu všech potřebných informací, co se týče prostředků a způsobů, s jejichž pomocí bude udržovat spojení s německým vedením, včetně bank. Jejich prostřednictvím byly převedeny potřebné finanční prostředky a získáni nejvýznamnější agenti, mezi nimiž bylo mnoho ukrajinských separatistů a Lenin.“
No vidíte, nic víc a nic míň! Podle Kerenského se s vysoce profesionální a chytrou německou rozvědkou dělo něco podivného: že by prvnímu naverbovanému praporčíkovi páni důstojníci generálního štábu vyžvanili jména svých nejvýznamnějších a starých agentů … Může tomu vůbec někdo věřit?
Trockij se tehdy v těchto báchorkách se svým charakteristickým humorem slastně ponimral: „Teď aspoň víme, jak postupoval německý generální štáb ve vztahu ke špiónům. Vyštrachal neznámého a nevzdělaného praporčíka jako kandidáta na agenta a místo, aby ho svěřil dozoru poručíka německé rozvědky, spojil ho s vedoucími německými činiteli a vysvětlil mu celý systém německých agentů. Dokonce vyjmenoval banky – ne jednu banku, ale všechny banky, přes které jdou tajné německé fondy. Jak si přejete. Ale nelze se zbavit dojmu, že německý štáb jednal nejhloupěji, jak mohl.“
Lépe, než to řekl Lev Davidovič, to říci nelze. Jen dodám, že celá tato záležitost se jako vejce vejci podobá předešlému případu Mjasojedova, který jsem již uvedl. V německém zajetí je naverbován nevýznamný důstojníček a žvaniví Němci prakticky prvnímu, koho potkají, a který nemá zkušenosti, předají jména klíčových agentů … Jestlipak to nebyl jeden a tentýž pisatel, kdo bez jakékoliv invence stvořil tyto dva příběhy? Jsou velmi podobné.
Kromě toho, jak to vlastně vypadalo v záležitostech peněz od cizích mocností u ostatních levicových, revolučních a socialistických stran?
Ano, brali, jen to fičelo!
V září roku 1904, kdy rusko-japonská válka byla v plném proudu, v Paříži proběhla tzv. Konference představitelů opozičních a revolučních organizací Ruské říše. Účast byla docela bohatá – byli zde známí liberálové Miljukov a Struve, dvě revolučně smýšlející knížata Rurikovič-Šachovskoj a Dolgorukoj a dva vůdci eserů – Černov a Azef.
Ale velmi rychle se ukázalo, že tato akce byla podniknuta za japonské peníze! Poskytl je prostřednictvím svého agenta z řad finských socialistů Connieho Ciliakuse, známý japonský rozvědčík, vojenský atašé v Petrohradě a později v Londýně, plukovník Akaši. A to všechno bylo, upozorňuji, známo předem. Proto bolševici a Plechanov se této konference pro jistotu nezúčastnili …
Prověřoval jsem: ani Miljukov, ani Černov se ve svých rozsáhlých pamětech o pařížské konferenci vůbec nezmiňují. A pokud vím, žádná živá duše nenazvala Milijukova s Černovem japonskými špióny, vůbec už nemluvě o jejich soudním stíhání.
A teď k otázce ‚zapečetěného vagónu‘, ve kterém bolševici dorazili do Ruska. Faktem je, že existoval. Avšak je méně známé to, že kromě několika desítek bolševiků, se přes Německo do Švédska v podobných uzavřených vagónech do Ruska dostalo dalších 159 členů jiných stran – menševici, eseři, bundovci, litevští sociální demokraté, finští nacionalisté, atd. Cíl byl stejný! Dá se říci, že to už bylo pravidlo!
V literatuře byl široce rozebrán případ Kornilovova spiknutí. Mimochodem realizovalo se za aktivní účasti Britů. Brožurku ‚Generál Kornilov – národní hrdina‘ dopravili do Moskvy z Petrohradu ve vagónu britské vojenské mise. Na podporu Kornilova britská vojenská mise v sídle Stavky v Mogilevě vyčlenila prapor obrněných transportérů a tanků. Když se generálův záměr provalil (protože se proti němu společně postavili Kerenskij a Lenin), zachraňoval Kerenskij velitele tohoto praporu před lynčem tím, že ho vzal do svého vlaku.
A zase nikdo nenazýval Kornilova britským agentem. Vypadá to na jakýsi dvojí metr …
Ale i tak … Brali bolševici peníze od Němců, nebo ne? Ano, brali, jsem o tom přesvědčen, proč také ne!
Ale to ještě není důvod k řevu, že bolševici jsou němečtí špioni, němečtí agenti. To je všechno. A není v tom žádný paradox.
Jsou to prostě dvě zásadně odlišné věci – osamocený špión, naverbovaný cizí zpravodajskou službou, a revolucionáři, kteří berou peníze na své potřeby od zahraniční rozvědky. Vůbec nechci říci, že revolucionáře ospravedlňuji tam, kde osamoceného špióna odsuzuji. Vůbec si nedovolím revolucionáře soudit.
Jde prostě o různé věci!
Osamocený špión je vyvrhel, protože bere peníze za zradu pro svou osobní potřebu: manželce na norkový kožich, sobě na nový Mercedes … Revolucionáři – to je jiný případ. Taková už je jejich ideologie a morálka, že pro vítězství svých představ jsou ochotni vzít peníze od kohokoliv. Dokonce i od čerta rohatého, pokud by to navrhl. Toto není bída duše osamoceného špióna, ale všeobecná revoluční morálka všech dob. Morální je vše, co je dobré pro revoluci a co přiblíží její světlý okamžik. Tímto jednoduchým pravidlem se řídí nejen bolševici, z kterých naivně děláme obětní beránky, ale všechny strany a hnutí, nejen ruské …
Po dlouhém hledání jsem našel jednoho jediného revolucionáře, který pro svůj podnik nepřijal od cizinců ani floka. Fidel Castro. Jeho výprava na škuneru Granma byla právě jednou z těch akcí, které se provádějí za naprostého nedostatku peněz: sešlo se osmdesát lidí, sezbírali poslední peníze, za které koupili několik starých pušek a zchátralou lodičku, nacpali se do ní jako sardinky do sudu a vypluli svrhnout generála Batistu. Příznačné je, že se jim to povedlo! Tady to bylo nikoliv o penězích, ale o tom, že Batista se všem na Kubě zprotivil víc, než hořká ředkev. A tak všichni Kubánci podpořili hrstičku vousatých mužů, stejně jako dříve v Rusku bolševiky. A všem bylo jedno, jestli bral Lenin peníze od teutónů, nebo ne. Nejdůležitější bylo to, že slíbil udělat něco, co chtěli všichni!
Otázka by asi měla být položena jinak. Neztrácet čas důkazy, které jsou někdy velmi podezřelé, ale podívejte se, kdo těžil z pochybných vztahů se zahraničními generálními štáby.
Takže se nám zjevuje zajímavá zákonitost: ten, kdo dával peníze, v devíti případech z deseti nejenže nezískal žádnou výhodu, ale na jeho hřbetě se ocitly vážné starosti!
Irští revolucionáři, kteří bojovali na počátku dvacátého století za odtržení Irska od Velké Británie, měli plnou penzi v Německu (ne ze sympatií k císaři, ale proto, že peníze na revoluci je mnohem snazší získat od toho, kdo je hlavním rivalem moci, proti které bojovali). Němci do nich utopili hodně peněz a zbraní a předali je osobám jako je de Valera.
Strategický důsledek? Některé z irských revolucionářů stačili Britové ještě chytit a pověsit, ale ostatní vytvořili samostatnou Irskou republiku a získali v ní slušné postavení. Nikdo nepřipomíná špatným slovem intriky zakladatelů republiky s Němci, naopak postavili jim pomníky a pravidelně k nim kladou květiny. Co se týká Němců, oni na irskou revoluci vydali hromadu peněz a nedostali nazpět ani fenik. Ani v první světové, ani v druhé … Otázkou je, kdo koho využil?
Podobným případem je Polsko. Jozef Pilsudski, budoucí maršál, vytvořil své legie za velké německé, rakouské a dokonce i japonské finanční podpory. Ale žádný z výše uvedených národů neměl z těchto investic žádné výhody. Pilsudski, jak mohl, držel své legie za války stranou od vojenských operací Německa – a když Němci nakonec pochopili, že je má za kašpárka, posadili ho do vězení v Marienburgu. Pak ale vypukla revoluce i v Německu. Dobře vyzbrojené a vybavené legie najednou obklíčily a odzbrojily německé vojáky, sebraly jim veškeré vojenské vybavení včetně poslední polní kuchyně a řekly jim, aby se svižným tempem odklidili ‚nach Vaterland‘. Piłsudski získal nezávislé Polsko a Němci, spolu s dalšími investičními společníky houby s octem.
Zkuste provést pokus, nemáte-li strach, že dostanete po hubě. Vyjeďte do Polska, dojděte na lidnaté místo u nějakého památníku Pilsudského a začněte křičet, že Pilsudski je zrádce a německý špión. Pokud chcete vědět, jak se to řekne polsky, prosím: ‚Marszalek Pilsudski – zdrajca i špig nemecki!‘ Ale přátelsky vás varuji. Nenechte se unést, zakřičte to pouze jednou – a pak rychle nohy na ramena, jinak bude nakládačka.
Španělský generál Franco získal od Němců hodně vojenské techniky, peněz i vojenskou podporu. A skončilo to tím, že když se Franco dostal k moci, klidně posiloval svůj stát a neuvažoval o zapojení se do německých dobrodružství, ačkoliv Němci měli enormní zájem. Unikl tím, že poslal na východní frontu jednu jedinou divizi – a u moci šťastně přežil Hitlera skoro o čtyřicet let. A co získali Němci za peníze nacpané do Inda Chandra Bose Subh, do afghánských kmenových vůdců a do arabských šejků? Zase stejné nic.
Člověk má dojem, že Němce jako dojnou krávu využili všichni, kdo nebyli líní uvažovat. Každý, kdo chtěl někde provést revoluci, svrhnout kolonizátory, dostat se k moci, aniž se nějak rozmýšlel, vzal pod paži velký prázdný pytel a řekl kolegům:
– Pojďme k Němcům. Oni nám dají …
A dávali, tupci! Všem a každému, doleva, i doprava. A nazpátek z těchto monstrózních převodů peněz se nevrátil ani halíř!
V souhrnu se ukazuje, že Lenin udělal s Němci geniální tah. Zbavil se jich grandiózně. Kolik by bolševici neposlali do Německa po Brestském míru vajec, mléka, sádla, bez ohledu na to, kolik peněz vrátili, nebylo by to nic více než taktický ústupek, výměna pěšce za královnu. Protože ve velmi krátké době v Německu, pod promyšleným bolševickým vedením, vypukla revoluce. A to, že ji bolševici nakonec prohráli, není nic víc, než historická náhoda. Mohli i vyhrát. Opravdu mohli. Ukazuje se, že Lenin a jeho spolek nebyli ani špióny, ani agenty. Oni prostě za německé peníze koupili dobrou ostrou sekeru, kterou o něco později zatnuli do hlavy toho samého Německa. Jak se říká v policejních protokolech, bylo to předem promyšlené.
Toto je celá pravda o ‚německém zlatě‘. Je charakteristické, že menševik Cereteli to v roce 1917 chápal lépe, než dnešní kritici. Napsal: „Když Lenin využil německých služeb pro průjezd do revolučního Ruska, nebyl vázán žádnými závazky spolupracovat s německým štábem. Dobře znal motivy, které diktovaly německé kroky a které měly usnadnit návrat emigrantů do Ruska. Tito emigranti-defétisté (podle názoru německého štábu) jediní mohli dezorganizovat vojenské síly Ruska. Lenin otevřeně využíval úmysly nepřítele a prohlašoval, že jeho vlastní hodnocení jsou lepší. Podle něj bolševická organizace v Rusku bude stimulem revoluce v samotném Německu a v ostatních válčících zemích. To povede k pádu společenského řádu těchto zemí a vyústí ve společenskou revoluci.“
Tak to také dopadlo. Všech svých cílů Lenin nedosáhl, ale to už je opravdu věcí náhody. On alespoň vážně počítal s tím, že zlato, které poslali podle Brestského míru do Německa, se zase bolševikům vrátí.
Přitom car i Prozatímní vláda nebyli schopni zorganizovat vlastní výrobu zbraní a munice, a tak zaplatili zahraničním dodavatelům fantastické částky, které nelze vůbec srovnávat s platbami bolševiků Německu. Od října 1914 do října 1917 Mikuláš II. a Kerenskij zaplatili za zbraně do zahraničí dvě a půl miliardy rublů ve zlatě. Dvě třetiny všech devizových rezerv Ruska. Spočítejte si to sami. Přesná váha zlaté carské desetirublovky je 7,74 gramů. Neprotáčejí se vám panenky?
Jakmile dojde na povídání o vzájemných vztazích mezi revolucionáři a tajnou policií v jakémkoliv státě, je třeba si vzpomenout klasickou frázi Babela: „Nikdo neví, kde končí revoluce a kde začíná policie.“ Vždy a všude je podzemí maximálně zamořeno policejními agenty. Z toho vyplývají různé bizarní kombinace, které ani za svět nelze nacpat do primitivního schématu ‚donašeč-kurátor‘. I v Rusku toto pravidlo fungovalo v plné síle. Velmi často je prostě nemožné rozmotat spletité sítě spojující různé revolucionáře a orgány politického pátrání. Klasickým příkladem je vražda Stolypina agentem Ochranky. Můžete jak chcete kombinovat nepřímé důkazy a předpokládat, že snaha levice odstranit předsedu vlády se shodovala s naprosto stejnou snahou dvora, ale přesně se to nedovíme. Úplně stejná situace se opakuje s Azefem, který organizoval spoustu teroristických útoků za ‚otcovského‘ dohledu policie, včetně atentátu na velkoknížete Sergeje. Buď se jeho rukou někdo z hodnostářů tiše zbavoval nepřátel a konkurentů (jak to tvrdily zvěsti v případě Witte a Pleve), nebo se předpokládalo, že vysoké postavení agenta ve straně vykupuje veškeré škody, způsobené celé říši, anebo obojí.
Naverbování agenta s elitním postavením za účelem čerpání informací je pouhé zdání vítězství. Ve skutečnosti není jasné, kdo z toho těží více. Azefa jeho kurátoři nebyli schopni přitlačit, ani zastavit. Aby si udržel vysoké postavení mezi esery, musel provádět úspěšné útoky proti šéfům svých kurátorů v ministerských křeslech … Mimochodem, podle spolehlivého svědectví generála četnictva Spiridoviče, Azef velmi často před revolucionáři ‚odhaloval‘ jiné tajné agenty v řadách eserů a likvidoval konkurenci, aby zůstal nepostradatelný. S odhalenými agenty eseři udělali krátký proces. Ochranka musela držet hubu, pohřbívat odhalené a trpět …
Uvedu zajímavý příklad toho, jak spojení mezi četníky a spolupracujícím revolucionářem mohlo nabírat až naprosto fantastickou podobu. Četnický podplukovník Sudějkin, vynalézavý a ctižádostivý muž, se prostřednictvím svého agenta Degajeva, člověka z revolucionářského prostředí rozhodl k opravdu fantastické provokaci. Chtěl úplnou kontrolu nad činností revolucionářů, aby podle potřeby mohl ‚sklidit úrodu‘ a kromě toho … pomocí bojovníků odstraňovat ty z nejvyšších hodnostářů, kteří mu překáželi v postupu. Plány podle svědectví kompetentních osob byly velkolepé …
„Chtěl dát Degajevovi příkaz, aby pod svým velením zformoval oddíl teroristů zcela utajených před tajnou policii, sám chtěl najít nějakou záminku a odejít do výslužby. Potom ho napadlo zorganizovat skutečný atentát na sebe sama; měl být pouze zraněn, takže by odešel do důchodu z důvodu nemoci. Ihned po odchodu Sudějkina měl Degajev provést energické kroky: zavraždit hraběte Tolstého (ministra vnitra – A.B.), velkoknížete Vladimira a provést několik dalších menších teroristických činů. Cara měla zachvátit hrůza, Sudějkin se měl ukázat jako naprosto nepostradatelný a k němu se měli ostatní obrátit, jako k jedinému zachránci. A pak si Sudějkin mohl požádat, po čem by jeho srdce toužilo …“
To napsal jeden z nejvyšších šéfů tajné policie Říše. Lze dodat, že prakticky stejné představy, jak zjistili historici, hýčkal i V. K. Pleve, tehdy ředitel odboru na policii. Je známo, že hrabě Tolstoj se hrozně bál, že jej teroristé zabijí, ovšem hrozbu neviděl v revolucionářích, jako takových, ale v kolegovi Pleve.
Napoleonské plány Sudějkina skončily naprostým nezdarem. Nějak ho klepli po prstech revolucionáři pod vedením Degajeva, kajícího se před kamarády a usilujícího o rehabilitaci. Čí prsty se to tam vlastně objevily, těžko říci. Je docela možné, že hodnostáři Říše nebyli takovými hlupáky, jak si myslel Sudějkin, a včas provedli protiopatření. Nakonec v Rusku nebyl jenom samotný Sudějkin, kdo se zabýval politickým vyšetřováním a kdo disponoval agenturní sítí v revolučních kruzích.
Pleve přece dosáhl svého cíle, dokonce aniž musel zabít svého šéfa a stal se ministrem vnitra dvacet let po historii se Sudějkinem. Zemřel také rukou teroristů, vedených právě Azefem. A pokud zvěsti, opakuji, jsou pravdivé, pak skutečně sbíral nějaké materiály na S. J. Witte. Sám Witte se v mládí napůl angažoval v tehdejším revolučním hnutí a nejednou byl spatřen v nejpodivnějších kruzích a někteří ho vinili z financování leninské Jiskry … Tato klubíčka už nelze rozplést, jen si přitom polámeš nehty …
Zjistit, kde končí činnost policie a kde začínají akce revolucionářů je leckdy nemožné. Podle zachovaných dokumentů Ochranky (a že velká část jich byla zničena) vyvodili historici závěr: v tajných kroužcích a stranách všech orientací bylo tajných agentů 50-70% procent ze všech členů. Tedy s kým vlastně válčila tajná policie – s podzemím anebo sama se sebou?
Proto nebyly vzácné vyloženě humorné situace, jako je tato: roku 1914 obdržela ochranka dvě zprávy od dvou různých osob o setkání prominentního leninovce, soudruha Georgije a neméně prominentního umírněného sociálního demokrata soudruha Marakuševa. Oba dlouho vážně mluvili o možné budoucí spolupráci, o svolání všestranického sjezdu a o podobných záležitostech. Oba byli tajnými spolupracovníky Ochranky, ovšem jeden druhého nepodezíral – a oba sestavili nadřízeným podrobnou zprávu … Není to snad dobrý vtip?!
Neméně kuriózní případ souvisí s Všeruskou konferencí sociálních demokratů svolanou roku 1912 z iniciativy Lenina. Její hladký průběh pomáhalo zajišťoval … Ředitelství policie. Z praktických důvodů měli zájem, aby se tam dostali pouze zástupci bolševického křídla. ‚Leninovcům‘ se nekladly žádné překážky, ale zástupci ostatních frakcí byli pozatýkáni všichni. Sjezdu se zúčastnilo nejméně šest tajných agentů Ochranky – a to se počítali pouze ti, o kom historici vědí.
Roman Malinovskij, poslanec Státní dumy a člen bolševického ústředního výboru, pracoval na částečný úvazek jako tajný agent.
Není náhoda, že sotva začala Únorová revoluce, ‚rozhořčený lid‘ se z nějakého důvodu nejprve vrhl zapálit budovy Ochranky v Moskvě a v Petrohradě, ačkoliv drtivá většina nezasvěcených lidí ani netušila, co to za úřady se nacházejí v těchto skromných domech bez vývěsních štítů, kam se chodilo velkým obloukem z jiných budov skrz dveře maskované jako skříně. Spolu s budovami, jak si lze snadno domysliti, jasným plamenem plápolaly archívy, doklady, kartotéky …
To trvalo roky! V září roku 1917, pod hrozbou německého útoku na Petrohrad, Prozatímní vláda odeslala do Rybinsku v týlu zvláště důležité státní archívy.
O několik týdnů později je kdosi zapálil, zůstávaje skromně neznámým. V zásadě shořely archívy velení policie a četnictva. V Nižně novgorodském kremlu, v jehož věžích byly uchovány archívy z let 1918-1920, hořelo celkem třicetjeden krát. Přitom toto boží dopuštění nebylo spontánní, ale z nějakého důvodu ho měli na svědomí krasnoarmějci pod velením náčelníka dělostřeleckého učiliště. Neměl v té těžké době jinou práci? Nejspíše kdosi shora dával pokyny!
Podobně se záviděníhodnou pravidelností hořely a ničily se archívy policie a četnictva ve městech Tver, Kostroma, Kolomna a dalších.
Ale i to, co zůstalo, představovalo dost šokující zjištění. Ukázalo se, že v sovětech dělnických zástupců bylo více než třicet informátorů Ochranky. Dva byli redaktory ‚Izvestijí lidových zástupců‘, třetí byl předsedou jednoho ze sovětů, tři místopředsedy z různých míst, jeden předsedou Svazu dřevoobráběčů. V Krasnojarsku v roce 1917 se jako všude vytvořila komise, která měla prověřit místní Ochranku. Mezi jejími prvními úspěchy bylo odhalení jednoho z členů uvedené komise Nikolajeva-Assinského jako tajného agenta …
Jména všech, kteří pracovali pro tajnou policii, se už nikdy nedozvíme. A to nejen kvůli zničeným archívům. Náčelník petrohradské policie generál Gerasimov vzpomínal ve svých pamětech psaných v exilu, že s mnoha svými agenty z řad bolševiků udržoval osobní kontakt, aniž by jejich jména jakkoliv dokumentoval a podával o nich zprávy na policii. A vyprávěl, že když odcházel z funkce, nabídl svým nejcennějším agentům volbu: buď budou spolupracovat s jeho nástupcem, nebo spolupráci ukončí. Mnozí si vybrali druhou možnost, a tak jejich jména zůstanou navždy tajemstvím, protože Gerasimov je nejmenoval. Bývalý ředitel policie Vasiljev v exilu napsal: „Mohli jsme nakoupit spoustu revolucionářů, ale nedomluvili jsme se na ceně“.
Gerasimov a Vasiljev jsou důvěryhodní právě proto, že nikoho nejmenovali. Dnes je zvykem uvažovat, že staří bolševici, popravení v letech 1937-1938 se u výslechu přiznávali ke spolupráci s Ochrankou pouze proto, že zlí vyšetřovatelé NKVD je k doznání přinutili. Není to příliš povrchní názor? Po všech těch přímých i nepřímých důkazech, které byly k dispozici a s přihlédnutím k obecnému stavu věcí?
Nezapomeňme na revoluční morálku, o které jsme mluvili v minulé stati o německém zlatě. Revolucionáři všech barev a odstínů byli nejen ochotni přijmout peníze i od samotného ďábla, ale v rámci dosažení cílů s ním i spolupracovat. Azefův případ to dokonale ilustruje. Existují Leninovy výroky, že nikdo vlastně neví, kdo bude mít ze spolupráce Ochranky a skrytého agenta větší prospěch – policie nebo revolucionáři?!
Po takovýchto tvrzeních může na mysli vytanout podezření, že ani s Malinovským to nebylo tak jednoduché. Svého času, na příkaz náčelníka policie, odešel z Dumy, opustil Rusko, ale z nějakého důvodu se přece do Ruska vrátil – a bolševici ho ihned zastřelili.
To je, promiňte, podivné a vyvolává to vážné otázky. Proč se Malinovskij choval tak bezstarostně? Přece mu, jako starému členu strany, muselo být jasné, že s odhalenými policejními agenty bývá rozhovor krátký … A proč byl zastřelen tak spěšně? Po procesu, trvajícím pouze jeden den? A zajímavé je, že hned po příjezdu do Ruska sám Malinovskij požádal o své zatčení a vyšetřování a opravdu věřil, že se obhájí! Případ se nakonec zamotal … V pozdějších letech, kdy teror nabral na obrátkách, odhalení agenti ochranky absolvovali poměrně dlouhé soudní přelíčení a často je ani ke zdi nepostavili. Výsledný dojem je, že spěchali, aby Malinovského umlčeli. Buď věděl příliš mnoho o agenturní síti policie mezi bolševiky, nebo jeho vztahy s policií byly mnohem složitější, než se obvykle myslí (například je možné, že se vše událo s tichým souhlasem Iljiče [Lenina]), anebo, což nelze vyloučit, někdo se snažil utajit svoji vlastní spolupráci i Ochrankou a dostal strach, že Malinovskij může o něm vědět. Celkově podivný příběh. Ukvapené tresty smrti, které jsou v rozporu s obecnou situací a stavem věci, jsou vždy velmi podezřelé …
Jako každá mince má i tato záležitost dvě strany. Tyto přechytralé, ne zcela objasněné a propletené vztahy mezi revolucionáři a zpravodajskými službami někdy vedly k tomu, že pomoc při odhalování tajných agentů poskytovali velmi vysocí funkcionáři ministerstva vnitra. Například bývalý policejní ředitel Lopuchin z nějakého dodnes neznámého důvodu a bez vysvětlení náhle vydal slavnému lovci provokatérů Burtsevovi mnoho agentů ochranky mezi revolucionáři, včetně nejcennějšího z nich – Azefa. Stejně se chovali funkcionáři policejního ředitelství Menšikov a Bakaj.
Se jménem Lopuchina je také spojen velmi záhadný a nepříjemně páchnoucí příběh. Po krvavých událostech z 9. 1. 1905 bojová organizace eserů vynesla rozsudek smrti nad generálním guvernérem Moskvy, velkoknížetem Sergejem Alexandrovičem, a ozbrojenci začali chystat atentát. Prostřednictvím informátorů se to dozvěděla moskevská Ochranka a požádala ředitele policejního ředitelství Lopuchina o vyčlenění 30 000 rublů na posílení ochrany velkoknížete.
Lopuchin to odmítl s podivným vysvětlením, že prý podle něho se teroristé neodváží zaútočit na člena imperátorské rodiny“. Jako kdyby bombami teroristů nezahynul nejen člen rodiny, ale i car Alexander II.!
Peněz se ochranka od Lopuchina nedočkala. Velkoknížete zabila bomba.
Chtěj nechtěj musíš začít přemýšlet o všech možnostech. Například, co když tak Lopuchin učinil na pokyn někoho vyššího?
A v četnictvu se leckde děly věci. Roku 1907 byl konečně odstraněn šéf tifliské Ochranky kapitán Rožanov. Nejen, že prostě ‚nedbale zacházel s částkami, kterými disponoval‘, ale také zcela zničil agenturní práci, znefunkčnil službu vnějšího sledování a vyzrazoval tajné agenty. Jeho zástupce Rakovského vykopli také, a to za napomáhání revolucionářům.
V roce 1908 tifliská gubernská četnická správa zaslala dalším úřadům a policii přísně tajné pozvání na přísně tajné jednání o životně důležitých otázkách zpravodajské práce na Kavkaze. Zhruba o měsíc později o tom napsaly místní noviny. Únik mohl být pouze zevnitř správy …
V roce 1909 se na četnické správě v Baku objevil zraněný tajný agent a oznámil, že byl málem zabit tifliskými sociálními demokraty, kteří o něm získali informace … od tifliské Ochranky.
V hlavním městě to nebylo o moc lepší. Ředitel policejního prezídia S. G. Kovalenskij vykonával tuto funkci v roce 1905 pouze čtyři měsíce a za tuto dobu stihl z nějakého neznámého důvodu zkompromitovat zahraničního agenta tohoto prezídia Manuseviče-Manujlova, který v Evropě sledoval vazby mezi revolucionáři a již dříve uvedeným japonským plukovníkem Akašim. Kovalenskij sestavil zprávu, ve které označil Manuseviče za lháře a dobrodruha, který namísto přesných informací cucá z prstu dezinformace (a tato legenda se dochovala do dnešních dnů!). Ihned po odchodu Kovalenského se přišlo na to, že Manusevič nic nezpackal a že informace sbíral přesné a důležité …
Nepřímé údaje ukazují, že revolucionáři si kupovali informace přímo na policejním ředitelství, a to zde nikoliv mezi řadovými úředníky. V roce 1916 moskevská Ochranka zjistila, že pro tyto účely například Kerenskij obdržel od liberálů 5000 rublů, ale zjistit, pro koho ty peníze byly, se už nepodařilo …
Jak postupujeme výše a výše po společenském žebříčku, narazíme nakonec na V. F. Džunkovského, náměstka ministra vnitra. Právě on byl svého času řídícím důstojníkem Malinovského, přesto nařídil policejnímu Departmentu přerušit veškeré styky s nejcennějším agentem a přiměl Malinovského opustit Státní dumu a emigrovat.
Z pohledu jakékoliv tajné služby je to neslýchané bezprecedentní jednání naprosto jedinečné na celém světě. Pouze naprostý idiot, nebo zrádce mohl odmítnout služby agenta, který se stal členem ústředního výboru bolševiků. Džunkovskij na svoji obhajobu uvedl, že Malinovskij, no to se podívejme, byl kdysi souzen za ‚krádež vloupáním do cizích domů‘ a proto z morálních důvodů nelze využívat jeho služeb …
Nejzajímavější je, že toto ‚vysvětlení‘ prošlo. I když i ten nejhorší verbíř vám řekne, že když na tajného agenta existují kompromitující materiály, může to jenom prospět, neboť ho to více váže na kurátory …
Tak co to bylo za idiotizmus? Podařilo se mi najít jen jediný příklad podobné pitomosti. V roce 1929 Státní tajemník USA Stimson nařídil uzavřít tzv. ‚černý kabinet‘ – oddělení dešifrování zahraničních diplomatických kódovaných zpráv – a řekl při tom historickou větu: „Džentlmeni si navzájem korespondenci nečtou“. Jinak, než hloupost to nelze nazvat – státní úředník je prostě povinen občas nebýt džentlmenem …
Ale Stimson byl pouze úředníkem, zatímco Džunkovskij šéfem tajné policie, a to v době otevřené krize státu! Kromě propuštění Malinovského Džunkovskij také zakázal najímat agenty mezi studenty gymnázia – a opět z morálních důvodů – chápete to? Nejde přitom o děti, ale o studenty vyšších ročníků středních škol, mladé muže, kteří se ve velkém počtu účastnili revolučního hnutí a dělali vše možné – od prostého schraňování ilegální literatury, až po ukrývání zbraní a dynamitu a vraždění!
Po Říjnu bolševici stříleli řadové policisty a četníky – ale Džunkovskij nejenže přežil, ale dokonce se stal při vzniku Čeky poradcem Dzeržinského. Šťastně v Sovětském svazu žil, aniž se skrýval, aniž by měl příliš mnoho problémů, kromě toho, že byl několikrát nakrátko zatčen. Až v roce 1936 byl přece jen zatčen a zastřelen – bez konkrétního obvinění, s největší pravděpodobností prostě jen proto, aby nekazil svojí vlastní existencí již učesané dějiny revoluce a sovětské vlády. Čeku přece nemohli organizovat bývalí carští generálové, ale baltští námořníci a petrohradští dělníci. Takže pro jistotu je nejjednodušší už nepotřebného Džunkovského zlikvidovat …
Tak co to vlastně bylo, hloupá štítivost, nebo úmyslná, sprostá zrada? Nelze se zbavit podezření, že pravda je to druhé. A to už i proto, že Džunkovského okolí je, jako by na objednávku, velmi pozoruhodné …
Jeho bratr, N. F. Džunkovskij, kopiník tělesné stráže a později úředník ministerstva financí, po mnoho let udržoval úzké styky nejen s liberály, ale i s revolučním podzemím. Jeho švagrová byla manželkou esera knížete Chilkova. Další příbuzný, hrabě A. I. Dorerov, také eser, v roce 1911 ve Vologdě, ve svém bytě skrýval z vyhnanství uprchlého bolševika jménem Džugašvili. Dokonce i mezi nejbližšími přáteli byla spousta lidí napojených na radikální podzemí. Kopiník Džunkovskij zemřel v roce 1916, ale jeho vdova žila klidně v Sovětském svazu a zemřela až v roce 1928. Na její smrt reagovaly nekrologem stranické noviny ‚Zarja Vostoka‘. Zamyslíme-li se, musíme odmítnout hypotézu o štítivosti a hlouposti …
Je zajímavé, že M. I. Kalinin se jaksi ve věci skandálu okolo útěku Malinovského (mnozí jej již tenkrát podezírali z provokace, ale Iljič [Lenin] proti tomu tvrdě vystupoval) několik let před revolucí prořekl, že považuje za tajného spolupracovníka … Lenina! Není známo, na čem svůj názor zakládal, později se uklidnil a podobné věci již nikdy nepronesl. Ale musíme předpokládat, že nějaké příčiny to mít muselo. Podezření nevznikají z ničeho.
A nakonec, přece nemůžeme vynechat senzaci, která svého času vyvolala velký šum, jistý dokument, který prý spolehlivě dokazoval spolupráci Stalina s Ochrankou.
Ach, jaká to byla senzace – ohlušující, zvučná a zdrcující! Zadržuješ dech, hlava se točí!
Americký, s prominutím, sovětolog Don Levine vydal knihu ‚Největší tajemství Stalina‘, v níž uvedl neznámými cestami získaný dokument Ochranky, kde byla černé na bílém napsána hanebná pravda o vztahu mezi Stalinem a četníky … Zde ho máte.
MVD1
Náčelník zvláštního oddělení policejního velitelství
12.července 1913
Přísně tajné, důvěrné
Náčelníku Jenisejského oddělení Ochranky A. F. Železnjakovi (razítko Jenisejského oddělení Ochranky): ev. číslo 65, 23.7.1913
Milostivý pane!
Josif V. Džugašvili-Stalin, administrativně vyslaný do Turunchanského kraje, zatčený v roce 1906, poskytl náčelníkovi četnictva gubernie Tiflis tajně cenné informace. Roku 1908 poskytl Stalin řadu dalších cenných informací a po příchodu do Petrohradu se stal agentem petrohradského oddělení Ochranky.
Stalinova práce byla přesná, ale nepravidelná. Po zvolení Stalina do ústředního výboru strany v Praze se Stalin, po návratu do Petrohradu, postavil do jasné opozice vůči vládě a zcela zpřetrhal vazby s Ochrankou.
Milostivý pane, sděluji Vám tyto informace k případnému použití ve Vaší vyšetřovací práci dle Vaší úvahy.
Přijměte prosím ujištění o mé úctě k Vám.
Jerjomin.
Fotokopie tohoto dokumentu byla v roce 1956 publikována v knize Levina a v časopisu ‚Life‘.
Prakticky téměř současně s podobným odhalením vystoupil bývalý odpovědný spolupracovník NKVD Alexandr Orlov, člověk v některých ohledech pozoruhodný, bývalý rezident ve Španělsku. V roce 1938 se mu nějak povedlo přivlastnit si značnou sumu státních peněz, něco kolem šedesáti tisíc dolarů a uprchl do Spojených států. Několik zdrojů uvádí, že z USA napsal dopis Stalinovi a navrhl mu dohodu: Orlov bude mlčet jako ryba ohledně sovětských zahraničních agentů (a věděl toho, darebák, dost!) a sovětská rozvědka ho nechá na pokoji.
Zdá se, že takový dopis skutečně napsal a úmluva byla dodržena. Orlova nikdo neobtěžoval, klidně si žil v zahraničí, mlčel, jak slíbil a zemřel přirozenou smrtí až v roce 1973. A přece zrádce takového kalibru si NKVD umělo najít poměrně rychle a všichni podobní (s výjimkou Orlova) měli jakousi smrtelnou příhodu: jeden se zastřelil ze třech pistolí, druhého podřízli a třetí se náhle objevil v příkopě u silnice se zvýšeným obsahem olova v těle, neslučitelným se životem. Agabekov, Rejs, Krivickij …
Musíme předpokládat, že se po roce 1956 Orlov rozhodl, že se Stalinovou smrtí dohoda s ním ztratila svoji platnost. A popsal ještě zajímavější a děsivější událost, než byl dokument Dona Levina, příběh, který měl jakoby vysvětlit teror roku 1937.
Spolupracovník NKVD, jakýsi Štejn, prohrabávaje se archívy, narazil na složku, do které ukládal svoje dokumenty Vissarionov, zástupce ředitele policejního ředitelství. Dokumenty z této složky nepochybně dokazovaly, že Stalin byl agent-provokatér, pracující pro Ochranku.
Štejn tuto složkou předal význačnému čekistovi Balickému a od něho se dokumenty dostaly k Tuchačevskému, Uborevičovi a Korkovi. „Mravní odpor a duševní muka“, jak pateticky napsal Orlov, přiměly rudé maršály ke spiknutí proti Stalinovi. „Náhlé zjištění, že tyran a vrah, odpovědný za eskalaci hrůz, dokonce ani nebyl skutečným revolucionářem, ale samozvancem, kreaturou nenáviděné Ochranky, vedlo spiklence k provedení státního převratu. Rozhodli se vsadit svůj život pro záchranu země a zbavit ji od agenta-provokatéra, který se posadil na trůn.“
Ale prohnaný tyran se to nějak dozvěděl a pučisty předešel. Rychle je postříleli ve sklepeních NKVD, přičemž ještě předtím byli brutálním mučením donuceni podepsat doznání ke špionážní práci pro Německo …
Odkud se najednou vzala taková nenávist k Ochrance u kmenového šlechtice Tuchačevského, který se s ní v životě nesetkal a k bolševikům se přidal teprve v roce 1917, to Orlov nevysvětlil. Vlastně se to od něj ani nepožadovalo. Určité části sovětologů i pouhým lovcům senzací tato historka přišla k chuti. Oni si, zdá se, už dávno lámali hlavu tím, proč Stalin v letech 1936-1938 dal postřílet 40 000 generálů a důstojníků (ve skutečnosti jich nebylo více, než tisíc pět set, ale takovými detaily se nikdo nezabýval). Z nějakého důvodu nikdo z nich nevěřil tomu nejjednoduššímu, logickému a přesvědčivému vysvětlení, že proti Stalinovi opravdu existovalo skutečné spiknutí (a dokonce jich bylo několik), které nemělo žádnou souvislost s pohádkami o ‚papírech Vissarionova‘. Důvod svorně viděli v tom, že buď Stalin usiloval o moc, nebo byl naprosto šílený a v takovém stavu podepisoval tresty smrti ve velkém …
Vytrvalý Don Levin porovnal podpis četníka Jerjomina na dokumentu s jiným Jerjominovým podpisem, což ho přesvědčilo, že podpis je pravý. Kromě toho mu nějaká dobrá duše napověděla, že v Německu dosud žije bývalý důstojník Ochranky Dobroljubov, přezdívaný ‚Nikolaj zlaté brýle‘, který svého času byl dobře seznámen se skutečnou rolí Stalina v revolučním hnutí. V Německu Don Levin už Dobroljubova živého nenašel, jen jeho hrob. A právě toto zmiňoval jako silný důkaz ve prospěch teorie o Stalinovi-provokatérovi. Ale proč by tato skutečnost měla sloužit jako důkaz čehokoliv, to bylo známo pouze Donu Levinovi …
Stručně řečeno, úžasná senzace …
Avšak po této stopě vyrazili i přemýšliví vyšetřovatelé – samozřejmě zahraniční. V Sovětském svazu tou dobou sice na Chruščovovo nařízení Stalina propírali jak mohli, ale senzační informace drželi před veřejností v tajnosti.
M. Weinbaum velmi rychle našel něco zajímavého: zjistil, že Jerjominův ‚dokument‘ se již poměrně dlouhou dobu potuluje po světě. Již od roku 1936. Poprvé se objevil na Dálném východě, kde se ho ruští fašisté z organizace Rodzajevského snažili za slušné peníze prodat. Z neznámého důvodu ho nikdo nekoupil, ačkoliv to byl ten nejlepší okamžik pro uplatnění kompromitujícího materiálu proti Stalinovi. Tak ho odvezli do Evropy a nabízeli ho Němcům, Polákům, Britům a Jugoslávcům – ale nikdo se neplácnul přes kapsu; dokonce ani Poláci, kteří nenáviděli Stalina a SSSR více, než kdo jiný.
D. Dahlin, B. Wolf a bílý emigrant B. Suvarin okamžitě prohlásili Jerjominův dokument za falešný. Vysvětlili to tak, že si všimli, že v dokumentu uvedený Džugašviliho pseudonym – Stalin – v té době teprve vznikl a byl pro jeho soudruhy i pro policii prakticky neznámý. V dokumentu je Stalin nazván ‚agentem‘, ačkoli tajní spolupracovníci se v souladu s přísnými pravidly tajných služeb v úřední korespondenci označovali jako ‚důvěrní spolupracovníci‘. A nakonec, Jerjomin Stalina označil za ‚člena ústředního výboru strany‘, ale nenapsal které. Jenomže revolučních stran v Rusku bylo jako blech v kožichu … Kritici kladli rozumnou otázku, proč nikdo za ty dlouhé roky nepoužil tento skvělý trumf proti Stalinovi – ani nacisté, ani Japonci, ani Trockij, ani Stalinova opozice uvnitř státu? A nakonec, v Jenisejsku, zdá se, nebyla ochranka.
A dále. Žádný hrob Dobroljubova se na uvedeném hřbitově nenašel a to také nehrálo do not Dona Levina. Ale to byly jenom drobnosti. Vyšlo najevo, že pravost podpisu ověřoval podle ‚rukopisu‘, podpisu, vyrobeném grvírováním na stříbrné váze!
Svého času několik četnických důstojníků, mezi nimi i Jerjomin, společně darovali svému náčelníkovi stříbrnou vázu, na které, jak bylo tehdy zvykem, rytec zhotovil podpisy dárců. To znamená, že podpis na váze vyryl nikoliv samotný Jerjomin, ale jakýsi řemeslník! Takže ověřovat takovým způsobem pravost podpisu na dokumentu je, eufemisticky řečeno, neopatrné …
G. Aronson, další z účastníků šetření, dodával, že podle jeho informací 13. července 1913 byl Jerjomin již měsíc převelen z funkce vedoucího zvláštního oddělení Ředitelství policie na funkci náčelníka Finské četnické správy!
Olej do ohně přilil M. Podolskij, který do revoluce pracoval na ministerstvu vnitra a výborně znal zásady práce. Tvrdil, že zkratka MVD se před rokem 1917 vůbec neobjevovala a byla zavedena teprve po velké vlastenecké válce [druhé světové válce]. Oslovení ‚Milostivý pane‘ se používalo pouze v soukromé korespondenci a nikoliv úřední. Fráze ‚Přijměte prosím ujištění o mé úctě k Vám‘ se zase uváděla pouze u obchodní korespondence.
Historka se nám jaksi kazí. Pravost dokumentu se začala obhajovat vůbec už nemožně hloupými způsoby. Bývalý americký velvyslanec v SSSR, J. Kennan dokazoval, že zkratku ‚MVD‘ někdo prostě připsal do dokumentu až po válce a samotný dokument není starší než dvacet pět let, takže kritici se mýlí a dokument je pravý … Já si nic nevymýšlel a nezkresloval, přesně tak to je napsané. V jakém stavu to Kennan napsal, není známo.
A když v roce 1989 provedli ruští historikové Z. B. Kaptelov a Peregudova průzkum, zjistili, že ochranka v Jenisejsku, jak tvrdil o třicet tři let dříve Weinbaum, neexistovala! Existovalo pouze Jenisejské pátrací středisko. ‚Středisko‘ má vztah k ‚oddělení‘ přibližně jako okresní policejní stanice ke krajskému policejnímu velitelství. Toto středisko opravdu řídil Železnjakov, ovšem jeho jméno nebylo Alexej Fjodorovič, ale Vladimir Fjodorovič. Čísla dokumentů nebyla čtyřmístná, ale pěti- nebo šestimístná. Pod referenčním číslem uvedeným v ‚Jerjominově dopisu‘ se skrývá naprosto bezvýznamná zpráva odesílaná z ministerstva vnitra, vůbec ne z Ředitelství policie …
Protože se to zjistilo během perestrojky, tak oběma historikům oponovali se všemi zvláštnostmi myšlení této divoké doby. Psali, že Jerjomin prý ‚nevěděl‘ jestli je v Jenisejsku velení, nebo vyšetřovna. A skutečné křestní jméno Železnjakova neznal, proto napsal první, které ho napadlo. A dokonce i kdyby dopis byl padělkem, Stalin pro Ochranku stejně pracoval – protože o tom ‚šly zvěsti již v roce 1912‘. A Železnjakovu hodnost Jerjomin neuvedl, protože také nevěděl, jakou ten Sibiřan vlastně má …
Samozřejmě schizofrenie. Je známo, že Jerjomin byl jedním z nejlepších odborníků na politická pátrání. Žádný profesionál by prostě nemohl sesmolit takovýto dopis, v němž uvedl jméno, příjmení i jméno po otci tajného spolupracovníka! To, bohužel nevěděli ti, kdo asi před deseti lety vydali v jednom z perestrojkových nakladatelství fotografii zprávy jednoho gubernátorského oddělení policie jinému, kde se píše: „Vyrazil k vám PROVOKATÉR Džugašvili“. V honbě za maximálním efektem se autoři této primitivnosti ani nepokusili seznámit se s tehdejším jednacím řádem tajné policie …
Dokument, ve kterém si četníci navzájem podávají zprávy o ‚provokatérovi Džugašvili‘, je asi tak pravděpodobný, jako depeše z centrály SD2 v Berlíně, řekněme madridské rezidentuře, s následujícím textem: ‚Vyrazil k vám hitlerovský špión Willie Schwein‘ …
Ve zprávách agenty naverbované Ochrankou, nebo četnictvem (pozor, jsou to různé úřady!) se rozlišovali tajní spolupracovníci, nebo jenom spolupracovníci. Jejich skutečné jméno mohl znát pouze kurátor3, který agenta bezprostředně řídil. Navíc existoval zvláštní oběžník s nařízením, že ‚s ohledem na utajení se spolupracovníkovi dává přezdívka nepodobná jeho vlastnímu jménu, příjmení, jménu po otci ani taková, která by odpovídala jeho vlastnostem. Pod touto přezdívkou se evidují jeho záznamy a agenda.‘
Navíc se přezdívka vybírala tak, aby nikdo nezasvěcený nějakou náhodou nebo úplatkem nemohl pomocí analogie zjistit příjmení, pohlaví, národnost, náboženství, vzhled a charakterové znaky. Muže bylo možno označit Pelageja, ženu – Sidorovič, doktora – Mužik, mechanika – Docent, atd. Jerjomin byl prostě jednička.
Pokud by Stalin opravdu pracoval pro četníky, psali by o něm přibližně takto: „Vyrazil k vám tajný spolupracovník Blondýn“. Nebo také Blondýnka. A nakonec, před revolucí se jméno po otci psalo bez koncovky -vič.
Psalo se nikoliv Ivanovič, ale Ivanov, nikoliv Vissarionovič, ale Vissarionov. Toto je další důkaz, že ‚Jerjominův dokument‘ upekli až ve třicátých letech, kdy se již dávno jméno po otci s -vič psalo.
Není divu, že tento padělek odmítli svého času koupit i Rumuni, jejichž rozvědka nebyla nejdovednější … Mimoto, bývalý policista, přezdívaný ‚Nikolaj Zlaté brýle‘, skutečně existoval. Ale nejmenoval se Dobroljubov, ale Dobroskok a pohřben je v Československu.
Takže příběh s ‚dopisem Jerjomina‘ není nic víc, než slabý padělek (a k Orlovově knize se ještě vrátíme).
I když … Existuje kategorie lidí, které nelze nijak přesvědčit žádným prověřováním dokumentů, ani odkazy na stará pravidla pracovního pořádku. Historička E. Prudniková uvádí příklad: jakýsi Volkov před více než deseti lety vydal knihu, v níž s mimořádným elánem označuje Stalina za ‚agenta Ochranky‘ a jako důkaz uvádí tvrzení, že Molotov řekl spisovateli I. Standjukovi, že Stalin doopravdy sloužil Ochrance, ovšem stal se jím na pokyn strany.
Co je na tom pikantního? Pouze to, že Molotov zemřel v roce 1986! O Stadnjukovi nikdy nebylo známo, že by se zabýval spiritizmem, to znamená, že to vybájil samotný Volkov …
No, a upřímně, Orlov s ním. A my se vraťme do roku 1917, do měsíce října, dne dvacátého pátého – podle starého kalendáře4. Podle nového5 kalendáře to je sedmého listopadu.
A i když se dle francouzského revolučního kalendáře říjen nazýval úplně jinak, tak tento říjen si zaslouží jméno Thermidor!
Protože v říjnu svrhli prakticky ty samé, které svrhli ve Francii v měsíci Thermidoru, buržoazní tlučhuby, esa žvanilologů …
1Poznámka překladatele: MVD – Ministerstvo vnitra.
2Poznámka překladatele: SD – Úřad říšské bezpečnosti.
3Poznámka překladatele: Kurátor – řídící důstojník.
4Poznámka překladatele: ‚Starý styl‘ – juliánský kalendář.
5Poznámka překladatele: ‚Nový styl‘ – gregoriánský kalendář.