Americký astrofyzik Carl Sagan spolu se svou manželkou se ve své vynikající knize Stíny zapomenutých předků věnují obecným principům fungování života, hluboce zakódovaným mechanizmům a společenským vztahům, na jejichž základě společnosti nejrůznějších živočišných druhů existují. Autoři na základě nepřeberného množství experimentů i pozorování dokazují, že život jako takový lze zjednodušeně charakterizovat jako záležitost vzájemně pozitivního přístupu. Přitom vyzdvihují – především na základě experimentů a pozorovávání – že míra společenské úspěšnosti jednotlivců je přímo závislá na tom, jak vyhoví těmto elementárním zásadám. Autoři také upozorňují na skutečnost, že charakteristikou vysoce strukturovaných společenství a jejich jasnou výhodou je to, že takovéto společnosti mají malé vnitřní ztráty. Jako další charakteristiku uvádějí, že vůdci, kteří se v těchto společnostech prosadí, musí být velmi kompromisní. Musí umět prosadit svoji dominanci, ovšem nekrvavě. Jinak by se prostě velkými vůdci stát nemohli. Za krvavé prosazování by platili jednak svými silami, jednak silou celého společenství. To platí v celé živočišné říši a odpovídají tomu i lidské dějiny. Jde o základní vlastnosti vůdců. Ovšem existuje vůdce, zcela mimořádného významu, jakoby se zásadně vymykající tomuto schématu. Je jím Josif Vissarionovič Stalin.
Lze nalézt spousty příkladů z lidských dějin, které existenci tohoto pravidla dokazují. Vůdci ve svých velkých chvílích vládnou světu a vše přitom vypadá, jako by to bylo samo sebou. Ve světových dějinách je to například Čingischán, Napoleon, Bismarck a spousta dalších. Z našich dějin například Jan Žižka, nebo i legendární Přemysl zvaný Oráč. Opak, byť je součástí řady legend, je především osudem osobností, které prohrávaly.
V knize autor píše i o řadě dalších zákonitostí, a opět mnohé z nich jsou problémem legend o Stalinovi. Ale to již nechávám na osobním studiu.
Za této situace, ve světle obecně rozšířených legend, vypadají dějiny Ruska a SSSR jako gigantická a šílená anomálie. Jakýsi hlupák (Stalin) se někdy ve dvaceti letech (!) rozhodne opanovat svět a za tím účelem se dá k bolševikům (!) a v čele podobných omezenců, jako on sám (Berija, Vorošilov, Molotov ad.), za cenu války, rozvrátí celou společnost. Protože je mu málo všeho toho utrpení, začne vraždit i mezi svými věrnými spolupracovníky (Trockij, Kameněv, Zinovjev, Bucharin ad.) a bez problémů nechává kosit i lidi moci vzdálené. Přitom zcela zjevně dosahuje tak gigantických úspěchů, že se mu v celém světě a celých dějinách lidstva může sotva kdo rovnat. Tato anomálie mě svého času začala vést ke studiu celé záležitosti.
Pokud ovšem odmítneme tvrzení, že za vznikem velkého teroru a spoustou mrtvých stála ‚Stalinova nezměrná paranoia‘, musíme najít jiné vysvětlení strašlivých událostí doby, kdy se podílel na vládě Sovětskému svazu. A upřímně řečeno, vzhledem k tomu, že Stalin prostě mohl být úspěšný pouze tehdy, pokud na vnější události reagoval velmi rozumně a přiměřeně, tedy pokud vládl dobře, zbývá nám jediné vysvětlení. Stalinovy kroky byly oprávněné a v Sovětském svazu skutečně existovaly síly, které působily ničivě. Existovala spiknutí, či spíše celá síť intrik, které se pokoušely zničit formující se stát a společnost. Stalin zcela nepochybně za sebou cítil podporu široké společnosti a cítil se oprávněn vystupovat na její ochranu. Proto musel podpořit akce na zničení opozičních sil, hrozících nejen společnosti, ale i jemu samému.
Obvyklá tvrzení o tom, že nic jako spiknutí neexistovalo, prostě odporují celé řadě skutečností, a proto je rozumné se připojit k názoru současných autorů, jako jsou Kara-Murza, Buškov, Muchin, Prudniková a další. Opravdu není rozumné se opírat o tvrzení těch, kteří v této době padli, vlastně především mravně, oni přece ve svém vlastním zájmu museli tvrdit opak. To také znamená, že nelze dopředu zavrhovat tehdejší sovětské vyšetřovací spisy a soudní výroky. Vše dohromady nám vytváří logický celek.
V této souvislosti uvedu ještě to, že během studia záležitostí okolo Stalina jsem si povšiml existence podobně falešných legend týkajících se Lenina. I on prý podporoval revoluční teror, popravy, a tak podobně. Taková prohlášení však ve světle dosud trvající popularity Lenina vypadají na podobný problém v profilu vůdce, jaký mě o několik let dříve přivedl ke studiu záležitostí okolo Stalina. V tomto případě se nejedná o primitivní manipulace Trockého, Goebbelse, Dullese a Chruščova, ale o to, že pro zranění a nemoc jeho jménem mluvili nejméně tři různí lidé: Sverdlov, Kameněv a Rykov. Celá tato trojice přitom patřila do tábora Leninových oponentů. A konečně z popisu hádek po Leninově smrti vznikají asociace, že podle Trockého Lenin měl terorizující tendence, avšak Stalin a jeho lidé tvrdili, že Lenin naopak teroru bránil1. To je zajímavá informace, naznačující, že Trockému teror nevadil, zatímco Lenin a Stalin jej považovali za problém.
Z toho všeho vyplývá, že Stalin a asi i Lenin se stali uznávanými vůdci naprosto logicky jako osoby zcela odpovídající obecným zákonitostem a oba byli a jsou, v pozitivním smyslu velmi významnými a mimořádnými osobnostmi dějin lidstva. Na rozdíl od nich řadě dalších chyběla mravní čistota, a tak i z tohoto důvodu se nemohli do pozice Lenina a Stalina dostat. Navíc se hlavně Trockému podařilo v obecném povědomí pokřivit mravní profil nejen Stalina, proti němuž dlouho bojoval, ale i Lenina, jehož se dovolával.
1Tucker R. C. : Stalin jako revolucionář 1879-1929