Zázraky ihned, nemožné na počkání 5 - Rozkulačování

zpět

29.03.2017

Rozkulačování

Sovětská moc se nikdy ke kulakům nestavěla pozitivně. Mějme však na paměti, že proti kulakům se stavěly především široké vrstvy rolníků (řadoví členové občin) a v důsledku averze mladých příchozích z venkova i obyvatelé měst. První kroky v boji proti kulakům provedly ‚výbory bídy‘. Tou poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti, bylo ‚obilné spiknutí‘. Napjatá potravinová a vnitropolitická situace přiměla představitele státu přehodnotit priority a po době umírněných prohlášení se začal hledat způsob, jak se kulaků zbavit. Stalin v té době byl pouze jedním z členů Politbyra, byť měl již v té době asi nejlepší pověst. V roce 1930 prohlásil Kalinin o rozkulačování: „ … je tvrdé … ale je to absolutně nutné, protože zajišťuje zdravý rozvoj kolchozního organizmu v budoucnu, chrání nás před řadou problémů a ohromnými lidskými ztrátami v budoucnu“1.

Prudniková ovšem dále upozorňuje, že ve skutečnosti tehdejší bolševické vedení události na venkově neřídilo, bylo pouze v jejich vleku. Jistý vliv měli místní funkcionáři, kteří konali podle vlastního uvážení. Jejich možnosti ovšem končily se vzepětím emocí rolníků po atacích a výhrůžkách kulaků. Vystěhovávání kulaků bylo běžně doprovázeno oboustranným násilím i použitím střelných zbraní. Často to probíhalo tak, že aktéři vtrhli ke kulakovi (třeba i v noci) a kulakovi oznámili, že má tři dny, aby vypadl, kam se mu zachce – a vzápětí začalo marodérství. Ženy a děti většinou odcházely k příbuzným a muži k banditům, případně do měst. Ani tam nebyli vítáni, protože vládla obava z toho, že se budou podílet na diverzi. Kulaci, kteří měli to štěstí, že na ně nedošlo hned na počátku a včas si uvědomili svoje vyhlídky, raději svoje majetky rozprodali, případně i zničili a také odešli do měst.

Při zajímavé besedě dvou historiků, Dmitrije Pučkova a Borise Julina2, padl názor, že z rozkulačování bolševici (jako mocenská elita) nic neměli. Na celé akci vydělal pouze ruský venkov. Kulaci byli nejvýznamnějšími narušiteli zákonnosti v SSSR, oni v sovětském (občinovém) zřízení prosazovali liberalizmus. K tomu silou svojí moci a bohatství stavěli veřejné mínění proti sovětskému zřízení, organizovali vraždy a vydírání, vytvářeli problémy ve výkupu potravin a byli trvalým zdrojem neklidu na sovětském venkově.


‚Rozkulačování‘ původně představovaly zcela spontánní akce rolníků po potyčkách s kulaky. Postupně, aby omezily divokost, se do toho začaly vkládat místní orgány. Začátkem roku 1930 se tomu již věnovaly orgány vyšších územních celků a jako poslední stanovila pravidla sovětská moc. To bylo 30. ledna 1930. Ale to již vlastně bylo více méně s křížkem po funuse.

Řada akcí sovětské vlády, mimo jiné i kolektivizace, byla silně chaotická. Nakonec převládla snaha rozkulačování podřídit jasným a pečlivě připraveným pravidlům. Úvahy o rozkulačováním počítaly nejen s bohatstvím kulaků, ale i s jejich společenskými vazbami. V okolí kulaků byla řada lidí, kteří jim byli oporou, a právě vazby na ně se staly hlavním cílem celé operace. Koncept akcí zahrnoval oddělení nejagilnějších kulaků, dalších velkých kulaků a polopoměščiků3, ostatních kulaků a jejich opor. Filozofie celé akce evidentně předpokládala, že rozkulačování bude úspěšné pouze v případě, kdy kulaci nejenže pozbudou majetku, ale budou také zbaveni svého společenského postavení. Stejně tak ovšem omezovala dopad v závislosti na postavení. Byť se to dnes pod tlakem protikomunistické a protistalinské propagandy nezdá, byla ale evidentní snaha minimalizovat dopady na společnost. Byla také stanovena ‚procenta‘, ovšem pouze proto, aby se omezil rozsah tvrdých řešení a nebyli zasaženi ‚nekulaci‘. Kromě toho byla i možnost vyloučit z represí ‚nadějné‘ kulaky, v takovém případě proběhla pouze konfiskace části majetku a kulak se proměnil na středního rolníka. Propracované a promyšlené směrnice rozkulačování ukazují na pečlivé tvůrce. V SSSR z té doby jsou takoví známi pouze mezi lidmi z okolí Stalina.

Konfiskovaný majetek se převáděl do kolchozů na podíly nejchudších rolníků (z kterých kulaci dříve bohatli), ovšem ve formě nedělitelného fondu, který tito rolníci nemohli vystoupením z kolchozu získat do soukromého vlastnictví.

Kulaci a jejich pomocníci byli rozděleni do tří skupin4. První skupinu představoval tzv. ‚kontrarevoluční aktiv‘, to znamená lidé, kteří vedli ozbrojený odpor proti sovětské moci a měli rozhodující slovo v místních protisovětských událostech. Druhou skupinu představovali rodinní příslušníci prvé skupiny a ostatní velcí kulaci a polopoměščici, tedy velcí sedláci a pronajímatelé půdy, zdroje moci kulaků. Třetí skupinu tvořili ostatní, především kulaci relativně méně angažovaní a lidé s kulaky spojeni, například ‚známé firmy‘ z řad podkulačníků (podle údajů publikovaných Zemskovem v některých oblastech byla pouze 2. skupina – Ukrajina, Bělorusko, Krym, Černozemí, Dolní Volha). Zajímavé je i to, kdo rozhodoval o zařazení mezi kulaky a jejich roztřídění. Nebyli to bolševici, ale místní schůze drobných a chudých rolníků. A tak se nakonec mezi kulaky prostě zatoulali i jen tací, kteří nebyli oblíbeni … Celkový počet rozkulačených byl podle Zemskova někde do 3,5 miliónu lidí. Toto číslo zahrnuje i divoké rozkulačování, to úředně organizované potom zahrnuje asi 2,3 miliónu lidí, včetně ‚příměsí‘, viz dále. Prudniková i Zemskov ovšem tvrdí, že asi 20 až 35% vysídlených kulaků bylo úřední cestou rehabilitováno a byl jim vrácen majetek. Kolem roku 1940 v kulackém vyhnanství zůstávalo asi milión lidí.

Svoji roli sehrály i další záležitosti a tak kulaci dostali ‚příměsi‘. Svoji roli sehrál nacionalizmus a mezi kulaky skončilo nějak moc národnostních menšin, především neoblíbených Poláků. Za etnickou čistku lze považovat vysídlení Finů z okolí Leningradu v roce 1935. Další skupinu tvořily polokriminální živly, to byl vedlejší dopad zavádění občanských průkazů ve velkých městech. Ty občanské průkazy se ostatně začaly zavádět právě proto, aby se zabránilo zneužívání sociálních dávek a získala kontrola nad recividisty. Zvláštní kategorii tvořili i cikáni, kterých se takto snažila zbavit především Moskva a okolí. Byli vysídleni do prostoru Tomska – ale rychle se rozutíkali a všemocné NKVD s tím ani nic nezačalo dělat. NKVD se také nijak nezabývalo případnými útěky za hranice, kterých ostatně bylo minimum.


‚Kontrarevoluční aktiv‘ byl postaven před soud. Pro potřeby této hromadné akce se občanské soudy podle vzoru let občanské války nahradily ‚trojkami‘, tvořenými prokurátorem, oblastním, nebo krajským stranickým činovníkem a policistou (milicionářem). Jejich majetek se konfiskoval a jejich osud nebyl zrovna záviděníhodný. Nejspíše byli popraveni. Musíme si uvědomit, že do této kategorie spadli především ti, za nimiž bylo hodně mrtvých. Co se týče počtu lidí, kteří do této kategorie spadali, je zde problém v tom, že jsou zařazeni do poměrně širokého spektra delikventů a nelze je samostatně vyčíslit. Tyto počty si povíme později. Institucionální zakotvení odpovídalo vojensko-polním soudům Stolypinovy doby.

Ostatní dvě skupiny skončily přesídlením. Druhou skupinu, zahrnující 1 169 722 lidí čekalo vysídlení do vzdálených končin a třetí skupina, zahrnující 633 670 lidí, byla vysídlena v rámci újezdu (okresu). Jejich postavení se zřejmě podobalo postavení vnitřních vyhnanců doby Ruského impéria. Můžeme jim říkat kulačtí vyhnanci, obvyklé ruské označení je спецпереселенцы5. Byli zbaveni volebního práva a z toho vyplývaly i další právní omezení, například možnost vést soudní spory, získat specializovanou lékařskou péči atd. Kromě dalšího se jich netýkala branná povinnost.

Zařazeném do přesídlení nastaly vyhnancům krušné časy. Byla to doba vzedmutých emocí a v jistou dobu i hladomoru. Sovětský aparát v té době ještě nebyl příliš spolehlivý a mnozí činovníci se na kulaky dívali velmi zle a zcela ignorovali jak nařízení vyšších státních orgánů, tak i elementární lidské potřeby. Na druhé straně bylo vysídlení předmětem dosti pečlivého dohledu a tak když v jakési skupině úmrtnost při přesunu dosáhla 3,3 %, bylo to již příčinou zvláštního vyšetřování lidového komisaře Jagody a přísného potrestání viníků6. I to je zajímavý střípek nezapadající do mozaiky obvyklých legend.

Boris Julin říká, že za Stolypina byli rolníci vystěhováni bez jakéhokoliv zdůvodnění, zatímco během kolektivizace byli vystěhováváni jen za trest. Ke všemu dalšímu je nutné mít na paměti, že to byla doba hladomoru, kdy v celém SSSR byl kritický nedostatek potravin a to se samozřejmě odrazilo v potravinovém zabezpečení vyhnanců. V roce 1933 se pracovní výkonnost vyhnanců snížila až o 25%, řada se dokonce stala zcela nezpůsobilá práce a řada vysílením zemřela. Jakmile největší krize pominula, podmínky vyhnanců se rychle vylepšily, jak ukazuje tabulka7:

rok

porodnost

úmrtnost

uprchlo

z uprchlých vráceno

1932

18 053

89 754

207 010

37 978

1933

17 082

151 601

215 856

54 211

1934

14 033

40 012

87 617

45 443

1935

26 122

22 173

43 070

33 238

1936

27 617

19 891

26 193

23 075

1937

29 036

17 037

27 809

17 384

1938

31 867

15 961

9 712

10 939

1939

33 716

16 691

7 345

8 290

1940

32 732

16 401

4 430

4 562

celkem

230 258

389 521

629 042

235 120

Všimněte si několika výrazných bodů:

  1. Po odeznění hladomoru se rychle snížila úmrtnost a v roce 1935 porodnost převýšila úmrtnost.

  2. Největší úbytek vyhnanců představovali uprchlí. Pokud se tito po útěku nepokoušeli vrátit do místa předchozího bydliště, nikdo se jimi dále nezabýval. Pokud se vrátili, přišlo na příslušné orgány ‚echo‘ a orgány dozírající na vyhnance si vyžádaly součinnost místních a návrat hříšníků.

  3. Počínaje rokem 1938 počet navrátilců překročil počet uprchlíků. Asi 40-50% z nich byli dobrovolní navrátilci.


Řada vyhnanců kolonizovala dosud nevyužívanou půdu. Vyhradila se pro ně půda mimo kolchozy, byli ponecháni jako soukromě hospodařící rolníci. V tomto případě nebylo účelem nic jiného, než přerušit spojení kulaků s podkulačníky a k tomu se ti lidé nemuseli odesílat moc daleko. Je těžké si to celé představit, ale osobně si myslím, že majetek i nemovitosti rozkulačených si rozebrali místní lidé a takovým způsobem se uvolnil nějaký bídný statek, který osídlili nově příchozí ze sousedních obcí. Tedy v zásadě žádná radost, ale také ani žádná tragédie.

No, co bychom mohli čekat, zlí bolševici novým kolonizátorům začali budovat pod nosem i STS a sami kulaci proto brzy zakládali tovaryšstva8. Kromě toho zřizovali i výrobní družstva a koncem třicátých let se právní postavení těchto institucí zcela narovnalo. Bývalí kulaci se mnohde rychle vzchopili a znovu vybudovali svoje hospodářství, až v dozírajících orgánech zavládla obava, jestli se jako kulaci nevrací zpět. Přitom existovalo i nařízení ponechat kulakům majetek nezbytně nutný pro založení nového hospodářství, včetně peněžních prostředků ve výši 500 rublů na rodinu – což nebylo tak málo peněz. O takovém bohatství se chudým rolníkům mohlo jenom zdát …

Velká část vyhnanců byla umístěna do klimaticky tvrdých končin Severního kraje a přežít v nich vůbec nebylo jednoduché. Proto jim vláda uvolnila úvěry a další hmotné prostředky na vybudování bydlení a zajištění. Někteří kulaci se zadlužili a dokonce zapadli i do dluhové pasti, v jaké sami dříve drželi chudé rolníky. Na rozdíl od svých dřívějších obyčejů, jim stát část dluhů prominul. V Severním kraji vyhnanci kolonizovali nehostinných končin a čekala je těžká práce při těžbě dřeva, nerostů, lovu ryb a stavbě silnic a mostů. Na druhé straně se stali řádnými zaměstnanci a byli normálně placeni jako dělníci a jako dělníci byli i pojištěni. Pokud se byli schopni tomuto prostředí přizpůsobit a byli dost silní, neměli s touto prací problém a někteří si to dokonce i pochvalovali. Možná i proto, že do těchto končin dosahovala ruka jednoho ze Stalinových lidí – Kirova, člověka dělného a velmi rozumného.

Vyhnanství se často týkalo jen mužů, kteří přitom měli rodiny a známé. Postupem času se rodiny měly snahu spojit, a známí se měli zájem navštěvovat. OGPU vydalo oběžník, kterým výslovně stanovilo, že vyhnanci mohou být v místě svého pobytu neomezeně navštěvováni a jejich rodinní příslušníci a návštěvníci nepodléhají v místě pobytu vyhnanců žádnému omezení. V společenské rovině byly i způsoby, jak se vyhnanství zbavit. Bylo možné přijmout práce nezpůsobilého vyhnance do své péče a tak ztratil statut vyhnance. Děti vyhnanců po dosažení 16 let se stávaly plnoprávnými občany bez jakéhokoliv omezení. Sice se to zpru týkalo pouze dětí ročníků 1922 a mladších, ale rozhodnutím vlády se statutu vyhnance zbavily i starší děti. I sňatek s ‚nevyhnancem‘ zbavoval vyhnance vyhnanství … Kromě toho B. V. Julin tvrdí, že nařízením NKVD byly z vysídlení vyjmuty rodiny s malými dětmi a ty, které se staraly o nemohoucí9.

Co se týče vzdělání, byla mezi kulaky obecně lepší situace, než mezi ostatními rolníky. Asi ¾ z nich byli gramotní. V prvních letech v místech vysídlení většinou školy nebyly a do škol chodily pouze 3% dětí vyhnanců. Jakmile se situace jen trochu zklidnila, převládl názor, že vzdělání pomůže s převýchovou kulaků a proto se vyhnancům zřizovaly školy nejen pro jejich děti ale i pro ně samotné. V roce 1938 přímo v sídlištích vyhnanců existovalo vedle řady národních a základních i 136 středních a 230 učňovských škol, kromě toho dětem vyhnanců se nekladly žádné překážky ve studiu na ostatních sovětských školách, včetně vysokých. Po dokončení studia již děti neměly žádná omezení. Pro vyhnance se zřizovaly i knihovny a kina atd.

Podobně to bylo s prací. Byla těžká, ale slušně placená a vyhnanci, jako zaměstnanci státních podniků, měli i příslušné sociální pojištění. Jediným rozdílem oproti řádným zaměstnancům bylo to, že jim strhávali 5% mzdy na administrativní zajištění. To trvalo do roku 1936, kdy řada podniků zcela svévolně přestala tento paušál vyhnancům strhávat a převádět je ve prospěch NKVD s odkazem na paragraf 135 nové Ústavy … NKVD že je ta všemocná a strašlivá organizace zcela svazující život v SSSR, před kterou se všichni třásli? Kromě toho: ta Ústava měla přídomek stalinská – zase to musel být ten strašný tyran, kdo navracel kulakům občanská práva. Podrobněji se o tom dočtete v knize A. Buškova ‚Ledový trůn‘.

Samotné vyhnanství bylo většinou stanoveno na 5 let. To se netýkalo lidí, kteří byli úřední cestou zbaveni kulackého cejchu – a těch bylo, jak tvrdí jak Zemskov, tak i Prudniková, poměrně dost. Další část vyhnanců byla omilostněna na základě ‚dobrého chování‘ – to se týkalo let 1932-1934. Tehdy těmto osvobozeným z vyhnanství úřady poskytly bydlení a pozemky v místě jejich původního nebo jiného zvoleného bydliště. Potom se objevila nová Ústava, která vyhnancům vracela občanská práva bez jakýchkoliv omezení. Vyhnanci se proto začali domáhat možnosti návratu a nějaký čas tu možnost skutečně měli, jenomže nakonec převážil zájem na kolonizaci a byť se vyhnancům volební právo vrátilo, možnost opustit místo pobytu jim byla v letech 1935 a 1937 výnosy ÚVV odepřena. Podle Zemskova počet úředně osvobozených dosáhl asi 100 000 lidí.

Mnozí vyhnanci sice uprchli a nebyli lapeni, ale jejich společenské postavení nebylo nejlepší. Nemohli se vrátit do sobě známých končin, nemohli se hlásit ke své minulosti, měli problém zajistit si dokumenty a navíc se vraceli do úplně jiného prostředí, než z jakého byli vypuzeni, do prostředí s již zcela odlišným hodnotovým žebříčkem. Přitom útěk také znamenal útěk od již vybudované existence, postaveného domu a celkového hmotného zajištění. Mnozí uprchlíci se tak dočkali především rozčarování. To všechno byly vážné problémy v rovině mravní, psychologické i hmotné a vedly k tomu, že počet utečenců rychle klesal a nakonec převážil jejich návrat zpět do vyhnanství. Velká část z nich se vracela o své vůli. Také zajímavá informace o Stalinově vládě, jako by protkané ostnatým drátem.


Část vyhnanců byla umístěna do budovaných průmyslových areálů na Uralu, v Kuzbasu a dalších oblastech. Specifikem jejich postavení bylo to, že neměli ve srovnání s ostatními budovateli vůbec žádná omezení. Sice přišli do zcela cizího prostředí velkých průmyslových staveb, ale tyto stavby řídil Stalin, což za daných podmínek bylo pro ně štěstí. Byli také uchráněni přímých důsledků pozdější německé okupace. Když projevili schopnosti, mohli zaujmout i řídící funkce.

Ještě jedno objasnění krutých komunistických represí: Jednou z obětí byl i jistý kulak Nikolaj Jelcin, který byl neúměrně potrestán vyhnanstvím do Sverdlovska, kde pracoval na stavbě továrny. Potom v této továrně i pracoval – jako brigadýr, tedy vedoucí. Jeho syn Boris Nikolajevič, byl samozřejmě také obětí komunistických represí a stal se předsedou městské organizace strany (komunistické!) a po stranickém žebříčku stoupala tato utiskovaná oběť represí výše a výše … Boris Julin píše, že rozkulačování zasáhlo asi 3 milióny lidí,ale vydělalo na tom možností svého kariérního vzestupu několik desítek miliónů lidí a ostatní se zbavili hladu.


Součástí rozkulačování se stalo vyřizování si účtů mezi sousedy. Naprosto nepochybně k němu došlo ve velikém rozsahu. Místní funkcionáři totiž nepředvedli žádnou slávu v oblasti řízení zemědělských prací a bylo by iluzorní předpokládat, že by nějak vynikli v oblasti mravní. I dobrý hospodář dokáže přivřít očko, když jde o škodu souseda, a neschopa lepší nebude. Ve skutečnosti mnoho místních mělo s kulaky a podkulačníky nevyřízené účty. Myslím, že ani není možné stanovit, kolik lidí bylo tímto způsobem neprávem poškozeno. Toho si museli být dobře vědomi i představitelé státní moci, včetně Stalina. Ovšem zájem překonat potravinovou krizi v dané chvíli přebil všechny tyto prohřešky, na jejichž nápravu prostě nezbývaly ani žádné síly, ani politická vůle. Ale to není nic nového, to je banálně mnohokrát opakovaná realita.

Na závěr prosím čtenáře, aby okomentovali text knihy. Stačí jen heslovitě, co se líbilo, co ne, jaký zanechalo dojem, čemu nevěříte a čemu ano, kde je slabá argumentace a kde je třeba přímo nesprávná. Děkuji. J. Václavík

Poznámky

1Прудникова Е.: Сказка о десяти миллионах,

viz http://www.e-reading.club/chapter.php/1010958/0/Prudnikova_-_Skazka_o_desyati_millionah.html

2Беседы Дмитрия Пучкова: историк Борис Юлин о коллективизации,

viz politikus.ru/video/39104-besedy-dmitriya-puchkova-istorik-boris-yulin-o-kollektivizacii.html

nebo oper.ru/video/view.php?t=852

3Takto se označovali kulaci, kteří pronajímali půdu.

4ru.wikipedia.org/wiki/Раскулачивание,

ru.wikipedia.org/wiki/Кулак_(крестьянин)

ru.wikipedia.org/wiki/Сталинские_репрессии

5Земсков В. Н.: Сталин и народ. Почему не было восстания; Алгоритм, 2014, ISBN 978-5-4438-0677-8

6Разведопрос: историк Борис Юлин о кулаках, viz www.youtube.com/watch?v=N8HIT0vWjO0

7Земсков В. Н.: Сталин и народ. Почему не было восстания; Алгоритм, 2014, ISBN 978-5-4438-0677-8

8Земсков В. Н.: Сталин и народ. Почему не было восстания; Алгоритм, 2014, ISBN 978-5-4438-0677-8

Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

9Разведопрос: историк Борис Юлин о кулаках, viz www.youtube.com/watch?v=N8HIT0vWjO0

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500