Zázraky ihned, nemožné na počkání 4 - Rozkulačování

zpět

02.05.2019

Rozkulačování

Sovětská moc se nikdy ke kulakům nestavěla pozitivně. Mějme však na paměti, že proti kulakům se stavěly především široké vrstvy rolníků a v důsledku averze příchozích z venkova i obyvatelé měst. První kroky v boji proti kulakům provedly ‚výbory bídy‘. Tou poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti, bylo ‚obilné spiknutí‘. Napjatá potravinová a vnitropolitická situace přiměla představitele státu přehodnotit priority a po době umírněných prohlášení se začal hledat způsob, jak se kulaků zbavit. Stalin v té době byl pouze jedním z členů Politbyra, byť měl již v té době asi nejlepší pověst. V roce 1930 prohlásil Kalinin o ‚rozkulačování‘: „… je tvrdé… ale je to absolutně nutné, protože zajišťuje zdravý rozvoj kolchozního organizmu v budoucnu, chrání nás před řadou problémů a ohromnými lidskými ztrátami v budoucnu“¹.

Prudniková ovšem dále upozorňuje, že ve skutečnosti tehdejší bolševické vedení bylo pouze ve vleku událostí. Jistý vliv měli místní funkcionáři, jejich možnosti však po atacích a výhrůžkách kulaků končily se vzepětím emocí rolníků. Často docházelo k oboustrannému násilí, nezřídka s použitím střelných zbraní. Končívalo to tak, že rolníci vtrhli ke kulakovi a oznámili mu, že má tři dny, aby vypadl, kam se mu zachce – a vzápětí začalo marodérství. Ženy a děti většinou odcházely k příbuzným a muži k banditům, případně do měst. Ani tam nebyli vítáni, protože vládla obava z toho, že se budou podílet na rozvratné činnosti. Kulaci, na které nedošlo na počátku a včas si uvědomili svoje vyhlídky, raději svoje majetky rozprodali, případně i zničili a odešli do měst.

Při zajímavé besedě dvou historiků, Dmitrije Pučkova a Borise Julina², padl názor, že z rozkulačování bolševici (jako mocenská elita) nic neměli. Na celé akci vydělal pouze ruský venkov. Kulaci byli nejvýznamnějšími narušiteli zákonnosti v SSSR, oni v sovětském (občinovém) zřízení prosazovali liberalizmus. K tomu silou svojí moci a bohatstvím stavěli veřejné mínění proti sovětskému zřízení, organizovali vraždy a vydírání, vytvářeli problémy ve výkupu potravin apod. Byli trvalým zdrojem napětí na sovětském venkově.

Původně rozkulačování prováděli zcela spontánně samotní rolníci. Postupně, aby omezily divokost, začaly se do toho vkládat místní orgány. Začátkem roku 1930 se tomu již věnovaly orgány vyšších územních celků a jako poslední stanovila pravidla sovětská vláda. To bylo 30. ledna 1930. Ale to již vlastně bylo více méně s křížkem po funuse.

Řada akcí sovětské vlády, včetně kolektivizace, byla silně chaotická. V případě rozkulačování se ale prosadila jasná pravidla. Úvahy o rozkulačování počítaly nejen s bohatstvím kulaků, ale i s jejich společenskými vazbami. V okolí kulaků byla řada lidí, kteří jim byli oporou, a právě vazby na ně se staly hlavním cílem celé operace. Koncept akcí zahrnoval oddělení vůdčích osobností od ostatních (podkulačníků) s vyčleněním dalších silných kulaků a polopoměščiků³. Filozofie celé akce předpokládala, že rozkulačování bude úspěšné pouze v takovém případě, kdy kulaci nejenže pozbudou majetku, ale budou především zbaveni svého společenského postavení. Ačkoliv se to dnes pod tlakem protisovětské a protistalinské propagandy nezdá, byla evidentní snaha minimalizovat dopady rozkulačování na společnost. Byla také stanovena procenta, ovšem pouze proto, aby se omezil rozsah tvrdých řešení a nebyli zasaženi ‚nekulaci‘. Kromě toho byla i možnost vyloučit ‚nadějné‘ kulaky z potrestání. V takovém případě proběhla pouze konfiskace části majetku a kulak se proměnil na středního rolníka. Propracované a promyšlené směrnice rozkulačování ukazují na pečlivé tvůrce. V SSSR z té doby jsou takoví známi pouze mezi lidmi z okolí Stalina.

Konfiskovaný majetek se převáděl do kolchozů na podíly nejchudších rolníků jako nedělitelný fond a tito rolníci ho nemohli vystoupením z kolchozu získat do soukromého vlastnictví.

Kulaci a jejich pomocníci byli rozděleni do tří skupin⁴. První skupinu představoval tzv. kontrarevoluční aktiv, to byli lidé, kteří vedli ozbrojený odpor proti sovětské moci a měli rozhodující slovo v místních protisovětských událostech. Druhou skupinu představovali jejich rodinní příslušníci, ostatní velcí kulaci a polopoměščici (pronajímatelé půdy), zdroje moci kulaků. Třetí skupinu tvořili ostatní – kulaci méně angažovaní a lidé s kulaky spojeni, především podkulačníci. O tom, kdo byl nebo nebyl kulakem, nerozhodovali bolševici, ale místní schůze drobných a chudých rolníků. A tak se nakonec mezi kulaky dostali i tací, kteří nebyli oblíbeni. Celkový počet rozkulačených byl podle Zemskova někde do 3,5 miliónu lidí. Toto číslo zahrnuje i divoké rozkulačování, to úředně organizované potom zahrnuje asi 2,3 miliónu lidí, včetně ‚příměsí‘, viz dále. Prud­niková i Zemskov ovšem tvrdí, že asi 20 až 35% vysídlených kulaků bylo úřední cestou rehabilitováno a byl jim vrácen majetek. Kolem roku 1940 v kulackém vyhnanství zůstávalo asi milión lidí.

Svoji roli v počtech sehrály i další záležitosti, to jsou ty příměsi. Byl to nacionalizmus – mezi kulaky skončilo nějak moc národnostních menšin, především neoblíbených Poláků. Podobně lze hodnotit vysídlení Finů z okolí Leningradu v roce 1935. Další skupinu tvořily polokriminální živly; to byl vedlejší dopad zavádění občanských průkazů ve velkých městech. Tyto občanské průkazy se ostatně začaly zavádět právě proto, aby se zabránilo zneužívání sociálních dávek a získala se kontrola nad recidivisty. Zvláštní kategorii tvořili i Cikáni, kterých se takto snažila zbavit především Moskva a okolí. Byli vysídleni do prostoru Tomska – ale rychle se rozutíkali na všechny strany a všemocné NKVD s tím ani nezačalo nic dělat. NKVD se také nijak nezabývalo případnými útěky za hranice – ale ani těch asi moc nebylo.

Kontrarevoluční aktiv byl postaven před soud. Pro potřeby tohoto mimořádného kroku nastoupily podle vzoru let občanské války mimořádné tribunály zvané trojky (viz Slovníček). Majetek kulaků se konfiskoval a byly i hrdelní tresty. Do této kategorie spadli především ti, za nimiž bylo hodně mrtvých. Co se týče počtu lidí, kteří do této kategorie spadali, je zde problém v tom, že jsou zařazeni do poměrně širokého spektra delikventů a nelze je samostatně vyčíslit. Demagogové zřejmě nebyli spokojeni se zjištěnými čísly, proto je neuvádějí.

Ostatní dvě skupiny skončily přesídlením. Druhá, zahrnující 1 169 722 lidí byla vysídlena do vzdálených končin a třetí, zahrnující 633 670 lidí, byla vysídlena v rámci újezdu (viz Slovníček). Jejich postavení se zřejmě podobalo postavení ‚vnitřních‘ vyhnanců doby Ruské říše. Můžeme jim říkat ‚kulačtí vyhnanci‘, obvyklé ruské označení je спецпереселенцы⁵. Byli zbaveni volebního práva. Z toho vyplývala i další právní omezení, například možnost vést soudní spory, získat specializovanou lékařskou péči atd. Kromě dalšího se jich také netýkala branná povinnost.

Přesídlením nastaly vyhnancům krušné časy. Byla to doba vzedmutých emocí a po jistou dobu i hladomoru. Ani sovětský aparát nebyl příliš spolehlivý. Mnozí činovníci se na kulaky dívali zle a ignorovali nařízení vyšších státních orgánů, i základní lidské potřeby. Na druhé straně bylo vysídlení předmětem pečlivého dohledu. Když v jakési skupině úmrtnost při přesunu dosáhla 3,3 %, bylo to již předmětem zvláštního vyšetřování lidového komisaře vnitra Jagody a následovalo přísné potrestání viníků⁶. I to je zajímavý střípek nezapadající do mozaiky obvyklých legend.

Boris Julin říká, že za Stolypina byli rolníci vystěhováváni bez jakéhokoliv zdůvodnění, zatímco během kolektivizace se vystěhovávali jen za trest. Ke všemu dalšímu je nutné mít na paměti, že to byla doba hladomoru, kdy v celém SSSR byl kritický nedostatek potravin. To se samozřejmě odrazilo i v potravinovém zabezpečení vyhnanců. V roce 1933 se pracovní výkonnost vyhnanců snížila až o 25%, řada z nich se dokonce stala zcela nezpůsobilá práce a mnoho jich zemřelo. Jakmile největší krize pominula, podmínky vyhnanců se rychle vylepšily, viz tabulka 8.

rok	porodnost	úmrtnost	uprchlo	z uprchlých vráceno
1932	18 053	89 754	207 010	37 978
1933	17 082	151 601	215 856	54 211
1934	14 033	40 012	87 617	45 443
1935	26 122	22 173	43 070	33 238
1936	27 617	19 891	26 193	23 075
1937	29 036	17 037	27 809	17 384
1938	31 867	15 961	9 712	10 939
1939	33 716	16 691	7 345	8 290
1940	32 732	16 401	4 430	4 562
celkem	230 258	389 521	629 042	235 120

Tabulka 8: Populační vývoj vysídlených⁷.

Všimněte si několika výrazných bodů:

1. Po hladomoru rychle klesala úmrtnost a v roce 1935 porodnost převýšila úmrtnost.

2. Největší úbytek vyhnanců představovali uprchlí. Pokud se tito po útěku nepokoušeli vrátit do místa předchozího bydliště, nikdo se jimi dále nezabýval. Pokud se vrátili do místa bydliště, přišla na orgány dozírající na vyhnance zpráva a ty se postaraly o návrat hříšníků do vyhnanství.

3. V roce 1938 navrátilci početně převážili uprchlíky. Asi ½ z nich byli dobrovolní navrátilci.

Řada vyhnanců kolonizovala dosud nevyužívanou půdu. Vyhradila se pro ně půda mimo kolchozy a byli ponecháni jako soukromě hospodařící rolníci. V tomto případě nebylo účelem nic jiného, než přerušit spojení kulaků s podkulačníky a k tomu se ti lidé nemuseli odesílat příliš daleko. Je těžké si to celé představit, ale osobně si myslím, že majetek i nemovitosti rozkulačených si rozebrali místní lidé a přitom se uvolnil nějaký bídný statek, který osídlili nově příchozí ze sousedních obcí. Tedy v zásadě žádná radost, ale ani beznaděj.

No, a co bychom tak mohli čekat. Nakonec ‚zlí‘ bolševici začali budovat kulakům pod nosem i STS a sami kulaci proto brzy zakládali tovaryšstva⁸. Kromě toho zřizovali i výrobní družstva a koncem třicátých let se právní postavení jimi zřízených institucí zcela narovnalo. Bývalí kulaci se mnohde rychle vzchopili, znovu vybudovali svoje hospodářství, až v dozírajících orgánech zavládla obava, jestli se jako kulaci nevrací zpět. Existovalo i nařízení ponechat kulakům majetek nutný pro založení nového hospodářství, včetně peněžních prostředků ve výši 500 rublů na rodinu, což nebylo tak málo peněz. O takovém bohatství se chudým rolníkům mohlo jenom zdát…

Velká část vyhnanců byla umístěna do klimaticky tvrdých končin Severního kraje (viz Místopis) a přežít v nich vůbec nebylo jednoduché. Proto jim vláda uvolnila úvěry a další hmotné prostředky na vybudování bydlení a základního zajištění. Někteří kulaci se zadlužili a dokonce zapadli i do dluhové pasti, v jaké sami dříve drželi chudé rolníky. Na rozdíl od jejich vlastních dřívějších obyčejů jim stát část dluhů prominul. V Severním kraji vyhnanci kolonizovali nehostinné končiny a čekala je těžká práce při těžbě dřeva, nerostů, lovu ryb a stavbě silnic a mostů. Na druhé straně se stali řádnými zaměstnanci a byli normálně placeni jako dělníci a jako dělníci byli i pojištěni. Pokud se byli schopni tomuto prostředí přizpůsobit a byli dost silní a zdraví, neměli s touto prací problém a někteří si ji dokonce i pochvalovali. Možná i proto, že do těchto končin dosahovala ruka jednoho ze Stalinových lidí – Kirova, člověka dělného a velmi rozumného.

Vyhnanství se často týkalo jen mužů. A co jejich rodiny a známí? Rodiny měly snahu se spojit, a známí se měli zájem navštěvovat. OGPU vydalo oběžník, kterým výslovně stanovilo, že vyhnanci mohou být v místě svého pobytu neomezeně navštěvováni a jejich rodinní příslušníci a návštěvníci nepodléhají v místě pobytu vyhnanců žádnému omezení. Byly i způsoby, jak se vyhnanství zbavit. Bylo možné přijmout práce nezpůsobilého vyhnance do své péče – a tak ztratit statut ‚vyhnance‘. Děti vyhnanců po dosažení 16 let se stávaly plnoprávnými občany bez jakéhokoliv omezení. Sice se to zprvu týkalo pouze dětí ročníků 1922 a mladších, ale později se statutu vyhnance zbavily i starší děti. I sňatek s ‚nevyhnancem‘ zbavoval vyhnance cejchu. Kromě toho B. V. Julin tvrdí, že nařízením NKVD byly z vysídlení vyjmuty rodiny s malými dětmi a ty, které se staraly o nemohoucí⁹.

Co se týče vzdělání, byla mezi kulaky obecně lepší situace, než mezi ostatními rolníky. Asi ¾ z nich byli gramotní. V prvních letech v místech vysídlení většinou školy nebyly a do škol chodily pouze 3% dětí vyhnanců. Jakmile se situace jen trochu zklidnila, převládl názor, že vzdělání pomůže s převýchovou kulaků, a proto se pro děti vyhnanců i pro ně samotné začaly ve velkém zřizovat školy. V roce 1938 přímo v sídlištích vyhnanců existovalo vedle řady národních a základních i 136 středních a 230 učňovských škol. Dětem vyhnanců se nekladly žádné překážky ve studiu na ostatních sovětských školách, včetně vysokých. Děti po studiích neměly žádná omezení. Pro vyhnance se zřizovaly i knihovny, kina apod.

Práce vyhnanců byla těžká, ale slušně placená a vyhnanci, jako zaměstnanci státních podniků, měli i sociální pojištění. Jediným rozdílem oproti řádným zaměstnancům bylo to, že jim strhávali 5% mzdy na ‚administrativní zajištění‘. To trvalo do roku 1936, kdy řada podniků zcela svévolně přestala s odkazem na paragraf 135 nové Ústavy tento paušál vyhnancům strhávat a převádět je ve prospěch NKVD… NKVD že je ta všemocná a strašlivá organizace zcela svazující život v SSSR, před kterou se všichni třásli? Kromě toho: ta Ústava měla přídomek ‚stalinská‘ (viz Slovníček) – zase to musel být ten strašný tyran, kdo navracel kulakům občanská práva.

Samotné vyhnanství bylo většinou stanoveno na 5 let. To se netýkalo lidí, kteří byli úřední cestou zbaveni kulackého cejchu – a těch bylo, jak tvrdí Zemskov i Prudniková, poměrně dost. Další část vyhnanců byla omilostněna na základě dobrého chování – to se týkalo let 1932-1934. Tehdy těmto osvobozeným z vyhnanství úřady poskytly bydlení a pozemky v místě jejich původního nebo jiného zvoleného bydliště. Potom přišla ta nová stalinská Ústava a ta vyhnancům vracela občanská práva bez jakýchkoliv omezení. Vyhnanci se proto začali domáhat možnosti návratu a nějaký čas tu možnost skutečně měli. Nakonec ale převážil zájem na kolonizaci, a byť se vyhnancům volební právo vrátilo, možnost opustit místo pobytu jim byla výnosy ÚVV z let 1935 a 1937 odepřena. Podle Zemskova počet úředně osvobozených dosáhl asi 100 000 lidí.

Mnozí vyhnanci sice uprchli a nebyli lapeni, ale jejich společenské postavení nebylo dobré. Nemohli se vrátit do sobě známých končin, hlásit ke své minulosti, měli potíže s dokumenty a vraceli se do úplně jiného prostředí, než z jakého byli vypuzeni, do prostředí s již zcela odlišným hodnotovým žebříčkem. Přitom útěk často znamenal útěk od již vybudované existence, postaveného domu a celkového hmotného zajištění. Mnozí uprchlíci se tak dočkali především rozčarování. To všechno byly vážné problémy v rovině mravní, psychologické i hmotné a vedly k tomu, že počet utečenců rychle klesal a mnozí se rychle a sami vraceli zpět do vyhnanství.

Část vyhnanců byla umístěna do budovaných průmyslových areálů na Uralu, v Kuzbassu a dalších oblastech. Specifikem jejich postavení bylo to, že neměli ve srovnání s ostatními budovateli vůbec žádná omezení. Sice přišli do zcela cizího prostředí velkých průmyslových staveb, ale tyto stavby řídil Stalin. Byli také uchráněni od přímých důsledků pozdější německé okupace. Když projevili schopnosti, mohli zaujmout i řídící funkce.

Ještě jedno objasnění ‚krutých komunistických represí‘. Jednou z obětí byl i jistý kulak Nikolaj Jelcin, který byl neúměrně potrestán vyhnanstvím do Sverdlovska, kde pracoval na stavbě továrny. Potom v této továrně i pracoval – jako brigadýr, tedy vedoucí. Jeho syn Boris Nikolajevič, byl samozřejmě také obětí komunistických represí, stal se předsedou městské organizace strany (komunistické!) a po stranickém žebříčku stoupala tato utiskovaná oběť represí výše a výše…

Boris Julin píše, že rozkulačování zasáhlo asi 3 milióny lidí, ale vydělalo na tom možností svého kariérního vzestupu několik desítek miliónů lidí a ostatní se zbavili hladu.

Součástí rozkulačování se stalo vyřizování si účtů mezi sousedy. Naprosto nepochybně k němu došlo ve velikém rozsahu. Místní funkcionáři totiž nepředvedli žádnou velkou slávu v oblasti řízení zemědělských prací, a bylo by iluzorní předpokládat, že by nějak vynikli v oblasti mravní. I dobrý hospodář dokáže přivřít očko, když jde o škodu souseda, a neschopa lepší nebude. Přitom mnoho místních mělo s kulaky a podkulačníky nevyřízené účty. Myslím, že ani není možné stanovit, kolik lidí bylo tímto způsobem neprávem poškozeno. Toho si museli být vědomi i představitelé samotné státní moci, včetně Stalina. Ovšem zájem překonat potravinovou krizi v dané chvíli přebil všechny tyto prohřešky, na jejichž nápravu prostě nezbývaly ani žádné síly, ani politická vůle. Ale to není nic nového, to je banálně mnohokrát opakovaná realita.

Ještě připomeňme ony trojky. Během rozkulačování je (proti vůli Stalina) zřejmě prosadil Kaganovič. Stalin alespoň trojky svázal omezením počtu případů, kterými se mohly zabývat.

zpět

---

diskuze