Zázraky ihned, nemožné na počkání 4 - Hladomor

zpět

27.03.2017

Hladomor

Trockij měl prostřednictvím svého strýčka Životovského velkou podporu největších zahraničních bankéřů a notně tento vliv využil, aby poškodil SSSR. Tlačil Sovětský svaz do pozice agrární země bez vlastního průmyslu. Na druhou stranu Trockij byl ve srovnání s těmi bankéři příliš malé pivo, takže správnější by bylo říci, že musel konat v jejich zájmu. Ale k tomu se dostaneme později. Vystupňovaná ‚zlatá blokáda‘ znemožnila provádět běžné nákupy jinak než za obilí. Vláda spoléhala, že vývoz vyrovná nákupy obilí v zemích, které ‚zlatou blokádu‘ nezavedly, chtěla obilí nakupovat například v Iránu1.

Léto 1931 bylo suché, a to pro sklizeň znamenalo další propad. Špatná byla i organizace zemědělských prací. Velmi negativně zapůsobil nedostatek tažných zvířat. Sklizeň byla asi o pětinu nižší než v roce 1930. Do velkých problémů se tentokrát dostaly i kolchozy. Příčinou bylo to, že sovětská vláda se pokusila trh řídit stejným způsobem, jako USA. Nakoupila od kolchozů obilí formou opcí, kolchozy tedy dostaly zálohu na příští úrodu a zavázaly se dodat obilí státu.

Vláda své závazky splnila, byť s problémy, ale s družstvy to bylo slabší. V řadě z nich vládl chaos a nasmlouvané obilí vůbec nebyla schopna vypěstovat. Proto se do kontraktů zařadilo obilí určené pro rolníky a na sadbu. Ale ani to nestačilo a výpadek dodávek části kolchozů se výkupní organizace rozhodly řešit tím, že ostatním kolchozům zvedli plán výkupu. Bez obilí zůstali všichni! Ministerstvo zemědělství to nijak neřešilo, ani žádný problém nehlásilo. Tím se zadělalo na ještě horší další rok.

Kromě toho se samozřejmě nepodařilo naplnit výkup skotu. Skot prostě nebyl. Existovaly i případy, kdy předáci podepsali kontrakty bez souhlasu kolchozníků a ti odmítli zvířata vydat. Byly i jiné důvody, například nějaké to všimné, dobrá vodička, nebo tvrdší pěsti, někdy i zbraně. Kromě dalšího se zřejmě již v roce 1930 někde objevila snaha zabránit porážkám formálním výkupem, ale pro zmatek se to stalo zdrojem dalších problémů. Občas se do vedení kolchozů dostali kulaci, to potom například výplaty přestaly odpovídat výkazům práce, nebo začali z kolchozů vyhazovat chudé rolníky.

Kuriozitou je číst o pětičlenné stranické organizaci, z nichž čtyři byli dobrovolníci ‚bílé‘ armády. Ještě lepší je kolchoz pojmenovaný Cesta Iljiče se čtyřmi kulaky, synem poměščika a synem jáhena, kde je předsedou člověk vyloučený z VKS(b) – a tato partička se úspěšně věnuje ‚likvidaci zásob škodlivého alkoholu‘2 … Ale ano, ono kulakům ani nic jiného nezbylo a aby netřeli bídu, také již do kolchozů vyrazili. Zjednodušeně lze říci, že kolchozníci udělali tu pitomost, že je jako ‚zkušené hospodáře‘ vzali. Ovšem starého psa novým kouskům nenaučíš, takže většinou na to tvrdě doplatili.

Ani organizace, zajišťující zásobování a výkup, nepracovaly, jak by měly. Docházelo k dodávkám nepotřebné techniky i neschopnost provádět výkup. Anebo byl výkup proveden – a obilí se nechalo shnít na hromadách, protože nebylo čím ho odvézt. Mimo jiné například i proto, že přes výslovný zákaz se výkupní střediska zakládala zcela nesmyslně daleko od železnice, i když by rolníci neměli problém obilí přivézt na nádraží …

Tehdejší SSSR měl jen minimum velkých sýpek. Sýpky byly původně ve vlastnictví poměščiků, později kulaků a nyní snad částečně pod kontrolou agilních stranických pistolníků, kteří pocházeli z chudých rolníků a vší silou chtěli bídu ukončit. Že nagan není vhodným pomocníkem správného hospodáře, nechápali. Kromě toho si nechtěli dobré bydlo kazit tím, že by v blátě a dešti objížděli kolchozy a průběžně dozírali na situaci (stejně většinou nerozuměli tomu, co je potřeba), ani si kazit jméno tím, že by přiznali chyby a po splnění státních dodávek nezbylo obilí pro vlastní spotřebu a osev v příštím roce. A možná jen poslouchali Trockého …


Přiznejme si, že tak pestrý obrázek asi těžko kdo čekal. Každý hájil jen svoje zájmy a neohlížel se na ostatní. Také se již blíží vyvrcholení. Celá ta strakatá omáčka se brzy rozvaří a po ní zůstane cosi úplně jiného. Ale v tuto chvíli ještě stále působí ohromné síly a strašlivé spodní proudy a dělí tento lid do několika naprosto nesmiřitelných táborů. Vír událostí ještě mnoho lidí strhne do hlubin …


V roce 1932 se změnila pravidla výkupu. Z opcí sešlo, namísto toho se uzavíraly kontrakty na osetou plochu. Ministerstvo zemědělství dokonce vydalo vzorovou smlouvu, ale ta stála za starou bačkoru. Bohužel se podle ní uzavřela spousta smluv. To se ale týkalo pouze ‚třídně blízkých‘ kolchozníků a středních rolníků. Kulaci měli tvrdě předepsané dodávky.

Jedním problémem ‚vzorové‘ smlouvy byla poněkud gumová ‚předpokládaná výměra‘. Dalším ‚průměrné výnosy‘. Nelze vynechat ani sankce, které byly asymetrické. Ve vzorové smlouvě byly jasně stanovené sankce za neplnění dodávek, ale pozdní platby penalizovány nebyly. Mnozí vykukové ve výkupu této slabosti využili a peníze, které měli odeslat družstvům jako platby za obilí, prostě ‚investovali‘ podle svých zájmů. (Pamatujme si to, za chvíli nás jistě napadne ještě jiné vysvětlení.) Zakopaný pes nebyl tehdejšímu průměrnému předsedovi družstva zřejmý a z toho pocházelo další zbytečné navýšení dodávek.

Už víme, že koní a tažného dobytka bylo po roce 1931 velmi málo. Traktorů v té době také. Proto se osevní plochy snížily. Nebylo prostě, čím orat. Oznámit to ‚nahoru‘, znamenalo zahrávat si se ztrátou stranické legitimace. A když se na to přijde? Tak se tím pak budeme zabývat. Kdyby jenom to. Po předchozím roce mnohde neexistovalo osivo (buď je snědli, nebo prodali), přitom mnohé bylo pořízeno na státní úvěr, a tak se o tom raději nemluvilo. Spisovatel M. Šolochov (autor knih o ruském venkově) Stalinovi doložil, že v jeho rodném okrese se na hektar vyselo v průměru o 40% obilí méně, než se mělo. Takže to znamená, že dodávky obilí se stanovily správně na základě nesprávných údajů. Najednou bylo zapotřebí ne třetina úrody na státní dodávky, ale i více než polovina. Místní potentáti včas neoznámili problémy roku 1931, a tak sami strčili hlavy do oprátek.

Dalším faktorem se stala ‚neviditelná ruka trhu‘. Ještě na jaře 1932 měly kolchozy právo přebytky prodávat na trhu. Zde se ceny pohybovaly výše, než ve státním výkupu. Kolchozy na trh dodávaly velké množství zboží. Proto bylo pro kolchozy bylo výhodné, aby vykázaly nízké výnosy a přebytky prodaly. Podobně i samotní rolníci. Jimi prodávané obilí mělo přitom často původ na kolchozních a sovchozních polích … Když si předáci stěžovali na nízké výnosy, nebylo vůbec jasné, jestli to je skutečnost, nebo to bylo rozkradeno, anebo jen na účet státních dodávek prodali obilí na volném trhu.

Protože státní dodávky vycházely z předpokládané výměry a odhadovaného výnosu, bylo důležité stanovit nějaký předpokládaný výnos. Sovětská vláda za tím účelem zřídila několik institucí, které se měly navzájem kontrolovat. Ovšem fakticky, za řádného přispění samotných rolníků, se stanovení výnosů stalo prakticky neřešitelným problémem.

Ještě jsme vynechali myši a plevel! Pole jak ementál, 70 myší na kubík plev … Jen poznámka Prudnikové, že občas nebylo jasné, co se na polích pěstuje. Zemědělské plodiny, nebo plevel? Agrotechnika raných družstev byla tragická. Již následující rok se osivo začalo pečlivě čistit, ale to přinese úrodu až příští rok …

Je ještě něco, odkud by mohl vykouknout problém? No samozřejmě. Dosud jsme nemluvili o samotné sklizni. Tehdy nebyly kombajny, z kterých se zrno sypalo rovnou na auta a odtud se přímo sváželo do sil. Obilí se posekalo, nechalo dojít na hromadách, svezlo se a mlátilo. Spousta možností, kde se obilí mohlo ztratit. A také se ztrácelo. I ‚ztrácelo‘.


Tento rok prostě vedle dalších problémů vyvrcholil pasívní odpor rolníků k reformě, který měl až povahu sabotáží. Leckde se pracovalo jen ‚naoko‘. Další problém spočíval v tom, že se pracovalo postaru, jenomže velkovýroba vyžadovala zcela jiný přístup! Tento rok třetina, ale možná až polovina obilí, do sýpek nedošla. Kolik z něj bylo ukradeno, také nikdo neví. Rolníci i kolchozy se pokusili vrátit se ke starému ideálu neplatit daně i tím, že prostě neosejí a nevypěstují. Ale vždy platilo, že ‚jak sklidíš, tak budeš žít‘. I dříve byly velké ztráty, jenže v malých rozměrech zůstávaly omezené na drobného rolníka. Velká hospodářství kladou jiné nároky na agrotechniku, dodržení lhůt, organizaci práce i disciplínu. Je ještě jedna závislost. Čím více se v organizaci kolchozů činili ti, kteří si instrukce vykládali po svém, tím byly ztráty větší. Zároveň v těchto případech bylo nejčastější vystupování rolníků z kolchozů a pády celých kolchozů. Bylo to prostě strašné. Ale ještě jedna zajímavost. Tam, kde se vedení chytlo za nos a začalo se trochu starat, rolníci se do kolchozů rychle vraceli. Cítili, že přes veškeré problémy jsou kolchozy dobrým řešením a pojem ‚hospodář na svém‘ již netáhl.


Zkusme se konkrétněji podívat na to, kolik vlastně v době hladomoru bylo na Ukrajině jídla? Základem je obilí. Prudnikova s Čigirinem uvádějí tabulku (původní tabulka přepočítána na milióny tun):


rok

1930

1931

1932

1933

hrubá sklizeň

23,5

18,0

15,0

23,1

výkup a rekvizice

8,0

7,1

4,2

5,2

podíl výkupu a rekvizicí

34%

39%

28%

22%

zůstalo na venkově

15,5

11,0

10,9

18,0


Těch jedenáct miliónu tun je nějakých 350 kilogramů obilí na osobu, tedy necelý kilogram na den. To je přibližně o polovinu více, než bylo za druhé světové války, kdy žádný hladomor nenastal. Ve skutečnosti bylo obilí ještě více, protože výkup se využíval pro zásobování měst. Opravdu zvláštní hladomor. Kam zmizelo obilí?

Ale pojďme dál. Nejen obilím živ je člověk. Máme i maso. Na Ukrajině bylo začátkem roku 1932 zhruba pět miliónů kusů dobytka. Během hladomoru se počet dobytka snížil jen o zhruba jeden a čtvrt miliónu kusů. No, kdyby tam byl opravdu hlad, snědlo by se skoro všechno!

Kromě toho na Ukrajině existovala řada podniků zabývajících se lovem ryb. Ostatně Azovské moře bylo v té době největším ‚rybníkem‘ světa. Velké, mělké a velmi bohaté na ryby. Ukrajinská vláda v roce 1932 zakázala ukrajinským rybářům uzavřít dohodu s celosvazovou organizací ‚Glavryba‘, aby se výlov dostával pouze na ukrajinský trh. Celkem to bylo asi 170 000 tun ryb ročně. Proto v těchto letech na celém pobřeží moře, bez ohledu na konfiskace, nikdy hlad nenastal. To jsme uvedli pouze rybolov na moři, vedle toho existovaly řeky a rybníky, které ročně dávaly více než 20 000 tun ryb.

K tomu je nutno přičíst více než 40 000 tun ryb krymského rybářství, které dostalo koncem roku 1932 pokyn veškerý výlov nasměrovat na Ukrajinu v rámci snahy omezit na Ukrajině hlad. Vedle nijak nespecifikovaného soukromého rybolovu to je ohromné množství. Hladomor se stává ještě podivnější.


Předsedové družstev sténali, aby se jim snížil předepsaný objem dodávek. Ten se však často zvyšoval, dokonce na několikanásobek. Ale proč potom došlo celkově k poklesu výkupu? Lidé jsou si rovni, ale někteří si jsou rovnější? Přihořívá! Svodky OGPU byly plné informací o zatajení úrody, k čemuž mohlo dojít pouze za ‚srdečného‘ souhlasu vyšších orgánů. Někdo z černého obilí přišel k balíku, jiný obilí musel dodat! Hoří!

‚Srdečný‘ souhlas! ‚Víte, ty vyšší orgány se také musí krmit! Dovezte jim pár fůr obilí mimo dodávky jako doplňkové zásobování. Když nedovezete, nedivte se, až vám přijde příkaz navýšit dodávky. Nesplníte, přijdou nic netušící nabuzení úderní komsomolci a vyberou vás do dna! Ta saň sahala vysoko, protože i vyšší stranické orgány to schvalovaly a na lidových komisariátech se v době největšího hladu roztáčely velké peníze. Mimo jiné i ze zvláštního zásobování …

Při vyšetřování vycházely najevo fantastické historky kovaných straníků, nikterak to stydlivých zlodějů! Tady máme kandidáty na ‚nevinné‘ odsouzence k smrti. Počkejte jen pár let! Nyní za těmito lidmi vyrůstaly řady hrobů.


Na venkově a v malých městech na východě SSSR nastává v zimě roku 1932 hlad. Poslové špatných zpráv nejsou žádoucí, proto se o situaci ‚nahoru‘ nereferuje a celý problém, aniž by se podnikaly kroky k vyřešení, zůstává uzavřen na ministerstvu zemědělství a nižších správních úrovních. Zatím to není přímo hladomor!

Když se problémy zamlčují a neřeší, přicházejí další. I v tomto případě měly špatné zprávy pokračování. Přidalo se počasí. V zimě roku 1932 pomrzly ve velkém ozimy a v létě přišlo sucho. Organizace zemědělských prací zůstala špatná a z toho, bez ohledu na slabou úrodu, vyplývaly velké ztráty. Sklizeň v roce 1932 byla ještě asi o třetinu nižší, než v roce 1931. Na podzim 1932 v mnoha oblastech SSSR začali ve velkém umírat lidé. Po obvyklých silných prohlášeních místních funkcionářů přichází zjištění, že král je nahý, ministerstvo zemědělství funguje pod psa, zatímco zubatá má žeň. Situace se vyhrotila natolik rychle, že se nepodařilo zajistit včas kompenzační nákupy v zahraničí. Vláda za dané situace pouze zredukovala výkup i vývoz3, ovšem oheň již byl na střeše.

Někteří z hladovějících venkovanů zkusili odejít do měst. Jenomže tam již potraviny byly pouze na lístky, které neměli. Práci většinou v tuto chvíli neměli šanci najít, bylo jich příliš mnoho. A neměli již sil vrátit se na venkov. A tak nezbylo než krást a nakonec pomrznout na ulicích … Místní správa proto zakázala venkovanům opouštět svoje vesnice, kde měli přece jenom nějakou šanci přežít. Kruté, ale jiné řešení prostě nebylo. Ve městech pouze zvyšovali kriminalitu a epidemie. S tím souvisely další zajímavosti. Většina z těch, kdo venkov opustili, byli samostatní rolníci, ne kolchozníci. OGPU také odhalilo organizované skupiny, které lidi k výjezdu vyzývaly. Zajímavě vypadaly výslechy zatčených. Z nich vyplývalo, že rolníci vědí, že hlad je lokální. Proto také vyjížděli a nechtěli se vracet. Cítili, že hladomor je organizovaný. Byl i další druh výpovědi. Například: „Teď máme jedinou možnost – vstoupit do kolchozu a začít pořádně pracovat …“ „Toto se již dávno mělo stát, protože se hodně kolchozníků i samostatných rolníků přeměnilo na parazity.“ Většinu zatčených dopravili na venkov, ale kdo chtěl, zůstal ve městech … (!)4

Hrozivé byly osudy dětí. Sirotčince byly přeplněné, denně na nádražích na místa příjmu přicházelo až 500 dětí …


Je zajímavé, že jakmile hladomor nastal, ‚zlatá blokáda‘ tak nějak sama od sebe zmizela. Vyspělé západní státy nechtěly, aby byly jakkoliv s hladomorem spojovány, proto zcela potichu sankce zrušily a začaly hledat jiný způsob, jak se ‚strašáku socializmu‘ zbavit. Čirou náhodou v roce 1933 přichází v Německu k moci jistý desátník s nacvičenými patetickými gesty, který otevřeně mluvil o svých cílech na východě. Ano, je to Hitler!

Co se týče běžně uváděných čísel, asi se jim nedá příliš věřit, protože během následující války bylo poničeno hodně matrik. Za ještě ničivější považuji dobu Chruščovovy vlády. Chruščov patřil do party těch nejhorších organizátorů kolektivizace, žvanilů, které lze charakterizovat naprostou absencí uvážlivostí. Navíc, na co sáhl, to zkazil. Tito lidé po Stalinově smrti věnovali hodně úsilí, aby zakryli svoje vlastní skutky let předcházejících, především z doby kolektivizace. (Osobní výhoda Chruščova byla v tom, že si prostě nepamatoval, co řekl a co udělal včera, natož před několika lety.) Wikipedie uvádí 2 až 8 miliónů mrtvých v celém SSSR5. Toto číslo je uvedeno bez jakýchkoliv podrobností a rozkladu, a mám dojem, že je pouze jakýmsi odhadem, postaveným na základě dalších pramenů. Ty většinou pocházejí z Chruščovovy doby. Jenomže lidé okolo Chruščova jednak bagatelizovali svoje zločiny, jednak zveličovali ‚zločiny‘ Stalina, tedy přesněji řečeno vlastně svoje zločiny, které na Stalina hodili. Vedle toho je ale dobré připomenout, že se uvádějí i výrazně nižší čísla. Kupříkladu Axell, podobně jako Prudnikova6 (s odkazem na zdroje z 30. let 20. století) uvádějí odhad počtu obětí hladu asi na jeden milión.

Na výše uvedené stránce wikipédie se také píše, že v Povolží komise vedená Postyševem nechala konfiskovat obilí kolchozníků a že zle se na vývoji situace na Ukrajině podepsali i Molotov a Kaganovič, tedy lidé z blízkého okolí Stalina. Určitá Stalinova vina zde jistě existuje, ovšem myslím, že v poněkud jiné rovině. Rozebereme ji později.

Vážným problémem stanovení počtu obětí hladomoru ovšem je skutečnost, že současně s hladomorem probíhalo i rozkulačování, přičemž velká většina zdrojů nijak nerozebírá jeho dopad na počty zemřelých. Zatím zůstaňme u samotného hladomoru.

Ukrajinské intermezzo

Když se řekne slovo Rus, spoustu lidí napadne slovo vodka. To je klasická asociace. A v tomto směru to zatím vypadá dost slabě. Tak to rychle napravíme.

Samozřejmě, že palírny na Ukrajině existovaly, vždyť nějaký ten stakan vodky je pro mnohé borce něco jako plný prs pro kojence. A v této strašné době, ne že by hladoví jednotlivci, ale i tisícičlenné tlupy pořádaly na palírny organizované nájezdy7. Ve velkém odnášeli hromady kukuřice a obilí. Že by opravdu boj s hladem? Nenechte se mýlit, to nebyly hladové kraje!

Kdo to organizoval? Kulaci tam nechyběli, samozřejmě, měli přece nepominutelné zkušenosti, ale upřímně řečeno, oni neovládali masy, nejvýše pár podkulačníků. Organizátory nájezdů byli předsedové družstev a členové venkovských sovětů. Fantastické dýchánky!

Rabování dosáhlo takového rozsahu, že Stalin vyslovil v dopise tajemníkovi VKS(b) Ukrajiny Kosiorovi znepokojení nad tím, že v některých místech Ukrajiny přestala existovat státní moc.


Objevilo se i další kouzlo. V této hladové době se na Ukrajině mlelo více obilí, než v předchozím roce a navíc vznikla řada tajných mlýnů. Nejvíce tam, kde byl největší hlad. Týkalo se to především odesské, dněpropetrovské, vinické a charkovské oblastí. Odkud pocházelo obilí a kam se ztrácela mouka?

Podobně dopadla prověrka OGPU v pekárnách. I zde se ztrácelo velké množství mouky a pekl se chléb hodně pochybné kvality. Lidé samozřejmě nadávali na bolševiky. Ovšem výsledek byl opět jednoznačný: ačkoliv obilí je dost, používají se náhražky a někde mizí ohromné množství potravin. Kam se ztrácejí?


Již před nějakou dobou se nám z obzoru ztratili ‚nepmani‘ – slavní spekulanti let dvacátých. Část z nich si pobyla ve vězeních, část se uchýlila do měst, kam také ‚dovandrovali‘ propuštění. Do čeho se asi pustili? Prodavači v obchodech … skvělý prostředek, jak ‚černé‘ potraviny dostat do oběhu. Vznikla nová síť zajišťující redistribuci rozkradených potravin, která končila v obchodech dělnických čtvrtí s velkým počtem obyvatelstva, trvalými příjmy, a tedy velkou spotřebou zboží.

Takže se tedy nic nestalo! Vždyť to byly sovětské potraviny, které snědli sovětští lidé! Jen někde jinde … Jisté kapsy se při tom nafoukly – a spousta lidí zemřela!

Ale ani teď jsme neskončili. Neúroda nezasáhla pouze sovětské kolchozní výkazy. Týkala se celého širého okolí. Podívejme se na sklizeň pšenice v jiných zemích (přepočítáno na milióny tun, viz kniha Мифология «голодомора»):


rok

1931

1932

1933

Bulharsko

1,74

1,31

1,51

Maďarsko

1,97

1,75

2,62

Rumunsko

3,68

1,51

3,24

Turecko

2,86

1,88

2,67

Jugoslávie

2,69

1,45

2,63


V roce 1932 je zjevný propad. Tyto státy samozřejmě snížily vývoz, ovšem i tak měly v roce 1932 deficit asi 3 milióny tun pšenice. Nejhůře je na tom Rumunsko. A to je z Ukrajiny co by kamenem dohodil! Noční plavba běžné rybářské lodi tam i zpět a 6-10 tun obilí se dobře prodá. Prudniková s Čigirinem také upozorňují na vzpomínky rybářů, že tehdy úřady zabavovaly lodě. Asi proto, aby rybáři nevozili kontraband, anebo … co s těmi loděmi dělali?


Ale podle klasických pověr ‚Stalin trpěl stihomamem ze špiónů‘.

Západní vane vítr

V občanské válce zvítězili rudí. Jako správní velkorysí vítězové občanské války amnestovali poražené: bílé, růžové, zelené i černé. Mnozí z nich takovou možnost využili, mnozí ovšem ne a odešli do ciziny. A tam přemýšleli o revanši. Za tím účelem založili i organizace, které začaly vyhlížet a připravovat podmínky vhodné k návratu.

Nyní to vypadalo velmi nadějně. Bývalí ruští průmyslníci soustředění v Paříži v organizaci Torgprom na předložené návrhy kývli souhlasně hlavou a vytáhli peněženky. Peníze putovaly do Polska a odtud do polské diplomatické mise do Moskvy. A jaké to byly návrhy? Poměrně prosté. V Sovětském svazu se zhoršovalo zásobování. Tak tomu pomůžeme, a to už nedá moc práce, aby se obyvatelstvo rozzlobilo a svrhlo tu prokletou bolševickou vládu. Potom se vrátíme a nastolíme pořádek podle svých představ!

Vedle Polska se zřejmě angažovala i Francie, která měla své zájmy v Černomoří. Cílem byly úrodné oblasti Ukrajiny a severního Podkavkazí. Další zájemci jsou zřejmí: Rumunsko a Německo. Vyvolá se nespokojenost a pod hesly hájení lidských práv se během ‚oranžové‘ revoluce svrhne nenáviděný režim, Ukrajina se odtrhne od Ruska, dobrosrdečný Západ začne tleskat a NATO tam pošle své poradce, aby naučili Ukrajince bojovat s ruskou hrozbou … pardon, teď jsem o pár desetiletí předešel!

Diverzi na území Ukrajiny rozvíjelo především Polsko s cílem destabilizovat situaci a v příhodný okamžik Ukrajinu přímo anektovat. Že v takový okamžik pošle k čertu bílou emigraci, bylo jasné, ale ti hoši mohou mezitím udělat nějakou tu šikovnou prácičku! Podobně se snažili i Rumuni.


Na Ukrajinu byli vysláni komisaři ukrajinských nacionalistů, aby rozpoutali teror proti komunistům. OGPU na to přišla a začala rozkrývat rozsáhlé diverzní sítě. Kromě toho přes veškeré povzbuzování, obyvatelstvo Ukrajiny na nějaké svržení ‚zlých‘ bolševiků nebylo vůbec žhavé. Tak se sáhlo ke spolehlivému prostředku. Není lepší způsob, jak vzbouřit lid, než nechat jej o hladu! Najednou sem zapadá i to zakrytí obilných děr v Rumunsku a Turecku!


Takže do jakých projektů průmyslníci investovali? Bylo jich asi víc, ale podstatné byly dva.

Prvním byla ‚investice‘ do veterinární služby. Vznikla síť, která místo, aby se starala o zdraví zvířat, šířila nemoci a naopak zdravá zvířata veterináři nechali utrácet. Dokonce na farmaceutických závodech SSSR vyráběli falešné vakcíny, které potom distribuovali. Tento spolek zavedl v Sovětském svazu chov infikovaných kuřat, a ta se distribuovala do drůbežáren. Dalším cílem bylo omezení počtu tažných zvířat, tím ztížit zemědělské práce a omezit dostupnost masa na trhu. Vypadá to, že ‚netroškařili‘ a jejich dílem byly velké epidemie koní, což se veterináři snažili svalovat na přetížení zvířat v kolchozech.

Druhou investicí se staly STS. Nedostatek náhradních dílů s ohledem na jakoby nesmyslnou distribuci, vykonal své. Kromě toho, aby traktory vyjely, potřebovaly i olej a naftu. Byla spousta způsobů, jak zajistit výpadky.

Už víte, odkud vzešla slavná a často uváděná stalinská ‚špiónománie‘? Ta se také narodila na hrobech hladem zemřelých!

V obou případech značnou část špinavé práce provedla místní inteligence. Doktoři, inženýři, ekonomové a úředníci. Pozdější rehabilitace těchto ‚nevinných obětí stalinských represí‘ tak vyvolává podivné asociace. I oni mají velkou vinu na hladomoru.


Jenomže u emigrantů a inteligence neskončíme.

Hladomor podruhé

Tak v tuto chvíli bychom už měli přibližně vědět, co se stalo. Kostra událostí je sice dosti složitá, ale vypadá srozumitelně. Ale ještě jsme neskončili. Dosud jsme vlastně neviděli žádná rozumná čísla, ani statistické údaje. Sice již můžeme konstatovat, že tento hladomor zřejmě nepřesáhl rozměry hladomorů konce 19. a začátku 20. století, ale rozpětí čísel je velké. Jak velká část obilí zůstávala na venkově a jak velká část odcházela pryč? Vcelku se vyjasnila pozice kulaků, rudé šlechty a emigace, ale je to všechno? Nejasné jsou počty obětí a rozsah hladomoru.

V Sovětském svazu sběr statistických dat provádělo Центральное управление народно-хозяйственного учета Госплана СССР. Podle něho na Ukrajině v letech 1932-1933 zemřelo celkem asi 2,5 miliónu lidí. Z toho mimořádná úmrtnost činila přibližně 1,5 miliónu lidí. Se započtením oficiálně uvedené statistické chyby vychází počet mimořádných úmrtí v rozsahu 1,2 až 1,8 miliónu. V tuto chvíli vypadají odhady ze 30. let příliš nízké … Jako by těch bizarností na stránkách této knihy bylo málo: klasický hladomor, jak byl v Rusku běžný, obvykle začínal někdy v zimě a končil v květnu. Hladomor začínal v okamžiku, kdy docházelo obilí a končil ve chvíli, kdy se objevila možnost opatřit si další potravu, ať už na poli, lovem zvěře, nebo rybolovem. Jenomže tentokrát tomu průběh úmrtnosti neodpovídal. Jednak ve městech na trzích nějaký nedostatek obilí vidět nebyl, jednak úmrtnost dosáhla maxima až v červnu a držela se vysoko až do září (všechny údaje v tisících)8:



1932

1933

narození

zemřelí

narození

zemřelí

leden

94,3

39,5

46,3

47,3

únor

76,2

43,8

37,6

77,5

březen

75,1

54,0

36,0

162,6

duben

66,2

58,3

33,8

202,0

květen

66,0

61,3

36,0

280,5

červen

60,7

68,8

38,4

395,4

červenec

70,4

70,0

39,9

313,2

srpen

67,4

62,7

49,4

132,6

září

61,4

55,1

45,4

76,4

říjen

59,5

59,3

42,7

56,8

listopad

49,3

49,8

35,5

40,3

prosinec

41,5

45,5

29,6

45,7


Je jen několik možností, jak to vysvětlit. Může to být hlad (ale proč by měl trvat i s novou úrodou?), může to být válka (ale ta nebyla), anebo to může být nějaká epidemie. A Prudniková píše, že v té době nastala v SSSR nová pandemie malárie! Obyvatelstvo oslabené nedostatkem jídla napadla malárie ve své nejnebezpečnější podobě. Malárie dosáhla velkého rozšíření v době občanské války a po ní ustoupila. Další pandemie malárie v SSSR nastala začátkem 30. let. Největšího rozšíření dosáhla nemoc v roce 1934, tehdy však počet mrtvých byl výrazně nižší, než v předchozím ‚hladovém‘ roce. Proč – nevíme. Jen můžeme hádat, že v té době nebyl hlad a že sovětské zdravotnictví preventivní opatření (pro zajímavost: používal se postřik stojatých vod naftou) soustředilo na místa, kde se malárie projevila nejhůře. Kromě malárie se rozšířil i tyfus.

Hladomor zasáhl jen některá území. Kde tedy byl nejvážnější? V odesské, dněpropetrovské a charkovské oblasti. V menší míře na Donbasu a ve vinické oblasti, částečně v Malorusku a především v Novorusku a novoruských oblastech severního Podkavkazí.

Statistické údaje svědčí o dalších zajímavostech. Zatímco na Ukrajině se ‚ztratila‘ statistika úmrtí podle příčin, v ostatních částech SSSR se zachovala. A v té době na celém tom gigantickém území byl neobvykle vysoký podíl úmrtí na infekční nemoci a otravy z jídla, přičemž velký počet obětí představovaly malé děti. Lidé byli opuchlí, nikoliv atrofovaní. To pro obyčejný hlad není úplně typické. Spíše to vypadá na nějaké další problémy, nejspíše hromadnou otravu jídlem. V úvahu nepřipadá otrava masem (netýkala by se malých dětí) ani mlékem (byla by lokalizovaná). Zdrojem nemoci při takovém zasažení muselo být obilí, přesněji řečeno něco, co v něm být nemělo. Mohlo to způsobit plesnivé obilí. Ostatně hygienická a veterinární služba přesně v tomto tehdy viděla největší problém. Autoři uvádějí možný popis událostí:

Na jedné straně problém vznikl na straně kolchozníků, kteří nevynikali pracovitostí a malé podíly na výkonech družstva (člověkodny práce) a tedy i malé podíly na výnosech družstva9 ‚doháněli‘ tito lidé tak, že v noci navštívili kolchozní pole s kosou a ‚trošku‘ si přilepšili. S tímto obilím se moc na veřejnosti ukazovat nemohli, a proto se muselo okamžitě ukrýt. A syrové, nevětrané a nečištěné obilí rychle putovalo do silážních jam, kde se stejně rychle rozmnožily plísně. Na druhé straně podobný problém vznikl také v případech, kdy se družstva náhle rozpadla (důvody viz výše) a rolníci rychle zabírali úrodu bez ohledu na ostatní a neprovedli běžná sanační opatření. I v těchto případech se v zásobních jámách objevila plíseň. A další a asi největší problém představoval černý trh a černé mlýny bez jakékoliv veterinární kontroly.

Samotní rolníci si asi byli vědomi nebezpečí a tak se, pokud to šlo, konzumaci tohoto obilí vyhýbali. Ovšem nějak jim nedělalo problém nabídnout napadené obilí výkupu, podobně jako překupníkům pustit otrávenou mouku svými sítěmi do prodeje. (Vzpomeňme na naši metanolovou aféru z roku 2012. To bylo přece úplně stejné, jen v daleko menším měřítku …)

Kromě toho ovšem v době bídy města organizovala zásobovací oddíly drancující venkov. Městská mládež, která se tomu nejvíce věnovala, neměla ponětí o nebezpečnosti plísní. Podobně úplatní funkcionáři, organizátoři rekvizicí, křiklouni, jinak také formující se rudá šlechta, získali v době hladu vrch, přebili sanitární opatření a namazali si kapsu. I na ně dojde …


Konečně to můžeme shrnout: Ruské zemědělství se svojí staletou zaostalostí se stalo jevištěm, na kterém se kulaci, ve snaze zachovat svoje privilegované postavení, začali přetahovat s bolševiky. To využila ruská emigrace, západní tajné služby a Trockij. Všichni dohromady se snažili vyvolat hlad a následné povstání proti bolševikům. Při tom všem se ke spekulacím na trhu nechala zlákat i část bolševických funkcionářů. Vhodné prostředí vytvořila slabá úroda v Rumunsku a Turecku, kam volný trh jako černá díra vysál obilí, aby na druhou stranu mimo jakoukoliv kontrolu do obchodní sítě vrhl velké množství obilí plesnivého. Za této situace lidé oslabení nedostatkem potravin snadno podléhali otravám. Do toho si svoji daň vybrala malárie a tyfus.

Fakticky lze také říci, že rolníci přes veškerou podporu bolševiků a státní investice, které šly v jejich prospěch, v tuto chvíli zklamali a velkou měrou se podíleli na rozkradení plně vyhovující úrody.

Jsem opravdu rád, že v této špinavé historii nefiguruje Československo. I když ne až tak úplně. V Praze byla tehdy centrála Rolnické strany práce …

A ven z maléru

Zubatá byla strašlivou záležitostí, a tak se okamžitě začalo pracovat na nápravě. Ještě v roce 1932 začíná čistka na ministerstvu zemědělství a mění se organizace státního výkupu. O něco později je odvolán ministr zemědělství J. A. Jakovlev. Pro něj, jako pro mnoho jemu podobných, platí pořekadlo: ‚Kdo s čím zachází, tím také schází.‘ O několik let později končí na popravišti. Zcela po právu. Mrtvých za ním zůstalo dost.

A došlo k dalším změnám. Stalin v nevýznamné technické funkci generálního tajemníka ÚV VKS(b) převzal do přímé podřízenosti zemědělství: řízení kolchozů a traktorových stanic. Skoro se chce říci, že jako by se kouzelným proutkem švihlo … Úroda roku 1933 byla vlastně dobrá, potíže se sklizní kupodivu nenastaly, zásobování potravinami v celém SSSR najednou probíhalo bez jakýchkoliv problémů a v roce 1934 byly zrušeny potravinové lístky. Krize skončila a v následujících letech, přestože se střídaly roky dobré a špatné, již hlad nenastal. Vedle všeobecného nadšení ze stalinské ústavy to byla hlavní opora Stalinova prohlášení „Žije se lépe, žije se veseleji“.


Pojďme to vzít trochu podrobněji, ono to v tuto chvíli ještě tak radostné nebude. Ta špína se teprve musí smýt a zatím ještě není úplně zřejmé, kde ji hledat. V prvé řadě byl vydán zákaz obchodování s obilím v okresech, ve kterých nebyl splněn plán státních dodávek. Obilí, které se objevilo na trhu podléhalo konfiskaci. Dalším opatřením byly ‚černé desky‘. Pokud se vesnice dostala na tento seznam (tedy neplnila dodávky do výkupu), byly z ní staženy státní a družstevní obchody a úvěry. Nikdo jim sice nebránil nakupovat zboží, ale k zásobování zbýval jen volný trh – za úplně jiné ceny.

Samozřejmě se mobilizovaly zdroje, které se vzhledem k naprosté bídě musely vytvořit dodatečnými dodávkami z obcí, kde hlad nenastal. Vlastní ukrajinské rezervy byly již začátkem roku 1933 zcela prázdné, proto se rychle uvolnily rezervy svazové. Z narychlo mobilizovaných zdrojů se v následných měsících, za velmi napjaté potravinové situace v celém Sovětském svazu, odeslalo na Ukrajinu přes 200 000 tun obilí, nepočítaje ohromné množství osiva a dalších potravin. Hladovějící dostávali potravinovou pomoc, ovšem požadovaly se za to veřejně prospěšné práce, a to nejčastěji účast na budování meliorací.

Vyhledávaly se bezprizorné a hladové děti. Dostávaly jídlo přednostně a urychleně se pro ně vytvořil záchranný fond a vybudovala se celá síť výdejních míst. Ze záchranných fondů se ve školách krmily všechny děti. Všechny záchranné služby byly těžce přetížené, protože jenom v Charkovské oblasti v květnu bylo přes 50 000 bezprizorných dětí a o měsíc později již 100 000, navíc často zasažených skvrnitým tyfem, který roznášely do přeplněných dětských domovů. Proto se dětem vyčleňovala kasárna, městské kluby a další možné budovy. Se stravováním to bylo velmi těžké, ale žádné z dětí na ulicích nezůstalo.

Pro řešení akutních problémů byly sestavené zplnomocněné, představte si, ‚trojky‘. Na okresní úrovni to byli: předseda VKS(b), předseda výkonného výboru a náčelník OGPU. Tam to bylo v pořádku. Vůbec, vypadá to tak, že ačkoliv Dzeržinskij byl již několik let po smrti, OGPU dosud drželo čistý štít a garantovalo dobrou práci. Většina svědectví té doby pochází totiž odtud. Horší to bylo na venkově, kde ‚trojky‘ vytvářeli předseda vesnického sovětu, předseda stranické buňky a předseda kolchozu. Problém byl v tom, že přesně tito funkcionáři nesli zodpovědnost za velkou část problémů.

Jenomže nebyl čas hledat další lidi. Proto, ačkoliv zdroje uvolněné byly, místní chytráci to dokázali zaonačit podle svého. Nejhůře dopadly děti. Ke všem dalším podivnostem se ukrajinské svodky ztratily a dnes nemáme informace o distribuci pomoci na venkově. S jedinou výjimkou, z které vyplývá, že velká část pomoci se dostala těm, co ji nepotřebovali. Dochovala se však svědectví ze severního Podkavkazí a jsou prostě zrůdná. Někde se nikdo neuráčil na výzvu oznámit, kolik mají hladovějících, proto žádná pomoc nepřišla. Často se o pomoc hlásili lidé, kteří zásob měli dost. OGPU si stěžuje, že se ‚zapomíná‘ na samostatné rolníky. Nepochybujme o distribuci – ano, ztrácelo se toho dost, případně si pro potraviny nějak zapomněli přijet. Jindy se kupodivu rozdělilo jiné množství, než dorazilo. Ano, chápete to správně! Rozdělilo se méně. Vrcholem je zpráva, podle které byly potraviny pro sirotky vydány, ale jejich pěstouni, sami sytí, nechali děti hladovět. A během celé té doby se objevila řada zpráv o tom, že se na venkově nacházely další a další jámy s obilím, a že některé samozřejmě patřily těm, co dostali výpomoc … Surovost rolnického života v nejhorší podobě. Ale za to Moskva a jmenovitě Stalin opravdu nemohli.


Nařízením Politbyra čistka začíná také na venkově. Cílem je vyměnit členy stávajících vesnických sovětů a funkcionáře družstev za lidi nespojené s kulaky. Naneštěstí na venkově číst a psát uměli často pouze oni, a proto funkce získávali. To jsou i bývalí bílí, petljurovci a eseři. Na hladomoru měli příliš velký podíl. Před soud je postavena řada stranických funkcionářů a Politbyro pro ně žádá vysoké tresty.

A pozor přichází bomba! Politbyro upozorňuje na násilnou ukrajinizaci, jako jednu z příčin hladomoru! Zajímavé. Ještě lepší je pokračování, že ukrajinizace probíhala masivně i na severním Podkavkazí a protože si to místní neuvědomili, stihl je hladomor. Podobná situace byla i v černozemním Rusku. Nápravná opatření zahrnují zastavení násilné ukrajinizace a obnovu používání ruštiny v úřadech, novinách, časopisech i školách, stejně jako i výměnu zodpovědných pracovníků! Vzpomeňme, že hladomorem bylo zasaženo především Novorusko. Stalin si asi teprve teď uvědomil, jakou veš do kožichu si nasadil v důsledku toho, že na Ukrajině hned zkraje neudělal pořádek10.

Přímo tragikomicky působí několik skutečností. Především pomoc ukrajinskému hladomoru musela přijít až z Moskvy. Místní úřady nejen zjevně nebyly schopné problém řešit, ale ani neměly přehled o místech, kde hlad je a kde není. Proto také následky dosáhly takového rozsahu. Že ukrajinští hodnostáři neznali rozsah hladu a neprovedli přesun obilí tam, kde ho bylo potřeba, je přitom ten lepší pohled na události. Pravděpodobnější scénář se opravdu zakládá na tom, že charismatický N. Skripnik11 se prosadil na Ukrajině s podmínkou, že bude krýt řadu nacionalistů (spíše fašistů), kteří svoji pozornost řídili především ‚národnostní otázkou‘. Způsobit hladomor v nepoddajných částech Novoruska pro ně nebyl problém. Jednak tím lámali odpor proti ukrajinizaci, jednak, nadávaje na Moskvu brečeli na hrobě svých vlastních obětí a navíc si namazali kapsu spekulacemi a černým vývozem. Samotný Skripnik příliš netrpěl pochybnostmi o svém konání a jakákoliv nařčení odmítal. Vina dalších nebyla menší, Kosior a Čubar jsou další silné figury na politické šachovnici té doby. NKVD brzy začala jejich vinu vyšetřovat. Výsledky se ovšem dostavily teprve po pádu Jagody na začátku ‚velké čistky‘.

Samozřejmě se zatýkalo. 10 249 nejvážnějších případů soudilo přímo OGPU. Z těchto lidí bylo 3349 kulaků. Byli to zřejmě místní funkcionáři. V další skupině zatčených bylo 10 179 spekulantů, mezi kterými bylo dokonce 8323 kulaků a nepmanů. Teror proti těmto lidem prostě byl na jistotu. 8881 lidí bylo postaveno před soud za rozkládání kolchozů a agitování proti práci. Z nich čtvrtinu představovali ‚petljurovci‘ a ‚machnovci‘, tedy diverzanti z Polska a Rumunska. Předsedové družstev, členové představenstva i sovětů, účetní, brigadýři, zkrátka funkcionáři, a mezi nimi spousta kulaků, bílých, machnovců, růžových. Ten byl již souzen za znásilnění, další za zpronevěru, třetí za vraždu, čtvrtý byl dříve bandita – všichni v jednom družstvu! Zatýkala se i nacionalistická inteligence, za katrem skončily stovky vědců a publicistů, stejně jako asi tisícovka pracovníků organizací řídících kolchozy a zemědělské zásobování.


Je zajímavé, že ministerstvo zemědělství jako instituce zůstalo a zůstal i ministr, tentokrát M. A. Černov. Ve wikipédii se píše12, že „jeho účinkování spadalo do druhé pětiletky, kdy se posilovala materiálně technická základna kolchozního hospodaření a zvýšila se výkonnost zemědělství“. Neměl se špatně, důležitou práci za něj dělal někdo jiný, on jen sklízel chválu. No, tento pantáta ve skutečnosti skončil se svojí pozemskou poutí ještě o pár měsíců dříve než J. A. Jakovlev. Nedostatek práce prostě vede k nedobrým myšlenkám a nedobrým skutkům …

Hlavní změna proběhla uvnitř kolchozů. Týkala se především organizace a přípravy prací, ochrany majetku včetně úrody a také zaangažování lidí pro co nejlepší výsledky. Za tím účelem se začaly vyhlašovat soutěže. Výměnou vedení a tlakem z Moskvy byla propuštěna řada zbytečných funkcionářů a atmosféra na venkově se zcela změnila. Lidé začali vidět v práci smysl a vše šlo podstatně lépe.

Změnila se i pravidla státních dodávek. Nyní se pro družstva stanovily pevné dodávky (měly charakter daní) ve výši 310 kg na hektar, případně 250 kg pro hospodářství, která využívala STS. Úlevy pro STS souvisely s tím, že za služby STS se platilo úrodou, což se také považovalo za druh státních dodávek. V roce 1933 byl plán výkupu splněn ve všech republikách a oblastech a namísto plánovaného data 1. 1. 1934 byl naplněn již 20. 11. 1933. Navíc byl plán bez jakýchkoliv připomínek v průběhu sklizně zvýšen. Rolníci do výkupu dodali i velké množství obilí ze svých vlastních podílů, které nyní dosahovaly více, než tunu na družstevníka a byly proti předchozímu roku přibližně pětinásobné. Rolníci sice mohli obilí prodat na volném trhu, ale rychle si uvědomili, že výkup představuje velkého odběratele a nějaké to troškaření na tržnicích nedává smysl.

Přebytky na venkově byly ohromné a rychle začaly proměňovat samotný venkov: dřevěné chalupy se proměňovaly na zděné, budovala se infrastruktura kolchozů i společenská zařízení obcí a také se investovalo do inženýrských sítí. Teprve v tento okamžik, po úrodě roku 1933, se situace na venkově uklidnila a fakticky skončila občanská válka.


Ještě si uvědomme jednu věc. Družstva (ať už v jakékoliv podobě) zakládali rolníci a byli to pouze oni, kdo do družstev vkládali majetek. Družstevníci měli jisté úlevy na daních, ale to bylo vše. To znamená, že samotné združstevnění nic na bídě rolníků neměnilo. Kromě toho bylo také nutno vytvořit vědomí společného vlastnictví a společné práce. S proměnou situace na venkově rychle do kolchozů začali vstupovat i rolníci, kteří až dosud zůstávali samostatní. Viděli velmi dobře ohromnou prosperitu. I proto proběhla kolektivizace nakonec podstatně rychleji, než plánoval Stalin.

Na venkově se objevily velké státní investice v podobě traktorových stanic, ale fakticky pro rolníky a kolchozy tyto investice měly charakter placených zápůjček. Jak veliká ta investice byla? Začátkem roku 1929 sovětské zemědělství disponovalo 18 000 traktory a 2 kombajny. V roce 1933 už to bylo 148 000 traktorů a 14 000 kombajnů a v roce 1941 již 684 000 traktorů a 182 000 kombajnů. Bylo to hodně, ale přišlo to až v průběhu kolektivizace.

Během několika let došlo k radikální proměně venkova a již okolo roku 1935 se životní podmínky kolchozníků radikálně odlišovaly od podmínek dřívějších, ať už doby kolektivizace, doby NEP, nebo doby Ruského impéria. Prvně v dějinách ruský venkov nehladověl. Není špatné se podívat například na filmové dokumenty té doby. V dalších letech se proměna prohlubovala a okolo roku 1940 venkov nejen, že nehladověl, ale byl také vybaven výkonnou mechanizací, silně poklesl podíl těžké fyzické práce a i díky rychle budované zdravotnické službě klesala dětská úmrtnost a začala se prodlužovat průměrná délka života. Životní podmínky na venkově se podstatně vylepšily a byly fakticky příčinou zbožštění člověka, který to celé vymyslel, prosadil a dotáhl do zdárného konce. Tedy Stalina.

Pár čísel na závěr

Prudniková s Čigurinem pro zajímavost vyhledali v oficiálních statistických datech Ukrajiny výsledky sklizně oněch let. Čísla to jsou zajímavá (přepočteno na tisíce tun):


rok

1928

1932

1933

1934

1935

sklizeň zrnin

13 886

14 657

22 297

12 335

17 660

pšenice

3 342

3 094

8 411

3 946

6 734


V roce 1928 měla být dobrá úroda, zatímco v roce 1932 neúroda. Skutečná neúroda nastala teprve v roce 1934, ale to už není zaznamenán hladomor. I toto je jen dalším střípkem v mozaice, která tvrzení o zlém Stalinovi záměrně vyvolávajícím hladomor, mění na pouhopouhou nehoráznou lež.

Na závěr prosím čtenáře, aby okomentovali text knihy. Stačí jen heslovitě, co se líbilo, co ne, jaký zanechalo dojem, čemu nevěříte a čemu ano, kde je slabá argumentace a kde je třeba přímo nesprávná. Děkuji. J. Václavík

Poznámky

1Стариков Н.: Голодомор или золотая блокада, www.youtube.com/watch?v=9A_OzdyxBjc

2Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

3V roce 1931 činil vývoz obilí 5,2 miliónu tun a dovoz 172 tun. V roce 1932 se vyvezlo 486 tisíc tun a dovezlo 138 tisíc tun. Zrušily se všechny kontrakty s výjimkou těch, které se z politických důvodů považovaly za prioritní.

Viz Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

4Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

5ru.wikipedia.org/wiki/Голод_в_СССР_(1932—1933)

6Axell A.: Válka a Stalin očima sovětských generálů; Naše vojsko; 2005

Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

7Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

8Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

9Velkým problémem doby začátku kolektivizace byla absence vědomí o společném vlastnictví a o dělbě práce. To je zase ‚zákon o třech kláscích‘.

10V této knize se minimálně věnuji tomu, co v sovětských dějinách dostalo označení ‚nacionální úchylka‘. Tak jen upozorňuji, že zde máme její nejtragičtější dopad.

11Viz Stručné životopisy významných osobností.

12ru.wikipedia.org/wiki/Чернов,_Михаил_Александрович

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500