Zázraky ihned, nemožné na počkání 3 - Kolektivizace

zpět

02.05.2019

Velký přelom (1929-1931)

Uvedl jsem, že v lednu 1928 byl Trockij poslán do vyhnanství do Alma Aty. O rok a měsíc později byl vyhoštěn ze Sovětského svazu vůbec a mělo to zajímavý a zdánlivě nesouvisející důsledek¹. V té době probíhající ‚zlatá blokáda‘ byla rozšířena a západní státy (USA 1929, Francie 1930 a Velká Británie 1932) přestaly v obchodním styku se SSSR jako platidlo přijímat nerostné suroviny, ropu a dříví. Jediným obchodním artiklem, který byl oficiálně akceptován, zůstalo obilí. V případě Velké Británie její strojírenský vývoz šel z 80 % do Sovětského svazu. Nějak si vůbec nedovedu představit, jak za takové situace Velká Británie mohla vyhlásit proti Sovětskému svazu sankce². Trockij se tak ještě naposledy pokusil prostřednictvím strýčka a jeho mocných známých přinutit Sovětský svaz k prosazení své koncepce.

Fakticky tato omezení vážně poškozovala vlastní hospodářství zemí, které sankce na SSSR uvalily. ‚Zlatá blokáda‘ v době krize bránila prodeji domácích průmyslových výrobků, domácí výrobě vůbec a zvyšovala nezaměstnanost. Oficiálně Velká Británie předala sovětské vládě memorandum, podle kterého příčinou obchodních omezení³ bylo nezaplacení carských dluhů, nevyrovnání pohledávek ke koncesím společnosti ‚Lena Goldfields‘⁴ a ‚způsob zásobování britského velvyslanectví‘. Vyspělé státy tak tlačily Sovětský svaz k tomu, aby se zřekl zprůmyslňování, a jako jedinou alternativu nabídly hladomor. Je zajímavé, že podobný text je i na stránkách ukrajinského ministerstva financí⁵, kde bych v době vypjatého protiruského postoje (v roce 2015) něco takového opravdu nečekal.

Obě tato řešení ovšem byla nepřijatelná, omezení dokonce vyvolala velký problém v souvislosti s běžnými neinvestičními nákupy. Sovětský svaz situaci řešil zahájením zemědělské reformy, zásadním řešením obilného problému a rozvinutím socialistické výstavby na venkově⁶. Budoucnost počítá výhradně s velkými a výkonnými hospodářskými celky, tedy kolchozy a sovchozy a s masívní mechanizací nasazením výkonných strojů. Nové koncepce jsou již ověřené.

Rozhodnutí provést zásadní změny v zemědělství bylo výsledkem řady podrobných úvah. Bylo nezbytné, aby zemědělství v potřebném rozsahu dodávalo potraviny i technické plodiny a zajistilo potravinovou bezpečnost SSSR. Kolektivizace měla odstranit spekulující obchodní prostředníky, vytvořit dostatečné rezervy pro případ neúrody, prostřednictvím mechanizace snížit podíl ruční práce a zvýšit výkonnost zemědělců. Tím se měli uvolnit pracovníci pro průmysl⁷. Kolektivizace měla likvidovat staletími nakupené problémy ruského zemědělství. Přitom se měla soustředit na jediný úkol – pěstování obilí. Proto se od začátku uvažovalo, že ostatní části zemědělství (zelinářství, ovocnářství a chov dobytka a drůbeže) zůstanou ve své původní podobě.

Cílem reformy bylo ustavit nově vzniklá kolektivní hospodářství do podoby blízké občině. Na ni mělo dosud rolnictvo dobré vzpomínky, proto kolchozy převzaly i část zajišťovacích funkcí občiny. Zásadní změnou bylo rozorání mezí a společná práce na polích. Zcela jasné je to, že cílem byla intenzifikace zemědělství a neosetí polí (možná můžeme říci trojhonné hospodaření) se stalo nepřípustným.

Za účelem kolektivizace byla zřízena komise vedená J. A. Jakovlevem⁸. Tato komise měla připravit podrobné plány kolektivizace a převzít řízení formujícího se kolektivizovaného zemědělství.

Logickým důsledkem, či spíše výchozí podmínkou provázející kolektivizaci byl zánik kulaků. Ti se pochopitelně úporně bránili. Stalin jednal tvrdě a provedl všechny kroky ke zlomení odporu vůči reformě, včetně vystěhování odbojných sedláků – kulaků. Samostatným krokem byl vznik traktorových stanic, které postupně začaly omezovat dosud extrémní zátěž rolníků. Rolníci za služby traktorových stanic ochotně poskytli úplatou podíl z úrody a ten se vlastně stal náhradou nenáviděných daní. Také jsem se setkal s informacemi, že Stalin původně uvažoval o podstatně pomalejším tempu kolektivizace – (všehovšudy chtěl kolektivizovat během 1. pětiletky pouze asi 25% rolnických hospodářství). Osobně se domnívám, že přitom bral v úvahu rychlost, s jakou se vyráběly traktory, a tedy schopnost přinést rolníkům výměnou za kolektivizaci pomoc v podobě snížení zátěže. Tak by zároveň zvyšoval zemědělskou výrobu, i příjmy státu, aniž by ohrozil atraktivitu kolchozů pro rolníky. Ovšem situace si žádala rychlejší postup, protože to znamenalo rychlejší dosažení potravinové bezpečnosti a rychlejší uklidnění společnosti. Zřejmě teprve později se Stalin přesvědčil, že ti, kteří se do tohoto díla tak odhodlaně pustili, nebyli vůbec připraveni a zřejmě ani schopni jej zrealizovat, anebo dokonce měli o výsledku zcela jiné představy.

V některých oblastech místní správa řešila záležitosti s rozumem a žádné zásadní problémy nevznikly. Jinde však, především na Ukrajině, severním Podkavkazí a v Kazachstánu, došlo ke katastrofě. Protože místní předáci se snad chtěli ukázat v lepším světle, kolektivizovali každou kozu a snad i kočku a možná, mimo jiné, vypsali příliš vysoké daně. To je jeden pohled na události a je spíše problémem Kazachstánu. Další, horší uvažuje o tom, že hlad tito funkcionáři vyvolali fakticky záměrně, o tom si budeme povídat za chvilku. O Trockém si iluze nedělejme, ostatně Trockij se snažil vracet k ověřeným postupům a za Únorovou revolucí přece stály problémy se zásobováním. Hůře také musíme hodnotit kroky ukrajinských kulaků, kteří se snažili (možná nadměrným) daním a odvodům vyhnout i za cenu ničení úrody a vybíjení zvířat, což je ovšem daňové povinnosti nezbavilo.

Kolektivizace představovala na jedné straně návrat k tradiční organizaci venkova a na druhé straně otevírala cestu ke zvýšení výkonnosti zemědělství předem vytyčeným přechodem na velkovýrobu. Stalin kromě toho (a to je pro něj charakteristické) prostřednictvím traktorových stanic vytvořil systém nepřímého zdanění: za poskytnutí traktorů a jejich posádek družstva platila podílem z výnosů. Stalin tak po dosavadních zkušenostech obešel přímý úpis daní, dosáhl zvýšení výkonnosti zemědělství a zbavil se velkého ohniska napětí (kolektivizovaný venkov se vlastně podobal tradiční občině a navíc zmizeli všeobecně nenávidění kulaci a polopoměščici). Kolektivizace byla vlastně velice úspěšná, protože po pouhých čtyřech letech zemědělská výroba převýšila předválečnou úroveň, čehož kulaci nedosáhli za dobu dvakrát tak dlouhou. Ke konci roku 1934 byl zrušen přídělový systém potravin.

Nyní se podíváme, jak se vlastně ruské zemědělství vyvíjelo v delším časovém období. Víme, že se zcela kolektivizovalo, silně centralizovalo, že došlo k úzké specializaci a že výrobní diverzita byla velmi malá. Přechod na velká hospodářství je jednoznačným plusem, ale centralizace a nízká diverzita se v politické ekonomii hodnotí záporně. Ale vraťme se k zákonům Milova a Parševa. Direktivní řízení znamená vyhnout se účinkům volného trhu a umožňuje konečně profinancovat ruské zemědělství. Stalin také ještě před zahájením kolektivizace uvedl další výhody, podporující celý tento proces: absenci soukromého vlastnictví půdy a tedy zemědělské renty, nepodstatnost zisku a levné státní úvěry⁹.

V prosinci 1929 se Jakovlevova komise přeměnila na Lidový komisariát zemědělství. Lidovým komisařem se stal výše zmíněný J. A. Jakovlev – mladý partajní hodnostář s rukama od krve, který dokázal během jednoho roku projít takovou řadu funkcí, že by to jiným stačilo na celý život. Na wikipédii se o něm píše, že přehnanou uvážlivostí netrpěl.

Za signál ke změně kurzu se považuje Stalinův projev na sjezdu agrárníků-marxistů v Komunistické akademii v prosinci 1929, kdy vyzval k likvidaci třídy kulaků. Po zkušenostech s prověřováním informací kolem osobnosti Stalina vážně pochybuji, že by se Stalin podílel na jakékoliv větší akci, aniž by byl přesvědčen o tom, že je vše řádně připraveno. Stalin v této době prostě ani nebyl osobou, která by mohla samostatně rozhodovat o velké hospodářské operaci. Je tedy pravděpodobnější, že rozhodnutí o zahájení kolektivizace vzešlo z jednání Politbyra, na němž Jakovlev ubezpečil přítomné, že vše je připraveno a vše má pod kontrolou. Stalin byl v té době sice již neopominutelný politický předák s ohromnou podporou veřejnosti, který ve své funkci generálního tajemníka soustředil velkou moc, ale dosud neměl žádné pravomoci zasahovat do zemědělství, a ani k tomu v té chvíli neměl důvod. Na Stalina se jako obvykle naházela špína, za níž byli zodpovědni jiní.

První vlna kolektivizace se soustředila do hlavních obilnářských středisek, kde již vznikly STS. Byly zorganizovány propagační oddíly (děti válečných vdov vyvolaly velkou spontánní aktivitu městské mládeže), které přesvědčovaly rolníky ke vstupu do družstev¹⁰. Na druhou stranu bylo zprvu rozhodnuto v ostatních oblastech kolektivizaci neprovádět. Především se to týkalo okolí velkých měst, která již v té době trpěla nedostatkem dělníků pro budovaný průmysl.

Kromě toho se již dříve objevil další problém. Drobní rolníci nikdy nepoznali dělbu práce, jaká byla v továrnách běžná. To byla (pokud vůbec) spíše záležitost velkých rolníků, kteří ovšem stáli na opačné straně barikády. Proto bolševici vyslali na venkov desetitisíce lidí, kteří sice o zemědělství nic moc nevěděli, ale zato měli zkušenosti s vedením kolektivů lidí.

Úvod byl velmi úspěšný, a tak se straničtí funkcionáři nerozpakovali dobře rozjetou káru ještě popostrčit a agitaci začali přesouvat i do oblastí bez STS. V lednu 1930 ÚV VKS(b) stanovil, že kolektivizace má proběhnout do konce pětiletky (do roku 1932) a v Povolží a na severním Kavkaze ještě o rok dříve. Ve skutečnosti bylo málo dostatečně rozumných lidí, kteří mohli cestu ke kolektivizovanému zemědělství prošlapat. Za této situace si místní mocní vysvětlovali vše po svém. Začalo období, ve kterém se straničtí funkcionáři snažili za každou cenu přinutit rolníky ke vstupu do kolchozů. Vše organizovali podle svých představ, aniž by chápali, co potřeba je a co není. Funkcionáři se předháněli v tom, kolik procent rolníků ‚kolektivizovali‘. V krátké době tak bylo v kolchozech 57% rolníků.

Kolektivizace fakticky probíhala formou masívního formálního vytváření zemědělských komun. Zatím by bylo bývalo daleko rozumnější vytvářet tovaryšstva, která by splnila jak politické zadání, tak i účel, a byla by pro rolníky daleko přijatelnější. Podle A. N. Kosygina pracujícího později v družstevnictví na Sibiři, tehdejší divoká kolektivizace paralyzovala hospodářství a poničila existující síť družstev. Začátkem roku 1930 došlo k početným bouřím, kterých se účastnily sta tisíce lidí.

Ovšem v tuto chvíli je nejvyšší čas přerušit popis událostí té doby, jak je prezentuje wikipedie. Nahromadilo se zde velké množství naprosto odlišných zpráv. Mnoho rolníků si vstupem do kolchozů hodně rychle polepšilo a členství v družstvech si pochvalovalo¹¹. Jsou to především zprávy z tisku té doby. V nejmenším nelze pochybovat o tom, že straničtí ‚pistolníci‘ dokázali na venkově nadělat hodně zla a řada kolchozů se rozpadla. Ale pokud čtu o procentech, vidím za nimi Chruščova a jemu podobné.

Zkusme nad celou záležitostí pouvažovat ještě trochu hlouběji. Zcela určitě tam, kde se kolchozů ujali rozumní lidé, kolektivizace rychle přinesla své plody¹². Vše to nezáviselo jenom na STS, rozorání mezí a časových úsporách při cestách na pole (viz popis ruského zemědělství výše), ale především na nezávislosti na kulacích.

Byl to Stalin, kdo snad zavelel k útoku, a byl to zcela určitě on, kdo ‚zatáhl za brzdu‘. Koncem ledna rozeslal nařízení, ve kterém varoval před terorem a žádal soustředění se na konstruktivní budování kolchozů¹³. 2. března 1930 byl v tisku zveřejněn jeho dopis ‚Závrať z úspěchu‘¹⁴. V něm píše, že „jádro přechodu venkova k socializmu je již zajištěno“. Ale na příkladech kolektivizace v Turkestánu a Severním kraji kritizuje porušování principu dobrovolnosti při zakládání družstev a ignorování místních podmínek. Stalin podrobil kritice konání místních úřadů, upřednostňování komun před družstvy a obhajoval právo členů družstev na soukromé hospodaření.

Následující zasedání ÚV VKS(b) z 14. 3. 1930 označilo násilnou kolektivizaci za levicovou úchylku, celá akce se zastavila a řada místních funkcionářů byla postavena před soud. Mnoho rolníků opustilo družstva, řada družstev se zcela rozpadla a členská základna družstev se k 1. 6. 1930 snížila na 24% rolníků. Ale i to je šestinásobek oproti stavu před začátkem kolektivizace.

Za Stalinova života se stať ‚Závrať z úspěchu‘ hodnotila pozitivně, protože vyjadřovala Stalinovu snahu vyhnout se extrémům a klidným způsobem kolektivizovat venkov. Po jeho smrti se zdůrazňovalo, že Stalin tímto způsobem svedl svoji osobní zodpovědnost na místní funkcionáře a pozadí událostí zamlčel. To je ostatně vůbec zajímavé téma. Velmi často totiž, když přijdou na přetřes ‚Stalinovy zločiny‘, mluví se o jeho krocích ‚v pozadí‘. Faktické argumenty hovoří něco jiného. Vše mě ale zatím utvrzuje v přesvědčení, že zatímco straničtí pistolníci nepřemýšleli a konali bezhlavě, Stalin své kroky promýšlel a pro rozumné argumenty získával další lidi. Nic jiného v tom asi není. ‚Kroky v pozadí‘ Stalin samozřejmě zvládal naprosto bravurně, ale ty byly vždy vedeny tak, aby se mohla projevit skutečná síla situace. Naproti tomu jeho opozice a pomlouvači své cíle skrývali za líbivá hesla a populizmus, kterými zakrývali partikulární zájmy. Bylo to prostě přesně naopak, než zní ‚všeobecně známé‘ legendy.

Existuje také zajímavý dopis jistého agronoma-stážisty Medveděva Kalininovi. Autor v něm dělí kolchozy na tři skupiny¹⁵:

V první a nejpočetnější skupině vládne zmatek a život v nich je častokráte horší, než život samostatných rolníků. Neexistuje odpovědnost za práci, neexistují výkazy práce a výkonnost družstev je pod psa. Taková družstva se rychle rozpadají.

Druhou skupinu je možno nazvat ‚světlé zítřky‘. Vedoucí činitelé se snaží, zvedli disciplínu a výkonnost, ale soustředili se jen na budování, takže veškeré zdroje používají na rozvoj hospodářství. Samotní rolníci si žijí jen o něco málo lépe, než samostatní rolníci, především nehladoví. Kromě toho je vedoucí krmí sliby, že až postaví to a ono …

Třetí skupina se orientovala na rolníky. Není sice tak dobře technicky vybavena, ale věnuje pozornost potřebám lidí, zdraví, dostatku jídla. Lidé v nich jsou spokojení.

Zpátky ke kolektivizaci. V létě 1930 byla úroda dobrá, ale v důsledku špatného řízení a zřejmě i vlivem rozpadu družstev zůstala část polí nesklizena. Místní funkcionáři se zaměřili pouze na výkup a rolníkům nezbylo osivo na další rok. V ještě horší situaci se ocitla zemědělská zvířata. Snaha rychle zavést velkochovy dobytka skončila na naprosté nepřipravenosti – stájí, krmiva, dokumentace a nedostatku zkušených a schopných vedoucích. Nastal velký úhyn zvířat a snížil se jejich stav. V problémech se ocitli rolníci z rozpadlých kolchozů, takže rychle vybíjeli dobytek, pro který neměli krmivo. Na nějaký čas tím oddálili problémy s jídlem. Vedle toho řadě kulaků začalo docházet, že to přehnali a že z toho pro ně kouká velký problém. Proto začali intenzívně pracovat na ‚samorozkulačování‘, mimikrách a snažili se ‚opticky zmenšit‘. Vybití, nebo rozprodej dobytka byl právě takovou zkratkou. Ve stejném smyslu také vedli agitaci: „Prodejte, nebo vybijte dobytek, stejně půjdete do kolchozů a tam budete používat stroje a traktory a peníze za zvířata se vám hodí.“ Vlastně stejně tak zapůsobila snaha, aby do kolchozů vstupovala nezadlužená hospodářství. Rolníci často před vstupem do družstev vyrovnávali prodejem dobytka staré dluhy¹⁶. Byla ještě jedna příčina, ale k ní se dostaneme až za chviličku.

V prosinci roku 1930 16. sjezd VKS(b) rozhodl o pokračování v kolektivizaci stejným tempem jako dříve. A zase byli rolníci nuceni vstupovat do družstev, a zase si funkcionáři přihřívali svoji polívčičku a honili procenta, a zase se vedení družstev ujímali lidé bez znalostí a schopností takové podniky vést. V roce 1931 došlo k pokusu obnovit družstevní chovy zvířat záborem domácího skotu. Ke všem předchozím úbytkům dobytka se objevily i případy, kdy rolníci svá zvířata raději zabili. Navzdory legendám, toto zřejmě představuje jen okrajovou záležitost. Vzpomeňme, že Stalin v roce 1930 prosadil nařízení ponechat dobytek rolníkům, ale hysterie vítězila. Nové vyvlastnění posvětil v červnu 1931 ÚV VKS(b). Klasický ruský vtip říká ‚mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako obvykle‘. V březnu 1932 tento postup stejný ÚV VKS(b) zase odsoudil.

Rozmáhaly se protesty proti tak tvrdé kolektivizaci. Například v roce 1930 OGPU registrovalo šest a půl tisíce hromadných akcí, z nichž osm set bylo potlačováno zbraněmi, a povstání proti kolektivizaci se celkem zúčastnilo asi dva a půl miliónu obyvatel. A v roce 1931 byl zaveden přídělový systém v celém SSSR.

Nakonec nám zbývá ještě jedna záležitost.

‚Zákon o třech kláscích‘

Máme tady legendami opředený zákon o ochraně vlastnictví státních organizací, kolchozů, družstev a společenských organizací ze 7. 8. 1932¹⁷. Zákon navrhl Stalin jako reakci na prudký vzestup problémů s krádežemi kolchozního majetku. Jak poznamenávají Prudnikova s Čigirinem¹⁸, legendy pod emotivním obrazem, na němž jsou trestáni rodiče, snažící se ukrást na kolchozním poli pár klásků pro své hladové děti, skrývají krutou skutečnost hladem umírajících dětí, jejichž rodiče čestně pracovali na kolchozních polích, ale obilí kdosi ukradl …

Dosavadní trestní řád se ke krádežím stavěl velice laxně, protože bolševici a vůbec ruští revolucionáři, vlastnictvím opovrhovali. Trestní sazby za krádeže činily nejvýše několik měsíců. Vyšší sazby se týkaly pouze osob, které za majetek zodpovídaly. Navíc probíhaly pravidelně amnestie, takže tresty prakticky dosahovaly nejvýše 6 až 8 měsíců. Jenže v této době realita začala přímo ohrožovat sovětské zřízení. Nejprve se zavedla zpřísňující opatření, ovšem brzy se ukázalo, že nebyla dostatečná. Proto přišel na tu dobu mimořádně tvrdý zákon.

Ve svodkách OGPU té doby je hromada zpráv o krádežích kolchozní úrody. Ať už samotnými členy kolchozů, nebo cizími. Krádeže to přitom nebyly malé; spousta lidí se na kolchozním majetku chtěla přiživit a spousta z nich takto získávala na úkor družstevníků ohromné bohatství. Že se přitom občas i střílelo, je nabíledni. Příčinou byla absence povědomí o společenském vlastnictví. Proto bolševici museli přijít se zákonem, který by kolchozy a jejich majetek chránil.

Druhým důvodem, který je zřejmý z předchozího textu, byli samozřejmě kulaci, kteří ve snaze odradit rolníky od vstupu do kolchozů, zapalovali pole, sýpky a hospodářská stavení. I zde bylo nutno velmi tvrdě zasáhnout na ochranu zemědělské reformy. Kromě toho cílem jak klasických kriminálních živlů, tak kulaků i dalších odpůrců sovětského zřízení, se staly přepravované náklady.

Zákon postavil kolchozní majetek na úroveň státního a stanovil velmi tvrdé tresty. Ničení a krádeže kolchozního a družstevního majetku a dopravovaných nákladů se staly trestem hrdelním, doprovázeným konfiskací veškerého majetku. Takové tresty se týkaly kulaků, banditů, ale i zodpovědných pracovníků (předsedů družstev, železničních zřízenců, státních úředníků). Členové družstev, samostatní rolníci a dělníci mohli za krádeže dostat nejvýše 10 let vězení. Polehčující okolnosti měnily trest smrti na 10 let vězení, netýkaly se však kulaků a banditů. Násilí a vyhrožování násilím vůči družstevníkům se trestalo 5 až 10 lety vězení a zákonem byly tyto tresty vyloučeny z amnestie. Protože brzy bylo zřejmé, že zákon je příliš tvrdý, vyšlo v březnu 1933 nařízení, výslovně vylučující z působnosti zákona drobné krádeže, krádeže z nouze a za dalších polehčujících okolností.

Až dosud se v SSSR hrdelní tresty týkaly pouze vražd a teroru a pro justiční aparát bylo obtížné trestat takto krádeže. Na druhé straně strašnou situací zdivočelí funkcionáři družstev měli snahu pod tento zákon nacpat kdejakou drobnost, jako hlávku zelí, či pověstných pár utržených klásků.

Takový tvrdý zákon v době vzepětí krádeží a sabotáží jistě musel zvýšit počet poprav?! Nespěchejme, popisujeme přece nejdivočejší dobu známých lidských dějin! Podle Prudnikové a Čigirina počet poprav naopak klesal. Zatímco v roce 1930 bylo odsouzeno k trestu smrti celkem 20 201 lidí (byl to vrchol boje s kulaky), v roce 1931 to bylo 9876 lidí a v roce 1932 již 3978 lidí. Tato čísla sice nejsou přesně kategorizovaná, navíc se jedná o prvoinstanční rozsudky, v obecné rovině však lze říci, že velká část z uvedených počtů trestů smrti podléhala přešetření vyššími soudy, a ty mnohé tresty smrti zrušily.

A tak za prvních šest měsíců platnosti bylo na jeho základě zatčeno 127 318 lidí a z nich bylo odsouzeno 73 743 lidí. Z tohoto počtu sveřepé OGPU odsoudilo 14 056 lidí, a v tom bylo 2052 nejvyšších trestů. Nejtvrději se trestali zodpovědní pracovníci, tedy úředníci, komunisté a funkcionáři VKS(b). Politbyro také odsouhlasilo zveřejnění několika takových případů, ovšem kdesi v lokálním aparátu to zamrzlo …

Následovaly další instrukce, které se snažily omezit velmi divoké zatýkání. Dnes nám může připadat směšné číst, že zatýkat smí pouze milice a takoví, jako předsedové družstev, tajemníci stranických organizací a řadoví družstevníci nikoliv. Koncem roku 1935 generální prokurátor Vyšinskij oznámil Politbyru, že se pokyny nedodržují a Politbyro nařídilo přešetřit všechny případy souzené na základě tohoto zákona. To se stalo během následujících měsíců. Týkalo se to celkem 115 000 případů, přičemž v 91 000 se zjistilo porušení zákona a přes 37 000 dosud vězněných lidí bylo propuštěno.

Zase je to prostě další důkaz, že vůdci bolševiků nebyli tak nelidskými, jak je zobrazují legendy, a to přitom ještě nejsme na konci popisu všech těch událostí. V tuto chvíli však ‚zákon o třech kláscích‘ opustíme a jen si řekneme, že jeho čas se naplnil 4. 6. 1947, kdy byl přijat zákon ‚O trestní odpovědnosti za krádeže státního a družstevního majetku‘.

Na závěr prosím čtenáře, aby okomentovali text knihy. Stačí jen heslovitě, co se líbilo, co ne, jaký zanechalo dojem, čemu nevěříte a čemu ano, kde je slabá argumentace a kde je třeba přímo nesprávná. Děkuji, autor

Poznámky

zpět

---

diskuze