Sovětský encyklopedický slovník z roku 1988 definuje ‚inteligenci‘ jako „společenskou vrstvu lidí zabývající se profesionálně duševní, převážně složitou tvůrčí prací, rozvojem a šířením kultury. Termín spojený s ‚a‘ zavedl spisovatel P. D. Boborykin v šedesátých letech 19. století.“
Okamžitě vyvstávají otázky: Proč se musel vymýšlet jakýsi zvláštní termín, nemající v té době ekvivalent v žádném jazyce, když existovaly i starší vyhovující slova: ‚vědec‘, ‚intelektuál‘, ‚umělec‘. A co když se člověk, ‚zabývající se profesionálně složitou tvůrčí prací‘, zásadně odmítá považovat se za ‚inteligenta‘? Jednou se televizní moderátor zeptal intelektuála L.N. Gumiljova:
– Lve Nikolajeviči, jste inteligent? Gumiljov vyskočil, jak čertík ze škatulky:
– Bože chraň! Současná inteligence je taková duchovní sekta. Příslušníci se vyznačují tím, že nic neznají, nic neumějí, zato všechno kritizují a naprosto odmítají názory jiných.
Dosti na rovinu řečeno, není-liž pravda? Ale musíme přidat ještě jedno vážné upřesnění: Z rozhněvané tirády Gumiljova je rozhodně vhodné vypustit slovo ‚současná‘, protože inteligence byla takovou vždy. Galina Benislavskaja, nezdárná přítelkyně básníka Jesenina roku 1909 příznačně ukončila jeden lístek adresovaný Erlichovi: „Jste inteligent a ne člověk, v tom to je.“ Křivé řádky načmárané opilou dívkou souznějí se slovy M. O. Geršensona ve článku napsaném roku 1909: „Ruskému inteligentovi můžeme říci jedno, a to snaž se stát člověkem“.
Co je ten ‚inteligent‘ za stvoření, když mu rozumní lidé upírají právo nazývat se člověkem?!
J. Borev, autor několika knih politických vtipů, se na rozdíl od předchozích tvrzení ve vztahu k inteligencí rozplývá jako slavík: „Inteligent je člověk, jehož duchovní zájmy převažují nad hmotnými, jehož životním cílem není hmotné bohatství, ale služba všenárodním a všelidským ideálům. Inteligent je člověk soustředěný na metafyzické otázky života (a jejich priority ve vztahu k praktickým záležitostem) a na jeho nejvyšší tajemství (život, smrt, láska, moc, spravedlnost). Inteligent je člověk pociťující svou vlastní zodpovědnost za dějiny, za vše, co se děje ve světě, je to tvůrčí a iniciativní člověk se samostatným myšlením a sebeuvědoměním.“
Pan Borev zapomněl upřesnit jediné – příjmení tohoto člověka. Já osobně v žádném případě nejsem schopen spojit tato vznešená slova ani s jednou známou, či méně známou osobností, která je považována za ‚inteligenta‘. Kupříkladu samotný Borev, soudě podle své vlastní tvorby, ‚odpovědnost za dějiny‘ bez jakýchkoliv diskusí necítí, protože ve stejné knize nám sděluje toto: „V době Ivana Hrozného se počet obyvatel Ruska snížil na třetinu“.
V jakém duševním rozpoložení je třeba se nacházet, abychom mohli napsat takovou hloupost? Abychom si to ujasnili. Za Ivana Hrozného obyvatelstvo Moskevské Rusi čítalo několik miliónů. Počet jeho obětí podle nejpesimističtějších odhadů nepřevyšoval patnáct tisíc lidí. Tak, a co s tím. Inteligent a znalosti jsou prostě záležitosti, které se navzájem vylučují.
Pan Borev pěje na inteligenci ódy. Ale volky-nevolky nám na mysli vytanou slova předrevolučního myslitele G. Fedotova: „Inteligence je specifická skupina „sjednocená ideovostí svých úkolů a neopodstatněností svých ideí“. To potvrdil i jeden ‚perestrojkový‘ publicista, který se bez váhání za její součást považuje: „Inteligence je pseudonymem určitého typu osobnosti … lidí určitého myšlení a určitých politických názorů“.
Je všeobecně známo, že V. I. Lenin se posmíval inteligenci, která se sama považovala za mozek národa. „Ve skutečnosti není mozek, ale hovno“. Mao Ce Tung inteligenci považoval za „duševně nejméně rozvinutou součást národa“. Jestli si někdo nepřeje považovat za pravdivá tvrzení komunistických vůdců, přijměte citát bělogvardějce a monarchisty Ivana Soloněviče: „Ruská inteligence je nejstrašnější nepřítel ruského lidu“.
Podíváme se na historii této záležitosti podrobně. Její počátky skutečně spadají do šedesátých let 19. století. Podle svědectví komorníka D.N. Ljubimova v souvislosti s projektem jakéhosi oběžníku ministerstva vnitra, kde se vzpomínala ruská inteligence, Pobědonoscev psal Plevovi: „Proboha, vyškrtněte slova ‚ruská inteligence‘. Vždyť ruština slovo ‚inteligence‘ nemá, Bůh ví, kdo ho vymyslel a Bůh ví, co to znamená …“
Význačný publicista a myslitel Pobědonoscev v daném případě neměl pravdu. Ministr vnitra Pleve se seznámil s touto otázkou a došel k názoru, že termín ‚inteligence‘ opravdu představuje určitý definovatelný pojem, avšak neztotožňuje se s pojmem ‚vzdělaná část obyvatelstva‘. Syn komorníka Ljubimova charakterizoval inteligenci takto: „Vrstva mezi šlechtou a lidem, zbavená však dobrého vkusu, který je lidu vlastní“. Tato vrstva začala vznikat v prvních letech vlády Alexandra II. a velmi rychle se proměnila na ‚fantastické monstrum, škodící a štěkající‘. Samí Bazarovové1, množí se jak améby a proměnily se v něco hrozného. Zbavení nejen dobrého vkusu, ale i skutečného vzdělání, schopnosti logicky uvažovat, vlastenectví a schopnosti udělat cokoliv alespoň trochu užitečného.
Stali se pouze ničiteli. Těmi, kdo nedokáže nic vybudovat, vidí smysl své existence v ničení, ale přitom se snaží dokázat okolnímu světu, že on právě buduje – ‚progresívní‘ nový svět.
Ministr vnitra Pleve (později zavražděn teroristy) řekl Ljubimovovi staršímu: „Ta část naší společnosti, všeobecně nazývaná ruskou inteligencí, má jednu zvláštní vlastnost: principiálně a přitom nadšeně přijímá každou ideu, každou skutečnost, dokonce i klepy, které mohou diskreditovat stát a duchovní pravoslavnou moc, zatímco ke všemu ostatnímu v životě země je indiferentní.“ Roku 1912, už po smrti Pleveho, důstojník generálního štábu, válečný historik generálmajor E.I. Martynov (později zabitý bolševiky) napsal neméně hořké řádky: „Zkuste zadat našim inteligentům otázky: co je to válka, vlastenectví, armáda, vojenské povolání, vojenská statečnost? Devadesát ze sta odpoví: Válka – zločin, vlastenectví – přežitek starých dob, armáda – hlavní brzda pokroku, vojenské povolání – hanebné řemeslo, vojenská statečnost – projev hlouposti a krutosti.“
Můžeme se za těchto okolností podivovat tomu, že roku 1905 ruští inteligenti posílali telegramy japonskému císaři s gratulacemi k jeho vítězství nad Ruskem? Logika je jednoduchá: čím je hůře pro Rusko, tím je lépe pro budoucí revoluci.
To byl zákonitý důsledek přibližně třicetiletého teroru a propagandy, ničení všeho, vládnoucí v Rusku od 70. let 19. století.
Zpočátku nikdo neuvažoval o pistolích, dynamitu a dýkách. Teoretici z organizace Svoboda lidu se rozhodli dosáhnout zničení nenáviděného carského zřízení osvícenstvím a agitací mezi rolnictvem. Průšvih byl v tom, že skutečné rolnictvo, jeho tužby a způsob myšlení, tito vzdělaní pánové prostě neznali. Uveďme si typické přiznání v pamětech jednoho z nich (jméno a národnost nemají žádný význam, protože jde o typickou osobu): „Lid jsem neznal, protože jsem se narodil ve městě, venkov jsem skoro neviděl, no, a kromě toho jsem původem cizinec. I ruské dějiny jsem znal jen špatně. Přiznávám, neměl jsem je rád. Zdály se mi příliš nudné. A já, člověk tak zvídavý a pilný, který tolik přečetl o dějinách revolučních hnutí na Západě, jsem nic nečetl o dějinách ruských. Zdálo se mi, že nemají co říci ani mým znalostem, ani mému srdci.“
Tento problém náš revolucionář vyřešil velmi jednoduše: zavalil svůj stůl díly ruských historiků, pár měsíců je usilovně študýroval, potom se rozhodl, že je nyní teoreticky absolutně připraven – a vrhl se agitovat lid.
To, že byl židem, nemá žádný význam. Existují zajímavější dvoudílné paměti stoprocentního Rusa N. A. Morozova, jednoho z vůdců Svoboda lidu, syna (byť levobočka) bohatého poměščika. Narodil se na venkově a na statku, ale rolnictvo jaksi neznal, stejně jako jeho slovanští přátelé, takřka jeden vedle druhého původem šlechtici anebo poměščici jako Lizogub, který na ‚revoluci‘ utratil svůj ohromný majetek …
Z nějakého důvodu jim vlezla do kebule myšlenka, že ruský mužik má dvě tajné touhy: za prvé svrhnout cara a za druhé, po příchodu svobody, okamžitě uspořádat cosi, co popsal francouzský vizionář Fourier jako falangy: veškerá půda bude společná, na ní se bude společně pracovat se zpěvem na rtech a bydlet se bude v komuně.2
Jenom na tomto základě se pustili do díla!
Suchopárným jazykem, který považovali za ‚lidový‘, napsali spoustu primitivních brožurek, vytiskli je v tajných tiskárnách a vyrazili mezi ‚lid‘ šířit svoje představy. Přitom se neuměle oblékali do ‚národních krojů‘, takže z toho vznikala naprostá komedie. Sám Morozov vzpomíná, jak se jeden z jeho přátel rozpačitě škrabal na zátylku, když se poprvé objevil agitátor oblečený jako maškara:
– Do Prčic! Podíváš se zezadu – opravdový dělník. Podíváš se zepředu – za mužika převlečená tuctová herečka …
Paměti Morozova jsou velmi zajímavé čtení! Vřele doporučuji!
Velmi rychle se nepodaření agitátoři přesvědčili, že idylické obrázky, vzniklé v jejich hlavě, nemají nic společného s drsnou realitou. Za prvé, jestli někoho mužik nenáviděl, tak malé místní náčelníky, zatímco k carovi se stavěl se vší úctou. Za druhé, ten stejný mužik snil nikoliv o tom, že bude pochodovat v pravidelných zástupech na ‚společná‘ pole a bydlet v komuně, ale chtěl jenom získat pro sebe další díl půdy a to podle možnosti co největší a hospodařit na ní jako neomezený majitel bez jakýchkoliv falanstér.
Knížky mužici vítali – dokonce prosili o další, co nejtlustší. Zprvu byli agitátoři spolku svoboda lidu potěšeni takovou touhou po osvětě, ale velmi rychle vytrvalé prosby „tlustší, ještě tlustší“ zvýšily jejich pozornost. A tak vyšla na světlo boží fantastická skutečnost: mužik, dokonce i gramotný, agitační brožurky nečte vůbec. Používá papír na balení cigaret anebo k ještě prozaičtějším účelům …
Zápisky Morozova jsou vůbec poutavé čtení! Romantický mládenec se poprvé dostal mezi prostý lid a čuměl, lze to tak říci, očima marťana. A na každém kroku se přesvědčoval, že kabinetní schémata nemají nic společného s realitou. Například si členové spolku Svoboda lidu z nějakého důvodu mysleli, že sedlák považuje městského řemeslníka za společenský odpad, zatímco mužici si odborníků z města vysoce váží. Podle falešného dokladu byl Morozov pecař, ale pracoval jako dřevorubec (samozřejmě mu to nešlo). Rolníci se nevýslovně diví: má prestižní profesi, ale místo toho ze sebe dělá blbce … Morozov plácá cosi o tom, že ve venkovské společnosti hledá nejvyšší dokonalost a pravdu, což u mužiků vyvolává neskrývaný údiv. A tak si nakonec sami odpovídají „No jo, jakýsi sektář“.
Pecaře ošidila nejdrzejším způsobem šikovná hospodská a mladík si klade opodstatněnou otázku, zda se po nastolení všeobecné svobody tato mazaná babka nestane svatou Lukrécií?
Přitom z nějakého důvodu naivně předpokládali, že ‚poprava cara-tyrana‘ či vyhlášení všelikých svobod samy vyvolají bleskový přerod bývalého ‚temného lidu‘ a v Rusku zavládne všeobecná bratrská láska …
Tady bychom se měli zastavit a zamyslet se. Jestliže skutečný život je zcela nepodobný tomu, o kterém fantazírovala Svoboda lidu, nebylo by lepší zapomenout na proklamace a pitomou agitaci?
Právě naopak!
Svoboda lidu mění program své činnosti: pokud je lid zabedněný, tupý a nechápe své štěstí, je nutné ho porazit (přesné vyjádření jednoho z teoretiků). Jakýsi Zajcev píše, že jestliže se už vyjasnilo, že lid je tupý a hloupý, pak není správné ho stavět na piedestal, ale je nutné proti němu rozhodně postupovat!“
A to poblíž ještě nejsou žádní bolševici! Lenin a Trockij ještě třepají nožičkami a čůrají do plenek a Dzeržinskij pro hlubokou nezletilost ještě nemůže týrat ani kočky. Ale ‚progresívní revolucionáři‘ se už rozhodují vést lid železnou rukou ke štěstí i proti jeho vůli …
A rozjíždíme se! Rodí se ty nejdivočejší nápady: Uspořádat třeba pogrom na židy, aby lid ochutnal kouzlo vzpoury, zapálit třeba les a vinu shodit to na poměščiky, nespokojené se zrušením nevolnictví, zfalšovat a zlatým písmem vytisknout carskou výzvu k pogromu na poměščiky a číst ji rolníkům jakoby carskými vyslanci.
Nějaký čas ještě ze setrvačnosti pokračují ‚cesty mezi lid‘, ale mužici bez jakýchkoliv spekulací převlečené návštěvníky berou za kožich a předávají policii.
Tehdy se začíná střílet … teče krev!
Roku 1878 generál Trepov, jeden z vysokých policejních úředníků, rozkázal potrestat bitím politického vězně, což samozřejmě nelze nazvat vhodným trestem. Ale reakce byla neúměrná. Mladičká Věruška Zasulič, dcerka z bohaté a známé šlechtické rodiny, sází do Trepova šest kulí z revolveru3. Je postavena před soud … a osvobozena! V libovolném evropském státě by dívenku okamžitě poslali do konce života na galeje, ale v Rusku ji přísedící osvobozují za otevřené shovívavosti předsedy soudního dvora Koniho, zatímco dav vítá teroristku nadšenými ovacemi …
To je zásadní zlom ve společenském vědomí, jiskřička, ze které se později rozhoří plamen a ten zachvátí celé Rusko.
Zůstali samozřejmě i střízlivě uvažující lidé. Pár úryvků z dopisů té doby: „Myslíme, že všichni tito mistři jarmarečních děl jsou zrádci: Koni, předseda soudu soudící Věru Zasulič, Alexandrov, její obhájce, prokurátor, který ji tak šetrně obžaloval, přísedící, kteří ji ospravedlnili … ti všichni mají být jako blázni a zrádci popraveni, nebo posláni na galeje“. „Senátoři a mnozí mocní přímo hrají do not socialistům … už stačí toho koketování s tak zvanými liberály, je načase zavřít jim hubu, nezávisle na tom, jestli jsou senátory, nebo předsedy soudu …“
Převažovaly však jiné nálady, Věra Zasulič se stala idolem vzdělané společnosti, Koni byl v soudní hierarchii významně povýšen. Ochotní řezníci pěstmi rozehnali protestující studenty a sami se tím na mnoho let dopředu odsoudili do role symbolu nejtemnější reakce.
Přesně za rok člen spolku Svoboda lidu Solovjev střílel na cara! Tím začal patnáctiměsíční divoký hon na Alexandra II. Štěpán Chalturin nechal vybuchnout bombu na nádvoří Zimního paláce a tím plně potvrdil své příjmení – byla to skutečná chaltura4: Car tím neutrpěl, ale zemřelo několik desítek lidí z prostého lidu, vojáci a sloužící. To nikoho nezastavuje, náhodná úmrtí se připisují na účet ‚nevyhnutelných ztrát‘. Nejhorší je, že se objevuje celý stav ‚profesionálních revolucionářů‘ vidících smysl svého života výhradně v boji libovolnými prostředky proti všem a všemu, co jim stojí v cestě …
Po Říjnové revoluci známý terorista Kamo, když vyplňoval nějaký dotazník, do kolonky specializace, prostoduše napsal ‚revolucionář‘.
On byl pouze benjamínek. Ve druhé polovině 19. století se zformovala celá kohorta podobných ‚profíků‘. A nejednalo se pouze o Rusy. Jeden pěkný příklad: Ludvík Meroslavskij, ‚generál‘ (1814 – 1878), národností Polák. Ještě se dá pochopit, že v rodném Polsku nevynechá ani jedinou vzpouru (1830, 1846, 1848, 1863) ať se konají kdekoliv na polských teritoriích patřících ruské, německé i rakouské moci. Ale on kromě toho, čert ví z jakého důvodu, se účastní ještě revolucí na Sicílii a v Badenu.
A takových je spousta. Ital Giuseppe Garibaldi si směle poskakuje na kobylce uprostřed nejrůznějších šarvátek a převratů v Jižní Americe, Poláci velí za tamější revoluce maďarským plukům, ruští nihilisté s polskými šlechtici cedí krev v řadách Pařížské komuny. Jakmile se někde v Evropě objeví barikády a rozhoří se další události, ihned se tam slétají profesionální revolucionáři.
Jsou nemocní! Prostě už nemohou jinak. Je jim jedno, za co bojují a jaký jazyk slyší kolem sebe – oni se jen potřebují rvát!
Zachovaly se zajímavé vzpomínky francouzského barona de Neville, aktivního agenta royalistického podzemí. Francie tehdy více než čtvrt století od revoluce, do pádu Napoleona – žila v atmosféře všeobecných spiknutí, šmejdění všemožných tajných agentů, teroristů, agitátorů, špionů z cizích států, dvojných a trojných agentů, prostě dobrodruhů. Jednou, s jakýmsi tajným posláním, vyrazil baron na lodičce do Anglie ke ‚králi Ludvíkovi‘, tehdy ještě princi v emigraci. S baronem se plavil známý Charles Cadoudal5, hlava šuanů (lesní bratři, partyzáni-monarchisté). A jak de Neville vzpomíná, Cadoudal, o čemsi soustředěně přemýšleje a náhle řekl:
„Víš, co musíme poradit králi? Musíme mu poradit, aby nás oba vsadil do basy, protože my se nikdy nemůžeme stát nikým jiným, než spiklenci. Na nás prostě leží toto prokletí.“
Cadoudal se vyjádřil přesně: Takový způsob života otráví člověka navždy. Toto si pečlivě zapamatujte, ještě se k mentalitě ‚profesionálních revolucionářů‘ a jejich tradicím, které odkázali svým následovníkům, později vrátíme …
V Rusku teče krev. Vraždí důstojníky četníků, státní hodnostáře, nakonec bomba zavraždí cara Alexandra II. Den předtím, než měl podepsat první ruskou ústavu! Vše už má solidní teoretický základ: Pisarev, Lavrov, Bakunin a Tkačev jako o závod volají po sekeře a ohni, ničíce v hlavách spoluobčanů všechny staré ‚předsudky‘. Příklad Bakuninova řečnění: „Musíme přivést na mizinu, oloupit a zničit šlechtu, a nyní už nejen samotnou šlechtu, ale také tu dost významnou část obchodníků a kulaků z lidu, kteří využívají nových výhod a stali se statkáři …“
A to se Lenin narodí až za měsíc! Ale plán proti kulakům už existuje!
Nečajev podporuje ještě krutější směrnice: dostačující je malá skupina revolucionářů, jež není vázána žádnými morálními zásadami a slepě poslouchá rozkazy ‚centra‘, které nikdo nezná a všechny prostředky jsou dobré …
Nešetří ani jeden druhého! Při sebemenším podezření … Nečajev s přáteli zabili společníka, studenta Ivanova – nebyl vyhovující pro ‚společnou věc‘, neposlouchal slepě, kladl nepříjemné otázky … Ve vězení v Kare pověsili jeho kolegu, P. G. Uspenského (mimo jiné šlo o švagra Zasulič) pro podezření ze ‚špionáže‘ (nesprávnému, jak se ukázalo).
Zachovala se děsivá fotografie. Je na ní strašně zohavený člověk – jeden ze Svobody lidu, Gorinovič.
V roce 1876 ho přátelé z podzemí podezírali ze zrady (jak se ukázalo později - opět mylně) a z výchovných důvodů ho poleptali kyselinou sírovou …
Alexandr III., bez cavyků, docela tvrdými opatřeními, zastavil vlnu teroru.
Mimochodem právě on, Alexandr III., a nikoliv Lenin anebo Stalin, použil poprvé termín ‚prohnilá inteligence‘. Jedná se o to, že po vraždě jeho otce, Alexandra II., liberální tisk začal dychtivě žádat nového cara o milost pro vrahy! … Motiv byl následující: liberálové se vší vážností tvrdí, že se velmi profesionální revolucionáři, jsouce dojati milostí samovládce, zastydí za své kruté sklony, dobrovolně se vzdají teroru, a dokonce o tom přesvědčí všechny své spolubojovníky … Po přečtení tohoto nesmyslu Alexander III. vynesl soud o ‚prohnilé inteligenci‘. Zdroj je dostatečně důvěryhodný – dvorní dáma Tjutčeva, dcera uznávaného básníka.
Mimochodem, slavný ruský básník Afanasij Fet měl pozoruhodný zvyk. Po mnoho let, když dennodenně projížděl Moskvou, žádal kočího zastavit u univerzity, otevřel okno a odplivl si směrem k baště vědomostí. Vypráví o tom ve svých pamětech sestra A.P. Čechova. Moderní komentátoři (ovšem, že inteligenti!) označují tento Fetův obyčej za ‚zlostnou nevědomost‘.
Bohužel, když na trůn dosedl car-bačkora Mikuláš II., začala se tato gangréna šířit znovu. Společnost byla zachvácena jakousi děsivou paranoiou liberalismu a sebezničení.
Typický příklad. V únoru roku 1899 rektor petrohradské univerzity vydává oznámení, kde píše: „V minulých letech studenti na začátku prázdnin v opilém stavu prováděli skupinové výtržnosti na veřejných místech, a proto on, rektor, důtklivě napomíná pány studenty a varuje, že letos bude trestat podobné nezbednosti v samém začátku. Ani slovo o revolučních idejích a už vůbec ne o politice. Ale páni studenti, mladí inteligenti, jsou hluboce uraženi takovým zjevným útokem carského satrapy na ‚práva osobnosti‘ a vyrážejí hromadně do ulic demonstrovat. Policie se samozřejmě zachovává přiměřeně. Pak se ke studentské stávce připojují všechny vysoké školy a stávkují dva měsíce. Prvotní příčinu si již nikdo nepamatuje. Následuje vzpoura za vzpourou už jenom proto, aby se mohlo řvát proti společenskému zřízení.
A požár teroru se rozhořívá a rozšiřuje. Nastává ponurý úsvit, se světlem plamenů a dýmem stoupajícím do výšky.
Začíná docházet i na rabování – ‚expropriace‘ (kvůli historické spravedlnosti je vhodné upřesnit, že dlouho před bolševiky se prvními ‚exy‘ stali eseři). Tady už, jak si snadno domyslíme, se tomuto kriminálnímu elementu, který nejen vymyslel vybírání kupeckých pokladen, ale prohlásit tuto činnost za ideovou akci, dala úplná volnost. Právě tady začíná splývání všelijakých revolučních prvků, nejenom bolševiků, s kriminálníky.
Hřmí výstřely a vybuchují bomby. Výrazně vpředu jsou eseři – a všechny ostatní strany se motají až daleko vzadu. Smutný seznam osob je dlouhý: Ministři vnitra Sipjagin a Pleve, velkokníže Sergej Alexandrovič, ministr osvěty Bogolepov. A kromě nich 33 gubernátoři, generální gubernátoři a jejich náměstci, 16 starostů, velitelů oddělení Ochranky, velitelů policie, prokurátorů, náměstků prokuratury, náčelníků pátracích oddělení, 24 velitelů vězeňských správ a vězeňské stráže, 26 policejních komisařů a jejich pomocníků, 7 generálů a admirálů, 15 plukovníků, 68 právních zástupců, 26 agentů Ochranky. A kromě toho pár set prostších lidí – policajtů, vojáků a prostě všech, kdo se náhodou objevili na špatném místě ve špatnou dobu6.
To vše byli eseři, v jejichž čele stál ‚sportovec revoluce‘ Boris Savinkov, kterého soudili roku 1925 a tehdy ho dokonce bolševik Radek nazval Hamletem.
Musíme přiznat, že tento Hamlet nepatřil zrovna do první ligy. Žvanil a pozér, měl rád dobré jídlo a muchlání s krasotinkami. Podle důvěryhodných zdrojů svýma vlastníma rukama zavraždil pouze jednoho policajta – postaršího a neozbrojeného. Ale zato, jak psal velkokníže Alexandr Michajlovič, Savinkov „uměl vyhledávat hysterické mladíky ochotné naslouchat jeho krasomluvě a umřít za revoluci. A oni skutečně umírali, zatímco se Savinkov vypravil šťastně do Paříže, aby si prodloužil příjemný život. Tam zarputile bojoval se všemi tehdejšími vládami světa sedě od 12 hodin do 2 hodin v restauraci Larue a zapíjeje svoje vzpomínky na svá skvělá vítězství lahvemi vynikajícího Bordeaux.
Savinkov – nejlepší představitel takových poznamenaných, o kterých mluvil Cadoudal. Podle důvěryhodných zpráv se on sám roku 1918 přiznal jednomu příteli:
„– Revoluce nebo kontrarevoluce, to je mi jedno. Já toužím po akci! Mým jediným přáním je dát práci samolibým, bezcílně se potulujícím povalečům …“
A tak ‚dával práci‘ … Připravoval atentáty na velkoknížata a cara, v období Prozatímní vlády chystal proti ní spiknutí společně s generálem Kornilovem, vzápětí prodal Kornilova téže vládě. Dále pracoval proti bolševikům jako placený agent půl tuctu zpravodajských agentur – od anglické po polskou. A pak, když ho čekisté přechytračili a přivábili do SSSR, rychle se kál a sliboval hory doly, jen aby mu bolševici znovu dali možnost pracovat v jediné specializaci, kterou zvládal – zabíjet a ničit. Nedali mu ji. A je naprosto nezajímavé, jestli Savinkova vyhodili z okna čekisté, nebo vyskočil sám, když si uvědomil, že ho místo ‚práce‘ čeká vězeňská pryčna …
Až v roce 1941, jen tak pro každý případ, snad za účelem prevence, dá Stalin popravit stárnoucí a šedivé bojovníky eserů. Je třeba se zbavit profesionálních ničitelů …
Uveďme pikantní detail: Po všechny ty roky byl pravou rukou Savinkova agent Ochranky Azef.
Trochu schizofrenie: zatímco po teroristických útocích odpočíval Savinkov v pařížských klubech nebo na útěku, v Rusku volně vydávali jeho romány a každý týden vycházely jeho novinové články! Pilně se mu proplácely honoráře, stejně jako Trockému, Černovovi a jiným revolucionářům. Je cosi shnilého …
A všude a denně po celý ten čas ruská inteligence s překvapivou rychlostí obhajovala teroristy a jiné vrahy!
14. května 1906 v Sevastopolu byla odpálena bomba na vojenského náčelníka města Něpljujeva. Generál přežil, ale zemřelo osm náhodných kolemjdoucích (včetně řidičů) a několik desítek lidí bylo zraněno. Ale poslanci Státní dumy veřejně označili soud nad na místě lapenými útočníky za ‚krveprolití‘ a levicový tisk vyzývá příbuzné obětí ‚odhodit emoce‘ a pochopit, že jejich blízcí zemřeli čistě náhodou, ve jménu ‚svaté věci‘ …
Velmi často se obětí teroru stávají lidé nezúčastnění. V létě roku 1906 v Petershofu namísto generála Trepova zavraždili generála Kozlova. V Penze místo generála četnictva Prozorovského omylem zavraždili generála pěchoty Lissovského. V Kyjevě místo generála četnictva Novického zapíchli nožem vysloužilého generála na penzi. Teroristka, dcera jakutského náměstka gubernátora, poslaná do švýcarského sanatoria léčit si psychiku, přímo v léčebně práskla z browningu na německého obchodníka. Měl tu smůlu, že se podobal ruskému ministru vnitra Durnovovi. No, léčili ji i dále, jen browning odebrali …
Anglická odbornice na revoluční teror v Rusku, Anna Geifmanová, uvádí řadu hrůzných příkladů. V Kyjevě házeli podezřelé ze ‚špionáže‘ do kádě s vroucí vodou. V pobaltských státech ‚lesní bratři‘ mrzačí těla jimi zavražděných vojáků a policistů. Několik členů polské socialistické strany uřízlo kolegovi pro podezření ze zrady nos a uši.
Nejhorší je, že je tím nakažena i mládež. Nedá se již poznat, co je patologie a co je jen zatemnění rozumu pod tlakem masivní revoluční propagandy. Ve městě Bele se gymnazista Rigel kategoricky odmítl podílet na studentské stávce. Dva mladí ‚revolucionáři‘ mu do obličeje chrstli kyselinu sírovou. Student reálky Čajkovskij, vyloučený za špatný prospěch, ukradl otci revolver a šel se zastřelit. Na ulici však potkal svého učitele – tak odprásknul jeho…
A jen tak mimochodem. Páni revolucionáři v plném rozsahu zneužívali nezletilých dětí – přikazovali jim sledovat četníky, přenášet výbušniny a zbraně. A ve výšeuvedeném Pobaltí jednoduše najímali mládež a platili jí padesátník za vraždu (ne padesát rublů, ale padesát kopejek!).
Tady už nezáleželo na národnosti nebo víře. V Bělorusku ozbrojenci z ‚židovské sebeobrany‘ z pistolí stříleli na katolické procesí a o několik dní později jakýsi Friedman vhodil bombu do synagogy v Bialystoku. Tamtéž, v synagoze, Nisan Farber zastřelil Kagana, označiv ho jako ‚buržousta‘. Oba teroristé patřili ke skupině anarchistů. Proti bohatým židům bojovali jejich souvěrci stejně ostře, jako jejich revoluční kolegové slovanského původu … I peníze pro revoluci si vynucovali u souvěrců stejně horlivě. Kromě toho, jaká je to víra, Rusové jeden vedle druhého před popravou odmítají služby ruského kněze a židé rabína. Víru měli jen jednu – ničení.
Na Sibiři, v Tomsku, rebelové (vůbec nezáleží na tom, z jaké byli strany) začali pálit ze svých revolverů na křesťanské procesí. Účastníci procesí se na teroristy vrhli, zabavili jim zbraně, nahnali ‚levičáky‘ do Národního domu, který pak poněkud ukvapeně zapálili jako pomstu za zabité a raněné. ‚Progresivní tisk‘ označil tyto události … za ‚zvěrstva černých setnin‘.
Eserka Marie Spiridonová zavraždila na ulici civilního úředníka. Z vězení na svobodu poslala bláznivý moták, v němž obvinila vyšetřovatele z mučení a znásilnění. Tisk se hlasitě ozval. Později u soudu odvolala svá obvinění, protože vyšetřování nezjistilo sebemenší známky mučení a zjistilo, že panenství mladé fúrie je nepoškozené. Ale mezitím teroristé zastřelili oba policisty …
Jen v prvních šesti měsících roku 1906 revolucionáři všech barev zavraždili 499 lidí, ale Duma, k naprostému úžasu zahraničních novinářů, se snaží prosadit na všechny trestné činy, pokud byly politické povahy, amnestii!
Ne náhodou to S. J. Witte označil za ‚zvláštní druh duševního šílenství davů‘. Napsal: „Pro mě to bylo jasné, že spoléhat se na tisk není možné a že tisk je zcela demoralizovaný. Jediný tisk, který demoralizován nebyl, patřil krajní levici, ale tento tisk otevřeně hlásal demokratickou republiku … Očekávat pomoc od takového poblouzněného tisku jsem nemohl.“ V dopise ministru spravedlnosti M. G. Jakimovovi zdůraznil „obrovské společenské škody, způsobené trvalým překrucováním skutečnosti a šířením různých fám současným tiskem. Lze říci, že celý systém působení na veřejnost je džunglí částečně záměrných a částečně nevědomých lží“.
A jen tak mimochodem, ani sám Witte není bez hříchu. Mezi vyšší společností v Petrohradě kolovaly pověsti, že oběť esera Sazonova, ministr vnitra Pleve, právě shromáždil ‚vražednou‘ dokumentaci o vážných prohřešcích Witteho, kterou chtěl předat carovi. A bývalý šéf policejního oddělení Lopuchin napsal ve svých pamětech, že Witte mu navrhl, aby zorganizoval atentát … na cara.
Lopuchin je ovšem osoba poněkud špinavá; především on svého času vydal revolucionářům hluboko zakonspirované agenty. Ano, přímé důkazy chybí, byly to jen řeči. Ale stejně … Není nic neobvyklého na tom, že se Witte opravdu snažil použít nějaké zákulisní metody, jak se znovu posadit do křesla předsedy vlády. Podobných příkladů je v dějinách mnoho: tam, kde je bizarní změť zájmů teroristů a tajných služeb, mohou vznikat nejneočekávanější kombinace a za bombami, vrženými na hodnostáře nic netušícími řadovými bojovníky, se někdy schovávají ty nejneočekávanější zájmy. Atentát na Stolypina je názorným příkladem …
Filozof Rozanov s hořkostí napsal: „Kdyby ruskému tisku nešla po krku vláda, roztrhal by Rusko na cáry a rozdal by je sousedům, dokonce i ne za peníze, ale prostě jen za ‚štamprle‘ pochvaly. A proto je nutno se bez rozhodování a váhání postavit přímo na stranu ‚podřadné vlády‘, která přece jediná vše brání a ochraňuje.“
Ale takové hlasy byly vzácné a nebylo je slyšet pro všeobecný ‚progresivní‘ řev. Bylo považováno za samozřejmé, že člověk ze ‚vzdělané společnosti‘ si musí přát ve válce s Japonskem porážku Ruska. Obchodník, emigrant P. Buryškin s hořkostí píše ve svých pamětech a uvádí, že ‚vzdělaná společnost‘ projevila fantastický nezájem o činnost a potřeby ruských podnikatelů, obchodníků a továrníků. ‚Kupčík tlustobřichý‘ byl běžnou postavou fejetonů a karikatur.
Opět má slovo velkokníže Alexandr Michajlovič: „Osobní vlastnosti člověka nebyly ani trochu oceňovány, pokud dotyčný ústně, nebo v tisku neprojevil své nepřátelství ke stávajícímu zřízení. Učenec, nebo spisovatel, výtvarník a hudebník, umělec nebo inženýr se hodnotili nikoliv podle jejich nadání, ale podle míry radikálnosti názorů“.
Tuto myšlenku rozvíjí na příkladech filozofa Rozanova, publicisty Menšikova a spisovatele Leskova.
Evropská literární kritika hodnotila Leskova dokonce výše, než Dostojevského, ale v Rusku byl Leskov vystaven hotové štvanici a bojkotu a proto musel vydávat své knihy na vlastní náklady a s nízkou tiráží. Jak jinak, když k nihilistům se stavěl velmi odmítavě a dokonce se odvážil je v jednom ze svých románů zobrazit pro ‚vzdělanou společnost‘ nepatřičným způsobem …
Podobně byl pronásledován i Menšikov. Rozanova za svého života nepublikovali, byl zamlčován. Ještě před první světovou válkou významný vydavatel Sytin Rozanova zaměstnal v novinách Ruské slovo – i když Rozanov, vzhledem k ‚obecnému povědomí‘, souhlasil, že bude psát pod pseudonymem. Tajemný pseudonym však byl odhalen a delegace zaměstnanců předložila Sytinovi ultimátum: buď odejdou všichni, nebo Rozanov.
Sytin v rozpacích řekl:
– Ale, pánové, přece nemůžete popřít génius Rozanova?
Páni inteligenti odpověděli pozoruhodně:
– Nás nezajímá, je-li génius, nebo není. Rozanov je reakcionář a my s ním nemůžeme pracovat ve stejných novinách!
A ti bastardi zase vyhráli …
Celou tuto tlupu ďáblů, kteří určovali pravidla hry, nelze v žádném případě nazvat druhořadými. Bohužel musíme konstatovat, že mezi nimi bylo spousta lidí vynikajících a talentovaných. Co chtít více, když dokonce Lev Tolstoj přes veškerou velikost své autority pokoušel bujnou ruskou inteligenci. A došel až k tomu, že ve svém sebevědomí začal pižlat evangelium jako salám: „Tomuto kousku věřím, tomuto nevěřím vůbec …“
Za tato cvičení ho pravoslavná církev ze svých řad vyloučila, ale nikdy nad ním kletbu nevyhlásila, tady spisovatel Kuprin jasně lhal! A nebyla žádná exkomunikace, jak přesvědčivě prokázal odborník na takovéto záležitosti, současný teolog, jáhen Andrej Kurajev. Uvádím přesný přepis výkladu Synodu: „… vědomě a úmyslně se sám odtrhl od jakéhokoliv spojení s pravoslavnou církví. Snahy o to, aby se umoudřil, se nesetkaly s úspěchem. Proto ho církev nepovažuje dále za svého člena, a to do té doby, dokud se nebude kát a neobnoví s církví komunikaci.“
A to je vše! Ale ruská inteligence po celá desetiletí poté, za cara i za bolševiků, naříkala nad exkomunikací a klatbou, odsuzujíc církev naprosto neuvěřitelným způsobem.
A mimochodem, s osobností Lva Tolstého je spojen zajímavý příběh … Opat Optinského kláštera, otec Feodosij, vzpomíná na události z podzimu roku 1908, pojmenované ‚Ďábel v podobě Lva Tolstého‘.
„V chrámu se sešla skupina čtrnácti pobožných ženských. Mezi nimi jedna, která si nepřála účastnit se bohoslužeb, ale požádala o možnost zúčastnit se přijímání. Po přijímání vidím, že ke mně tato žena přichází, odvádí mě na stranu a říká:
– Otče, chci se vyzpovídat, a pokud to dovolíte, zítra se zúčastním Vašich bohoslužeb.
Druhý den jsem jí dal rozhřešení, povolil jí účast na přijímání a požádal ji, aby přišla tentýž den ve dvě hodiny odpoledne. Další den tato žena přišla o něco dříve, než v určený čas, rozrušená a vystrašená.
– Otče, řekla celou noc jsem nespala strachy! Mučil mě celou noc jakýsi děsivý vysoký stařec s rozcuchaným plnovousem, povislým obočím s ostrýma očima, že mě s nimi, jak jehlou do srdce pronikal. Jak se dostal do mého pokoje, nechápu; musel to být nějaký zlý duch …
– Myslíš si, zasyčel na mě zlostně, že jsi mně utekla? Lžeš, neutečeš! U mnichů se potloukáš, aby ses kála. Já ti ukážu pokání! Ty se u mne ještě jinak budeš otáčet! Přivedu tě k bludu a do takového hříchu, že uvidíš!
A strašný stařec jí vyhrožoval všelijakým způsobem nikoliv ve snu, ale ve skutečnosti, takže nešťastná žena do rána ze strachu oči nezavřela. Nechal ji na pokoji teprve tehdy, když se její sousedé začali v hostinci shromažďovat k bohoslužbě.
– Kdo jste, zeptala se strachem bez sebe ta žena.
– Jsem Lev Tolstoj – odpověděl hrozný návštěvník a zmizel.
– A copak ty nevíš, zeptal jsem se, kdo je Lev Tolstoj?
– Odkud to mám vědět, neumím číst ani psát.
– Možná jsi o něm slyšela? – pokračoval jsem ve vyzvídání – neslyšela jsi o něm v kostele?
– Nikde jsem o něm nic neslyšela, otče, ani nevím, jestli to je člověk, nebo něco jiného.“
Církevní komentátor uzavírá: „Toto je příběh duchovního z Optinského kláštera. Co to znamená? To se opravdu stal Tolstoj natolik ‚výrazným‘ v tom strašném světě, kterému slouží svými protikřesťanskými kázáními, že se do jeho podoby převtělují nečisté síly?“
Ateisté mohou mít na tuto historku svůj názor. Věřící se nad tím mohou zamyslet …
Vraťme se zpět ke ‚vzdělané společnosti‘. I mezi nimi se našli odvážní lidé fandící Rusku, kteří se nebáli vystoupit proti liberálnímu marasmu. Roku 1909 se objevila kniha ‚Mezníky. Sbírka článků o ruské inteligenci‘, kterou lze stručně charakterizovat slovy intelektuálové proti inteligentům.
Naše milá inteligence miluje v diskusi měnit názor s obratností karetního šejdíře. Ten, kdo vystupuje pouze proti ‚inteligenci‘, je obvykle obviňován, že vystupuje proti intelektu, kultuře, vědě a vzdělávání.
Avšak ‚intelektuál‘ je jedno, a ‚inteligent‘ něco úplně jiného. Autoři knihy Mezníky jsou vesměs lidé, jejichž jména jsou spojena s přívlastky známý a vynikající: Berďajev, S. Bulgakov, Geršenzon, Kistjakovskij, Struve, Izgoev, Frank – intelektuálové, historici, ekonomové, filozofové.
N. A. Berďajev: „U ruské inteligence se racionalismus myšlení spojuje s výjimečnou emotivností a chudobou cennějšího duchovního života … Věda a vědecký duch se u nás obecně mezi inteligencí neujaly, přijaty byly jen nemnohými. Vědci se u nás nikdy netěšili nějakému zvláštnímu respektu a popularitě, a pokud byli politicky indiferentní, potom se sama jejich věda považovala za nanicovatou …“
S. N. Bulgakov: „Celé ideologické bohatství, celé duchovní vybavení spolu s pokrokovými bojovníky, průkopníky, agitátory a propagandisty revoluce dodala inteligence. Ona duchovně formovala instinktivní touhu mas po změnách, zapalovala je svým nadšením, doslova byla nervy a mozkem obrovského těla revoluce. V tomto smyslu je revoluce duchovním dítětem inteligence, a tudíž její historie je i historickým soudem nad touto inteligencí … Naše inteligence, ve svém prozápadním fanatizmu, nedošla dále, než k povrchnímu osvojení novějších politických a společenských představ Západu, a přijala je v podobě extrémní filozofie osvícenství. Zpočátku bylo období barbarství, potom přichází civilizace, tedy osvícenství, materializmus, ateizmus, socializmus. To je jednoduchá historická filozofie průměrného ruského inteligenta …
… V naší literatuře je mnohokrát zobrazena duchovní izolace naší inteligence od prostého lidu. Podle názoru Dostojevského to bylo prorocky předpovězeno již Puškinem, poprvé v obraze věčného poutníka Aleka a pak i v postavě Evžena Oněgina … A opravdu, inteligence má pozoruhodně málo smyslu pro historické souvislosti, chápavého zájmu i lásky ke své historii a estetického vnímání. Inteligence má na své paletě dvě barvy, černou pro minulost a růžovou pro budoucnost …“
Dejte si k poznámkám Bulgakova záložku. Ještě se k nim vrátíme, až přijde řeč na podstatně pozdější dobu.
M. O. Geršenzon: „O čem přemýšlela naše inteligence posledního půl století? Mluvím samozřejmě o mase inteligence. Hrstka revolucionářů chodila od domu k domu a klepala na každé dveře: ‚Všichni do ulic! Je ostuda sedět doma!‘ – A všichni se nahrnuli na náměstí – kulhaví, slepí, i ti bez rukou. Nikdo nezůstal doma. Půl století se potloukají po náměstích, řvou a hašteří se. Doma mají špínu, nepořádek, chudobu. Ale pan domácí se nestará. On je přecemezi lidmi, zachraňuje lid, vždyť je to jednodušší a zajímavější než podřadná práce doma. Nikdo normálně nežil. Všichni se zabývali (či spíše předstírali, že se zabývají) veřejnými záležitostmi. Ale obecně je způsob života inteligence strašný: opravdová hrubá zanedbanost bez jakékoliv disciplíny, dokonce i na povrchu, den plyne beze smyslu, dnes tak, zítra podle inspirace všechno úplně naopak, prázdnota, lajdáctví, nedbalost, řvavá nepořádnost v osobním životě, bezuzdný sklon k despotismu a naprostá absence respektu k jiné osobnosti, před vládou – jednou hrdá výzva – podruhé povolnost, ne kolektivní (o ní nemluvím) ale osobní …“
Poznámka k 2. vydání: Tento popis masy inteligence byl považován za pomluvy a rouhání. Ale o deset let dříve napsal Čechov: „Nevěřím naší inteligenci, pokrytecké, falešné, hysterické, nevychované, lživé, nevěřím jí dokonce, i když trpí a stěžuje si, neboť její utlačovatelé pocházejí z jejích vlastních útrob (dopis J. I. Orlovovi ze dne 22. února 19227 vydaný ve sbírce dopisů Čechova, redigované Bočkarevem)“. Poslední Čechovova slova obsahují správný náznak: ruská byrokracie je do značné míry vlastní krev ruské inteligence …
… Čím větší byl talent, tím více nenávisti k utilitární morálce inteligence; sílu uměleckého génia bylo možno téměř neomylně měřit mírou jeho nenávisti k inteligenci. Stačí se podívat po těch geniálnějších: Tolstoj a Dostojevskij, Tjutčev a Fet … To, čím žila inteligence, pro ně neexistovalo, v osobě svých vůdců tvořila inteligence společenský soud nad svobodnou tvořivostí a vynášela ortely: nad Tjutčevem – za nedbalost, nad Fetem – za posměšky, Dostojevského jejich rozsudky prohlásily za reakcionáře a Čechova za člověka lhostejného … A masa této inteligence byla neosobní, se všemi vlastnostmi stáda: tupou zkostnatělostí svého radikalismu a fanatickou intolerancí. Mohla vůbec tato hromádka zmrzačených duší zůstat blízko lidu?
… Vydávala se ze svých sil, aby vzdělala lid, zasypávala jej milióny výtisků populárně vědeckých knih, zřizovala pro něj knihovny a čítárny, vydávala pro něj levné časopisy. To vše beze smyslu, protože inteligence se nesnažila o uzpůsobení tohoto materiálu k už přijatým pojmům a vysvětlovala pouze dílčí otázky bez jakéhokoli vztahu k přesvědčení lidu. Přesvědčení lidu nejen neznala, ale ani ho nepředpokládala. Jak na úrovni společnosti, tak i na úrovni jednotlivce … Sebranka nemocných pacientů ve své zemi izolovaných – to je ruská inteligence! V dlouhé řadě inteligentů, popsaných takovým citlivým pozorovatelem, jako je Čechov, se najde sotva pět nebo šest normálních lidí. Naše inteligence je z devíti desetin zasažena neurastenií, mezi ní nejsou téměř žádní zdraví lidé – všechno žlučovité, zasmušilé, neklidné tváře, znetvořené jakousi skrytou nespokojeností; všichni jsou nešťastní, buď rozlícení, nebo roztrpčení …“
A. S. Izgojev: „Až do posledních revolučních let se talentované tvůrčí osobnosti v Rusku držely jaksi stranou od revoluční inteligence, neschopny snášet její aroganci a despotismus …“
B. A. Kistjanskij: „Ruská inteligence nikdy nerespektovala právo, nikdy neviděla jeho význam, ze všech kulturních statků bylo právo v největším opovržení. Za těchto okolností si inteligence nemohla vytvořit výrazný smysl pro spravedlnost. Naopak právo stojí na velmi nízké úrovni rozvoje … Ruská inteligence se skládá z lidí, kteří nemají ani osobní, ani společenskou disciplínu … Ideový rozvoj naší inteligence, nakolik se odráží v literatuře, nezahrnuje jedinou právní představu. Ve sbírce myšlenek, které tvoří svět naší inteligence, idea práva nehraje ani dnes žádnou roli.“
P. B Struve: „V 60. letech (19. století) se s rozvojem žurnalistiky a publicistiky ‚inteligence‘ zřetelně vzdaluje od vzdělané třídy, jako kdyby byla něčím výjimečná. Je pozoruhodné, že naše národní literatura zůstává oblastí, kterou naše inteligence není schopna uchopit (od těch dob došlo k fatálním změnám – A.B.). Velcí spisovatelé, jako Puškin, Lermontov, Gogol, Turgeněv se nehlásí k inteligenci … dokonce i Gercen, přes svůj socializmus a ateismus, věčně bojuje sám se svým obrazem inteligenta.
… Inteligence našla v masách jen mlhavé instinkty, které k ní hovoří vzdálenými hlasy a které se spojily do jakéhosi řevu. Místo toho, aby tento řev přetvořila systematickou vzdělávací prací do jasně uvědomělých zvuků národní identity, spojila inteligence s tímto řevem svá stručná knižní schémata. Když řev utichl, schémata zůstala viset v prostoru osamocena …“
S. L. Frank: „Ruský inteligent nezná absolutní hodnoty – jen kritéria, nemá žádnou životní orientaci, kromě morálního zařazování lidí, činů a stavů, které dělí na správné a nesprávné, dobré a zlé. Potřebujeme zvláštní směrnice, především silné výzvy, které ostatním znějí vždy poněkud nepřirozeně a afektovaně … Hodnoty teoretické, estetické a náboženské nemají žádnou moc nad srdcem ruského inteligenta, pociťuje je jako nejasné a nejsou intenzívní a v každém případě jsou obětovány morální hodnoty … Počínaje nadšeným uctíváním přírodovědy v 60. letech a konče nejnovějšími vědeckými disciplínami, jako je například empiriokriticizmus, naše inteligence se snažila hledat nikoliv vědecké pravdy, ale výhody pro život a zdůvodnění a posvěcení jakéhokoliv společenského a morálního vývoje … Myšlení ruské inteligence charakterizuje nedostatečný rozvoj toho, co Nietzsche nazývá intelektuální svědomí. Je to natolik známé a zřetelné, že se názorový nesoulad může týkat nikoliv samotného tvrzení, ale pouze jeho ohodnocení …
… Paprsky barbarského zbožňování ikon stále žijí ve vědomí inteligence …“
„Samozřejmě, že po vydání knihy nastal hrozný rámus, divím se, že nikoho z autorů nezabili – nejspíše proto, že ruská inteligence na něco takového neměla dost rozhodnosti, ani schopností. Přesto však zuřivá ‚liberální inteligence‘ vyslala po Rusku hromadu řečníků, kteří vedli přednášky o reakčnosti, úplné bezvýznamnosti a profesionální neschopnosti autorů ‚Mezníků‘ …
Tento problém ovšem existoval nejen v Rusku. Max Nordau, přední psychiatr, spisovatel a veřejný činitel, již roku 1892 vydal knihu pod příznačným názvem ‚Degenerace‘. Na první pohled jde jen o negativní kritiku různých ‚módních‘ a ‚progresívních‘ trendů v umění, ale při bližším studiu nenechává autor nikoho na pochybách, že píše především o degeneraci západoevropské inteligence. Inteligence i na Západě, i když ne v takových měřítkách, jako v Rusku a už neměla vůbec takový vliv na společnost …
Mimochodem, již tehdy v Rusku pochopili správně, o čem Nordau píše a koho považuje za degenerované. Židovská encyklopedie, vydaná před revolucí v Petrohradě, nenechává svým článkem o Maxi Nordauovi nikoho na pochybách. Autor článku S. Lozinskij používá ve vztahu k Nordau a k jeho dílu ty nejlepší přívlastky. Jinak to prostě není možné. Nordau je postava se jménem evropského formátu! Ale jakmile se objeví zmínka o Degeneraci, ihned je až fyzicky cítit změna tónu, autor je podrážděný a potýká se s neřešitelným problémem. Chce vyjádřit negativní postoj ke knize a zároveň nevypadnout ze stylu. Nordau je buran, ale primitivní brblání nemusí nikdo chápat.
„Zdánlivě má toto (dílo – A.B.) stejnou kvalitu jako ostatní práce N., navíc usiluje o čistě vědecký přístup a je vybaveno celým arzenálem vědeckých pojmů a odkazů. Ale obsah je slabší než u jiných jeho děl a obsahuje řadu zobecnění, která jsou příliš riskantní na to, aby mohla být považována za vědecké hypotézy. Přesto kniha měla více, než jen dočasný úspěch, měla také významný vliv na čtenáře a výsměchem některých stránek kultury a společnosti přinesla určitý užitek.“
Elegantní mnohomluvnost! Ti, kteří jsou dobře seznámeni se způsobem hodnocení inteligence dokonale pochopili, kolik tam je vzteku a zloby. Klasické příklady verbální ekvilibristiky: kniha pouze ‚usiluje‘ o vědecký přístup, zevšeobecňování jsou příliš riskantní, ‚významný dopad‘ tu je, ale úspěch knihy zůstává ‚dočasný‘ … Nikoliv náhodou Nordauova Degenerace byla v Rusku vydána roku 1902 a reedice vyšla až o 93 let později. Lozinskij se jen tak mimochodem objevil u bolševiků a pak mnoho let žil na vlně boje proti náboženství … A národnost a povolání takových jsou jednoznačná: ‚inteligent‘.
Trochu předběhnu a poznamenám, že po Říjnu intelektuálové byli buď likvidováni, nebo vyhnáni za hranice. Ale inteligence všeho druhu se za bolševiků zařídila výborně, protože teze ‚světového požáru‘ a ‚nového lidového umění‘ skvěle odpovídala jejímu světonázoru. A vládla skoro dvacet let, dokud se do ní nepustil Stalin, ale o tom později.
Přesně ji charakterizoval Solženicyn ve stati ‚Образованщина‘ (Vzdělávání): „Inteligence dokázala rozhýbat Rusko až k vesmírné explozi, ale nedokázala řídit její úlomky. Potom z emigrace hlásal vlastní ospravedlnění: ‚Lid byl nesprávný a zklamal očekávání‘ inteligence. (Srovnejte s výkřikem z televizoru po jistém hlasování: „Rusko – ty ses zbláznilo!“ - A.B.) Tak to byla diagnóza stanovená v ‚Meznících‘, kdy inteligence, zbožňujíc lid jej vlastně neznala a byla od něj beznadějně odtržena!
Měl bych dodat, že nikoliv odtržena v důsledku nějakých událostí, ale sama se hrdě distancovala. Tentýž S. N. Bulgakov varoval, že víra v revoluční zázrak přeměny světa a duše člověka může vést ke vzniku „zvláštního druhu duchovního aristokracizmu, který hrdě stojí v opozici vůči obyčejným lidem“. A vysvětlil dále: „Ve svém vztahu k lidu, kterému chce sloužit inteligence, se stále potácí mezi dvěma extrémy: poklonkování lidu, a duchovní aristokracizmus. Potřeba poklonkování lidu vyplývá ze samotných základů víry inteligence. Ale z ní nezbytně vychází i opačný postoj – arogance k lidem jako k nositeli spasení, chová se k němu jako k nezletilému, který potřebuje chůvu k výchově a uvědomění, neosvícenému v pravém slova smyslu.“
Tento ‚duchovní aristokracizmus‘ vyústil v to, že v prvních desetiletích po revoluci se mezi běsnícími čekisty vyskytovalo nejvíce přímo patentovaných inteligentů – od Menžinského po doktora Kedrova! Jakousi zvláštní shodou okolností – nebo to není vůbec náhoda? – téměř celá Hitlerova elita byla opět tvořena klasickou inteligencí: neúspěšný malíř, průměrný lékárník, novináři a vůbec humanisté, kteří nedosáhli úspěchů ve vědě, a proto vytvořili svoji vlastní ‚árijskou‘, vražednou. Nacistický teoretik Alfred Rosenberg byl vzděláván ve vyšších vzdělávacích zařízeních ruské říše – školkách to inteligence. Hlavní říšský soudce říše Freysler se v prvních letech po revoluci účastnil občanské války v Rusku, montoval se do marxismu, byl vojenským politickým komisařem Rudé armády (později se k těmto událostem vrátíme i při dalších příležitostech …).
A na narodniky, revoluční inteligenci a nacisty, na všechny dohromady se hodí definice Bakunina, který na základě svých zkušeností znal problém i zevnitř: „Obzvláště strašný je despotizmus inteligentní, a proto privilegované menšiny, která jakoby lépe rozumí skutečným potřebám lidu, než on sám. Za prvé se zástupci této menšiny snaží své ideály života příštích generací položit na Prokrustovo lože. Za druhé se těchto dvacet nebo třicet vědců a inteligentů zakousne navzájem.
V roce 1971, známý sociolog a publicista N. J. Danilevskij napsal: „… bez lidového základu takzvaná inteligence není nic jiného, než více, či méně početný spolek poměrně prázdných hlav, které získaly jakési povrchní vzdělání, aniž by ho strávily a osvojily. Pouze přemílají ve své hlavě a svým jazykem papouškují obvyklé myšlenky, které momentálně mají banální nálepku moderny.
Abych to shrnul. Kromě všech dalších neduhů a rozporů předrevolučního Ruska se zde zformovala vrstva lidí hlučných, hloupých a přehnaně vybavených patologickou touhou po ničení, vrstva, která bohužel získala možnost ovlivnit názor většiny. Je pravděpodobné, že bez ní, bez inteligence, by k těm kosmickým otřesům, které tak dlouho soužily Rusko, ani nedošlo.
Můžeme citovat ze hry ‚Inteligence a revoluce‘, kterou napsal chytrý a sžíravý kritik Rozanov: „Naše inteligence vychutnává v plné míře nádherný pohled na revoluci a pak se připravuje navléknout své kožichy a vrátit se zpět do svých pohodlných paláců. Kožichy byly kradené a paláce vypálené.“
1Poznámka překladatele: Bazarov – hrdina Turgeněvova románu Otcové a děti, představitel nihilizmu.
2Poznámka překladatele: Falangy – obce, ve kterých Fourier projektoval budovy pro společné bydlení – falanstéry.
3Poznámka překladatele: Podle ruské wikipedie pocházela ze zchudlé šlechty, ale vyrůstala u bohatého příbuzenstva a v soukromém penzionu. Trepov, zřejmě velmi schopný a asi i tvrdý úředník s tajemným původem, údajně snad levoboček německého císaře Viléma I., dal zmrskat politického vězně za to, že před ním nesejmul čepici. Do skoro sedmdesátiletého Trepova měla V. Zasulič nasázet kule pouze dvě – do břicha, těžce jej zranila, on přesto žil ještě jedenáct let.
4Poznámka překladatele: халтура, chaltura = špatná práce, fušeřina, chalturin = fušer.
5Poznámka překladatele: Podle wikipedie se jmenoval Georges Cadoudal.
6Poznámka překladatele: Je velmi obtížné souhlasit se společenským terorem, jaký tehdy v Rusku nastal, ovšem domnívám se, že v tomto případě to autor se svými odsudky poněkud přehnal. Je vhodné si uvědomit, že to byla doba rušení nevolnictví, viz také kniha Bůh synergie. V podstatě byla situace taková, že mocní si pro zajištění svých prebend prosadili řešení, které bylo daleko za hranicí společenské přijatelnosti, a teror proti státní moci, jejím reprezentantům a těch, kteří z této situace tyli, byl logickým vyústěním. Viníky tohoto teroru proto jednoznačně jsou Romanovci a poměščici. Že tento bojový prapor zvedli představitelé inteligence, kterou autor docela příhodně napadá, je vcelku nezajímavé a je pouze souhrou společenských podmínek.
7Poznámka překladatele: Chybné datum?