Zázraky ihned, nemožné na počkání 2 - Předehra kolektivizace

zpět

23.03.2017

Kolektivizace

Kolektivizace představuje téma, které se tradičně považuje za možná nejvážnější Stalinův zločin. Na první pohled to je zcela jasné: Stalin zahájil kolektivizaci, během které nastal velký hladomor. Ovšem celá záležitost má řadu háčků.

S hladomorem v SSSR je to vůbec složité. Ostatně jako s každou demagogií. Že v důsledku masívního nedostatku potravin zemřel velký počet lidí, je jasné. Ale příčiny, rozsah, souvislosti a následky jsou v mlhách. Nejznámější je hladomor na Ukrajině, ten však představoval pouze část těchto temných událostí. Hlad totiž (v té, či oné podobě) zasáhl i další kraje SSSR. Zcela určitě se dotkl také severního Kavkazu, jižního Uralu, západní Sibiře, Povolží a Kazachstánu1. Ale řada zpráv je zcela protichůdných2. Ke všemu dalšímu spousta autorů naprosto slepě nepíše o ničem jiném, než o nezměrné ‚Stalinově zlobě‘, která prý byla příčinou událostí. Většina z nich jen na vlně společenské objednávky papouškuje demagogie šířené bandou Stalinových nepřátel. Jiní zase připomínají svatou inkvizici. Například Jakovlev a Radzinskij. Ostatně hledat rozumné informace o Stalinovi donedávna připomínalo rýžování zlata: trvá to hromadu času a jen výjimečně se něco rozumného objeví3.

Ale jsou zde nezpochybnitelné skutečnosti. Kolektivizace fakticky byla zemědělskou reformou, která teprve dala ruskému lidu, žijícímu až dosud v převážné většině na hraně hladu, dostatek potravin a po dvou neúspěšných předchozích pokusech (zrušení nevolnictví a Stolypinova reforma) konečně začala odstraňovat staleté zaostávání ruského venkova. Kolektivizace ve skutečnosti zachránila ruským rolníkům půdu. Pokud by k ní nedošlo, kulaci by časem ostatní rolníky protizákonně ožebračili. Kolektivizace znamenala obnovu tradičních vztahů na venkově. Půda zůstala ve vlastnictví státu, jen místo toho, aby s ní disponovaly občiny a rozdělovaly ji rolníkům, disponovaly s ní družstva – kolchozy. Ty organizovaly podstatně výkonnější společnou práci.

Kolektivizace byla metodou řešení společenských problémů a podmínkou zprůmyslnění a přeměny zaostalé země ve velmoc. Kolektivizaci bylo možno nahradit i jiným postupem: například zbídačením rolníků, jak podobný proces probíhal při nástupu kapitalizmu jinde ve světě. Kolektivizace ve skutečnosti proběhla podstatně slušněji.

Ruské obilí a hladomory

Prvním problémem ‚obecného povědomí‘ je počet obětí a jejich relativita. Někteří ‚historici‘ a politici, vesměs přihřívajíce si vlastní polívčičku, mají svoji sportovní disciplínu: kdo připíše Stalinovi více mrtvých. Nejčastěji se to týká ukrajinského hladomoru. Setkal jsem se však s informacemi, že obětí muselo být podstatně méně, než je zvykem tvrdit4. V Buškovových knihách i dalších pramenech se čtenář může setkat s informacemi, ze kterých vyplývá, že zatímco ‚za Stalina‘ hladomor nastal pouze začátkem 30. let, v Ruském impériu byl prakticky všední záležitostí. Nějak tu chybí schopnost objektivního posouzení!

Není od věci uvést letopočty hladových let imperiálního Ruska5. Tento působivý seznam doby vlády posledních tří imperátorů zahrnuje roky 1858-1859, 1861, 1868, 1873, 1876-1877, 1879-1881, 1883-1885, 1888-1891, 1893-1894, 1896, 1900, 1906 (a místně až do roku 1908), 1911, viz též stránky wikipédie6! Co se týče obětí, situace je složitější. Na jedné straně wikipédie uvádí informace, jako by tyto hladomory byly prakticky bez obětí (jsou uváděny v řádu statisíců), na druhé straně Jurij Ševcov uvádí s odkazem na předrevoluční encyklopedii, že v roce 1891 zemřelo hladem 4 milióny lidí, v roce 1901 2,8 miliónu lidí, v letech 1905-1908 4 milióny lidí a v roce 1911 1 milión lidí7. Například v článku Царь-голод8 se výslovně uvádí, že v roce 1911 hlad zasáhl východní a centrální gubernie a gubernie Nového Ruska9 (obilnice Ruska). V té době Rusko obilí vyváželo pod cenou! A tak připomeňme si i hlad éry sovětské: roky 1921, 1930-1932 a místně asi i v roce 1947.

Nakonec ještě uveďme, že spouštěčem onoho pověstného velkého nepokoje byly tři (!) po sobě jdoucí neúrody, když teprve třetí rok nastal hlad10! Navíc v té době Rusko živila především nečernozemní půda. Rusko prostě prodělalo během dynastie Romanovců úžasnou degradaci zemědělství a skončilo to tak, že přestože získalo rozsáhlé černozemní areály, koncem jejich dynastie každá slabší úroda vedla k hladomoru.

K tomu si uveďme hrubou sklizeň (zprůměrované údaje na základě dat Mironina11):


rok

obilí

[mil. t]

brambory

[mil. t]

orná půda

[mil. ha]

1900

56



1908-1910

~72



191112

62



1912-1915

~81

~32

118

1916-1919

?



1920

46



1921

38



1922-1924

~53



1925-1927

~74

~46

113

1928-1929

~71



1930

~82



1931

~69



1932

~50



1933-1934

~68



1935

~75



1936

~59



1937-1940

~90

~76

151

1941

56



1942-1943

~30



1944-1945

~44



1946

40



1947-1949

~68

~87


1950-1954

~84

~74

146


Všimněme si několika zajímavostí. Největší je ta, že zemědělství dosáhlo minimálního výkonu během druhé světové války, kdy ovšem hladomor nenastal. Na druhé straně vcelku malý pokles ve výnosech v roce 1911 k hladomoru vedl. Pokles v letech 1920-1921 je ještě vcelku logickým důsledkem revolučních událostí, občanské a intervenční války a asi i trockistických komunistických experimentů. Ty zarazil Lenin až vyhlášením Nové ekonomické politiky (NEP)13. Velmi zajímavé je ovšem to, že prakticky zanedbatelný pokles výnosů v roce 1928 po růstu předchozích let hrozil přerůst v hladovou válku. Tehdy bylo nutno zavést na potraviny přídělové lístky. Nástup kolektivizace je spojen s výrazným poklesem výnosů vrcholícím v roce 1932, v následujících letech však nastává růst a v roce 1934 jsou přídělové lístky na potraviny zrušeny. Pokles v roce 1936 problémy nevyvolal. Naposledy hlad zasáhl části SSSR v roce 1947 po suchu a neúrodě v roce 1946.

Kolektivní hospodaření

Kolektivní hospodaření bylo obvyklé i před rokem 192914, a dokonce i před rokem 1917, kdy mělo v Rusku roku 1914 existovat celkem asi 32 tisíc družstev, z toho 8 576 zemědělských. V průběhu 1. světové války počet družstev měl dosáhnout 50 tisíc (z nich 25 000 spotřebitelských, 16 500 úvěrových, 6 000 zemědělských družstev, 2 400 zemědělských tovaryšstev, 3 000 družstev zpracovávajících mléko, 1 500-2 000 řemeslných. Jejich členská základna dosahovala 14 mil. lidí a družstevníci se členy rodin představovali asi 40 % obyvatelstva)15.

Zemědělské kolektivní hospodaření sovětského období mělo několik různých podob:


Zemědělská komuna. V komuně byly zespolečenštěné všechny výrobní prostředky, tedy nářadí, materiál, dobytek, i půda. Zespolečenštěné bylo i bydlení, výnosy se dělily na hlavu (doslovný překlad je ‚na jedlíky‘). Členové komuny neměli žádné vlastní hospodářství. Komuny se organizovaly především na bývalé církevní a poměščické půdě. Koncem 20. let tvořily asi 6% kolektivního hospodaření. Podobu komun měly také bolševické experimenty z počátku 20. let, ty však rychle skončily.

Mnoho stranických funkcionářů roku 1929 pod pojmem kolektivizace chápalo právě komuny a takto kolektivizaci organizovali. To zarazil teprve v roce 1930 Stalin svojí statí ‚Závrať z úspěchu. K otázkám kolchozního hnutí‘ v březnu 1930, v níž se postavil za družstva a právo rolníků na soukromou domácnost a domácí hospodářství. Pod domácí hospodářství zahrnul nejen chov drůbeže, ale i skotu. Následně byli někteří straničtí funkcionáři souzeni za příliš tvrdý přístup ke kolektivizaci.16


Zemědělské družstvo. Družstva zespolečenštily základní výrobní prostředky (půdu, nářadí, tažný skot, hospodářská stavení) a práci. Ve vlastnictví rolníků zůstávalo bydlení a přidružené hospodářství, včetně chovného skotu. Výnosy se dělily podle práce. Družstva tvořila asi 33% kolektivního hospodaření.

Trochu z historie. Družstva v Rusku existovala prokazatelně od 14. století (sokolnická, rybářská, prospektorská, kamenická, obchodní, dělnická, zemědělská ad.). Stalin družstva podporoval a omezoval zásahy zvenčí. Začátkem roku 1941 dokonce dal družstvům prakticky volnou ruku a stanovil časové daňové úlevy s jedinou podmínkou nepřesahovat úroveň cen o 10-13%17. Stejně tak trval na zachování práva rolníků na soukromá (domácí) hospodářství. Později v době blokády Leningradu vyráběla samopaly také družstva. To až Chruščov v roce 1956 většinu družstev bez náhrady zestátnil.

V souvislosti s legendami o jako by nízké výkonnosti sovětského zemědělství je dobré připomenout, že se jednalo o pozůstatek stalinské doby, kdy družstevníci využívali družstev jako zdrojů surovin a na trh pak dodávali svoje výrobky a výpěstky. Tu jakoby vysokou výkonnost jednotlivých rolníků umožňovala právě družstva za nimi schovaná.


Tovaryšstvo společné práce na půdě zespolečenštilo půdu a práci. Dobytek, stroje, inventář a hospodářská stavení zůstávala ve vlastnictví rolníků, ti však měli povinnost tyto prostředky poskytnout na zajištění polních prací. Výnosy se dělily jednak podle práce, jednak podle vlastnických podílů. Začala vznikat za NEP a až do roku 1931 představovala většinu družstevního hospodaření, potom se přeměňovala na družstva a asi v roce 1938 zanikla.


Východiska událostí

Při studiu pramenů jsem se setkal s informacemi, že Ukrajina vůbec nebyla onou pověstnou obilnicí Evropy, tou bylo v carském Rusku polské Mazovsko, ruská Kubáň a teprve postupně sílily některé další kozácké (ve skutečnosti velkostatkářské) oblasti v oblasti Novoruska – Záporožská Sič18.

V tuto chvíli je dobré se vrátit k rolnickým požadavkům z roku 1905, které se odrazily i v požadavcích z roku 1917. Daně a obročí byly vlastně do značné míry vyřešeny již za první ruské revoluce. Nájemné jako problém přetrvávalo a odřezky jako špičková špína zůstávaly.

A byla zde další věc. Na jaře 1917 na venkově začaly spontánně vznikat sověty. Ty rychle převzaly iniciativu a začaly tlačit na poměščiky. Když se na stranu sovětů přidala i místní milice, odvážili se rolníci na poměščiky zaútočit a zabavovali jejich půdu. Kdo se toho neúčastnil, ten si nemohl přilepšit. Proto se v ruské armádě ve velkém rozšířila dezerce. Dezertéři se domů vraceli i se zbraněmi, protože to byl další docela dobrý argument, při jednání s poměščiky. Bylo to již po Nařízení č.1 a morálka vojáků byla ve psí. Běžně se jako číslo uvádí ‚sta tisíce vojáků‘. Kdo z poměščiků neutekl, dopadl zle19. Nezůstalo jen u poměščiků, půdu pronajímali i kulaci a další střední rolníci. Ti z nich, kteří v této chvíli byli beze zbraní, byli ve velké nevýhodě. Obecně toto vše znamenalo konec velké části nájmů a odřezků.

Zisky rolníků samozřejmě závisely na jejich síle, drzosti a výzbroji. Především tedy kulaci. Staří byli nahrazeni novými. A co kulaci ve společnosti představovali, to jsme již zmínili. Samozřejmě, že tito ozbrojení rolníci-kulaci se stali hlavní silou venkova a ‚své‘ podíly půdy řádně zhodnotili pronájmem ostatním rolníkům – občině. Občině se zánikem poměščiků se s výjimkou odřezků moc neulevilo.


Oblíbené je tvrzení, že chudí rolníci byli ‚nemakačenkové‘. Do jisté míry to byla pravda, ale mezi nejchudšími rolníky byly i další skupiny lidí. Po válce velkou část nejchudších rolníků představovaly vdovy po padlých vojácích a váleční invalidé. Obecně na tom byli špatně rolníci, pokud jejich příděly půdy byly menší, než asi 5 desjatin a neměli koně. Pak mohli dělat, co chtěli, a z bídy se nedostali! Vzpomeňme na podmínky zrušení nevolnictví. Je sice pravda, že i celé občiny se v následující době snažily dostat z této pasti. Do jisté míry pomohlo divoké znárodnění v roce 1917, ale výnos spadl prakticky jen do kapes kulaků … Svůj díl na bídě měly přírodní pohromy, požáry, nebo podobně působil povolávací rozkaz do armády a nemoc. Odhaduje se, že na klasické lemply připadalo pouhých 8% chudých rolníků.

V každém případě ti nejchudší byli přímo závislí na kulacích. Situaci nevyřešil ani Dekret o půdě a na venkově vznikl nový a veliký zdroj napětí. Bolševici v té době venkov nekontrolovali. Vliv bolševiků rostl pouze postupně. Zřejmě teprve tehdy, když široké vrstvy rolníků, které v nedávných událostech na účet kulaků jen ztrácely, začaly cítit jejich podporu. Asi velký vliv měl Dekret z 11. 6. 191820, na jehož základě vzniklo na 122 tisíc výborů bídy, jejichž úkolem byla náprava nejkřiklavějších nespravedlností. Tyto výbory kulakům vyvlastnily a přerozdělily 50 miliónů hektarů zemědělské půdy, to je 500 000 km2, tedy čtyřnásobek rozlohy Československa! Mám dojem, že až tímto krokem bolševici získali na venkově oporu. Výbory bídy ale kulaky nezlikvidovaly, pouze částečně omezily jejich svévoli. Spravedlnosti se dovolala pouze část rolníků, zatímco zřejmě především hospodářství vdov zůstala pod ‚ochranou‘ (přesněji pod kulakem) kulaků.

V zásadě lze sice říci, že chudí rolníci (hlavně vdovy) pracující u kulaků se na svůj chléb vezdejší nadřeli přibližně stejně jako svobodní rolníci, ale na rozdíl od svobodných rolníků žili na prahu přežití, nebyli schopni se zbavit dluhové pasti, mnozí již půdu nevlastnili a neviděli na venkově svoji perspektivu. S ohledem na nemožnost uvolnit byť jen minimální zdroje, nebyli v nejmenším schopni hospodářství modernizovat. Proto do měst houfně odcházely jejich dospívající děti, především děti vdov. Nenávist proti kulakům byla velmi silná a prostřednictvím příchozích z venkova se přelévala i do měst.

O ruském zemědělství předválečné doby jsem psal již dříve. Válka tomu nepřidala21: Oproti předválečné době pokleslo mužské práceschopné obyvatelstvo venkova o 47 %, počet koní se snížil ze 17,9 na 12,8 mil., klesl stav skotu, snížila se osevní plocha a klesly výnosy. Skoro 10 % orné půdy se obdělávalo dřevěnými pluhy, 44% obilí se sklízelo kosami a srpy, 41 % obilí se mlátilo cepy. Drobné a beznadějně nevýkonné statky se na zemědělské výrobě podílely 35 %, početně ovšem představovaly zhruba tři čtvrtiny všech zemědělských hospodářství. Do těchto hospodářství nemělo nejmenší cenu investovat, ačkoliv se to týkalo ohromného množství lidí a neřešení jejich problémů hrozilo výbuchem, který mohl smést jakoukoliv vládu.


V roce 1921 nastala neúroda s již obvyklým průvodním jevem – hladomorem. Tehdy se Maxim Gorkij obrátil na American Relief Administration (ARA) s žádostí o pomoc a nakonec ARA uzavřela dohodu se sovětskou vládou. Na jejím základě ARA v prosinci 1921 krmila asi 560 tisíc dětí, na jaře 1922 celkem asi 6,1 miliónu lidí (další zahraniční organizace celkem asi jeden milión). Jen tato organizace rozdělila potraviny za 78 miliónu dolarů. Pro zajímavost: 13 miliónů dolarů vložila do této akce sovětská vláda a to přesto, že okolo zahraničních pracovníků této organizace byla podezření na špionáž a spekulaci a tito také vedli otevřenou protisovětskou agitaci22. O jejich přímé podpoře bílých jsem již psal.


Problémem se možná stala i daňová politika nové moci, snažící se vyjít vstříc ‚revolučním požadavkům doby‘. Na jedné straně se chudí prakticky daní zbavili, ale ty tvrdě dopadly na ty bohatší23, aniž by za okolností rozvrácené společenské dělby práce daly vzniknout efektivním mechanizmům pro růst výkonnosti zemědělství. Bohatí sedláci – kulaci, kteří předtím ovládli sýpky, získali významnou pozici v oběhu obilí a v jeho výkupu (a tím také přenášeli svoji daňovou zátěž na prosté rolníky). Spekulovalo se na zvýšení výkupních cen omezováním dodávek do výkupu.

Vážným omezením bylo masívní využívání trojhonného24 hospodaření. Původně jsem se domníval, že bylo součástí snah kulaků tlačit na vládu, ale příčina asi spočívala v celkovém stavu zemědělství. Při vysoké zátěži rolníků poplatky (nájmem) si tito nemohli dovolit chovat větší množství dobytka – protože jednak dobytek byl drahý, jednak byl velkým spotřebitelem úrody. Jenomže důsledkem bylo to, že pole byla jen nedostatečně hnojena jeho trusem a měla nízkou výkonnost, která se doháněla úhorem. Začarovaný kruh.

Na kulaky, stejně jako spekulující ‚nepmany‘25 byly naloženy ‚navýšené‘ daně, což ovšem potravinovou bezpečnost neřešilo. Kromě toho problémem bylo i to, že vzhledem k postavení kulaků na vesnici se pouze jednalo o určité skrytí daní před samotnými rolníky, kteří ve skutečnosti tyto daně prostřednictvím překupníků-kulaků platili. Nelze pominout tvrzení, že kulaci ostatní rolníky pouze nehorázně odírali.

Tehdejší SSSR musel spoléhat na dodávky obilí, které měli pod kontrolou kulaci. Situace s kulaky, blokujícími státní výkup, se postupně stávala neudržitelná. Tito kulaci také představovali hlavní zdroj napětí na venkově, které se se všeobecným nedostatkem potravin přelévalo i do měst. Děti válečných vdov nenávist ke kulakům rychle rozšířily.

Až do neúrody v roce 1924 vláda nakupovala obilí za průměrné tržní ceny. Další rok se vláda rozhodla pro určité intervence na trhu s cílem pomoci drobným rolníkům. Přitom ovšem zdaleka nedocenila sílu kulaků a obchodních spekulantů, kteří celou akci převrátili ve svůj prospěch. Zároveň došlo k rozkolísání trhu. Nepovedlo se naplnit výkup pro vývoz, a tím pádem se v zahraničí nenakoupilo dostatek zboží a na vnitřním trhu, ovládaném nepmany, začaly růst ceny. Na venkově zůstaly zásoby obilí a chudí rolníci měli nedostatek peněz.

Výsledek byl pod psa. Proto vláda zavedla v roce 1925 pevné výkupní ceny. Rok 1926 dopadl celkem slušně, ovšem následoval rok 1927! Ještě, než se k němu dostaneme, dotkneme se některých dalších témat.

Socialistické hospodářství

Živelné znárodnění půdy v roce 1917 mimo jiné poničilo velká a výkonná hospodářství – která přes veškerou bídu existovala. Bolševici si to brzy uvědomili a rychle začali zachraňovat, co se dalo. Vznikla ‚sovětská hospodářství‘ – sovchozy. Bolševici rychle pochopili, že toto je jediná část zemědělství, kterou mají pod kontrolou a která může mít podstatně vyšší aspirace, než hospodářství ostatní. Proto je chtěli mít jako hospodářství vzorová. V nich se ještě za občanské války zavedl podobný režim, jako v továrnách. Sovchozy byly řízeny místními správami, pracovali v nich dělníci a placeni byli státem na základě výkonových norem. Výkony sovchozů se odváděly správním orgánům. Bylo to klasické rozpočtové hospodářství a (jemně řečeno) výkony za moc nestály. NEP znamenala změnu. Sovětská moc si přála vidět sovchozy jako vzorová a výkonná hospodářství a intenzívně se věnovala jejich rozvoji. Přitom se sovchozy hospodářsky zcela osamostatnily a časem jejich výkonnost šla rychle nahoru. Stejně tak se sovchozy staly vzorem pro zavádění moderní agrotechniky (včetně střídavého hospodaření!) a rozsáhle zaváděly moderní odrůdy.

Ovšem bylo jich velmi málo. Zatímco v roce 1916 bylo velkých podniků 76 tisíc, do roku 1920 jich zůstalo kolem 5600 s celkovou výměrou 306 000 desjatin. K roku 1928 již sovchozy disponovaly víc než miliónem desjatin, tedy asi jedním procentem půdy (kapka v moři!), ale zato výnos v nich dosahoval 70 pudů z desjatiny při celostátním průměru 50 pudů26.

Sovchozy sehrály velkou roli při přesvědčování rolníků, aby přešli na moderní formy hospodaření a dali přednost zemědělské velkovýrobě. Netýkalo se to sice všech, zdaleka ne všechny sovchozy byly vzorovými hospodářstvími, mnoho z nich přílišné nadšení budit nemohlo. Ovšem největší problém spočíval v tom, že rolníci se drželi představy, že správné je hospodařit ‚na svém‘. To byl také problém družstev.


Jak jsme již uvedli, družstevnictví existovalo i ‚za cara‘. Úspěšně se rozvíjelo i po občanské válce. Jenomže tato družstva organizovali především bohatí rolníci a kulaci. To by ještě nebylo nejhorší. Bohužel se jednalo především o úvěrová družstva, která vůbec neřešila zemědělský problém Ruska. Takové družstevnictví dělalo bolševikům těžkou hlavu.

Družstev zabývajících se zemědělskou výrobou byla jen malá část. Za občanské války se sice jejich počet zvýšil skoro na 12 000 (zahrnovaly asi 140 000 hospodářství, tedy zase pod to skoro mikroskopické 1% …), protože společná práce přece jenom představovala výhodu. Jenomže s koncem války se většina družstev rozpadla, zbylo jich asi 3 000. Příčiny byly dvě: především to byly problémy s definováním majetkových podílů a ocenění práce a potom tam byl psychologický problém, že zatímco samostatný rolník je prostě ‚hospodář – svůj pán‘, tak v kolchozu je pouze dělník. Z těchto důvodů bylo obtížné družstvo založit, ale velmi snadno se rozpadalo. Na likvidacích družstev se kvůli jejich majetku nemálo podíleli i spekulanti a korupce. I zde svou roli sehráli kulaci.

Zlom nastal v roce 1924. Byl to rok špatné úrody a nejchudší rolníci začali zase slyšet na výhody družstevnictví. V roce 1925 již bylo někde mezi 9 000 a 12 000 kolchozy, o rok později asi 18 000. Hospodářsky nebylo o čem diskutovat. Ačkoliv tato družstva byla tvořena těmi nejchudšími rolníky, kteří ze samostatného hospodářství sotva vyžili a nebyli schopni platit daně, podle zprávy Politbyra v roce 1926 se v kolchozech předpokládala sklizeň 38,5 miliónu pudů a dodávky na trh činily 17,1 miliónu pudů, tedy 45% sklizně! To byl přímo fantastický výsledek.

Jenomže dříve, než bylo možné na kolchozy ‚vsadit‘, muselo se vyřešit oceňování majetku i práce. To byl hlavní úkol té doby.

Válka o zrno začíná

Zemědělská družstva se státní mocí spolupracovala a požadavky na výkup plnila, protože jim z toho plynuly finanční i daňové výhody. A zde vznikly další dva problémy. To, že družstva dodávala obilí za státní ceny, podráželo kulaky a jejich snahu zvýšit ceny zemědělských výrobků. Kromě toho, tato původní družstva bolševici organizovali především pro nejchudší rolníky, poskytovali těmto družstvům jisté úlevy, tím vyvazovali nejchudší rolníky ze závislosti na kulacích, a tak podlamovali hospodářskou sílu kulaků27. Kolchozy nebyly v dluhové pasti u kulaků, namísto toho svoje přebytky prodávaly a peníze mohly použít na investice.

Kulaci to považovali za vyhlášení války a přesně podle toho se chovali. Nejprve začali vyhrožovat a brzo i otevřeně terorizovat drobné rolníky poté, co chtěli vstoupit nebo vstoupili do družstev. Nezůstali jen u toho, nezřídka tu ‚do nebe volající nehoráznost zvanou kolchoz' vyřešili tak, že zavraždili činovníka, většinou předsedu družstva28. Běžné byly výhrůžky typu: „Brzy bude válka a když všichni nevystoupí z kolchozů, tak to s vámi při změně moci vyřídíme v prvé řadě“, nebo „Sovětská moc brzy padne, nejdéle za dva měsíce začne válka, kolchozy se rozpadnou a část bude zničena požáry“. Agresivní postoje kulaků (asi by bylo lepší napsat válečných dezertérů) byly namířeny přímo proti organizované státní moci: bolševickým funkcionářům, úřadům, školám, knihovnám a dalším institucím29. Dezertéři prostě zůstávají dezertéry, každá státní moc v každé době se k takovým staví jednoznačně, ale oni přece také chtějí přežít!

Prudce začal růst počet teroristických činů, většinou namířených proti členům družstev, situace se podobala začátku občanské války30. (V této tabulce je uveden souhrn všech teroristických akcí, zhruba dvě třetiny z nich proběhly proti kolchozům):


rok

1926

1927

1928

1929

teroristických činů

711

901

1027

8278


Nejvíce z nich představovaly záměrně zakládané požáry, v menším rozsahu přímé vraždy, nebo pokusy o ně (dokonané vraždy tvořily asi desetinu z uvedeného počtu). Požáry často trestali sami kolchozníci vidlemi a sekerami. Jsou popsány případy, kdy se družstevníci ozbrojeným útokům kulaků bránili se zbraněmi v ruce a střety nabývaly podoby místních válek. Fakticky za tím účelem zakládali ozbrojené oddíly. Ty nikdo nekontroloval.

Bojů se kromě kulaků a rolníků začali zúčastňovat i bývalí bandité, bílí a eseři (všichni po občanské válce byli ‚zlými‘ bolševiky amnestováni). V tuto chvíli sice mluvíme pouze o událostech na venkově, ale když vezmeme v úvahu tehdejší vývoj uvnitř VKS(b), fakticky tehdy došlo ke konsolidaci a sjednocování veškeré protisovětské opozice. Zároveň toto sjednocování znamená i jejich sbližování se na platformě otevřeně nepřátelské sovětskému zřízení.


V době NEPu kulaci představovali klíčovou část zemědělství a SSSR by bez nich nemohl existovat. To si sovětská vláda velmi dobře uvědomovala a dlouho fakticky proti kulakům nezasahovala. Dokonce si myslím, že spoléhala na to, že se nějak podaří obrousit hrany. Obecnou nenávist ke kulakům se bolševičtí představitelé (dokonce i Bucharin a Trockij!) snažili tlumit vysvětlováním, že kulak je zastaralý termín spojený s nevolnictvím a poměščiky a že je to pouze emotivní záležitost31. Stalin se stavěl proti znárodňování půdy a navrhoval dlouhodobé pronájmy. Takový postoj trval přibližně do roku 1926. To nebyla nějaká přetvářka, ale praktická politika vládce, který nemá zájem na přidělávání problémů. Ideologie, navzdory legendám, byla pro bolševiky vždy jen okrajovou záležitostí.

Bolševici si samozřejmě vytvářeli o zemědělství vlastní představy. Směr vymezoval Lenin, když se zajímal o Čajanovovy práce o družstevnictví. Jenomže tehdejší realita byla jiná a vládce, chce-li si moc udržet, musí se přizpůsobit realitě. Během práce na této knize jsem si uvědomil, že bolševici vlastně vynikali až neuvěřitelným pragmatizmem a hledáním rozumných cestiček při řešení problémů.

Kulaci ovšem nedokázali překročit svůj stín a stávali se ve společnosti velkým problémem. Vláda tedy začala hledat alternativy, jak zemědělství posílit a zbavit zemi přízraku hladomoru. Stalin sám se problému zemědělství velmi intenzívně věnoval (ostatně jeho koníčkem se stalo zahradničení a pokusy pěstovat v podmínkách Moskvy podstatně teplomilnější rostliny a stromy). Vysílal studijní výpravy do celého světa s cílem popsat stav zemědělství ve vyspělých zemích. Podrobně o hospodářských problémech diskutoval s návštěvníky SSSR, především s americkými obchodníky. Všechna doporučení ukazovala na zemědělskou velkovýrobu, vedle níž kulaci byli trpaslíci. V prosinci 1927 15. sjezd VKS(b) rozhodl o tom, že zemědělská velkovýroba se zavede formou kolektivizace malých hospodářství do velkých celků.

Ale ještě něco chybělo.

Jeho veličenstvo Traktor

Sovchozy a především kolchozy představovaly samy o sobě ohromný pokrok. Ale zemědělské problémy řešily jen částečně. Klíčovým prvkem se stala masívní mechanizace zemědělství a jejím symbolem byl nejdůležitější stroj – traktor. Sovětská vláda výrobě traktorů dávala nejvyšší prioritu. Výstavba traktorových závodů byla součástí již Leninova plánu GOELRO.

Jednou z výhod, ze kterých mohla družstva čerpat, byly příspěvky na pořízení traktorů, a tak se také začaly traktory v zemědělství objevovat. Jenomže se objevil zajímavý experiment.

V odesské oblasti, v sovchozu T. Ševčenka, byla v roce 1927 zřízena ‚traktorová kolona‘ tvořená 10 traktory. Za úplatu nabízela své služby 250 rolnickým hospodářstvím. Ještě téhož roku rolníci napsali do novin: „Od té doby, co jsme viděli práci traktorů, nechceme nadále vést drobné hospodářství, ale rozhodli jsme se zřídit traktorové hospodářství32 a již nepovedeme drobné osevy. Organizaci traktorového hospodářství na sebe vzal Sovchoz Tarase Ševčenka, s nimž jsme se již domluvili.“

Následujícího roku měla kolona 68 traktorů a obhospodařovala 15 tisíc desjatin (asi 17 000 ha) půdy 1 163 hospodářství. Byla vybavená zaškolenými pracovníky a údržbářským zázemím, proto její technika dosahovala podstatně vyšších výkonů, než technika vlastněná zemědělskými podniky. Z tohoto důvodu se rychle opustila praxe dodávek traktorů přímo zemědělcům33. V listopadu 1928 se kolona přeměnila na první Strojně-traktorovou stanici (STS) a v červenci 1929 bylo rozhodnuto o zřízení STS v celém SSSR34. To jich již bylo 45 a s pomocí 1222 traktorů obhospodařovaly 322 000 hektarů. Samozřejmě, že nemělo smysl s traktory vyjíždět na drobná políčka, proto okolo STS začala houfně vznikat rolnická tovaryšstva. V předvečer masívní zemědělské reformy byly kolektivizovány již asi 4% rolníků.

Nezůstalo jenom při traktorech. Vznikala střediska úpravy obilí, vybavená čističkami, která také poskytovala úvěry na osivo – samozřejmě za výhodnějších podmínek, než ‚dobrodinci‘ z řad kulaků.

Teprve nyní bylo vše připraveno a tolik potřebná zemědělská reforma mohla začít. Dlouho se odkládat nebude …

Obilné spiknutí (1927-1928)

Spiknutí to vlastně ani nebylo, spíše taková hromadná spekulace na zvýšení výkupních cen potravin35.

Nešlo jen o zemědělství. 7. 6. 1927 byl zavražděn sovětský vyslanec v Polsku Pjotr L. Vojkov, téhož dne pod pláštíkem nahrané nehody drezíny proběhl atentát na vysokého činitele OGPU36 v Bělorusku Josifa K. Opanského, ve stejný den vybuchla bomba ve stranickém klubu v Leningradu v klubu na Mojce a v Moskvě proběhl pokus vyhodit do vzduchu ubytovnu OGPU. Navíc ten samý den byly hlášeny velké požáry několika podniků v různých městech SSSR37. V té době probíhala i válka o Východní čínskou dráhu (Charbinskou větev transsibiřské magistrály).

S tím vším souviselo i válečné vyhrožování Sovětskému svazu ze strany Velké Británie, které ovšem asi vyprovokovali sami bolševici, když ve snaze vyvolat světovou revoluci podpořili v roce 1925 částkou 11,5 mil. rublů britskou všeobecnou stávku. Ona výpomoc ‚bratrům‘ britským proletářům nebyla ničím jiným, než to, co prováděly západní státy vůči SSSR. Rozdíl je asi jen v tom, že SSSR a Kominterna to dělaly trochu okatěji. Mám na mysli podporu protisovětských uskupení, jako Rolnické strany práce, RVS apod. Jen ti západní sponzoři nebývali tak velkorysí! Z toho jasně vidíme, jaký je rozdíl mezi demokracií a diktaturou …

Vše komplikovala ještě ‚zlatá blokáda‘38. Vyspělé státy, na zisk (tedy zlato) orientovaní buržuové, kupodivu a zcela nelogicky, začali odmítat sovětské zlato jako platební prostředek. Jeden z nejlikvidnějších platebních prostředků a zároveň nejspolehlivější platidlo se náhle nedal použít k obchodování. Zlatem podložený červoněc39 se rychle prosadil, ale USA se ho snažily blokovat, takže byl vlastně brzo nahrazen ‚měkčí‘ měnou, která takovéto problémy neměla40. Jediné, čím mohl Sovětský svaz platit, byly ropa, dříví a – obilí. Je zde zajímavá časová souslednost. ‚Zlatá blokáda‘ začala v roce 1925 po 14. sjezdu VKS(b), kde Stalin poprvé promluvil o zprůmyslnění. Jeho koncepce – vybudování socializmu v jednom státě – byla svázána s masívními investicemi do průmyslu a střetla se s koncepcí Trockého, který chtěl naopak investovat do světové revoluce a nějaké zprůmyslnění považoval za naprostý nesmysl. A Trockij, jak jsme si již nejednou připomněli, měl spojení se strýčkem a jeho kumpány. Ještě jsme s tímto tématem neskončili.

Samotní kulaci a nepmani také ‚tlačili na pilu‘. Jakmile drobní rolníci začali vstupovat do družstev, zaujali velmi tvrdý přístup a začali kolchozníkům vyhrožovat, dokonce i smrtí. Proč? Ona zárodečná družstva již oslabovala jejich pozice. Kulaci to ovšem měli pojištěné i z dalších stran. Přestože nebyl z hlediska zákona problém postavit kulaky před soud za spekulaci, nestávalo se tak. Soudci a úředníci byli u kulaků pod plnou penzí41.


Stalin na 14. sjezdu VKS(b) se svými návrhy zvítězil a sjezd přijal rozhodnutí začít pracovat na zprůmyslnění Sovětského svazu. Trockij prohrál a čirou náhodou krátce na to začala ‚zlatá blokáda‘. Tak veliké náhody neexistují. Tímto okamžikem Trockij ztratil svůj mravní kredit a stal se politickým vyděděncem.

Kromě jiného, z jím organizovaných penězovodů na financování světové revoluce něco ukapávalo a ne až tak málo. To je normální krádež a ten, kdo tak koná, patří do vězení. Tak to bylo vždy a všude. Vedle dalších hříchů se Trockij tedy stal i obyčejným zlodějem. Stále více mě udivuje Stalinova umírněnost, trvající po celá 20. léta. Divím se, že Trockého prostě nezažaloval. Měl k tomu důvod například v souvislosti se zmíněným nákupem lokomotiv, nebo v souvislosti s některou další jeho aférou. Je pravda, že Stalin Trockého setrvale vytěsňoval, ale Trockij se choval jako kriminální živel a vlastizrádce. Důvodů k tvrdšímu přístupu bylo opravdu dost.

A děly se i další věci! 7. listopadu 1927 se stoupenci Trockého a Zinovjeva pokusili zorganizovat alternativní demonstrace, jako prolog státního převratu42. O týden později byli Trockij a Zinovjev vyloučeni z VKS(b) a v lednu 1928 byli vyhoštěni z Moskvy do Alma Aty. Podmínky vyhnanství ještě měli velmi komfortní, ale především Trockij to považoval za neoprávněnou potupu a za otevřené Stalinovo nepřátelství.


Vraťme se ještě zpět, do krásného měsíce června roku 1927. Vláda veřejně mluvila o nebezpečí války. Nervy byly napjaté a spekulanti, v sovětských poměrech kulaci a nepmani, rychle zareagovali – bude se zdražovat. Tedy pozdržíme prodeje, později prodáme dráže!

Úroda je v roce 1927 sice dobrá, ale na podzim ve výkupu chybí 2 milióny tun obilí. Ve městech je nedostatek potravin, nastává vcelku nesmyslný hlad, roste napětí a spekulace zcela rozvracející zásobování. V říjnu 1927 OGPU dostalo souhlas vlády k použití § 107 trestního zákona (o spekulaci43) a v krátké době zatklo skoro 5000 nepmanů. Zároveň byla odhalena celá síť tajných skladů.

Poklesly ceny a zkrátily se fronty v obchodech. Zbylí nepmani se vzápětí začali stahovat z trhu oficiálního na ‚černý‘, jenomže státní a družstevní obchody byly slabé a nastal problém se zásobováním na venkově. Proto venkované začali nakupovat ve městech, ale tam na takový nápor neměli zásoby. Místní úřady začaly omezovat volný trh zaváděním přídělových lístků.

Další kolo začalo tak, že státní nákupčí vyrazili na venkov, ale tradiční dodavatelé obilí (kulaci a ostatní bohatí rolníci) odmítli obilí za výkupní ceny prodat, ačkoliv zásoby měli velké. Kulaci prostě spekulovali. Naneštěstí u ostatních silných a i středních sedláků převládlo přesvědčení, že kulakům to většinou vychází, a proto také přestali prodávat. Na severním Kavkazu a na Ukrajině se objevuje snaha státní výkup zcela zablokovat. Čirou náhodou zrovna tam, kde o něco později dojde k hladomoru …

Bolševičtí představitelé se začátkem roku 1928 rozjeli po SSSR organizovat výkup obilí. Stalin vyjel na Sibiř. Tam prosadil směrnici, nařizující souzení kulaků a nepmanů za spekulace ve zrychleném pořádku, bez obhajoby a bez možnosti podmíněných trestů.

Toto nařízení bylo nutné proto, aby se zpřetrhala příliš těsná pouta mezi kulaky, úředníky a soudci. Ale podmínkou pro takový zostřený přístup bylo vlastnictví nejméně 2000 pudů obilí (asi 32 tun)! S tím souvisely i rekvizice, které 10. 7. 1928 schválil ÚV VKS(b). Nyní tedy nastal ten strašný čas, kdy se začalo krást obilí oficiálně! Tak jednoduché to ale také nebude! Podle Prudnikové se kulakům ponechávalo 800 pudů obilí (asi 13 tun) a zabavovalo se pouze obilí, které toto množství překračovalo. Později se sice přitvrdilo, ale i tak hranice pro zostřený přístup činila namísto 32 tun asi 14,5 tun obilí. V krajním případě v tehdejších ruských podmínkách to zasáhlo sedláky s více, než 25 desjatinami polí – takových bylo všehovšudy 34 000. Ovšem Stalin mluvil o tom, že kulaci měli i 50-60 tisíc pudů obilí a Stalin nepatřil mezi ty, co si vymýšleli! To byly ony poloviny ze zapůjčené sadby a podobná dobročinnost44. V podmínkách ruského podnebí a tehdejšího ruského zemědělství taková množství ani náhodou nemohla pocházet z vlastních polí kulaků. A výše trestu? Do jednoho roku vězení, případně do tří let, pokud se prokázalo zločinné spolčení. Prostě ani náhodou, že by poctivého rolníka odrali o poslední zrno a on sám potom shnil ve vězení.

Kromě toho bolševikům bylo jasné, že ekonomické problémy nelze řešit pomocí trestního práva. Východisko bylo pořád jedno: provést zemědělskou reformu a převést drobné rolníky do velkých hospodářství. Také se ukázalo, že kolchozy, zajištěné státní finanční podporou, budou zhruba třetinu hrubé sklizně dodávat do výkupu. Tím by kulaci a nepmani zcela ztratili možnost ovlivňovat trh s obilím.45

Až dosud se předpokládalo, že kolektivizace se provede za pomoci čistě ekonomických nástrojů, ale po posledních událostech narůstaly pochybnosti. Zjevně se také stále více situace vyhrocovala46. Kromě toho bylo jasné, že čím déle reforma bude probíhat, tím déle bude na venkově bída a napůl válečný stav. Proto se začalo uvažovat o možnostech, které by průběh reformy co nejvíce zkrátily.


11. 7. 1928 se ÚV VKS(b) rozhodl založit velké státní zemědělské podniky, sovchozy, které by měl pod kontrolou a které by daly jistý základ potravinovému zabezpečení SSSR. Ty byly zřízeny na dosud nevyužívané půdě a pro další sezonu měly vypěstovat 5 až 7 miliónů pudů obilí s cílem (v roce 1933) zajistit 100 mil. pudů obilí (1,64 miliónu tun).

V roce 1928 postihla Ukrajinu ‚neúroda‘. I to je takové sporné téma. Snad opravdu došlo oproti předchozím rokům k ochlazení48. V té době byly velmi těžké zimy i v Československu. V Rusku jsou klimatické podmínky podstatně horší (viz kapitola Ruská zvláštnost) a každé mimořádné zhoršení představuje po staletí velkou hrozbu hladu47. V tomto případě ale asi větším problémem bylo to, že velcí sedláci neoseli půdu obilím. Kulaci se prostě snažili hrát na zvýšení výkupních cen. Kromě toho přestali ukládat velké množství obilí na jednom místě. Na každé vsi se našli tací, kteří za pár pudů schovali u sebe obilí kulaků.


Ve Stalinově zprávě na 16.sjezdu VKS(b) se dá najít informace, že zatímco hrubá sklizeň v sovětském zemědělství se v té době pohybovala okolo 90-100 % předválečného objemu, dodávka na trh činila pouze 30-40% předválečné úrovně. Teprve v roce 1929, zřejmě v důsledku zvýšeného tlaku vlády, dosáhly dodávky na trh 58 %. Ještě hůře na tom byly dodávky masa. Vzhledem k předválečné době byly ani ne třetinové.

Již poněkolikáté podotýkám, že chudým rolníkům a družstvům nedělalo problém dodávat obilí v ceně přibližně rubl za pud, zatímco kulaci prodávali za trojnásobek a takovou požadovali výkupní cenu. Samozřejmě, že od rolníků vykupovali za nižší, než byly státní ceny. Ale pozor! Máme tady Čajanovův zákon. A není potřeba ničeho dalšího, abychom si mohli udělat obrázek o tom, že kulaci to, jemně řečeno, přehnali.

Za této situace nastává na jaře 1929 v Leningradské oblasti, centrálním Rusku, jižní Ukrajině a Dálněvýchodním kraji hlad. Je uvolněna potravinová pomoc těmto oblastem a v řadě míst SSSR se zavádí přídělový systém. Kulaci a nepmani se vzepřeli a přidali se k nim další rolníci. Místní úřady svévolně zaváděly opatření, která měla odvrátit hlad. Důvěra v sovětskou moc padala. Bylo jasné, že není možné zemědělskou reformu dále (deset let) protahovat. Do té doby by došlo k rozvratu.

S ohledem na neexistenci zásob obilí navrhovali Bucharin, Rykov a Tomskij49 omezit průmyslový rozvoj, snížit tlak na kulaky, zastavit kolektivizaci, uvolnit ceny obilí, zvednout tak cenu zemědělských plodin dvakrát až třikrát a nakoupit obilí v zahraničí. Vývoj na venkově se měl ubírat ‚kapitalistickou cestou‘, mělo dojít k ožebračení rolníků (!) a ti potom měli odcházet do měst jako dělníci. Stalin prosadil jiný přístup: zvýšit nároky na kulaky, především na Sibiři, kde neúroda nenastala.

V této souvislosti je zajímavé tvrzení Prudnikové, že na stranu kulaků se postavili ti členové Politbyra, kteří pocházeli z měst, jako Rykov, zatímco pro ‚rozkulačení‘ se postavili členové pocházející z venkova, jako Kalinin50.

Tady si dovolím další poznámku. Bez ohledu na jakékoliv hodnocení mravní otázky a ‚ruská specifika‘ mám vážné pochybnosti, že by Bucharin měl nějakou argumentační podporu pro své návrhy, a nevím, jaké argumenty měli Rykov a Tomskij. Ale s jistotou lze říci, že Stalin měl svůj návrh dobře podepřený. On vynikal dobrými rozhodnutími a ta nelze dělat bez rozumných argumentů. Pouze proto asi Stalinův návrh zvítězil. Navíc měl i rozumný mravní rámec, ideovou kontinuitu a mimo jiné plně odpovídal Čajanovovu zákonu (viz kapitola Ruská zvláštnost).

Návrh Bucharina, Rykova a Tomského byl vlastně zcela nesmyslný a vůbec nechápu, jak jim něco takového mohlo projít. V době, kdy SSSR byl výrazně zemědělským státem, trojice vůdčích bolševiků navrhovala, aby na venkově došlo k restauraci řádu, který bolševici tak obtížně likvidovali. Je neuvěřitelné, že vůbec mohli navrhnout takové absurdní řešení rozbíjející samotné základy sovětské moci a nadále zůstat ve vysokých funkcích. Naše představy a informace o tehdejší údajně ideologicky stejnorodé a uniformní sovětské společnosti jsou zjevně zcela zcestné.


Na závěr prosím čtenáře, aby okomentovali text knihy. Stačí jen heslovitě, co se líbilo, co ne, jaký zanechalo dojem, čemu nevěříte a čemu ano, kde je slabá argumentace a kde je třeba přímo nesprávná. Děkuji. J. Václavík

Poznámky

1ru.wikipedia.org/wiki/Голод_в_СССР_(1932—1933)

2Axell A.: Válka a Stalin očima sovětských generálů; Naše vojsko; 2005

Longworth P.: Dějiny impérií. Sláva a pád ruských říší; Beta-Dobrovský; 2008

soviet-empire.com, ru.wikipedia.org

3Poznámka na okraj: Mám dojem, že podobná devastace poslední dobou provází i další velké osobnosti dějin. Narazil jsem na ‚historickou studii‘ Napoleona, kde nejvážnějším problémem byla otázka, zda se Napoleon uměl chovat, anebo zda to byl obyčejný barbar. Pokud si pamatuji, autor byl Francouz. Bůh pomáhej Francii!

4Axell A.: Válka a Stalin očima sovětských generálů; Naše vojsko; 2005

5Миронин С.: Воюющие цифры; viz www.contrtv.ru/common/2505/

6ru.wikipedia.org/wiki/Голод_в_СССР_(1932—1933)

ru.wikipedia.org/wiki/Голод_в_России_(1891—1892)

ru.wikipedia.org/wiki/Голод_в_России

7Шевцов Ю.: Новая идеология: голодомор; Moskva, nakladatelství Европа; 2009

viz propagandahistory.ru/books/YUriy--SHevtsov_Novaya-ideologiya-golodomor-/

8Рыгалов И.: Царь-голод;

viz www.e-reading.club/chapter.php/1002760/46/Pyhalov_Igor_-_Velikiy_obolgannyy_Vozhd._Lozh_i_pravda_o_Staline.html

9Viz Slovníček

10Прудникова Е.: Ленин – Сталин. ТехноПрудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009логия невозможного; ОЛМА, 2009

11Миронин С.: Воюющие цифры; viz www.contrtv.ru/common/2505/

Toto jsou jediná data, mapující celé období, která jsem našel. Je zde pro některé roky uvedeno více hodnot, ty jsem, až na výjimky, započítal do průměrů všechny. Výjimky se týkaly několika výrazných odchylek (směrem nahoru), které mohou zahrnovat i výnosy jiných plodin. Příčiny odchylek jsem nestudoval.

12Podle ru.wikipedia.org/wiki/Коллективизация_в_СССР výnosy obilí činily v letech 1909-1913 0,74 t/ha, dojivost krav okolo 1000 l.

13Viz Slovníček. NEP znamenala návrat ke klasickým tržním schématům a obnově funkce peněz.

14ru.wikipedia.org/wiki/Колхоз

15ru.wikipedia.org/wiki/Коллективизация_в_СССР

16ru.wikipedia.org/wiki/Головокружение_от_успехов

17ru.wikipedia.org/wiki/Артель

18Longworth P.: Dějiny impérií. Sláva a pád ruských říší; Beta-Dobrovský; 2008

19Kaplický V.: Gornostaj

20ru.wikipedia.org/wiki/Кулак_(крестьянин), ru.wikipedia.org/wiki/Комитеты_бедноты

21ru.wikipedia.org/wiki/Коллективизация_в_СССР

22ru.wikipedia.org/wiki/Американская_администрация_помощи

23Dnes vládne tvrzení, že nerovnost daní podvazuje iniciativu, to však je vulgarizace. Četl jsem rozbory, které naznačovaly, že pokud se chudé, ale početné vrstvy obyvatel zbaví daní na účet bohatých, má to příznivý vliv na společenský smír a hospodářský rozvoj. Jako příklad se uvádí Anglie a Čína v dobách svého největšího rozmachu. Vysvětlení dává Machiavelli. Komu se názory Machiavelliho nelíbí, ten ať se obrátí třeba na Lao-c, autora malé knížečky staré přes dvě tisíciletí, Tao-te-ting (některé překlady se nazývají Cesty cnosti). Ovšem v případě sovětského Ruska na začátku 20. let to skutečně mělo špatný vliv, zřejmě pro zcela rozvrácenou dělbu práce na venkově.

24Trojhonné hospodaření předpokládá na poli dva roky osev a třetí rok se pole nechává zotavit úhorem. Někdy v 16. století bylo nahrazeno střídavým hospodařením, které se úhoru vyhýbalo.

25Viz slovníček

26To je zhruba 1 t/ha oproti 0,7 t/ha.

Viz Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

27Прудникова Е.: Кулачество как класс, např. viz expert.ru/2012/05/12/kulachestvo-kak-klass/

28ukrssr.ru,

historian30h.livejournal.com/314739.html: Масштабы гражданской войны 1929-1931 гг., Коллективизация и насилие, Коллективизация и судебная практика, Коллективизация в качестве летней практики, ad.

ru.wikipedia.org/wiki/Морозов,_Павел_Трофимович,

Победа колхозново строя, viz lukovzasocializm.narod.ru/5.html, ad.

29mimo jiné například Axell A.: Válka a Stalin očima sovětských generálů; Naše vojsko; 2005

30Прудникова Е.: Сказка о десяти миллионах,

viz http://www.e-reading.club/chapter.php/1010958/0/Prudnikova_-_Skazka_o_desyati_millionah.html

31ru.wikipedia.org/wiki/Кулак_(крестьянин)

32Tím je zřejmě míněno především zcelení polí, aby se vůbec dala obdělávat traktorem. Pravděpodobně odtud se zakládala tovaryšstva.

33Martens L.: Запрещенный Сталин (kapitola 4. Коллективизация); Яуза, Эксмо; 2011, ISBN 978-5-699-45040-4

viz www.great-country.ru/content/library/knigi/istoricheskaja_proza/ljudo_martens_drugoj_vzgljad_na_stalina/index.php

34ru.wikipedia.org/wiki/Шевченковская_МТС

35ru.wikipedia.org/wiki/Коллективизация_в_СССР.

Bude vhodné tento článek trochu okomentovat. Kolem obsahu se rozvinula velká diskuze skoro stejně dlouhá jako samotný článek. Účastníci podrobně rozebírají celou řadu otázek z různých pohledů. Některým se nelíbí to, že článek je ‚poměrně příznivý ke Stalinovi‘, ale jejich argumenty vypadají dosti emotivně a jinak rozhádaní autoři článku je vcelku lehce napadají. Upozorňuje se zde také na to, že řada obecně přijímaných tvrzení jsou vlastně zmanipulované informace nemající se skutečností příliš společného.

36Vlastně ministerstvo vnitra, viz Slovníček.

37Крапивин С.: Товарищ «У» и двойное убийство 7 июня 1927 года,

viz www.expressnews.by/2403.html

38Starikov N.: Голодомор или золотая блокада, www.youtube.com/watch?v=9A_OzdyxBjc

39Likvidní cenný papír, viz Slovníček.

40Episode 10. Who Organised the Famine in the USSR in 1932-1933?;

viz orientalreview.org/2012/12/17/episodes-10-who-organised-famine-in-the-ussr-in-1932-1933/

41Прудникова Е.: Кулачество как класс, např. viz expert.ru/2012/05/12/kulachestvo-kak-klass/

42ru.wikipedia.org/wiki/Троцкистская_демонстрация_7_ноября_1927_года

43Dnes takovéto chování také podléhá trestům, jen se tyto zákony nazývají jinak.

44Prudniková J.: Кулачество как класс, např. viz expert.ru/2012/05/12/kulachestvo-kak-klass/

45Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

46Prudniková velmi správně píše, že následné kroky stály život několika set tisíc a se všemi následky několika miliónů lidí. Ovšem nikdo ani neodhadl následky událostí, které by nastaly, kdyby vláda zemědělskou reformu neprovedla.

47Longworth P.: Dějiny impérií. Sláva a pád ruských říší; Beta-Dobrovský; 2008

48Груза Г., Ранькова Э.: Изменение климатических условий европейской части России во второй половине XX века, viz www.archipelag.ru/agenda/geoklimat/history/change

49Bucharin viz Stručné životopisy významných osobností ve Slovníčku

Rykov Alexej Ivanovič (1888-1938). Pocházel z rolnické rodiny, vyrůstal v bídě v Saratovu, od 8 let sirotek, zásluhou sestry studoval gymnázium s výtečnými výsledky. Od 13 let si vydělával soukromými hodinami. Již na gymnáziu ho sledovala policie kvůli nelegální literatuře. Aktivně se účastnil práce revolučních kroužků, v blízkosti eserů a spolku Svoboda lidu. Studoval rolnické problémy, proto dostal u závěrečných zkoušek ‚zhoršenou známku‘ (dvojku!) a nemohl studovat na metropolitních univerzitách. Studoval práva v Kazani, kde se angažoval v dělnických kroužcích a studentském sociálnědemokratickém výboru. Vězení, vyhnanství v Saratovu, potom ilegalita a stranická práce v Saratovu, Kazani, Jaroslavli, Nižném Novgorodu, Moskvě a Petrohradu. Občas zatčen, občas v emigraci, nakonec ve vyhnanství v Archangelské gubernii, omilostněn a znovu ve vyhnanství v Narymském kraji. V dubnu 1917 v Moskvě, v květnu místopředseda Moskevského sovětu dělnických zástupců, na podzim v Petrohradu člen prezídia Petrohradského sovětu a delegát II. sjezdu sovětů. Od srpna 1917 člen ÚV. Po Říjnové revoluci na devět dní lidový komisař vnitra, funkci složil a odešel do Moskevského sovětu, ale ještě stačil založit milici. 4. 11. vystoupil z ÚV, 29. 11. vystoupení odvolal. Poslanec Ústavodárného shromáždění, roku 1921 místopředseda Rady lidových komisařů RSFSR, postavil se proti ‚rudému teroru‘. Od roku 1920 člen Orgbyra, roku 1922 člen Politbyra a místopředseda Rady lidových komisařů SSSR. Roku 1924 předseda Rady lidových komisařů RSFSR i SSSR. V letech 1928 až 29 vystupoval proti zrušení NEPu a proti industrializaci a kolektivizaci (s Bucharinem a Tomským). Potom ‚přiznal svoje chyby‘, ale již ztrácel funkce: roku 1930 zbaven členství v Politbyru, z předsedy vlády ministrem pošt, roku 1934 kandidát ÚV, v roce 1936 zbaven funkce ministra, roku 1937 vyloučen ze strany a zatčen. V případu Pravého antisovětského trockistického bloku odsouzen k trestu smrti a roku 1938 popraven.

Jefremov Michail Pavlovič (Tomskij, 1880-1936) pocházel z měšťanské rodiny, dokončil městské učiliště, do sociální demokracie vstoupil 1904, bolševik. Účastník revoluce 1905, člen Rady dělnických zástupců v Reveli, 1906 zatčen a ve vyhnanství v Narymském kraji, odkud utekl do Tomsku (a jméno města se stalo jeho pseudonymem). Téhož roku v Petrohradě, kde se věnuje stranické a odborové práci. V roce 1909 v Paříži v redakci, potom v Moskvě organizuje tajnou tiskárnu. Roku 1911 zatčen a odsouzen, v roce 1916 ve vyhnanství v Irkutské oblasti. Po Únorové revoluci v Petrohradě se stává členem Petrohradského výboru RSDDS. V létě v Moskvě ve volební komisi. Na podzim redaktor odborářských novin, za Říjnové revoluce vyslán do Petrohradu žádat o pomoc pro revoluci v Moskvě. Koncem roku předseda Moskevské rady odborových svazů. Od roku 1919 člen ÚV RKS(b). V roce 1921 podpořil nezávislost odborů na RKS(b), od roku 1922 člen Politbyra. V roce 1925 vystoupil proti Nové opozici Zinovjeva a Kameněva a v roce 1929 se postavil proti ukončení NEPu, proti zprůmyslnění a kolektivizaci. V roce 1930 zbaven členství v Politbyru a postupně ztrácí pozici v ÚV. Od roku 1932 šéfredaktor nakladatelství. V roce 1936 Kameněv a Zinovjev v případu ‚Antisovětského trockisticko-zinovjevovského centra‘ obviňují z účasti Tomského, Rykova a Bucharina. Když začalo vyšetřování, Tomskij se zastřelil.

50Прудникова Е.: Кулачество как класс, např. viz expert.ru/2012/05/12/kulachestvo-kak-klass/

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500