Zázraky ihned, nemožné na počkání 2 - Kolektivizace

zpět

02.05.2019

Kolektivizace

Kolektivizace v SSSR představuje téma, které se tradičně považuje za jeden z vážných Stalinových zločinů. Na první pohled to je zcela jasné: Stalin zahájil kolektivizaci, během které nastal velký hladomor. Ovšem záležitost má řadu háčků.

S hladomorem v SSSR je to vůbec složité. Ostatně jako s každou demagogií. Že v důsledku nedostatku potravin zemřel velký počet lidí, je jasné. Ale příčiny, rozsah a souvislosti se nechávají v mlhách. Nejznámější je hladomor na Ukrajině, ale hlad zasáhl i další kraje SSSR. Zasáhl i severní Kavkaz, jižní Ural, západní Sibiř, Povolží a Kazachstán¹. Ale řada zpráv je zcela protichůdných². Ke všemu dalšímu spousta autorů naprosto slepě nepíše o ničem jiném, než o nezměrné ‚Stalinově zlobě‘, která prý byla příčinou událostí. Většina z nich bohužel jen papouškuje demagogie, šířené Stalinovými nepřáteli. Jiní, jako Jakovlev a Radzinskij, zase připomínají svatou inkvizici. Ostatně hledat rozumné informace o Stalinovi donedávna připomínalo rýžování zlata ve vyčerpaném ložisku: trvá to hromadu času a jen výjimečně se něco rozumného objeví³.

Ale jsou zde nezpochybnitelné skutečnosti. Kolektivizace fakticky byla zemědělskou reformou, která teprve dala ruskému lidu, žijícímu až dosud v převážné většině na hraně hladu, dostatek potravin a po dvou neúspěšných předchozích pokusech (zrušení nevolnictví a Stolypinova reforma) konečně začala odstraňovat staleté zaostávání ruského venkova. Kolektivizace ve skutečnosti zachránila ruským rolníkům půdu. Pokud by k ní nedošlo, kulaci by časem ostatní rolníky protizákonně ožebračili. Kolektivizace znamenala obnovu tradičních vztahů na venkově⁴. Půda zůstala ve vlastnictví státu, jen místo toho, aby s ní disponovaly občiny a rozdělovaly ji rolníkům, disponovaly s ní družstva – kolchozy. Ty organizovaly podstatně výkonnější společnou práci.

Kolektivizace řešila společenské problémy a umožnila zprůmyslnění a přeměnu zaostalé země ve velmoc. Kolektivizaci bylo možno nahradit i jiným postupem – například zbídačením rolníků. Právě takto tento proces probíhal při nástupu kapitalizmu jinde ve světě. Kolektivizace ve skutečnosti proběhla podstatně slušněji.

Ruské obilí a hladomory

Prvním problémem obecného povědomí jsou oběti a jejich váha. Někteří ‚historici‘ a politici, vesměs přihřívajíce si vlastní polívčičku, mají sportovní disciplínu: kdo připíše Stalinovi více mrtvých. Setkal jsem se však s informacemi, že obětí hladomoru muselo být podstatně méně⁵.

Není od věci uvést letopočty hladových let imperiálního Ruska⁶. Tento působivý seznam doby vlády posledních tří imperátorů zahrnuje roky 1858-1859, 1861, 1868, 1873, 1876-1877, 1879-1881, 1883-1885, 1888-1891, 1893-1894, 1896, 1900, 1906 (a místně až do roku 1908), 1911 (viz stránky wikipédie⁷)! Otázkou je skutečný počet obětí. Ruská wikipédie uvádí, že tyto hladomory měly minimum obětí (v řádu statisíců), na druhé straně Jurij Ševcov uvádí (s odkazem na předrevoluční encyklopedii), že v roce 1891 zemřelo hladem 4 milióny lidí, v roce 1901 2,8 miliónu lidí, v letech 1905-1908 4 milióny lidí a v roce 1911 1 milión lidí⁸. Například v článku Царь-голод⁹ se výslovně uvádí, že v roce 1911 hlad zasáhl východní a centrální gubernie a gubernie Novoruska – obilnice Ruska. Zatím Rusko dále obilí vyváželo pod cenou! A tak připomeňme si i hlad éry sovětské: roky 1921, 1930-1932 a místně asi i v roce 1947.

Připomeňme, že spouštěčem velkého nepokoje byly tři (!) po sobě jdoucí neúrody. Teprve třetí rok nastal hlad¹⁰! V té době Rusko živila především nečernozemní půda. Rusko prodělalo za vlády Romanovců úžasnou degradaci zemědělství (a ještě spíše morálky) a skončilo to tak, že přestože získalo rozsáhlé černozemní areály, koncem jejich dynastie každá slabší úroda vedla k hladomoru.

V tabulce 2 je uvedena hrubá sklizeň:

rok	obilí [mil. t]	brambory [mil. t]	orná půda [mil. ha]
1900	56
1908-1910	~72
191111	62
1912-1915	~81	~32	118
1916-1919	?
1920	46
1921	38
1922-1924	~53
1925-1927	~74	~46	113
1928-1929	~71
1930	~82
1931	~69
1932	~50
1933-1934	~68
1935	~75
1936	~59
1937-1940	~90	~76	151
1941	56
1942-1943	~30
1944-1945	~44
1946	40
1947-1949	~68	~87
1950-1954	~84	~74	146

Tabulka 2: Vývoj výkonů ruského zemědělství¹²

Všimněme si několika zajímavostí. Ruské zemědělství dosáhlo minimálního výkonu během druhé světové války, ale hladomor tehdy nenastal. Na druhé straně vcelku malý pokles ve výnosech v roce 1911 k hladomoru vedl. Pokles v letech 1920-1921 je ještě vcelku logickým důsledkem revolučních událostí, intervenční a občanské války a asi i trockistických komunistických experimentů. A prakticky zanedbatelný pokles výnosů v roce 1928 po růstu předchozích let hrozil přerůst v hladovou válku. Tehdy bylo nutno zavést na potraviny přídělové lístky.

Nástup kolektivizace je spojen s výrazným poklesem výnosů vrcholícím v roce 1932. V následujících letech však nastává růst a v roce 1934 jsou přídělové lístky na potraviny zrušeny. Pokles v roce 1936 problémy nevyvolal. Naposledy hlad zasáhl části SSSR v roce 1947 po suchu a neúrodě v roce 1946.

Kolektivní hospodaření

Kolektivní hospodaření bylo obvyklé i před rokem 1929¹³, a dokonce i před rokem 1917. V Rusku roku 1914 bylo celkem asi 32 tisíc družstev, z toho 8 576 zemědělských. V průběhu 1. světové války počet družstev měl dosáhnout 50 tisíc (z nich 25 000 spotřebitelských, 16 500 úvěrových, 6 000 zemědělských družstev, 2 400 zemědělských tovaryšstev, 3 000 družstev zpracovávajících mléko, 1 500-2 000 řemeslných. Jejich členská základna dosahovala 14 mil. lidí a družstevníci se členy rodin představovali asi 40 % obyvatelstva)¹⁴.

Zemědělské kolektivní hospodaření sovětského období mělo několik různých podob:

Zemědělská komuna: V komuně byly zespolečenštěny všechny výrobní prostředky, tedy nářadí, materiál, dobytek, i půda. Zespolečenštěné bylo i bydlení, výnosy se dělily na hlavu. Členové komuny neměli žádné vlastní hospodářství. Komuny se organizovaly především na bývalé církevní a poměščické půdě. Koncem 20. let tvořily asi 6% kolektivního hospodaření. Podobu komun měly také bolševické experimenty z počátku 20. let, ty však rychle skončily.

Mnoho stranických funkcionářů roku 1929 pod pojmem kolektivizace chápalo právě komuny, a kolektivizaci takto organizovali. To zarazil teprve v roce 1930 Stalin svojí statí ‚Závrať z úspěchu. K otázkám kolchozního hnutí‘ v březnu 1930, v níž se postavil za družstva a za právo rolníků na soukromou domácnost a domácí hospodářství. Pod domácí hospodářství zahrnul nejen chov drůbeže, ale i skotu¹⁵.

Zemědělské družstvo: Družstva zespolečenštily základní výrobní prostředky (půdu, nářadí, tažný skot, hospodářská stavení) a práci. Ve vlastnictví rolníků zůstávalo bydlení a přidružené hospodářství, včetně chovného skotu. Výnosy se dělily podle práce.

Tovaryšstvo společné práce na půdě zespolečenštilo půdu a práci. Dobytek, stroje, inventář a hospodářská stavení zůstávala ve vlastnictví rolníků, ti však měli povinnost tyto prostředky poskytnout na zajištění polních prací. Výnosy se dělily jednak podle práce, jednak podle vlastnických podílů. Vznikala již za NEP a až do roku 1931 představovala většinu družstevního hospodaření, potom se přeměňovala na družstva a asi v roce 1938 zanikla.

Poznámka z dějin. Družstva v Rusku existovala prokazatelně od 14. století (sokolnická, rybářská, prospektorská, kamenická, obchodní, dělnická, zemědělská ad.). Stalin družstva podporoval a omezoval zásahy zvenčí. Začátkem roku 1941 dokonce dal družstvům prakticky volnou ruku a stanovil časové daňové úlevy s jedinou podmínkou: nepřesahovat úroveň cen o 10-13%¹⁶. Stejně tak trval na zachování práva rolníků na soukromá (domácí) hospodářství. Později v době blokády Leningradu vyráběla samopaly také družstva. To až Chruščov v roce 1956 většinu družstev bez náhrady zestátnil.

V souvislosti s legendami o jako by nízké výkonnosti sovětského zemědělství je dobré připomenout, že se jednalo o pozůstatek stalinské doby, kdy družstevníci využívali družstev jako zdrojů surovin a na trh dodávali svoje výrobky a výpěstky. Tu jakoby vysokou výkonnost jednotlivých rolníků umožňovala právě družstva za nimi schovaná.

Východiska událostí

Na úvod si zopakujme, že Ukrajina nebyla obilnicí Evropy; tou v carském Rusku bylo Mazovsko, Kubáň a postupně sílily velkostatky v Záporoží¹⁷.

Na jaře 1917 na venkově začaly spontánně vznikat sověty. Ty rychle převzaly iniciativu a začaly tlačit na poměščiky. Když se na stranu sovětů přidali i četníci, začali rolníci půdu poměščiků zabavovat. Kdo se toho neúčastnil, ten si nemohl ‚přilepšit‘. Proto se v ruské armádě ve velkém rozšířila dezerce. Dezertéři se domů vraceli i se zbraněmi, protože to byl další dobrý ‚argument‘ při jednání s poměščiky. Bylo to již po Nařízení č.1 a morálka vojáků byla ve psí. Běžně se jako číslo uvádí ‚sta tisíce vojáků‘. Kdo z poměščiků neutekl, dopadl zle¹⁸. Ale nezůstalo jen u poměščiků, protože půdu pronajímali i kulaci a někteří střední rolníci.

Zisky rolníků samozřejmě závisely na jejich síle, drzosti a výzbroji. Především tedy kulaci. Staří byli nahrazeni novými. A co kulaci ve společnosti představovali, to jsme již zmínili. Samozřejmě, že tito ozbrojení rolníci-kulaci se stali hlavní silou venkova a ‚své‘ podíly půdy řádně zhodnotili pronájmem ostatním rolníkům – občině. Zánik poměščiků tak občině pomohl pouze s odřezky.

Oblíbené je tvrzení, že chudí rolníci byli ‚nemakačenkové‘. Do jisté míry to byla pravda, ale mezi nejchudšími rolníky byly i další skupiny lidí. Po válce velkou část nejchudších rolníků představovaly vdovy po padlých vojácích a váleční invalidé. Obecně na tom byli špatně rolníci, pokud měli méně, než asi 5 desjatin půdy a neměli koně. Vzpomeňme na podmínky zrušení nevolnictví. Je sice pravda, že i celé občiny se v následující době snažily dostat z této pasti. Do jisté míry pomohlo divoké znárodnění v roce 1917, ale výnos spadl prakticky jen do kapes kulaků… Do bídy stahovaly přírodní pohromy, požáry a také povolávací rozkaz do armády, nebo nemoc. Odhaduje se, že na klasické lemply připadalo asi 8% chudých rolníků.

V každém případě ti nejchudší byli přímo závislí na kulacích. Situaci nevyřešil ani Dekret o půdě a na venkově vznikl nový a veliký zdroj napětí. Bolševici v té době venkov nekontrolovali. Jejich vliv rostl pouze postupně. Zřejmě teprve tehdy, když široké vrstvy rolníků, které v nedávných událostech na účet kulaků jen ztrácely, začaly cítit jejich podporu. Asi velký vliv měl Dekret z 11. 6. 1918¹⁹, na jehož základě vzniklo na 122 tisíc ‚výborů bídy‘. Ty měly napravit nejkřiklavější nespravedlnosti a kulakům vyvlastnily a přerozdělily 50 miliónů hektarů zemědělské půdy. To je 500 000 km², tedy čtyřnásobek rozlohy Československa! Mám dojem, že až tímto krokem bolševici získali na venkově oporu. ‚Výbory bídy‘ kulaky nezlikvidovaly, pouze částečně omezily jejich svévoli. Spravedlnosti se dovolala pouze část rolníků, zatímco zřejmě především hospodářství vdov zůstala pod ‚ochranou‘ (přesněji pod zničujícím kulakem) kulaků.

V zásadě lze sice říci, že chudí rolníci (hlavně vdovy) pracující na polích kulaků se na svůj chléb vezdejší nadřeli přibližně stejně jako svobodní rolníci, ale na rozdíl od nich se nebyli schopni zbavit se dluhové pasti. Mnozí již půdu nevlastnili a neviděli na venkově svoji perspektivu. S ohledem na nemožnost uvolnit byť jen minimální zdroje, nebyli v nejmenším schopni hospodářství modernizovat. Proto do měst houfně odcházely jejich dospívající děti. Nenávist ke kulakům se jejich prostřednictvím přelévala i do měst.

O ruském zemědělství předválečné doby jsem již psal. Válka tomu nepřidala²⁰: Oproti předválečné době pokleslo mužské práceschopné obyvatelstvo venkova o 47 %, počet koní se snížil ze 17,9 na 12,8 mil., klesl stav skotu, snížila se osevní plocha a klesly výnosy. Skoro 10 % orné půdy se obdělávalo dřevěnými pluhy, 44% obilí se sklízelo kosami a srpy, 41 % obilí se mlátilo cepy. Drobné a beznadějně nevýkonné statky se na zemědělské výrobě podílely 35 %, početně ovšem představovaly zhruba tři čtvrtiny všech zemědělských hospodářství. Do těchto hospodářství nemělo nejmenší cenu investovat, ačkoliv se to týkalo ohromného množství lidí. Neřešení této situace hrozilo výbuchem, schopným smést jakoukoliv moc.

V roce 1921 nastala neúroda s již obvyklým průvodním jevem – hladomorem. Tehdy se Maxim Gorkij obrátil na American Relief Administration (ARA) s žádostí o pomoc a nakonec ARA se sovětskou vládou uzavřela dohodu. Na jejím základě ARA v prosinci 1921 krmila asi 560 tisíc dětí, na jaře 1922 celkem asi 6,1 miliónu lidí (další zahraniční organizace krmily celkem asi jeden milión lidí). Jen tato organizace rozdělila potraviny za 78 miliónu dolarů. Pro zajímavost: 13 miliónů dolarů vložila do této akce sovětská vláda a to přesto, že okolo zahraničních pracovníků této organizace byla podezření na špionáž a spekulaci a tito také vedli otevřenou protisovětskou agitaci²¹. O jejich přímé podpoře ‚bílých‘ jsem již psal.

Vážným omezením bylo masívní využívání trojpolí²² (trojhonného hospodaření). Příčina asi spočívala v celkovém stavu zemědělství. Při vysoké zátěži rolníků poplatky (nájmem) si tito nemohli dovolit chovat větší množství dobytka – protože jednak dobytek byl drahý, jednak byl velkým spotřebitelem úrody. Důsledkem bylo to, že pole byla jen nedostatečně hnojena jeho trusem a měla nízkou výnosnost, která se doháněla úhorem. Začarovaný kruh.

Na kulaky, stejně jako spekulující nepmany (viz Slovníček) byly naloženy navýšené daně, což ovšem potravinovou bezpečnost neřešilo. Kromě toho problémem bylo i to, že vzhledem k postavení kulaků na vesnici se pouze jednalo o určité skrytí daní před samotnými rolníky, kteří ve skutečnosti tyto daně prostřednictvím překupníků-kulaků platili. Skutečností je, že kulaci ostatní rolníky pouze nehorázně odírali.

Až do neúrody v roce 1924 vláda nakupovala obilí za průměrné tržní ceny. Další rok se vláda rozhodla pro určité intervence na trhu s cílem pomoci drobným rolníkům. Přitom ovšem zdaleka nedocenila sílu kulaků a obchodních spekulantů, kteří celou akci obrátili ve svůj prospěch. Zároveň došlo k rozkolísání trhu. Nepovedlo se naplnit výkup pro vývoz, a tím pádem se v zahraničí nenakoupilo dostatek zboží. Na vnitřním trhu, ovládaném nepmany, začaly růst ceny. Na venkově zásoby obilí zůstaly a drobní rolníci neměli dostatek peněz.

Výsledek byl pod psa. Proto vláda zavedla v roce 1925 pevné výkupní ceny. Rok 1926 dopadl celkem slušně, horší ale byl rok další. Než se k němu dostaneme, podíváme se na další okolnosti.

Socialistické hospodářství

Živelné znárodnění půdy v roce 1917 mimo jiné poničilo velká a výkonná hospodářství – která přes veškerou bídu existovala. Bolševici si to brzy uvědomili a rychle začali zachraňovat, co se dalo. Vznikla ‚sovětská hospodářství‘ – sovchozy. Bolševici chápali, že toto je jediná část zemědělství, kterou mají pod kontrolou a která může mít podstatně vyšší aspirace, než hospodářství ostatní. Proto je chtěli mít jako hospodářství vzorová. V nich se ještě za občanské války zavedl podobný režim, jako v továrnách. Sovchozy byly řízeny místními správami, pracovali v nich dělníci a placeni byli státem na základě výkonových norem. Výnosy sovchozů se odváděly správním orgánům. Bylo to klasické rozpočtové hospodářství a (jemně řečeno) výkony za moc nestály. NEP znamenala změnu. Sovchozy se hospodářsky zcela osamostatnily a jejich výkonnost začala stoupat. Sovchozy se staly vzorem pro zavádění moderní agrotechniky (včetně střídavého hospodaření) a rozsáhle zaváděly moderní odrůdy.

Bylo jich ale velmi málo. Zatímco v roce 1916 bylo velkých podniků 76 tisíc, do roku 1920 jich zůstalo kolem 5600 s celkovou výměrou 306 000 desjatin. K roku 1928 již sovchozy disponovaly víc než miliónem desjatin, tedy asi jedním procentem půdy (kapka v moři), ale zato výnos v nich dosahoval 70 pudů z desjatiny při celostátním průměru 50 pudů²³.

Sovchozy sehrály velkou roli při přesvědčování rolníků, aby dali přednost zemědělské velkovýrobě. I když zdaleka ne všechny sovchozy byly vzorovými hospodářstvími, mnohé z nich přílišné nadšení budit nemohly. Ovšem největší problém spočíval v tom, že rolníci se drželi představy, že správné je hospodařit na svém.

Jak jsme již uvedli, družstevnictví existovalo i za cara. Úspěšně se družstevnictví rozvíjelo i po občanské válce. Jenomže tato družstva organizovali především bohatí rolníci a kulaci. To by ještě nebylo nejhorší. Bohužel se jednalo především o úvěrová družstva, která vůbec neřešila zemědělský problém Ruska.

Za občanské války se sice počet zemědělských družstev zvýšil skoro na 12 000 (zahrnovaly asi 140 000 hospodářství, tedy zase pod to skoro mikroskopické 1 %…), protože společná práce přece jen představovala výhodu. Na konci války se většina družstev rozpadla, zbylo jich asi 3 000. Příčin bylo několik: stanovení majetkových podílů, ocenění práce a také psychologie. Zatímco samostatný rolník je prostě hospodář – svůj pán, tak v kolchozu je pouze dělník. Z těchto důvodů bylo obtížné družstvo založit, ale velmi snadné ho zrušit. Na likvidacích družstev se kvůli jejich majetku nemálo podíleli i spekulanti a korupce. I zde svou roli sehráli kulaci.

Zlom nastal v roce 1924. Nastala neúroda a nejchudší rolníci začali zase slyšet na výhody družstevnictví. V roce 1925 již bylo někde mezi 9 000 a 12 000 kolchozy, o rok později asi 18 000. Hospodářsky nebylo o čem diskutovat. Ačkoliv tato družstva byla tvořena těmi nejchudšími rolníky, kteří ze samostatného hospodářství sotva vyžili a nebyli schopni platit daně, podle zprávy Politbyra v roce 1926 se v kolchozech předpokládala sklizeň 38,5 miliónu pudů a dodávky na trh činily 17,1 miliónu pudů, tedy 45% sklizně! To byl fantastický výsledek.

Jenomže dříve, než bylo možné na kolchozy vsadit, muselo se vyřešit oceňování majetku i práce. To byl hlavní úkol té doby.

Válka o zrno začíná

Zemědělská družstva se státní mocí spolupracovala a požadavky na výkup plnila. Plynuly jim z toho plynuly finanční i daňové výhody. A zde vznikl problém. To, že družstva dodávala obilí za státní ceny, podráželo kulaky a jejich snahu zvýšit ceny zemědělských plodin. Kromě toho, tato původní družstva bolševici organizovali především pro nejchudší rolníky a proto poskytovali těmto družstvům jisté úlevy. Tím vyvazovali nejchudší rolníky ze závislosti na kulacích, a podlamovali jejich hospodářskou sílu²⁴. Kolchozy nebyly v dluhové pasti u kulaků, namísto toho svoje přebytky prodávaly a peníze mohly použít na investice.

Kulaci to považovali za vyhlášení války a přesně podle toho se chovali. Nejprve začali vyhrožovat a brzo i otevřeně terorizovat drobné rolníky poté, co ti chtěli vstoupit nebo vstoupili do družstev. Nezůstali jen u tohoto. Nezřídka tu do nebe volající nehoráznost zvanou kolchoz vyřešili tak, že zavraždili činovníka, většinou předsedu družstva²⁵. Běžné byly výhrůžky typu: „Brzy bude válka a když všichni nevystoupí z kolchozů, tak to s vámi při změně vlády vyřídíme v prvé řadě“, nebo „Sovětská moc brzy padne, nejdéle za dva měsíce začne válka, kolchozy se rozpadnou a část bude zničena požáry“. Agresivní postoje kulaků byly také namířeny přímo proti organizované státní moci: bolševickým funkcionářům, úřadům, školám, knihovnám a dalším institucím²⁶. Kulaci prostě zůstali na úrovni dezertérů.

Prudce začal růst počet teroristických činů, většinou namířených proti členům družstev. Situace se podobala začátku občanské války. V tabulce 3 je uveden souhrn všech teroristických akcí, zhruba dvě třetiny z nich proběhly proti kolchozům:

rok	1926	1927	1928	1929
teroristických činů	711	901	1027	8278

Tabulka 3: Teroristické trestné činy v SSSR²⁷

Nejvíce z nich představovaly záměrně zakládané požáry, v menším rozsahu přímé vraždy, nebo pokusy o ně (dokonané vraždy tvořily asi desetinu z uvedeného počtu činů). Požáry často na místě trestali sami kolchozníci vidlemi a sekerami. Jsou popsány případy, kdy se družstevníci ozbrojeným útokům kulaků bránili se zbraněmi v ruce a střety nabývaly podoby místních válek. Došlo i na zakládání ozbrojených oddílů.

Bojů se kromě kulaků a rolníků začali zúčastňovat i bývalí bandité, ‚bílí‘ a eseři. Všichni po občanské válce byli ‚zlými‘ bolševiky amnestováni. V tuto chvíli sice mluvíme pouze o událostech na venkově, ale když vezmeme v úvahu tehdejší vývoj uvnitř VKS(b), fakticky tehdy došlo ke konsolidaci a sjednocování veškeré protisovětské opozice. Zároveň toto sjednocování znamená i jejich sbližování na platformě otevřeně nepřátelské sovětskému zřízení.

Kulaci a nepmani měli své aktivity docela dobře zajištěné. Ačkoliv nebyl problém postavit je před soud za spekulaci, nestávalo se tak. Soudci a úředníci u nich byli ‚na plné penzi‘²⁸.

V době NEPu měli kulaci klíčové postavení a SSSR by bez nich nemohl existovat. To si sovětská vláda velmi dobře uvědomovala a dlouho proti kulakům nezasahovala. Dokonce si myslím, že spoléhala na to, že se nějak podaří obrousit hrany. Obecnou nenávist ke kulakům se bolševičtí představitelé (dokonce i Bucharin a Trockij!) snažili tlumit vysvětlováním, že kulak je zastaralý termín spojený s nevolnictvím a poměščiky a že je to pouze emotivní záležitost²⁹. Stalin se stavěl proti znárodňování půdy a navrhoval dlouhodobé pronájmy. Takový postoj trval přibližně do roku 1926. To nebyla nějaká přetvářka, ale praktická politika vládce, který nemá zájem na přidělávání problémů. Ideologie, navzdory legendám, byla pro bolševiky jen okrajovou záležitostí.

Bolševici samozřejmě měli vlastní představy o zemědělství. Vymezil je Lenin, když se zajímal o Čajanovovy práce o družstevnictví. Jenomže realita byla jiná a vládce se jí musel přizpůsobit. Během práce na této knize jsem si uvědomil, že bolševici vlastně při řešení problémů vynikali až neuvěřitelným pragmatizmem a hledáním rozumných cestiček, jak vše řešit.

Jenomže kulaci nedokázali překročit svůj stín a potíže s nimi narůstaly. Vláda tedy začala hledat alternativy, jak zemědělství posílit a zbavit zemi přízraku hladomoru. Stalin sám se zemědělství velmi intenzívně věnoval (o tom svědčí i to, že se jeho koníčkem stalo zahradničení, mj. pěstoval v podmínkách Moskvy teplomilné rostliny a stromy). Vysílal studijní výpravy do celého světa a o hospodářských problémech diskutoval s návštěvníky SSSR, především s americkými obchodníky. Všechna doporučení ukazovala na zemědělskou velkovýrobu, vedle níž kulaci byli trpaslíci. V prosinci 1927 15. sjezd VKS(b) rozhodl o tom, že zemědělská velkovýroba se zavede formou kolektivizace malých hospodářství do velkých celků.

Ale stále ještě něco chybělo.

Jeho veličenstvo Traktor

Sovchozy a především kolchozy představovaly samy o sobě ohromný pokrok. Ale zemědělské problémy řešily jen částečně. Klíčovým prvkem se stala masívní mechanizace zemědělství a jejím symbolem se stal nejdůležitější stroj – traktor. Sovětská vláda výrobě traktorů dávala nejvyšší prioritu. Výstavba traktorových závodů byla součástí již Leninova plánu GOELRO (viz Slovníček).

Jednou z výhod, ze kterých mohla družstva čerpat, byly příspěvky na pořízení traktorů, a tak se také začaly traktory v zemědělství objevovat. Jenomže se objevilo zajímavé řešení.

V Odesské oblasti, v ‚Sovchozu T. Ševčenka‘, byla v roce 1927 zřízena ‚traktorová kolona‘ tvořená 10 traktory. Za úplatu nabízela služby 250 rolnickým hospodářstvím. Téhož roku rolníci napsali do novin: „Od té doby, co jsme viděli práci traktorů, nechceme nadále vést drobné hospodářství, ale rozhodli jsme se zřídit traktorové hospodářství³⁰ a již nepovedeme drobné osevy. Organizaci traktorového hospodářství na sebe vzal Sovchoz Tarase Ševčenka, s nimž jsme se již domluvili.“

Následujícího roku měla kolona 68 traktorů a obhospodařovala 15 tisíc desjatin (asi 17 000 ha) půdy 1 163 hospodářství. Byla vybavená proškolenými pracovníky a údržbářským zázemím, proto její technika dosahovala podstatně vyšších výkonů, než technika vlastněná zemědělskými podniky. Z tohoto důvodu se rychle opustila praxe dodávek traktorů přímo zemědělcům³¹. V listopadu 1928 se kolona přeměnila na první strojně-traktorovou stanici (STS) a v červenci 1929 bylo rozhodnuto o zřízení STS v celém SSSR³². To jich již bylo 45 a s pomocí 1222 traktory obhospodařovaly 322 000 hektarů. Samozřejmě, že nemělo smysl s traktory vyjíždět na drobná políčka, proto okolo STS začala houfně vznikat rolnická tovaryšstva. V předvečer masívní zemědělské reformy byly kolektivizovány již asi 4% rolníků.

Rolníci za služby traktorových stanic ochotně poskytli úplatou podíl z úrody a ten se vlastně stal náhradou nenáviděných daní. Původní úvahy o podstatně pomalejší kolektivizaci zohledňovaly výrobu traktorů, které snížením zátěže byly pro rolníky atraktivní.

Nebyly jen traktory. Vznikala střediska úpravy obilí, vybavená čističkami, která také poskytovala úvěry na osivo – samozřejmě za výhodnějších podmínek, než ‚dobrodinci‘ z řad kulaků.

Teprve nyní bylo vše připraveno a tolik potřebná zemědělská reforma mohla začít. Dlouho se odkládat nebude…

Obilné spiknutí (1927-1928)

Takto se říká hromadné spekulaci na zvýšení výkupních cen potravin³³.

Nešlo jen o zemědělství. 7. 6. 1927 byl zavražděn sovětský vyslanec v Polsku Pjotr L. Vojkov, téhož dne pod pláštíkem nahrané nehody drezíny proběhl atentát na vysokého činitele OGPU³⁴ v Bělorusku Josifa K. Opanského, ve stejný den vybuchla bomba ve stranickém klubu na Mojce v Leningradě, a v Moskvě proběhl pokus vyhodit do vzduchu ubytovnu OGPU. Navíc ten samý den byly hlášeny velké požáry několika podniků v různých městech SSSR³⁵. V té době probíhala i válka o Východní čínskou dráhu (Charbinskou větev Transsibiřské magistrály).

S tím vším souviselo i válečné vyhrožování Sovětskému svazu ze strany Velké Británie.

Vše komplikovala ‚zlatá blokáda‘³⁶. Vyspělé státy, na zisk (tedy zlato) orientovaní buržuové, kupodivu a zcela nelogicky, začali odmítat sovětské zlato jako platební prostředek. Jeden z nejlikvidnějších platebních prostředků a zároveň nejspolehlivější platidlo se náhle nedal použít k obchodování. (Zlatem podložený červoněc³⁷ se rychle prosadil, ale USA se ho snažily blokovat, takže byl vlastně brzo nahrazen ‚měkčí‘ měnou, která takovéto problémy neměla³⁸.) Jediné, čím mohl Sovětský svaz platit, byly ropa, dříví a – obilí. Je zde zajímavá časová souslednost. ‚Zlatá blokáda‘ začala v roce 1925 po 14. sjezdu VKS(b), kde Stalin poprvé promluvil o zprůmyslnění. Jeho koncepce vybudování socializmu v jedné zemi svázané s masívními investicemi do průmyslu se střetla s koncepcí Trockého, který chtěl naopak investovat do světové revoluce a o zprůmyslnění nestál. A Trockij, jak jsme si již nejednou připomněli, měl spojení se strýčkem a jeho kumpány. Ještě jsme s tímto tématem neskončili.

Kromě jiného, z jím organizovaných penězovodů na financování světové revoluce něco ukapávalo a ne až tak málo. To je normální krádež, a ten, kdo tak koná, patří do vězení. Tak to bylo vždy a všude. Vedle dalších hříchů se Trockij stal i obyčejným zlodějem. Udivuje mě Stalinova umírněnost (trvající po celá 20. léta), že Trockého prostě nezažaloval. Měl k tomu důvod například v souvislosti se zmíněným nákupem lokomotiv, nebo v souvislosti s některou další jeho aférou. Je pravda, že Stalin Trockého setrvale vytěsňoval. Trockij se choval jako kriminální živel a vlastizrádce.

K tomu se se stoupenci Trockého a Zinovjeva pokusili jako předehru státního převratu 7. listopadu 1927 zorganizovat alternativní demonstrace³⁹. O týden později byli Trockij a Zinovjev vyloučeni z VKS(b) a v lednu 1928 byli vyhoštěni do Alma Aty. Podmínky vyhnanství měli velmi komfortní, ale především Trockij to považoval za neoprávněnou potupu.

Vraťme se ještě zpět, do krásného měsíce června roku 1927. Vláda veřejně mluvila o nebezpečí války. Nervy byly napjaté a spekulanti (v sovětských poměrech kulaci a nepmani) rychle zareagovali: bude se zdražovat. Pozdržíme prodeje, později prodáme dráže!

Úroda je v roce 1927 sice dobrá, ale na podzim ve výkupu chybí 2 milióny tun obilí. Ve městech je nedostatek potravin, nastává nesmyslný hlad, roste napětí a spekulace zcela rozvrací zásobování. V říjnu 1927 OGPU dostalo souhlas vlády k použití § 107 trestního zákona (o spekulaci⁴⁰), v krátké době zatklo skoro 5000 nepmanů a odkrylo síť tajných skladů.

Poklesly ceny a zkrátily se fronty v obchodech. Zbylí nepmani se vzápětí začali stahovat z trhu oficiálního na ‚černý‘. Jenomže státní a družstevní obchody byly slabé a nastaly potíže se zásobováním na venkově. Proto venkované začali nakupovat ve městech, ale tam na takový nápor neměli zásoby. Místní úřady omezily trh zaváděním potravinových lístků.

Potom státní nákupčí vyrazili na venkov, ale tradiční dodavatelé obilí (kulaci a ostatní bohatí rolníci) odmítli obilí za výkupní ceny prodat, ačkoliv zásoby měli velké. Spekulovali. Naneštěstí u ostatních větších sedláků zavládlo přesvědčení, že kulakům to většinou vychází, a proto také přestali prodávat. Na severním Kavkazu a na Ukrajině se objevuje snaha státní výkup zcela zablokovat. Čirou náhodou zrovna tam, kde o něco později dojde k hladomoru!

Bolševičtí představitelé se začátkem roku 1928 rozjeli po SSSR organizovat výkup obilí. Stalin vyjel na Sibiř. Tam prosadil směrnici, nařizující souzení kulaků a nepmanů za spekulace ve zrychleném pořádku, bez obhajoby a bez možnosti podmíněných trestů.

Toto nařízení bylo nutné proto, aby se zpřetrhala příliš těsná pouta mezi kulaky, úředníky a soudci. Ale podmínkou pro tento zostřený přístup bylo vlastnictví nejméně 2000 pudů obilí (asi 32 tun)! 10. 7. 1928 schválil ÚV VKS(b) rekvizice, nyní tedy nastal ten strašný čas, kdy se začalo krást obilí oficiálně! Ale tak jednoduché to zase není! Podle Prudnikové se kulakům ponechávalo 800 pudů obilí (asi 13 tun) a zabavovalo se pouze obilí, které toto množství překračovalo. Později se sice přitvrdilo, ale i tak hranice pro zostřený přístup činila namísto 32 tun asi 14,5 tun obilí. Teoreticky to mohlo zasáhnout sedláky s více než 25 desjatinami polí, ale takových bylo pouze 34 000. Zatím Stalin mluvil (a on nepatřil ty, kteří si vymýšleli) o tom, že kulaci měli i 50-60 tisíc pudů obilí! To byly ony poloviny ze zapůjčené sadby a podobná dobročinnost⁴¹, v žádném případě výnosy z vlastních polí! A výše trestu? Do jednoho roku vězení, případně do tří let, pokud se prokázalo zločinné spolčení. Prostě ani náhodou, že by poctivého rolníka odrali o poslední zrno a on sám potom shnil ve vězení.

Bolševikům bylo jasné i to, že hospodářské potíže nelze řešit pomocí trestního práva. Východisko bylo jen jedno: provést zemědělskou reformu a převést drobné rolníky do velkých hospodářství. Již se ukázalo, že kolchozy, zajištěné státní finanční podporou, budou zhruba třetinu hrubé sklizně dodávat do výkupu. Tím by kulaci a nepmani ztratili možnost ovlivňovat trh s obilím⁴².

Až dosud se předpokládalo provést kolektivizaci pomocí čistě ekonomických nástrojů, ale s růstem teroristických akcí se situace vyhrocovala⁴³. Bylo zřejmé, že čím déle reforma bude probíhat, tím déle bude na venkově trvat napůl válečný stav. Proto se začalo uvažovat o urychlení kolektivizace.

11. 7. 1928 se ÚV VKS(b) rozhodl založit velké státní zemědělské podniky (sovchozy), které by měl pod kontrolou a které by daly jistý základ potravinového zabezpečení SSSR. Byly zřízeny na dosud nevyužívané půdě a pro další sezonu měly vypěstovat 5 až 7 miliónů pudů obilí s cílem (v roce 1933) zajistit 100 mil. pudů obilí (1,64 miliónu tun).

V roce 1928 postihla Ukrajinu ‚neúroda‘. Je to sporné téma. Tehdy opravdu došlo k ochlazení⁴⁴ (v té době byly velmi těžké zimy i v Československu). V Rusku jsou klimatické podmínky podstatně horší (viz hlava Ruská zvláštnost) a každé mimořádné zhoršení představuje po staletí velkou hrozbu hladu⁴⁵. V tomto případě ale asi větším problémem bylo to, že velcí sedláci nevyseli obilí. Kulaci se prostě snažili zvýšit výkupní ceny. Kromě toho přestali ukládat velké množství obilí na jednom místě. Na každé vsi se našli tací, kteří za pár pudů schovali u sebe obilí kulaků.

Ve Stalinově zprávě na 16. sjezdu VKS(b) se dá najít informace, že zatímco hrubá sklizeň v sovětském zemědělství se v té době pohybovala okolo 90-100 % předválečného objemu, dodávka na trh činila pouze 30-40% předválečné úrovně. Teprve v roce 1929, zřejmě v důsledku zvýšeného tlaku vlády, dosáhly dodávky na trh 58 %. Ještě hůře na tom byly dodávky masa. Vzhledem k předválečné době byly ani ne třetinové.

Znovu podotýkám, že chudí rolníci a družstva dodávali obilí v ceně přibližně rubl za pud, zatímco kulaci prodávali za trojnásobek, a takovou požadovali výkupní cenu. Rolníkům přitom platili méně než rubl. Kdyby nic jiného, vzpomeňme Čajanovův zákon. Kulaci to přehnali.

Za této situace nastává na jaře 1929 v Leningradské oblasti, středním Rusku, Ukrajině a Dálně­východním kraji hlad. Je uvolněna potravinová pomoc a v řadě míst SSSR se zavádí přídělový systém. Kulaci a nepmani se vzepřeli a přidali se k nim další rolníci. Místní úřady svévolně zaváděly opatření, která měla odvrátit hlad. Důvěra v sovětskou moc padala. Bylo jasné, že není možné zemědělskou reformu protáhnout na deset let. Do té doby by došlo k rozvratu.

S ohledem na neexistenci zásob obilí přišel návrh omezit průmyslový rozvoj, snížit tlak na kulaky, zastavit kolektivizaci, uvolnit ceny obilí, zvednout tak cenu zemědělských plodin dvakrát až třikrát a nakoupit obilí v zahraničí. Návrh na Politbyru předložili Bucharin, Rykov a Tomskij⁴⁶. Vývoj na venkově se měl ubírat kapitalistickou cestou, mělo dojít k ožebračení rolníků (!) a ti potom měli odcházet do měst jako dělníci. Stalin prosadil jiný přístup: zvýšit tlak na kulaky, především na Sibiři, kde neúroda nenastala.

V této souvislosti je zajímavé tvrzení Prudnikové, že na stranu kulaků se postavili ti členové Politbyra, kteří pocházeli z měst (jako Rykov a Bucharin), zatímco pro rozkulačení se postavili členové pocházející z venkova (jako Kalinin⁴⁷).

Tady si dovolím další poznámku. Bez ohledu na jakékoliv mravní hodnocení a ruská specifika mám vážné pochybnosti, že by Bucharin měl nějakou argumentační podporu pro své návrhy, a nevím, jaké argumenty měli Rykov a Tomskij. Ale s jistotou lze říci, že Stalin měl svůj návrh dobře promyšlený. Pouze proto asi Stalinův návrh zvítězil. Navíc měl i rozumný mravní rámec, ideovou kontinuitu a mimo jiné plně odpovídal Čajanovovu zákonu.

Návrh Bucharina, Rykova a Tomského byl vlastně zcela nesmyslný a nechápu, jak jim něco takového mohlo projít. V době, kdy SSSR byl výrazně zemědělským státem, trojice vůdčích bolševiků navrhovala buď zablokovat vývoz obilí, nebo roztočit inflační spirálu a zároveň restaurovat řád, který bolševici tak obtížně likvidovali. Je neuvěřitelné, že přes tento nesmyslný návrh mohli nadále zůstat ve vysokých funkcích.

Velký přelom (1929-1931)

V lednu 1928 byl Trockij poslán do vyhnanství a o rok a měsíc později byl vyhoštěn ze Sovětského svazu. Důsledkem bylo vystupňování ‚zlaté blokády‘ a západní státy (USA 1929, Francie 1930 a Velká Británie 1932) přestaly v obchodním styku se SSSR jako platidlo přijímat nerostné suroviny, ropu a dříví. Jediným přijímaným obchodním artiklem zůstalo obilí. V případě Velké Británie její strojírenský vývoz šel z 80 % do Sovětského svazu. Nějak si nedovedu představit, jak za takové situace Velká Británie mohla vyhlásit proti Sovětskému svazu sankce⁴⁸. Přátelé Trockého strýčka se tak znovu pokusili přinutit Sovětský svaz k prosazení svých představ.

Tato omezení vážně poškozovala hospodářství zemí, které sankce na SSSR uvalily. ‚Zlatá blokáda‘ v době krize bránila prodeji domácích průmyslových výrobků, domácí výrobě vůbec a zvyšovala nezaměstnanost. Oficiálně Velká Británie předala sovětské vládě memorandum, podle kterého příčinou obchodních omezení⁴⁹ bylo nezaplacení carských dluhů, nevyrovnání pohledávek ke koncesím společnosti Lena Goldfields⁵⁰ a ‚způsob zásobování britského velvyslanectví‘. Vyspělé státy tak tlačily Sovětský svaz k tomu, aby se zřekl výstavby průmyslu, a jako jedinou alternativu nabídly hladomor. Podobný text je i na stránkách ukrajinského ministerstva financí⁵¹, kde bych v době vypjatého protiruského postoje (v roce 2015) něco takového opravdu nečekal.

Sankce vyvolaly velké potíže v souvislosti s běžnými neinvestičními nákupy. Sovětský svaz situaci řešil urychleným zahájením zemědělské reformy⁵². Budoucnost počítá výhradně s velkými a výkonnými hospodářskými celky, tedy kolchozy a sovchozy a s masívní mechanizací nasazením výkonných strojů. Nové koncepce jsou již ověřené.

Rozhodnutí provést zásadní změny v zemědělství bylo výsledkem řady podrobných úvah. Bylo nezbytné, aby zemědělství v potřebném rozsahu dodávalo potraviny i technické plodiny a zajistilo potravinovou bezpečnost SSSR. Kolektivizace měla odstranit spekulující obchodní prostředníky, vytvořit dostatečné rezervy pro případ neúrody, prostřednictvím mechanizace snížit podíl ruční práce a zvýšit výkonnost zemědělců. Tím se měly uvolnit pracovní síly pro průmysl⁵³. Kolektivizace měla likvidovat staletími nakupené problémy ruského zemědělství. Přitom se měla soustředit na jediný úkol – pěstování obilí. Od začátku se proto počítalo s tím, že ostatní části zemědělství (zelinářství, ovocnářství a chov dobytka a drůbeže) zůstanou ve své původní podobě.

Cílem reformy bylo ustavit nově vzniklá kolektivní hospodářství do podoby blízké občině. Na ni mělo dosud rolnictvo dobré vzpomínky, proto kolchozy převzaly i část dalších funkcí občiny (naneštěstí jen část). Zásadní změnou bylo rozorání mezí a společná práce na polích.

Za účelem kolektivizace byla zřízena komise vedená J. A. Jakovlevem⁵⁴. Ta měla kolektivizaci připravit a převzít řízení formujícího se kolektivizovaného zemědělství. Původní úvahy o kolektivizaci podmíněné výrobou traktorů, se pod tlakem teroru kulaků změnily na požadavek co nejvíce kolektivizaci urychlit, protože to znamenalo i rychlejší dosažení potravinové bezpečnosti a rychlejší uklidnění společnosti. Zřejmě teprve později vyšlo najevo, že ti, kteří se do tohoto díla tak odhodlaně pustili, nebyli schopni jej zrealizovat, anebo dokonce měli zcela jiné představy.

V některých oblastech místní správa řešila záležitosti s rozumem a žádné zásadní problémy nevznikly. Především na Ukrajině, v severním Podkavkazí a v Kazachstánu, však došlo ke katastrofě. Místní předáci se snad chtěli ukázat v lepším světle a kolektivizovali každou kozu a snad i kočku. To je jeden pohled na události a je spíše problémem Kazachstánu. Další a horší uvažuje o tom, že hlad tito funkcionáři vyvolali fakticky záměrně, o tom za chvilku. Co se týče Trockého, jsou názory, že si vzpomněl na Únorovou revolucí, kterou vyvolaly potíže se zásobováním. Zle také musíme hodnotit kulaky stojící v otevřené válce proti kolektivizaci.

Kolektivizace byla novým návratem k tradiční organizaci venkova a zároveň otevírala cestu ke zvýšení výkonnosti zemědělství přechodem na velkovýrobu. Stalin kromě toho (to je pro něj typické) prostřednictvím traktorových stanic vytvořil systém nepřímého zdanění: za poskytnutí traktorů a jejich posádek družstva platila podílem z výnosů. Stalin tak po dosavadních zkušenostech obešel přímý úpis daní, dosáhl zvýšení výkonnosti zemědělství a zbavil se velkého ohniska napětí: kolektivizovaný venkov se vlastně podobal tradiční občině a navíc zmizeli nenávidění kulaci a polopoměščici. Kolektivizace byla vlastně velice úspěšná, protože po pouhých čtyřech letech zemědělská výroba převýšila předválečnou úroveň. Toto ‚starý‘ venkov nedosáhl za dobu dvakrát tak dlouhou. Ke konci roku 1934 byl zrušen přídělový systém potravin.

V delším časovém období se ruské zemědělství zcela kolektivizovalo, silně centralizovalo a zaměřilo se jen na klíčové plodiny. Přechod na velká hospodářství je jednoznačným plusem, ale centralizace a nízká diverzita se hodnotí záporně. Ale vraťme se k zákonům Milova a Parševa. Direktivní řízení umožnilo vyhnout se účinkům volného trhu a umožnilo konečně ruské zemědělství profinancovat. Stalin ještě před zahájením kolektivizace uvedl další výhody, podporující celý tento proces: absenci soukromého vlastnictví půdy a tedy zemědělské renty, nepodstatnost zisku a levné státní úvěry⁵⁵.

V prosinci 1929 se Jakovlevova komise přeměnila na Lidový komisariát zemědělství. Lidovým komisařem se stal výše zmíněný J. A. Jakovlev – mladý partajní hodnostář s rukama od krve, který dokázal během jednoho roku projít takovou řadu funkcí, že by to jiným stačilo na celý život. Na wikipédii se o něm píše, že přehnanou uvážlivostí netrpěl.

Za signál ke změně kurzu se považuje Stalinův projev na sjezdu agrárníků-marxistů v Komunistické akademii v prosinci 1929, kde vyzval k likvidaci třídy kulaků. Po zkušenostech s informacemi okolo Stalina vážně pochybuji, že by se Stalin podílel na jakékoliv větší akci, aniž by byl přesvědčen o tom, že je vše řádně připraveno. Jenomže Stalin v této době nebyl osobou, která by mohla něco takového rozhodnout. Je tedy pravděpodobnější, že rozhodnutí o zahájení kolektivizace vzešlo z jednání Politbyra, na němž Jakovlev ubezpečil přítomné, že vše je připraveno a vše má pod kontrolou. Stalin byl v té době sice již neopominutelný politický předák s ohromnou podporou veřejnosti, který ve své funkci generálního tajemníka soustředil velkou moc, ale dosud neměl žádné pravomoci zasahovat do zemědělství, a ani k tomu v té chvíli neměl důvod. Bída, která následovala, je dílem jiných.

První vlna kolektivizace se soustředila do hlavních obilnářských středisek, kde již vznikly STS. Byly zorganizovány propagační oddíly (děti válečných vdov vyvolaly velkou spontánní aktivitu městské mládeže), které přesvědčovaly rolníky ke vstupu do družstev⁵⁶. Na druhou stranu bylo zprvu rozhodnuto v ostatních oblastech kolektivizaci neprovádět.

Kromě toho se již dříve objevil další problém. Drobní rolníci nikdy nepoznali dělbu práce, která je potřeba při velkovýrobě. To byla (pokud vůbec) spíše záležitost velkých rolníků, kteří ovšem stáli na opačné straně barikády. Proto bolševici vyslali na venkov desetitisíce lidí, kteří sice o zemědělství nic nevěděli, ale zato měli zkušenosti s vedením kolektivů lidí.

Začátek byl úspěšný, a tak se rozhodlo dobře rozjetou káru ještě popostrčit a agitace se začala přesouvat i do oblastí bez STS. V lednu 1930 ÚV VKS(b) stanovil, že kolektivizace má proběhnout do konce pětiletky (do roku 1932) a v Povolží a na severním Kavkaze ještě o rok dříve. Ve skutečnosti bylo málo dostatečně rozumných lidí, kteří mohli cestu ke kolektivizovanému zemědělství prošlapat. Za této situace si místní mocní vysvětlovali vše po svém. Straničtí funkcionáři se snažili za každou cenu přinutit rolníky ke vstupu do kolchozů, aniž by chápali co potřeba je, a co není. Předháněli se v tom, kolik procent rolníků ‚kolektivizovali‘. V krátké době tak bylo v kolchozech 57% rolníků.

Kolektivizace probíhala formou masívního vytváření zemědělských komun. Zatím by bylo bývalo daleko rozumnější vytvářet tovaryšstva, která by splnila jak politické zadání, tak i účel, a byla by pro rolníky daleko přijatelnější. Podle A. N. Kosygina pracujícího později v družstevnictví na Sibiři, tehdejší ‚divoká‘ kolektivizace paralyzovala hospodářství a poničila existující síť družstev. Začátkem roku 1930 došlo k početným bouřím, kterých se účastnily sta tisíce lidí.

Ale přerušme teď popis událostí uvedený na wikipédii. Je i řada zcela odlišných zpráv. Mnoho rolníků si vstupem do kolchozů velmi rychle polepšilo a členství v družstvech si pochvalovalo⁵⁷. Jsou to především zprávy z tisku té doby. V nejmenším nelze pochybovat o tom, že straničtí pistolníci dokázali na venkově nadělat hodně zla, ale pro velký počet rolníků již tato družstva znamenala velký přínos. Nedávné bída a hlad začaly ustupovat.

Zkusme nad celou záležitostí pouvažovat ještě trochu hlouběji. Zcela určitě tam, kde se kolchozů ujali rozumní lidé, kolektivizace rychle přinesla své plody⁵⁸. Nešlo jen o STS, rozorání mezí a časové úspory (viz popis ruského zemědělství výše), ale především o nezávislost na kulacích.

Byl to Stalin, kdo snad zahájil kolektivizaci, a byl to zase on, kdo zatáhl za brzdu. Koncem ledna rozeslal nařízení, ve kterém varoval před terorem, a žádal soustředění se na konstruktivní budování kolchozů⁵⁹. 2. března 1930 byl v tisku zveřejněn jeho článek Závrať z úspěchu⁶⁰. V něm píše, že „jádro přechodu venkova k socializmu je již zajištěno“. Ale na příkladech kolektivizace v Turkestánu a Severním kraji (viz Místopis) kritizoval porušování dobrovolnosti při zakládání družstev a ignorování místních podmínek. Stalin podrobil kritice konání místních úřadů, upřednostňování komun a obhajoval právo členů družstev na soukromé hospodaření.

Zasedání ÚV VKS(b) z 14. 3. 1930 označilo násilnou kolektivizaci za levicovou úchylku, postup kolektivizace se zastavil a řada místních funkcionářů byla postavena před soud. Mnoho rolníků opustilo družstva, řada družstev se rozpadla a členská základna družstev se k 1. 6. 1930 snížila na 24% rolníků. Ale i to je šestinásobek oproti stavu před začátkem kolektivizace.

Za Stalinova života se stať Závrať z úspěchu uváděla jako Stalinova snaha vyhnout se extrémům a klidným způsobem kolektivizovat venkov. Po jeho smrti se zdůrazňovalo, že Stalin tímto způsobem svedl svoji osobní zodpovědnost na místní funkcionáře a ‚pozadí‘ událostí zamlčel. To je ostatně vůbec zajímavé téma. Velmi často totiž, když se přetřásají ‚Stalinovy zločiny‘, mluví se o jeho krocích v ‚pozadí‘. Přitom skutečnosti vypovídají o něčem jiném. Zatímco straničtí pistolníci nepřemýšleli a konali bezhlavě, Stalin své kroky promýšlel. Nic jiného v tom asi není. ‚Kroky v pozadí‘ Stalin samozřejmě zvládal naprosto bravurně, ale vedl je většinou tak, aby se mohla projevit skutečná síla situace. Naproti tomu jeho opozice a pomlouvači své cíle skrývali za líbivá hesla a populizmus, kterými zakrývali partikulární zájmy. Bylo to prostě přesně naopak, než zní všeobecně známé legendy.

Existuje také zajímavý dopis jistého agronoma-stážisty Medveděva Kalininovi. Autor v něm dělí kolchozy na tři skupiny⁶¹:

V první a nejpočetnější skupině vládne zmatek a život v nich je častokráte horší, než život samostatných rolníků. Neexistuje odpovědnost za práci, neexistují výkazy práce a výkonnost družstev je pod psa. Taková družstva se rychle rozpadají.

Druhou skupinu je možno nazvat ‚světlé zítřky‘. Vedoucí činitelé se snaží, zvedli disciplínu a výkonnost, ale soustředili se jen na budování, takže veškeré zdroje používají na rozvoj hospodářství. Samotní rolníci žijí jen o něco málo lépe, než samostatní rolníci, především nehladoví. Kromě toho je předáci krmí sliby, že až postaví to a ono…

Třetí skupina se orientovala na rolníky. Není sice tak dobře technicky vybavena, ale věnuje pozornost potřebám lidí, zdraví, dostatku jídla apod. Lidé v nich jsou spokojení.

Vraťme se zpátky ke kolektivizaci. V létě 1930 byla úroda dobrá, ale v důsledku špatného řízení a zřejmě i vlivem rozpadu družstev zůstala část polí nesklizena. Místní funkcionáři se zaměřili pouze na výkup a rolníkům nezbylo osivo na další rok. V ještě horší situaci se ocitla zemědělská zvířata. Snaha rychle zavést velkochovy dobytka skončila na naprosté nepřipravenosti – stájí, krmiva, dokumentace a nedostatku zkušených a schopných vedoucích. Nastal velký úhyn zvířat, jejich stav se snížil. V problémech se ocitli rolníci z rozpadlých kolchozů. Jedním z nouzových opatření bylo rychlé vybíjení dobytka, pro který neměli krmivo. Na nějaký čas tím oddálili problémy s jídlem. Vedle toho řadě kulaků začalo docházet, že to přehnali a že z toho pro ně kouká velký problém. Proto začali intenzívně pracovat na ‚samorozkulačování‘, mimikrách a snažili se opticky zmenšit. Vybití, nebo rozprodej dobytka byl právě takovou zkratkou. Ve stejném smyslu také vedli agitaci: „Prodejte, nebo vybijte dobytek, stejně půjdete do kolchozů, tam budete používat stroje a traktory a peníze za zvířata se vám hodí.“ Vlastně stejně tak zapůsobila snaha, aby do kolchozů vstupovala nezadlužená hospodářství. Rolníci často před vstupem do družstev vyrovnávali prodejem dobytka staré dluhy⁶².

V prosinci roku 1930 16. sjezd VKS(b) rozhodl o obnovení intenzívní kolektivizace. A zase byli rolníci nuceni vstupovat do družstev, a zase si funkcionáři honili trika a procenta, a zase se vedení družstev ujímali lidé bez znalostí a schopností takové podniky vést. V roce 1931 došlo k pokusu obnovit družstevní chovy zvířat záborem domácího skotu. Ke všem předchozím úbytkům dobytka se objevily i případy, kdy rolníci svá zvířata raději zabili. Navzdory legendám, toto zřejmě představuje jen okrajovou záležitost. Vzpomeňme, že Stalin v roce 1930 prosadil nařízení ponechat dobytek rolníkům, ale hysterie vítězila. Nové vyvlastnění posvětil v červnu 1931 ÚV VKS(b). Klasický ruský vtip říká „mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako obvykle“. V březnu 1932 tento postup tentýž ÚV VKS(b) zase odsoudil.

Proti násilné kolektivizaci se samozřejmě objevily protesty. V roce 1930 OGPU registrovalo šest a půl tisíce hromadných akcí. Povstání proti kolektivizaci se celkem zúčastnilo asi dva a půl miliónu obyvatel. V roce 1931 byl zaveden přídělový systém v celém SSSR.

A ještě jedna záležitost.

Zákon o třech kláscích

Máme tady legendami opředený zákon o ochraně vlastnictví státních organizací, kolchozů, družstev a společenských organizací ze 7. 8. 1932⁶³. Zákon navrhl Stalin jako reakci na množství problémů s krádežemi kolchozního majetku. Jak poznamenávají Prudnikova a Čigirin⁶⁴, legendy pod emotivním obrazem, na němž jsou trestáni rodiče, snažící se ukrást na kolchozním poli pár klásků pro své hladové děti, skrývají krutou skutečnost hladem umírajících dětí, jejichž rodiče čestně pracovali na kolchozních polích, ale obilí kdosi ukradl…

Dosavadní trestní řád se ke krádežím stavěl laxně, protože bolševici a vůbec ruští revolucionáři vlastnictvím opovrhovali. Trestní sazby za krádeže činily nejvýše několik měsíců. Vyšší sazby se týkaly pouze osob, které za majetek zodpovídaly. Navíc probíhaly pravidelné amnestie, takže tresty prakticky dosahovaly nejvýše 6 až 8 měsíců. Jenže v této době realita začala přímo ohrožovat sovětské zřízení. Nejprve se sice zavedla zpřísňující opatření, ta však ničeho nedosáhla. Proto přišel na tu dobu mimořádně tvrdý zákon.

Ve svodkách OGPU té doby je hromada zpráv o krádežích kolchozní úrody, jak samotnými kolchozníky, tak i cizími lidmi. Krádeže to nebyly malé; spousta lidí se na kolchozním majetku chtěla přiživit a získávala na úkor družstevníků ohromné bohatství. Že se přitom občas i střílelo, je nabíledni. Příčinou byla absence povědomí o společenském vlastnictví.

Mimoto kulaci, ve snaze odradit rolníky od vstupu do kolchozů, zapalovali družstevní pole, sýpky a hospodářská stavení. I zde bylo nutno velmi tvrdě zasáhnout na ochranu zemědělské reformy. Dalším cílem, jak klasických kriminálních živlů, tak kulaků a odpůrců sovětského zřízení vůbec, se staly přepravované náklady.

Zákon postavil kolchozní majetek na úroveň státního a stanovil tvrdé tresty. Ničení a krádeže družstevního majetku a dopravovaných nákladů se staly trestem hrdelním, doprovázeným konfiskací veškerého majetku. Takové tresty se týkaly kulaků, banditů, ale i zodpovědných pracovníků (předsedů družstev, železničních zřízenců, státních úředníků). Členové družstev, samostatní rolníci a dělníci mohli za krádeže dostat do 10 let vězení. Polehčující okolnosti měnily trest smrti na 10 let vězení, netýkaly se však kulaků a banditů. Násilí a vyhrožování násilím vůči družstevníkům se trestalo 5 až 10 lety vězení a zákonem byly tyto tresty vyloučeny z amnestie. Protože brzy bylo zřejmé, že zákon je příliš tvrdý, vyšlo v březnu 1933 nařízení, vylučující z působnosti zákona drobné krádeže, krádeže z nouze a za polehčujících okolností.

Až dosud se v SSSR hrdelní tresty týkaly pouze vražd a teroru a pro justiční aparát bylo obtížné trestat takto krádeže. Na druhé straně strašnou situací zdivočelí družstevníci měli snahu pod tento zákon nacpat kdejakou drobnost, jako ukradenou hlávku zelí, či oněch pár utržených klásků.

Takový tvrdý zákon v době vzepětí krádeží a sabotáží jistě musel zvýšit počet poprav?! Nespěchejme, popisujeme přece nejdivočejší dobu známých lidských dějin! Podle Prudnikové a Čigirina počet trestů smrti naopak klesal. Zatímco v roce 1930 bylo odsouzeno k trestu smrti celkem 20 201 lidí (byl to vrchol boje s kulaky), v roce 1931 to bylo 9876 lidí a v roce 1932 již 3978 lidí. Toto jsou součty prvoinstančních rozsudků, velká část z uvedených rozsudků podléhala přešetření vyššími soudy, a ty mnoho trestů snížily.

A tak za prvních šest měsíců platnosti bylo na jeho základě zatčeno 127 318 lidí a z nich bylo odsouzeno 73 743 lidí. Nejtvrději se trestali zodpovědní pracovníci, tedy úředníci, komunisté a funkcionáři VKS(b). Politbyro ÚV VKS(b) (dále jen Politbyro) také odsouhlasilo zveřejnění několika takových případů, ovšem kdesi v lokálním aparátu to zamrzlo…

Následovaly další instrukce, které měly omezit divoké zatýkání. Dnes nám může připadat směšné číst, že zatýkat smí pouze milice, ale ne předsedové družstev, tajemníci stranických organizací a řadoví družstevníci. Koncem roku 1935 generální prokurátor Vyšinskij oznámil Politbyru, že se pokyny nedodržují a Politbyro nařídilo přešetřit všechny případy souzené na základě tohoto zákona. Toto proběhlo během následujících měsíců. Týkalo se to celkem 115 000 případů, přičemž v 91 000 se zjistilo porušení zákona a přes 37 000 dosud vězněných lidí bylo propuštěno.

Zase je to prostě další důkaz, že vůdci bolševiků nebyli tak nelidskými, jak je zobrazují pověsti, a to přitom nejsme na konci popisu těch událostí. V tuto chvíli však zákon o třech kláscích opustíme a jen si řekneme, že jeho čas se naplnil 4. 6. 1947, kdy byl přijat zákon O trestní odpovědnosti za krádeže státního a družstevního majetku.

zpět

---

diskuze