Přes potoky krve a všechna zvěrstva té všeobecné hrůzy přinesla francouzská revoluce ve svém průběhu velmi zajímavé výsledky …
Za prvé, Napoleon nebyl jen válečník. Provedl hromadu užitečných a rozumných reforem v hospodářství, právním řádu a ve veřejné správě.
Za druhé, a to je stejně důležité, francouzští rolníci získali dostatek půdy.
A pak – jako by je odstřihli. Od té doby ve Francii nenastalo žádné masivnější povstání rolníků. Výjimkou je ‚Morové povstání‘ roku 1831, ale to mělo jiné příčiny. Jakýsi chytrák vypustil fámu, že „mor šíří Pařížané, aby se zmocnili našich kousků půdy“, a rolníci začali zabíjet všechny, kdo podle jejich názoru vypadal jako Pařížan … Jistě souhlasíte, že s hospodářstvím to již nemá nic společného.
Všechny vzpoury a ‚revoluce‘, ke kterým od Napoleonových reforem ve Francii došlo, probíhaly výhradně v Paříži, kde se okrajové skupiny obyvatel (chudina a pobudové) často a ochotně, jako by na povel píšťalky, dávali do stavby barikád. Tak to bylo v roce 1830, i v roce 1848. Zatímco Paříž byla vzhůru nohama, venkov zůstal v klidu. Během Pařížské komuny nastaly nějaké nepořádky v Marseille, plné zločinců, tuláků, pašeráků a podobné spodiny, ty však byly okamžitě potlačeny. A pak francouzští rolníci, oblečení do vojenských plášťů, za pár měsíců napichovali na bodáky pařížské komunardy. Jinak to prostě ani dopadnout nemohlo. V rozsáhlém provolání ‚K venkovskému obyvatelstvu‘, sestavenému pařížskými komunardy, snad jen jeden odstavec měl konkrétní obsah. Ostatní bylo jen patetické tlachání … Takže:
„Svobodu všude, tedy v Komuně i v celé zemi, nedotknutelnost obydlí, rozkvět práce, osvobozené od všech překážek a možnost využít veškerých sil, oživení průmyslu a obchodu, které trpí ostudnými palácovými machinacemi ve Versailles, rozkvět vzdělávání lidu zaplavující zemi jako proud světla a nastolující intelektuální rovnost jako jediný zdroj a jediná garance skutečné rovnosti lidí a nakonec sjednocení srdcí a vůle“.
Z této vzletné řeči si pragmatičtí zemědělci nemohli pro sebe vybrat nic užitečného a proto hlasovali proti Komuně s bajonetem v rukách …
Ale v Rusku je na začátku dvacátého století situace zcela odlišná! Proto i hesla jsou zcela odlišná. Hlavní požadavek byl ‚Půda rolníkům!‘ A nálady milionových rolnických mas, jichž bylo asi osmdesát pět procent obyvatelstva, tomu plně odpovídají.
Podle mého, nikdo vážně nepomyslel na to, že roku 1905, když se v Rusku, bez jakékoliv revoluční agitace, rozvinuly hromadné agrární bouře, žilo mnoho tisíc lidí, kteří pamatovali časy, kdy byli otroky! A ještě více lidí si velmi dobře pamatovalo to, co jim o svém otrockém postavení vyprávěli otcové a matky. To je ten hořlavý materiál! Kdepak s nějakými bolševickými letáky a eserovskými agitátory …
Lidé byli drženi v otroctví dvě stě let. Bylo je možno kupovat a prodávat, bylo je možno vyměnit za mluvící papoušky i čistokrevná štěňata. Majitelé si s nimi mohli dělat, co chtěli. A dělali …
Na domácí střelnici ruského statkáře Strujského se pánové bavili tím, že nechávali nevolníky běhat v uzavřeném prostoru a stříleli na ně z pušek a pistolí ostrými náboji. Někdy minuli, někdy se trefili. Stejný Strujskij, básník kateřinské doby1 měl i další vášeň. Občas uspořádal nad nějakým rolníkem soud se všemi formalitami, ale verdikt byl vždy stejný: „Umučit k smrti“ Nešťastníka se okamžité ujímali kati (Strujskij měl celou sbírku mučících nástrojů, pečlivě zkopírovanou podle středověkých vzorů), a skončili teprve tehdy, když oběť vypustila duši.
Tato fakta pocházejí z tajné zprávy zvláštní komise Alexandra I. o postavení nevolných rolníků, která, pokud je mi známo, dosud nebyla plně zveřejněna, jen pár zlomků.
Ani za Alexandra, ani později, se situace nezlepšila.
Samozřejmě, že pro kruté zacházení s nevolníky mohli jít majitelé k soudu a mohli být zbaveni majetku (tak to mělo být), ale jak je dávno známo – tvrdost ruských zákonů se změkčuje jejich soustavným nedodržováním. Takže možnosti rolníků a jejich pánů byly zcela neporovnatelné …
Uveďme jako příklad jednání poměščika Korotkova, o němž svého času psal spisovatel Grigorovič. Když manželka Korotkova žádala manžela o peníze, zavolal správce a ledabyle prohodil:
„Gryzlove, Maria Fjodorovna se chystá do Moskvy a bude potřebovat peníze … Vyraž do vesnic, viděl jsem, že tam ta chátra má moc dětí – tak se s tím vypořádej!“
Znamenalo to, že Gryzlov s pomocníkem museli rychle projít vesnicemi, pochytat pár dětí a mladých dívek a rychle je prodat … A to se stalo v době, kdy své básně psal Puškin!
Otroctví mravně kazí všechny, otroky i pány. Zde je smutný příklad: slavný ruský vydavatel a osvícenec N. I. Novikov měl oddaného nevolníka, který, když jeho pána zavřeli do basy za volnomyšlenkářství, dobrovolně, z pouhé oddanosti ho do vězení následoval. Novikov ho měl velmi rád. Dokonce ho vzal ke stolu, u nějž Novikov slavil s přáteli své propuštění z vězení. Ale jednou ho prodal. Bylo mu smutno, ale dva tisíce rublů jsou velmi dobré peníze a časy byly špatné …
Pokud se takto chovají osvícenci, co potom lze očekávat od lidí obyčejných?
Slavný cestovatel Semjonov Tjaň-Šanskij vzpomíná na svého přítele, šlechtice: „Hosté po obědě s hojnými přípitky vycházeli ven do zahrady, kde na podstavcích byly umístěny živé sochy rolnických dcer, které pozorný hostitel nabízel hostům na výběr.“
A tak opakuji: Pečlivě si prostudujte své předky, vážení kritici revoluce. Co když váš pra-prapradědeček byl jedním z těch, kteří v sauně využívali dobrodiní nahých nevolnických dívenek? A co když jedna z nich byla vaší pra-praprababičkou?
Zkuste si představit rozpoložení otce a matky, jejichž dítě sebrali na ulici a prodali, protože milostpaní potřebovala peníze. Zkuste si představit, jak se cítí mládenec, když si jeho milou poslouží v báni náhodní pánovi návštěvníci, a zkuste si představit, co tito lidé řeknou svým dětem o době nevolnictví. A nakonec pochopíte: Byli to právě děti a vnuci těchto lidí, kteří poté, co vybuchla revoluce, vyrazili do ulic2!
Pojďme se bavit o konkrétních věcech a nebudeme se vyhýbat nudným číslům.
Samozřejmě, že Alexander II. udělal užitečnou věc, když zrušil nevolnictví (tenkrát už se prostě tomu nedalo vyhnout). Ale co potom …
V evropské části Ruska 76 milionů desjatin vlastnilo 30 tisíc poměščiků, zatímco 10 miliónů rolníků hospodařilo na 73 miliónech desjatin. Takové byly relace. Jde o to, že rolníci byli zbaveni nevolnictví prakticky bez půdy a pokud nějakou dostali, museli ji vyplatit. Tato praxe byla zrušena teprve v roce 1907. Existuje zajímavý oficiální dokument, nazvaný Sborník daňové komise. Z něj vyplývá, že ve formě daní sedlák platil devadesát dvě procenta daně z příjmů! V Novgorodské gubernii to bylo sto procent3. A přitom se to týkalo jen bývalých ‚státních‘ rolníků. Podle téhož dokumentu bývalí ‚šlechtičtí‘ poddaní v některých guberniích platili až více než dvě stě procent příjmů! Jinými slovy, nepočítáme-li několik šťastných zemědělců, rolníci vězeli stále po uši v dluzích. Zde jsou výňatky z memorand rolníků poslancům v Dumě z let 1906-1907.
Vesnice Stopino, Vladimirská gubernie: „Hořké životní zkušenosti nás přesvědčují, že vláda, která po celá staletí utlačuje lid, chce nás vidět jen jako poslušný platící dobytek a nic pro nás udělat nehodlá. Vláda, skládající se ze šlechticů a z úředníků neznajících potřeby lidí, není schopna přivést zmučenou vlast na cestu práva a pořádku.“
Moskevská gubernie: „Půda je v průběhu několika staletí nasycena naší krví a naším potem. Za nevolnictví bylo odměnou za práci bití a vyhnanství, přičemž bohatli poměščici. Pokud bychom jim vystavili pohledávku ve výši 5 kopějek za osobu a den po celou dobu nevolnictví, pak by na zaplacení nestačil veškerý jejich majetek, včetně všech polí a lesů. My ovšem každoročně po čtyřicet let platíme neuvěřitelné pachtovné ve výši 20 až 60 rublů za desjatinu půdy a to díky špatnému zákonu z roku 1861, který nás osvobodil s malým kouskem půdy. Žijeme napůl v bídě, zatímco příživníci poměščici ‚nahrabali‘ obrovské bohatství.
Okres Arzamas: „Poměščici nás dohánějí k šílenství. Všude je půda a les jejich, ani nemáme kam vyhnat dobytek. Vlezla kráva na půdu poměščiků – pokuta, nedopatřením projdeš po jeho cestě – pokuta, chceš si u něj propachtovat půdu – oškube tě, co to jde – když na to nepřistoupíš – zůstaneš úplně bez chleba; porazíš proutek v ‚jeho‘ lese – jdeš k soudu a strhnou ti třikrát více a ještě si to odsedíš.“
Lužský okres Petrohradské gubernie: „Z nevolnictví jsme odcházeli vybaveni 3 desjatinami půdy na hlavu. Mezitím se ovšem obyvatelstvo rozrostlo tak, že nyní zbývá necelých půl desjatiny. Lidé žijí v bídě pouze proto, že není půda. A nejde jen o ornou půdu, ale není ani půda na stavbu hospodářských stavení.“
Nižně Novgorodská gubernie: „Cítíme, že na nás leží nadměrná zátěž obročím a daněmi, které nemáme možnost úplně a včas odvádět. Jsme neustále zavaleni spoustou plateb a závazků s krátkými termíny, které jsou kamenem na našich srdcích, přičemž strach z mocných za opožděnost a neúplnost plateb nás nutí prodávat poslední zbytky majetku, nebo jít do otroctví.“
Bolševici s tím nemají nic společného, stejně jako i další ‚politici‘. To je opravdový a nezkreslený hlas rolnictva. Na co tady potřebujeme bolševiky?
A teď názor člověka, který patřil mezi mocné. Z pamětí S. J. Witte: „… na rolníky se nevztahovaly zásady obecného občanského práva a zvláštnosti se týkaly i výkonu trestního práva (mimo jiné tělesné tresty), ale přesto se jich týkaly úkony všeobecných soudních a správních orgánů (smírčí soud). Po proklatém 1. březnu byly možnosti rolníků ve výkonu samosprávy omezeny. Zemští náčelníci rolníkům nahradili smírčí soudce. Na rolnictvo, které představovalo největší skupinu obyvatel Ruské říše se pohlíželo jako na poloviční děti, o které je potřeba se starat, ale pouze z hlediska jejich rozvoje a chování, ale ne z hlediska žaludku … Zemští náčelníci byli zároveň soudci, správci i vykonavateli moci. V podstatě to celé vypadalo stejně, jako před zrušením nevolnictví, ale pouze tenkrát se dobří poměščici zajímali o blaho rolníků, zatímco rychtáři, kteří především pocházeli z řad zkrachovalých šlechticů a úředníků, neměli příslušné vzdělání a starali se jen o vlastní kapsu … Pro rolnictvo byla zřízena zvláštní právní úprava spojující administrativní a opatrovnické funkce nad v podstatě nevolnými rolníky v osobě zemského náčelníka, vlastně zvláštního poměščika. Na rolníka se pohlíželo nikoliv jako na právnickou osobou, ale poloosobu. Přestal být nevolníkem pronajímatele půdy, ale stal se nevolníkem rolnické správy, v jejímž čele stál zemský náčelník. Obecně platí, že jeho hospodářská situace byla špatná, úspory měl zanedbatelné … Stát nemůže být mocný, pokud jeho hlavní opora – rolnictvo – je slabé. Všichni křičíme, že Ruská říše zaujímá 1/5 pevniny Země, a že máme asi 140 milionů obyvatel, ale co s tím, když obrovská část Ruské říše je zcela necivilizovaná (divoká), nebo je civilizovaná jen částečně, přičemž drtivá většina obyvatel nepředstavuje z hospodářského hlediska jednotky, ale polojednotky – nebo dokonce čtvrtjednotky.“
No, tak to vypadalo ve skutečnosti …
A jak je to vlastně s okřídleným tvrzením, jako, že ‚ruský rolník vyvážel obilí a prodával a krmil celou Evropu‘?
Je obtížné si představit hloupější tvrzení, protože se zachovala spousta encyklopedií, vědeckých prací a memoárů, které ukazují, kdo že to vlastně krmil Evropu.
Samostatně hospodařící rolník to tedy není. Veškeré vyvážené obilí pocházelo buď ze statků jihoruských statkářů, nebo z kozáckých statků. V obou případech se jednalo o velká hospodářství, nikoliv o samostatné sedláky. To, čemu se na Západě říká latifundie. Vyvážené obilí vypěstovali nikoliv domnělí rolníci, ale statky s početnou nájemní silou a v té době s moderní zemědělskou technikou. V Rusku nebyli žádní ‚farmáři‘. Farma – to je samostatně položené rolnické hospodářství, rusky ‚chutor‘4. Ruský venkov, stejně jako venkov dalších států, tvořily vesnice – místa kompaktního osídlení rolníky, obklopená polnostmi. Farma a vesnice jsou dva zcela rozdílné pojmy.
Samostatní rolníci žádné obilí do Evropy nevyváželi a ani vyvážet nemohli – už jenom z toho prostého důvodu, že vzhledem k malému množství půdy a téměř primitivní úrovni hospodaření s půdou nebyli schopni vytvářet žádné přebytky.
Jistý carův ministr (nemá smysl uvádět jméno toho hlupáka) pateticky zvolal: „Nenajíme se, ale vyvezeme!“. On sám zrovna chroupal francouzskou houstičku, zato o hladu byli jiní. Ruský předrevoluční venkov chronicky hladověl. Není nutné uvádět dlouhý seznam letopočtů s neúrodou. Chci jen říci, že hlad byl fenomén setrvalý a všudypřítomný. K dispozici máme dobrý pramen, a to v exilu psané paměti A. N. Naumova, který byl v letech 1915-1916 ministrem zemědělství. Naumov se na konci 19. století účastnil boje se ‚samarským hladomorem‘, „kdy veliká neúroda z let 1897-1899 vyvolala skoro všeobecnou podvýživu a v některých krajích skutečný hladomor se svými důsledky, kurdějemi a tyfem“. „Co jsem viděl? Rusko se prakticky nevyhrabe z hladomoru, buď v jedné gubernii, nebo v jiné, před válkou i během ní.“ Podobné vzpomínky měl i význačný hodnostář Lambsdorff: „Před lidmi žebrajícími o chléb není úniku. Všude jste obklopeni davem. Obraz to je srdcervoucí. Hlad vede k tyfu a kurdějím.“ Aby toho nebylo málo, tak je N. K. Girs „… s hrůzou překvapen, jak se k bídě staví car a nejbližší okruh jeho rodiny“.
Car prostě nevěří, že je v zemi hladomor! U snídaně v úzkém kruhu „o hladu mluví skoro se smíchem“. Domnívá se, že rozdávání podpory jen demoralizuje lid, a zesměšňuje ty, kteří odjíždějí do gubernií organizovat pomoc. Takový postoj k neštěstí „se jak se zdá, nese celou rodinou“.
Pokusům zorganizovat alespoň nějakou veřejnou pomoc bránili titíž hodnostáři. Plukovník A. A. von Vendrich, inspektor ministerstva komunikací a carův favorit, zvláštní zplnomocněnec pro oblasti postižené hladomorem, dezorganizoval nákladní dopravu na hlavních komunikacích a na slepou kolej odstavil 11 000 vozů s obilím, šest a půl milionu pudů (1 pud = 16,38 kg, tj. celkem asi 106 000 tun) zmoklo a shnilo.
Hlásili to carovi. Mikuláš pokrčil podrážděně rameny: „Nemluvte o něm nesmysly, je to dobrý důstojník. Různých úředníků je spousta, ale takových věrných, jako Vendrich, je jeden, dva a více ne.“
Vendrich prostě jen ve své hlouposti nechal shnít obilí určené hladovějícím. Byly i horší případy. Alabin, předseda samosprávy Samarské gubernie, dostal tučné všimné od obchodníků s obilím a poslal hladovějícím shnilou mouku a v některých oblastech dokonce zrno smíchané s jedovatými semeny koukolu a dalších plevelů. Vznikaly epidemie, lidé umírali na otravu jídlem. Alabina postavili před soud, ale zprostili viny pro ‚neschopnost‘ …
A další carský favorit! Náměstek ministra vnitra Gurko, pověřený vytvořením obilných rezerv, za úplatek postoupil svoje zplnomocnění cizinci Lidvalovi, který dodávky vůbec zmařil. Naumov, když mluvil o hladu, zdůrazňoval, „nepřipravenost administrativních elit, jejich neschopnost zajistit distribuci, evidenci a rozmístění zásob po říši“.
Není divu, že v letech 1908 - 1913 bylo v Rusku zaznamenáno asi dvacet dva tisíc rolnických bouří? Revoluční agitace tu je zbytečná …
Samozřejmě, byly pokusy o nápravu situace. Dokonce D. F. Trepov, jeden z nejvýznamnějších konzervativců ‚carova kroužku‘, navrhoval násilné zabrání části pozemků poměščiků ve prospěch rolníků. Nešlo o humanitu. Trepov rád oznamoval, že sám je poměščik a ne zrovna chudý, ale že ve stávajících podmínkách je lepší obětovat půlku, než ztratit vše.
Začal se připravovat projekt vyvlastnění. Pracoval na něm Nikolaj Kutler (1859-1924), ruský státník a politik, vzděláním právník. Z titulu své funkce vrchního správce hospodaření s půdou a zemědělstvím navrhl roku 1906 (spolu se spoluautory profesorem a národohospodářem Kaufmanem5 a ředitelem Ústavu státního majetku Rittichem6) vyvlastnit ve prospěch rolníků 25 milionů desjatin státní a pronajímané poměščické zemědělské půdy. Přestože se předpokládalo, že rolníci půdu vykoupí dokonce s platbami převyšujícími platby za reformy roku 1861 a že k vyvlastnění byla určena půda ležící ladem a půda pronajímaná, car projekt odmítl. Navzdory tomu, že jeho součástí bylo prohlášení úřadujícího předsedy vlády Witte: „Jeví se vhodnějším, aby se poměščici vzdali části pozemku a zajistili si vládu nad ostatní půdou, než aby přišli o vše.“
Car a imperátor se uráčil na projekt napsat vlastní rukou: „Soukromé vlastnictví musí zůstat nedotknutelné“. A dále: „Kutlera zbavit funkce!“
Po revoluci Kutler pracoval na Komisariátu (Ministerstvu) financí a ve vedení Státní banky. Právě on připravil měnovou reformu v roce 1924 …
Časem se situace v Rusku zhoršila natolik, že se obilí začalo dovážet. Dovážet obilí do ‚obilnice Evropy‘! V roce 1912 bylo dovezeno 114 tun obilí z východního Pruska. M. N. Pokrovskij, nespravedlivě zapomenutý historik, jeden z mála, který rozebíral všechny společenské souvislosti v prvé řadě z hospodářského hlediska, psal: „Ruské deficitní gubernie, především severozápadní – Pskovská, Novgorodská a další považovaly za vhodnější dovážet levné německé žito, než kupovat domácí. To byl opravdu skandál.“
Nedalo se nic dělat! Urychleně se muselo zavést clo, omezující nákup německého obilí. Pro ruské obchodníky s obilím, lehko si představíme, to bylo výhodné a spotřebitel se musel utěšovat, že jeho krvavě vydřené penízky neutíkají do kapes nějakých teutonů, ale skutečně pravoslavných lidí …
Podvýživa rolníků vedla k tomu, že z důvodu fyzické nezpůsobilosti nebylo odvedeno 48 procent branců (v Německu tři procenta, ve Francii jedno!). Plukovník generálního štábu kníže Bagration roku 1911, napsal, že ze tří chlapců bylo těžké vybrat pro službu jednoho a jak se ukázalo, po nástupu do vojenské služby čtyřicet procent rekrutů jedlo maso poprvé.
Co je tam o křoupání francouzské housky! Houstičky se šunčičkou si vychutnávalo a čajík s cukříčkem bumbalo pouze těch zlatých patnáct procent. Ostatní ani nežili, jen přežívali.
Když padl návrh obětovat polovinu půdy, naše ‚elita‘ byla kategoricky proti. A, jak rozumní lidé varovali, přišla o všechno.
1Poznámka překladatele: doba vlády carevny Kateřiny II.
2Poznámka překladatele: Toto časově zdánlivě nesouhlasí, ale jde o to, že za jakýsi konec nevolnictví lze spíše, než rok 1861 považovat rok 1905, kdy vláda doplatila vykupované pozemky. Ani to však nebyl definitivní konec, protože i po roce 1905 existovaly občiny, které dosud odmítaly zákonem stanovený postup výkupu z nevolnictví, do kterého byly přinuceny až v roce 1913! Ale i tak si na venkově poměščici udrželi privilegované postavení, kterého řádně ‚využívali‘.
3Poznámka překladatele: Zde chybí uvedení metodiky, jak je daň (asi včetně všech nutných poplatků, kromě daně zřejmě především pachtovné, výkup půdy ze zákona – obročí, církevní daně a ‚poplatky za okroje‘) počítána. V ruské wikipédii se lze dočíst, že ‚celkové platby přesahovaly polovinu výnosů‘, těchto ‚100%‘ značí daně a poplatky ve výši čistého příjmu, podle našich zvyklostí to znamená 50% z hrubého příjmu.
4Poznámka překladatele: Toto slovo ve stejném významu existovalo i v češtině. Lze nalézt na katastrálních mapách jako místní název. Vytratilo se zřejmě v souvislosti se zánikem chutorů.
5Poznámka překladatele: Alexandr Arkaděvič Kaufman (1864-1919)
6Poznámka překladatele: Alexandr Alexandrovič Rittich (1868-1930)