Zázraky ihned, nemožné na počkání 1

zpět

20.03.2017

Když nám náš nepřítel nadává, tak to znamená, že pracujeme dobře.


Josif Vissarionovič Džugašvili – Stalin

Na rozcestí

Na začátku dvacátých let opanovali Rusko bolševici. Některé části bývalého impéria, konkrétně Polsko, Finsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko se odtrhly, Polsku se navíc podařilo anektovat část Litvy a krasnoruské1 oblasti a Rumunsko si připojilo Besarábii. Jenomže, upřímně řečeno, jednalo se o okrajové části veliké říše. Celý ten ohromný ‚zbytek‘ se dal na cestu vytyčenou bolševiky.

A jaká to vlastně byla cesta? Hrubě řečeno: bolševici tuto zemi získali, a tedy pouze oni měli ‚právo‘ rozhodovat o dalším vývoji. Jenomže kolik bylo bolševiků, tolik o té budoucí cestě existovalo představ. Navíc neexistovalo vůbec nic, o co by se mohli opřít. Sbírka bývalých revolucionářů zjistila, že obnova země je podmíněna rozumnou politikou, rozumným výkonem moci, a o tom neměli nejmenší ponětí.

Ke všemu dalšímu bolševici měli jeden dost podstatný problém. Trvali totiž na tom, že jejich učení je ‚vědecké‘. Vzpomeňme Gapona. Bylo to v době vzniku sociální demokracie, kdy se jí Gapon vysmíval a označoval je za talmudovce. Něco takového slyšet od kněze je docela síla. A v tomto ‚vědeckém učení‘ se hlásalo, že socializmus nejprve zvítězí v té nejvyspělejší zemi. Jsem dalek tvrzení, že by tehdejší Rusko bylo tou nejzaostalejší zemí, ale také bych si nedovolil konstatovat, že bylo nejvyspělejší. Bolševici byli docela realisté. A že Rusko zrovna není výspou světového pokroku, viděli také.

To ale znamená, že něco není v pořádku a je třeba se k tomu nějak postavit, ‚vědecká teorie‘ neodpovídá ‚revoluční praxi‘. Uvnitř bolševiků se zformovaly tři ideové proudy řešící tento problém.

Na jedné straně stáli radikálové, kteří viděli jediný způsob řešení v okamžitém a bezpodmínečném zapálení požáru celosvětové revoluce a tím dát příležitost nejvyspělejším zemím provést revoluci socialistickou. Východiskem měla být porážka bolševického Ruska a jeho kolonizace. Že by to vedlo k dalšímu rozvratu válkou ztýrané země, viděli velmi jasně, ale s touto cenou byli srozuměni. Říkali si ‚leví komunisté‘ a jejich představitelem byl N. I. Bucharin. A. Buškov Bucharinovy představy popisuje věrně. (O pár let později stejný Bucharin stál v čele pravicové úchylky. Pro něho nebyl problém zaujmout jakoukoliv pozici.)

Uprostřed dění stál proud oportunistů. Ti sice také chtěli zažehnout požár světové revoluce, ale přece jenom si uvědomili, že v dané chvíli by bylo něco takového mimo realitu, a proto bude lepší počkat, až se zlepší podmínky. Jaké by podmínky měly být, ovšem nikdo nevěděl. Jejich představitelem se stal Trockij, člověk ovlivněný realitou vedení války. Příliš to s tou realitou nepřeháněl, protože pod pojmem ‚vyhovující podmínky‘ viděl cokoliv, co mu umožní vrhnout vojska přes hranice.

Poslední skupina vycházela z názoru, že když už se tak sešly okolnosti, je nutné jich využít, začít socializmus budovat sami ve své zemi a na okolí se neohlížet. I ‚vědecká teorie‘ může mít své mouchy, a potom se musí upravit teorie, a nikoliv praxe. Představiteli tohoto proudu byli Lenin a Stalin. Dobře si to druhé jméno v této souvislosti zapamatujme. Mnoho nesmyslů o ‚zlém‘ Stalinovi vychází z tvrzení, že právě a především Stalin chtěl šířit revoluční požár. Ve skutečnosti bystří pozorovatelé Lenin se Stalinem pouze vyslyšeli vůli lidu a pod zástěrkou marxistického socializmu začali zemi vést touto cestou. Trockij a Bucharin patřili k těm slepým.

Na závěr tohoto výčtu ještě musíme uvést, že proudy vlastně byly čtyři. Čtvrtý proud tvořily trockistické a nacionalistické kliky, které chtěly pouze sovětské Rusko zničit. Ve skutečnosti to byla chobotnice, která plně ovládala první dva proudy, ovšem o svých cílech nemluvila.


Objevil se ještě jeden zádrhel. Dosud přímo jasnozřivý a nikdy nezpochybněný vůdce Lenin rychle po atentátu na podzim 1918 ztrácel síly. Občas v některých otázkách se ještě dokázal vzepnout a prosazovat svoji autoritu, ale jeho síly se rozplývaly přímo před očima. Bolševici se museli připravit na Leninovu smrt. Byla zde určitá Leninem prosazená anarchie ve vedení bolševiků, stejně jako skutečnost, že Lenin byl pouze neformálním vůdcem bolševiků.

Zajímavé je, že Lenin, dokud byl živ, zůstával ve funkci předsedy vlády, ačkoliv ji vlastně po většinu času nemohl vykonávat.

V době atentátu Lenina zastoupil, možná docela svévolně, šéf stranického aparátu Sverdlov. Výsledkem byl ‚rudý teror‘, který potom tolik pomlouvaný šéf politické policie Dzeržinskij musel usměrňovat a likvidovat. Později Lenina zastupoval oficiální místopředseda vlády Rykov. A vedle Sverdlova a Rykova třetím do mariáše byl Kameněv, také místopředseda vlády, fakticky dvorní Leninův redaktor a švagr Trockého.


Síly ztrácel ve skutečnosti i druhý z vůdců – Trockij. Byl unavený válkou a tím, že vlastně přes veškerou snahu nedokázal prosadit svoje představy o revoluční společnosti. Trockij si včas neuvědomil rostoucí sílu Stalina a jeho schopnost nacházet řešení i zdánlivě neřešitelných situací. Pokusil se na vojenských základech postavit ‚armádu pracujících‘, ale pohořel. Podobně dopadly i další jeho experimenty (jeden z nich popisuje A. Buškov v knize Rudý car). Trockého ‚rychlá střelba v jakémkoliv azimutu‘ je pro hospodářství zcela zničující. Nakonec mu nevyšel ani pokus o zažehnutí světového revolučního požáru, protože se to nějak doneslo k nepříteli.

Trockij se mohl opřít o Kominternu, formálně nadřízeného orgánu sovětských bolševiků, ale to zase znamenalo jenom to, že sice měl hodně stoupenců mezi nejrůznějšími funkcionáři, ale neměl program, na který by mohl přilákat davy. Možná to věděl a možná jenom vyhořel. A možná obojí. Jeho tehdejší vyloženě pasívní a trucovité chování si jinak nemůžeme vysvětlit (schůzí Politbyra se sice účastnil, ale četl si pod stolem jako malý žáček). Myslím, že spoléhal na své stoupence, ti že masy přitáhnou a všichni budou společně a radostně kráčet ke světové revoluci …


Chleba se lámal na 14. sjezdu VKS(b) v prosinci 19252. Bylo po Leninově smrti a sjezd rozhodoval o dalším vývoji. Trockému neprošla snaha usadit se nenápadně na Leninově místě, a nenašel ani cestu, jak získat na svoji stranu delegáty sjezdu. Naproti tomu Stalin předložil ambiciózní program zprůmyslnění Ruska, slibující hospodářskou obrodu země a zlepšení životních podmínek. Stalin se ostře postavil proti jakémukoliv šíření revoluce (jak v zahraničí, tak i uvnitř státu) a omezil se výhradně územím nedávno zformovaného SSSR a výhradně orientací na hospodářský rozvoj. Znovu upozorňuji, že se často Stalinovi vytýká pravý opak. Ale Stalin na jednání 14. sjezdu ve skutečnosti světovou revoluci poslal na smetiště dějin podobně jako Trockij o sedm let dříve menševiky a esery. Z politických důvodů ještě nemohl k čertu poslat i Kominternu a formující se rudou šlechtu. Na to neměl dost moci.

Příčinou předložení konceptu rozvoje vlastního průmyslu byl tzv. Dawesův plán3, který měl ulehčit Německu platit reparace podporou německého průmyslu tím, že německý vývoz se nasměroval do SSSR. Jenomže Stalin mínil, a zopakoval to na 14. sjezdu, že SSSR nesmí zůstat zaostalou agrární zemí, že musí vybudovat vlastní průmysl a vyrovnat se ostatním zemím. Stalin navrhoval, aby se SSSR změnil v zemi s vlastním silným průmyslem, v průmyslovou mocnost.

Stalin sice na sjezdu získal podporu, ale ihned začaly intriky. Velcí proletářští vůdci se pokusili se sjezdem manipulovat, ale delegáti to odmítli. Nato G. J. Zinovjev sjezd opustil, stáhl svoje delegáty a po sjezdu vynaložil všechny síly, aby zabránil diskuzi nad sjezdovými závěry. Prosadil v leningradské oblasti zcela bezprecendentní zákaz zveřejnění a projednání závěrů sjezdu. Lidé se o velkém snu neměli dovědět. Následoval těžký boj, který Zinovjev prohrál a vyletěl jak z Politbyra, tak i z vedení leningradské organizace VKS(b), kde ho nahradil sice bývalý menševik, ale čestný chlap – S. M. Kirov.

Zřejmě tímto okamžikem začala definitivní roztržka mezi Stalinem a Trockým. Démon revoluce a agent amerických bankéřů se postavil proti snaze Stalina osamostatnit a posílit Sovětský svaz a nasadil proti tomu všechny páky. Čirou náhodou zrovna v té době USA a asi i Velká Británie a Francie vyhlásily vůči SSSR zlatou blokádu. Byla to zcela nesmyslná záležitost (tak trochu protiruské sankce z roku 2014; i tenkrát problémy vytvářely především svým nositelům). A jako nyní protiruské sankce Rusko mobilizují a nutí ke snížení závislosti na USA a EU rozvojem vlastního průmyslu, tak také zlatá blokáda přispěla k vědomí potřeby posílení ruského průmyslu.


Stalin, přes ohromné problémy, které Trockij vyvolal, dokázal celou situací prokličkovat, byť se Trockému a jeho spojencům podařilo v následujících letech vyvolat v Sovětském svazu dokonce i hlad a řadu souvisejících problémů.

Bylo to v době, kdy Stalin dokončil formování Sovětského svazu jako státu a vlastně tak trochu zůstal bez práce. Nyní postavil před sebe nový úkol. Začal pracovat na budování průmyslu, začal stavět výrobní závody, elektrárny, železnice, doly a města. Šlo o ohromné investice z velké části nakupované v zahraničí. Jestliže investiční celky začaly přicházet někdy v roce 1928, musely být již v roce 1926 objednány, protože u těžkého průmyslu to jinak nejde. A před jejich objednáním muselo být rozhodnuto o hospodářských prioritách, umístění závodů a uzavřeny dohody s dodavateli. Z jedné práce Stalin skočil rovnýma nohama do práce úplně jiné.

V tuto chvíli se Stalin mohl realisticky uvažujícímu člověku jevit jako obyčejná ‚slibotechna‘, ale odjakživa platí, že za jasným cílem jsou lidé schopni jít jakýmikoliv cestami. To není nic nového. Za novum přímo galaktického rozměru můžeme považovat jedině to, že Stalin tento naprosto šílený plán dokázal uskutečnit.


Trockij prohrál a ztratil moc ovlivňovat veřejné mínění v SSSR. A tím začal přerod vůdce politické platformy na vůdce protistátního spiknutí.

Budování socializmu

Budování socializmu znamenalo vybudování hospodářsky silné země. To v prvé řadě znamenalo odstranění dosavadního rozdělení zemědělství a průmyslu. V sovětské éře to byly dvě významné akce, kolektivizace a zprůmyslnění. Ve skutečnosti si musíme uvědomit, že tyto dvě, jakoby zcela rozdílné záležitosti, byly jen dvě strany jedné mince a jedna bez druhé nemohly existovat. Těmito akcemi zemědělství a průmysl konvergovaly do jednotného hospodářství.

Stalin si na zprůmyslnění SSSR dal lhůtu přibližně 15 let a neuvěřitelně přesně tím odhadl budoucí vývoj. Samotné industrializaci ještě muselo předcházet dosti dlouhé přípravné období, kdy se jako by nic nedělo. Jenomže v tuto dobu se celá tato gigantická akce připravovala, rozhodovalo se o prioritách, lokalitách, připravoval se plán prací, alokovaly se zdroje, navazovaly se kontakty a vystavovaly se první objednávky velkých investičních celků.


K tomu poznámka. Stalin nebyl technik a nemohl znát technické záležitosti, navíc v celé řadě průmyslových oborů. V podvědomí se sama o sobě vynořuje otázka, jak probíhaly přípravné práce, které můžeme datovat přibližně roky 1925-1928. Cestička, po níž se Stalin vydal, byla ve skutečnosti velice úzká a okolo byly hluboké strže a bezedné močály. Velmi snadno se mohlo stát, že se celá akce promění na gigantickou blamáž. Už slyším, jak kdejaký chytrák vypustí cosi o tom, že tedy ‚Stalin pár lidí zastřelil a bylo po ptákách‘. Omyl, vážení, tady by mohl střílet jak chtěl dlouho. Špatně navržené nebo postavené závody by prostě nezačaly vyrábět! To jsou přírodní zákony, ty neukecá ani Trockij!

Stalin možná měl nějakou představu o průmyslu z dob, kdy vedl jednání s průmyslníky Zakavkazí, jenomže nyní jednal s americkými průmyslníky, kteří mu ukazovali úplně jiná měřítka. Stalin se pro ně rozhodl. A přitom mu muselo být jasné, že v takovém případě se budou investiční celky nakupovat ve vyspělých zemích a že Sovětský svaz prostě nemá potenciál něco takového sám vybudovat. Jeho rozhodnutí muselo být nesmírně těžké, protože to kladlo gigantické valutové nároky – za již probíhající zlaté blokády. Mohl zmenšit měřítka a využít domácích možností. Místo toho (vlastně s prázdnou kapsou) objednává to nejmodernější, co v té době existuje, a objednává to natolik rozumně, že úspěšně minimalizuje náklady. Jakýsi ‚takyhistorik‘ kdesi napsal, že Stalin měl univerzální zaklínadlo, kterým řešil jakýkoliv problém: „Любой ценой“ – Za jakoukoliv cenu. Ten ‚historik‘ je obyčejný blbec …

Je to ještě zajímavější. Jisté řešení se rýsuje, ale varuji, toto není pro slabé povahy. Vypadá to naprosto šíleně. V dokumentárním filmu Stalin s námi4 se uvádějí výpovědi pamětníků o tom, že Stalin běžně denně přečetl nějakých 300 stran textu! Tamtéž se cituje dopis, který posílá ze svojí dovolené a v němž děkuje za zaslaná vysokoškolská technická skripta a žádá poslat další. Stalin evidentně věnoval hodně úsilí, aby se seznámil se stavem řady technických oborů. Jediný důvod může být ten, že to potřeboval znát, jelikož buď kontroloval, anebo přímo vedl technická jednání v souvislostí s nákupem investic! V listopadu 1940 si na slavnostní recepci přímo postěžoval, že všechna koncepční rozhodnutí jsou jen na něm a ostatní se jen vezou5. On ovšem musel číst a pochopit nejen technická skripta, četl také beletrii, navštěvoval divadlo a ve volných chvílích zahradničil a štípal dříví, kibicoval umělcům (velmi často rozumně, někdy to však přepískl) a kromě toho pracoval se státními dokumenty, rozhodoval se a přesvědčovat lidi. Jak to, proboha, mohl všechno stihnout?


A byla zde ještě jedna záležitost. Dosavadní státní monopol zahraničního obchodu byl v roce 1928 doplněn o státní valutový monopol6. Tehdy byly zakázány jakékoliv valutové operace fyzických i právnických osob. Z vnitřního trhu byly valuty zcela vyloučeny. Jedině stát měl nyní právo provádět valutové operace. Zahraniční vliv na vnitřní hospodářství se ještě zmenšil.

Aby Sovětský svaz mohl nastoupit cestu budování průmyslu, musel nejprve pro tento průmysl uvolnit lidi a tyto lidi navíc musel uživit. V tuto chvíli se jistě zvedne jekot o tom, že Stalin se na takové záležitosti jako je dostatek potravin neohlížel a do průmyslu naháněl lidi svévolně. A tak se nejprve podívejme, jak to tedy bylo s kolektivizací.


Na závěr prosím čtenáře, aby okomentovali text knihy. Stačí jen heslovitě, co se líbilo, co ne, jaký zanechalo dojem, čemu nevěříte a čemu ano, kde je slabá argumentace a kde je třeba přímo nesprávná. Děkuji. J. Václavík

Poznámky

1Oblasti Haliče (západní části Běloruska a Ukrajiny). Viz stať Ruský lid.

2Kromě toho se na tomto sjezdu přejmenovala Ruská komunistická strana bolševiků – RKS(b) – na Všesovětskou komunistickou stranu bolševiků – VKS(b).

3en.wikipedia.org/wiki/Dawes_Plan

4Film V. Černyševa režírovaný D. Kavanovem: Сталин с нами; studio Eurostart, 2013

viz www.youtube.com/watch?v=BqPPL4PU9_E

5Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015

6Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации. Часть 14;

viz www.km.ru/economics/2014/03/05/tsentrobank-rf/733972-zagadki-i-mify-sovetskoi-industrializatsii-chast-14

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500