Na začátku dvacátých let opanovali Rusko bolševici. Některé části bývalé říše, konkrétně Polsko, Finsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko se odtrhly, Polsku se navíc podařilo anektovat část Litvy a krasnoruské1 oblasti a Rumunsko si připojilo Besarábii. Upřímně řečeno, jednalo se o okrajové části veliké říše. Celý ten ohromný ‚zbytek‘ zůstal bolševikům.
A jak to viděli bolševici? Kolik jich bylo, tolik existovalo představ. Kromě toho ve známé minulosti neexistovalo vůbec nic, o co by se mohli opřít.
Ke všemu dalšímu bolševici trvali na tom, že jejich učení je ‚vědecké‘. Vzpomeňme Gapona. Bylo to v době vzniku sociální demokracie, kdy se jí Gapon vysmíval a označoval je za talmudovce. V podání kněze to je docela síla. A v tomto ‚vědeckém učení‘ se hlásalo, že socializmus nejprve zvítězí v té nejvyspělejší zemi. Jsem dalek tvrzení, že by tehdejší Rusko bylo tou nejzaostalejší zemí, ale také bych si nedovolil konstatovat, že bylo nejvyspělejší. Bolševici byli docela realisté, a že Rusko zrovna není výspou světového pokroku, viděli také. Vědecká teorie jaksi neodpovídala skutečnosti. Uvnitř bolševiků se zformovaly tři proudy řešící tento problém.
Na jedné straně stáli radikálové, kteří viděli jediný způsob řešení v okamžitém a bezpodmínečném ‚zapálení požáru celosvětové revoluce‘, a tím dát příležitost nejvyspělejším zemím provést revoluci socialistickou. Východiskem měla být porážka bolševického Ruska a jeho kolonizace. Že by to vedlo k dalšímu rozvratu Ruska viděli, ale byli s tím srozuměni. Říkali si ‚leví‘ komunisté a jejich představitelem byl ideolog Bucharin2. (O pár let později stejný Bucharin stál v čele pravicové úchylky. Pro něho nebyl problém zaujmout jakoukoliv pozici.)
Uprostřed dění stáli oportunisté. Ti sice také chtěli zažehnout požár světové revoluce, ale přece jenom chápali, že v dané chvíli to je mimo realitu, a proto bude lepší počkat, až se zlepší podmínky. Jaké to měly být podmínky, ovšem nikdo nevěděl. Jejich představitelem se stal Trockij, člověk znalý reality vedení války. Příliš to s tou realitou nepřeháněl, protože pod pojmem ‚vyhovující podmínky‘ viděl cokoliv, co mu umožní vrhnout vojska přes hranice.
Poslední skupina vycházela z názoru, že když už se tak sešly okolnosti, je nutné jich využít a začít socializmus budovat sami ve své zemi. I vědecká teorie může mít své mouchy. Proto se musí upravit teorie, a nikoliv praxe. Představiteli tohoto proudu byli Lenin a Stalin. Dobře si to druhé jméno v této souvislosti zapamatujme. Mnoho nesmyslů o ‚zlém‘ Stalinovi vychází z tvrzení, že právě a především Stalin chtěl šířit revoluční požár. Ve skutečnosti bystří pozorovatelé Lenin a Stalin pouze vyslyšeli vůli lidu a pod zástěrku marxistického socializmu se pouze schovali.
Většina bolševiků byla někde mezi. To, v jakém proudu se objevili o desetiletí později, bylo pouze výsledkem prostředí a představ. Například Dzeržinskij z okruhu trockistů přešel mezi leninovce, zatímco řada Bucharinových žáků z Průmyslové akademie skončila (buď otevřeně, nebo i jen nedopatřením) v řadách trockistů.
Objevil se ještě jeden zádrhel. Dosud přímo jasnozřivý a nikdy nezpochybňovaný vůdce Lenin rychle po atentátu na podzim 1918 ztrácel síly. Občas v některých otázkách ještě dokázal prosazovat svoji autoritu, ale jeho síly se rozplývaly přímo před očima. Bolševici se museli připravit na Leninovu smrt. Ve vedení bolševiků byla určitá anarchie, mimoto Lenin byl pouze jejich neformálním vůdcem. Zajímavé je, že Lenin, dokud byl živ, zůstával ve funkci předsedy vlády, ačkoliv ji vlastně po dlouhý čas nemohl vykonávat.
V době po atentátu Lenina zastoupil (možná docela svévolně) vedoucí stranického aparátu Sverdlov. Později Lenina zastupoval oficiální místopředseda vlády Rykov. A vedle Sverdlova a Rykova třetím do mariáše byl Kameněv, také místopředseda vlády, fakticky dvorní Leninův redaktor a švagr Trockého.
Síly ztrácel i Trockij. Byl unavený válkou a tím, že přes veškerou snahu nedokázal prosadit svoje představy o revoluční společnosti. Trockij si včas neuvědomil rostoucí sílu Stalina a jeho schopnost nacházet řešení i zdánlivě neřešitelných situací. Pokusil se na vojenských základech postavit ‚armádu pracujících‘, ale neuspěl. Podobně dopadly i další jeho experimenty3. Trockého ‚rychlá střelba‘ v jakémkoliv směru byla pro hospodářství zcela zničující. Nakonec mu nevyšel ani pokus o zažehnutí světového revolučního požáru v Evropě, protože se to nějak doneslo k nepříteli.
Trockij se mohl opřít o Kominternu, formálně nadřízeného orgánu sovětských bolševiků, ale to zase znamenalo jenom to, že sice měl hodně stoupenců mezi nejrůznějšími funkcionáři. Neměl však program přitažlivý pro davy. Možná to věděl, možná vyhořel, možná byl i nemocen. Jeho tehdejší vyloženě pasívní a trucovité chování si jinak nemůžeme vysvětlit (schůzí Politbyra se sice účastnil, ale četl si pod stolem jako malý žáček).
Chleba se lámal na 14. sjezdu VKS(b) v prosinci 19254. Bylo po Leninově smrti a sjezd rozhodoval o dalším vývoji. Neprošla Trockého snaha usadit se na Leninově místě, a ani nezískal na svoji stranu delegáty sjezdu. Naproti tomu Stalin předložil ambiciózní program zprůmyslnění Ruska, slibující hospodářskou obrodu země a zlepšení životních podmínek. Stalin se postavil proti šíření revoluce a omezil se výhradně na nedávno zformovaný SSSR. Zajímal ho jen hospodářský rozvoj. Znovu upozorňuji, že se Stalinovi vytýká pravý opak. Ale Stalin na jednání 14. sjezdu ve skutečnosti světovou revoluci poslal na smetiště dějin podobně jako Trockij o sedm let dříve menševiky a esery. Ještě neměl dost sil, aby se zbavil i Kominterny a formující se rudé šlechty.
Příčinou předložení konceptu rozvoje vlastního průmyslu byl tzv. Dawesův plán5. Ten měl ulehčit Německu platit reparace tím, že německý průmyslový vývoz nasměroval do SSSR. Jenomže Stalin mínil, a řekl to na 14. sjezdu, že SSSR nesmí zůstat zaostalou agrární zemí, že musí vybudovat vlastní průmysl a vyrovnat se ostatním zemím. Navrhoval, aby se SSSR změnil v zemi s vlastním silným průmyslem, v průmyslovou mocnost.
Stalin na sjezdu získal podporu, ale ‚velcí proletářští vůdci‘ (Trockij, Zinovjev, Kameněv) se pokusili se sjezdem manipulovat. Když to delegáti odmítli, Zinovjev sjezd opustil, stáhl svoje delegáty a po sjezdu prosadil v leningradské oblasti zákaz zveřejnění a projednání jeho závěrů. Následoval těžký boj, který Zinovjev prohrál a vyletěl jak z Politbyra, tak i z vedení leningradské organizace VKS(b). Nahradil ho sice bývalý menševik, ale čestný, rozumný a pracovitý muž – Kirov.
Zřejmě tímto okamžikem začala definitivní roztržka mezi Stalinem a Trockým. ‚Démon revoluce‘ a agent amerických bankéřů se postavil proti snaze Stalina rozvíjet Sovětský svaz a nasadil proti tomu všechny páky. Čirou náhodou zrovna v té době USA, Velká Británie a Francie vyhlásily vůči SSSR zlatou blokádu! Byla to zcela nesmyslná záležitost. A jako v současné době protiruské sankce Rusko mobilizují a nutí ho ke snížení závislosti na USA a EU rozvojem vlastního průmyslu, tak také zlatá blokáda tehdy přispěla k vědomí potřeby výstavby ruského průmyslu.
Stalin, přes ohromné problémy dokázal celou situací prokličkovat, byť události nakonec vyústily hladomorem a dalšími vážnými problémy.
Bylo to v době, kdy Stalin dokončil formování Sovětského svazu jako státu a vlastně tak trochu zůstal bez práce. Nyní postavil před sebe nový úkol. Začal pracovat na budování průmyslu: stavbách továren, elektráren, železnic, dolů a měst. Šlo o ohromné investice z velké části nakupované v zahraničí. Jestliže investiční celky začaly přicházet někdy v roce 1928, musely být objednány již v roce 1926. A před tím muselo být rozhodnuto o hospodářských prioritách, umístění závodů a uzavřeny dohody s dodavateli. Z jedné práce Stalin skočil rovnýma nohama do práce úplně jiné.
V tuto chvíli se Stalin mohl realisticky uvažujícímu člověku jevit jako obyčejná slibotechna, ale odjakživa platí, že za jasným cílem jsou lidé schopni jít jakýmikoliv cestami. To není nic nového. Za novum přímo galaktického rozměru můžeme považovat jedině to, že Stalin tento naprosto šílený plán dokázal uskutečnit.
Trockij prohrál a ztratil moc ovlivňovat veřejné mínění v SSSR. A tím začal přerod vůdce politické platformy na vůdce protistátního spiknutí.
Budování socializmu představovalo vybudování hospodářsky silné země. To především znamenalo odstranění dosavadního rozdělení zemědělství a průmyslu. V sovětské éře to byly dvě významné akce, kolektivizace zemědělství a výstavba průmyslu. Ve skutečnosti si musíme uvědomit, že tyto dvě, jakoby rozdílné záležitosti, byly jen dvě strany jedné mince a jedna bez druhé nemohly existovat. Těmito akcemi zemědělství a průmysl konvergovaly do jednotného hospodářství.
Stalin si na zprůmyslnění SSSR dal lhůtu přibližně 15 let a neuvěřitelně přesně tím odhadl budoucí vývoj. Samotné industrializaci ještě muselo předcházet dosti dlouhé přípravné období, kdy se jako by nic nedělo. V tuto dobu se celá tato gigantická akce připravovala, rozhodovalo se o prioritách, lokalitách, připravoval se plán prací, alokovaly se zdroje, navazovaly se kontakty a vystavovaly se první objednávky velkých investičních celků.
K tomu poznámka. Stalin nebyl technik a měli bychom předpokládat, že nemohl znát technické záležitosti, navíc v celé řadě průmyslových oborů. Naskýtá se otázka, jak probíhaly přípravné práce, které můžeme datovat přibližně roky 1925-1928. Cestička, po níž se Stalin vydal, byla ve skutečnosti velice úzká a okolo byly hluboké strže a bezedné močály. Velmi snadno se mohlo stát, že se celá akce promění na gigantickou blamáž. Už slyším, jak kdejaký chytrák vypustí cosi o tom, že tedy ‚Stalin pár lidí zastřelil a bylo po ptákách‘. Omyl, vážení, tady by mohl střílet jak chtěl dlouho. Špatně navržené nebo postavené závody by prostě nezačaly vyrábět. To jsou přírodní zákony, ty neukecá ani Trockij!
Stalin měl nějakou představu o průmyslu z dob, kdy vedl jednání s průmyslníky Zakavkazí, ale nyní viděl jiná měřítka. Stalin se pro ně rozhodl. Muselo mu být jasné, že v takovém případě se budou investiční celky nakupovat ve vyspělých zemích a že Sovětský svaz prostě nemá potenciál něco takového sám vybudovat. Takové rozhodnutí znamenalo gigantické valutové nároky – za již probíhající zlaté blokády. Mohl zmenšit měřítka a využít domácích možností. Místo toho objednával to nejmodernější, co v té době existovalo, a natolik rozumně, že úspěšně minimalizoval náklady. Jakýsi historik kdesi napsal, že Stalin měl univerzální zaklínadlo: „Любой ценой“ – „Za jakoukoliv cenu.“ Ten historik je obyčejný blbec…
Je to ještě zajímavější. Není to pro slabé povahy, je to naprosto šílené. V dokumentárním filmu Stalin s námi6 se uvádějí výpovědi pamětníků o tom, že Stalin běžně denně přečetl nějakých 300 stran textu. Tamtéž se cituje dopis, který posílá ze své dovolené a v němž děkuje za zaslaná vysokoškolská technická skripta a žádá poslat další. Stalin usilovně studoval technické obory. Jediný důvod může být ten, že buď kontroloval, anebo spíše přímo vedl technická jednání v souvislostí s nákupem investic! V listopadu 1940 si na slavnostní recepci přímo postěžoval, že všechna koncepční rozhodnutí jsou jen na něm a ostatní se jen vezou7. Zde je celý problém jeho kultu osobnosti. Stalin byl jediným, kdo se z celého spektra lidí ve vůdčích funkcích SSSR dokázal správně rozhodovat, protože celému spektru problémů rozuměl a chápal jejich souvislosti. Ostatním stačilo ‚Stalinovi věřit‘.
Muchin popisuje případ, kdy jeden z hodnostářů se měl setkat se Stalinem v pondělí, ale byl tak zťatý, že poslal Stalinovi zprávu, že dnes nemůže přijít, protože je na honu. V úterý mu Stalin na schůzce řekl, že si „má vzít příklad z Vorošilova, který na hony chodí v sobotu, v neděli se zlije a v pondělí již je svěží jak okurčička“. Zatím Stalin ve svém volnu ani nechodil na hony, ani nepil, ale studoval…8
A podobně: V roce 1939 se SSSR zavázal dodávat Německu železnou rudu. Ve smlouvě bylo stanoveno množství železa, nikoliv koncentrace v rudě. SSSR proto dodával rudu s nízkým obsahem (prakticky hlušinu) a Němci začali protestovat. Stalin prohlásil, že mohou obohacovat rudu flotací, protože sami blokují dodávku obohacovacího závodu a že se Německo zavázalo ještě k řadě dalších dodávek, které také blokuje.
Stalin ovšem musel číst a pochopit nejen technická skripta, četl také beletrii, navštěvoval divadlo a ve volných chvílích zahradničil, štípal dříví, kibicoval umělcům (často rozumně) a kromě toho pracoval se státními dokumenty, pečlivě analyzoval a přesvědčoval lidi. Jak to, proboha, mohl všechno stihnout?
Aby Sovětský svaz mohl nastoupit cestu budování průmyslu, musel nejprve pro tento průmysl uvolnit lidi a tyto lidi navíc musel uživit. V tuto chvíli se jistě zvedne jekot o tom, že Stalin se na takové záležitosti jako je dostatek potravin neohlížel a do průmyslu naháněl lidi svévolně. A tak se nejprve podívejme, jak to tedy bylo s kolektivizací.
1Oblasti Haliče (západní části Běloruska a Ukrajiny). Viz stať Ruský lid.
2Bucharinův projev na 7. sjezdu RKS(b), od strany 140 zápisu:
viz publ.lib.ru/ARCHIVES/K/KPSS/_KPSS.html#007
3Бушков А. А.: Сталин. Красный монарх, ОЛМА, 2004
4Kromě toho se na tomto sjezdu přejmenovala Ruská komunistická strana bolševiků – RKS(b) – na Všesovětskou komunistickou stranu bolševiků – VKS(b).
5en.wikipedia.org/wiki/Dawes_Plan
6Film V. Černyševa, režie D. Kavanov: Сталин с нами; studio Eurostart, 2013
viz www.youtube.com/watch?v=BqPPL4PU9_E
7Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015
8Muchin J. I.: Коллективное руководство,
viz forum-msk.org/material/kompromat/3130136.html