Za hranicemi lidských možností 4 - vznešená rodina, moc a zlato

zpět

18.03.2017

Vznešená rodina

Mezi všemi těmi temnými legendami, opřádajícími ‚bolševickou dobu temna‘, nelze pominout legendu o vyvraždění carské rodiny ‚zlovolnými bolševiky pod vedením zapšklého Lenina‘. Pojďme se podívat i na tuto velmi zajímavou záležitost.

V prvé řadě si řekneme, že, byť poprava není nic pěkného, dobromyslný, ale vlády neschopný car si v podstatě trest smrti zasloužil. Vládl, podobně, jako jeho předkové, špatně. Možná si neuvědomoval obzor problémů, možná nebyl schopen nalézt rozumné řešení, spíše však jen neměl odvahu uprostřed zcela dekadentních společenských elit zkusit prosazovat rozumnější politiku. Ve svém důsledku nebyl schopen říši, kterou zdědil, alespoň trochu slušně vládnout. V každém případě to znamenalo problémy pro Rusko, které se zhmotňovaly v podobě pravidelných a rozsáhlých hladomorů (ještě se k tomu dostaneme) a válkách s mnoha mrtvými. Výměna smrti několika lidí za sta tisíce a milióny zbytečně zemřelých je velmi dobrý výsledek, na který ti, co snad trest smrti vynesli, mohli sázet. Tedy pokud bolševici takto uvažovali a konali, není možné je za to šmahem odsuzovat. Je to chování v přírodě zcela obvyklé a není neznámé ani v lidské společnosti. Nakonec v těch bouřlivých letech našla smrt řada dalších členů ‚domu Romanových‘. Ale byl toto skutečně osud samotné carské rodiny?

Musíme si uvědomit, že to nebyli bolševici, kdo svrhli cara. Ve skutečnosti to byli ‚bílí‘. Patřil mezi ně i Kolčak, který také podpořil požadavek abdikace cara. Tehdy v létě 1918 bílá vojska sevřela Jekatěrinburg s cílem … jakým to vlastně? Osvobodit cara a dosadit jej na trůn? Co píše Buškov o konání bílých? Vždyť je to naprostá pitomost, všichni chtěli pouze smrt carské rodiny! Buškov píše i o tom, že bílé sevření Jekatěringburgu nebylo úplné, že bílí předali bolševikům ultimátum, ve kterém jim slíbili možnost město opustit výměnou za zavraždění carské rodiny …


Nyní z jiného soudku. V tomto velkém střetnutí nakonec zvítězila nejslabší strana1. Čím se bolševici vlastně lišili od ostatních revolucionářů a co jim dalo takovou moc? Vlastně jenom tím, že v jejich čele byl vnitřně velmi silný Lenin. Lenin tvrdil, že revoluci je možné uskutečnit pouze tak, že přesvědčí lid (společnost), který teprve tu revoluci uskuteční. To na druhé straně znamená, že program revoluce se musí přizpůsobit potřebám lidu, ne naopak, jak se o to snažily další revoluční uskupení Ruska! A uvědomme si, že legenda o dobrém králi a zlých rádcích (v Rusku o dobrém carovi a zlých bojarech) je zde od nepaměti a proto i ruští rolníci, kteří tvořili velkou většinu obyvatel Ruska, přes veškerou bídu o carovu hlavu nestáli. Bolševici museli respektovat názor lidu a nemohli cara popravit, protože by tím ztráceli oporu své vlastní politiky!

Lenin byl pod velkým tlakem a soustředil se na hledání jakýchkoliv východisek. Carova rodinou za těchto okolností představovala nikoliv zátěž, ale silnou kartu, potenciálně dokonce trumfové eso. Je sice pravda, že Velká Británie cara a carevnu odmítla přijmout, ale pozor! Již jsme nakousli a ještě zdaleka nedokončili jistý příběh úzce související s Ruskem! Vedle toho tehdy ještě na německém trůně seděl carův bratranec Vilém II. a Lenin mohl oprávněně spoléhat na jeho protivenství s Velkou Británií. S Německem Lenin uzavřel brestlitevský mír; v létě 1918 byla mírová smlouva jen několik měsíců stará. V této souvislosti prosakují informace, že carova rodina byla předmětem tohoto ujednání. Popravit carovu rodinu prostě bylo proti veškeré logice a opět poznamenávám, že by se bolševici u moci neudrželi, kdyby se chovali nesmyslně.

V úvahu musíme vzít i další skutečnost. Mezi samotnými bolševiky existovaly mocné figury se zaoceánskými vazbami. Ještě se dostaneme k důvodům, vedoucích k podezření, že právě tam mohl být vážný zájem se carské rodiny ‚zbavit‘. Samotný Leninův zákaz vykonat popravu by tedy nic moc nezmohl a Trockij nebo Sverdlov by si jistě časem dokázali najít příležitost na jejich likvidaci. Proto celá rodina musela ‚zmizet‘. Fingování popravy bylo jak úlitbou bílým, tak i nezbytným krokem pro záchranu rodiny před další složitou operací vyvedení rodiny z nebezpečného prostoru a zajištění nové identity. Přitom se nedochovaly vůbec žádné dokumenty, že by se něco takového stalo. Tím, kdo vynikal schopností cosi takového provést, byl především Stalin.


Bizarní informace začínají ještě dlouho do uvedeného data. Máme tady fotografii, pořízenou v Tobolsku, na níž Mikuláš se synem Alexejem řežou dříví. Co je na ní divného? Vlastně skoro nic, kromě toho, že Alexej měl trpět hemofilií a jakékoliv poranění pro něj mohlo být smrtelné, zvláště, když Rasputin již nežil! A o Mikuláši bylo známo, že i když o říši se řádně starat nedokázal, byl velmi starostlivý o svoji rodinu. On, že by připustil syna Alexeje k něčemu tak nebezpečnému, jako je dvouruční pila a kusy dřeva se spoustou třísek? Že by Rasputin opravdu Alexeje vyléčil? Anebo jak je to vlastně s tou hemofilií?

Tak, jako se nedochoval text brestlitevského míru, není jasný ani osud carské rodiny. Dnešní tvrzení o popravě se opírají pouze o pozdější účelová tvrzení bílých. Ihned po obsazení Jekatěrinburku 25.7. 1918 byl pověřen zkušený vyšetřovatel A. P. Namjotkin prošetřením carova osudu. Jeho zpráva podaná začátkem srpna 1918 zněla, že namísto popravy byla provedena její inscenace a že ani jeden z členů carské rodiny tam popraven nebyl. To hovoří ve prospěch Buškovova tvrzení, že bolševici měli přislíben volný odchod za popravu carské rodiny! Již 7.8. 1918 na jeho místo nastoupil další vyšetřovatel – soudce I. A. Sergejev. Brzy po předání vyšetřovací dokumentace došlo k nemilé události, když hořelo v domě, kde Sergejev bydlel – a odnesl to Namjotkinův archív. Náhodička? I samotný Namjotkin již neměl dlouhého života a byl popraven poté, co bolševici znovu obsadili Jekaterinburg. Sergejev se soustředil na hledání mrtvol, ale nic takového nenašel. Velkou pozornost věnoval i místu zvanému Ganina Jama asi deset kilometrů severozápadně od města, kde později byly údajné ostatky carovy rodiny nalezeny. Sergejev došel ke stejnému závěru, jako Namjotkij. Do třetice na této záležitosti souběžně pracoval kapitán Malinovskij. On v červnu 1919 předal dalšímu vyšetřovateli N. Sokolovovi zprávu, že „výsledkem mojí práce je přesvědčení, že rodina žije … všechna fakta, které jsem při vyšetřování získal hovoří o fingování vraždy“.

Kolčak se prohlásil za vládce Ruska a neměl zájem na nějaké konkurenci. On byl z hlediska logiky přesně tou osobou, která stála o ‚nezvratné řešení carského problému‘. Kolčak proto Sokolovovi dal příkaz najít důkaz o carově smrti. Sokolov byl chápavý a napsal, že „mrtvoly vhodili do jámy a zalili je kyselinou“2


Dnes proti sobě stojí několik zcela protichůdných faktů a jsem zvědav, zda se z nich ještě podaří odhalit skutečnost. Velmi zjednodušeně: Poblíž starého dolu v místě Ganina Jama byly asi někdy koncem 70. let nalezeny ostatky, které byly oficiálně exhumovány v roce 19913 a potom, dokonce dvakrát podrobeny testům DNA. Testy údajně odhalily příslušnost ostatků k rodu Romanovců. To vypadá jako nevyvratitelný důkaz. Ale copak nemohl někdo podstrčit nějaké kosti Romanovců? Nebo, co když použitý ‚referenční vzorek‘ měli jiného otce – a takové podezření zde je také. Proti tomu totiž stojí docela fantastická skutečnost, že pravoslavná církev tyto ostatky odmítla uznat jako ostatky carské rodiny! Patriarcha vší Rusi Alexej II. odmítl nad nimi sloužit mši. Nad údajnými ostatky carské rodiny sloužil mši řadový kněz a mluvil pouze o „neznámých služebnících božích“.

Podobně existují svědectví, že Alexandra s dcerami byla po ‚popravě‘ viděna v Permu. Dcery se potom (snad) rozlétly po SSSR (Olga možná i za hranice, byla prý pohřbena na hřbitově v italském Menaggio poblíž Milána v roce 19764). Bývalá carevna snad dožívala ve Starobělsku poblíž Luganska a z apanáže podporovala čtveřici dětských domovů. Za války potom odmítla nabídky německé okupační správy s výjimkou léků a ve své zemljance skrývala a léčila raněné sovětské tankisty (Alexandra ještě jako carevna za první světové války pracovala ve vojenské nemocnici jako ošetřovatelka). Ve Starobělsku měla i zemřít v roce 1948. Její ostatky byly převezeny do Nižního Novgorodu. Máme i tvrzení, že Mikuláš měl pobývat v Suchumi poblíž Stalinovy chaty. Další říkají, že byl dokonce zaměstnancem Institutu čaje a tropických kultur (v Suchumi) jako Sergej Davidovič Berjozka5 (po abdikaci se s velkým zanícením věnoval zahradnictví). Kromě toho žil i v městě Perm a v uzavřených čtvrtích Nižního Novgorodu (to vypadá, že již jako stařík byl bývalý car informován o tajných vojenských programech!), kde snad i zemřel – roku 1958 – a byl prý pochován do hrobu s manželkou. Že jsme nezmínili careviče Alexeje? Nebojte se, dostaneme se i k němu, jen to již bude jiná doba …

Výměna stráží

Rychlé posilování bolševiků znamenalo velké budoucí problémy.

Bolševici postupně do sebe včlenili řadu dalších uskupení. Již jsme zmínili Trockého a jeho stoupence a části eserů, ale to nebylo všechno. Jak bolševici začali převažovat na politické scéně, nastal úprk do jejich řad. Na začátku roku 1917 bylo bolševiků okolo 10 000 a koncem téhož roku asi 300 0006. K bolševikům se postupně přidala značná část menševiků, kteří neemigrovali, stejně jako členové dalších stran. Poté, víceméně potajmu, dokonce bez vědomí již hodně nemocného Lenina, byla jako celek přijata na plenárním zasedání v lednu 1923 Židovská komunistická strana7. Stalin se sice pokusil prosadit postup na základě Stanov RKS(b), ale neuspěl.

Trockij-Bronštejn, Kameněv-Rosenfeld a Zinovjev-Radomyslskij-Apfelbaum tyto lidi v následujících měsících a letech šeredně zneužili pro své cíle. Až příliš mnoho z nich sehrálo velmi pochybnou roli. Když si to uvědomili, bylo již většinou pozdě a jejich cesty až příliš často vedly k soudu a na popraviště.

Vzpomeňme, jak Trockij referoval o sionistickém sjezdu. Nyní těmito ‚rozloženými‘ sionisty nenápadně zaplavil bolševiky. Zvláštní. Už Vás napadlo, proč vlastně bankéři podporovali Trockého – hlasatele světové revoluce? A vlastně i sionisty? Karpov ve své knize Generallisimus odkazuje na brožuru vydanou v roce 1920 v USA, podle které v nejvyšších funkcích DRRA bylo z 43 lidí 1 Němec, 8 Lotyšů a 34 židů. Čistokrevný Rus mezi nimi nebyl žádný. Ovšem řada lidí se skryla za slovansky znějící jména, jména po otci i příjmení …

Trockij ostatně po Říjnové revoluci, ač sám členem nově zformované vlády, velmi rychle začal proti bolševikům intrikovat8. Po neúspěšném povstání eserů se pomocí britských agentů Lockharta a Reilliho za účasti jak rudých, tak i bílých vojsk pokusil na mimořádném zasedání ÚV RKS(b) 29.8. 1918 zabít Lenina a převzít moc. Ovšem náčelník čeky Dzeržinskij byl rychlejší a oba slavní agenti skončili za mřížemi. Později byli vyměněni s Velkou Británií za skupinu tam zatčených bolševiků.

Ještě předtím Trockij ohrozil svým postojem při mírových jednáních s Německem Leninovy plány, ačkoliv měl jednoznačný příkaz uzavřít co nejrychleji mír. Namísto toho spískal politické manévry a rozdráždil i Němce a ti raději zahájili ofenzívu. Pro zajímavost: Lenin Trockého postup označil za „šílenost“, opět pád další špinavé legendy o tom, že to byli dva spiklenci proti celému světu. Ne, Lenin s Trockým nestáli v čele světové revoluce, to byla akce samotného Trockého a jeho loutkovodičů. Nakonec do Brestu vyjel v čele delegace samotný Lenin a podepsal mír za podstatně horších podmínek. To již opravdu nelze vysvětlit jinak, než tak, že Trockij hrál za jinou stranu, než na které stál. Za stranu velkých peněz. Vzhledem ke svému zázemí byl velmi silnou figurou. Sice ztratil postavení lidového komisaře zahraničí, ale v době války ve vládě zůstal jako lidový komisař obrany. Ovšem i na tomto poli, jak si snadno domyslíme, jeho sláva silně překračuje jeho zásluhy na vítězství bolševiků. Prostě strýčkovi přátelé měli v rukou tisk, který vítězství Jegorova, Buďonného, Frunzeho, Vorošilova, Dybenka a dalších připisoval svému ‚rudému Napoleonovi‘. Fakticky přitom situaci zachraňovali Stalin a další. Náhoda? Připomeňme zvláštního ‚pracovníka‘ sekretariátu Trockého – esera Bljumkina. A jiná eserka Kaplanová se pokusila zabít samotného Lenina … Karpov píše, že i za tímto aktem stál Trockij. Ačkoliv jsme si již řekli, že velmi pravděpodobně bolševici carskou rodinu nepopravili, tím, kdo se o to snažil, byl zase člověk Trockého – jakýsi Běloborodov9. Není to prý nic nového, prasklo to prý již na soudních jednání Velké čistky. Hleďme! Některé informace se nějak nepublikují. Stalin také patřil mezi vybrané cíle, ale skoncovat s ním měli až po ‚uklizení‘ Lenina. Trockého ‚revoluční teror‘ najednou vypadá jako snaha zlikvidovat leninské – a tedy konstruktivní – křídlo VKS(b) a jako vyvolávání odporu lidu proti bolševikům. V těchto záležitostech čirou náhodou figuruje i další silná postava se zaoceánskými vazbami – Sverdlov, který na příkaz Trockého vedl ‚likvidaci‘ kozáků a v trezoru vedle pytlíku briliantů měl i balíček pasů bez jmen …

Trockého konání bylo velmi systematické. Karpov píše, že za tím účelem Trockij zavázal státní instituce konat podle pokynů stranických, orgánů naplněných nedávno přijatými členy ŽKS, které tedy zůstávaly v pozadí, zatímco ruský lid se zlobil na ruské úředníky, jenomže ti byli zbaveni práva rozhodovat.

Intriky pomalu mění RKS(b) na souvislé minové pole. Hodně silné nálože byly nastraženy i na oblíbeného Stalina, byť ho označovali za pouhého šéfa kanceláře Politbyra. Sem myslím můžeme počítat žádost N. K. Krupské, aby Stalin na prosbu Lenina opatřil cyankáli. Stalin tím minovým polem dokázal projít, v tomto případě podal zprávu o podivné žádosti Krupské Politbyru a odmítl splnit takovýto příkaz10.

Vůbec nevylučuji, že podobnou pastí se měl stát i pohřeb Lenina. Studium sovětských dějin a fantasticky bizarní události té doby mě přivedly k úvaze, že balzamování Lenina je samo o sobě natolik podivné, že muselo mít vážný skrytý důvod. Tím, kdo snad o balzamování promluvil první, byl Kalinin. Na wikipédii se také píše, že to byla intrika Stalinova. Vidím to podobně, Stalin byl mistr podivuhodných cestiček a mám pocit, že balzámování a fakticky nepohřbení Lenina poněkud vykolejilo ostré hochy. Jakoby se tím boj o moc odložil11. Možná však tam byla jiná příčina. Jisté je pouze to, že Trockij, Kameněv a Bucharin se postavili proti. Zase vůdcové té proklaté kasty a to ukazuje na vážnější politické pozadí.

Leninův pohřeb Trockij buď ‚zaspal‘ (byl si natolik jist svým postavením, že se ani neuráčil dorazit ze svojí rekreace v Suchumi), nebo ‚byl zaspán‘ (prostě Stalin dokázal neposlat včas Trockému zprávu). Ať to bylo jakkoliv, byla to urážka zemřelého vůdce.


Naproti tomu Stalin převzal iniciativu. Na zasedání Politbyra pronesl projev, který se stal jeho veřejnou politickou přísahou. Stalin tím vstoupil v širokou známost. Ve jménu Lenina vyzval lid, aby nejlepší dělníci a rolníci a nejčestnější lidé vstoupili do VKS(b).

Na první pohled nemusí být jasné, proč něco takového udělal. Zkusíme si to vysvětlit. Vzpomeňme na Židovskou komunistickou stranu, jejíž přijetí posílilo Trockého, ovládajícího většinu stranických i státních institucí. Vzpomeňme na nacionalisty z mnoha koutů SSSR, kteří též zamořili bolševiky, stejně jako na početné hochštaplery dalších barev. Ti praví bolševici, bojující za likvidaci bídy, již ve vlastní straně dávno nepředstavovali většinu.

Stalin tímto krokem naverboval skoro čtvrt miliónu lidí, kteří se naopak stali jeho oporou a před nadcházejícím 13. sjezdem VKS(b) tvořili téměř třetinu členské základny. Provedl to způsobem, který jak trockisté, tak nacionalisté nemohli zpochybnit, přestože tím hodně ztratili na síle. Jejich převaha se rozplynula a Stalin získal mocenskou základnu pro svoje příští kroky. Stalin tento krok ještě později zopakoval a také nechal několikrát provést prověrky členů strany s cílem trockisty a nacionalisty ze strany vyloučit. Tím postupně proměňoval bolševiky ze strany revolucionářů, desperátů a dobrodruhů na stranu vlastenců a budovatelů12.

Pokud se to někomu zdá příliš vznešené, může si vybrat i trochu jiné, přízemnější vysvětlení. Prostě Stalin za účelem vlastního přežití potřeboval nějakou oporu před všemi těmi hydrami tehdejšího bolševizmu. Jménem Lenina ji získal. Ovšem, i kdyby tomu bylo právě tak, Stalin tu sílu využil ne pro svůj a strýčkův prospěch, ale pro prospěch své vlasti.


Stalin začal zasahovat i do dalších sfér. Maje po předcházejícím náboru členů silnou podporu místních organizací, začal pomaloučku omezovat Trockého v armádě. Lišák Stalin začal jako obvykle zcela nenápadně. Již v roce 1923 na plénu RKS(b) padl návrh, aby při RVS vznikl výkonný orgán tvořený několika členy ÚV, mimo jiné i Stalinem. Tedy postup přesně ve stylu Trockého: vystavět paralelní struktury, které nenápadně převezmou moc. Trockij se samozřejmě postavil proti a jeho lidé zaslali Politbyru text ‚Prohlášení čtyřiceti šesti‘, které široce publikovali. Vznikla ostrá diskuze, která se řešila na plénu v říjnu 1923. Trockij prohrál, a prohrál i na následující stranické konferenci v lednu 1924. Ovšem zatím Trockij a většina jeho lidí ve funkcích zůstávala.

Prvním vážnějším Stalinovým vítězstvím v této mocenské válce se stalo odvolání náčelníka Hlavní politické správy DRRA Antonov-Ovsejenka po jeho výzvě vyjádřit nedůvěru ÚV VKS(b). Na jeho místo Stalin podpořil … jednoho z oněch ‚šestačtyřiceti‘, Bubnova13, čímž oslabil odpor Trockého. Jen poznamenejme, že Stalin si Bubnova dopředu proklepl. Jako zástupce Trockého byl na stranické konferenci jmenován Frunze, který dostal řadu úkolů s cílem dát armádu do pořádku. Členy RVS se stali Buďonnyj, Ordžonikidze a Vorošilov, který se také stal velitelem Moskevského vojenského okruhu. Bubnov vyčistil od trockistů Akademii generálního štábu. Velký problém představovali političtí komisaři, ale i tady Stalin našel cestu. Čirou náhodou se na Stalina obrátila skupina vysokých velitelů a hrdinů občanské války (Dybenko, Feďko, Vostrecov, Fabricius, Gaj a další) s žádostí zrušit politické komisaře. Prý již splnili svůj účel. Stalin tuto žádost pouze postoupil Bubnovovi. Bubnov tuto iniciativu odmítl, ale fakticky věnoval velkou pozornost politické přípravě velitelů (tj. připravoval zrušení tohoto institutu a zároveň filtroval lidi Trockého) a likvidaci Trockého kultu v armádě. Bubnovova opozice proti likvidaci politických komisařů vypadá jen jako předem domluvené politické tanečky.

Koncem roku 1924 se na poradě politických náčelníků objevil požadavek zbavit Trockého funkce předsedy RVS a plénum ÚV VKS(b) tento požadavek v lednu 1925 splnilo. Tedy zase ne Stalin, i když při podrobnějším průzkumu nelze pochybovat o tom, odkud tento pramínek, erodující Trockého moc, vyvěral. Novým předsedou RVS se stal Frunze a zástupcem Vorošilov. Dalším krokem bylo podřízení Politické správy pod ÚV VKS(b) – tedy přímo pod Stalina.

Pokusme se o shrnutí: Stalin začal tuto bitvu jako obyčejný vedoucí stranické kanceláře, trpaslík, ale svého mocného soupeře roznesl na kopytech a převzal kontrolu nad politickým řízením armády. Přitom v tomto střetnutí dokázal se svými šiky operovat tak dobře, že je uchránil ztrát. Ovšem ne úplně. Brzy nato putoval na operační sál Frunze a jeho zástupce, dítko štěstěny a dobrodruh Kotovskij, také náhle skončil v mauzoleu. Kromě toho nepříjemnou skutečností bylo i to, že kult Trockého byl pouze nahrazen kultem Stalina.


A tak se v tuto chvíli uvnitř bolševické strany zformovaly dva silné tábory, základy budoucích armád, které se o desetiletí později srazí ve strašlivém boji. Ale to v tuto chvíli asi nikdo z vůdců ani netuší.

13. sjezd měl i další závažný dopad. Trockisté se sice snažili Stalina zkompromitovat kvůli Leninově závěti, ale sjezd podpořil Stalinovy plány. A Stalin se dal do díla. Nejprve zahájil obnovu existujících průmyslových podniků. Takto, jen velmi nenápadně, započalo budování ještě neexistující velmoci.

Stalinova noční můra

Německo do války s Ruskem vstupovalo s cílem získat kolonie. Tou vysněnou zemí bylo Novorusko – kraj to nesmírně úrodný. Ale vojenskými operacemi se cíle nedařilo dosáhnout, vždyť šlo přece o Rusko s jeho specifickými vlastnostmi a tolik odlišnou vojenskou doktrínou! Němci toto chápali dobře, a proto vsadili na ideologickou zbraň – ‚osvobození (!) Ukrajiny‘.

Německo využilo původně rakousko-uherské hysterie a začalo ruské zajatce dělit na ‚Rusy‘ a ‚Ukrajince‘. Ostatně Rakousko-Uhersko to dělalo také. ‚Ukrajinci‘ okamžitě skládali novou ‚přísahu‘ a nastupovali do boje ‚za svobodu Ukrajiny‘, zatímco Rusy čekaly nucené práce v těch nejhorších podmínkách a hromadné hroby okolo zajateckých táborů.

Podle A. Buškova má ruská inteligence specifickou vlastnost: za svůj idol považuje Západ. Vše, co se dělo na Západě, bylo správné, vše ruské naopak zaostalé, nesmyslné, špatné. Následkem toho na jih Ruska mezi zdejší inteligenci začaly poměrně snadno pronikat myšlenky o ‚Ukrajině‘ a o ‚ukrajinském národu‘. Prostě se toho dokázala rychle chytit a celé ‚učení‘ patřičně doplnila. Původně rakousko-uherská diverze, cílená na řešení vnitřních problémů již rozpadající se habsburské říše, se přelila do Ruska.

‚Ukrajinská inteligence‘ okamžitě řešila problém ustavení ‚ukrajinského jazyka‘, protože ten je přece jedním ze základních znaků národa. Podobné záležitosti se v československém obrozeneckém hnutí považovaly za kuriozitu, vzpomeňme proslulého spěšnoveda Sýkoru14 s jeho ‚znamenitým Slovařem českým‘. V případě ‚ukrajinštiny‘ se výlupci inteligence přímo programově soustředili na ‚výrobu jazyka‘, přesněji řečeno – z domácích ruských slov vytvářeli ta ‚pravá slova ukrajinská‘ víceméně pouze zkomolením na základě různých místních nářečí15. A velmi rychle vznikly rusko-ukrajinské slovníky.

V roce 1917, v době rozpadu ruské armády, měli Němci dojem, že jejich cíl je na dosah. Pod jejich bdělým pohledem vyzrávali ‚Ukrajinci‘ jako víno. V této době je není možné označit jinak, než jako fašistické bojůvky. Mussolini pobýval ještě v zákopech první světové války a o fašizmu mohl teprve snít, zatímco Ukrajinci již měli plně rozvinutou praxi: vše, co se hlásilo k ruským kořenům, terorizovali a likvidovali.

Generálmajor Max von Hoffmann16 byl náčelníkem štábu německé Východní armády a jedním z organizátorů brestlitevského míru. Již v létě 1917 úspěšnou operací obsadil Rigu, a tím výrazně oslabil Kerenského, který si přál pokračovat ve válce s Německem. Hoffmann intenzívně podporoval separatistické organizace s cílem rozbít jednotu ruského národa a nepřímým způsobem – kontrolou formálně nezávislé moci a bez otevřené anexe – připojit jednotlivá území k Německu. Pro noviny Daily Mail později prohlásil:

„Ve skutečnosti je Ukrajina dílem mých rukou a vůbec není plodem vědomé vůle ruského lidu. Já jsem vytvořil Ukrajinu proto, abych měl možnost uzavřít mír alespoň s částí Ruska.“

Ihned po Únorové revoluci v Kyjevě vzniká na základě iniciativy Tovaryšstva ukrajinských progresistů, Ukrajinské sociálnědemokratické strany a dalších společenských organizací Ukrajinská centrální rada. V dubnu 1917 po celoukrajinském nacionálním kongresu17 Ukrajinská centrální rada přebírá zákonodárnou pravomoc. Poté, co bolševici po Říjnové revoluci rozpustili Ústavodárné shromáždění, Ukrajinská centrální rada vyhlásila nezávislou Ukrajinskou lidovou republiku18. Kromě západní části současné Ukrajiny anektovali Jekatěrinoslavskou (tehdy zahrnovala také dnešní oblasti Doněck a Lugansk), Chersonskou, Charkovskou gubernii a část Tavridské gubernie. Samozřejmě za vydatné pomoci německých armád.

Proti tomu se postavili kyjevští dělníci, kteří spíše než probolševické postoje vyjadřovali odmítnutí ‚ukrajinské státnosti‘. Jejich povstání bylo krvavě potlačeno. Následný pogrom rozhořel občanskou válku naplno. Centrální rada se přiklonila k Německu a rychle s ním (výměnou za uznání) uzavřela mír. Německo na Ukrajinu vyslalo generála von Eichhorna, ovšem už ne jako velvyslance, ale jako protektora. S nezávislostí to tedy tak slavné nebylo. Generál byl akční, hned zkraje nechal pozatýkat Centrální radu, zrušil sociální reformy a začal neomezeně vyvážet obilí do Německa. Nakonec Němci ve svém protektorátu zorganizovali ‚státní převrat‘ a vlády se namísto Centrální rady ujal hejtman Pavel Skoropadskij. Jeho vláda se opřela o ‚velkostatkáře‘ (přesněji o poměščiky) a rolníci se okamžitě postavili proti a začali vést partyzánskou válku. V červenci 1918 se jim podařilo zabít generála von Eichhorna. Během léta Němci Ukrajinu opustili, hejtman Skoropadskij do vlády přivedl monarchisty (tedy ani tímto krokem to moc nevyhrál) a byl rychle nahrazen vládou předchozích fašizujících socialistů pod vedením direktoria.

Za této situace prudce rostl vliv Nestora Ivanoviče Machna19. Tento anarchista ještě v srpnu 1917 přinutil místní poměštiky vydat katastrální dokumenty a jejich pozemky potom rovným dílem rozdělil mezi místní sedláky. Po příchodu Němců Machno uprchl do Moskvy a poměščici se domohli svých majetků zpět. Brzy se vrátil, sestavil partyzánský oddíl a rychle se šířil jeho věhlas. Jeho oddíl se stal základem vojska o síle 35 – 50 tisíc vojáků; ovládl území obývané asi 2 milióny lidí. Spojil se s bolševiky proti Němcům a podařilo se mu Němce vyhnat, když jich asi 2200 pobil20.

Když z tohoto prostoru Němci odešli, vlezli tam Poláci, s cílem vybudovat říši ‚od moře k moři‘21. Polákům bylo jasné, že mohou obsadit pouze část Ukrajiny, a to ještě jenom tak nějak nenápadně. Proto podpořili Direktoriát vzniklý ještě v době Skoropadského. Jedním z jeho členů a hlavním atamanem Ukrajinské lidové republiky byl Semjon Petljura, který na krátký čas ovládl Ukrajinskou lidovou republiku. Byl velmi populární, ovšem jeho vojska se dopouštěla pogromů.

Do stejného prostoru v lednu 1919 vstoupila Rudá armáda. Dlouho se jí nedařilo; první porážku utrpěla hned v únoru. Poláci v létě 1919 zahájili úspěšnou ofenzívu, ale na začátku roku 1920 skončila válka na Sibiři a Rudá armáda přesunula zkušené oddíly na západ. Stejně tak ale posilovali armádu i Poláci. Ale najednou ‚na bokovku‘ šel dělat politického komisaře Jihozápadního frontu jakýsi Pepík Džugašvili, obyčejný civil, jinak lidový komisař pro národnosti. Karta se, jak už to v takových případech bývalo obvyklé, náhle obrátila, Petljurovi rychle spadl hřebínek a uprchl za svými chlebodárci do Polska.

Tímto okamžikem ‚Ukrajina‘ spadla do náruče bolševikům. Ale ti a konkrétně asi především Stalin si zřejmě neuvědomili špinavost celé té ukrajinské historie a její následky. Bolševici sice celé území fakticky anektovali, ale mezitím z diverze vzniklá ‚ukrajinská myšlenka‘ se zakořenila v řadách místní inteligence. Tato inteligence měla ve společnosti velkou váhu a nyní se zformovala pod bolševickými prapory. Stalin byl velmi umírněný a vyhýbal se jakýmkoliv tvrdým řešením. V tomto případě (jako faktický vítěz) asi rozhodoval o osudu místních krajů a jejich představitelů. Neprovedl žádné kroky proti fašizujícím představitelům místní moci. Zle se to vymstilo o desetiletí později a stalo se to zřejmě jedním z hlavních kořenů problémů, které vyústily ve stranickou čistku třicátých let.

Asi si kladete otázku, jak mohu tvrdit, že při připojení Ukrajiny nedošlo k čistkám. Nenašel jsem o tom žádné alespoň trochu důvěryhodné zdroje. Natož o tom, že by se na tom podílel ten ‚bídák‘ Stalin. Všichni ti Bronštejnové, Chruščovové a Goebbelsové na Stalina nasypali hromadu své vlastní špíny a přidali k tomu spoustu lží a výmyslů, ale o tom, že by Stalin vyvolal teror v roce 1920 během obsazení Ukrajiny, není nikde ani slovíčko22.

Tajné stezky zlata

Když se to tak vezme kolem a kolem, tato kniha je vlastně také o zlatě. Zatím to nebylo tak zřejmé, ale zde si připomeneme veliké hromady zlata. Ne gramy nebo kilogramy, ale stovky a desetitisíce tun. Tehdy se nejen v Rusku, ale vlastně i po celém světě, pohybovalo tak veliké množství žlutého kovu a dalších cenností, že v tomto směru v celých lidských dějinách nenajdeme srovnatelné události.

Nejprve se na skok podíváme o pár století zpátky, do doby velikého (a po celém světě známého a obávaného) Temüdžina. Je znám jako chán chánů, Čingischán. Jeho vojska prošla křížem krážem celou Euroasií. A učíme se, že až Václav, král český, zastavil jejich postup do Evropy.

Ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Slavná mongolská armáda loupila v Rusku a postupovala dál na západ. A tady narazila kosa na kámen. Přesněji řečeno: lup za to nestál, protože celý tento širý kraj byl chudý. Velitelé se snad neshodli, co dále, a velká mongolská armáda se rozdělila. Část vojska se vrátila zpět, část zkusila štěstí v Uhrách a zbytek, všeho všudy dva svazky z původních deseti, vyrazil na západ. Co kdyby náhodou na něco narazil?! Byl to prostě buď takový průzkum bojem, anebo možná krycí manévr ochraňující jednotky postupující do Uher. Nevelký sbor místo na kořist narazil na chrabré Václavovo vojsko, posílené nejlepšími rytíři celé Evropy. Celkem 150 tisíc zbrojného lidu. Mongolů tam bylo asi 20 tisíc a pro tentokrát dostali na frak23.

Jen na okraj se sluší poznamenat, že na rozdíl od evropských rytířů, kteří prakticky neznali taktiku, neuměli postavit a dodržovat nějaký bojový plán a i jejich bojová disciplína byla ‚dost slabá‘, Mongolové bojovali podle předem připravených plánů, prováděli složité taktické manévry a měli pevnou disciplínu. Není od věci se podívat na průběh bitvy u Tannenbergu, které se nejspíše zúčastnil i Jan Žižka a viděl v boji mongolské oddíly bojující na straně krále Jagelly. Žižka potom mongolské zásady využil ve vlastním velení, možná i u Agincourtu24, a zcela určitě jako velitel kališnických armád. I tu slavnou vozovou hradbu odkoukal u Mongolů, byť ji zřejmě v podmínkách boje s těžkou jízdou dotáhl do podoby klíčového taktického prvku.


Ale vraťme se zpět. Všimněme si, že Rusko, to chudé ledové království, Mongolům za nájezdy stálo, ale ‚vyspělé‘ evropské státy nikoliv. Tedy v Rusku bylo odedávna zlato a další cennosti. A posledních několik staletí vlastně nikdo Rusko nevyplenil (poslední byli Poláci za Lžidimitrijů na počátku 17. století). Teď se píše přibližně rok 1920 a Rusko ovládají bolševici. Občanská válka ještě hoří a snaha rozbít sovětské Rusko je zjevná. V každém kostele a v každém paláci se nacházela spousta zlata a bolševici se zcela logicky rozhodli těch nashromážděných zásob zlata využít. Do terénu vyrazili ‚znárodňovači‘ a konfiskovali, co se dalo. O tom, že jim něco ‚málo‘ zůstalo za nehty, není třeba vůbec pochybovat. Vlastně i na toto zlato později narazíme. I mnozí ‚uvědomělí proletáři‘ zcela zákonitě nevynikali dokonalým souladem svého navenek hlásaného přesvědčení a svých skutků. Jenomže ani nějaké ty ‚malé domů‘ nezabránily nahromadění zlata. A jeho osud byl zajímavý.

Podle profesora Katasonova25 ruský státní poklad v roce 1914 zahrnoval 1335 tun zlata. Kromě toho mělo Rusko 355 tun zlata v oběhu. Během války zásoby zlata poklesly a bolševici převzali asi 850 tun. Na základě brestlitevského míru Rusko zaplatilo Německu 93,5 tuny26. Dalším úbytkem bylo 37 tuny zlata, předané nově vzniklým pobaltským státům jako jakési věno. Na začátku války si v Rusku uložilo svůj zlatý poklad také Rumunsko, bylo ho 97 tun. Všechno toto zlato se dostalo do gigantického víru a různé ruce se snažily urvat z něho, co šlo. O celkovém množství dalšího zlata v Rusku nemáme vůbec představu.

V každém případě západní banky se s radostí zúčastnily tohoto zlatého reje a poskytly všechny potřebné služby, ať už distribuční kanály, přetavení cenností na certifikované zlaté cihly i jejich prodej a rozmístění depozit v bankách. ‚The New York Times‘ s nevolí konstatoval, že ruští revolucionáři dávají přednost švýcarským bankám před bankami americkými, i když americké banky poskytovaly vyšší úrok27.

Konfiskace zlata a cenností v sovětském Rusku probíhala v několika vlnách. Nejprve to byli čekisté, kteří začali cennosti ‚znárodňovat‘. Potom v letech 1921-1922 proběhla za účelem ‚boje s hladem‘ konfiskace církevních cenností. Většina tohoto bohatství skončila za hranicemi a vůbec ne v souladu s deklarovanými záměry28. Další vlny již lze považovat za ‚civilizované‘. Ve třicátých letech se zlato vykupovalo v síti obchodů Torgsin. Hlavní výnos těchto obchodů pocházel z doby hladomoru. Jak hladomor odezněl, padl i příjem těchto obchodů. Asi i z tohoto důvodu obchody Torgsin v roce 1936 zanikly.

Kominterna

Jak jsme již podotkli, bolševici byli pod obrovským tlakem a byli vnitřně nejednotní. Velká část z nich si představovala, že se revoluce musí za každou cenu vyvézt do Evropy. Lenin, sám pobývaje dlouhé roky ve Švýcarsku, snad mohl uvažoval, že světová revoluce začne právě v této zemi, opředené tajemstvím bohatých bank s bezednými skladišti zlata. Toto zlato snad mohlo zažehnout požár světové revoluce a umožnit nástup socializmu. Jenomže bolševici se nezmocnili pohádkově bohatého Švýcarska, ale stejně pohádkově chudého Ruska!

Vývoz revoluce znamená vyvézt válku, a to stojí spoustu peněz. A Rusko nakonec až tak moc chudé nebylo. Shromážděné bohatství bylo přímo pohádkové. Velkou část této obrovské hromady zlata se bolševici rozhodli proměnit na revoluční fond. Za účelem jeho ‚správy‘ se v Moskvě v březnu 1919 sešli nejrůznější dobrodruzi a plamenní revolucionáři a vytvořili III. internacionálu. Byli to hejskové, hochštapleři, dobrodruzi, demagogové, blázni a lidé schopní výborně ničit. Rozjeli se do svých zemí s kapsami plnými peněz, zlata a drahého kamení … A co za ty peníze vlastně dokázali? Bylo založeno několik komunistických stran. Vznikla Maďarská republika rad a vypukla revoluce v Německu. Ale tito revolucionáři jenom dělali revoluci pro revoluci. I když v poválečné Evropě byly podmínky pro revoluci dobré, lidé byli nespokojeni a státní moc řady zemí nebyla dost pevná, obě tyto akce skončily neúspěšně.

Úspěšně ukončit revoluci vyžaduje ještě něco jiného, než jen plamenné projevy a násilí. Potřebuje i schopného a důvěryhodného vůdce, který zemi z této revoluce následně vyvede a nastolí nový společenský pořádek. Takové byly všechny revoluce v lidských dějinách. Pokud se někdo dostatečně silný, schopný a důvěryhodný nenašel, byla revoluce brzy zadušena a vrátily se staré pořádky, staří vůdci a staré zvyky. Až tak daleko úvahy zakladatelů Kominterny nešly a nikdo takový se ani nenašel. Přesněji bychom měli říci, že takto zadání ani neznělo, vzpomeňme na Trockého a jeho strýčka, tady musela být silná snaha zabránit něčemu takovému. Proto úsilí Kominterny přišlo vniveč. A nejen proto.

III. internacionála, zvaná též Komunistická internacionála, zkráceně Kominterna byla založena až po atentátu na Lenina. Přesto Lenin, dokud byl schopen, snažil se držet nad financováním Kominterny pevnou ruku a kontrolovat pohyb zlata, které se pro ni ukládalo na řadě účtů po celém světě. Ale jak slábl, slábla i jeho pevná ruka a sílil vliv šéfa Kominterny Zinovjeva. A zlato se přelévalo na účty na jméno. Již roku 1922 se provalilo, že si Zinovjev v různých bankách zřídil účty na svoje jméno a uložil na nich více než 400 miliónů dolarů. Vysvětloval to tím, že prý peníze takto uložil, aby se usnadnilo financování světové revoluce. Ne všichni mu uvěřili29.

Platí také, že ‚jaký pán, takový kmán‘. Když si něco takového dovolil šéf Kominterny, zkusili to i další. Proletářští vůdcové tak získávali zcela neproletářská bankovní konta.

Nakonec bychom mohli odpovědět na otázku, kolik zlata zmizelo ze Sovětského svazu skrz Kominternu. Našel jsem jakýsi odhad: asi 200 tun30. Většinou se k podobným číslům stavím skepticky a ve vlastních odhadech raději čísla snižuji, jenomže v tomto případě to nejde. O odstavec výše máme uvedenu jednu ‚velkou domů‘ z té hromady. Při tehdejším kurzu asi 20 dolarů za trojskou unci zlata31 to je něco přes 600 tun zlata. A další ‚menší a malé domů‘ musely také dost pustit žilou, kdepak, toho zlata uteklo o dost více.

Lokomotivy a další ‚malé domů‘

A byl i další způsob, kterým z Ruska zlato odtékalo. V prvé řadě musíme uvést nákup lokomotiv pro ruské železnice. Toto asi byla soukromá akce Trockého, který se na čas nechal jmenovat lidovým komisařem dopravy, aby pod ‚nákupem‘ lokomotiv u svého strýčka a jeho kumpánů ulil ne zrovna malé množství zlata. Za část zlata totiž žádné zboží nedorazilo a i skutečně nakoupené lokomotivy byly předražené. A jaká to byla částka, za kterou sovětské Rusko nakoupila lokomotivy? Zní to skoro neuvěřitelně, bylo to něco přes 230 tun zlata32! Trockij, díky svým kontaktům s velkými bankéři, uzavřel ‚džentlmenské dohody‘, navyšující ceny nejméně o 60-70%. Ale faktické navýšení činilo 200-250%33. Trockij si také vymohl právo prvního podpisu na zahraničních obchodních smlouvách, a tak ve skutečnosti ovládal zahraniční obchod sovětského Ruska a zpočátku i Sovětského svazu. Vznikla celá řada afér a Stalin musel postupně, dlouho a pečlivě Trockého od tohoto zlatého korýtka odstavovat. Teprve v polovině dvacátých let získal Stalin pevnou kontrolu nad zahraničním obchodem a prosadil monopol zahraničního obchodu. Už začínáte tušit, proč Trockij Stalina tak strašlivě nenáviděl?

Ovšem Trockij nebyl sám, kdo si uložil zlato v západních bankách34. To nebylo pro každého, ale řada vyšších stranických funkcionářů a vyšších pracovníků VČK si dokázala tuto cestičku prošlápnout také. Ne pro strýčka Životovského v Americe, prostě jen pro strýčka ‚Příhodu‘. Koho se to týkalo? Upřímně řečeno, mám dojem, že vcelku reprezentativní vzorek majitelů tučných kont najdete v poznámkách pod čarou v této stati i ve statích následujících. Ale toho se dotkneme později.

A dost!

Informace o tom, že zlato z Ruska uniká, existovaly. Je dokonce znám i člověk, který celou historii zveřejnil. Jakýsi Šelekes. A tak tohoto bezvýznamného človíčka v říjnu 1921 soudilo vojenské kolegium Nejvyššího tribunálu při Všeruském ústředním výkonném výboru a rychle ho postavilo před popravčí četu35.

Ale poté přece jenom únik zlata začal slábnout. Stalin se v letech 1920-1922 ujal funkce lidového komisaře dělnicko-rolnické inspekce a uplatnil všechny páky, které mu jeho postavení dávalo. Existuje i zajímavé tvrzení, že v jednu chvíli, aby zabránil ‚židobolševikům‘36 rozkrást úplně všechny cennosti konfiskované církvi, nechal je Stalin odvézt do bytu staré bolševičky Stasové (asi Jelena Dmitrijevna Stasova) a postavil tam zvláštní stráž. Protože Kominterna byla formálně nadřízeným orgánem bolševiků, musel Stalin překročit pravomoci obyčejného lidového komisaře, aby dosáhl toho, že Kominterna začala svoje finanční záležitosti dávat do pořádku.

Stalin tuto funkci opustil již v roce 1922, ale dělnicko-rolnická inspekce pracovala dál. Jméno dalšího šéfa je docela neznámé, ale A. D. Cjurupa37 musel v tomto směru vykonat hodně práce, podobně jako jeho nástupce V. V. Kujbyšev. Ve výsledku ‚proletář‘ Trockij potratil svoje neproletářské příjmy a dalším se také protáhl obličej. Asi moc neprohádáme, když řekneme, že je tím Stalin a jeho lidé příliš nepotěšili. Staří bolševici, a tak je brát na hůl!

Daně a finance v dobách revolučních a sovětských

Finanční situace Prozatímní vlády se výrazně odlišovala od situace doby ruského impéria. Protože Prozatímní vláda chtěla pokračovat ve válce, potřebovala hodně peněz. Ty získávala především tiskem papírových bankovek zvaných ‚kerenky‘, a také zvýšením nepřímých daní. Ovšem uvádí se, že kvůli ‚oslabení státní moci se Prozatímní vládě nepovedlo využít daňové nástroje ve své politice‘. Když se však podíváme na toto období s odstupem, musíme konstatovat, že prvořadou příčinou neúspěchu i v oblasti daní byla zřejmě slabost a neschopnost samotné Prozatímní vlády jako takové.

Po Říjnové revoluci nová vláda zdědila již zcela rozvrácené finance, daně se prostě nevybíraly. Vedle toho bolševická vláda deklarovala podstatnou změnu pojetí moci, což znamenalo i výrazné změny v oblasti daní. Vše začalo deklarativním zrušením daně z půdy, zemské daně a daně ‚občin‘ a snahou vybrat daně ostatní, dříve předepsané a dosud nevybrané. Jaká byla úspěšnost, se mi nepodařilo zjistit. Nově byla zavedena zemědělská daň a byla upsána mimořádná ‚revoluční daň‘ z městského a venkovského obyvatelstva. Tyto daně měly vedle úkolu naplňování státní kasy také podpořit ‚úkoly boje s majetnými vrstvami obyvatel‘. Na ‚třídním principu‘ měly daňově zatížit bohaté, aby ulevily chudým38. 28. 10. 1917 byl vydán dekret o ‚jednorázové mimořádné desetimiliardové dani39‘, jejíž výnos byl určen na zajištění potřeb Rudé armády. Tato daň se rozepisovala na správní jednotky a nakonec na movité obyvatele. Ovšem výběr daně provázelo rozsáhlé uplácení, a tak placení daně namísto na boháče dopadlo na střední rolníky. Proto vláda vydala zvláštní nařízení omezující daňovou zátěž těchto rolníků. Celá tato mimořádná akce tak skončila krachem, vybráno bylo nakonec pouze 1,5 miliardy inflačních rublů.

Daně vybírané bolševickou vládou byly určeny především na vyzbrojení vojska, protože Leninova vláda sice ukončila účast v první světové válce, ale rovnýma nohama spadla do ‚jedenapůlté světové války‘. Nějaké rozpočtové určení daní bylo v troskách, místní úřady se musely postarat o své příjmy samy, a proto na krytí svých potřeb upisovaly daně vlastní. To samozřejmě dělaly všechny místní správy bez ohledu na barvu a vyznání. Na základě dekretu o peněžních prostředcích a příjmech místních sovětů z 3.12. 1918 se jádrem místních příjmů stala jednorázová daň z jarmarků a daň z obchodů s roznáškou.

Nejen bolševici uvažovali, že peněz již nebude zapotřebí. I Prozatímní vláda chtěla peníze zničit, proto tak mocně tiskla papírové bankovky a tím se peníze měly znehodnotit. Ruský trh se rozpadl, stejně tak velká hospodářství a celé Rusko se ponořilo do naturální směny. Proto byla dekretem z 30. 10. 1918 zavedena naturální daň, kterou bylo možno plnit řadou plodin a ty se podle určitého klíče mohly vzájemně přepočítávat. Výše daně byla progresívní v závislosti na osevní výměře a počtu dobytka vzhledem k počtu ‚jedlíků‘. Celý systém však fungoval špatně. Mimo jiné výběr daní vykonávaly podle plodin různé úřady a i proto byl silně chaotický.

Naturální výběr daní vydržel poměrně dlouho. Teprve s měnovou reformou v roce 1924 se obnovil řádný oběh peněz, zrušily se naturální daně a nastoupily zase daně peněžní40.


Samotná sovětská měna také prožila zajímavé kotrmelce. Snaha zlikvidovat peníze vedla pouze k problémům. Za jejich řešení se vzala jakási petrohradská továrna vyrábějící koňské postroje a kufry, která se rozhodla chránit svoje zaměstnance před inflací tím, že začala účtovat se zaměstnanci v jakýchsi bodech (předválečných rublech) a na pokladně tyto body převáděla podle aktuálního kurzu rublu. Za tím účelem dokonce emitovala ‚mince‘ o hodnotě předválečné 1 kopějky až 5 rublů. Tato ‚měna‘ se rychle začala šířit za hranice továrny a brzy ji začaly přijímat i obchody, především proto, že pokladna továrny bez problémů měnila peníze i jim.

Toho si všiml bývalý bankéř Vladimír Tarnovskij, tehdejší zástupce vedoucího severozápadního oddělení Státní banky a na základě toho vypracoval projekt dvouvalutové měny. Na jedné straně to bylo oběživo, prostředek plateb (sovznak), na druhé straně vyjádření hodnoty (červoněc). Tato měnová reforma přišla 27.11.192241.

Peníze v oběhu byly sovznaky. V případě jejich uložení na účet se měnily na červonce podle aktuálního kurzu. V okamžiku, když se červonce dávaly do oběhu, měnily se podle aktuálního kurzu na sovznaky. Podobně to platilo pro úvěry. Banka uvolnila červonce, které vyplatila v sovznacích podle aktuálního kurzu. Splátky dlužník platil v sovznacích, které se podle aktuálního kurzu převáděly na červonce.

Oproti původnímu konceptu Tarnovského byl vydán i papírový červoněc a ten se vzhledem ke své likviditě stal velmi rychle předmětem spekulace. Zájem o červoněc vedl k rozhodnutí sjezdu sovětů zavést spolehlivou měnu. To se stalo 2.2.1924 a již 10.3.1924 začal výkup sovznaků a návrat k jednotné měně.


Co se týče výše daní, existovala zřejmě základní sazba a případně ‚individuální navýšení‘. Postupem času se zmenšovalo zatížení nejslabších rolníků, zatímco zatížení ostatních rolníků rostlo.

Rolníci platili daň z výměry orné půdy a daň dosahovala zhruba 2 pudů (cena se přibližně dá počítat rubl ≈pud obilí) na desjatinu, což při slabé úrodě 35 pudů na desjatinu bylo okolo 6% a při slušné úrodě 50 pudů to byly asi 4%42. Kromě toho vláda postupně čím dál více drobných rolníků od daně osvobozovala a koncem 20. let byla osvobozena asi třetina rolníků této kategorie.

Střední a velcí rolníci v letech 1927 a 1928 platili v průměru 17, resp. 100 rublů, a o rok později to již bylo 28, resp. 267 rublů daní. Hospodářství s příjmy přes 500 rublů bylo okolo 5,5-6% ze všech zemědělských hospodářství a více, než polovina z nich (890 tisíc) měla stanovené ‚individuálně navýšené‘ daně. Obecně pod navýšení spadala hospodářství, která vykazovala příjmy z obchodu a spekulace. Individuální navýšení stanovovaly daňové komise, přičemž jejich rozhodnutí závisela na tom, jak pojaly instrukce …

Rostoucímu tlaku sovětské moci a rostoucím daním se kulaci bránili i tím, že formálně dělili velká hospodářství na menší. Skupina největších sedláků (s osevy nad 17,6 ha) v roce 1927 osela 8150 ha, v roce 1928 jen 6350 ha a v roce 1929 již jen 4704 ha.


Na závěr prosím čtenáře, aby okomentovali text knihy. Stačí jen heslovitě, co se líbilo, co ne, jaký zanechalo dojem, čemu nevěříte a čemu ano, kde je slabá argumentace a kde je třeba přímo nesprávná. Děkuji. J. Václavík

Poznámky

1Bolševiků bylo začátkem roku někde mezi 10 000 a 24 000, menševiků pravděpodobně okolo 100 000, eserů asi 800 000 (ovšem oni přijímali členy hromadně) a pro srovnání kadetů asi 70 000. Během roku bolševici došli k 350 000 členů, menševici k 200 000 a začali klesat a eseři dosáhli asi miliónu členů. Kadeti během roku 1917 zanikli.

viz www.hrono.ru/organ/ukaz_k/k-d.php,

ru.wikipedia.org/wiki/Политические_партии_России_в_1917_году,

Кара-Мурза С.Г.: "Советская цивилизация" (том I), Алгоритм 2001,

viz www.kara-murza.ru/books/sc_a/sc_a28.htm

2Царская Семья: реальная жизнь после мнимого расстрела

viz www.prezidentpress.ru/news/2782-carskaya-semya-realnaya-zhizn-posle-mnimogo-rasstrela.html

3ru.wikipedia.org/wiki/Ганина_Яма

Viz také Ostatky ruského careviče Alexeje Romanova nechce stát, ani církev, www.lidovky.cz/ostatky-ruskeho-carevice-alexeje-romanova-nechce-stat-ani-cirkev-phy-/zpravy-svet.aspx?c=A110117_132957_ln_zahranici_mtr

4Боков Н.: Памятник Ольги Николаевны Романовой удален с кладбища в Menaggio,

viz nkbokov.livejournal.com/1130771.html

5Самые шокирующие гипотезы. Фильм 61. Царские почки. 2016

Viz ren.tv/proekti/samye-shokiruyushchie-gipotezy, viz též www.youtube.com/watch?v=y0Sbor7d2Ak

6Политические партии в 1917 г.: численность, социальная база, отношение к основным вопросам революции

viz historyrusedu.ru/bilety-po-istorii-rossii-1917-1939/418-politicheskie-partii-v-1917-g-chislennost.html

7ru.wikipedia.org/wiki/Поалей_Цион

Борцов А.: Сталин и национальный вопрос; viz www.specnaz.ru/article/?1488

Cerber A.: СТАЛИН - человек, которого нужно понять;

viz https://www.youtube.com/watch?v=DP6J8u6vt1Y

8Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

9Běloborodov Alexandr Georgievič (nebo Grigorievič, 1891-1938) pocházel z dělnické rodiny. Od roku 1907 byl členem RSDDS, od roku 1917 členem Uralského oblastního výboru RKS(b), od roku 1918 předsedou výkonného výboru. Podepsal příkaz k popravě Mikuláše II. Od roku 1919 člen Orgbyra a po smrti Sverdlova protlačován Trockým na jeho místo. Zvolen byl však Kalinin a tak se Běloborodov stal zástupcem náčelníka Hlavní politické správy DRRA. Vedl trestní výpravy proti bílým, stejně jako čistky proti rudým velitelům, kteří nestáli za Trockým (B. M. Dumenko, F. K. Mironov). Od roku 1920 byl kandidátem ÚV RKS(b), od roku 1921 náměstkem a od roku 1923 lidovým komisařem vnitra RSFSR. Patřil k Trockého levé opozici. V roce 1927 byl zbaven funkcí a vyloučen z VKS(b), odeslán do vyhnanství do Archangelska. V roce 1930 mu bylo členství ve VKS(b) obnoveno, pracoval jako zplnomocněnec ve výkupu obilí, od roku 1932 zplnomocněnec Azovsko-černomořského kraje. Byl zatčen v roce 1936, odsouzen a popraven 10.2. 1938.

10Gusljarov. J.: Сталин в жизни; ОЛМА, 2002,

viz www.e-reading.club/chapter.php/130763/17/Guslyarov_-_Stalin_v_zhizni.html

11ru.wikipedia.org/wiki/Смерть_и_похороны_Ленина

12Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

13Bubnov Andrej Sergejevič (1884-1938) pocházel z Ivanovo-Vozněsenska, studoval na Moskevském zemědělském institutu, od roku 1903 člen RSDDS. Od roku 1912 kandidát ÚV bolševiků. Za Říjnové revoluce člen Politbyra, řídil polní štáb petrohradského VRV, poté člen kolegia lidového komisariátu dopravy, od března 1918 na Ukrajině řídí povstaleckou válku, v roce 1919 člen RVS armády a frontu na Ukrajině. Patřil k levé opozici. Od roku 1920 náčelník Hlavní správy textilních podniků u NSNH RSFSR, potom opět člen RVS na úrovni armády a okruhu a od roku 1922 vede agitačně-propagační oddělení RKS(b). V letech 1924-1929 náčelník Politické správy DRRA a potom až do zatčení v říjnu 1937 ministr osvěty RSFSR. 1.8. 1938 odsouzen k trestu smrti a popraven.

Ještě v jeho souvislosti připomínám knihu A. Buškova Ledový trůn, kde se popisují osudy jeho zetě.

14Jirásek A.: F. L. Věk

15Ve skutečnosti jazyková norma ukrajinštiny asi není dodnes příliš stabilizovaná. Moje maminka, která vyrůstala na Donbasu a ukrajinštinu se ve škole učila, říká, že současná ukrajinština se silně odlišuje od ukrajinštiny 40. let. Jako by měl jazyk jiný původ.

16de.wikipedia.org/wiki/Max_Hoffmann

17ru.wikipedia.org/wiki/Центральная_рада_Украинской_Народной_Республики

18cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajinská_lidová_republika

19cs.wikipedia.org/wiki/Nestor_Machno

20Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015

21cs.wikipedia.org/wiki/Polsko-sovětská_válka

22Viz také E. A. Prudniková: Второе убийство Сталина; nakladatelství OЛMA, Moskva, 2010

23Weatherford J.: Čingischán a utváření moderního světa; BB art, 2004

24Hás J.: Z rodiného života husitských hejtmanů, ONYX, 2009

25Valentin Katasonov je profesorem mezinárodních financí na MGIMO.

26Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации – 6;

viz ruskline.ru/news_rl/2014/02/18/zagadki_i_mify_sovetskoj_industrializacii_6/

27Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации – 13;

viz www.km.ru/economics/2014/03/03/istoriya-sssr/733762-zagadki-i-mify-sovetskoi-industrializatsii-chast-13

28Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации – 6;

viz ruskline.ru/news_rl/2014/02/18/zagadki_i_mify_sovetskoj_industrializacii_6/

29За кулисами кризисов: Индустриализация СССР как афера (ч.2);

viz comments.ua/money/373595-kulisami-krizisov.html

30Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации – 6;

viz ruskline.ru/news_rl/2014/02/18/zagadki_i_mify_sovetskoj_industrializacii_6/

31Viz cs.wikipedia.org/wiki/Troyská_unce a www.nma.org/pdf/gold/his_gold_prices.pdf

32Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации – 6;

viz ruskline.ru/news_rl/2014/02/18/zagadki_i_mify_sovetskoj_industrializacii_6/

33Katasonov V.: Казнокрадство Троцкого;

viz www.odigitria.by/2014/04/04/stalinskaya-industrializaciya-zagadki-i-mify-valentin-katasonov/

34Katasonov V.: Золото в экономике и политике России, 2009

35www.km.ru/economics/2014/03/03/istoriya-sssr/733762-zagadki-i-mify-sovetskoi-industrializatsii-chast-13

36Katasonov V.: ЗАГАДКИ И МИФЫ СОВЕТСКОЙ ИНДУСТРИАЛИЗАЦИИ (ЧАСТЬ I)

viz communitarian.ru/publikacii/ekonomika/zagadki_i_mify_sovetskoy_industrializacii_1_08022014/

Vesměs se jak ‚židům‘, tak i ‚zednářům‘ snažím vyhýbat, ale v tomto případě jsem udělal výjimku. Tento termín je v souvislosti s odtékáním zlata ze Sovětského Ruska a s děsivými událostmi uvnitř SSSR celkem běžný a třebaže nelze takto jednoduše generalizovat, ještě i na stránkách této knihy se setkáme s fakty, které o židech vytvářejí velmi nepříznivý obraz a jsou příčinou velmi negativního postoje Rusů k židům. Ve skutečnosti bych neměl psát o ‚židobolševicích‘, ale o dlouhých prstech velkých bankéřů. Ovšem ti jsou schovaní za celou plejádou mravně malých lidí, za jaké se židé považují. Dokonce si myslím, že tady máme jasnou příčinu vzepětí protižidovských nálad, jejichž výsledkem bylo akceptování likvidace židů velkou částí obyvatelstva Evropy (nejen Němců) za druhé světové války.

37ru.wikipedia.org/wiki/Цюрупа,_Александр_Дмитриевич, www.hrono.ru/biograf/bio_c/curupa_ad.php

Je takřka neuvěřitelné, jak málo informací se o něm uvádí. Hodně se mu vytýká kontribuce obilí, ale našel jsem zmínku, že současně s kontribucemi organizoval technickou pomoc pěstitelům obilí. Další zajímavá zmínka je o jeho neúplatnosti.

38Viz také Machiavelli: Vladař. Ve skutečnosti jednoduchý a efektivní způsob, jak uklidnit rozbouřené emoce.

39Соколов Е. Н. Чрезвычайный революционный налог 1918 года. Идея и практика

viz historystudies.org/2012/06/sokolov-e-n-chrezvychajnyj-revolyucionnyj-nalog-1918-goda-ideya-i-praktika/

40Центр управления финансами: Становление налоговой политики в 1921-1923 гг.;

viz center-yf.ru/data/nalog/Stanovlenie-nalogovoi-politiki-v-1921-1923-gg.php ad.

41Еще раз о золотом рубле. Положительные и отрицательные стороны золотого стандарта

opoccuu.com/golden-ruble2.htm

42Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500