Svoji necitelnost demonstroval už během své korunovace, když při panice na Chodyňském poli zemřelo přes pět tisíc lidí a nastupujícímu carovi bylo doporučeno na znamení smutku zrušit všechny oslavy1. Svědek, velkokníže Alexandr říká: „Moji bratři nedokázali skrývat rozhořčení, jednohlasně jsme požadovali okamžité odstoupení velkoknížete Sergeje Alexandroviče a přerušení korunovačních slavností. Byla to nepříjemná scéna. Starší velkoknížata podporovala generálního moskevského gubernátora (právě toho Sergeje Alexandroviče, který katastrofu na Chodyňském poli zavinil – A.B.). Můj bratr velkokníže Mikoláš Michajlovič odpověděl rozumně a jasně. Vysvětlil hrůzu situace. Upozornil na známé příklady francouzských králů, kteří tančili ve Versailleském parku a nevěnovali pozornost blížící se bouři. Apeloval na dobré srdce mladého císaře.
‚Uvažuj, Niku2‚ řekl a díval se Mikulášovi II. přímo do očí, ‚krev pěti tisíc mužů, žen a dětí ulpí nesmazatelně na Tvé vládě. Vzkřísit mrtvé nemůžeš, ale pomoci jejich rodinám ano. Nedávej svým nepřátelům důvod k řečem, že mladý král tančí, zatímco jeho zemřelé věrné poddané vezou do márnice‘.
Ten večer se car Mikuláš II. zúčastnil velkého plesu pořádaného francouzským velvyslancem. Zářivý úsměv na tváři velkoknížete Sergeje dovedl zahraniční činitele k názoru, že Romanovci přišli o rozum …“
Tak zahájil Mikuláš svoji vládu. A ukončil ji, slovy jednoho známého přesvědčeného monarchisty: „Zřekl se trůnu, jako by eskadronu zradil.“
Je třeba ještě dodat, že ani velkokníže Alexandr neprojevil vždy dostatek soudnosti a citu, jak sám žádal po událostech na Chodyňském poli na carovi. Německý velvyslanec jednou zažil scénu, jak se Mikuláš a Alexandr (domácky Sandro) bavili tím, že se snažili navzájem shodit z úzké pohovky. Bylo by to jen neškodné dovádění, ale stalo se to večer toho dne, kdy teroristická bomba roztrhala velkoknížete Sergeje…
Teď se podívejme na Mikulášovo příbuzenstvo, spolek, kterému se uctivě říkalo „Dům Romanovců“. Tato velkoknížata, i když samozřejmě ne všechna, diskreditovala ruskou monarchii mnohem víc, než proklamace hrstky bolševiků a veškeré ‚kutění‘ liberálů…
Začalo to už za Alexandra II., kdy se velkokníže Nikolaj Nikolajevič, vrchní velitel za turecké války 1877-1878, dostal do vedení spolku dodavatelů. Ceny absolutně všeho, co armáda nakupovala, neuvěřitelně vzrostly a obchodníci i proviantní úředníci si do kapes cpali obrovské částky. Nikolaj Nikolajevič si také přišel na své. Zahájené soudní řízení se ututlalo, protože všichni obvinění nebyli hloupí, a tak do procesu, jak jen to šlo, zatahovali velkoknížete. Podle zákonů Ruského impéria členové domu Romanovců stáli nad zákonem a nemohli být předmětem trestního stíhání, bez ohledu na to, co provedli …
Michail Nikolajevič, kavkazský gubernátor, spekuloval s privatizovanými pozemky, a nijak přitom netroškařil.
Když se na místě vraždy Alexandra II. začal budovat chrám Vzkříšení, dary přicházely z celého Ruska a vybraná částka byla obrovská. Předsedou výboru stavebního fondu se stal velkokníže Vladimír a ten, i se svojí manželkou Marií Pavlovnou, z fondu notně čerpal pro sebe. Stavba chrámu trvala mnoho let a celou dobu velkoknížecí pár zanořoval svoje drápy do veřejné sbírky. Vidouce to níže postavení, přidali se také. Jeden úředníček byl dokonce souzen! Nebyl ale hloupý, a měl dost malých poznámeček velkokněžny s požadavky na peníze, peníze, peníze. Případ se musel zamést pod koberec …
Alexandr Michajlovič, autor již citovaných vzpomínek, si přihřál svou polívčičku ve znamenitém skandálu kolem ‚Bezobrazovových koncesí‘ v Mandžusku. Jako admirál si ‚přikapsoval‘ závratné sumy, určené na stavbu válečných lodí. Za první světové války pak využil ‚suchý zákon‘ a získal podíl na trhu s alkoholem. Tyhle záležitosti Sandro ve svých rozsáhlých pamětech samozřejmě opomněl uvést.
Vrchní velitel ruského válečného námořnictva Alexej Alexandrovič, carův strýc, si přivlastnil miliony rublů z prostředků loďstva a Červeného kříže. Pamětník píše: „Do kapes poctivce Alexeje se vešlo několik bitevních lodí a pár milionů Červeného kříže; jeho dar jedné baleríně, své milence, nepostrádal jistý vtip. Byla to nádherná brož ve tvaru kříže, osázená rubíny. Jeho milenka si ji připnula v ten den, co se provalilo manko ve výši dvou milionů“.
Tyto ohavnosti dosáhly takového rozsahu a veřejného odsouzení, že Mikuláš musel svého strýce přísně potrestat: zbavil jej vedoucí funkce ve flotile, a tím to skončilo.
Nikolaj Konstantinovič, čtyřiadvacetiletý plukovník, neslavně proslul ještě za Alexandra II., protože kradl, a to nikoliv ze státní kasy, ale … doma!
V Zimním paláci se u carevny Marie Alexandrovny po večerních rodinných setkáních začaly ztrácet drahocenné věci. Z Mramorového paláce, sídla knížete Konstantina Nikolajeviče, zmizely drahé smaragdové náušnice, Konstantinův dar manželce, a tam vydloubal velké brilianty z rodinné ikony…
V úzkém kruhu nastal obrovský skandál. Problém nebyl jen v tom, že podle zákonů Ruské říše se krádeže církevního majetku považovaly za obzvlášť závažný trestný čin (u prostého lidu to byla dokonce svatokrádež). Ale k ikoně v budoáru velkokněžny měl přístup jen omezený okruh známých lidí!
Brzy se zjistilo, že všechno ukradl mladý velkokníže, aby si mohl dovolit vydržovat americkou kavárenskou zpěvačku a tanečnici Fanny Lear.
Zlodějíčka poslali do vyhnanství do Taškentu, kde skoro čtyřicet let veřejně haněl panovníky, svoji matku i zbytek dynastie: Proto se také nedočkal amnestie ani od Alexandra III. ani od Mikuláše II.
Nejhorší dopad na Rusko mělo působení velkoknížete Sergeje Michajloviče, generálního inspektora dělostřelectva. To už byla prachsprostá zpronevěra …
Velkokníže, kterému Mikuláš přepustil svou milenku, balerínu Matildu Kšesinskou, měl velkou spotřebu peněz. Ty bylo možné získat od Francouzů, jenže to samozřejmě nebylo zadarmo.
Na Ministerstvu obrany byl Sergej Michajlovič carem i bohem a až do Února 1917 se nikomu nezodpovídal. O dělostřelectvu rozhodoval úplně sám. Dostal ho do mnohostranné závislosti na francouzské firmě Schneider, jejímiž agenty v Rusku se stali velkokníže a jeho baletní diva. Nabídku firmy Krupp, v mnoha směrech výhodnější, odmítli a ruskou armádu začal vyzbrojovat Schneider. Konkurzy se vypisovaly jen pro formu, podobně, jako později kupónová privatizace3. Nevýhody schneiderovských zbraní skrývali agenti manipulací s protokoly. Následkem toho ruská armáda neměla na začátku první světové války těžké dělostřelectvo. (Tato špinavost je podrobně popsána v knize A. Širokorada kterou zvědavému čtenáři doporučuji. Podrobnosti jsou uvedeny v seznamu literatury.)
Sergeje Michajloviče zastřelili bolševici. Matyldě se, k mé veliké lítosti, podařilo zmizet. Už chápete, proč zavilý monarchista Nikolskij chtěl vidět některé z velkoknížat na šibenici?
V Kanadě velkokněžna Olga Alexandrovna Romanovová-Kulikovská, sestra cara Mikuláše, před svou smrtí správně napsala: „Po všechna ta kritická léta Romanovci, kteří mohli být nejpevnější oporou trůnu, nedostáli svých titulů i rodinných tradic. Ve snaze o nekonečné naplňování osobních tužeb a ambicí se příliš mnoho z nás, Romanovců, poskvrnilo sobectvím a nedostatkem zdravého rozumu.“
Ejhle, bezvýhradný souhlas – se záležitostí byla seznámena zevnitř.
Nebyla to zkrátka žádná ctihodná rodina, ale loupežnické doupě. Slušní lidé se mezi touto velkoknížecí bandou dají spočítat na prstech jedné ruky: jeden docela dobrý básník, jeden uznávaný historik, a ještě jeden, velkokníže Michail, který odmítl poslat svůj pluk na potlačení selské vzpoury. Ale ti ostatní ?! … Je jedno, jestli Alexej Alexandrovič kradl milióny kvůli ženám, nebo jestli Sergej Alexandrovič provozoval pederastii se svými pobočníky, kteří za to nic extra nedostali. V tomto kontextu byl Nikolaj Nikolajevič mladší učiněný anděl: nekradl státní peníze (protože žádným fondem nedisponoval), jen se v klidu zabýval spiritismem, hýbal stolečkem a vyvolával duchy … Čí duchy to vyvolával, to se už nedozvíme.
Fantasmagorií bylo, že si po Únorové revoluci většina těchto vznešených hlupáků pospíšila, aby se podřídila nové vládě. Ještě před abdikací Mikuláše II. si velkokníže Kiril Vladimirovič, kontradmirál a velitel gardové námořní posádky Jeho Veličenstva, vzal rudou šerpu, pod rudou vlajkou přivedl své muže do budovy Státní dumy (která v té době byla dekretem cara rozpuštěna) a oznámil, že jemu svěřené vojenské jednotky se přidávají na stranu Dumy. Protože tento krok provedl den před oficiálním carovým odstoupením (1. března), jeho skutek automaticky spadá do třetího odstavce článku 252 „Zákoníku ve věcech trestních a nápravních“. Podle tohoto bodu, nazvaného „Špionáž v době válečné a v době míru“, je každý poddaný Jeho Veličenstva v době války považován za zrádce státu a odsouzen k trestu odnětí veškerých vlastnických práv (včetně šlechtických titulů) a k trestu smrti, pokud „ … povede vojska Ruské říše nebo jejích spojenců k neposlušnosti, vzpouře, nebo se bude snažit zviklat své podřízené …“
Avšak, jak jsme si připomněli, velkokníže stál nad zákonem. A navíc hned po zradě ve Státní dumě, vyvolal Kiril skandál a obvinil carevnu ze špionáže ve prospěch Německa (je otázka, jak se k carevně chovat, ale toto obvinění bylo nesmyslné). Také poskytl rozhovor ‚revolučním‘ novinám, kde se doslova vyjádřil: „Necítil jsem snad i já, velkokníže, útlak starého režimu? S mojí milovanou gardou jsem šel do Státní dumy, tohoto chrámu lidu, v naději, že po pádu starého režimu budu v novém Rusku konečně moci volně dýchat i já. Před sebou vidím jen zářící hvězdy národního štěstí.“
A pak, bez toho, aby to po něm kdokoli chtěl, oznámil, že se ve prospěch Ústavodárného shromáždění vzdává svých následnických práv (kterými podle tehdejších zákonů stejně vůbec nedisponoval)…
To byla tedy oběť! Ještě pikantnější ale bylo, že se současně v Taškentu na shromážděních předváděl velký odpůrce a vyhnanec režimu Romanovců. Příjmením Romanov, jménem Nikolaj Konstantinovič. Ano ten. Ta černá ovce rodiny, zloděj náušnic své matky a vydloubávač diamantů ze svatého obrazu pro svoji děvku. Do hlavního města posílal telegramy, ve kterých „nadšeně vítal novou vládu svobodného Ruska“ a navíc se prohlašoval za „politického vězně starého režimu“ předpokládaje, že jen málo lidí pamatuje tu dávnou historii pohřbenou v úzkém rodinném kruhu. A vrchol všeho byl, když velkoryse daroval revoluci dva své paláce, Mramorový a Pavlovskij, které mu však už dávno jako nekompetentní osobě byly zabaveny a předány pod správu Ministerstva dvora.
Všechna velkoknížata (bez výjimky) složila písemně přísahu Prozatímní vládě, ale většině z nich to stejně nepomohlo. Jen některým se podařilo uprchnout za hranice. Dařilo se jim tam různě. Alexandr Michajlovič, ač defraudant a podvodník, se na události díval střízlivě a ve svých pamětech neobviňoval ani zednáře ani bolševiky. Podívejme se na rozsáhlé citáty z jeho knihy.
„Monarchie tady klidně ještě dnes mohla být, kdyby se ‚rudé nebezpečí‘ omezilo na lidi typu Tolstoj a Kropotkin, teroristy, jako Lenin a Plechanov, staré psychopatky jako Breško-Breškovskaja či Figner, nebo dobrodruhy typu Savinkova a Azefa4. Stejně, jako při každé nakažlivé chorobě, reálné nebezpečí revoluce spočívalo v širokém spektru nositelů infekce. Takže bychom si měli uvědomit, že většina ruské aristokracie a inteligence byla také součástí armády roznašečů infekce. Trůn Romanovců nepadl pod tlakem sovětů nebo mladých teroristů, nýbrž i šlechtických rodin, dvořanů, bankéřů, vydavatelů, právníků, profesorů a dalších osobností veřejného života, živených štědrostí Impéria.
Car by dokázal uspokojit potřeby ruských dělníků a rolníků (o tom si troufám pochybovat! – A.B.), policie by se mohla vypořádat s teroristy. Ale vůbec se nedalo uspokojit tu spoustu aspirantů na ministry, revolucionáře zapsané v šesté knize ruské šlechty a opoziční úředníky vychované ruskými univerzitami.
A co s těmi velkosvětskými paničkami, které šířily ty nejhorší pomluvy o carovi a carevně? Co třeba s těmi dvěma potomky starobylé rodiny knížat Dolgorukých, kteří se připojili k nepřátelům monarchie? Co s rektorem Moskevské státní univerzity, který přeměnil tuto nejstarší ruskou institucí vysokého vzdělání v semeniště revolucionářů?
Co s hrabětem Witte, povýšeným Alexandrem III. z řad prostých úředníků na ministra, který dodával novinářům skandální historky, diskreditující carskou rodinu? Co s profesory našich vysokých škol, kteří prohlašovali z výšky svých kazatelen, že Petr Veliký se narodil a zemřel jako darebák? Co s novinami, vítajícími naše neúspěchy na japonské frontě?
Co se členy Státní dumy, kteří s potěšením přijímali smyšlené zvěsti o bezdrátovém telegrafu mezi Carským Selem a štábem Hindenburga? A co s veliteli carských armád, které spíš než bojové výsledky na frontě zajímal růst protimonarchistických nálad v týlu. Co s veterináři, kteří na svém jednání o boji proti nákazám vydali usnesení požadující vytvoření radikálního kabinetu?
Tyto protivládní aktivity ruské aristokracie a inteligence by vydaly na tlustý svazek, a ten by měl být věnován ruským emigrantům, kteří, roztroušeni po různých evropských městech, truchlili po ‚starých dobrých časech‘. Ovšem nejhloupější a nejtendenčnější byl samozřejmě náš předrevoluční tisk. Pokud člověk nevyjádřil, ať už ústně či písemně, své nepřátelství vůči stávajícímu režimu, jeho osobní kvality se nebraly v potaz. Ať už vědec nebo spisovatel, umělec nebo hudebník, každý byl posuzován nikoli podle svého nadání, nýbrž podle radikálnosti svých názorů.“
Zde přeruším citace (ale k místu, kde přerušuji, se vzápětí vrátím). Jenom doplním, že v zájmu historické objektivity je třeba mezi ‚šiřitele nákazy‘ zařadit i autora těchto pamětí; pro své zpronevěry si tuto pochybnou čest jistě zaslouží. Nakonec ho přece soudí Bůh. On rozhodně nebyl z nejhorších, a svoji zlodějskou minulost, jak se mi zdá, vykoupil svým chováním v exilu. Veřejně protestoval proti snaze prezentovat pád carského Ruska jako důsledek spiknutí malé skupiny bolševiků a udělal hodně pro to, aby ukázal skutečný průběh událostí. Jeho paměti jasně dokazují, že strasti, které postihly Rusko, nebyly důsledkem nějakých zlověstných intrik jakýchsi umouněnců. Vše je mnohem složitější a smutnější …
Zcela jinak se v exilu choval Kiril Vladimirovič. Uspořádal ohromnou dlouhotrvající ‚šaškárnu‘ a její dozvuky zaznamenáváme i dnes. Jeho působením se musíme zabývat podrobněji; dosud se totiž najdou lidé, kteří věří, že existovaly osoby jako ‚velkokněžna Leonida‘, ‚velkokněžna Marie Vladimirovna‘, a ‚dědic trůnu Georgij Romanov‘. Ve skutečnosti to ale byli prachsprostí podvodníci, jakými se dějiny jen hemží.
31. srpna 1924 se Kiril prohlásil za ‚imperátora a samovládce vší Rusi‘, syna Vladimíra prohlásil za ‚velkoknížete‘, a dceru Kiru za ‚velkokněžnu‘. Ve Francii v jedné bretaňské vesnici založil ‚imperátorský dvůr‘ a se vší vážnosti vydával dekrety a nejvyšší manifesty, přiděloval šlechtické tituly a důstojnické hodnosti. Roku 1930 dokonce proběhla u Paříže ‚přehlídka poddaných Jeho Veličenstva Kirila I.‘, které se účastnilo dva tisíce lidí. Při svém temperamentu se výše citovaný Alexandr Michajlovič do té rybářské vesničky Saint-Briac podíval, a při pohledu na ‚imperátorský dvůr‘ jen pokrčil rameny: „Patos, komedie a slepota, poháněná touhou, je páteří tohoto světa zlikvidovaných konvencí. Nic není skutečné, jsou to všechno jen atrapy.“
Velkokníže Nikolaj Nikolajevič, starý kavalerista, se vyjadřoval mnohem ostřeji: „Kirjucha je jen vůdce bandy opilců a hlupáků.“ To je jeho nejslušnější prohlášení, ostatní jsou prostě nepublikovatelná …
„Další uchazeč o korunu!“ zařval důstojník, „Věru, množí se nám dnes jako králíci.“ (Mark Twain – Princ a chuďas).
Pojďme se teď bavit o poněkud nudném právu. Bez něj to v tomto případě nepůjde.
Zákony o následnickém právu na ruský trůn vydali roku 1791 Pavel I. a roku 1832 Mikuláš I. jako ‚Ustanovení o rodině imperátora‘. Byly součástí Sbírky zákonů Ruské říše. Poslední změny provedl Mikuláš II. v roce 1911.
Formulace tohoto ‚Ustanovení‘ jsou přesné a jednoznačné jako matematický teorém, a neumožňují dvojaký výklad. Jsou strohé, jako vojenské předpisy.
Následníkem ruského trůnu může být pouze osoba splňující následující požadavky:
1. Patří k imperátorskému domu Romanovců.
2. Je prvorozená v mužské linii.
3. Manželství rodičů je ‚rovné‘.
4. Je z pravoslavných rodičů bezvýhradně se podřizujících pravoslavné víře a jejím kánonům.
5. Složí přísahu věrnosti Ústavním zákonům a slíbí, že on i jeho dědic bude vládnout na jejich základě.
6. Je způsobilá vlády z církevního hlediska.
7. Pokud není mužský potomek, právo na trůn přechází na osobu ženského pohlaví, která splňuje šest výše uvedených požadavků.
Třetí bod je potřeba upřesnit. ‚Rovnost manželů‘ znamená, že následník trůnu se musí oženit se zástupcem vládnoucího rodu5. Z hlediska tohoto bodu není žádný rozdíl mezi třeba britským královstvím a knížectvím Monako, protože nezáleží na velikosti monarchie (království, knížectví, vévodství), ale na tom, zda je nevěsta dcerou muže, který opravdu vládl. Kdyby se následník trůnu rozhodl roku 900 oženit s perskou, nebo siamskou princeznou, musela by se odstranit jen jediná překážka – nevěsta by musela přijmout pravoslavnou víru. Všechny ostatní podmínky by byly splněny; jak siamská, tak i perská dynastie tehdy vládly. Ale francouzská princezna, i kdyby v jejích žilách kolovala modrá krev stovek králů, jako manželka následníka ruského trůnu nebyla přijatelná, francouzský královský rod byl v exilu, a žádnou moc nad francouzským územím neměl…
Kiril a všichni jeho potomci však byli zbaveni svých práv na trůn již v roce 1917 samotným carem Mikulášem II. Proč?
1. Velkokníže Kiril se narodil luteránské matce, která konvertovala k pravoslaví až mnoho let po jeho narození (po třiceti čtyřech letech manželství); podle článku 188 Ústavního zákona by Kiril mohl uplatnit svůj nárok na trůn pouze v případě, že by se nenašel žádný Romanovec z pravoslavného manželství.
2. V roce 1905 si Kiril vzal za ženu princeznu Viktorii-Melitu Hesenskou. Patřila sice k panovnickému rodu, přesto sňatek s ní zbavil Kirila a jeho potomky práva na trůn, protože:
a) Manželství bylo uzavřeno přes výslovný zákaz cara, hlavy dynastie Romanovců.
b) Nevěsta byla luteránka, nikoli pravoslavná.
c) Nevěsta byla rozvedená.
d) Nevěsta byla sestřenicí Kirila (v Ruské říši byl pro sňatek bratrance se sestřenicí nutný církevní souhlas, ten ale v tomto případě nebyl vydán).
Tehdy byl Kiril vypovězen z Ruska a oficiálně zbaven (včetně všech budoucích potomků) práv nástupnictví na trůn. Dotyčný dokument s carovým prohlášením se dochoval.
Mikuláš později vyhověl úpěnlivým prosbám Kirilových rodičů (přece jen to byli příbuzní!) a částečně zmírnil svůj postoj: uznal, že manželství Kirila je ‚velkoknížecí‘, což manželům zabezpečilo finanční příjmy, a kromě toho mohli oba používat titul ‚velkokníže‘ a ‚velkokněžna‘; jejich děti toto právo však uplatnit nemohly a zůstaly obyčejnými ‚romanovskými šlechtici‘. Udělit jim tento titul mohl opět jen Mikuláš, ale to ten nikdy neudělal.
Svým výstupem v Státní dumě Kiril porušil i pátý bod ‚Ustanovení‘ (zase zlořečený pátý bod, kolika lidem už zkazil život!6).
Je tedy jasné, že Kiril neměl právo prohlásit se ruským samovládcem, ani právo jmenovat své děti velkoknížaty a velkokněžnami. Vdova po Alexandru III., carevna Marie Fjodorovna, tehdy prohlásila, že neuznává ‚čerstvě upečené tituly‘ Kirila a jeho dětí, což plně odpovídalo zákonům Ruského impéria.
Všichni vážení monarchisté a členové rodu Romanovců Kirilovi pak už neřekli jinak, než ‚car Kirjucha‘.
Kiril ale doopravdy prahnul po opravdovém carství, a tak roku 1929 oslovil národy Sovětského svazu rozsáhlým manifestem nazvaným ‚Můj program‘, ve kterém velkoryse prohlásil, že je připraven uznat sovětskou moc, pokud ho jmenuje carem nového Ruska. A jak je zvykem, sliboval poddaným různé svobody, jako „restituce průmyslových a obchodních firem bývalým majitelům“ nebo „schválení osmihodinového pracovního dne“. Ovšem nový car se neomezoval jen na nějaké úlevy, byl také docela krutý – slíbil „radikální odstranění v Rusku zakořeněného tuláctví a ulejvání se z práce“.
Z nepochopitelných důvodů ze sovětského Ruska žádná odpověď nepřišla. Proč? Tato historická hádanka není vyřešena dodnes. Autor se ani nepokouší ji se svým prostým rozumem řešit …
Po smrti ‚cara Kirjuchy‘ pokračoval v jeho díle Vladimir Kirilovič se stejně úchvatným pohrdáním zákony Ruského impéria. Prohlásil se hlavou Ruského imperátorského domu a své děti po vzoru svého otce jmenoval velkoknížaty. Pokud by Vladimir velkoknížetem skutečně byl, jeho děti by tento titul mít nemohly, protože si Vladimir vzal za manželku Leonidu Bagration-Muchranskou, která byla:
a) Nepravoslavná.
b) Rozvedená s předešlým mužem.
c) Nerovného původu.
S rozvodem je to jasné. Pokud jde o náboženství, patřila ke gruzínské církvi, sice pravoslavné, ale ta není součástí ruské pravoslavné církve. Proto ani Leonida nebyla považována za pravoslavnou. Bagration-Muchrani byli potomky bývalé gruzínské vládnoucí dynastie Bagrationi, v době uzavření manželství již ale nevládli. Navíc nebyli považováni za carský rod. Po dobrovolném vstupu Gruzie do Ruské říše a po podepsání příslušných dokumentů Bagrationi získali pouze právo na knížecí titul. V žádném případě však velkoknížecí! Bagrationi se nestali součástí Domu Romanovců.
Dcera ‚cara Vládíka‘, ‚velkokněžna Maria Vladimirovna‘, se provdala za prince Fridricha-Wilhelma Hohenzolerna Pruského. Tak se poprvé v tomto příběhu objevil člověk, který získal svůj titul právem (představitelem vládnoucího rodu už ale nebyl, protože Hohenzolernové o trůn přišli).
A tehdy ‚car Vládík‘ předvedl něco, co bylo úplně postavené na hlavu a protiřečilo jak zákonům Ruského impéria, tak světovému dynastickému právu. Zhruba od čtrnáctého století, po známých dynastických rozporech, které způsobily stoletou válku, vládnoucí rody v Evropě (a následně i v Rusku) se řídí takzvaným Sálským právem, podle kterého se tituly dědily výhradně po mužské linii. Princezna sňatkem přijala titul manžela, ale v žádném případě nemohla dědit trůn po otci. Její děti se jmenovaly po manželovi, nikdy po jejím otci.
To ovšem ‚carovi Vládíkovi‘ prostě nevyhovovalo, protože žádného následníka po meči neměl; dynastie samozvance by tak skončila tím nejpřirozenějším způsobem. Marie, jak se očekávalo, se stala Marií Hohenzollernovou, ale (zadržte dech, heraldici) Vladimír přidělil jejímu manželovi titul ‚velkoknížete‘!
To není ani nesmysl. Něco takového nelze ani pojmenovat …
Takové přehmaty nebral vážně ani zbytek Romanovců, ani Evropa. Syn Marie a Friedricha Wilhelma byl ve všech evropských dynastických slovnících zapsán jako princ Jiří Hohenzollern (jeho právo na neexistující německý trůn zůstává výhradně německým bolehlavem). No, a pak už to bylo docela jednoduché. Babička Leonida a maminka Marie, obě samozvané, obě s falešným titulem velkokněžny, prohlásily Jiřího za velkoknížete a ‚následníka ruského trůnu‘. Legrační je, že svého času se našli v Rusku (i mezi mocnými) tací, kteří tuto rodinku ctili jako skutečná velkoknížata.
Docházelo i k nevkusným žertům. V té době se za regenta ruského trůnu (bez jakéhokoli podložení) prohlásil Alexej Brumel, bratr známého sportovce, který neměl pražádný vztah k Romanovcům, ani ke šlechtě obecně. Ušil si křiklavou bojarskou čepici na loket vysokou, pózoval před reportéry a vydával dokumenty, kterými jmenoval ‚knížata‘ a ‚hrabata‘.
Bylo to do nebe volající bláznovství. Všichni členové dynastie Romanovců, žijící v zahraničí, ‚regenta Brumela‘ samozřejmě zcela ignorovali.
‚Panovník‘ Vladimír Kirilovič okamžitě poslal do Ruska výhružné prohlášení ke zveřejnění ve všech novinách, kterým uvrhl na Brumela klatbu, a připomenul, že jediným legitimním uchazečem o ruský trůn je on, Vladimír Kirilovič, a nikoli nějaký Brumel. Dva šašci podvodníci, vášnivě bojující o ruský trůn – pěkné představení!
Tato takzvaná ‚velkoknížata‘, která jsou potomky vlastizrádce, mají své místo výhradně v rubrice historických kuriozit. Patří do stáje, nikoli do Kremlu …
Vraťme se ale do stále ještě předrevolučního Ruska. Je třeba dodat, že zmatek ve věcech veřejných a politických umocňovalo, že vlastně existovaly dva carské dvory – ‚mladý‘ a ‚starý‘. Tím ‚mladým‘ je míněn carský dvůr Mikuláše II., tím „starým“ dvůr jeho matky, ovdovělé carevny Marie Fjodorovny, ženy poměrně dosti mladé, energické, se silnou vůlí, ženy velmi chytré a moudré7. Ta vnímala všechen ten rozvrat a chaos a snažila se aktivně svého syna ovlivňovat. Někdy se to dařilo, někdy ne. Alice8 ji nenáviděla, jak je to u omezenců vůči schopným a chytrým obvyklé. Probíhaly tam kruté, ale navenek nepozorovatelné potyčky. Oba dvory přetahovaly na svou stranu velkoknížata, ministry, hodnostáře, generály, náčelníky zvláštních služeb, sbíraly kompromitující materiály, spřádaly spletité intriky …
Mnoho historiků bere vážně svědectví o tom, že od samotného počátku Marie Fjodorovna nechtěla na trůně vidět Mikuláše: Za vhodnějšího kandidáta považovala mladšího syna Georgije. Pamětníci tvrdili, že svého času na Krymu, když tam pobývala celá rodina, bylo připraveno spiknutí ve prospěch Georgije. Do tohoto spiknutí byly zapojeny některé gardové pluky (vdovy po Alexandru III. si gardisté vážili). Georgij ale ve dvaceti osmi letech zemřel na tuberkulózu (1899), kterou do rodiny Romanovců zanesl jeden ze sňatků. A tak se plán na dosazení Georgije nikdy nerealizoval.
Takže kromě všech dalších neduhů na lodi jménem Rusko byla dvě kormidla a dva kormidelníci – něco, co mořeplavbě opravdu nesvědčí.
1Poznámka překladatele: V dříve uvedeném článku Nesvatý svatý se uvádí, že Chodyňské pole nebylo řádně upravené a bylo plné výmolů. Během korunovace se zde zdarma nalévalo a rozdávaly perníčky. Kdosi náhle vykřikl, že se na všechny nedostane, načež začala tlačenice v níž našly smrt tisíce lidí …
2Poznámka překladatele: Zkratka ruské podoby jména Mikuláš – Nikolaj.
3Poznámka překladatele: Autor má na mysli kupónovou privatizaci v Ruské federaci z let 1992-1994, která probíhala trochu jinak než v Československu.
4Poznámka překladatele: zde jsou ve zkratce uvedeni tehdejší představitelé celého spektra ruských revolucionářů všem politických proudů.
5Poznámka překladatele: Viz též tzv. ‚morganatický‘ sňatek Františka Ferdinanda d'Este s hraběnkou Žofií Chotkovou.
6Viz Slovníček v knize Bůh synergie
7Poznámka překladatele: Tato informace si protiřečí s dříve uvedeným článkem Nesvatý svatý, podle kterého se Marie Fjodorovna zrovna nejlépe neprojevovala. Ovšem uvedený článek se mi jeví poněkud nadržující Mikulášovi, neboť se ho snaží zbavit zodpovědnosti za řadu státnických prohřešků. V každém případě Marie Fjodorovna byla krásná žena.
8Poznámka překladatele: Alice Hesenská – manželka Mikuláše II., Marie Fjodorovna byla její tchyně …