Za hranicemi lidských možností 3 - teror

zpět

14.03.2017

Revoluční teror – kdo je vinen?

Tak jsme si pověděli o tom, jaký byl rámec událostí a teď se vrhneme na oblíbený horor o ‚bolševického teroru‘. Na začátek si připomeňme, že nemalá část bolševiků se považovala za dědice francouzské revoluce, přesněji řečeno jakobínů a teror považovali za přirozenou, rozumnou a dokonce správnou součást svého konání. Jenomže opratě držel Lenin a držel je pevně.

Prudniková pěkně popisuje zajímavé odstíny bolševických specifik1. Sovětská vláda se podle ní dělila na pragmatiky, kteří řešili běžné denní úkoly, a politiky, kteří tuto běžnou činnost stihli ještě korigovat s ohledem na velké vzory, především francouzskou revoluci. Toto rozdělení probíhalo nejen napříč vládou, ale i napříč jejími jednotlivými členy.

Podle představ revolučních borců měli svobodní občané na místě zúčtovávat s třídními nepřáteli a (jejich) krve přitom nešetřit. Naproti tomu ruská společnost byla zcela zaostalá a namísto poprav zlých kapitalistů byla schopna lynčovat tak nejvýše zloděje a bandity. Lidé typu Bucharina v tom viděli zásadní problém a pokoušeli se to napravit.


Tak se stalo, že Kokoškin a Šingarev, vůdcové kadetů, po zákazu své strany 28.11. 1917 byli zatčeni a šli bručet do petropavlovské pevnosti2. Navzdory přesvědčování ze strany stráží, aby tam zůstali, protože v nemocnici je sice líp, ale zato v petropavlovské pevnosti nejsou krasnoarmějci, si oba 6.1. 1918 vymohli převoz do nemocnice. Stráže měly pravdu. Pro jejich převoz se měla připravit eskorta a již velitel, který ji sestavoval, vydal rozkaz Kokoškina a Šingareva popravit. První chyba byla v tom, že neřekl, kdo je má popravit. Eskorta na to žhavá nebyla, ale rozkaz je rozkaz a proto velitel eskorty došel na nejbližší posádku námořnictva a pro potřeby vykonání popravy požádal o výpomoc. Oddíl námořníků došel do nemocnice a tam provedl jakýsi revoluční soud a oba zrádci revoluce dopadli tak, jak to správná revoluce vyžadovala. Ale jakmile se o tom dověděl Lenin, strašlivě se rozzuřil a nechal provést vyšetřování. Na námořníky byl krátký, ale eskortu strčil do basy. Pobyla si tam asi čtvrt roku, než vláda odjela do Moskvy. Potom je sice propustili, jenomže namísto svobody je čekal pobyt ve frontových zákopech.

Podobně dopadli i další revoluční nadšenci – prostě byla to taková houby revoluce se zakázaným terorem. Připomeňme i povstání levých eserů, kdy s výjimkou několika přímých účastníků docela vážní viníci si sice pobyli ve vězení, ale brzy byli osvobození a žádné následky jejich konání nemělo.

Pro vysvětlení si uveďme Stalinovo vyjádření na téma ‚třídní nepřítel‘:


Vědět tak, co chápat pod pojmem ‚třídní nepřítel‘. Kým například je potomek knížat s deseti lety anarchistických aktivit, který v létě 1917 vstoupil k bolševikům a následující rok vykradl společně se dvěma proletáři sovětský obchod? A když současně jeho rodný bratr, dříve plukovník carského Generálního štábu, v době krádeže sloužil v Rudé armádě, je to ještě zamotanější.“


Samozřejmě, revoluční teror existoval a vůdčím orgánem samozřejmě byla VČK. Již od jejího vzniku k jejím povinnostem patřilo udržování černého seznamu zrádců revoluce a jeho řádné zveřejňování. Teprve později, už víceméně ze zoufalství, bolševikům začala docházet trpělivost a čestná slova a sáhli k násilí. A, ejhle, ono to najednou začalo fungovat! Tak se na to podívejme popořádku.

VČK měla zpočátku oddělení informační, organizační a pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. Koncem února 1918 měla celkem asi 120 pracovníků3. Postupně vznikaly komise i na nižších správních úrovních a na místní úroveň byli delegováni komisaři. K velkému rozšíření došlo koncem roku 1920, kdy převzala do své působnosti ostrahu hranic. Tím se počet zaměstnanců skokově zvýšil z 4 500 na 31 000 (na celém území sovětského Ruska!).

Podle nařízení Rady lidových komisařů z ledna 1918 měla VČK právo vyhledávat zločiny a předcházet jim. Byla vybavena právem zatýkat a měla povinnost předávat důkazy vyšetřovací komisi, která předávala případy soudu. O měsíc později v souvislosti s německou ofenzívou získala VČK právo mimosoudně trestat – i hrdelně. Tak se obešel původní koncept a nezbytným průvodním jevem byl nárůst chyb a trestání nevinných, přesněji řečeno především vyřizování osobních účtů. Na druhé straně musíme uvést, že Dzeržinskij VČK držel pevně na uzdě, vlastně nejtvrdší tresty VČK vynášela proti svým vlastním členům. Dzeržinskij razil zásadu, že ‚čekista musí mít chladnou hlavu, žhavé srdce a čisté ruce‘ a důsledně dbal jeho naplňování.

Jenomže přece jenom těžko mohl dostatečně kontrolovat všechny územní komise, které vznikaly přímo během bojů občanské války. Kromě toho jsem již uvedl, že si budeme povídat i o Trockého dítku – proticírkevní kampani. Některé části VČK se Dzeržinskému prakticky nepodřizovaly (viz například atentát na německého velvyslance Mirbacha). Nakonec ale Kara-Murza připomíná, že slovo ‚čekista‘ má dodnes v Rusku společensky pozitivní obraz.

Co se týče poprav, je to také zajímavé. Za účelem vynášení trestů smrti VČK zřídila trojku, která mohla při jednohlasnosti vynést trest smrti. I tak VČK hrdelní tresty používala především k trestání závažných kriminálních činů4. Do povstání levých eserů lze podle Prudnikové na účet bolševiků připsat celkem asi 150-180 poprav – a to se jednalo o řadu měsíců probíhající otevřenou válku vedenou opozicí a intervenčními vojsky! Nejdéle trest smrti odmítal předseda Petrohradské čeky Urickij – první popravu povolil 19.8. 1918. Tehdy byl vynesen trest smrti nad 21 obviněnými, z nichž 12 bylo odsouzeno za ‚politické‘ delikty, 5 za kriminální delikty a 4 odsouzení byly přímo z řad VČK – to bylo takové to umývání rukou …


V souvislosti s brestlitevským mírem bylo zřízeno oddělení zabývající se spekulací. Příčinou byl závazek sovětské vlády vyplatit Německu všechny předložené cenné papíry. Na základě toho se ve velkém začaly německým podaným prodávat nejrůznější cenné papíry ruských společností a byla snaha ‚vyrobit‘ závazky vůči Němcům.

Po atentátu na Mirbacha sovětská vláda přistoupila k popravám politické opozice – 7.6. 1918 byla popravena skupina 30 hlavních účastníků, ale již Bljumkin, který se zrovna Dzeržinskému nedostal do rukou, to byť s problémy, ale přežil.

V létě právo vynášet hrdelní tresty získaly i revoluční tribunály. Teoretická možnost ovšem neznamenala masívní využívání trestů smrti. Dokonce i další účastníci povstání levých eserů dostávali většinou trest do 3 let vězení, pouze v jednom případě (Popov) to byla kulka, ale v nepřítomnosti, a jeden (Čerepanov) dostal desetiletý flastr. (Jenomže byl brzo propuštěn a o deset měsíců později provedl teroristický útok, který stál život 12 lidí. Za to dostal vyhnanství a tam ho potrestal pánbůh – zemřel na tyfus.) Podobně tvrdě potrestala VČK Puriškeviče (bývalého vůdce monarchistické organizace Svazu ruského lidu), který zorganizoval ilegální skupinu bojující proti sovětské vládě. Dostal 4 roky nucených prací, ale již 17.4. 1918 ho na čestné slovo propustili. Zcela v souladu se svým čestným slovem odjel k Děnikinovi. Tam ho také potrestal pánbůh – zase ten tyfus.

VČK také odhalila angažmá vyslance USA kolem dodávek aut generálu Děnikinovi a celou akci zarazila. Následkem toho se na Západě spustil řev o bolševických zvěrstev. VČK přitvrdila a trestů smrti začalo přibývat. Po eserovském povstání byly odhaleny další eserovské skupiny a proto 14.6. 1918 ÚVV vyloučil esery a menševiky ze svých řad. Tito borci se skvělými životopisy naplněnými hromadou teroristických skutků se ihned vrátili ke svým nejlepším zkušenostem.

Naproti tomu během řady měsíců bolševické vlády, za zoufalé situace, bylo popraveno pár nejzarputilejších oponentů, kteří se snažili rozpoutat válku, a v base jich bručelo dalších pár set. To byl celý bolševický teror. Navíc se po květnové pololetní amnestii čekala i výroční amnestie, proto si opozice z bolševiků nic nedělala.


K podstatné změně došlo v souvislosti s atentátem na Lenina a Urického5. ÚVV 2.9. 1918 vyhlásil válečný stav. K tomu mělo dojít již dávno, ale nebyla záminka, a tak se to nechávalo vyhnít. Tímto okamžikem teprve sovětská vláda odpověděla na bílý a růžový teror. Ve skutečnosti toto vyhlášení bylo jako akční program zcela nepoužitelné, byla to jen hromada prázdných řečí. Navíc byly doprovázeny přímo záplavou dalších keců. Někdo řekl ‚za jednoho deset‘, další ‚za kapku krve potok‘, šly řeči o rukojmích a nejvíce se bili v prsa ve Vitebské gubernii, kde za každého zabitého chtěli 1000 mrtvých bílých …

5.9. 1918 sovětská vláda rozhodla o vyhlášení teroru. Jednalo se o Dzeržinského rezoluci, která na rozdíl od ÚVV již byla zcela konkrétní a kromě jiného hovořila i o popravách a koncentračních táborech, do nichž by se měli soustředit sveřepí oponenti. Koncentrační tábory také byly zřízeny a bylo do nich umístěno 1791 lidí (!). Tato deklarace také znamenala ukončení trestů typu zařazení na seznam nepřátel lidu, propouštění na čestné slovo a tak podobně. Dzeržinskij využil formu oficiální vládní deklarace proto, aby se celý státní aparát mobilizoval a urychleně přešel k dosud zcela opomíjeným prostředkům státní moci.

Přitom Dzeržinskij stále držel svoji smečku na krátkých opratích. Proto nějaká výroba odsouzených, podezřelých, nebo i jen žvanění, nepřipadala v úvahu, odtud vedla krátká cesta ke zdi, nebo v lepším případě na nucené práce. Nakonec celý rudý teror v Petrohradě obnášel okolo 800 a v celém Rusku asi 1200-1600 poprav za politické delikty. Kromě toho se zpřísnil postih i kriminálníků, takže celkem bylo popraveno asi 6000 lidí. Celý tak nahlas vyhlášený rudý teror byl po necelých dvou měsících odvolán. Tímto způsobem se bolševikům podařilo za fakticky probíhající války vyčistit týl a zklidnit situaci.

Neopomenutelnou stránkou teroru byla kárná tažení sovětské moci proti kozákům a potlačení vojenských vzpour i povstání venkova. Jenomže na tom prvním měl lví podíl Sverdlov, jehož některé aktivity nesou podezření spolupráce s bankéři, tedy nejzarputilejšími sovětskými oponenty a to další je dílem Trockého (a jeho nejbližších spolupracovníků, především Antonov-Ovsejenka), o jehož snaze zničit sovětskou vládu, jejímž byl členem, nelze vůbec pochybovat.

Prudniková také uvádí, že během ‚rudého teroru‘ bylo orgány VČK popraveno celkem asi 60 lidí z řad VČK. Hlavními důvody byly úplatky, krádež peněz, falšování dokumentů a spekulace. Pokud by se nejednalo o členy VČK, většinou by ani nešli do vězení.


Abychom získali správná měřítka, pojďme se také podívat, jak to vypadalo v táboře oponentů6.

Opravdu se mi nechce psát o tom, jak ukrajinští fašisté zavraždili Leonida Pjatakova – a že zdaleka nebyl jedinou jejich obětí. Můžete to najít i v knize A. Buškova Rudý car. Petljurovci v lednu 1918 po ovládnutí Kyjeva popravili 300 zajatých krasnogvardějců7 – to bylo takové zahřívací kolečko. Ve Finsku se ujal vlády generál Mannerheim a během jara 1918 stihl ve třímilionové zemi zatknout 90 000lidí, z nichž mnozí zemřeli hladem8. Popravit nechal tento humanista asi 8 000 lidí. V Povolží převzali vládu poslanci neslavného Ústavodárného shromáždění – KOMUČ. Tu tragikomedii také popisuje A. Buškov v knize Rudý car. Stála život 5 000 popravených, mezi jiným i 16 žen, které pohřbily těla popravených vyvržených na břeh Volhy. Uralští kozáci udatně bojovali na straně Kolčaka. Tak například vojáci atamana Dutova v Orenburgu zatkli 6 000 lidí, z nich umučili 500 lidí, dalších více než 2000 zemřelo ve vězení. Uralští kozáci obsadili i vesnici Alexandrov-Gaj v Samarské gubernii. Povraždili tam skoro 700 obyvatel a také 96 zajatých krasnoarmějců. Zvláštní péči věnovali raněným – zahrabali je zaživa do země. Když zaútočili rudí, vzali bílí rukojmí – ženy a děti, naložili je na vlaky a vezli na východ. Říkalo se jim vlaky smrti – třetina lidí pomřela cestou. Jsem rád, že jsem se zatím nedočetl, že by se na tom podílelo Československé vojsko, zcela určitě daleko nebylo. V Iževsku eseři prohlásili, že trestat smrtí nebudou. Potom zřídili plovoucí věznici a vyhrožovali, že ji potopí, když zaútočí rudí. Rudým se podařilo loď zachránit a našli na ní 432 nahých vězňů. Mrtvých bylo někde mezi pěti sty a tisíci. Pořádkumilovní Němci v asi stotisícovém Nikolajevě popravili okolo 5 000 lidí. Hordy generála Krasnova, který utekl z nehlídaného vězení, pobily za rok přes 30 000 lidí. V Omsku bílí popravili 1500 lidí. Na ruském severu se předvedli ‚spojenci‘. Z asi 400 tisíc obyvatel oblasti jich 38 000 strčili do archangelské věznice. 8 000 z nich bylo popraveno. Další ‚nápravné zařízení‘ bylo na ostrově Mudjug. Tento spojenecký tábor smrti, přesněji čistokrevný koncentrační tábor, přežilo 200 zatčených z asi 10 000. Jekaterinburg je smutná záležitost legií. V asi stotisícovém městě bílí vystavili účet, který zaplatilo životem asi 25 000 obyvatel. Kolčak byl v tomto směru vůbec úspěšný, několik řádek z jeho ‚síně slávy‘ popisuje zase A. Buškov. Není to hezké čtení. Další Kolčakovův výlupek, ale vlastně pracující v žoldu Japonska, ataman G. M. Semjonov měl na triku 6 500 lidí. K jeho lidem patřil i jakýsi Roman Ungern von Sternberg ze Štýrského Hradce, zvaný též krvavý, nebo šílený baron9

Ještě si připomeňme slovutné Stolypinovy, řečené ‚rychlopalné soudy‘ a související trestní operace po roce 1905. Bez jakéhokoliv rudého teroru stály podle Prudnikové život asi 16-40 tisíc lidí …

Proč se pořád mluví jen o rudém teroru?


Je pravda, že rudí byli učenliví a začali pracovat podle hesla ‚jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá‘. To na Krymu, když likvidovali hnutí bílých, stálo život asi 8 000 bílých. Byli to převážně důstojníci ustupující dobrovolnické armády. Bude lepší nepátrat, kolik mrtvých bylo na Krymu za bílými …


Ještě uveďme jednu záležitost, tambovské povstání. Na wikipédii10 lze nalézt informaci, že vůdcové povstání byli úzce napojeni na esery. To tedy znamená, že tambovské povstání bylo pouze jednou z epizod občanské války. K nasazení otravných plynů (chlóru) jsou na diskuzní stránce uvedeny dosti podrobné informace, ze kterých vyplývá, že to byl takový Tuchačevského experiment, jehož výsledek je naprosto neznámý a nejspíše se blížil nule. Vcelku to odpovídá Buškovovu popisu Tuchačevského v knize Ledový trůn. Tuchačevskij a Antonov-Ovsejenko prostě mravní formát neměli a hlavu ani používat nedokázali. V této souvislosti nelze pominout osud jedné rodiny z obce Osinovyje Gaj. Místní kněz Petr Kosmodemjanskij byl zabit v bouřlivém roce 1918 zřejmě skupinou ‚rudých‘ mladíků, prosazujících ‚nový život‘. Jeho vnučka Zoja, osmnáctiletá dívka, se na podzim 1941 přihlásila jako dobrovolnice do armády a byla vysazena do německého týlu. Němci ji v listopadu 1941 chytili, mučili, oběsili a zohavili11.

Utváření sovětského zřízení

Sovětská společnost se zformovala na kolektivistickém základě. To silně vymezilo její povahu. Taková společnost může prosperovat pouze za podmínky, že velká část společnosti je s tímto konceptem srozuměna a podporuje jej. Ideje táhnou společnost, je to ideokratická společnost. K základním idejím sovětské společnosti patřila spravedlnost, jednota a nevztahovačnost.

Zároveň je ovšem takové zřízení citlivé na všechny chyby. Ty se velmi snadno dají vztáhnout k ‚systému‘, což se také stalo způsobem, jak bylo sovětské zřízení napadeno. Životnost sovětského zřízení záviselo na tom, do jaké míry bylo schopné udržet na uzdě ‚společenské elity‘. V okamžiku, kdy se utrhly z řetězu a začaly bezuzdně krást, kredit společenského zřízení začal padat. (Naproti tomu liberální společnost považuje nespravedlnost a nerovnost za běžnou a stejně tak i hrubé prohřešky pouze přenáší na jejich původce, nezatěžuje se jimi.) Sovětské zřízení bylo založeno na víře a s touto vírou žilo. Bylo to silně náboženské zřízení a vyvinula se i jeho církev. Tou se stala VKS(b).

Jenomže v Rusku existovala i stará církev – Ruská pravoslavná církev. Ta v důsledku svých postojů tratila na postavení již od revoluce roku 1905 jak mezi rolníky a dělníky, tak mezi ostatními vrstvami společnosti. Navíc se církev nechala unést úvahami o neživotnosti sovětského zřízení a již v lednu 1918 patriarcha Tichon12 sovětskou vládu proklel. Církev nastoupila do služby bílých a sovětská vláda odpověděla oddělením církve od státu, což ani mnoho bolševiků nepovažovalo za šťastné řešení. Církev se přidala na stranu odmítnutou lidem a i to dalo proticírkevní kampani slušný impuls. Mnoho lidí se na ní vědomě podílelo a jejich nahromaděná zloba měla tragické následky. Příznivé atmosféry využil Trockij a kampaň vytočil do vysokých otáček. Povíme si o tom později.

Alespoň někteří hodnostáři pravoslavné církve (včetně patriarchy Tichona) si uvědomili chybu a začali hledat řešení. Podobně i Lenin měl zájem na uklidnění situace a proto nastala doba vyjednávání a kompromisů. Tichon se nakonec zřekl protisovětského postoje a žehnal sovětské vládě. Lenin na druhé straně se postavil proti likvidaci církevních organizací.13

Důsledek úřednické stávky

Je otázkou, jak by probíhal další vývoj sovětského Ruska, nebýt hned na začátku bolševické vlády diverzní stávka ruského úřednictva a podnikatelů. Protože pouze odtud vzešlo jak revoluční násilí, tak i znárodňování a plánované hospodářství. Bolševici prostě byli přitlačeni takovým způsobem, že museli vyšlapat do té doby neexistující cestičky. Bez toho by nebyl vůbec žádný důvod takovéto řídící mechanizmy a organizaci hospodářského života použít. Na druhé straně se tyto mechanizmy ukázaly jako nesmírně efektivní a v jisté zvrácené podobě se uplatňují i v čistě kapitalistických společnostech dodnes.

Znárodnění

Klasické tvrzení říká, že bolševici ve svém marxistickém dogmatizmu pokradli poctivým průmyslníkům jejich fabriky. Asi už tušíte, že skutečnost byla poněkud odlišná14.

V prvé řadě si musíme uvědomit, že pro znárodnění nebyl žádný vzor a navíc právník Lenin si velmi dobře uvědomoval alespoň to, že velká část průmyslu je v zahraničních rukách. Potom znárodnění bez náhrady znamená velké problémy a na kompenzace prostě peníze nejsou. Nakonec poznamenejme, že bolševici vynikali pragmatizmem a tak si museli být velmi dobře vědomi i toho, že nemají kvalifikované lidi do vedení závodů. Ve skutečnosti vláda byla pouze ve vleku událostí.

S formováním sovětů na jaře 1917 se podle jejich vzoru začaly v závodech formovat výbory dělnické kontroly, které přitom pouze navazovaly na vojensko-průmyslové výbory. Sověty byly ideovým základem jejich činnosti – byla představa o spolupráci dělníků s vlastníky a správci podniků. Nešlo o nic jiného, než o společné porady a bolševický program v oblasti průmyslu v předvečer Říjnové revoluce nic jiného neznal.

Ihned po Říjnové revoluci se vzepřely banky. Tam výbory dělnické kontroly nebyly. Banky přestaly vydávat peníze na mzdy, ale zároveň vyplatily dvouměsíční plat úředníkům státních institucí, aby tito zahájili stávku. Banky také zahájily úplnou finanční blokádu podniků s výbory dělnické kontroly. Po třech týdnech finanční blokády a nikam nevedoucích rozhovorů vláda nechala banky vojensky obsadit a dekretem ÚVV byl vyhlášen bankovní monopol Národní banky. Fakticky práce banky začala až v lednu 1918. Po zklidnění situace zahájila vláda s bankéři rozhovory o odnárodnění bank, jenomže to zase k ničemu, a tak koncem roku 1918 byly zrušeny i pobočky zahraničních bank. Výjimkou byla moskevská Lidová banka, zřízená a provozovaná rolnickými družstvy. Vláda se chtěla vyhnout konfliktu s rolníky a tak ji k Národní bance přičlenila koncem roku 1918 jako družstevní oddělení.

V průmyslových podnicích se výborům dělnické kontroly velmi často nedařilo navodit spolupráci s podnikateli a podnikatelé se navíc snažili spekulovat, nebo podvádět. Kara-Murza uvádí, že asi 70% průmyslu dělníci znárodnili spontánně proto, aby zachránili výrobu – buď podnikatelé nenakoupili suroviny, nebo nevypláceli mzdy, či závod opustili anebo dokonce se ho pokusili zlikvidovat. Zřejmě poměrně běžné byly případy, kdy dělnická kontrola odhalila snahy poškodit sovětské zřízení – uvědomme si, že to bylo založeno na vědomí jednotnosti společnosti a proto takovéto kroky vyvolávaly tvrdou reakci samotné dělnické kontroly jako orgánu sovětské moci. Ve výsledku výbory dělnické kontroly se již jen obracely k některému Sovětu, odborům, nebo vládě s žádostí o legitimizaci již uskutečněných kroků.

Co na to Lenin? V dubnu 1918 se vyjádřil na adresu žadatelů o konfiskaci továren:


Každé dělnické delegaci, která ke mě přišla se stížností na zastavení továrny jsem řekl: Chcete, aby vaše továrna byla znárodněna? Dobře, formuláře dekretů máme připraveny, podepíšeme je za minutu. Ale řekněte, jste schopni vzít výrobu do vlastních rukou, spočítali jste si, že to dokážete, že znáte spojení vaší výroby s ruským i mezinárodním trhem? A tady se ukazuje, že se to dosud nenaučili, v bolševických knihách se o tom dosud nepsalo a v menševických o tom nic není.“


Kde je nějaký proletářsky revoluční fanatizmus?


Obecně se bolševici okamžikem převzetí moci museli tak, jako tak začít věnovat řízení hospodářství. Protože o tom sice nic nevěděli, ale byly u nich hlavy otevřené, poohlédli se po světě – a rychle využili současné německé zkušenosti. Výsledkem bylo zřízení Nejvyššího sovětu národního hospodářství (NSNH)15. Původně to mělo být koordinační středisko a jeho účelem mělo být navození spolupráce s průmyslníky v rámci ‚státního kapitalizmu‘. To vyvolalo bouřlivou reakci některých politických uskupení, které bolševiky napadly, že zradili socializmus. Kuriózní je, že mezi nimi byli eseři a menševici, kteří ještě zcela nedávno pod praporem Prozatímní vlády vedli zcela prokapitalistickou politiku.

Situace se prudce změnila uzavřením brestlitevského míru. Jednak došlo k již výše uvedené spekulaci a hromadnému prodeji akcií Němcům, jednak brzy nato Německo okupovalo jihozápad Ruska (budeme si o tom povídat později). Po řadě konzultací se sovětské vedení rozhodlo opustit koncepci ‚státního kapitalizmu‘ a stejně tak podniky neponechávat v rukou místních dělníků. Teprve nyní se začalo pracovat na ústředně řízeném hospodářství a plném znárodnění.

Nejprve byly v květnu 1918 znárodněny cukrovary. Příčinou byl rozvrat celého odvětví v důsledku německé okupace. V červnu byly znárodněny podniky těžící ropu, protože takřka úplně přerušily těžbu. A ještě koncem června 1918 byl přijat dekret o znárodnění všech významných podniků. Tento dekret ovšem především likvidoval vlastnictví a další potenciální závazky s ohledem na již uvedené spekulace, protože samotné podniky ponechával ve správě původních majitelů a zaručoval jim i výnos z nich! Bolševici se prostě do znárodňování nijak netlačili a pokračovali v tom pouze z důvodů nezbytnosti. Nešlo o nic jiného, než o německé nároky v souvislosti se spekulativním převodem cenných papírů po Brestském míru. Pokračování vynutila občanská válka. Proto byly 20.11. 1920 znárodněny všechny podniky s více než 10 zaměstnanci, anebo s více než 5 zaměstnanci, pokud užívaly zdroj mechanické energie.


Bolševici ovšem po celou dobu hledali možná řešení. Bylo prostě jasné, že společnost nelze svazovat terorem, ten mohl být pouze dočasným řešením problémů. Lenin proto, zřejmě poněkud ‚nakopnut‘ kronštadským povstáním dosud probolševických námořníků, vyhlásil nový koncept hospodářské organizace země, který dokonce v jistém rozsahu vracel soukromé vlastnictví výrobních prostředků – NEP. Součástí bylo uvolnění trhu a privatizace podniků do 21 zaměstnanců. Prosazení NEPu bylo doprovázeno demobilizací – počty vojáků se v letech 1921-1923 snížily z 5,3 miliónů na 610 tisíc.

Osvěta

Tato krátká stať je poctou sovětskému vzdělání. Sovětskou školu prostě vynechat nelze. Systém vzdělávání nejen podle Kara-Murzy16 vůbec nejlépe vyjadřuje podstatu sovětského systému. Škola je hlavní institut státu, utvářející občana i společnost a tvořící základ kultury.

Sovětská škola od počátku, zase podle vzoru organizace společnosti, vznikala jako jednotná škola formující nikoliv jednotlivé společenské třídy, ale celou společnost. Byla školou polytechnickou, učila uměřeně celému souboru základních zákonitostí prostředí a dala žákům možnost vybrat si oblast svého zájmu a zaměřit se na ni. Sovětská škola umožnila rychlý rozvoj společnosti, kdy otcové ještě neuměli číst a psát a orali dřevěným pluhem, synové užívali traktory, které vyráběli podle technických výkresů, v nichž již museli umět číst a vnukové letěli do vesmíru a zároveň dosáhli na špičkové zbraňové systémy, které je uchránily před napadením ze strany USA. Rodiče prostě nemohli svým dětem předat zkušenosti potřebné pro jejich životní uplatnění. To musela v dostatečném rozsahu provést škola a navíc musela brát ohled na schopnosti dětí. To vše za podmínek velmi slabého financování, nejen škol, ale i vědy a výzkumu. Fenomenální výsledek!

Světlo na konci tunelu

Přes velké úsilí dalších politických proudů zůstávali bolševici u moci a nakonec jim došlo, že obnovu Ruska musí uskutečnit oni.

Samotné převzetí vlády bolševiky bylo vlastně víceméně deklarativní a proběhlo za situace, kdy bolševici jako jediní pro společnost něco dělali a moc již vlastně vykonávali. Zde je také zcela jasně vidět těžiště Stalinovy práce. V tom potom vynikal až do konce svého života. Nebyly to vzletné řeči na tribuně, ale organizační práce, pečlivé úvahy, analýzy a rozhodování o dalších krocích tak, aby problémů ubývalo. Zatím oba slavné dekrety (o míru a o půdě) zůstávaly víceméně pouze deklarativními projevy nové moci.

V okamžiku, kdy bolševici převzali vládu, bylo celé území Ruska s výjimkou velkých měst (dovolím si tvrdit, že jich mohlo být tak deset) pod vládou vojsk Trojspolku, ozbrojených tlup dezertérů a různých vojenských velitelů a intervenčních vojsk. Rusko bylo ve stavu naprostého rozkladu a bolševici v tuto chvíli představovali okrajovou a zanedbatelnou sílu. Ovšem jejich kroky i program byly natolik atraktivní, dokázali dělat tak rozumnou politiku i kompromisy, že na jejich stranu postupně přešly všechny konstruktivní síly Ruska. Vládu nad Petrohradem udrželi a časem ovládli celou zemi.

Vím, že toto tvrzení je v příkrém rozporu s obecně přijímanými názory, ale když nad běžně uváděnými skutečnostmi trochu zauvažuji, jiný rozumný výklad nevidím. Obvyklá tvrzení o tom, že brali různé (snad významné) lidi jako rukojmí, jsou absurdní. To se jistě výjimečně i stávalo, ale v žádném případě to nemohlo být příčinou získání mocenské dominance. Takovéto kroky probíhaly na všech stranách přibližně stejně a ve stejném rozsahu – jejich dopad tedy byl v podstatě neutrální. Ostatně i Alexandr Buškov tuto záležitost vidí také tak. Nehledě na to, že takovéto kroky spíše mohly sjednocovat odpor.

Bolševici byli vcelku slabou stranou revoluce roku 1917, navíc málo ozbrojenou. Proti nim stála mohutně ozbrojená nejsilnější politická strana eserů, zpočátku i velká část vojska, intervenční armády a byl proti nim využit i státní poklad, který se přeměňoval na zbraně opozice. A to pomíjím další protibolševické politické síly a jejich ozbrojenou podporu (ozbrojení rolníci a řada různě silných separatistických uskupení porůznu doplňovaná neustále přebíhajícími anarchisty). Bolševici zpočátku měli v zásadě podporu pouze části dělnictva, což se týkalo jenom větších měst. Za těchto podmínek jejich vítězství mohlo být pouze důsledkem toho, že na svoji stranu postupně získali další části společnosti. Určitě ne tím, že by je terorizovali! Stejně tak odmítám jako důvod vítězství bolševiků jakousi černou magii, jak to lze potkat v literatuře, například u autorů, jako jsou Radzinskij a Jakovlev.

Bolševici se velmi rychle ‚rozkmotřili‘ se všemi mocnými okolo. Nejen s ‚vykořisťovatelskými třídami‘ společnosti, tam ta vzájemná nenávist byla nasnadě, tam měli jistotu, že se odtud jakéhokoliv slitování nenadějí. Jenomže proti bolševikům stály i ostatní politické proudy, dokonce i ty revoluční, protože zatímco ostatní revoluční uskupení byla vyloženě elitářská a liberální, bolševici vedli politiku plebejskou a sovětskou. Bolševikům bylo nad slunce jasné, že podmínkou vlastního přežití je úspěch jejich politiky. Proto se tito lidé, bez ohledu na svoje představy, začali soustřeďovat okolo lidí, kteří svými dosavadními kroky dokazovali, že my mohli být schopni tímto bludištěm prokličkovat. S vědomím velkého nebezpečí byli ochotni potlačit svoje touhy, protože potřebovali vyvést z krajně obtížné situace17. Postupem času zavládlo přesvědčení, že nejlepším vůdcem je Stalin. Toto vysvětluje největší podivnost meziválečného vývoje SSSR, kdy hlavní Stalinovi oponenti odmítali jeho abdikaci a sami ho udrželi ve vysokých funkcích.


Sovětská vláda i za velmi obtížných podmínek hledala způsoby, jak zvládnout velmi obtížnou situaci. Jedním takovým krokem bylo vyhlášení státního monopolu zahraničního obchodu dekretem z 22. 4. 191818. Ve stejný den také vznikla jediná banka mající právo provádět zúčtování se zahraničím, Vněštorgbank. Něco takového je v rozporu se vším, co dnes politická ekonomie učí. Ale pro sovětské Rusko a později SSSR to znamenalo naprosto spolehlivé oddělení od poryvů hospodářských krizí ve světě, kterým SSSR po celou dobu své existence nebyl vystaven. Vznikl nárazník umožňující hospodářsky poměrně slabému Rusku proměnit se navenek na jednotný celek vystupující na vnějším trhu jako monopol a tím se výrazně omezily diverzní vlivy cizích států a silných zájmových skupin a naopak velký obchodník měl na mezinárodním trhu lepší pozici. V této souvislosti vzpomeňme například protiruských sankcí z roku 2014, které Rusku způsobily velké problémy, protože současná Ruská federace takový monopol nemá zaveden. A nakonec se ukázal i silný aktivní tvořivý potenciál takového monopolu, když umožnil optimalizovat rozvoj národního hospodářství a po druhé světové válce se stal hlavním nástrojem efektivní pomoci zemím, které se vydaly na nekapitalistickou cestu rozvoje.

Samotný monopol zahraničního obchodu by ovšem byl k ničemu, kdyby politická moc nebyla v rukou sil orientovaných na vytvoření silného domácího hospodářství a nebyly by vytvořeny další podmínky uvnitř samotného státu. Bolševici takové podmínky připravili a dokázali na tuto cestu vykročit.


V knihách Alexandra Buškova se hovoří o řadě vojevůdců této války, ale jeden tam chybí – Stalin. Součástí ‚běžných‘ legend o Stalinovi je i tvrzení, že tento nedostudovaný kněz se jako vojevůdce občas snažil vystupovat, ale s tragickými následky. Když se však ponořím do průběhu občanské války, získávám dojem, že čirou náhodou to byl zase právě Stalin, s čistě civilní funkcí, kdo si párkrát ‚odskočil‘ k těm nejkritičtějším vojenským operacím, a že čirou náhodou tyto operace končily vítězstvím bolševiků19. V roce 1918, ve chvíli triumfálního vstupu Krasnova do Caricynu, překvapivým soustředěným dělostřeleckým úderem posledními zásobami munice Stalin rozbil invazní armádu, udržel Caricyn – hlavní ruské zemědělské obchodní středisko – a dal ruským metropolím, a tedy i bolševikům, šanci přežít další zimu. V roce 1919 byl společně s Dzeržinským vyslán k prošetření pádu obrany Permu. Namísto toho konsolidovali obranu a během několika týdnů rudí přešli do protiútoku20 – a to byl začátek konce Kolčaka. Potom konsolidoval obranu Petrohradu a odrazil Judeniče, na podzim 1919 a zimě 1920 rozbil Děnikina, stál u zrodu legendární Buďonného jízdní armády, průlomu linií polské armády a osvobození Kyjeva a Lvova21. Stalin zřejmě hrál rozhodující roli při ukončení občanské války v evropské části Ruska. Nevoják Stalin tak získal mezi obyvatelstvem velikou popularitu. Axell22 (v souvislosti s druhou světovou válkou) píše o tom, že Stalin měl fantastický strategický nadhled, uznávaný všemi tehdejšími vojevůdci SSSR.


Ještě k otázce legálnosti bolševické moci. Podívejme se například na čísla uváděná v knize A. Buškova: Bolševici od počátku měli na své straně asi 40 % důstojníků, ovšem u generálů byl podíl vyšší. Ostatní důstojníci se zapojili do protibolševické koalice, ale po proklamaci generála Brusilova (ta souvisela s útokem Pilsudského) se přibližně polovina bílého důstojnického sboru přidala na stranu bolševiků. Celkem tedy do služby bolševikům vstoupilo zhruba 70 % ruských důstojníků. Protože důstojnický sbor, a ještě spíše generálové, byli do značné míry záležitostí šlechty, znamená to ve svém důsledku, že ruská šlechta považovala bolševiky za právoplatnou moc! Mohutný odchod šlechty a dalších bohatých z Ruska přitom není s tímto tvrzením v rozporu, byl prostě pouze důsledkem toho, že jim bohatství dávalo prostředky k útěku před hrůzami intervenční a občanské války.


Na závěr prosím čtenáře, aby okomentovali text knihy. Stačí jen heslovitě, co se líbilo, co ne, jaký zanechalo dojem, čemu nevěříte a čemu ano, kde je slabá argumentace a kde je třeba přímo nesprávná. Děkuji. J. Václavík

Poznámky

1Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

2Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

3Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

4Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

5Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

6Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

7Супруненко Н. И.: Киевские вооружённые восстания 1917 и 1918, восстания рабочих и революционных солдат под руководством большевиков за власть Советов на Украине.

Viz http://www.booksite.ru/fulltext/1/001/008/060/967.htm

8Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

9Viz cs.wikipedia.org/wiki/Roman_Fjodorovič_Ungern_von_Sternberg

10Viz ru.wikipedia.org/wiki/Тамбовское_восстание_(1920—1921)

11Кученкова В.: КРЕСТНЫЙ ПУТЬ СЕЛЬСКОГО СВЯЩЕННИКА ПЕТРА КОСМОДЕМЬЯНСКОГО,

viz krotov.info/spravki/1_history_bio/19_1890/1872_kosmodemyansky.htm

ru.wikipedia.org/wiki/Космодемьянская,_Зоя_Анатольевна

12ru.wikipedia.org/wiki/Тихон_(патриарх_Московский)

13Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

14Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

15Viz slovníček

16Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

17Мухин Ю.И.: За что убит Сталин, Эксмо, Яуза, Moskva, 2005

18Катасонов В.: Загадки и мифы советской индустриализации. Часть 14;

www.km.ru/economics/2014/03/05/tsentrobank-rf/733972-zagadki-i-mify-sovetskoi-industrializatsii-chast-14

Lze také narazit na informace, že první monopol zahraničního obchodu vyhlásil z podobných důvodů již Ivan IV.

19Pipes R.: Dějiny ruských revolucí; Jota, 1999

Rybas cituje slova G. A. Solomona: … úkol obrany sovětského Ruska zajistil on (Stalin).

Viz Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015

20Vorošilov K.: Сталин и Красная армия; 1939, viz www.e-reading.club/book.php?book=12398

21Гражданская война (1918 - 1920);

viz ivstalin.ru/stalin-biografiya/grazhdanskaya-voyna-1918-1920.html

22Axell A.: Válka a Stalin očima sovětských generálů; Naše vojsko; 2005

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500