Obraz carského Ruska je ve všeobecném povědomí úspěšně vykreslen (jako vejce vejci) podobný pohádkové zemi Cockayne ze saského bájesloví: kraj všeobecného blahobytu, mlékem a strdím oplývající, kde nad hlavou poletují pečení holubi a čekají, až občané kouzelného království dostanou chuť něco pojíst. Je tomu tak díky úsilí jistých kulturních osobností; vynikali v tom zvláště Solouchin a Govoruchin.
Tato legenda je všudypřítomná. Podporují ji i romance s nostalgickým nádechem:
—
Гимназисты румяные,
от
мороза чуть пьяные,
грациозно
сметают рыхлый снег с каблучка…
|
Gymnazisté
rumění,
mrazem
zcela omámení,
ladně
smetají sníh ze střevíců …
|
A verše Viktora Pelenjagra o překrásných ruských večerech s vyzpívanými krásami sladkého života – včetně křupající francouzské housky a bůhvíčeho ještě?
A smutné výčitky bolševikům, že zničili zemi oplývající hojností: s nejčerstvějšími humry ve výlohách lahůdkářství Elisejeva, s fialkami přímo z Parmy, s růžovou šunkou a sýrem s dírami.
A také levně koupená starožitná pohlednice, kde roku 1912 jistá Lilia ležérně píše přítelkyni Ole, že „strávila dva týdny na statku u N“.
Špatně se to vyvrací. To všechno samozřejmě existovalo, včetně humrů na kostkách ledu, nadýchaných dortů, mladých studentek i měkce odpérovaných kočárů … Ale uvědomte si, že tento bezstarostný krásný život, studentky, do nich zamilovaní kadeti, šunka a křupavá houska, to vše se týkalo nejvýše patnácti procent obyvatel Ruské říše. Zbylých osmdesát pět procent žilo v bídě. Pro stále hladové rolníky byla pochoutkou nejen bílá houska, ale i pouhý hrubý černý chléb. Ti nežili, ale přežívali od úrody k neúrodě, ať už mluvíme o Slovanech, nebo obyvatelích Střední Asie a Kavkazu. Těm druhým se dařilo ještě hůře; kromě carské správy měli nad sebou ještě místní knížátka s důtkami a bičem …
Ale zdaleka ne každý, komu se stýská po tehdejším ‚ztraceném Rusku‘, se opravdu zamyslel nad tím, čím v té době byli jejich předci…
Už je to dlouho, za dob poblouznění ‚perestrojkou‘, co jsem na Urale měl zásadní spor s jakýmsi místním aktivistou nějakého demokratického spolku, plukovníkem sovětské armády ve výslužbě, baškirské národnosti. Když vyčerpal logické argumenty, v bezmocné zuřivosti z něj vypadlo: „Za cara bych Vás vyzval na souboj!“
Tak jsem se ho hned zeptal na jeho původ. Ukázalo se, že po otci i matce pochází tento (samozřejmě antisovětský) demokrat z těch negramotných trhanů, pasoucích stáda místního beje, nebo jak mu tam říkali …
A tady je můj původ: Praděd z matčiny strany byl šlechtic (hrdý na svůj starobylý původ, přestože bezzemek; v Litvě jich byla spousta) a navíc význačný činitel v dopravě, šéf železničního depa, civilní plukovník. Praděd z otcovy strany, který revoluci zažil, byl obchodník a podnikatel, klasický sibiřský dobrodruh; opravdu žádný milionář, ale pracovitý a cílevědomý člověk: nějaká ta stáda koní, obchodní karavany do Číny, kupčení se zlatem a jakési žertíky na obtížných cestách tajgou, o kterých se ve slušné společnosti nemluví.
Nijak se mi tomu emotivnímu plukovníkovi nepodařilo vtlouci mu do hlavy, že je vlastně sovětské moci zavázán za nárameníky i za vše ostatní. Že za cara bychom měli velmi odlišné postavení – tak jakýpak souboj? Copak by mohlo dojít k souboji mezi negramotným baškirským pastýřem a mužem s rodokmenem?
Logické argumenty na něj, stejně jako na demokraty a jiné zastánce ‚perestrojky‘, vůbec neplatily. Prý i za cara by měl šanci … Nechtěl pochopit, že bych se svým postavením měl šancí tisíckrát víc, než nějaký domýšlivý baškirský pastevec.
Takže si troufám jemně a nenápadně poradit každému, kdo by chtěl vzdychat s Govoruchinem po ‚ztraceném Rusku‘ a proklínat ty darebáky bolševiky: důkladně si zjistěte společenské postavení vašich prababiček a pradědů v roce 1917. Abyste se totiž neztrapnili…
Ale vraťme se k revoluci. Je to nepochopitelné: když vše v Rusku bylo tak skvělé a drtivá většina obyvatel si žila dobře, proč zachvátila národy říše taková paranoia a přinutila je vlastníma rukama zničit ten kvetoucí, blahobytný, prosperující stát?
Zvláště zdůrazňuji, že variantu ‚hrstka bolševiků‘ i ‚hrstka židozednářů‘ jako vysvětlení nelze použít; znamenalo by to, že 150 milionů lidí, sytých a blahobytných, podlehlo šílenství, když se bezmyšlenkovitě vrhli za jakousi bezvýznamnou skupinou bláznů.
Ale co když v tomto Rusku nebylo žádné všeobecné blaho? Poslechněme si některé názory na příčiny revolučního výbuchu v naší zemi i obecně.
Britský spisovatel Parkinson, autor skvělých ‚Parkinsonových zákonů‘, se mimochodem jednou vyjádřil k důvodům pádu ruské monarchie takto: „Každou revoluci vyvolává sama vláda tím, že vytváří vakuum nasávající povstalce takřka proti jejich vůli … Říše kolabují proto, že vyhnívají zevnitř, přičemž vládci, kteří se nedopouštějí žádných zjevných zločinů, přivádějí svůj lid do katastrofy vším, co dělají. Ti, kteří jsou skutečnými vůdci, opravdu vládnou a vedou lid k jasně stanovenému cíli. Když tomu tak není, jako například v carském Rusku, vzniká vakuum … Historikové nás uvedli do omylu; pokud bychom jim měli věřit, pak revoluci uskutečnili hladoví rolníci, kteří povstali proti svým pánům. Bylo tomu skutečně tak? Lid, který je opravdu utlačen, nikdy nepovstane. Pokud by revoluce vznikaly z nespokojenosti, nastávaly by dříve, v dobách, kdy situace byla mnohem horší. Ve skutečnosti je to ale tak, že nejhorším tyranům se daří, ale pod jejich nástupci, kteří snad i mají ty nejlepší úmysly, se trůny hroutí.“
To je cenný postřeh, protože formuluje důležitý zákon revoluce: Všeobecné povstání nezpůsobí jen všeobecná chudoba. Musí se k tomu připojit i celkový rozpad nejvyšší moci …
Je to opravdu tak, a tady jsou příklady: v Anglii prosperoval Jindřich VIII., který pověsil sedmdesát dva tisíce tuláků a zlikvidoval tisíce šlechticů (včetně několika vlastních manželek). V zájmu manufaktur prakticky zničil rolnictvo, zrušil katolické náboženství a nahradil ho vírou, kterou nově zavedl a postavil se do jejího čela. Ale s hlavou na špalku skončil slabý a bezbarvý Karel I., který nikoho nevěznil, jen nevýrazně vládl, ani dobře, ani špatně. Ve Francii byl více než půl století u moci teoretik absolutismu Ludvík XIV. a zpustošil zemi válkami a marnotratností dvora; o hlavu však nepřišel on, nýbrž jeho bezvýznamný následník Ludvík XVI. V Rusku nebyl zaznamenán jediný významný atentát na Ivana Hrozného, Petra Velikého nebo Mikuláše I., a s krutými vládci dalších zemí to bylo stejné…
Od spisovatelů přejděme k tomu, co píší o revoluci významní reální politici, například ‚železný kancléř‘ Otto Bismarck von Schoenhausen, tvůrce Německé říše a vítěz ve válkách, v politice i diplomacii:
„Moc revolucionářů nespočívá v myšlenkách jejich vůdců, nýbrž v příslibu splnit alespoň malou část přiměřených požadavků, které svého času nedokázala splnit moc stávající.“
K Bismarckovu mínění se přidává i prominentní ruský státník S. J. Witte: „Revoluce vznikají proto, že vlády nejsou schopny včas uspokojit naléhavé potřeby společnosti, že zůstávají hluché k potřebám lidu.“
Zajímavý je názor lidí dvojnásob kompetentních - těch, kteří se podíleli na revoluci v Rusku.
A. F. Kerenskij: „… V Rusku se včasný převrat shora (o němž se tolik mluvilo a na který se tolik chystali) příliš zpozdil, opozdilo se odvrácení živelného zhroucení země, nejen carství, nýbrž celého státního mechanizmu. A my všichni dohromady, demokraté i buržoazie, jsme museli uprostřed ďábelské smrště a anarchie spěšně utvořit alespoň nějaký primitivní mocenský aparát.“
Stalin: „Říjnová revoluce měla před sebou relativně lehce přemožitelné soupeře, víceméně slabou ruskou buržoazii, třídu poměščiků demoralizovanou rolnickými bouřemi, a zcela zkompromitované strany schvalující válku (menševiky a esery).
Stalin sice toto řekl o Říjnové revoluci, vypustíme-li ale zmínku o ‚zkompromitovaných stranách‘, je toto prohlášení plně použitelné i pro revoluci Únorovou …
A nakonec Trockij: ‚Revoluce nastává, když se ve společnosti vyhrotí všechny antagonismy.‘
Těm, kteří raději sami přemýšlejí a nedojímají se nad govoruchinskými výlevy, bych doporučil, aby si přečetli Trockého ‚Dějiny ruské revoluce‘. Z nich lze mnohé pochopit. Přísně vzato, Trockij, to byly vlastně dvě osobnosti, lze je definovat jako ‚ranou‘ a ‚pozdní‘. ‚Raný‘ Trockij byl jedním z vůdců úspěšné revoluce v této ohromné zemi, jeden z organizátorů a vůdců armády, která vyhrála dlouhou a krutou občanskou válku. Vše, co napsal raný Trockij, se vyplatí podrobně prostudovat. ‚Pozdní‘ Trockij je nezajímavý a ubohý; prohrál vše, co mohl, bloudil cizinou, a stále reptal, že v Sovětském svazu je všechno špatně, protože to řídí Stalin a nikoliv on, Trockij. Ani smrt se mu nepovedla, nevyprázdnili do něj zásobník z černého mausera, ani mu nevrazili dýku pod páté žebro, místo toho dostal cepínem po hlavě. Ještě, že to nebyl pohrabáč …
Na celém světě platí odedávna striktní pravidlo: Pokud dojde v továrně k nehodě, odpovědnost má především ředitel. Pokud chaos a rozklad ovládne vojenské jednotky, vyšetřování začíná u velitele. Pokud na útesy narazí loď, začne se u kapitána.
A jaký že byl kapitán, který držel 23 roků kormidlo lodi zvané Ruské impérium?
Byl především zcela nepřipraven na tak odpovědné postavení. Alexandr III., otec korunního prince Mikuláše, zemřel náhle a předčasně ve věku čtyřiceti devíti let (mrazí mě, když to píšu, je to přesně můj věk …). Jeho smrt byla nečekaná, car byl opravdový ruský bohatýr, uměl ohnout podkovu i srolovat stříbrný rubl. Ne náhodou se po známé nehodě carského vlaku bez sebemenšího úsilí ze strany tehdejších propagandistů rozšířila legenda, že báťuška-car vlastníma rukama zvedl střechu vagónu a držel ji, dokud všechny nevynesli …
Alexandr zemřel nečekaně, a následník nebyl na vládnutí připraven. Korunní princ se zabýval především konzumací šampaňského a sváděním tanečnic1.
Nepřipravenost ale sama o sobě nic neznamená. Mikuláš I. také nebyl připraven na roli vládce ohromné říše, do poslední chvíle netušil, že bude vládnout. Korunován byl jen o tři roky starší, než Mikuláš II. Bylo mu dvacet devět roků.
Avšak praděd a pravnuk byli jako olej a voda. Mikuláš I., ač nevzdělán a nepřipraven na takovou funkci, od počátku prokázal železnou vůli, když rozprášil bandu děkabristů. A zvolil si dobré spolupracovníky – v diplomacii i financích; vládl potom skoro třicet let. Třicet let bez otřesů a porážek; to si zaslouží úctu. Je sice pravda, že koncem jeho vlády propukla nepěkná Krymská válka, ale to už je jiný příběh. Důležité je ale, že pro Rusko tato neúspěšná válka nevedla k zásadnímu otřesu, nebyla cestou do propasti…
Mikuláš II. vynikal naprostou neschopností.
A člověka napadají i mnohem silnější výrazy. Například, když se dozvíte skutečnou příčinu toho, proč na něj byl spáchán známý pokus o atentát v Japonsku, když tam Jeho majestát, ještě jako korunní princ, cestoval za účelem rozšiřování svých obzorů. Mnoho let jsem nemohl najít odpověď na jednoduchou otázku: Z jakého důvodu se japonský strážník (nikoliv náhodný člověk, ale člověk vybraný do služby s japonskou důkladností) zničehonic rozhodl udeřit vznešeného zahraničního návštěvníka šavlí po hlavě? Mezi Ruskem a Japonskem v té době nebyly žádné spory, a Japonci jsou lidé pohostinní a vyrovnaní. Zbláznil se ten člověk? Sluníčko mu přehřálo hlavinku, nebo přišlo na něj delirium tremens?
Ale kdepak. Až letos jsem se dozvěděl skutečnou příčinu, z nějakých důvodů utajovanou i za sovětských časů, jakoby to byla vůle Boží …
Chcete vědět, co se tam stalo? Carevič Mikuláš a jeho společník, Jiří, princ řecký, oba řádně posilněni, jak zákon káže, zabloudili do šintoistické svatyně a tam za hloupého chichotání začali bušit holemi do posvátných chrámových zvonů. Lidé začali protestovat, pak se naštvali a strážník to nevydržel …
Nemůžeme mu to mít za zlé. Jen si představte, co by se stalo, kdyby v té samé době v ruském pravoslavném chrámu nějací dva podroušení cizinci začali rozbíjet holemi lampičky před ikonami … Pokud by milice včas nezasáhla, byli by lynčováni na místě.
U Mikuláše to nebyla žádná mladická nerozvážnost. To je prostě celý on. Schopností a vloh má sotva na plukovníka, případně vedoucího oddělení, ale alespoň trochu rozumně vládnout Rusku je zcela nad jeho možnostmi. Dochovalo se sarkastické hodnocení generála Dragomirova: „Je hoden trůnu, ale neschopen vlády nad Ruskem“. Ministr zahraničních věcí N.P. Durnovo (který mimochodem ve svých rozsáhlých poznámkách předpovídal revoluci už dlouho před rokem 1917) prohlásil, že Mikuláš má „průměrné vzdělání gardového plukovníka z dobré rodiny“. Jistě budete souhlasit s tím, že je to dost málo na to, aby stál v čele obrovské říše. Stejně tvrdě ho hodnotí i známý právník Connie: „Vnímá se jako hlava bohem pomazaná, a to v něm vyvolává takové sebevědomí, že s nezájmem přehlíží veškeré rady a doporučení těch pár poctivých lidí, kteří se ještě v jeho okolí vyskytují… Jak červená nit se jeho životem i vládnutím vine zbabělost a zrada. A právě v tom, nikoliv v nedostatku rozumu a vůle, je nutno hledat příčiny toho, proč jeho skutky dopadaly tak, jak dopadaly … Nedostatek citu a s tím spojený nedostatek citu pro vlastní důstojnost způsobil, že vlekl svůj bídný život, a nedokázal čestně zemřít uprostřed ponížení a neštěstí svých blízkých.“
To bylo napsáno rok před jeho popravou v Ipatjevově sklepě. Lze namítnout, že Connie se ve skutečnosti s Mikulášem stýkal zřídka (pokud vůbec) špatně ho znal, věřil jen pomluvám …
Tak tedy něco ze svědectví lidí, kteří se kolem Mikuláše pohybovali dlouho a měli možnost osobnost ‚samovládce‘ dobře poznat.
Ministr vnitra Svjatopolk-Mirskij: „Carovi se dá věřit jedině snad to, že co dnes odsouhlasí, zítra zamítne.“ To řekl v rozhovoru s S. J. Witte. Stejný Svjatopolk-Mirskij měl za to, že „všechny průšvihy vyplývají z povahy panovníka“.
Předchůdce Mirského, ministr vnitra I. L. Goremykin, svého nástupce při předávání úřadu varoval: „Hlavně mu nikdy nevěřte, je to nejfalešnější člověk na světě.“
A Mikuláš o sobě sám říkal: „Vždycky se všemi a se vším souhlasím, a pak si dělám, co já chci.“
Generál A. A. Mosolov, přednosta kanceláře ministerstva dvora v letech 1900-1917: „Velmi snadno vyhodil lidi, kteří u něj dlouho sloužili. K tomu, aby je propustil, stačila pomluva i bez uvedení jakýchkoliv skutečností. Car se nikdy nesnažil zjistit, kdo má pravdu a kdo ne, co je skutečnost a co pomluva. Opravdu nebyl ochoten ochraňovat kohokoliv ze svého okolí nebo zjišťovat motivy pomluv, které se k němu dostaly.“
Mimochodem, právě Svjatopolk-Mirskij se přesně podle Goremykinova varování stal obětí podlého Mikulášova jednání. V roce 1905 car povolil Mirskému vyjednávat s vůdci Zemského hnutí a odsouhlasil konání jejich sjezdu, ale už během tohoto jejich rozhovoru připravoval návrh ediktu o odvolání ministra kvůli jeho ústupkům vůči opozici.
„Chudoba mysli a bída duše“, to jsou slova Durného.
„Mizerný a proto bezcitný vládce. Navenek, aby to vypadalo, se ohání silnými frázemi, ctí a velkorysostí, zatímco jeho duši ovládají přízemní lsti, dětinské chytračení a zbabělá prolhanost“ – to říká Witte.
Generál Wrangel (právě ten): „Car neměl ani nějaké vady, ani žádné zvláštní kvality. Byl lhostejný. Nic a nikoho neměl rád.
Tady by do toho ale jistě rádi vstoupili s protestem Mikulášovi stoupenci. Co to říkáte, že neměl nikoho rád? Vždyť si vzal za ženu svou lásku!
To je samozřejmě pravda, Mikuláš se se svojí láskou skutečně oženil.
A to byla jeho první zrada zájmů Ruska.
Bez jakýchkoliv pochybností. Teoretici monarchie to již dávno skrz naskrz prozkoumali: Samovládce má nejen obrovské, nikým krom Bohem omezené pravomoci, ale i dobrovolně přijaté povinnosti. Ty mu neumožňují sňatky z lásky, jako prostým lidem. Na to nemá právo. Sňatek monarchy sleduje především dva cíle:
a) politické výhody do budoucna
b) zajištění zdravého potomstva
To je nejdůležitější. Monarcha nemá na city právo. V evropských panovnických rodech je dostatek případů přísného dodržování tohoto železného pravidla. Monarcha za svoji autokratickou moc platí zřeknutím se citů.
Mikuláš se oženil z lásky, a na ruský trůn vedle něj usedla hysterka s titulem doktorky filozofie a s hroznou nemocí v genech – hemofilií (porucha srážlivosti krve). O dědičných chorobách se už tenkrát vědělo dost, i o tom, že hemofilie se přenáší na potomky mužského pohlaví.
Následky známe. Narodil se nevyléčitelně nemocný následník. Snadno si představíme, jak to ovlivnilo duševní stav carského páru, už tak nevyrovnaného a nerozumného. U dvora se začali střídat různí šarlatáni - magnetizéři, léčitelé, svatí starci. Nakonec se objevil Grigorij Rasputin (mimochodem osoba naprosto nejednoznačná) …
Kdyby tak byl car dost chytrý na to, aby se do všeho nevměšoval, zůstal stranou, a předal kormidlo někomu inteligentnímu, kdo by byl schopen vést loď mimo útesy!
Ve světových dějinách známe nikoliv výjimečný jev, popsaný bratry Strugackými: „silná osobnost vedle slabého panovníka“. Příkladů je spousta. Nejznámějším je zřejmě dlouholeté působení kardinála Richelieu v době Ludvíka XIII. Král nevynikal zvláštní inteligencí ani vůlí a už vůbec ne pracovitostí. Dobře věděl, že stát vede Richelieu. Ale nikdy nepřistoupil na jakékoliv snahy zbavit kardinála funkce. Neměl ho rád, ale neodvolal ho.
Zato Mikuláš se rázně zbavoval všech schopných ministrů, Witteho i dalších. Kvůli své zbabělosti, o které jsme již mluvili, odvolával car ministry podlým způsobem: dotyčného si povolal, promluvil s ním o současných záležitostech, a nakonec ho ujistil o své plné podpoře; ve vedlejší kanceláři měl už ale podepsaný edikt o odvolání, který druhý den doručil kurýr (jemnocit Jeho Veličenstvu nedovolil oznámit rezignaci osobně …).
Podílela se na tom i Alice Hessenská (manželka cara – J.V.) svou snahou zbavovat se všech schopnějších státních činitelů a prosazovat u trůnu jen naprosté budižkničemy.
„Své ministry považoval za obyčejné zřízence“, říká očitý svědek. Když car jmenoval ministra Kokovceva, otevřeně mu řekl: „Doufám, že mě nebudete zastiňovat jako Stolypin.“
Nádherný příklad. Když si ministr námořnictva Birjulev přečetl zprávu svého podřízeného s požadavkem objednat z Francie určité množství zapalovacích svíček pro ponorky, bez zaváhání rozhodl: „Stačí pár liber obyčejných stearinových“.
Tak tenhle člověk velel válečnému námořnictvu říše … Ale kdo by se zabýval jeho profesními kvalitami, když projevoval psí oddanost královskému páru?! Nejsmutnější na tom je, že tento stav trval až do vzplanutí první světové války. Když Mikuláš jmenoval v létě 1915 ministrem války generála Polivanova, Alice do manžílka tak dlouho ‚ryla‘ (jinak to vyjádřit nelze), až si prosadila svou: Polivanov byl odvolán a na jeho místo jmenován Šuvajev, který celý život sloužil u zásobovacích oddílů. Věrný byl ale jako pes …
Poslední dva roky vlády Mikuláše II. už vlastně předsedy vlád jmenovala carevna. Doba byla komplikovaná a stále se zhoršovala, země se řítila do propasti, všechno bylo v rozkladu. A kdo že byli vyvolenci jejího Veličenstva?
Osmdesátník Goremykin trpící senilitou. Štjurmer, nezajímavá osobnost bez špetky autority. Posledním předsedou vlády říše se stal sedmdesátiletý kníže Golicyn, který měl předtím na starosti carevninu charitativní činnost. Když se ho přátelé zeptali, proč takovou nepříjemnou funkci přijal, se zasněným úsměvem zamumlal: „Abych měl o jednu pěknou vzpomínku víc!“.
Pěkné vzpomínky už nebyly. Golicyn s pocitem splněného úkolu rezignoval při prvních zprávách o petrohradských únorových nepokojích, a do telefonu řekl poplašeným hodnostářům, aby ho již neobtěžovali …
Co se dělo v zemi, a jaký byl carský pár, to věděli všichni. A dlouho před Únorovou revolucí. Zajímavé budou rozsáhlé citace z deníku B. V. Nikolského, profesora římského práva; přednášel nejen na univerzitě v Petrohradu a univerzitě v Jurievském, ale také na elitní škole právních věd. Nebyl to liberál ani demokrat, ale jeden z nejhorlivějších a nejaktivnějších zastánců monarchie a představitelů Svazu ruského lidu.
„Jeho neschopnost je hrozná,“ napsal Nikolskij v roce 1905 po audienci u cara, „přes veškeré sebeovládání neučiní jediný klidný pohyb, jediné uvolněné gesto… Když mluví, volí vágní a nepřesná slova, vyjadřuje se s obtížemi, nervózně přešlapuje, jako by ze sebe dostával slova celým tělem, hlavou, rameny, rukama… Jako když na slabého dělníka dopadne nadměrné břímě a on ho váhavě a nejistě vleče…
… Myslím, že cara není možno přivést k rozumu. Je horší než hlupák! On je, bůh mi to odpusť, úplné budižkničemu …
… Je mi to jasné. Ubohý degenerovaný car bezcenného, mělkého a ubohého charakteru, hloupý a bez vlastní vůle svou nevědomostí ničí Rusko …
… Jistě, kdybych věřil na zázraky, v možnost, že hloupý, neschopný a nevzdělaný ubožák dostane rozum, navrhl bych pro záchranu jednoty říše a vlasti oběť jednoho či dvou členů dynastie. Třeba bych pověsil Alexeje a Vladimíra Alexandroviče, Lamzdorfa a Witteho a ze zákona zakázal odpovědné funkce velkoknížatům… Ještě kdybychom tak mohli doufat v jeho sebevraždu - to by byla šance. Ale kdepak!“
Takže situace musela být opravdu velmi zlá, když jeden z ideologů monarchismu a Černosotněnců2 vážně přemýšlí o popravě velkoknížat…
Až se později seznámíme s tímto spolkem, pochopíme, proč si Nikolskij přál vidět je na šibenici. Zde je zatím úryvek z deníku psaného až po revoluci jiným konzervativním a reakčním monarchistou M.O. Menšikovem:
„… nezradili jsme ho my monarchisté, to on nás zradil. Copak lze dodržovat dohodu, kterou jedna strana zničila? Lze uznávat cara a jeho následníka, kteří se vzdají trůnu při prvním náznaku svržení? Trůn je nejvyšší státní funkcí, nejvyšší stráž hlavní svatyně lidu … Ten, kdo ho malomyslně opouští, není ho hoden.
… K Mikuláši II. jsem za jeho života necítil žádný respekt, zato ale často silnou nenávist kvůli jeho neuvěřitelně hloupým skutkům, následkům jeho tvrdohlavosti a přízemní panovačnosti. Byl to neschopný hospodář. Přesto ho lituji jako hluboce nešťastného muže, neznám tragičtější postavu muže, který není na svém místě …“
Deník jednoho z profesorů Moskevské teologické akademie (záznam je z 23. března 1917): „Tisíce revolucionářů nedokázaly zničit samoděržaví, monarchii, trůn a dynastii Romanovců tak, jak se to povedlo té Němce se svým hnusným Rasputinem, germanizmem, svým neslavným pohůnkářstvím, odcizeností od Ruska, se svojí skorozradou Německa, sklonem k velikášství, a odcizením se dokonce všem členům carského domu. Car zase uškodil monarchii slabou vůlí, leností, lehkomyslností, evidentní příchylností k vínu, podléháním své hysterické ženě, neschopností vést, nechutí (alespoň po dobu války) sestavit vládu na základě Ústavy. Vždy to byli ubozí lidé, nešťastná rodina. Mravně, intelektuálně i kulturně obě hlavy symbolicky padly ještě před definitivním převratem.“
V případě té ‚německé zrady‘ se samozřejmě jedná o nadsázku. Dochovalo se kuriózní svědectví o zmatku ‚lepší společnosti‘: důstojníci Generálního štábu jednou diskutovali o tom, že prý z pokojů carevny v Carském Sele vedou telefonní dráty přímo do rezidence císaře Viléma II., kterými Alice předává špionážní informace. Diskuse byla dlouhá, dokud kdosi nepřipomenul, že profesionálům, kteří se zde sešli, by měla být zřejmá absurdnost takovéhoto ‚spojení‘ …
Ve všem ostatním má ale profesor pravdu. Podobných poznámek o Mikulášovi je na tlustý svazek a jedná se o zprávy generálů a ministrů, tedy opor monarchie, nikoliv liberálů. Informace zakončíme dvěma pohledy cizinců. Tím prvním glosátorem je současník událostí britský premiér Lloyd George. Říkal, že Ruská říše je „bárkou naprosto nezpůsobilou mořeplavby, se shnilou kostrou i kapitánem, který by se hodil leda tak na výletní jachtu v klidných vodách, s kormidelníkem , kterého vybrala carova žena, když odpočívala na pohovce v kajutě.“ Mikuláše označuje za „korunu bez hlavy“.
Druhým je americký historik Robert Massey, rusofil větší než sami Rusové. K Mikulášovi měl velkou úctu, přesto poznamenává: „Lid během války nechtěl revoluci, ale reformy. Avšak Alexandra3 podněcovaná Rasputinem, vášnivě odmítala omezování carské moci. Mikuláš, aby manželce vyhověl, se snažil zachovat samoděržaví a odmítal jakékoliv argumenty ve prospěch vlády respektované lidem. Důsledkem byla nevyhnutelnost vítězství revoluce a Leninův triumf.
Málo známou, ale velmi významnou skutečností, nemající srovnání na celém světě je, že svého času ruská policie zabavila celý náklad knihy „Úplný soubor projevů cara Mikuláše II. z let 1894 – 1906“. Šlo o to, že jednotlivé projevy a rezoluce sice byly ještě jakž-takž přijatelné, ale v tom množství celý soubor vyzněl natolik hloupě a vyvolával tak nepříznivý dojem, že musel být urychleně stažen z prodeje.
Všimněme si, že všechny kritické poznámky na adresu cara Mikuláše se shodují v tom, že to byl povrchní člověk na nesprávném místě.
1Poznámka překladatele: No, ono to s tím sváděním tanečnic asi nebude tak horké. V článku Nesvatý svatý na www.lenta.ru, píšícím o Mikuláši II. maximálně pozitivně, je uvedena legenda, kterou autor Ivan Davidov neodmítá. Podle ní byl Alexandr III. natolik roztrpčen tím, že synáček není schopen si pořídit milenku, že mu Matildu Kšešinskou poslal jako dárek zabalenou do koberce. Nahou. A tak si synáček dal říci …
Co se týče šampaňského, tak v uvedeném článku lze spíše nalézt informace o poněkud tvrdším pitivu. V rámci svého vojenského vzdělávání Mikuláš sloužil u gardy tělesné stráže Jeho Veličenstva, která se tehdy údajně věnovala především ‚rituální likvidaci vodičky a podobných destilátů‘.
2Poznámka překladatele: viz slovníček v knize Bůh synergie.
3Poznámka překladatele: Alexandra – toto jméno Alice Hessenská přijala jako ruská carevna.