Hlavním bodem politického programu bolševiků bylo ukončení války. Nesplnit ho, neudrželi by se u moci. Proto ihned po ustavení sovětské vlády vydali prohlášení ke všem válčícím stranám, aby všichni společně zasedli ke stolu a zahájili kroky k ukončení války za rovných podmínek, společenské spravedlnosti a bez reparací. Nikdo na to neodpověděl.
Proto se bolševici obrátili přímo na Německo s návrhem jednat o separátním míru. Pro Němce to bylo zajímavé, protože to řešilo problém s válkou na dvou frontách. Navíc se Němcům podařilo dostat se do pozice ochránců práv utlačovaných národů Polska, Litvy, Ukrajiny a vůbec celé periférie Ruska. Jednání o míru tak dostali do prostoru svých zájmů1.
Jednání tentokrát vyvolalo opozici nejen vně sovětské vlády, ale i uvnitř. Proti jednání se ihned postavili leví komunisté a leví eseři. Rozhodovalo se 11. 1. 1918. Lenin přitlačil – a prohrál. Na jeho stranu se postavili pouze Stalin, Sokoľnikov a Arťom, 13 hlasů bylo proti. 28. 1. 1918 přišel Trockij s kompromisem „mír neuzavíráme, ale armádu demobilizujeme“. Němci začali dělat, že je to již nebaví a zahájili 18. 2. 1918 ofenzívu. V nastalém strachu bolševici uskutečnili 19. 2. 1918 nové hlasování a Lenin vyhrál (pro mír hlasovali Lenin, Stalin, Zinovjev, Stasovová, Sokoľnikov, Smilga a Sverdlov; proti byli Bucharin, Bubnov, Lomov a Urickij; hlasování se zdrželi Trockij, Krestinskij, Dzerdžinskij a Joffe).
Mezi velmi dobře slyšitelnou inteligencí nastal řev, jak v Ústavodárném shromáždění. Najednou všichni chtěli válčit s Německem, ať už k tomu měli důvody ideologické, zájem vlastní kapsy, nebo jen z nostalgie. Dokonce se objevilo hnutí za mobilizaci 10 000 vojáků. Malou chybičkou byla skutečnost, že mobilizovaní se většinou hlásili do rudých gard a ne do armády. Výsledek mobilizace měl v podstatě rozumný účinek, protože zjevný nezájem lidu o osud Ruska poněkud zklidnil rozvášněnou inteligenci.
Němci měli zcela akceschopnou armádu a mohli postupovat, jak se jim zachtělo. Dokonce by pro ně (za úplného rozkladu ruské armády) nebylo obtížné obsadit i Petrohrad. Podobně podle Reeda uvažovali i obyvatelé města2. Z toho důvodu se bolševici rozhodli v březnu 1918 přesunout vládu do Moskvy3. Němci Petrohrad neobsadili. Měli sice jasnou vojenskou převahu, ale v revolučně naladěném městě by nakonec nemuseli uspět. Poohlíželi se jinam, Petrohrad pro ně nebyl zajímavý.
Tato mírová jednání vykopala novou bitevní linii napříč celou ruskou společností. Rozpad tentokráte hrozil i bolševikům poté, co Bucharin vystupoval z rádoby přísně marxistických pozic. Tímto dělení na ‚levé‘ a ‚pravé‘ ztratilo opodstatnění a nahradilo je dělení na tradicionalisty-vlastence a liberály-internacionalisty4.
Nakonec se Němci ‚nechali‘ znovu přesvědčit k mírovým jednáním, ale stanovili si ještě tvrdší podmínky. Nastal nový boj. Nejprve mezi samotnými bolševiky, potom v Ústředním výkonném výboru, kde se museli nějak dohodnout s levými esery. Pod hrozbou napadení Petrohradu proběhlo hlasování, a to pouze 2,5 hodiny před vypršením německého ultimáta. 112 poslanců bylo pro mír, 86 proti a 22 se zdrželo hlasování.
Mír byl podepsán 3. 3. 1918 a pro Rusko znamenal ztrátu Pobaltí, východního Polska, Běloruska, Ukrajiny a Gruzie. Všechny tyto státy se staly německým protektorátem. Dále smlouva znamenala demobilizaci armády, to však nebyl problém, protože již nebylo co demobilizovat. Kromě toho Rusko odstoupilo Černomořskou flotilu Trojspolku a na reparacích zaplatilo 6 miliard říšských marek a 500 milionů zlatých rublů. Ve smlouvě byly i tvrdé podmínky pro Baltskou flotilu kotvící v Helsinkách. Víceméně to znamenalo, že Rusko ztratí i toto loďstvo. Ale admirál A. M. Ščastnyj přístav i s loděmi opustil včas. (Trockij potom Ščastného dostal před popravčí četu…)
Připomeňme si zajímavou skutečnost: Státy, které Německo úspěšně odtrhlo od Ruska, i dnes vedou nejagresívnější protiruskou propagandu. Bylo by zajímavé zjistit, co tehdy dělali předkové dnešních politických špiček a jejich manželek.
Krátce nato proběhl ve dnech 6.-8. 3. 1918 sjezd bolševické strany. Na programu měl pouze dva body. Strana se přejmenovala na Ruskou komunistickou stranu bolševiků – RKS(b) a odsouhlasila brestlitevský mír. Po slovních šarvátkách mezi Leninem a Bucharinem zvítězil Lenin a získal 30 hlasů, proti bylo 12 hlasů a 4 účastníci se zdrželi. O týden později mírovou smlouvu přijal 4. sjezd sovětů.
Uzavření mírové smlouvy nepřineslo mír. Nejprve Německo přistoupilo poměrně dost tolerantně k jeho naplnění a sovětská vláda si neměla kde stěžovat. Později, když Němci stáhli vojska na západ, se situace obrátila a přišly stížnosti Němců.
Mezi bolševiky začal intrikovat Bucharin. Snažil se vyvolat převrat, zatknout Lenina, Stalina a Sverdlova a sestavit novou koaliční vládu spolu s levými esery. Smůlu – či spíše štěstí měl proto, že v Moskvě (jeho mocenské základně) se znovu volilo oblastní byro a ‚leví‘ komunisté v něm ztratili oporu5. Díky tomu mohl přežít dalších dvacet let.
Dalšími, komu se brestlitevský mír nelíbil, byli leví eseři. V dubnu na svém 2. sjezdu se na uzavřeném zasedání vůdců strany tajně usnesli, že budou proti této smlouvě bojovat. Dostali nápad: Provedou trojí atentát – na německého vyslance v Rusku Mirbacha, německého protektora na Ukrajině generála Eichhorna a – na německého císaře Viléma II.6! Prozatím pouze ostentativně vystoupili z vlády. Prudniková poněkud jedovatě podotýká, že tím tito věční oponenti a zkušení teroristé bolševikům udělali jen radost.
Jedna věc byla vystoupit z vlády, ale úplně jiná věc byla opustit další mocenské orgány, například VČK. Leví eseři měli proti sovětské vládě více výhrad, například zavedení trestu smrti, rekvírování obilí, ‚necitlivost k potřebám mezinárodní revoluce‘ a ‚porušování demokracie‘ (nelíbilo se jim, že se Lenin snažil stabilizovat politickou situaci a potlačovat volby po každém poryvu událostí.) Další mocenské orgány (především již výše uvedenou VČK) neopustili ani náhodou.
4. 6. 1918 začal 5. sjezd sovětů. O dva dny později, s falešným podpisem Dzeržinského a s pravou pečetí VČK7, dorazila za německým vyslancem Mirbachem dvojice pánů a začala mu přednášet nepříliš zajímavé zprávy. Když se jim to Mirbach snažil vysvětlit, sáhli do kapes, vytáhli pistole a granát a použili jiné argumenty. Mirbach neměl šanci.
Jeden z atentátníků si při útěku zlomil nohu a skončil v nemocnici. Dzeržinskij rychle zjistil, že se jedná o levého esera Bljumkina8 a vydal se ho osobně zatknout. Nepodařilo se mu to, jeho samotného lapili leví eseři. Ti nakrátko obsadili i telefonní ústřednu, telegraf, poštu a jednu tiskárnu. Teprve potom začali agitovat mezi vojáky, a to byla hrubá chyba. K dalším patřila zoufalá organizace a nadbytek alkoholu. Velkohubá prohlášení na tom nemohla nic změnit. Vůdci byli pod parou, disciplína žádná, promyšleno nebylo nic, a proto bolševici situaci rychle zvládli. Před popravčí četou skončil Dzeržinského zástupce levý eser Alexandrovič a Bljumkina zachránilo to, že v nemocnici ležel pod cizím jménem. Později již Dzeržinskij vychladl.
Leví eseři navenek vystupovali jako členové VČK, tedy vládní síla, a takto se pokusili napadnout mírovou smlouvu a vyvolat válku mezi Ruskem a Německem. Hrozící katastrofu odvrátil Lenin. Atentát na Mirbacha prohlásil za signál ke státnímu převratu a vláda nechala všechny levé esery na právě probíhajícím 5. sjezdu sovětů zatknout. Celkem šlo do basy asi 400 lidí, ale jakmile se zklidnily emoce, postupně byli bez dalších následků propuštěni. Bolševici díky tomu na 5. sjezdu sovětů přišli o protivnou opozici. Němci se sice napřed čertili, potom se snažili podmínit mír ochranným oddílem, ale lidový komisař zahraničí Čičerin je přiměl uznat, že Mirbacha by to neochránilo, protože to byla chyba jejich ochranky a ukecal to na oddíl krasnoarmějců.
Leninovi pomohly ještě další skutečnosti. Ve stejný den, kdy proběhl atentát na Mirbacha a související alkoholické taškařice, začalo velmi dobře organizované povstání vojáků v Jaroslavi. Vojáci, na rozdíl od levých eserů v Moskvě, si počínali velmi efektivně a byli úspěšní. Postříleli představitele sovětské moci a i další pozatýkaní nedopadli nejlépe. Vojáci se vzdali až 21. 6., ale kapitulaci chtěli složit jen do rukou německé armády! ‚Rudí‘ proto v blízkém zajateckém táboře našli jakéhosi rakouského poručíka Balka a jemu se povstalci vzdali. Povstání neorganizovali leví eseři, ale Svaz obrany vlasti, za kterým stál Savinkov. Peníze pocházely z Francie a Velké Británie a prý i od Masaryka9. Ostatně Savinkov nebyl osamocený, nám již dobře známý Z. Rosenblum alias Sidney Reily sám podle Prudnikové tvrdil, že se Savinkovem spolupracoval. ‚Dobrodiním‘ těchto spojenců se budeme zabývat později, zde si jen připomeneme, že atentát se čirou náhodou uskutečnil týden před německou ofenzívou na řece Marně.
Ve stejnou dobu povstali proti německé loutce Skoropadskému rolníci na Ukrajině. Těch náhod bylo prostě nějak moc pohromadě. Snadno si lze domyslet, že vše toto organizovaly Francie a Velká Británie s cílem odlehčit svému válečnému zatížení.
Ale Němci, stejně jako Rusové, opravdu nestáli o otevírání nějakého dalšího bojiště, a tak se bolševikům i tuto spojeneckou aktivitu podařilo smést ze stolu.
Ani tím to však neskončilo. Nejprve byl zavražděn Urickij a o týden později postřelen i Lenin. Urického zastřelil eser Leonid Kannegiser, údajně jako pomstu za popravu jeho přítele. Na Lenina střílela Fanny Kaplanová10, prý proto, že Lenin zradil revoluci. V jejím případě by bylo velmi zajímavé zjistit, jak někdo, kdo může číst pouze s lupou a s pistolí není řádně seznámen, se dokáže v rychlosti trefit. Atentát asi na sebe pouze vzala. V každém případě v tento okamžik došla bolševikům trpělivost a začaly popravy.
Mírová smlouva neměla dlouhou platnost, ale bolševikům dala možnost přežít a uchránit Rusko před rozpadem. Její čas se naplnil v okamžiku, kdy Německo podepsalo 11. 11. 1918 příměří v Compiègne11. Tímto příměřím se Německo mimo jiné zříkalo brestlitevského míru a sovětská vláda nelenila a 13. 11. 1918 mír vypověděla. Tímto okamžikem Leninova pověst prudce vylétla vzhůru.
Velká Británie vyvolala 1. světovou válku především proto, aby se ve vzájemných bojích vyčerpaly Německo a Rusko a kromě jiného se Velké Británii otevřel vstup do ruské Střední Asie a do Baku. Na podzim 1917 již tomuto cíli příliš nechybělo, ale poslední, co Britové potřebovali, byl právě mír a zklidnění situace v Rusku. Proto pro Velkou Británii byl Dekret o míru a následná mírová jednání naprosto nepřijatelná. Podobně se to týkalo i Francie. Na jejím území se bojovalo a skutečnost, že Němci měli část vojsk vázanou na východě, bylo pro Francii úlevou.
Dalším hřebíkem do rakve západních zájmů bylo vydání Dekretu o anulování ruských zahraničních dluhů z listopadu 1917. Na první pohled se to jeví jako unáhlenost, ale vzpomeňme, že ruští ministerští úředníci zničili hned po ustavení sovětské vlády účetní knihy, a proto skutečná výše dluhů byla zcela nezjistitelná. V tomto směru Leninovi nezbylo žádné jiné řešení, než dluhy formálně zrušit a následně se o jejich výši začít handrkovat.
Pro obě země byla sovětská vláda zcela nepřijatelná. Nejednalo se přitom pouze o tyto dva státy. Bolševici byli obecně nepřijatelní pro nadnárodní kapitál – pro velké banky. A protože na druhé straně vláda sovětů byla nepřijatelná i pro další skupiny ruského obyvatelstva, rozhodl se nadnárodní kapitál toho využít a podpořil různé skupiny bolševické opozice s cílem způsobit rozvrat. Bolševici měli být vmanévrováni do pozice viníka rozbití Ruska, a teprve tak měla padnout jejich vláda. Samozřejmou podmínkou bylo i to, že žádná ze skupin ruské opozice nesmí získat dominantní postavení a ovládnout Rusko, stejně tak nesmělo dojít mezi různými skupinami ke spolupráci, a tedy ke sloučení. Zároveň se spojenci snažili dostat povstalecké skupiny do závislosti na sobě. To bylo jednoduché: za zbraně si spojenci účtovali nehorázné peníze. Tak se měly zrodit vazalské státy, které nebudou schopny postavit se na vlastní nohy.
Připomeňme si, že i působení Československého vojska na jedné straně tomuto cíli napomáhalo. Na druhé straně tento silný sbor se představami bankéřů příliš neřídil a do jisté míry operoval s cílem sjednotit ruskou opozici.
Představy různých společenských vrstev ruské společnosti se zásadně lišily. Byl zde velký odpor proti válce, ale i proti brestlitevskému míru. Mír Lenin prosadil jedině proto, že ho stavěl pouze jako taktický prvek své politiky, jejímž jasně deklarovaným cílem bylo jednotné Rusko. Bolševici byli jediní, kdo respektovali zájmy většiny ruského lidu, a proto lid jejich vládu uznal. Toto je jednoznačně klíč úspěchu bolševiků a základní příčina toho, že přežili.
Podmínky v ruské společnosti nebyly jednoduché. Odpor Ústavodárného shromáždění proti sovětské moci napomohl vzniku nového válečného výbuchu. Jediná podstatná změna oproti předchozí době se týkala předmětu války. Předtím měla občanská válka povahu vyřizování účtů, drancování a odporu rolníků proti krokům vlády. Nyní se změnila na boj dvou mocenských konceptů – liberálního a tradičního. Liberální síly se odmítly podřídit společnosti a přešly k otevřenému boji. Kara-Murza12 za hlavní příčiny uvádí sociální rasizmus bílých, a to, že tito špatně hodnotili jak svoji situaci, tak i své partnery a soupeře. Na jihozápadě Ruska (Ukrajina, Bělorusko, Kavkaz) a ve Finsku sice liberálové převzali moc, ale ve skutečnosti to byli bolševici, kteří se v čele sovětů postavili na obranu společnosti a obnovovali mír a pořádek.
Podle profesora Soukupa13 je dokonce sporné považovat následnou válku za občanskou. Situace byla složitá. Nereálné ambice prakticky všech společenských vrstev a zároveň naprostý rozpad státní moci, personifikované v osobě neschopného Nikolaje II., byly nejprve doplněny snahou Dohodových spojenců přimět Rusko splnit své spojenecké závazky, potom pak snahou Rusko izolovat, rozdrobit a pokusit se obnovit platnost starých carských dluhů. Je otázkou, jak například hodnotit slova burzovního spekulanta s ruskými akciemi a pozdějšího prezidenta USA Hoovera, že bolševizmus je horší než válka. Přesně tito lidé byli pravými viníky ruské tragédie.
Staré carské dluhy zajímaly především francouzské a britské investory do Transsibiřské magistrály a dalších ruských podniků. Uvádí se, že ruské dluhopisy měly vzhledem k malé důvěře v Rusko vysokou rizikovou prémii – tedy úrok. Věřitelé vlastně museli se ztrátami počítat. Přitom mějme na paměti, že S. J. Witte provedl měnovou reformu, po níž se ruský rubl stal velmi vyhledávanou měnou a v této pozici zůstal až do 1. světové války. Ve spojení s vysokými úroky ruské závazky znamenaly naprosto mimořádné příjmy investorů14.
Ve skutečnosti ovšem nakonec Dohodové mocnosti udělaly naopak velmi mnoho pro udržení bolševiků u moci. Německo se vcelku překvapivě válkou příliš nezadlužilo (to vypadá, že Bismarck nepřipustil Rothschildy k německé státní kase) a Francie (v obavě ze silného souseda) prosadila takové podmínky příměří, které měly Německo oslabit. Příměří znamenalo růst Leninovy prestiže.
Celá tato válka byla financována z vnitřních zdrojů Ruska. Bolševičtí oponenti k tomuto účelu využili ruský státní poklad. Soukup uvádí, že podle rozsahu událostí a škod bychom ji měli označovat za ‚jedenapůltou světovou válku‘. Nebýt intervenčních vojsk, pravděpodobně by skončila během několika měsíců a počet obětí by byl podstatně nižší. Dále uvádí, že bolševici zvítězili z objektivních důvodů15. Dokázali zkonsolidovat a udržet jádro říše a soustředili lidský potenciál na podstatné úlohy. Zřejmě tomu nemálo napomohli i většinou tolik kritizovaní političtí komisaři, které Lenin instruoval ve smyslu „kroťte vojáky, aby se pokud možno nedráždilo obyvatelstvo“. I v důsledku toho se bolševici chovali lépe, než jejich oponenti a získávali přízeň společnosti. Opozici představovala ruská inteligence, kterou, s ohledem na její neschopnost, zbavili moci ‚apolitičtí‘ důstojníci. Důstojníci ovšem vynikli především naprostým opovržením společností. Chtěli jí prý jenom vnutit ‚zákonné‘ Ústavodárné shromáždění. Přitom Ústavodárnému shromáždění v roce 1917 ‚ujel vlak‘ a ‚bílí‘ přežívali pouze díky přílivu zbraní za odtékající zlato z ruského státního pokladu. Nakonec ozbrojení rolníci, stojící v opozici proti jakékoliv státní moci, představovali čistě destruktivní živel.
Již jsme uvedli informace o československých legiích a podivně koordinovaném povstání eserů. Toto nebyla izolovaná akce. Ve skutečnosti se jednalo o součást úsilí Velké Británie, která do Archangelsku situovala jedno ze středisek protibolševického odporu, a pro něj verbovala vojáky16. Povstání v Jaroslavi mělo být jen jedním z celé řady, které měly proběhnout ve městech zlatého kruhu17. Tím se měla izolovat Moskva a společně s povstáním v Archangelsku a za pomoci československých legií v Povolží mělo dojít ke konečné likvidaci bolševiků. Ostatně v Archangelsku západní ‚spojenci‘ založili už i posádku.
Dalšími středisky protibolševického odporu byl jih Ruska. Francouzi drželi posádku v Odesse a Britové v Baku. Nesmíme zapomenout ani na Sibiř, kde operoval Kolčak a na Dálný východ. V obou těchto případech podstatnou roli hrálo ČSV, ale účastnily se i USA a Japonsko.
Ani oba srpnové atentáty na Lenina a Urického nelze oddělit od západních ‚spojenců‘. Mladý britský konzul Robert Bruce Lockhart18 se společně s naším starým dobrým známým Sidney Reillym spojil se Savinkovem a vyzbrojen fondy britské tajné služby SIS, prováděl nábor důstojníků pro protibolševické středisko v Archangelsku. Tam si západní spojenci zřídili silnou základnu, zajištěnou flotilou i letectvem. Údajně proto, aby se Němci nezmocnili ruských válečných zásob19. Celkem se tam sešlo 27 000 spojeneckých vojáků a 20 000 ‚bílých‘. Do Vladivostoku vedle československých legií dorazili Britové, Japonci a Američané. Zároveň se Lockhart pokusil uplatit ochranu Kremlu, tvořenou lotyšskými střelci. Chtěl, aby zavraždili Lenina a zajali bolševickou vládu. Velitel divize lotyšských střelců Berzin20 sehrál divadélko. Začal se chovat, jako že má bolševiků plné zuby, a tak se s ním Lockhart spojil. Berzinovi pomáhal politický komisař Petersem21, dělal spojku VČK. Berzin se začal chovat, jako že má bolševiků plné zuby, a tak se s ním Lockhart spojil. Berzin podnikl určité manévry, jako že mu o peníze nejde, a Lockhart mu vše vyklopil. Britové Berzinovi nějaké peníze vnutili (byly použity ve prospěch lotyšských střelců – na invalidy, na vylepšení stravy a na kulturu) a VČK měla zelenáče Lockharta jakžtakž pod kontrolou. Ale nakonec se to rozběhlo trochu jinak, než Dzeržinskij očekával. Jako první přišel atentát na Urického. Jeho vrah Kannegiser byl bratranec Filoněnka, blízkého spolupracovníka Kornilova, zase s úzkými vztahy k spojenecké posádce v Archangelsku.
Jakmile se Dzeržinskij dozvěděl o zavraždění Urického, odjel do Petrohradu. Tam se dověděl o atentátu na Lenina. Situace byla kritická, protože v tu chvíli chyběla hlava bezpečnostních služeb v Moskvě a nebylo jasné, co se tam vlastně děje. Telegraficky vydal příkaz zatknout Lockharta a obsadit celou britskou ambasádu. Sám se hned vydal zpět do Moskvy. Na britské ambasádě našli sklad zbraní a munice, celou řadu zajímavých dokumentů o spolupráci ambasády a protibolševických sil, i důkazy o obyčejných krádežích22. Jen tak mimochodem následující rok podobnou ‚nehoráznou drzost‘ prohledat britské velvyslanectví projevil Stalin – a objevil tam ‚nezbytný‘ diplomatický materiál – 4000 pušek23.
Ale ani Němci nebyli svatí. 23. 9. 1918 při vykládce zboží pro německé vyslanectví se jedna bedna rozbila a vypadly z ní diplomatické potřeby vyrobené v závodech pana Mausera. VČK zavětřila a celou tuto diplomatickou zásilku prověřila. Beden se zbraněmi bylo celkem devět. Celé to dobrodiní bylo určeno pro pobaltskou misi, to jen abychom si ujasnili, jak Němci prosazovali západní humanizmus. Bolševici si to moc líbit nenechali, a tak v listopadu v Berlíně při vykládce, vypadla tentokráte z bedny ruské diplomatické mise agitační literatura. Jasně zde vidíme, že bolševici byli proti Němcům barbaři, a proto Němci přerušili s Ruskem diplomatické vztahy.
Ještě připomeňme, jak to dopadlo v Archangelsku. Bílí a interventi neuspěli. Poměrně rychle začali ustupovat a na jaře roku 1919 vyklidili pozice.
Pojďme se ve stručnosti podívat i na další intervenční aktivity na území Ruska24. Úlohu Československého vojska jsme již nastínili, proto jen stručně o ostatních bojových liniích.
V létě 1918 Britové podpořili protibolševické síly v Ašchabatu, odkud kontrolovali Transkaspickou železnici z Taškentu do Krasnovodska na Kaspickém moři, a postupovali na sever. V lednu 1919 po bitvě u Anenkova se stáhli.
V prosinci 1918 Francie obsadila Odessu a s Poláky a Řeky podpořila Děnikinovu armádu. Po porážce jeho tažení na Moskvu (to byl další Stalinův úspěch) se ‚bílí‘ stáhli. Generál Wrangel sice ještě reorganizoval vojska na Krymu, ale ‚bílí‘ pod tlakem ‚rudých‘ se v listopadu 1920 rozutíkali.
Z Estonska se s britsko-francouzskou podporou pokusili ‚bílí‘ (nejprve pod estonským velením a později pod velením generála Judeniče) obsadit Petrohrad. Ofenzíva začala v květnu 1919 a v říjnu se oddíly přiblížily k městu na 16 kilometrů, ale byly odraženy (na organizaci obrany se podílel Stalin). Následně estonské vrchní velení internovalo ustoupivší bílá vojska.
Rumuni udrželi Besarábii a bolševici se museli stáhnout za řeku Dněstr. Britové (dorazili do Baku z Íránu) se o Kavkaz přetahovali s Turky a po kapitulaci Turecka celou oblast obsadili. Na Sibiři kromě československých jednotek bojovali i Japonci, Kanaďané a Američané. Pevninu opustili Japonci až v roce 1922 a severní Sachalin po vojenské porážce až v roce 1925.
Nakonec ještě uveďme polské tažení z let 1919-192125. Zpočátku byli Poláci úspěšní. Potom obdrželi i úvěry z Francie a USA. Na jaře 1920 se ale karta obrátila a sovětská vojska začala rychle postupovat a osvobozovat ruská území. Jako politický komisař se tam totiž objevil Stalin. Situaci se pokusil využít Trockij a prosadil útok na západ od ruských hranic. Stalin o invazi do Polska nestál, a tak tažení generála Tuchačevského zcela ignoroval. Tažení se proměnilo na debakl. Válka skončila v říjnu 1921 rižským mírem.
Zajímavou otázkou je samotná intervence. Dodnes není jasné, kdo vlastně za ní stál. Oficiálně všichni zúčastnění tvrdili, že se války s Ruskem neúčastní, ovšem vojáci řady zemí potápěli ruské lodě a plenili ruská území. Winston Churchill později napsal, že „svého času jsem se snažil Rusku pomoci… “ Toto je ostatně jediné jméno, na které jsem v souvislosti s organizací intervence narazil. Churchill má na svědomí hodně dalších záležitostí, o kterých se raději nemluví. Jelikož mohl být postižen oním dekretem rušícím dluh, jeví se mně jeho angažmá při organizaci intervence proti Rusku jako dosti pravděpodobné.
Na závěr je potřeba si uvědomit, že intervence značně prodloužila období bídy a zmaru. Zároveň zvýšila tlak na sovětskou moc, což ji samozřejmě muselo radikalizovat. Zcela logicky, pokud by nebylo této nevyhlášené války půlky světa proti Rusku, neměli by radikálové takový prostor a v SSSR by došlo k uvolněnějšímu vývoji. Ve svém důsledku to znamená, že za pozdější ‚sovětský teror‘ jsou vlastně zodpovědni také organizátoři intervence z období občanské války. Prodloužením války zvýšili váhu válečníků schopných rychle tasit zbraně, tedy lidí plných adrenalinu. A adrenalin, kromě jiného, zužuje krkavice. Pokud se do krve vyplaví adrenalin, je třeba bojovat a ne přemýšlet. Adrenalinoví lidé jsou dobrými válečníky, schopnými rychlých rozhodnutí, ale nevhodnými pro mír, kdy vrchu nabývá schopnost pečlivě uvažovat a organizovat.
Válečný komunizmus neměl nic společného s komunizmem marxistickým. Byl to pouze projev hlubokých mechanizmů společnosti, nacházející se v krajně obtížné situaci. Součástí válečného komunizmu byly i rekvizice potravin. Ty se sice vykupovaly za peníze, ale za podmínky praktického zániku měny měly povahu kontribucí bez náhrady, viz tabulka 1. (Po roce 1920 bylo rekvírování plně nahrazeno naturální daní.)
Není od věci si připomenout, že carská vláda dala na podzim 1916 příkaz zrekvírovat 12 miliónů tun obilí. Nedostatek potravin vyvolal Únorovou revoluci, můžeme proto říci, že podíl na pádu této vlády měla její neschopnost provést rekvizici. Rekvizici se pokusila obnovit i Prozatímní vláda, dokonce uvažovala o použití armády, ale i ona pro svoji neschopnost padla. Bolševici sice venkov rekvírováním také příliš nenadchli, ale nepřeháněli to a navíc legalizovali a rozšířili rolnické zábory půdy a snížili zatížení rolníků dluhy, nájmy a dalšími platbami26.
rok |
1918 |
1919 |
1920 |
|---|---|---|---|
rekvizice [mil. t] |
0,5 |
1,8 |
4,2 |
Tabulka 1: Porevoluční rekvizice obilí v Rusku27
Významné postavení měly výbory bídy, zřízené na základě dekretu ÚVV 11. 6. 1918. Ty se vedle dalších úkolů zabývaly rozdělováním potravinové i nepotravinové pomoci a zemědělského nářadí nejchudším rolníkům. Kromě toho spolupracovaly s rekvizičními oddíly při rekvizicích kulaků (za to měly možnost levně získat část zabaveného obilí). Připomeňme ještě, že výbory bídy ukončily svoji činnost organizací voleb do sovětů ještě koncem roku 1918.
1Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009
2Reed J.: Deset dnů, které otřásly světem; Panorama; 1982
3Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009
4Toto dnes vidím jako zobecněné dělení politických koncepcí lidské společnosti. ‚Levice‘ a ‚pravice‘ je uměle stvořený termín parlamentarizmu.
5Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009
6Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009
7V noci před atentátem se oba vloupali do Dzeržinského pracovny, kde připravili podvrhy. Teprve při odchodu si všimli, že Dzeržinskij tam spal za závěsem. Byl tak unavený, že se neprobudil. Film Мединский, Сергацков: Страна советов, забытые вожди, Стар медиа, 2016,
viz www.youtube.com/watch?v=4RbiyNOOrnk
8Bljumkin Simcha-Jankev Gerševič (Jakov Grigorjevič, asi 1900-1929) pocházel z židovské rodiny, asi z Odessy. V roce 1917 v oddílu námořníků bojoval proti Centrální radě, v roce 1918 se účastnil expropriací Státní banky v Odesse a dle pověstí něco ‚vyšetřil‘ i pro sebe. V té době přišel do kontaktu s britským agentem a básníkem Erdmanem, který mu zařídil kariéru u VČK, kde pracoval u kontrarozvědky a ochrany vyslanců. Patřil k levým eserům. Jako náčelník německého oddělení VČK se účastnil 6. 7. 1918 atentátu na německého velvyslance Mirbacha. Po atentátu zmizel na Ukrajinu, kde bojoval proti Skoropadskému. V dubnu 1919 se vrátil do VČK, za atentát na Mirbacha byl zatčen a odsouzen k trestu smrti. ÚVV, Trockij a Dzeržinskij mu však dali milost s tím, že svoje hříchy má vykoupit bojem za revoluci. Přitom zřejmě podrazil i některé levé esery. Trockij ho přijal do štábu jako svoji tělesnou stráž a po válce ho umístil do GPU.
V roce 1920 v Íránu (Perská sovětská republika) pomáhal ‚převzít vládu a budovat sociálně-demokratickou stranu‘. S osobním doporučením Dzeržinského vstoupil do RKS(b) a na Akademii generálního štábu. Účastnil se trestních operací proti rolníkům Dolního Povolží a jako velitel brigády tažení proti ‚krvavému baronovi‘ Ungernovi von Sternberk. Dále pracoval v zahraničí jako agent diverzant s širokým polem působnosti. Od roku 1926 byl rezidentem v Mongolsku, od roku 1928 v Turecku, kde se účastnil čekistického černého vývozu z Ruska starých židovských textů. V roce 1929 se vrátil do Moskvy, byl vysoko hodnocen, ale navázal spojení s Trockým. Byl zatčen a bez vyšetřování velmi rychle odsouzen k trestu smrti a popraven. Podrobněji viz Бушков А. А.: Сталин. Красный монарх, ОЛМА, 2004
9Prudniková uvádí, že 2 milióny investovala Francie a 200 tisíc Masaryk. V případě Masaryka je otázkou, odkud ty peníze mohly pocházet. Československé vojsko v té době obsazovalo Transsibiřskou magistrálu, ale bylo to ještě před tím, než se zmocnilo ruského státního pokladu a pravděpodobně tehdy ještě nedisponovalo ani sibiřským průmyslem. Proto se nejpravděpodobněji jednalo o peníze z USA, kde měl Masaryk dobrou pozici u židovských organizací.
10Fejga Chaimovna Rojtblat (Fanny Jefimovna Kaplan, 1890-1918) se v roce 1906 účastnila atentátu na generálního gubernátora Suchomlinova a při manipulaci ji v ruce vybuchla bomba. Utrpěla zranění hlavy, ohluchla a částečně oslepla. Souzena byla zřejmě Stolypinovým ‚rychlopalným‘ soudem, ale protože nebyla plnoletá, byla jí poprava zaměněna na doživotí. V roce 1909 byla prohlášena za slepou. Ve vězení se seznámila s Marií Spiridonovou a přidala se k eserům. Po Únorové revoluci byla amnestována. Přiznala se ke střelbě na Lenina a 3. 9. 1918 byla popravena.
11cs.wikipedia.org/wiki/Příměří_z_Compiègne
12Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001
13Soukup J.: Quo vadis, Putine; Riopress, 2003
14Бушков А. А.: Сталин. Красный монарх, ОЛМА, 2004
15Soukup J.: Quo vadis, Putine; Riopress, 2003
Longworth P.: Dějiny impérií. Sláva a pád ruských říší; Beta-Dobrovský; 2008
16Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009
17Viz Slovníček (pás měst u Moskvy, které vymezují jádro Ruska).
18Viz en.wikipedia.org/wiki/R._H._Bruce_Lockhart
19Viz en.wikipedia.org/wiki/North_Russia_Intervention
20Peteris Janovič Kjuzis (Jan Karlovič Berzin, 1889-1938) pocházel z rodiny lotyšského nádeníka. Od roku 1905 členem RSDDS. V roce 1907 za vraždu dostal 8 let, pro neplnoletost mu byl trest zkrácen na 2 roky. V roce 1911 ve vyhnanství, odkud utekl s dokumenty na jméno Jan Karlovič Berzin. Za války odveden, dezertoval a pracoval jako soustružník v Petrohradě. Účastník revolucí v roce 1917, pracoval v aparátu VČK. Začátkem roku 1919 zástupce lidového komisaře vnitra sovětského Lotyšska, od konce roku 1920 u vojenské rozvědky. Po abdikaci v roce 1935 zástupce velitele Zvláštní dálněvýchodní armády Rudého praporu, v roce 1936 hlavní vojenský poradce ve Španělsku, v květnu 1937 náčelník vojenské rozvědky. V srpnu téhož roku odvolán, v listopadu zatčen a za ‚trockistickou protisovětskou teroristickou činnost‘ odsouzen k trestu smrti a 29. 7. 1938 popraven.
21Jakov Kristoforovič Peters (1886-1938) byl rolnického původu. Za revoluce roku 1905 vedl agitaci, roku 1907 zatčen a souzen, ale osvobozen a roku 1909 emigroval. V roce 1910 měl problémy s britskou policií, dostal se do blízkosti W. Churchilla a zde si našel manželku. Po Únorové revoluci odjel do Ruska, tam pracoval nejprve jako redaktor, potom zastupoval rolníky. V říjnu člen VRV, po založení VČK její místopředseda. Měl velký podíl na sestavení jednotek lotyšských střelců. Vedl vyšetřování atentátu na Lenina. V roce 1919 se podílel na obraně Petrohradu. V letech 1920-1922 působil ve Střední Asii, potom organizoval GPU. V roce 1929 vedl čistku v AV SSSR. Člen kontrolní komise ÚV VKS(b). V roce 1937 zatčen, odsouzen za kontrarevoluční činnost a 25. 4. 1938 popraven.
22Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009
23Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015
24Viz en.wikipedia.org/wiki/Allied_intervention_in_the_Russian_Civil_War a související články
25Viz cs.wikipedia.org/wiki/Polsko-sovětská_válka
26Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001
27Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001