Za hranicemi lidských možností 2 - mír a vojna

zpět

10.03.2017

Brestský mír

Na cestě k mírové smlouvě

Ukončení války bylo hlavním bodem politického programu bolševiků. Nesplnit ho, neudrželi by se u moci. Proto ihned po ustavení sovětské vlády vydali prohlášení ke všem válčícím stranám, aby všichni společně zasedli ke stolu a zahájili kroky k ukončení války za rovných podmínek, společenské spravedlnosti a bez reparací. Kupodivu bylo ticho po pěšině, na tuto iniciativu nikdo neodpověděl.

Na popud Lenina se malá skupina bolševiků obrátila na Německo s návrhem jednat o separátním míru. Pro Němce to bylo zajímavé, protože jim to řešilo velmi vážný problém s válkou na dvou frontách. Navíc si Němci dokázali přiohnout bolševiky podle svého gusta a zničeho nic se z nich stali ochránci práv utlačovaných národů Polska, Litvy, Ukrajiny a vůbec celé periférie Ruska. Jednání o míru fakticky přeměnili na jednání o kapitulaci přesně v mezích svých zájmů1.

Jednání tentokrát vyvolalo opozici nejen vně sovětské vlády, ale i uvnitř. Proti jednání se ihned postavili leví komunisté a leví eseři, mír se jim zdál příliš ‚nemarxistický‘. K lámání chleba došlo 11.1. 1918, kdy Lenin přitlačil – a prohrál. Na jeho stranu se postavili pouze Stalin, Sokoľnikov a Artjom a proti 13 hlasům to byl debakl. 28.1. 1918 přišel Trockij s kompromisem „mír neuzavíráme, ale armádu demobilizujeme“. Němci začali dělat, že je to již nebaví a 18.2. 1918 zahájili ofenzívu. V nastalém strachu z nejbližších dní bolševici uskutečnili 19.2. 1918 nové hlasování a Leninovi se podařilo přesvědčit soudruhy k souhlasu s uzavřením mírové smlouvy. (Pro mír hlasovali Lenin, Stalin, Zinovjev, Stasova, Sokoľnikov, Smigla a Sverdlov. Proti byli Bucharin, Bubnov, Lomov a Urickij. Hlasování se zdrželi Trockij, Krestinskij, Dzerdžinskij a Joffe.)

Mezi velmi dobře slyšitelnou inteligencí nastal řev, jak v Ústavodárném shromáždění. Najednou všichni chtěli válčit s Německem, ať už k tomu měli důvody ideologické, zájem vlastní kapsy, nebo jen nostalgii. Dokonce se objevilo hnutí za mobilizaci 10 000 vojáků. Malou chybičkou byla skutečnost, že mobilizovaní se většinou hlásili do Rudých gard a ne do armády. Výsledek mobilizace měl v podstatě rozumný účinek, protože zjevný nezájem lidu o osud Ruska poněkud zklidnil rozvášněnou inteligenci.

Němci měli zcela akceschopnou armádu a mohli postupovat, jak se jim chtělo. Dokonce by pro ně za situace plného rozkladu ruské armády nebylo obtížné obsadit Petrohrad. Podobně uvažovali i sami obyvatelé Petrohradu2. Z toho důvodu se bolševici rozhodli v březnu 1918 dočasně přesunout vládu do Moskvy (Lenin o dočasnosti nemluvil)3. Ale Němci zřejmě měli dost rozumu na to, aby Petrohrad obsadili. Měli sice jasnou vojenskou převahu, ale v revolučně naladěném městě by snadno mohli narazit. Němci se poohlíželi kousek jinam, Petrohrad nebyl pro ně zajímavý.

Tato mírová jednání vykopala novou bojovou linii napříč celou ruskou společností. Konkrétně rozpad tentokráte hrozil i přímo bolševikům, když Bucharin vystupoval z rádoby přísně marxistických pozic. Od této chvíle se ruská společnost dělila ne na ‚levé‘ a ‚pravé‘, ale na tradicionalisty-vlastence a liberály-internacionalisty. Ve skutečnosti tento příkop rozdělil ruskou společnost na celá desetiletí a mám dojem, že charakterizuje i současnou vnitropolitickou situaci v Rusku4.

Nakonec se Němci ‚nechali‘ znovu přesvědčit k mírovým jednáním, ale stanovili si ještě tvrdší podmínky. Nastal nový boj, nejprve mezi bolševiky, potom v Ústředním výkonném výboru, kde se museli nějak dohodnout s levými esery. Pod hrozbou napadení Petrohradu proběhlo hlasování 2,5 hodiny před vypršením německého ultimáta. 112 hlasů bylo pro mír, 86 proti a 22 se zdrželo.


Mír byl podepsán 3.3. 1918 a pro Rusko znamenal ztrátu Pobaltí, Polska, Běloruska, Ukrajiny a Gruzie; všechny tyto státy se v tuto chvíli staly protektorátem Němců. Dále smlouva znamenala mír s Ukrajinou a sovětská vláda musela slíbit demobilizaci armády – tento bod neznamenal žádný problém, protože již nebylo co demobilizovat. Kromě toho Rusko odstoupilo Černomořskou flotilu Trojspolku a na reparacích zaplatilo 6 miliard říšských marek a 500 milionů zlatých rublů. Ve smlouvě byly i tvrdé podmínky pro část Baltské flotily kotvící v Helsinkách, které víceméně znamenaly, že Rusko ztratí i toto loďstvo. Ale veliteli admirálu Ščastnému se podařilo přístav s loděmi opustit včas.

Připomeňme si zajímavou skutečnost: Tyto státy, které Německo úspěšně vytrhlo od Ruska i dnes vedou nejagresívnější protiruskou propagandu. Skoro by se to chtělo podívat, co dělali předkové dnešních potentátů v této době.


Krátce na to proběhl ve dnech 6.-8.3. 1918 sjezd bolševiků. Když se to vezme kolem a kolem, měl pouze dva body programu. Na tomto 6. sjezdu došlo k přejmenování strany na Ruská komunistická strana bolševiků – RKS(b). Druhým bodem bylo odsouhlasení Brestského míru. Po slovních šarvátkách mezi Leninem a Bucharinem zvítězil Lenin, když získal 30 hlasů, proti bylo 12 hlasů a 4 se zdrželi. O týden později mír ratifikoval 4. Sjezd sovětů.

Na cestě ke zrušení smlouvy

Uzavření míru neznamenalo mír. Nejprve Německo přistoupilo poměrně dost tolerantně k jeho naplnění a sovětská vláda si mohla stěžovat kde chtěla. Později, když Němci stáhli vojska na západ se situace obrátila a tentokráte to byla sovětská vláda, kdo si vytírala s německými stížnostmi.

Mezi bolševiky začal intrikovat Bucharin. Měl snahu vyvolat vyvolat převrat, zatknout Lenina, Stalina a Sverdlova a sestavit novou koaliční vládu s levými esery. Smůlu, či vlastně možná štěstí, měl proto, že v Moskvě, jeho mocenské základně, se znovu volilo oblastní byro a leví komunisté v něm ztratili oporu. Díky tomu mohl přežít dalších dvacet let.

Dalšími, komu se Brestský mír nelíbil, byli leví eseři. V dubnu na svém 2. sjezdu se na uzavřeném zasedání vůdců strany tajně usnesli, že budou proti Brestskému míru bojovat. Napadla je skvělá věc: že provedou trojatentát na německého vyslance v Rusku Mirbacha, německého protektora na Ukrajině generála Eichhorna a … německého císaře Viléma II.5! Toto bylo na dlouhé lokte a také trochu silné kafe, proto prozatím pouze ostentativně vystoupili z vlády. Prudniková poněkud jedovatě podotýká, že tím tito věční oponenti a zkušení teroristé bolševikům udělali jenom radost.

Jedna věc byla vystoupit z vlády, ale věc úplně jiná byla opustit další mocenské orgány, například VČK. Leví eseři měli proti sovětské vládě více výhrad, k dalším patřilo zavedení trestu smrti, rekvírování obilí, ‚necitlivost k potřebám mezinárodní revoluce‘ a ‚porušování demokracie‘ (přesněji řečeno se jim nelíbilo to, že se Lenin snaží stabilizovat politickou situaci a potlačovat volby po každém poryvu událostí.) Jenomže ti leví eseři další mocenské orgány, především již výše uvedenou VČK, neopustili ani náhodou.

4.6. 1918 začal 5. Sjezd sovětů. O dva dny později s falešným podpisem Dzeržinského a s pravou pečetí VČK dorazila za německým vyslancem Mirbachem dvojice pánů a začala mu přednášet nepříliš zajímavé informace. Když se jim to Mirbach snažil vysvětlit, sáhli do kapes a vypustili argumenty Mauserova kalibru. Mirbach neměl šanci.

Jeden z atentátníků si při útěku zlomil nohu a skončil v nemocnici. Dzeržinskij rychle zjistil, že jde o známou firmu, levého esera Bljumkina6 a vydal se ho osobně zatknout. Nepodařilo se mu to, zato jeho samotného lapili leví eseři. Kromě něho se jim podařilo obsadit telefonní ústřednu (ale tam nezůstali dlouho), telegraf, poštu a jednu tiskárnu. Teprve potom začali agitovat mezi vojáky – to byla hrubá chyba. K dalším patřila zoufalá organizace a … nadbytek alkoholu. Velkohubá prohlášení na tom nemohla nic změnit. Vůdci byli pod parou, disciplína žádná, promyšleno neměli nic a proto rudí situaci rychle zvládli. Před popravčí četou skončil Dzeržinského zástupce levý eser Alexandrovič, zatímco Bljumkina zachránilo to, že v nemocnici ležel pod cizím jménem a potom již Dzeržinskij vychladl.

Leví eseři navenek vystupovali jako členové VČK, tedy vládní síla a takto se pokusili torpédovat mírovou smlouvu a vyvolat válku mezi Ruskem a Německem. Hrozící katastrofu odvrátil zase Lenin. Atentát na Mirbacha prohlásil za pouhý signál ke státnímu převratu a vláda nechala všechny levé esery na právě probíhajícím 5. Sjezdu sovětů zatknout. Celkem šlo do chládku asi 400 lidí, ale jakmile se zklidnily emoce, postupně je bez dalších následků propustili. Nakonec to bolševikům docela vyhovovalo, protože díky tomu na 5. Sjezdu sovětů přišli o protivnou opozici. Němci se sice napřed čertili, potom se snažili podmínit mír ochranným oddílem o síle praporu vybaveným kulomety a minomety, ale nakonec Čičerin přiměl Němce uznat, že Mirbacha by ten prapor neochránil, protože to byla chyba jejich ochranky a ukecal to na tisícovku krasnoarmějců.

Leninovi pomohly ještě další skutečnosti. Ve stejný den, kdy pod vlivem alkoholu proběhl atentát na Mirbacha a související taškařice, začalo velmi dobře organizované povstání vojáků v Jaroslavi. Vojáci, na rozdíl od levých eserů v Moskvě, konali velmi efektivně a byli docela úspěšní. Postříleli představitele sovětské moci a další pozatýkali (jejich další osud také nebyl nejlepší). Drželi se několik týdnů, vzdali se až 21.6. – ale kapitulaci chtěli složit do rukou německé armády! Rudí proto v blízkém zajateckém táboře vyhrabali jakéhosi rakouského poručíka Balka a jemu se povstalci vzdali. Povstání neorganizovali leví eseři, ale Svaz obrany vlasti a za ním stál Savinkov – a ten dostal peníze od Francie a Velké Británie a prý i od Masaryka7. Ostatně Savinkov nebyl osamocený, nám již dobře známý Z. Rosenblum alias Sidney Reily sám dle Prudnikové tvrdil, že se Savinkovem spolupracoval. Dobrodiním těchto spojenců se budeme zabývat později, zde si jen připomeneme, že atentát se čirou náhodou uskutečnil týden před německou ofenzívou na řece Marně.

Další čirou náhodou ve stejnou dobu povstali rolníci na Ukrajině proti německé loutce Skoropadskému. Těch náhod je prostě nějak moc pohromadě! Snadno si lze domyslet, že vše toto organizovaly Francie a Velké Británie s jediným cílem: odlehčit svému válečnému zatížení.

Jenomže Němci opravdu nestáli o to, otevírat nějakou další frontu a podobně ani Rusové, a tak se bolševikům i tuto spojeneckou aktivitu podařilo smést ze stolu.

Ani tím to neskončilo. Další kolo se konalo 30.8. 1918. Ten den byl zavražděn Urickij a postřelen Lenin. Urického zastřelil eser Leonid Kannegiser, údajně jako pomstu za popravu jeho přítele. Na Lenina střílela Fanny Kaplanová8,prý proto, že Lenin zradil revoluci. V jejím případě by bylo velmi zajímavé bylo vědět, jak někdo, kdo může číst pouze s lupou a s pistolí není řádně seznámen, se dokáže v rychlosti trefit do krku. Ona to asi pouze vzala na sebe. V každém případě v tento okamžik došla bolševikům trpělivost a začaly popravy. K tomu se již blížíme.


Mírová smlouva neměla dlouhou platnost, ale bolševikům dala možnost přežít a uchránit Rusko před rozpadem. Její čas se naplnil v okamžiku, když Německo podepsalo 11.11. 1918 příměří v Compiègne9. Tímto příměřím se Německo mimo jiné zříkalo Brestského míru a sovětská vláda nelenila: 13.11. 1918 Brestský mír vypověděla. Tímto okamžikem se opět Leninův postoj ukázal jako velmi prozíravý a jeho pověst prudce vylétla vzhůru.

Jedenapůltá světová

Velká Británie vyvolala 1. světovou válku především proto, aby se ve vzájemných bojích vyčerpaly Německo a Rusko a kromě jiného se Velké Británii otevřel vstup do ruské Střední Asie a do Baku. Na podzim 1917 již moc tomuto cíli nechybělo, ale poslední, co potřebovali, byl mír a zklidnění situace v Rusku. Proto pro Velkou Británii byl Dekret o míru a následná mírová jednání naprosto nepřijatelná. Podobně se to týkalo i Francie. Na jejím území se bojovalo a to, že Němci měli část vojsk vázanou na východě, bylo pro Francii velkou úlevou.

Dalším hřebíkem do rakve západních zájmů byl Dekret o anulování ruských zahraničních dluhů. Ten Lenin vydal v listopadu 1917. Na první pohled se to jeví, jako unáhlenost, ale vzpomeňme, že ruští ministerští úředníci zničili hned po vyhlášení bolševické vlády účetní knihy a proto skutečná výše dluhů byla zcela nejasná. V tomto směru Leninovi nezbylo žádné jiné řešení, než dluhy formálně zrušit a následně se o nich začít handrkovat.

Vše dohromady znamenalo, že pro obě země se bolševická vláda stala zcela nepřijatelná. Nejednalo se přitom pouze o tyto dva státy, problém bolševici představovali obecně pro nadnárodní kapitál – tedy velké banky. A protože na druhé straně bolševici byli nepřijatelní i pro další vrstvy ruského obyvatelstva, rozhodl se nadnárodní kapitál toho využít a podpořil různé skupiny bolševické opozice s cílem Rusko rozervat na kusy. Bolševici měli být vmanévrováni do pozice viníka rozbití Ruska a teprve tak měla padnout jejich vláda. Samozřejmou podmínkou bylo i to, že žádná ze skupin ruské opozice nesmí získat dominanci a ovládnout celou zemi, stejně tak nesmělo dojít mezi různými skupinami ke spolupráci a tedy ke sloučení, což by mělo stejný výsledek. Zároveň se spojenci snažili dostat povstalecké skupiny v Rusku do závislosti na sobě. To bylo velmi jednoduché: Za dodávky zbraní si spojenci účtovali nehorázné peníze a opozice podepisovala směnky na vysoké částky. Tak se měly zrodit vazalské státy, které nebudou schopny se postavit na vlastní nohy.

Připomeňme si, že konání československého vojska na jedné straně tomuto cíli napomáhalo, ale na druhé straně tento silný sbor se představami bankéřů moc neřídil a do jisté míry operoval s cílem sjednotit ruskou opozici.

Představy Rusů ovšem byly naprosto odlišné, ostatně připomeňme si mohutný odpor proti Brestskému míru. Ten Lenin prosadil jedině proto, že ho od začátku stavěl pouze jako taktický prvek své politiky, když jasně deklarovaným cílem bylo jednotné Rusko. Bolševici byli jediní, kdo respektovali zájmy většiny ruského lidu a proto je lid vybavil legitimitou. Toto je jednoznačně klíč úspěchu bolševiků a základní příčina toho, že přežili.


Podmínky v ruské společnosti nebyly jednoduché. Odpor Ústavodárného shromáždění proti sovětské moci dal vznik novému kolu války. Jediná podstatná změna oproti předchozí době se týkala předmětu války. Dosud občanská válka měla povahu vyřizování účtů a rabování na venkově a odporu rolníků proti snahám vlády. Nyní se změnila na boj dvou mocenských konceptů – liberálního a tradičního – pospolného. Liberální síly se odmítly podřídit společnosti a přešly k otevřenému boji. Kara-Murza10 za hlavní příčiny uvádí sociální rasizmus bílých a také to, že tito špatně hodnotili jak svoji situaci, tak i své partnery a soupeře. Na jihozápadě Ruska (Ukrajina, Bělorusko, Kavkaz) a ve Finsku liberálové převzali moc a liberálně se při tom nechovali. Ve skutečnosti to byli bolševici, kteří se v čele sovětů postavili na obranu společnosti a obnovovali mír a pořádek.

Podle Soukupa11 je dokonce sporné považovat následnou válku za občanskou. Situace byla složitá. Nereálné ambice prakticky všech společenských vrstev a zároveň naprostý rozpad státní moci personifikované v osobě neschopného Mikuláše II. byly doplněny v prvé fázi snahou Dohodových spojenců přimět Rusko ‚splnit své spojenecké závazky‘, v další fázi pak snahou Rusko izolovat, rozdrobit a pokusit se obnovit platnost starých carských dluhů. Je otázkou, jak například hodnotit slova burzovního spekulanta s ruskými akciemi (v tomto případě pozdějšího prezidenta USA Hoovera), že bolševizmus je horší, než válka – vždyť takoví byli pravými viníky ruské tragédie.


Staré carské dluhy asi zajímaly především francouzské a britské investory do Transsibiřské magistrály. Neznám podrobnosti těchto dluhopisů, ovšem píše se, že ruské dluhopisy měly vzhledem k malé důvěře v Rusko vysokou rizikovou prémii – tedy úrok. Pak ale vlastně věřitelé museli se ztrátami počítat. Přitom mějme na paměti, že S. J. Witte provedl měnovou reformu, po níž se ruský rubl stal velmi vyhledávanou měnou a v této pozici zůstal až do 1. světové války. Ve spojení s vysokými úroky ruské závazky znamenaly naprosto mimořádné příjmy investorů popisované v knize A. Buškova Rudý car. Ostatně dnešní dluhové aféry se vlastně řeší úplně stejně – fakticky odpouštěním dluhů. Jediný rozdíl spočívá v tom, že dluhy na místo dlužníka (zastupovaného v danou chvíli Leninem) anulují za určitých podmínek sami věřitelé.

Ve skutečnosti ovšem nakonec dohodové mocnosti udělaly velmi mnoho pro udržení bolševiků u moci. Německo vcelku překvapivě se válkou příliš nezadlužilo (to vypadá, jako by Bismarck nepřipustil Rothshildy k německé státní kase) a zřejmě především Francie v obavě ze silného souseda prosadila takové podmínky příměří, které by Německo oslabily. Příměří znamenalo růst Leninovy prestiže.

Celá tato válka byla financována z vnitřních zdrojů Ruska. Bolševičtí oponenti k tomuto účelu využili ruský státní poklad. Soukup uvádí, že podle rozsahu událostí a škod bychom ji měli označovat za ‚jedenapůltou světovou válku‘. Nebýt intervenčních vojsk, pravděpodobně by skončila během několika měsíců se zlomkem obětí. Asi nemá smysl se zabývat alternativními řešeními; většinou se uvádí, že bolševici zvítězili z objektivních důvodů – dokázali zkonsolidovat a udržet jádro říše a ve stavu rozpadu společnosti soustředili lidský potenciál na podstatné úlohy. Zřejmě tomu nemálo napomohli i většinou tolik kritizovaní političtí komisaři, které Lenin instruoval ve smyslu ‚kroťte vojáky, aby se pokud možno nedráždilo obyvatelstvo‘. I v důsledku toho se bolševici chovali lépe, než jejich oponenti a získávali přízeň společnosti. Opozici zpočátku představovala ruská inteligence, kterou s ohledem na neschopnost spravovat společnost a velet armádě zbavili moci ‚apolitičtí‘ důstojníci. Důstojníci ovšem vynikli především naprostým opovržením ke společnosti. Chtěli jí prý jenom vnutit ‚zákonné‘ Ústavodárné shromáždění, a to jakýmikoliv prostředky. Přitom Ústavodárnému shromáždění ujel v roce 1917 vlak a bílí se slábnoucí důvěrou lidí přežívali pouze díky intenzívnímu přílivu zbraní za odtékající zlato ruského pokladu. O ozbrojených rolnících, stojících v opozici proti všemu, co by se mohlo tvářit jako státní moc, ani nemá cenu mluvit. Byl to čistě destruktivní živel.


Již jsme si povídali o československých legiích a podivně koordinovaném povstání eserů. U toho povstání ještě zůstaneme. Toto nebyla izolovaná akce, ve skutečnosti se jednalo o podstatně širší záležitost organizovanou Velkou Británií. Do Archangelsku na severu Ruska situovali jedno ze středisek protibolševického odporu a za tím účelem začali v Petrohradu verbovat důstojníky12. Povstání v Jaroslavi mělo být jen jedním z celé řady, které měly proběhnout v městech ‚zlatého kruhu‘13, tím se měla izolovat Moskva a společně s ‚povstáním‘ v Archangelsku a za pomoci československých legií v Povolží mělo dojít ke konečné likvidaci bolševiků. Ostatně v Archangelsku se západní spojenci vylodili a založili zde svoji posádku.

Dalšími středisky protibolševického odporu byl jih Ruska. Francouzi drželi posádku v Odesse a Britové v Baku. A nesmíme zapomenout ani na Sibiř, kde se snažil vládnout Kolčak a na Dálný východ. V obou případech podstatnou roli hrálo československé vojsko, ale účastnily se i USA a Japonsko.


Ani oba srpnové atentáty na Lenina a Urického nelze od oddělit od západních spojenců. Mladý britský konzul Robert Bruce Lockhart14 se společně s naším starým dobrým známým Sidney Reillym spojil se Savinkovem a vyzbrojen fondy tajné služby SIS prováděl nábor důstojníků pro protibolševické středisko v Archangelsku. Tam si západní spojenci zřídili silnou základnu, podporovanou flotilou i letectvem, údajně proto, aby se Němci nezmocnili ruských válečných zásob15. Celkem se tam sešlo 27 000 spojeneckých vojáků a 20 000 bílých. Do Vladivostoku vedle československých legií dorazili Britové, Japonci a Američané. Zároveň se pokusili uplatit ochranu Kremlu tvořenou lotyšskými střelci. Ti měli zavraždit Lenina a zajmout bolševickou vládu. Velitel divize lotyšských střelců Berzin pokus o kontakt oznámil politickému komisaři Petersonovi a ten VČK. Po dohodě se Berzin začal chovat, jako že má bolševiků plné zuby a tak se s ním spojil Lockhart. Berzin, aby si trochu u Lockharta vybudoval pozici, podnikl jisté manévry, jako že mu o peníze nejde, a Lockhart mu vše vyžvanil. Nakonec Berzinovi nějaké peníze Britové vnutili (byly použity ve prospěch lotyšských střelců – na invalidy, vylepšení stravy a kulturu). VČK tak měla zelenáče Lockharta jakžtakž pod kontrolou. Co se týče dalšího atentátníka Kanegisera, vraha Urického, byl to bratranec Filoněnka, blízkého spolupracovníka Kornilova, vše s úzkými vztahy k spojenecké posádce v Archangelsku.

Jakmile se Dzeržinskij dozvěděl o zavraždění Urického, vyrazil do Petrohradu. Protože mobilní telefony tehdy nebyly, dověděl se o atentátu na Lenina teprve tam. Situace byla docela kritická, protože v tu chvíli chyběla hlava bezpečnostních služeb v Moskvě a nebylo jasné, co se tam děje. V Petrohradě tak pouze telegraficky vydal příkaz zatknout Lockharta, obsadit celou britskou ambasádu a hned se vydal zpět. Na britské ambasádě našli celou řadu zajímavých dokumentů o spolupráci ambasády a protibolševických sil a také důkazy obyčejných krádeží16. Zřejmě následující rok podobnou nehoráznou drzost prohledat britské velvyslanectví projevil Stalin – a objevil tam nezbytný diplomatický materiál – 4000 pušek17.

Ale ani Němci nebyli svatí. 23.9. 1918 při vykládce zboží pro německé vyslanectví se jedna bedna rozbila a vypadly z ní diplomatické potřeby vyrobené v závodech pana Mausera. VČK zavětřila a celou tu diplomatickou zásilku prověřila. Beden se zbraněmi bylo celkem 9. Celé to dobrodiní bylo určeno na ‚pobaltskou misi‘, to jen abychom si ujasnili, jak Němci prosazovali západní humanizmus. Nakonec bolševici si to moc líbit nenechali a tak v listopadu v Berlíně, také při vykládce, tentokráte z bedny ruské diplomatické mise, vypadla agitační literatura. Jasně také vidíme, že bolševici byli proti Němcům barbaři a proto Němci přerušili s Ruskem diplomatické vztahy …

Ještě se podívejme, jak ta archangelská akce dopadla. Bílí a interventi se na severu moc nepředvedli. Poměrně rychle začali ustupovat a na jaře roku 1919 vyklidili pozice.


Pojďme se ve stručnosti podívat na další intervenční aktivity na území Ruska18. O československém vojsku jsme si již povídali, proto jen stručně o ostatních bojových liniích.

V létě 1918 Britové podpořili protibolševické síly v Ašchabatu (odtud kontrolovali Transkaspickou železnici z Taškentu do Krasnovodska na Kaspickém moři) a postupovali na sever. V lednu 1919 po bitvě u Anenkova se stáhli.

V prosinci 1918 Francie obsadila Odessu a společně s Poláky a Řeky podporovali Děnikinovu dobrovolnickou armádu. Po porážce Děnikinova tažení na Moskvu (v tom se angažoval Stalin) se posádka stáhla. Generál Wrangel sice ještě reorganizoval bílá vojska na Krymu, ale bílí pod tlakem rudých v listopadu 1920 utekli.

Z Estonska se s britsko-francouzskou podporou pokusili bílí nejprve pod estonským velením a později pod velením generála Judeniče obsadit Petrohrad. Ofenzíva začala v květnu 1919 a v říjnu se přiblížili na 16 kilometrů, ale byli odraženi (na organizaci obrany se zase podílel Stalin). Následně estonské vrchní velení internovalo uspoupivší bílá vojska.

Rumuni ustáli Besarábii a bolševici se museli stáhnout za Dněstr. O Kavkaz se přetahovali Britové, kteří do Baku dorazili z Íránu, a Turci. Nakonec po kapitulaci Turecka celou oblast obsadili Britové. Na Sibiři kromě československých jednotek byli i Japonci, Kanaďané a Američané. Pevninu opustili Japonci až v roce 1922 a severní Sachalin po vojenské porážce v roce 1925.

Nakonec ještě uveďme polské tažení z let 1919-192119. Zpočátku byli Poláci úspěšní, potom dostali i úvěry z Francie a USA. Jenomže na jaře 1920 se karta obrátila a sovětská vojska začala rychle postupovat vpřed. Toho se pokusil využít Trockij a prosadil Tuchačevského útok na Varšavu – který se za zjevné ignorance dosavadního organizátora postupu rudých (Stalina) proměnil na debakl. Válka skončila v říjnu 1921 rižským mírem.


Zajímavou otázkou je samotná intervence. Dodnes není jasné, kdo vlastně za ní stál. Oficiálně všichni zúčastnění tvrdili, že ve válce s Ruskem nejsou, ovšem vojáci řady zemí potápěli ruské lodě a plenili ruská území. Winston Churchill později napsal, že „svého času jsem se snažil Rusku pomoci“ … Toto je ostatně jediné jméno, na které jsem v souvislosti s organizací intervence narazil. Churchill má na svědomí hodně dalších špinavostí, o kterých se nemluví. A jelikož mohl být postižen oním ‚dekretem rušícím dluh‘, jeví se mně jeho angažmá při organizaci intervence proti Rusku jako dosti pravděpodobné.

Na závěr je potřeba uvědomit si, že intervence značně prodloužila období bídy a zmaru. Zároveň zvýšila tlak na bolševiky a jejich spojence, což je samozřejmě nutně muselo radikalizovat. Zcela logicky, pokud by nebylo této nevyhlášené války půlky světa proti Rusku, neměli by radikálové takový prostor a došlo by v SSSR k uvolněnějšímu vývoji. Ve svém důsledku to znamená, že za pozdější ‚sovětský teror‘ jsou vlastně zodpovědni také interventi z období občanské války. Oni prodloužením války zvýšili váhu ‚staré gardy‘, válečníků schopných rychle tasit zbraně, tedy lidí plných adrenalinu. A adrenalin, kromě jiného, zužuje krkavice. Pokud se do krve vyplaví adrenalin, je třeba bojovat a ne přemýšlet. Adrenalinoví lidé jsou dobrými válečníky, schopnými rychlých rozhodnutí na bitevním poli, ale špatnými vládci v době míru, kdy vrchu nabývají snahy o pečlivou organizační práci a vylaďování spolupráce.

Válečný komunizmus

Válečný komunizmus neměl vůbec nic společného s marxistickým komunizmem. Byl to pouze projev hlubokých mechanizmů společnosti nacházející se v krajně obtížné situaci. Součástí válečného komunizmu byly i rekvizice potravin, které byly sice za peníze, ale za podmínky praktického zániku měny, měly povahu kontribucí bez náhrady. (Po roce 1920 bylo rekvírování plně nahrazeno naturální daní.)


rok

1918

1919

1920

rekvizice [mil. t]20

0,5

1,8

4,2


Není od věci si připomenout, že carská vláda dala na podzim 1916 příkaz rekvírovat 12 miliónů tun obilí. Nedostatek potravin vyvolal Únorovou revoluci, můžeme proto říci, že podíl na pádu vlády měla neschopnost vlády provést rekvizici. Rekvizici se pokusila obnovit i Prozatímní vláda, dokonce nakonec uvažovala o použití armády, ale pro svoji neschopnost také padla. Bolševici sice venkov také rekvírováním nenadchli, ale nepřeháněli to, navíc legalizovali a rozšířili rolnické zábory půdy a snížili zatížení rolníků dluhy, nájmy a dalšími platbami21.

Významné postavení měly výbory bídy, zřízené na základě dekretu ÚVV 11.6. 1918. Ty se vedle dalších úkolů zabývaly rozdělováním potravinové i nepotravinové pomoci a zemědělského nářadí nejchudším rolníkům a také spoluprací s rekvizičními oddíly při rekvizicích kulaků (za to měly možnost levně získat část zabaveného obilí). Připomeňme ještě, že výbory bídy ukončily svojí činnost organizací voleb do sovětů ještě koncem roku 1918.


Na závěr prosím čtenáře, aby okomentovali text knihy. Stačí jen heslovitě, co se líbilo, co ne, jaký zanechalo dojem, čemu nevěříte a čemu ano, kde je slabá argumentace a kde je třeba přímo nesprávná. Děkuji. J. Václavík

Poznámky

1Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

2Reed J.: Deset dnů které otřásly světem; Panorama; 1982

3Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

4Bylo by dobré připomenout, že toto je obecné dělení politických koncepcí lidské společnosti a tedy i politických proudů. ‚Levice‘ a ‚pravice‘ je nesmysl stvořený uvnitř parlamentního zřízení.

5Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

6Bljumkin Simcha-Jankev Gerševič (Jakov Grigorjevič, asi 1900-1929) pocházel z židovské rodiny, asi z Odessy. V roce 1917 v oddílu námořníků bojoval proti Centrální radě, v roce 1918 se účastnil expropriací Státní banky v Odesse a dle pověstí něco ‚vyšetřil‘ i pro sebe. V té době přišel do kontaktu s britským agentem a básníkem Erdmanem, který mu zařídil kariéru u VČK, kde pracoval u kontrarozvědky a ochrany vyslanců. Patřil k levým eserům. Jako náčelník německého oddělení VČK navštívil 6. 7. 1918 německého velvyslance Mirbacha a zastřelil ho. Po atentátu zmizel na Ukrajinu, kde bojoval proti Skoropadskému. V dubnu 1919 se vrací do VČK, je za atentát na Mirbacha zatčen a odsouzen k trestu smrti. ÚVV, Trockij a Dzeržinskij mu však dávají milost s tím, že svoje hříchy má vykoupit bojem za revoluci. Přitom zřejmě podrazil některé levé esery. Trockij ho přijal do štábu, jako svoji tělesnou stráž a po válce ho umístil do GPU.

V roce 1920 v Íránu (Perská sovětská republika) pomáhal ‚převzít vládu a budovat sociálně-demokratickou stranu‘. S osobním doporučením Dzeržinského vstoupil do RKS(b) a na Akademii generálního štábu. Účastnil se trestních operací proti rolníkům dolního Povolží a jako velitel brigády tažení proti ‚krvavému baronovi‘ Ungernovi von Sternberk. Dále pracuje v zahraničí jako agent diverzant s širokým polem působnosti. Od roku 1926 rezident v Mongolsku, od roku 1928 v Turecku, kde se účastnil čekistického černého vývozu starých židovských textů z Ruska. V roce 1929 zpět v Moskvě, vysoko hodnocen, ale navázal spojení s Trockým. Byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven. Viz také kniha A. Buškova Rudý car.

7Prudniková uvádí, že 2 milióny investovala Francie a 200 tisíc Masaryk. V případě Masaryka je otázkou, odkud ty peníze mohly pocházet. Československé vojsko v té době obsazovalo Transibiřskou magistrálu, ale bylo to ještě předtím, než se zmocnilo ruského státního pokladu a pravděpodobně tehdy ještě nedisponovalo ani sibiřským průmyslem. Proto se nejpravděpodobněji jednalo o peníze z USA.

8Fanny Jefimovna Kaplan (Fejga Chaimovna Rojtblat, 1890-1918) byla ruská revolucionářka a teroristka. V roce 1906 se účastnila atentátu na generálního gubernátora Suchomlinova a při neopatrné manipulaci ji vybuchla podomácku vyrobená bomba. Utrpěla zranění hlavy, ohluchla a částečně oslepla. Souzena zřejmě Stolypinovým ‚rychlopalným‘ soudem, ale pro neplnoletost jí byla poprava zaměněna na doživotí. V roce 1909 byla prohlášena za zcela slepou. Ve vězení se seznámila s Marií Spiridonovou a dala se k eserům. Po Únorové revoluci amnestována. Přiznala se k tomu, že na Lenina střílela a 3.9. 1918 byla popravena.

9cs.wikipedia.org/wiki/Příměří_z_Compiègne

10Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

11Soukup J.: Quo vadis Putine; Riopress, 2003

12Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

13Viz slovníček (pás měst u Moskvy, které vymezují jádro Ruska).

14Viz en.wikipedia.org/wiki/R._H._Bruce_Lockhart

15Viz en.wikipedia.org/wiki/North_Russia_Intervention

16Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

17Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015

18Viz en.wikipedia.org/wiki/Allied_intervention_in_the_Russian_Civil_War a související články

19Viz cs.wikipedia.org/wiki/Polsko-sovětská_válka

20Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

21Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500