Za hranicemi lidských možností 1 - převzetí moci

zpět

08.03.2017

Tak konečně se bolševici zmocnili vlády. Co tím vlastně získali? Především přímo neuvěřitelné pracovní vypětí. Pro nemálo z nich tímto okamžikem začal sedmidenní pracovní týden s denní normou 20 hodin. Však také se podívejte do Slovníčku, jak dlouho to vydrželi. Lenin 10 měsíců skoro nespal a po atentátu rychle ztrácel síly. Trockij, když začneme studovat jeho konání zhruba od úmrtí Lenina, se také choval, jako kdyby nebyl v pořádku. Dzeržinskij a Kujbyšev se nedožili 50 let, Lunačarskij a Cjurupa 60 let. Menžinskij sice byl před svými šedesátinami nejspíše zavražděn, ale ještě dlouho předtím byl vážně nemocen a poslední roky života svoji funkci fakticky nevykonával. Rekordman byl Sverdlov, nedožil se 34. narozenin. Ano, já vím, chřipka, ale copak na chřipku umírá mladý chlap v plné síle, navíc přece jenom na tu dobu jakžtakž slušně živený? Byla tam i spousta dalších, kteří skončili později na popravišti (tomu se ale budeme věnovat později), takže je v tomto ohledu nemůžeme uvažovat, ale i tito lidé běžně plnili ‚Leninovy pracovní normy‘. Velmi pochybuji, že tušili, do čeho jdou. Sice jim muselo být jasné, že to nebude žádná procházka, ale to, co přišlo, zcela určitě nečekali.

Co z toho měli? Vlastně nic, nejvýše dobrý pocit ze snahy dát svoji vlast do pořádku. A když se občas zadařilo, přidal se i pocit dobře vykonané práce.


Základním rysem té doby byla přímo genialita Lenina. Dalo by se říci, že měl jakousi křišťálovou kouli a v ní zcela perfektně viděl, co se stane a jak je nutno reagovat. Svoje cíle dokázal fantasticky přizpůsobovat okolnostem a v tom úžasném zmatku dokázal udržet moc a ukočírovat své spolubojovníky. Při tom všem stále dokázal před sebou vidět základní cíl – rozkvět Ruska. Většina jeho spolubojovníků mu prostě nestačila, zmohli se pouze na porovnávání Sovětského Ruska s Pařížskou komunou a byli nadšeni i jen z toho, že dokázali vydržet déle. Co se týče opozice, ti se přes výborné výchozí podmínky nedokázali vlády zmocnit. Hlavním důvodem nebylo nic jiného, než jejich soustředění se pouze na osobní prospěch. V nejmenším se na rozdíl od Lenina nezabývali osudem své vlasti.

Byla doba, kdy se říkalo, že Leninovi šlo pouze o vyvolání světové revoluce. Postupně jsem začal objevovat názor, že Lenin v jistou chvíli tuto myšlenku opustil a začal preferovat vybudování socializmu v jedné zemi. V této souvislosti je otázkou, kdy Lenin provedl tento myšlenkový obrat. Například Prudniková1 se domnívá, že to bylo až někdy po prvních měsících bolševické vlády. Jenomže si připomeňme, že již na 1. Sjezdu sovětů Lenin vystoupil s požadavkem převzetí moci za účelem nastolení řádu, nikoliv revoluční bouře. Bližší je mi proto Kara-Murza2, který vůbec odmítá myšlenku, že by Lenin o světové revoluci uvažoval. Tomu také nasvědčují Leninova studia a jeho publikované práce z oblasti národohospodářství. Leninova světová revoluce je nejspíše jen legenda z dílny Trockého.


Dalším charakteristickým rysem této doby je naprosto zoufalý nedostatek alespoň trochu zodpovědných a kvalifikovaných lidí. Vláda za této situace přijala každého, kdo byl ochoten a schopen pracovat. Prudniková3 popisuje krásné příběhy, jak například za komendantem Smolného paláce (donedávna námořním poddůstojníkem na křižníku) dorazil v dost dezolátním stavu jeho bývalý kapitán. Druhý den byl náměstkem lidového komisaře námořnictva … Ještě kurióznější je případ popisující ve svých pamětem jakýsi právník. Za carských dob byl prokurátorem a za sovětských dob pracoval ilegálně pro bílé v Petrohradě – vykonával u rudých práci vyšetřovatele. Všiml si ho Dzeržinskij, kterého kdysi dostal do vězení. Dzeržinskij mu pouze poděkoval, že pracuje pro sovětskou vlast a slovem nepřipomněl jejich starou známost. Je otázkou, jestli mu vůbec došlo, jak moc uvedením tohoto příběhu vynáší sovětskou vládu.

Příčinou této situace byla představa inteligence o tom, že vláda dělníků a rolníků prostě nemůže dostatečně „ohodnotit“ jejich práci. Inteligence ve své nadutosti silně přecenila svůj vklad do společného díla. Bolševici ve skutečnosti na její nehorázné požadavky přistoupili a teprve s dotažením kolektivizace a výstavbou průmyslu ve 30. letech a ještě spíše po druhé světové válce sovětské vedení začalo snižovat rozdíl příjmů inteligence a ostatních pracujících4.


Ve Smolném paláci zasedal Vojenský revoluční výbor. Tamtéž se sešel 2. Sjezd sovětů a tam se také začaly formovat orgány moci. Výkonným orgánem se stal Sovět lidových komisařů, do jehož čela se postavil energický Lenin. Pojďme se krátce podívat, jak utváření nové vlády probíhalo.

Například Menžinskij první dny lítal od čerta k ďáblu. 30.10. 1917 byl jmenován lidovým komisařem financí, protože kdysi pracoval ve Francouzské bance. Ještě kohosi chytil a spolu do nějaké místnosti přinesli pohovku. Nad ní pověsil papír s nápisem ‚Lidový komisariát financí‘, lehl si a po pětidenním bdění usnul. Šel kolem Lenin a začerstva to s úsměvem komentoval: „Je dobře, že komisaři začínají tím, že se posilní.“

Stalin, lidový komisař pro národnosti se nesnažil ani o to, byl věčně v tahu, a tak mu určili Pestkovského, jako pomocníka. Ten kdesi Stalina chytil a odehrál se takovýto rozhovor:

– Soudruhu Staline, Vy jste lidový komisař pro věci národností?

– Já.

– A komisariát máte?

– Ne.

– Dobře, tak já Vám vytvořím komisariát.

– Co k tomu potřebujete?

– Zatím jenom mandát na předmět ‚vyjádření spolupráce‘.

Pestkovskij dostal mandát a s přítelem našli prázdnou místnost, do ní donesli stůl a na papír napsali ‚Lidový komisariát pro národnosti‘. Potom někde chytili Stalina a pozvali ho. Stalin obhlédl místnost, ohodnotil to jakýmsi neurčitým zvukem, na návrh Pestkovského přijal pomocníka jako vedoucího kanceláře a ihned zase zmizel v útrobách Smolného paláce.


Samotný Smolný palác je také svérázná záležitost. Původně tam byl Ústav pro výchovu mladých šlechtičen. V roce 1917 se nějak vytratil zájem o šlechtickou výchovu a nakonec se do jednoho křídla nastěhoval VRV. Tam také začala úřadovat vláda – Sovět lidových komisařů.

V druhém křídle ale zůstaly zbytky původního Ústavu, přesněji řečeno staré učitelky, které již neměly kam jít5. Po několika dnech fungování vlády byl komendantem Smolného paláce jmenován Pavel Malkov (již výše uvedený poddůstojník z křižníku Diana). V prvé chvíli nevěděl, co má dělat, tak začal obcházet palác. Přitom narazil na dvojici důstojníků, kteří mu po nějaké výměně názorů předložili propustky, Malkov se ptal dále na důvod návštěvy. Vypadlo z nich, že jdou za roztouženými děvami, které jim také opatřily propustky do paláce (!). Malkov věděl o těch babičkách a byl z toho poněkud vyjevený. Ale důstojníci ho ubezpečili, že v paláci také sídlí štáb ženského praporu a to bylo poněkud jiné kafe.

Náruživé děvy palác opustily samy, s těmi problém nebyl, ty se dokázaly o sebe postarat. Jenomže ti zlí bolševici, kupodivu, nedokázali vyhodit na ulici již zcela nepotřebné staré vychovatelky ze starého světa o který již nikdo nestál! Ani Sverdlov si nedovolil je jen tak vyhnat ven a bolševici jim začali hledat vhodný útulek. Malkova nejprve vyhodili ctihodní mniši z Alexandrovsko-Něvské lávry, potom poslal nejčipernější ze stařenek do Kseninského institutu, také donedávna vychovávajícího mladé dámy. Vrátila se s pláčem, že ji ředitel vyhodil. Teprve, když tam poslal svého zástupce, ředitel dělal, že mu ta paní nerozuměla a se vším souhlasil …


Před novou vládou se za pochodu objevovaly stále nové úkoly, často s velmi vysokými požadavky na urychlené vyřízení. Připomeňme, že řada z úkolů daleko přesahovala běžné nároky kladené na podobné orgány, ostatně za chvilku si vysvětlíme důvod. K tomu se přidala ta skutečnost, že většina členů sovětské vlády s něčím takovým zkušenost neměla. Bolševici to řešili tak, že když se objevil nový problém, vybrali někoho, jmenovali ho předsedou vhodně pojmenované komise na nechali ho, aby si ji sám sestavil a problém nějak vyřešil. Vrcholem těchto snah bylo sestavení ‚Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a banditizmem‘6, jejímž předsedou se stal Felix E. Dzeržinskij. Komise vznikla při VRV, ale protože byl VRV vzápětí rozpuštěn, po nějakých diskuzích byla 7.12. 1917 začleněna do sovětské vlády. V osobě Dzeržinského získala vláda mimořádného člena a napříště se VČK začala ve vládě využívat jako orgán přebírající k vyřízení všechno, co odmítaly převzít jiné vládní instituce. Původně byla zamýšlena jako dočasný orgán pro mimořádné případy, který měl být mimořádnými pravomocemi vybaven až v okamžiku nezbytnosti. Zpočátku se věnovala především tomu, co měla v názvu – sabotážím úředníků, opileckým pogromům a boji s banditizmem7.

Na počest velkého Října!

Každou pořádnou akci je nutné zapít. Nejinak tomu bylo v případě Října. Jen tomu noví vládci nechtěli pořádně rozumět a dobrým lidem házeli klacky pod nohy.

Tak se stalo, že když byla ze Zimního paláce vyhozena Prozatímní vláda, kdosi ze sloužících dostal žízeň. Věděl kam jít, ale nebyl schopen se tam dostat. Dveře byly zazděné a sám také mohl mít obě ruce levé (takoví jsou mnozí žízniví). Vojáci jsou jinší kabrňáci a nějaká ta hrubší prácička jim nevadí, zvláště když z toho mělo něco kápnout. Svěřil se jim se svým trápením, vojáci pečlivě nasáli, chytili stopu a již ji nepustili. Do sklepa se prolomili zdí8.

Zimní palác byl určen pro pobyt cara za dlouhých zimních večerů a tato společnost přece nebude na suchu. Nejlepší víno a koňak v neuvěřitelném množství! V zásadě lze pouze konstatovat, že střízlivé je nedostali. Jistý díl se dostal nejen sloužícím, ale i kolemjdoucím, Rusové prostě mají srdce otevřené a co by neudělali radost bližnímu svému. Bolševici nechali zeď vyzdít znovu a stráž vyměnili. Problém byl pouze s tím, že toto vše se vzápětí muselo opakovat znova a znova. Vojáci již stopu nepustili, když navíc v době války v Rusku platil suchý zákon …

Co se stalo ve skutečnosti dál, je otázkou. A. Buškov si v knize Rudý car krásně vylévá svůj bol, že prý barbaři bolševici nechali tyto nádherné sklepy rozstřílet. Je i názor, že o tento poklad byl velký zájem v zahraničí a byla možnost ho velmi výhodně odprodat, jenomže se prý vzbouřili vojáci a hrozili novou revolucí. To nevypadá nevěrohodně, potom ale nelze uvažovat ani o tom rozstřílení sklepa. Na druhé straně situace byla napjatá a nechat opilce vyvádět nepřipadalo v úvahu.

Snad to byl Galkin, člen VRV, kdo prohlásil, že víno má také rád a proto navrhuje, aby sklep byl přidělen posádce a každý voják dostal pravidelně svoji denní dávku. Výhoda tohoto řešení byla jasná – množství vína na osobu a den pokleslo pod kritickou hranici, vojáci byli spokojení a ohromné sklady se začaly řízeně vyprazdňovat.

V jistou chvíli se vojáci opravdu ocitli na suchu, jenomže slinu již měli a přitom tušili, že v metropoli by se mohlo ještě cosi objevit. Samozřejmě, že toho bylo dost a bylo dost také lidí, kteří podobně, jako v Zimním paláci, věděli kde, ale nevěděli jak. Kromě toho se objevili i zavilí třídní nepřátelé, vlastně ne, byli to spasitelé z Výboru spásy (brzy se k nim dostaneme). Ti se pokusili tuto nevinnou zábavu vojáků trochu pošťouchnout – a co kdyby vznikla nějaká mela a bolševici padli? Proto banket na počest Vítězného října pokračoval dále, tak dlouho, dokud celá metropole nebyla opravdu kompletně na suchu.

K problémům daleko nebylo, gigantické pijatyky se nezřídka proměňovaly na rozsáhlé pogromy a rabování. Proto proti tomu musela zasáhnout státní moc a 29.11. 1917 VRV vydal nařízení o zatýkání opilců a organizátorů pogromů. Do boje se zapojila i čerstvě založená VČK, vybavená za tím účelem sazbou až 6 měsíců. Jenomže vínečko na bolševiky nestačilo.

Vzpoura elitních ignorantů a defraudantů

Zkusím nyní popsat následující dobu. Není to jednoduché a aby to bylo alespoň trochu srozumitelné, rozeberu to po částech. Ale upozorňuji, že následující události probíhaly prakticky současně, ostatně se to týká i toho alkoholového opojení.

Úřednická stávka

Bolševici se obecně považovali za proletáře. Sice to tak jednoduché není, můžeme začít například Leninem, Krupskou, nebo i Dzeržinským, ale pro úřednický aparát na starých ministerstvech nebyli ničím víc, než otrhanými a nevzdělanými dělníky, o nichž přece ‚všichni věděli‘, že je nelze připustit k žádné zodpovědnější práci. Podle toho se ti honosní a inteligentní hejhulové začali k sovětské moci chovat. Kadeti, aby zdiskreditovali revoluci, přímo programově vedli zemi do záhuby9.

Pro začátek si ještě připomeňme, že úřednický aparát ruské metropole byl zodpovědný za rozkradení městských sýpek, v nichž se držely zásoby na dva roky a že to byli bolševici, kdo s nejvyšší pravděpodobností poslední měsíce před revolucí již fakticky organizovali zásobování Petrohradu. To však úředníkům nebránilo, aby se bolševikům zcela vzepřeli10.

Není od věci ještě poznamenat, že většina úřednického aparátu patřila ke kadetům. Tím se ostatně také vyjasňuje i to, proč bez nich ztratila veškeré zbytky své nevalné akceschopnosti Prozatímní vláda.


Úřednický aparát vstoupil do stávky. Úředníci se zamkli ve svých kancelářích a vyhlásili stávku. Když už byly dveře vylomeny, odmítali úředníci spolupracovat. Úředníci zcela zničili nejen běžnou dokumentaci svých úřadů, ale i státní dokumenty a smlouvy. Mezi dalšími zničili i účetní knihy, včetně záznamů carských dluhů. Tím se stala zcela nejasná výše zahraničního zadlužení Ruského impéria. Noví lidoví komisaři často nezískali klíče od trezorů a neměli informace o tom, co vše spadá do agendy úřadu.

Nešlo jenom o úřednický aparát. Do stávky se zapojily i další instituce, především banky. V této době prakticky všechny banky vypověděly spolupráci s vládou, ale na druhé straně udržovaly spolupráci s bývalou Prozatímní vládou. Banky také zcela blokovaly ty podniky, kde se ustavily výbory dělnické kontroly – to bylo nad rámec problémů s tímto dekretem. Přidaly se poštovní úřady, když otevřeně odmítly přebírat korespondenci ze Smolného paláce. Ještě uvedu Petrohradskou městskou dumu. V souvislosti s ní nastal zajímavý řev ve chvíli, když vláda jedním z prvních dekretů rozšířila práva městské samosprávy v oblasti zásobování. Petrohradská menševicko-esersko-kadetská městská samospráva začala zuřit a vyhrožovat, že přestane do města vozit potraviny. Těžko se to chápe, ale asi měli strach, že to zvoslí.


Pokud jsem již začal o sociální situaci, byla vzhledem k vybrakovaným zásobám zcela zoufalá. To se stalo také jednou z operativních priorit nové vlády. Nejprve se vláda pokusila udělat inventuru – ale úředníci vyslanou delegaci vyhodili. Jeden z námořníků, účastnící se této akce se ozval, že tedy budou muset provést konfiskaci a potom inventuru udělají sami. Opravdu na to došlo a bolševici ovládli sklady. Jenomže v nich našli pouhých asi 490 tun obilí, při denní spotřebě města 790 tun. Nespolupracovaly ani obchodní podniky, proto se ke konfiskacím přistoupilo i u nich. Tam se našlo asi 5 000 tun obilí. Přesto 7.11. 1917 bolševici museli v Petrohradu snížit denní příděl chleba z půl libry na 3/8 libry.

Další kroky byly provedeny ve spolupráci s Výbory dělnické kontroly, které provedly inventury přímo v průmyslových podnicích. Vláda najednou věděla o dostupném zboží, to se naložilo na vlaky, které vyjely na venkov a zboží vyměňovaly za obilí. Jakmile se vlaky s obilím začaly vracet, zvedl se opět denní příděl chleba na půl libry a podařilo se tak celkem slušně přežít zimu. Bolševici si i tímto krokem u obyvatelstva udělali velmi slušné očko. Poznamenejme, že tedy ani ten proklínaný Dekret o dělnické kontrole nebyl tak úplně marný.


Úřednická stávka byla podmíněná tím, že úředníci budou mít z čeho žít. Bylo to docela jednoduché: Státní banka hned zkraje vyplatila služné pro veškerý úřednický aparát na dva měsíce dopředu. Nikoho nenapadlo, že by to nová vláda mohla za takovýchto podmínek tak dlouho vydržet. Samozřejmě, že zároveň Státní banka blokovala operace prováděné novou vládou. Spekulanti a úředníci měli otevřené vedlejší vchody a nic jim nebránilo zadávat bankovní příkazy.

Co na to Sovět lidových komisařů? Že se zlobili, bylo jasné. Oni si z nich úředníci tropili přímo šašky, jako že prověřovali pověření a odmítali je pro formální chyby, aby nakonec, po splnění formálních náležitostí, oznámili, že s bolševiky stejně spolupracovat nebudou. Proto bolševici přitvrdili. Vytvořili černý seznam nepřátel revoluce a začali vzpurné úředníky na tento zveřejňovaný seznam uvádět. VRV se tvrdě usnesl:


Úředníci státních a veřejných institucí, kteří sabotují práci v důležitých oblastech veřejného života, se prohlašují za nepřátele lidu. Jejich jména se od nynějška budou zveřejňovat ve všech sovětských publikacích a seznamy nepřátel lidu se budou vyvěšovat na všech veřejných místech. Lidé, kteří rozšiřují hospodářský rozvrat a podkopávají zásobování armády a státu, jsou vyděděnci a nemají nárok na milost. Vyhlašuje se jim veřejný bojkot …“


Co na to dobří úředníci a demokraté? No, vytřeli si s tím …


Tak bolševici ještě přitvrdili. 29.11. 1917 vydali dekret, kterým stranu kadetů prohlásili za nepřátelskou a zakázali ji. K tomu lze poznamenat jedině to, že kadeti potom už nikomu nechyběli.


22.12. 1917 čekisté navštívili Sovět pracující inteligence. Mimo jiné tam lapili jistého Kondratěva, jinak úředníka ministerstva vnitra a předsedu Svazu svazů, nástupnické organizace Výboru spásy. Kadeti konspirovat neuměli, nikdy dosud to nepotřebovali a tak se tam našla celá řada zajímavých dokumentů. Proto čekisté hned následující den opět vyrazili do ulic a podle seznamů začali sbírat stávkující úředníky, jak špačci třešně. Ta banda šla do basy, kde musela přežít celé strašné dva měsíce. Potom si bolševici řekli, že toho mají dost a pustili je. Jedinou výjimkou byl Kondratěv, toho pustili až 2.3. 1918. Zákony prostě nebyly, proto to zlí rudí brali tak, že když zatčený již nepředstavuje nebezpečí, není potřeba ho věznit.

Když se to vezme kolem a kolem, bylo to jedno veliké rodeo. Zajímavé bylo především to, že jezdec se v sedle stále držel, dokonce mu fandili i lidé okolo a navíc se naplňovala doba, pro kterou měli úředníci peníze. Nezbylo jim, než začít přemýšlet, co dále. Hřebec začínal být unavený a úředníci se pomalu začali u bolševiků hlásit o práci. Vláda tomu napomohla i tím, že institucím, které zahájily spolupráci, zvýšila platy.

Po Novém roce začaly úřady zase pracovat. Sice ještě nemálo úředníků práci sabotovalo, ale to již bylo o něčem jiném, než předchozí zcela likvidační stávka.


Nakonec ještě poznamenejme, že byly i úřady, které se stávky neúčastnily. Je to trochu kuriózní, ale náčelník kanceláře ministerstva dvora kníže Gagarin a jeho náměstek baron von Stakelberg ihned poté, co byla sestavena sovětská vláda, vyrazili za Lunačarským a oznámili mu: „Připravujeme předávací protokoly pro ministra, stávku nechystáme a není třeba nás likvidovat.“ Ale k čemu je bolševikům ministerstvo dvora? Podobně se proti stávce postavil i Svaz soudců.

Růžové běsnění

Kadeti byli jen jednou stranou mince. Tou druhou byly donedávna vládnoucí strany eserů a menševiků. Pouze menší část eserů se přidala k bolševikům, ti ostatní považovali Vítězný říjen za nehoráznost. Nehoráznosti byly vlastně dvě. Jednou byla samozřejmě neomalenost bolševiků, že si ti trhani dovolili provést revoluci. Tou druhou potom to, že drze vyhlásili Dekret o půdě a byli takoví hulváti, že se ho jali naplňovat. Pro esery to byl hlavní bod politického programu a oni si mysleli, že na něj mají patent11.

Ihned po svržení Prozatímní vlády se rozhořel politický boj. Konal se 2. Sjezd sovětů. Tam Trockij ustál převzetí moci a uražení menševici a praví eseři Sjezd opustili. Stejně tak opustili i Ústřední výkonný výbor, jen s sebou stihli vzít i pokladnu. Ještě ten den se odvážně sešikovali a vyrazili na Zimní palác. Tam narazili na stráž a se slovy „Jdeme zemřít do Zimního paláce!“ se dožadovali vpuštění dovnitř. Ostraha nejprve byla v rozpacích, ale potom je vpustit odmítla a během výměny názorů řekla, že bude střílet. Tak ministr zásobování Prozatímní vlády Prokopovič prohlásil:


Soudruzi a občané! Proti nám použili hrubou sílu! Nemůžeme připustit, aby se ruce těchto temných lidí zašpinily naší nevinnou krví! Být zastřelen těmito pistolníky, je pod naší úroveň …“


Odebrali se do Městské dumy, kde s převelikým humbukem plném starých nesplněných slibů a žvanění o nezákonnosti bolševické vlády vytvořili ‚Výbor Spásy Vlasti a revoluce‘12. Jádro tvořili eseři, zkušení to teroristé.

K tomu pár poznámek na téma legality: Na 2. Sjezdu sovětů byl také zvolen nový Ústřední výkonný výbor. Ale ten předchozí ÚVV 1. Sjezdu sovětů se odmítl rozpustit a pouze zmizel v ilegalitě. Kromě toho uveďme, že Prozatímní vláda vznikla na základě jakéhosi víceméně náhodného seskupení v té době již bývalých poslanců Státní dumy a její mandát z ničeho nevyplýval. Bolševici sice vládu uzurpovali, jenomže jednak ji již fakticky nějaký čas a poměrně úspěšně vykonávali a také se hned nechali ve funkcích potvrdit 2. Sjezdem sovětů, v té době již existujícím mocenským orgánem.

Karty byly rozdány přibližně tak, že na jedné straně průmysl (asi přesněji dělníci) podporoval vládu a na druhé straně veřejnost (asi přesněji inteligence) podporovala Výbor spásy. V prvních dnech se Výbor spásy pokusil získat na svoji stranu posádku. Jenomže na posádku dorazil lidový komisař Krylenko a posádka zůstala za sověty.

Výbor spásy ale určitou sílu získal. Na jeho stranu se postavilo Vladimirské a snad i další junkerská učiliště. Na ně vsadil a zorganizoval na 29.10. 1917 povstání, které snad mělo být koordinované s útokem vojsk generála Krasnova (dostaneme se k tomu), ale podle popisu Johna Reeda to tak nevypadalo ani náhodou. Junkeři obsadili telefonní a telegrafní ústřednu. Jenomže bolševici zachytili nějakou zprávu o připravovaném povstání a podařilo se jim včas zareagovat. Růžoví byli brzy z telegrafní ústředny vyhozeni a petrohradská posádka poměrně rychle zpacifikovala i samotné Vladimirské učiliště. Nakonec začaly fungovat i telefony a spiklencům nezbylo, než rychle zmizet.

Sovětské vládě i tak hořela koudel všude kolem a měli zájem situaci nějak uklidnit. Proto bolševici hned zkraje přistoupili na jednání o koaliční vládě. Jenomže v tomto případě pouze použili zbraň opozice a jednání jenom protahovali. 29.11. 1917 zase zbraně bolševiků použila opozice. Byl to jednak ústřední výkonný výbor nejsilnějšího ruského odborového svazu železničářů (dále jen ÚVVŽEL13), jednak Obuchovský závod. Obě tyto významné instituce ovládali eseři a obě postavily bolševické vládě ultimátum. Pokud nebude koaliční vláda, vlaky nepojedou! Bolševičtí vyjednávači začali ustupovat a nakonec došlo k dohodě o koaliční vládě pod vedením eserů Černova a Avksentěva a za neúčasti Lenina a Trockého. Dohoda byla uzavřena 1.11. 1917 a zcela jistě vedla k Prozatímní vládě č. 2, díky roztříštěným zájmům stejně neschopné, jako byla Prozatímní vláda předchozí.

Teprve potom se ozval Lenin a na koaliční jednání seslal hromy a blesky. Prohlásil, že se moc pokouší získat strany, které se neúčastnily povstání a že dohoda je proti vůli 2. Sjezdu sovětů. Přidal se Trockij se svým přesvědčovacím uměním, lidi prostě ukecal a vlaky se nezastavily. K tomu bolševici vyslali agitátory na železniční stanice. Jediným následkem byla rezignace Kameněva na členství v ÚV. Prozatímní vláda č. 2 se nakonec utopila v diskuzích.

Za této situace Petrosovět začal žádal železničáře, aby zrušili plné moci ÚVVŽEL. Vzhledem k bolševické agitaci ÚVVŽEL stejně ztrácel na akceschopnosti a 20.11. 1917 uznal sovětskou vládu. Tehdy ještě pod podmínkou, že dostane do správy železnici. Protože to pořád byla nepříjemná veš v kožichu, bolševici s agitací pokračovali a tak v prosinci odborový sjezd železničářů vyjádřil ÚVVŽEL nedůvěru. V lednu vzniká dočasná organizace spravující železnici a v březnu je železnice konečně převedena pod lidový komisariát dopravy a spojů.

To se již podstatně změnila situace a tak toto vyprávění ukončíme.

Na čestné slovo

Bolševici ihned po převzetí moci pozatýkali řadu členů Prozatímní vlády a také řadu důstojníků a junkerů. Jenomže většinu z nich začali vzápětí propouštět pouze na čestné slovo, že nepozvednou zbraně proti lidu. Když potom během junkerského povstání bolševici zaútočili na telefonní ústřednu, mezi ječícími telefonistkami pobíhali tito stateční vojáci a strhávali si nárameníky se slovy: „Oni nás pomordujou!“ – vědomi si toho, že své čestné slovo porušili14. Když pak suroví a zlí rudí námořníci junkery propustili, osopily se na ně ty dámy telefonistky a opustily ústřednu. Bolševikům nezbylo, než shánět lidi schopné zajistit provoz, což vyvolalo další problémy, ale podařilo se.


Kerenskij zatím také nezahálel. Nasedl do auta vyslanectví USA a vyrazil na frontu, aby se postavil do čela vojsk a s nimi umravnil neposlušný Petrohrad. Nebyla to taková sláva a nějaký čas trvalo, než dosáhl alespoň nějakého cíle. Teprve generál Krasnov mu věnoval 20 setnin kavalérie. Všichni společně i generálem vyrazili na Petrohrad. Polovina vojáků se rychle rozutíkala, ale zbylí přece jenom postupovali vpřed. Prvním postupovým bodem byla Gatčina, kde rozehnali několik rot a obsadili zcela letargickou posádku. Kerenskij to zaznamenal jako svoje první vítězství. Další bylo Carské Selo. Tam se zbylých asi 600 kozáků připravovalo k útoku na Petrohrad. Na miliónové revolučně naladěné město nic moc. Je pravda, že se snad snažili koordinovat s Výborem spásy, ale úroveň koordinace odpovídala jak Kerenskému, tak i borcům spasitelům. Dalším problémem bylo i to, že si vrabci na střeše cvrlikali o jejich plánech.

Na druhé straně v Petrohradu asi věděli, že Kerenského podpořil generál Krasnov, velitel jezdeckého sboru. Zřejmě se zprvu domnívali, že na Petrohrad postupuje celý sbor. Revoluční oddíly vysoce početně převyšující síly Kerenského obsadily přístupové body a okolo Petrohradu vznikl pás zákopů a dokonce i zátarasů. Samozřejmě, že využili svoji nejobvyklejší zbraň a k nepříteli vyslali agitátory, takže ve Smolném nakonec pravděpodobně znali skutečnou početnost a cíle vojsk.

Obraně velel ten, kdo měl u sovětů nejvyšší hodnost – levý eser podplukovník Muravjov. Navíc se do toho vložil samotný Lenin a nastěhoval se do pracovny Muravjova. Kromě jiného zajistil posily z Finska a válečné loďstvo postavil tak, aby kontrolovalo cesty od Carského sela.

28.10. 1917 k Carskému selu již postupovalo necelých 500 kozáků a narazili na prapor rudých. Napřed si vzájemně trochu ukázali svaly, ale střílelo se jen do vzduchu. Pak se sešly delegace a bitva se proměnila na mítink. Přidal se k nim Savinkov a nakonec i Kerenskij, snad v dámské společnosti. Prapor rudých naslouchal projevu Kerenského … ale kozáci nelenili a podařilo se jim část vojáků odzbrojit. Zbytek zahájil palbu, ale když kozáci přitáhli děla, rudí se rozutíkali. Večer kozáci obsadili Carské selo a Kerenskij radostně oznamoval vojákům, že se bolševici rozkládají a ministerstva žádal, aby pro bolševiky nepracovali.

Kerenskij pilně pracoval na posílení svých řad. Jenomže, jakmile vojáci zjistili, že se jedná o podnik Kerenského, rychle ztráceli zájem. Jediným úspěchem se stalo získání obrněného vlaku, když jeho posádce nakukal jakousi šílenost ve smyslu, že Němci obsadili Petrohrad a on chce město osvobodit. Na druhé straně generál Krasnov začal mít se svými vojáky potíže, začínali se cukat.

Večer 29.10. 1917 do Carského sela dorazili zástupci Výboru spásy se zprávou, že se převrat nezdařil. Kerenskij ani Savinkov o tom Krasnovovi neřekli, zato Savinkov navrhl Krasnovovi zatknout Kerenského. Tady Prudniková uvádí Krasnovovy paměti a vypadá to tak, že jednak Krasnov si byl vědom, že jedinou možností, jak ovládnout vojáky je bezpodmínečné příměří s Německem, jednak však nikdo dosud (29.10. 1917) Krasnovovi neřekl o bolševickém Dekretu o míru! Zřejmě Krasnov hlupák nebyl a bylo mu jasné, že jakýkoliv svévolný krok mezi vůdci celé operace vyvolá opozici mezi vojáky a proto nepřevzal iniciativu.

Rozhodující bitva se odehrála 30.10. 1917 u vesnice Redkoje Kuzmino na Pulkové hoře. Rudých bylo okolo 10 000, zato bílí měli převahu v dělostřelectvu. Rudí seděli v zákopech a bílým se do útoku přes rozbahněnou řeku a do kopce nechtělo. Nakonec to přestalo bavit některého rudého velitele a svévolně vydal rozkaz k útoku a hned se k němu připojili další. K zemi je přibila palba zkušených dělostřelců. Kolem poledne se do týlu Krasnova pokusil dostat Izmajlovský pluk, ale obrněný vlak je rozehnal. Potom jedna kozácká setnina zase svévolně zaútočila na sousední vesnici, ale uvízli v blátě a stáhli se zpět. Večer Krasnovovi došla munice a v Petrohradu se nic nedělo, proto se s vojáky vrátil do Gatčiny.

Válčení obě strany přestalo bavit. Za kozáky do Gatčiny dorazili rudí námořníci v čele s Dybenkem a obě strany, snad za pomoci samohonky, našly společný jazyk. Rychle se dohodli, že viníkem je Kerenskij a vydali se ho zatknout. Jenomže ten prozíravě zavčasu zmizel. Potom už jenom přijel Trockij a od kozáků si vyžádal čestné slovo, že proti bolševikům bojovat nebudou a všichni se spokojeně rozešli. Jako v pohádce …


Koncem roku 1917 petrohradská VČK zjistila, že jí v revíru řádí škodná. Byla to celá síť verbířů hledající především důstojníky do války proti bolševikům, dostaneme se k tomu. Pro zkušené ilegály, jako byl Dzeržinskij a další bolševici i eseři, tato síť organizovaná britskou ambasádou nepředstavovala vůbec žádný problém. Byli pozatýkáni a šli sedět. Jenomže zlá rudá vláda se po několika měsících domnívala, že potrestaní již byli dost a na čestné slovo je propustila. Tito borci konspirace se potom v květnu zase začali pokoušet o další utajený boj. VČK zachytila zajímavý dokument rozeslaný předsedům domovních výborů:


Milostivý pane. V domě, ve kterém žijete možná je několik bolševiků a židů, které znáte podle jména, jména po otci a příjmení. Také znáte čísla bytů, kde tito bolševici a židé bydlí a čísla telefonů, se kterými hovoří. Možná také víte, kdy tito lidé bývají doma, kdy a kam chodí, kdo u nich bývá atd.

Pokud nic z toho neznáte, nebo znáte jenom část, potom ‚Společenství lidového násilí‘ Vám nařizuje neodkladně sestavit příslušnou zprávu a předat ji tomu, kdo se u Vás objeví s dokumenty Hlavního štábu ‚Společenství lidového násilí‘.

Zprávu sestavte co nejrychleji, aby všichni nepřátelé ruského lidu byli podchyceni a aby je všechny v jeden dříve určený den a hodinu, bylo možno podříznout.“15


Mimo jiné tito verbíři se také pokusili 1.1. 1918 zorganizovat atentát na Lenina. Zorganizovali eserovskou skupinu frontových důstojníků. Počkali si na Leninovo auto a zahájili na něj palbu, ale Lenin vyvázl nezraněn. Atentátníci byli chyceni a souzeni, ale po ofenzívě Němců požádali o možnost vykoupit svoji vinu krví. Na základě toho (!) byli popuštěni a zmizeli neznámo kde. Další podobné případy popisuje A. Buškov v knize Rudý car.


Na Donu se ještě před Říjnovou revolucí zabydlel ataman generál Kaledin a Kerenskij musel strpět jeho svévoli. (Nakonec proč ne, když kozáci začali tvrdě vystupovat proti sovětům.) Podpořil Prozatímní vládu, ale protože jí jaksi nebylo, vyhlásil se sám vládcem Donské oblasti. Vzápětí se na tomto šťastném ostrůvku vylodili i další potentáti, kteří svrhli cara – generálové Alexejev, Děnikin a bolševiky propuštěný Kornilov. Zde se začala rodit Dobrovolnická armáda, jedno z hlavních středisek odporu proti bolševikům. Měli však jeden, ne až tak zanedbatelný problém: na jimi kontrolovaném území nebyly především muniční továrny. Proto se museli spoléhat na dodávky z Velké Británie a Francie. Je dobré si připomenout, že v zájmu těchto zemí bylo především rozbití Ruska na řadu drobných vazalských států. To znamená, že si nepřáli, aby například nějaká Dobrovolnická armáda obsadila Rusko a vyhnala ‚zlé‘ bolševiky. Podle toho také obě mocnosti odměřovaly dodávky. Pro jistotu se Francouzi vylodili v Odesse a Britové v Baku.

Když už jsme u dodávek zpoza hranic, bude dobré nezapomenout i na proviant. Kupodivu, tento bohatý kraj buď nebyl schopen, nebo ochoten armádu krmit. Kdo se toho ujal? Jistá ‚humanitární organizace‘, která se měla starat o civilní obyvatelstvo postižené válkou, zatím pilně krmila vojáky, aby mohli pokračovat ve svém díle. Jmenovala se American Relief Administration, zkráceně ARA a kupodivu byla placená z rozpočtu USA16.

Ústavodárné shromáždění

Již víme, že Prozatímní vláda se nakonec rozhoupala a volby do Ústavodárného shromáždění vypsala. Volby se konaly 12.11. 1917. Je dobré si uvědomit, že tenkrát neexistoval Internet, ani televize a dokonce ani rozhlas. Telefon zdaleka nedosahoval všude a telegraf na rozsáhlejší zprávy nebyl. To znamená, že dva týdny po revoluci se o ní vědělo tak nejvýše ve větších městech a jejich okolí. Většina lidí o tom, že nějaký Lenin sestavil vládu, neměla ani ponětí, stejně jako o tom, že eseři se rozdělili na dvě samostatné strany. Dokonce jsem nalezl informace, že pro některé venkovany byla na předvolebních shromážděních novinkou zpráva o abdikaci cara. Samozřejmě, že mnoho z nich nevědělo nic ani o Dekretu o půdě. Nastala doba až dosud neobvykle rychlých změn.

Podle toho také volby dopadly. Ani se nekonaly na celém území Ruska. V listopadu proběhly pouze asi v polovině volebních obvodů, v dalších se volilo později. Dohromady volby proběhly v 64 nebo 65 obvodech ze 7917. Volilo se z kandidátních listin sestavených ještě před revolucí.

Shoda okolností a pořadí na kandidátkách tomu chtěly, že nejvíce mandátů získali nyní již oddělení praví eseři, kteří obsazovali vyšší pozice na původních jednotných kandidátkách eserů. Samotní praví eseři získali okolo poloviny zvolených mandátů. Menševici a leví eseři měli dohromady asi 10%, bolševici získali okolo 25%, ukrajinští nacionalisté asi 10% a pravice, především kadeti, něco přes 2%. V každém případě Ústavodárné shromáždění bylo levicové. Ostatně i praví eseři se alespoň formálně hlásili k socializmu.

Jedním problémem bylo to, že volby proběhly podle starých kandidátek za náhle zcela odlišných podmínek18. Daleko vážnější skutečností bylo to, že Ústavodárné shromáždění bylo pohrobkem již padlé Prozatímní vlády a vůbec celého liberálního politického proudu. Přesně toto vystihl Lenin, když prohlásil, že:


„… lid přešel na stranu sovětské moci a buržoazní síly s ní začaly bojovat. Proto otázka vztahu k Ústavodárnému shromáždění není otázkou právní. Ústavodárné shromáždění se může zapojit do budování státu pouze za podmínky uznání sovětské moci.“


Ústavodárné shromáždění hrozilo obnovením dvojvládí se všemi souvisejícími dopady. Proto Lenin prohlásil sověty za vyšší formu moci a dopředu tím omezil opozici manévrovací prostor.

ÚVV vydal ještě před zahájením zasedání tiskem Deklaraci práv pracujícího a vykořisťovaného lidu. Tato deklarace byla již přímo ultimátem Ústavodárnému shromáždění a s ohledem na poměr sil dávala jediné řešení – Ústavodárné shromáždění bude rozpuštěno19.

Bylo dohodnuto, že Ústavodárné shromáždění se sejde teprve tehdy, až se do Petrohradu dostaví alespoň 400 poslanců (dosáhne usnášeníschopnosti, poloviny celkového stavu) a jednání otevře zástupce sovětů. Oponenti sovětské vlády se snažili a tak již 5.1. 1918 se dostavilo 410 poslanců.

Sovětská vláda potřebovala zabránit tomu, aby Ústavodárné shromáždění nabralo nějakou podporu veřejnosti. Proto nechala rudé gardy postavit barikády, zároveň probíhala agitace, aby se dělníci demonstrace nezúčastnili. Demonstrace byla prakticky výhradní záležitostí inteligence a studentstva. Co se týče oné pověstné střelby, je jisté pouze to, že Lenin a Urickij střelbu do demonstrantů zakázali. Obávali se vzniku mučedníků a případných politických následků. Prudniková v této souvislosti píše, že ve skutečnosti ani o střelbu do demonstrantů nešlo, gardisté měli střílet do vzduchu, ale zbraně příliš neovládali a občas to ulétlo, kam nemělo. Ostatně ta ostrostřelba měla trvat asi čtvrt hodiny a bylo celkem 21 mrtvých, když z toho část obětí netvořily oběti střelby, ale davem ušlapaní. Mimoto demonstrující byli dopředu varováni, že jejich postup vyvolá střelbu. Co kdybychom to srovnali s podobnou akcí v lednu roku 1905? Tam bylo mrtvých o řád víc …

Bolševici se o Ústavodárné shromáždění postarali i jinak. Vyzdobili Tavričeský palác černými transparenty a poslanci si připadali, že jdou na svoji popravu. Plná byla i galerie, byla tam hromada pozorovatelů vybavená toaletními potřebami dob neklidu – nechyběly nějaké ty pušky, granáty a snad i kulomety. Síly v hledišti byly docela vyrovnané.

Jednání za velkých ovací pravice a pískotu levice zahájil nejstarší poslanec – eser Ševcov. No vážení, zkusme si představit tu scénu a hlavně to, že tehdy ještě v sále nebyly zesilovače a reproduktory. On to musel utáhnout vlastním hlasem. Potom se k řečnickému pultu dostavil předseda ÚVV Sverdlov. Dosud docela ujasněná situace se změnila na obyčejný řev a nastala i strkanice. Zase bez zesilovače musel prcek Sverdlov předvést sílu svého hlasu vycepovaného v Ústředním výkonném výboru, instituci na hlasový fond zcela jistě podobně náročné, jako toto shromáždění.

Předseda ÚVV Sjezdu sovětů Sverdlov vyzval shromáždění uznat sovětskou moc a její hlavní dekrety. Následovala kulturní vložka, to leví zapěli Internacionálu a praví museli vzdát čest a tím se trochu zklidnili. Pokračovalo se volbou předsedy – vyhráli praví. Pak praví prosadili svůj jednací program a leví požádali o přestávku, aby se vydýchali. Na ní Lenin rozhodl nevracet se do sálu a Ústavodárné shromáždění přestalo být usnášeníschopné. Zbylí poslanci ještě ignorujíce neusnášeníschopnost přijali ustanovení, že nejvyšší moc náleží Ústavodárnému shromáždění a také Zákon o půdě, který kopíroval sovětský Dekret o půdě. Slova se stačil ujmout i komisař generálního štábu námořnictva Raskolnikov a požádal Ústavodárné shromáždění o uznání Říjnové revoluce a vlády sovětů – asi si snadno představíme řev již zcela dominujících pravicových poslanců a oboustranné povzbuzování diváků z galerie. Vše skončilo před pátou hodinou ranní, kdy velitel stráže A. G. Železňakov přišel do sálu a řekl:


Dostal jsem instrukci, kterou vám mám oznámit, aby všichni účastníci opustili zasedací sál, protože stráž se unavila.“


Ten den ÚVV přijal dekret ‚O rozpuštění Ústavodárného shromáždění‘. Jediným dalším krokem bylo uzamčení Tavričeského paláce … a nebylo kde zasedat …20

Něco k dalšímu osudu poslanců tohoto nepovedeného sboru. Část z nich za pomocí československých legií, které zlikvidovaly sovětskou moc na Volze, zorganizovala KOMUČ21. Když se vlády zmocnil Kolčak, nechal část poslanců vyhostit a část zatknout. Zatčené potom 23. 12. 1918 dal v Omsku popravit22. Kolčak, ne zlí bolševici …


10. 1. 1918 se sešel 3. Všeruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců a tři dny nato 3. Všeruský sjezd Sovětů rolnických zástupců. Obě instituce se spojily a vznikl nejvyšší orgán státní moci sovětského Ruska.


Na závěr prosím čtenáře, aby okomentovali text knihy. Stačí jen heslovitě, co se líbilo, co ne, jaký zanechalo dojem, čemu nevěříte a čemu ano, kde je slabá argumentace a kde je třeba přímo nesprávná. Děkuji. J. Václavík

Poznámky

1Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

2Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

3Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

4VP SSSR: Nastal čas o Stalinovi pohovořit…; 2001; viz leva-net.webnode.cz

Kniha kromě dalších uvádí údaje nasvědčující, že kvalita řídící práce bývá nepřímo úměrná platům vedoucích pracovníků.

5Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

6Viz slovníček, hesla VČK a Čeka.

7Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

8Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

9Reed J.: Deset dnů které otřásly světem; Panorama; 1982

10Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

11Reed J.: Deset dnů které otřásly světem; Panorama; 1982

12Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

13Викжел – Всероссийский исполнительный комитет союза железнодорожников

14Reed J.: Deset dnů které otřásly světem; Panorama; 1982

15Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

16Viz ru.wikipedia.org/wiki/Американская_администрация_помощи

17Počty nejsou zcela jasné (ale nakonec s ohledem na tehdejší situaci ani nejsou zajímavé).

Viz ru.wikipedia.org/wiki/Всероссийское_учредительное_собрание, ru.wikipedia.org/wiki/Выборы_во_Всероссийское_учредительное_собрание

18Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

19Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

20Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

21Podrobněji viz Buškov A.: Rudý car

22Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500