Československé vojsko na Rusi

zpět

08.03.2017

Negativní postoj A. Buškova k československým legiím mě přiměl prostudovat tuto záležitost trochu podrobněji. Musím se přiznat, že jsem byl nepříjemně překvapen, jak moc jsme si ve svých dějinách upravili obraz slavné sibiřské anabáze, abychom se vyhnuli nehezkým úvahám. Nekladu si za cíl nějak buď žehlit, nebo vulgarizovat dějiny. Prostě toto se stalo, a měli bychom si být vědomi jak kroků našich předků, tak i následků, které z toho vyplynuly.

Ještě poznámku k označení vojska. Ono se několikrát měnilo, proto pro jednoduchost použiji termín Československé vojsko, respektive zkratku ČSV. Ještě podotýkám, že celou záležitost jsem nastudoval především z tuzemských zdrojů1.

Česká družina

Základem se stala Česká družina, která vznikla za pomoci krajanských československých spolků v Rusku. Důvodem byla snaha projevit na začátku války loajalitu carovi, neboť to byli poddaní rakouského císaře a hrozila jim deportace na Sibiř. Česká družina, nejprve o síle jednoho praporu, po menších oddílech přidělená různým větším jednotkám, ve válce operovala jako rozvědka. Veliteli byli Rusové, Čechoslováci byli jen na nejnižších velitelských postech. Později byly oddíly doplňovány dobrovolníky z početných řad zajatců (bylo jich prý až asi 360 0002), k nim však ruští důstojníci neměli důvěru, proto jejich příjem omezovali3.

Začátkem roku 1916 se zformoval Československý střelecký pluk, tvořený dvěma prapory s 1597 dobrovolníky. Zároveň byla zřízena poddůstojnická škola. V květnu téhož roku se již zformovala Československá střelecká brigáda, která koncem roku dosáhla početního stavu 5750 mužů. V lednu 1917 vznikla Národní rada československá na Rusi a v březnu se příslušníci Československé střelecké brigády v rezoluci přihlásili k ideálům Únorové revoluce. V květnu 1917 T. G. Masaryk v Petrohradu formuloval program s cílem nevměšovat se do ruských záležitostí a vytvořit co nejpočetnější a samostatné vojsko.

S rozkladem ruské moci se českoslovenští důstojníci ujímali také vyšších velitelských funkcí a ČSV bylo nuceno zajišťovat postupně i funkce týlové. Když přicházeli českoslovenští důstojníci do vyšších funkcí, měli problém s tím, že je ruští důstojníci v jejich nízkých hodnostech ignorovali. Proto docházelo k jakoby svévolnému (A. Buškovem kritizovanému) povyšování, kdy význačnější důstojníci byli jmenováni do hodností odpovídající jejich novým funkcím (Čeček, Švec, Kutlvašr, Gajda, Syrový; další z generálů – Vojcechovský – byl Rus).

Bitva u Zborova

U Zborova Československá střelecká brigáda zaujala postavení v šířce 6 km v rámci ofenzívy a pokusu dobýt Lvov. Československá brigáda prolomila obranu Rakouska-Uherska a získala přes 4000 zajatců (jiné zdroje hovoří o 2500 zajatých). Bojů se zúčastnilo přibližně 3500 vojáků, vlastní ztráty činily 185 padlých, 700 nebo 800 zraněných a 11 nezvěstných4.

Příčinou zařazení československé brigády bylo to, že po revoluci v únoru 1917 vlivem spekulací z ruské armády dezertovaly sta tisíce (ozbrojených) vojáků s cílem získat půdu. To bylo vedle Nařízení č.15 hlavní příčinou demoralizace ruské armády (tolik pomlouvaní bolševici na demoralizaci armády vliv neměli). Za této situace Prozatímní vláda hledala bojeschopné oddíly a na frontu masívně nasadila cizince. Vedle ČSV to byli Finové, kteří právě měli v této operaci vést hlavní úder proti rakousko-uherské armádě. Finové neuspěli, a tak vcelku překvapivý průlom rakousko-uherských linií, který provedlo ČSV, zůstal nevyužit.

Politickým výsledkem bitvy však bylo povolení náboru z řad rakousko-uherských zajatců a prohlášení Prozatímní vlády, kterým se Československé vojsko stalo oficiálním spojencem Ruska. A kde je Československé vojsko, musí být i Československo! Zřejmě z toho vzešel i další politický důsledek: Prozatímní vláda získala pocit, že je nadále schopna vést válku. To vedlo ke ztrátě sympatií ruského lidu a nakonec k vítězství bolševiků.

Brigáda byla v září nejprve přeorganizována na divizi a brzy společně s 2. divizí vytvořila armádní sbor se stavem 38 500 vojáků. Počet vojáků nakonec přesáhl 50 000.

‚Běločeši‘

Začátkem roku 1918 prohlásil Masaryk ČSV za součást československé armády ve Francii a 28. 2. 1918 byl velitelem ČSV jmenován francouzský generál Mauric Janin. Celé ČSV se do Francie mělo podle Janina přesunout přes Vladivostok6.

V souvislosti s jednáním o míru v Brest-Litevsku, provedla německá armáda nátlak na bolševiky v podobě ofenzívy, která přinutila ČSV k ústupu. Nakonec brestlitevská mírová dohoda (kromě jiného) obsahovala ujednání, podle kterého na ruském území nesmí být žádné vojsko tvořené válečnými zajatci. Na základě toho ruská strana vyžadovala, aby odjíždějící ČSV odevzdalo zbraně a ponechalo si jich pouze malé množství (tři pušky na vlak) pro potřeby sebeobrany. Místem předání zbraní byla stanovena Penza. Zároveň s tím byli z velitelských funkcí ČSV odvoláni Rusové (asi ne všichni, zůstal například Rus – podplukovník Sergej Nikolajevič Vojcechovskij) a nahradili je důstojníci ČSV7.

Ovšem situace byla složitější. Na jedné straně si ČSV ponechalo poněkud více zbraní, než umožňovaly dohody, na druhé straně situace v Rusku (viz kniha A. Buškova Rudý car, kapitoly o Velikém nepokoji) byla naprosto nepřehledná a byly zde spousty ozbrojených tlup (tvořených především ozbrojenými dezertéry), které terorizovaly každého, kdo se v jejich dosahu objevil. Jejich bojová morálka ovšem byla slabá, prostě pokud tito bandité narazili na odpor, raději se rozutíkali. Na rozdíl od oblíbených tvrzení to však nebyly bolševické vojenské oddíly, ty v té době ještě prakticky neexistovaly. Existovaly pouze jakési revoluční gardy schopné tak ‚udržet na uzdě‘ civilní obyvatelstvo, ne však organizované vojsko. Tím lze poměrně jednoduše vysvětlit obvyklá tvrzení, že se jen slabě ozbrojené oddíly ČSV vcelku bez problémů „probíjely značnou přesilou“, i pozdější velký ústup před již zformovanou Rudou armádou.

Koncem března 1918 vyjíždí první vlak z Penzy a o měsíc později přijíždí do Vladivostoku. Tehdy ČSV disponovalo celkem 63 vlaky po 40 vagónech, kterým se říkalo ‚těplušky‘. Ke každému vlaku byl přidělen ruský politický komisař, který měl zajišťovat hladký průjezd.

Problémy ovšem nastaly. Otázkou je, co vše bylo příčinou. Uzavřením brestlitevského míru bolševická vláda začala po Transsibiřské magistrále přednostně vracet německé a rakouské zajatce (bylo jich přes půl miliónu), aniž by tyto konvoje nějak sladila s odsunem ČSV. Tehdy jednokolejná magistrála se zřejmě následkem toho ucpala. Situace byla napjatá, kromě jiného se začali objevovat bolševičtí agitátoři i u ČSV. V Čeljabinsku 14. 5. 1918 jakýsi zajatý Maďar zajatec smrtelně zranil vojáka ČSV. Rozzuření kamarádi pachatele na místě utloukli k smrti, byli však zatčeni a uvězněni. Existuje i druhý výklad. Maďar vyhodil z jedoucího vlaku kus železa, který snad smrtelně zranil vojáka ČSV. Kamarádi zabitého vlak dostihli a domnělého viníka ubili. Oddíly ČSV osvobodily vězněné a zajaly bolševiky8. Trockij dal příkaz odzbrojit ČSV, důstojníky a poddůstojníky postřílet a z mužstva zařadit dobrovolníky do Rudé armády. Ostatní vrátit jako zajatce do Rakouska.

Existuje vysvětlení tohoto složitého přístupu. Sovětské vládě vadilo, že ČSV svým přesunem blokuje železnici v době, kdy na ně tlačili Němci (velvyslanec Mirbach) kvůli zajatcům. Ty chtěli Němci nasadit na frontě proti Francii. Kromě toho rudí chtěli zkušené vojáky přetáhnout na svoji stranu. Asi zase proti Němcům, kteří sami uzavřené mírové dohody nepříliš respektovali. Kromě dalšího uzavřením separátního míru s Německem se Rusové vyřadili z mírových jednání a potřebovali silné vojsko. V tu dobu ho prostě neměli.

Ovšem máme i jiné vysvětlení9. Samotný Trockij, tehdy lidový komisař vojenství, uvedl, že měl trvalý kontakt s britským diplomatem (spíše s agentem) R. H. Brucem Lockhartem, kterému sděloval řadu podrobných informací o situaci a rozhodnutí sovětské vlády. Mimo jiné Trockij přislíbil pomoc s vyvoláním protisovětského povstání (!). O Bljumkinovi, atentátníkovi německého velvyslance Mirbacha, si ještě povíme, píše o něm zajímavě i A. Buškov v knize Ledový trůn. Abych nezapomněl: Bljumkin pracoval v Trockého sekretariátu jako specialista na ‚zvláštní práce‘ …

V Čeljabinsku 20. 5. 1918 začal sjezd ČSV, na němž velitelskou pravomoc za účelem co nejrychlejší evakuace získali poručík Čeček v evropské části Ruska, podplukovník Vojcechovský v úseku od Čeljabinska po Petropavlovsk a dále na východ od Omsku kapitán Gajda. Evakuace měla být provedena bez dalšího vyjednávání, podle vlastního pořádku. V té době ve Vladivostoku bylo již 14 000 vojáků. Tento sjezd sice prosadil odsun vojsk do Vladivostoku a odjezd domů, ovšem postavil do čela vojáky, kteří fakticky rozpoutali válku proti sovětské vládě.

Poté, co byl v Čeljabinsku zachycen telegram od Trockého s rozkazem zastřelit ozbrojené Čechoslováky, se legie znovu vyzbrojují (zřejmě využili schovaných zbraní a přepadávali kasárna) a zapojují se do občanské války. Snaží se ovládnout území okolo magistrály, rozšířit je a propojit. Podplukovník Vojcechovský vydává rozkaz obsadit trať a veškeré zázemí k postupu na Omsk. 2. 6. 1918 byla cesta na Omsk otevřena. Dále na východ byla zajištěna trať směrem na Irkutsk. Zde byla uzavřena dohoda s místní vládou. Na západě poručík Čeček nejprve dobývá Penzu a 8. 7. 1918 Samaru. 6. 7. se Vojcechovského a Čečkova skupiny u Ufy spojily. 29. 6. 1918 se váhající vladivostocká skupina vydává zpátky na západ. Poručík Čeček vydává rozkazem oznámení, že sbor je předvojem spojeneckých sil a jeho jediným účelem je vybudovat protiněmeckou frontu v Rusku. Následně se jeho skupina vrátila od Ufy k Volze, 22. 7. 1918 dobyla Simbirsk a odřízla tím dopravu německých zajatců ze Sibiře. Oddíly plukovníka Syrového obsazují po údajném vyvraždění carské rodiny (17. 7. 1918; viz kniha A. Buškova Rudý car) Jekatěrinburg a kapitán Gajda Irkutsk a Čitu. Ve Vladivostoku ČSV svrhlo místní moc a nastolilo protisovětský režim. To je okamžik vrcholné moci ČSV v Rusku.

Toto vzepětí je doprovázeno požadavkem Anglie a Francie, aby USA za pomoci Japonců využily tohoto úspěchu k intervenci do Ruska.

Začátkem září nastupují nově zformované oddíly Rudé armády a ihned začínají u Volhy silně tlačit na ČSV. Začíná ústup z Povolží a obrana se soustřeďuje kolem Ufy. Zároveň se objevuje odpor vojáků ČSV proti účasti ve válce proti sovětské vládě. Místní obyvatelstvo, s výjimkou v bojích se neangažující městské inteligence, se také staví na stranu sovětů a začíná vytvářet stále sílící ‚pátou kolonu‘ v týlu ČSV. A ČSV ve vztahu k místnímu obyvatelstvu sahá k násilí.

Velká loupež

Když se penzeská skupina (zadní voj ČSV) stahovala za řeku Volhu, obrátily se na ni tzv. ‚demokratické síly‘ (viz kniha A. Buškova Rudý car a kapitolu o Velikém nepokoji), aby jim pomohly ‚uzurpátory‘ svrhnout. V Simbirsku se vojska soustřeďovala k útoku na Saratov; cíl byl spojit se s Děnikinem na jihu Ruska – zde zjevně legie nepochopily záměry organizátorů intervence a chtěly spojit bílé síly. Na západ byly zároveň staženy i oddíly, které se již nacházely dále na Transsibiřské magistrále, což znamenalo hrubé porušení dohod o evakuaci ČSV.

Mezi dalšími byl v Simbirsku přítomen i člen Ústavodárného shromáždění Lebeděv, člověk, který věděl o přesunu zlatého pokladu bolševiky do Kazaně.

Tehdy se do toho vložil náčelník finanční správy ČSV poručík František Šíp, pozdější ředitel Legiobanky. Chtěl zcizit 2000 pudů (1 pud je 16,38 kg) zlata pro potřeby nově vznikajícího Československa. Nalezl jsem však i informaci, že útoku velel ruský plukovník Stěpanov10, který chtěl získat poklad pro … koho vlastně? Nejspíše pro sebe a své kamarády.

Je otázkou, do jaké míry jsou pravdivá tvrzení A. Buškova, že šlo o pokyny T. G. Masaryka. Československo tehdy ještě jako samostatný stát ve skutečnosti neexistovalo, a tak fakticky ani nikdo za ně nemohl formálně mluvit. Nakonec veškeré moje informace ukazují na to, že Masaryk se snažil (snad jako jediný) zaujmout vůči sovětské vládě neutrální postoj. Logickým důsledkem potom musí být i podobně nevztahovačný postoj k pokladu. Další zprávy uvádějí, že snad v létě roku 1919 ministr financí ČSR Alois Rašín dal příkaz, aby celý poklad byl „za každou cenu dopraven do ČSR“. Podobně se měl vyjádřit i Eduard Beneš. Ale to je již jiná doba a jiní lidé. Existují i další argumenty podporující názor, že ‚nějaké to zlato ukáplo‘ (nemuselo jít o zlato z pokladu), například projev K. Kramáře k ruským studentům v Československu11.

František Šíp se zřejmě pokusil získat požehnání velitele frontu k útoku na Kazaň. Místo toho naopak dostal zákaz. To je uváděno v několika pramenech a staví to otázku ‚zcizení 2000 pudů‘ do docela reálné polohy. Přes tento zákaz J. J. Švec a K. Kutlvašr podnikli (s oddíly připravenými k průlomu směrem k Děnikinovi na jihozápad) vojensky velmi hazardní operaci. Vyrazili na sever, 6. 8. 1918 dosáhli Kazaně a 7. 8. 1918 obsadili banku s pokladem.

Na Internetu se uvádí, že zatímco ČSV bojovalo o banku, ruští ‚růžoví‘ kráčeli hned za vojáky, soustředili se na banku, a když banku obsadilo ČSV, bylo již po chodbách rozsypáno zlato. K tomu lze dodat jenom to, že když mě někdo ukecá, já s ním vyrazím na akci, ‚jenom‘ vylomím dveře trezoru a nechám parťáka, aby ho vybral, mě nezbavuje spoluviny na zločinu. Do této pozice se dostalo celé československé vojsko po svévolných krocích několika důstojníků.

Otázkou je, kolik zlata a dalších cenností se tam nacházelo. Různé zdroje uvádějí různá čísla, která ovšem zřejmě hodnotí různé záležitosti a asi se netýkají jen ruského státního pokladu. V Kazani nebylo jen zlato. Nejvyšší číslo, které jsem nalezl, bylo 13 400 tun cenností12, ale to je asi mimo realitu. Generál Gajda uvedl, že z Kazaně byly vyvezeny tři vlaky, celkem asi 120 vagónů (s maximální únosností okolo 25 tun). Podle A. Buškova v Kazani tenkrát bylo zlata a cenností za 1,1 miliardy rublů (v přepočtu pouze na zlato asi 850 tun zlata; zlatý rubl přibližně 0,774g ryzího zlata)13. Existuje i tvrzení, že ČSV ukradlo asi 650 mil. rublů (ekvivalent okolo 500 tun zlata), ale u tohoto čísla mám dojem, že spíše označuje odhad škod, které ČSV napáchalo během celé anabáze. Součástí pokladu bylo i několik vagónů bankovek a štočky na jejich tisk. Existují tvrzení, že v Kazani byl uložen i rumunský státní poklad, odeslaný za války v roce 1916 do Ruska ‚k uložení do bezpečí‘ (celkem 97 tun zlata), který se již nikdy nenašel14. V ruské wikipédii15 jsou uvedena jiná čísla: Z Kazaně bylo vyvezeno asi 409 milionů rublů ve zlatě a Kolčak ‚rozkutálel‘ 235,6 mil rublů (182 tun zlata).

Loupež nezahrnovala zcizení pouze samotného pokladu, ale i jeho obsluhu, tedy personál zajišťující stráž, péči o poklad a jeho evidenci.

Další otázkou potom je, k jakému množství zlata z pokladu se v tuto chvíli legionáři dostali. Je dosti pravděpodobné, že kontrolu nad pokladem převzaly pouze místní menševicko-eserské vlády, které se velmi rychle o poklad začaly ‚přetahovat‘.

V každém případě zájemců o zlato bylo povícero, takže 2000 pudů nebylo. Ohromný majetek získala protibolševická opozice a existují tvrzení, že vojáci ČSV se do bezprostřední blízkosti zlata nedostali.

Ovšem ‚boží mlýny melou‘, a někdy ne až tak pomalu. Ať se na to dívám z kterékoliv strany, byla to největší loupež v dějinách lidstva. A tato loupež byla oním pověstným krůčkem, za nímž následoval pád do propasti. Na jedné straně každý následující krok československých vojáků v Rusku, až dosud ověnčených slávou, byl proti zájmu místních obyvatel a vedl pouze k poklesu renomé ČSV a růstu odporu. To znamenalo i v řadách ČSV další mrtvé. Na druhé straně tento krok vyvolal u bolševické vlády rozhodnutí vybudovat vlastní silnou armádu, která vzápětí začala zle tlačit na ČSV. Bojující oddíly se dostaly pod veliký tlak, vojska byla přetížena, měla velké ztráty a pozbyla důvěry ve své velení. Cesty mužstva a velitelů se rozešly.

Prokletá hora zlata, prokletí ti, kteří k ní poslali vojáky! Ta cesta byla lemována obrovskou spoustou hrobů a zlato nikomu štěstí nepřineslo.

Kolčak

Tahanice o poklad skončila poté, když ‚bílá‘ vojska převzala od menševiků a eserů vládu nad Uralem a západní Sibiří. Představitelem této junty se stal Alexandr Vasiljevič Kolčak. On také ‚pustil pokladu nejvíce žilou‘. Platil jím jednak zbraně, které ‚bílým‘ z již nepotřebných poválečných zásob ochotně a za ‚gentlemansky‘ zvýšenou cenu prodávali jeho spojenci z řad dohodových mocností. Kromě toho asi také jeho prostřednictvím financoval svůj nákladný život16. ČSV bylo proti vůli většiny vojáků vmanipulováno do role ochránce Kolčaka, jehož vlastní oddíly se proměnily v loupežné hordy, které pouze drancovaly vlastní území. Generál Gajda, který se stal Kolčakovým pobočníkem byl zřejmě jeho stoupencem. Kolčak Čechoslováky pohrdal, přestože na nich byl, vzhledem k vlastní neschopnosti zorganizovat pořádné vojsko, silně závislý. Velení ČSV se rychle přizpůsobilo situaci a za služby si nechalo platil zlatem. Tomu také odpovídá i pozdější Kolčakovo rozloučení s ČSV: „Spasibo, Čechosobaki!“ (Děkuji, Čechopsi!).

Je samozřejmě otázkou, jak se ČSV v této době chovalo. Měli bychom zapomenout na tvrzení, že bylo nějakým požehnáním pro ruský lid. Myslím, že větší počet vojáků v cizí zemi se zbraněmi vždy nakonec terorizuje své okolí. O tom přinášejí dějiny dostatek důkazů. V tuto chvíli se navíc ČSV stalo ochráncem a zároveň rukojmím moci s velmi špatnou pověstí. Ostatně se stačí zamyslet nad svědectvími legionářů o majetku, který nakládali během cest do vlaků. Nepříliš příjemné je také vyprávění A. Buškova. ČSV prostě mimo jiné vykonávalo funkci politické policie a popravovalo stávkující dělníky. Také z Kaplického románu ‚Gornostaj‘, ač o sobě a svých spolubojovnících píše velmi decentně, vyplývá, že místní obyvatelstvo z jejich přítomnosti a chování nemohlo být příliš nadšené. Protibolševický P. J. Kuthan píše, že prý „v Jekatěrinburgu bylo zastřeleno nebo umučeno 25 000 politických odpůrců“17! Co říci k tomuto číslu? Je otázkou, odkud to číslo vzal a co všechno zahrnuje. Ano, Jekatěrinburg rostl, ale v roce 1897 měl 43 239 obyvatel18!

Kolčak nedokázal stabilizovat svoji moc a musel před bolševiky ustupovat. Během ústupu stupňoval teror proti obyvatelstvu. Jména některých opor Kolčaka jsou velmi zajímavá, jako například baron Ungern von Sternberg, zvaný též ‚Šílený baron‘, nebo ‚Krvavý baron‘. Jeho další kariéra vysvětluje, proč se Mongolsko stalo tak brzy sovětským satelitem19. Ačkoliv většina bojových jednotek se postavila proti spolupráci s Kolčakem a otevřeně stranila bolševikům, existovaly i jednotky, které s Kolčakem spolupracovaly a účastnily se trestných výprav. Nešlo ale jen o kárné operace. I za klidnějších podmínek podnikali někteří vojáci svévolné kroky, a to především ti, kteří se neúčastnili bojů (! – kuchaři, skladníci, důstojničtí sluhové atd.). Ale i ostatní se často pohybovali za hranicí přípustného chování. Nakonec Kolčak ustoupil do Irkutsku, kde žádal o ochranu, a 4. 1. 1920 mu ji poskytl diplomatický sbor. Nařízením generála Janina muselo Kolčaka i s pokladem pod svoji ochranu převzít ČSV, ačkoliv již s ním nechtělo mít nic společného. Protože se však Dohoda nedohodla na dalším osudu Kolčaka, pokladu i anexe Sibiře, předalo ČSV Kolčaka nakonec soudu v Irkutsku a zbytky pokladu místní moci výměnou za klidný průjezd do Vladivostoku. Vzápětí se Kolčaka pokusil osvobodit útokem na Irkutsk kozácký ataman Semjonov (útočícím vojskům velel Vojcechovský a cílem bylo osvobodit Kolčaka a získat zbytky pokladu), a Kolčak byl společně se svým předsedou vlády Papeljajevem bez soudu popraven. K tomu vydalo velení ČSV, domnívám se, dosti nešťastnou proklamaci, která popravu odsuzovala, přestože zároveň ČSV přiznávalo, že se tím ušetřilo mnoho životů obyvatel Irkutska!

Lesk a bída ‚Sibiřské anabáze‘

V prvé řadě upozorňuji, že jsem nikde nezjistil, že by po Čečkově rozkazu bylo vydáno nějaké další oficiální prohlášení, kterým by se ČSV oficiálně postavilo proti bolševické vládě, přestože zcela nepokrytě proti ní bojovalo. Ve vztahu k ČSV se také často říká, že legie držely gigantické území Sibiře ve své moci. V létě 1918 to tak opravdu bylo, ale protivníkem mu tehdy byly pouze tlupy dezertérů a revoluční gardy bez organizace a velitelského sboru. Rudá armáda se teprve začala formovat. Již na podzim 1918 nastal velký ústup pod silným tlakem Rudé armády, když se na tom jistě podepsala i snaha samotných vojáků stáhnout se do Vladivostoku a odejít z této války. Ostatně tomu ani nemohlo být jinak. Pár desítek tisíc vojáků na tomto gigantickém prostoru mnoho neznamenalo. Oni navíc reprezentovali krajně nepopulární stranu, a to sami velmi dobře viděli. Stejně tak cítili, že nejsou vůbec žádáni a jejich konání je v rozporu se zájmy místního lidu. A samozřejmě, v prvé řadě si přáli konečně vrátit se domů, do již vzniklé Československé republiky.

V létě 1918 se objevil návrh dopravit část ČSV do Francie severní cestou přes Archangelsk. Týkalo se to oddílů, které zůstaly na západě, tedy v Povolží. Šlo by tehdy o 1. divizi, jejíž jádro tvořily oddíly od Zborova. Tito vojáci si uvědomili, že zatímco 2. divize, která až dosud nebojovala, by zdlouhavě jela přes Vladivostok a do bojů by se dostala o hodně později, zatímco oni by již mezitím umírali na frontě. Proto rozpoutali kampaň proti této možnosti a dále se o tom nemluvilo. Ovšem jejich cesta na sever poblíž Moskvy a Petrohradu by byla ještě nepříjemnější pro bolševiky. Podle B. Lockharta20 nebylo účelem dopravit ČSV do Francie, ale zahájit protisovětské povstání na severu, případně cestou napadnout obě metropole. Vzhledem k prosovětskému postoji řadových legionářů vůbec nelze vyloučit, že rozhořčení legionářů mělo původ v kremelských zdech … Lockhartova tvrzení o spolupráci s Trockým také staví do jiné podoby Trockého telegram, který vyprovokoval povstání ČSV.

Když jsem pročítal vzpomínky účastníků, všiml jsem si protichůdných názorů zúčastněných stran. Na jedné straně byl venkovský lid a jeho obrovská nenávist ke starému režimu a touha zničit vše, co jej připomínalo, bez ohledu na to, že tím uškodí i sobě. Venkované prostě, mimo jiné, nechápali postoj legionářů a zachovávání vojenských pravidel. Na druhé straně městská inteligence s anarchistickým postojem sama pro své zájmy neudělala nic, jen radostně mávala legiím, když za ni šly bojovat. Nápadné jsou též zprávy o tom, že od bolševiků osvobozená města byla plná důstojníků s nablýskanými botami a zlatými výložkami. Ovšem na frontě z nich nebyl nikdo21! Na třetí straně bolševici, kteří se zabývali osvobozením sociálním, ne národnostním. A poslední byli rozdvojení legionáři. Dobrovolci nechápali nenávist vesničanů a nechtěli nasazovat životy za městskou inteligenci. V důsledku neschopnosti vlády Franze Josefa I. prosadit rozumnou národnostní politiku se rozhořela nenávist mezi Slovany na jedné straně a Rakušany a Maďary na straně druhé. Proto legionáři toužili především po národním a zatím ještě ne sociálním osvobození. Proti tomu nejvyšší velitelé ČSV se ztotožnili s ‚bílými‘ a bez vyhlášení války vedli vojsko do cizí občanské války. Již jen tento nesoulad a vzájemné nepochopení musely způsobit velké problémy.

Je zde ještě jeden aspekt důsledků přítomnosti ČSV na Sibiři, který nemusí být pro našince příliš zjevný. Jedná se o zásobování vojska potravinami. Vzpomeňme na zvláštnost ruských končin. Tato armáda potřebovala jíst, přičemž potraviny rekvírovala ve svém okolí. Připomínám, že pro podnebí a strašlivou zaostalost venkov přebytky potravin neměl a cizí vojsko prostě muselo být nepřítelem místních i jen proto, že jedlo jejich chléb. Opět připomínám. O rekvírování potravin bolševiky se vyprávějí dlouhé ságy, o tomtéž na druhé straně, zde v případě našich legií ani slovíčko22!

Dalším ‚hříškem‘ ČSV byly šibenice podél magistrály. ČSV obsadilo železnici a převzalo její ochranu jako strana ‚bílých‘. V té době však již obyvatelé Sibiře stáli na straně ‚rudých‘ a sabotovali na železnici provoz. Toho se nezřídka účastnili i železniční zřízenci. Poškozování kolejí a vykolejování vlaků se velmi rychle stalo běžnou záležitostí. ČSV viníky (a asi i jen podezřelé) trestalo pověšením podél trati. A pro odstrašení obyvatelstva bylo zakázáno oběšence snímat a pohřbívat. Trať tak byla lemována souvislou řadou mrtvol, na nichž ‚hodovaly‘ vrány23. Ukřižovaní spartakovci lemovali silnici z Capui do Říma dlouhou pouhých 200 kilometrů, zde to byly kilometrů tisíce …

Na podzim 1918 začali ‚bílí‘ pod tlakem Rudé armády ustupovat z Povolží, a když ČSV vidělo nezájem a rozklad v řadách ‚svobodných ruských vlád‘, převzalo organizaci evakuace. Stejně tak i potom na Uralu. Mimo jiné technické oddělení vojska (TECHOD) organizovalo železniční dopravu, dílny a potřebnou těžbu uhlí. Jednalo se vlastně o hospodářskou správu jimi kontrolovaných končin.

ČSV si přivlastňovala vozový park Transsibiřské magistrály, jak to popisuje A. Buškov, podle své vůle. (Například při ústupu z Omska zabavili ‚osobní‘ Kolčakovu lokomotivu se zásobou uhlí poté, co jejich vlastní lokomotiva selhala.)

ČSV se vzhledem ke své organizovanosti stalo důležitou kartou v rukou organizátorů intervence. Byl to útvar, který se vyvíjel uprostřed revoluce a byl jí také silně ovlivněn. Důležitou součástí vojska byly sověty – vojenské rady. Bylo to vojsko dobrovolců a vojáci byli na sebe i vojsko jako reprezentanta právě vznikající československé státnosti patřičně hrdí.

Ovšem v souvislosti s nevyhlášenou válkou proti ruské vládě se ČSV rozpadlo na dva tábory. Mužstvo vidělo ztotožnění se většiny ruského obyvatelstva s bolševiky, stálo velkou většinou na straně bolševické vlády a žádalo zastavení bojů proti bolševikům. Podpora Kolčaka byla na této straně naprosto nulová. Nechtěli se účastnit bojů na straně Kolčaka, žádali vyslání oddílů, které by Kolčaka svrhly, a dobrovolně se do nich dopředu hlásili. Na druhé straně stály štáby, velitelský sbor, plnomocník (Bohdan Pavlů) a nebojující vojáci, jako kuchaři, důstojničtí sluhové a (světe, div se, nemluvíme o bolševicích) političtí pracovníci! Všichni ti, kteří byli mužstvem označováni za ‚ulejváky‘ a stáli na straně pokračování nevyhlášené války proti bolševikům. Ti vojáci, kteří se neúčastnili bojů, také předváděli největší rozhořčení proti bolševikům a dopouštěli se zjevných zločinů, nutně zhoršujících postavení ČSV u místního obyvatelstva.

Situaci se pokusil zvrátit československý ministr války a francouzský generál Milan Rastislav Štefánik, který za tímto účelem nechal stvořit celou plejádu vojenských řádů a vyznamenání a vybaven velkou bednou tohoto ‚dobrodiní‘ vyrazil na podzim roku 1918 přes Japonsko na Sibiř. Nejprve sliboval, že s sebou odveze celou armádu domů, ale potom již jen řečnil o tom, že „Československo se zavázalo k boji proti bolševizmu a oni musí tento závazek naplnit prací v poli“. Jeho představou zřejmě byl návrat společně s legiemi ‚západní cestou‘ přes Moskvu s gloriolou vítěze nad bolševiky … Kromě toho také začal s přeměnou dobrovolnického vojska na tradiční armádu, a vojáky tím silně podráždil. V ČSV prostě vládl odpor proti zneužití a ztráta jisté autonomie revolučních vymožeností to jen završila. Vedle toho byli vojáci přetíženi válkou a stále častěji odmítali chodit do bojů, se kterými neměli nic společného. Štefánik odjel, aniž obnovil bojeschopnost vojska. Před svým odjezdem ještě podepsal ‚Rozkaz číslo 588‘, který rušil zvyklosti dobrovolného vojska a zaváděl tuhou disciplínu. To se stalo 16. 1. 1919, ale rozkaz byl zveřejněn dlouho po odjezdu Štefánika, teprve 28. 2. 1919. Mužstvo rozkaz odmítlo a tímto okamžikem přestalo být definitivně ČSV bojeschopné.

Napětí se vystupňovalo v květnu 1919. Nejprve mužstvo za zpěvu revolučních písní manifestačně vystoupilo na Svátek práce 1. května (oslavu Kolčak zakázal!) a otevřeně se postavilo na stranu bolševiků. 20. května se v Tomsku sešel Štefánikem zakázaný II. sjezd československého vojska a žádal distancování se od Kolčaka, personální změny ve velení, obnovení neutrality, přehodnocení závazků vůči spojencům a – odjezd domů24. Fakticky se tento sjezd postavil proti velení ustanovenému na I. sjezdu. Delegáti se nakonec přesunuli do Irkutska, a tam byli zatčeni. Došlo ke konfrontaci vojska s veliteli a k otevřenému odepření poslušnosti. Velitelé vyhrožovali, že nasadí proti mužstvu Japonce a tak situaci zvládli, ale v mužstvu zavládla averze. Delegáty před popravou zachránilo pouze to, že posádka v Tomsku vzala štáb 2. divize jako rukojmí s tím, že se štábem provede totéž, co velení provede s delegáty sjezdu – fakticky se tedy vzbouřila. Velení ČSV se nepodařilo sehnat oddíly, které by vzpouru potlačily. Když se potom v obavách velení rozhodlo odzbrojit části vojska, vojáci jim vyšli vstříc. Vojáci proměnili odzbrojení na demobilizaci a zánik povinnosti boje proti bolševikům25.

V srpnu 1919 se pokusila zvrátit situaci vládní delegace vedená poslancem F. V. Krejčím. Ta sice vojáky uklidňovala, přesto zřejmě vycítila odpor mužstva proti svému vlastnímu velení a spojencům, a proto v prosinci 1919 vyplouvá z Vladivostoku první loď s legionáři. Ještě předtím ovšem zadní voje ČSV musejí znovu vzít do rukou zbraně a probíjet se podél trati. Zezadu je ‚tlačili‘ bolševici, ale legionáři jim vlastně probíjeli cestu, kterou držely oddíly terorizujících ‚bílých‘ velitelů (mezi jinými G. M. Semjonov).

Vše prostě nasvědčuje tomu, že vojáci ČSV s bolševiky výrazně sympatizovali. Míra ‚bolševizace‘ ČSV byla veliká, větší přestup k bolševikům se nekonal pouze proto, že si vojáci uvědomovali, že by jim to znemožnilo návrat domů. (Také v této souvislosti upozorňuji na jména důstojníků štábu Dálněvýchodní armády, jak jsou uvedena v knize A. Buškova Ledový trůn.)

Když zkusíme zhodnotit vztahy místních obyvatel a ČSV, lze vypozorovat postupný vývoj. V prvním období, kdy se ČSV řídilo dohodami s bolševiky (zhruba do pololetí 1918), byly vztahy všech stran vcelku dobré. Ovšem po I. sjezdu začíná velení ČSV provádět svévolné kroky, zneužívá dobrovolce nad rámec přísahy a vede vojáky proti místním zájmům. Následkem toho se zhoršují vztahy jak k místnímu obyvatelstvu, tak i vztahy uvnitř vojska. První krize vrcholí již na podzim 1918 sebevraždou J. J. Švece. Následuje zatčení desátníka Vodičky (vojáci mu vyjádřili důvěru). Krizi se snaží zažehnat M. R. Štefánik, ovšem Rozkazem číslo 588 vyvolá krizi novou – větší. II. sjezd svým postojem k dosavadní politice a k velení znamená otevřený rozkol ve vojsku a krize končí teprve odjezdem vojáků z Vladivostoku.

Co se týče vztahů s místním obyvatelstvem, jsou zprávy z řad legionářů vlastně jen nepřímé, ale ukazují, že v roce 1919 měly k přátelství daleko. Kromě postoje velení ČSV na tom mají podíl i některé jednotky a vojáci. Oficiálně ze strany ČSV existovaly vlastně pouze dva postoje k událostem v Rusku. V prvé řadě Masaryk prosazoval nevměšování se do ruských záležitostí a druhý postoj vyjádřil plukovník Čeček v létě 1918 rozkazem o blokování dopravy německých a rakouských válečných zajatců. Ovšem ani Čečkův rozkaz neznamená boj proti bolševikům, ve který se činnost ČSV proměnila. O tom, že ČSV se účastnilo teroristických akcí proti obyvatelstvu už vůbec nemá cenu mluvit.

Ještě jedna poznámka. Lze se dočíst26, že ačkoliv se legionáři dopouštěli zjevných zločinů proti civilnímu obyvatelstvu i zajatcům, téměř žádný z nich nebyl za celou dobu pobytu v Rusku souzen místními soudy, Na druhé straně je známo, že československé polní vojenské soudy naopak soudily a popravovaly místní obyvatelstvo.

Zlato …

Důležitá je také otázka finančních zdrojů ČSV a i vypláceného žoldu. Toto vlastně ‚expediční‘ vojsko mělo jen velmi omezené zdroje v podobě ‚krajanské daně‘ a později i emisi dluhopisů. To však nestačilo. Během ‚sibiřské anabáze‘ ČSV poněkud svévolně situaci řešilo tím, že na jimi kontrolovaných územích přebíralo kontrolu výrobních a těžebních podniků, organizovalo a modernizovalo výrobu a obchod, obnovovalo hospodaření krajů – a vlastně žilo z výnosů této činnosti. Toto však ve válkou rozvrácené zemi nelze ČSV vytýkat, je to jeho největší, ale bohužel asi i jediný přínos. Technické oddělení (TECHOD) kontrolovalo velké sibiřské těžební a hutní závody, a to znamená, že ČSV si v této době ‚přivlastnilo‘ podniky těžící (mimo jiné i) drahé kovy. ČSV proto zcela jistě ‚hospodařilo‘ s vytěženým zlatem, které sice mělo podléhat ruským zákonům, ale docela určitě jej výhradně využilo ČSV. Při odchodu ČSV tyto podniky odprodalo a ‚hmotný majetek, včetně jistého množství drahých kovů, byl vyvezen‘. Podle zjištění Stanislava Motla z televizního pořadu ‚Stopy, fakta, tajemství‘ bylo do Československa dovezeno zlato za asi 32 milionů dolarů (tedy při kurzu cca. 20 dolarů za trojskou unci asi 50 tun zlata, to je více, než oněch 2000 pudů). Zcela jistě část byla získána zcela legálně, jako žold od Kolčaka, zbytek nejspíše souvisel s výnosy TECHOD.

Ale ani tento přínos není až tak jednoznačný. Nelze pominout informace, že v té době probíhaly v jimi kontrolovaných podnicích stávky. Týkalo se to například havířů těžících uhlí pro lokomotivy. Ti totiž nedostávali mzdu. Přitom ČSV zřejmě disponovalo štočky na tisk bankovek a možná i bankovkami z ruského pokladu.

Zajímavé je, že vojenská spořitelna, kterou řídil F. Šíp, spravovala nakonec vklady ve výši 355 milionů rublů, na každého střadatele a měsíc asi 440 rublů, částku několikanásobně přesahující vyplácený žold. A již na Sibiři začal úpis akcií formující se Legiobanky. Zajímavá jsou také tvrzení o dopisech F. Šípa, ve kterých psal o zásilkách zlata27. Nemuselo se však jednat o zlato ze státního pokladu.

Je ovšem otázkou, nakolik se dá věřit tvrzením, že ČSV si z pokladu ‚neulilo‘. Motl ve svém pořadu v ČT uvedl, že v Charbinu vykolejil kancelářský Kolčakův vlak a vysypalo se pár vagónů se zlatem. Raději nebudu rozebírat tvrzení, že vagóny začaly hořet a část zlata (tuny masívního kovu s teplotou tání přes 1000 ºC) se prý mohla roztavit, vlastně tedy vypařit. Olšer na svém blogu také uvádí, že „7. 12. 1919 se legie zmocnily části pokladu a odjely s ním do čínského Charbinu“. Je třeba si uvědomit, že Charbin leží na Východočínské železnici (asi 2000 km na východ od Irkutska), která je zkratkou Transsibiřské magistrály do Vladivostoku, kde se ČSV připravovaly k evakuaci. Kolčak v té době poblíž být nemohl, protože 8. 11. 1919 vyklidil Omsk (město asi 2000 km na západ od Irkutska) a byl někde na cestě do Irkutska, kde se mu 4. 1. 1920 dostalo ochrany u diplomatického sboru. Jak toto zlato vysvětlit? Jsou jen dvě možnosti. Jedna říká, že to byla nějaká Kolčakova splátka za dodávky Dohody. Druhá je vlastně podobná – opět Kolčakova splátka, jen o tom Kolčak nevěděl… Vysvětlení, že se ČSV opravdu zmocnilo části pokladu a podle instrukcí nadřízených (Dohody?) se jej pokusilo vyvézt z dosahu postupujících ‚rudých‘, je prostě nejjednodušší a nejpravděpodobnější. Ostatně bylo by zajímavé vidět účetní knihy ruského pokladu. Asi by se tam našlo nemálo podivností. Ačkoliv se to na všechny strany popírá, dají se nalézt dobové zprávy, o tom, že část pokladu se nenápadně přestěhovala do trezorů v Japonsku a USA.

Shrnutí

Masívní a dlouhodobá účast ČSV na intervenci je smutnou skutečností a byla vlastně ‚odměnou‘ západním spojencům za vznik Československa. Tuto odměnu však ‚zaplatil‘ velkým utrpením, spoustou mrtvých a také hromadou peněz další spojenec – Rusko. Široce publikovaná ‚Sibiřská anabáze‘ jistě měla velký a pozitivní vliv na utváření Československa, ale ČSV ve skutečnosti mělo v Rusku statut hosta, a ten zle zneužilo. Stejně tak ovšem bylo ve hře velmocí zneužito samotné Československé vojsko a vojáci se postupem času stali pouhými loutkami v cizích rukách.


Československému vojsku lze podle mě vytknout dvě věci:

1) Bez ohledu na to, na kterou stranu se postavilo, bez ohledu na provokace a bez ohledu na rozkazy se vojensky angažovalo v cizí občanské válce, což nikdy nepřinese žádný vděk. ČSV se stalo oporou Kolčaka, muže s nejhorší pověstí. Ke všemu dalšímu, ačkoliv tuzemské prameny vesměs uvádějí, že ČSV se marodérství na ruském území nezúčastnilo, nejen A. Buškov a ruští historikové tvrdí něco jiného. Účast ČSV na drancování nepřímo vyplývá ze zpráv samotných vojáků a potvrzuje ji například i Pipes28, který se jinak snaží bagatelizovat vliv intervence a celou ‚občanskou válku‘ vysvětluje jako ‚projev zla bolševiků‘. O účasti ČSV na Kolčakově teroru píše i Václav Kaplický, tehdejší dobrovolec ČSV.

2) Tito ‚hosté‘ se zúčastnili operace, při níž byl uloupen ruský poklad, který potom posloužil jako palivo v ohni občanské války. Těch několik stovek tun ‚spotřebovaného‘ zlata představovalo za dané situace ohromné množství zbraní a munice a prodloužilo dobu bídy a zmaru. Zároveň nepochybně posílilo radikalizaci stávající moci. Bez tohoto zlata mohla občanská válka skončit možná již v roce 1918 a bolševici by byli podstatně méně zatížení radikály, ‚starou gardou‘, jejíž lítý zápas o moc popisuje celá řada nových knih ruských autorů (Prudniková, Muchin, Kara-Murza, Karpov i Buškov). Když se prostě podíváme na své dějiny, v tomto okamžiku mají naši předkové na svědomí smrt nemalé části z obětí oné ‚jedenapůlté světové války‘29, nejvíce za celou naši tisíciletou historii. Podotýkám, že v tuto chvíli zanedbávám roli ‚bolševických experimentů‘ i představitelů Dohody, jmenovitě vedle generála Janina asi především roli W. Churchilla.


Ze širšího hlediska zde máme ještě jednu nepříjemnou souvislost. ČSV bylo vlastně spojencem Ruska, a to, co ‚předvedlo‘ v létech 1918 – 1920, bylo takovou ‚bratrskou výpomocí‘ velmi podobnou té, kterou provedl SSSR v roce 1968. Jediný rozdíl je v tom, že Sovětská armáda se v roce 1968 chovala podstatně lépe a zůstalo za ní nesrovnatelně méně mrtvých a škod!


Byl bych ovšem velice nerad, aby se tato stať stala důvodem pro zavržení československých legií. Objevila se spousta ‚velkohubých‘ hrdinů a ‚pobitvových‘ generálů, lidí s názorem, ale bez jakýchkoliv znalostí, produktů ‚doby Sametové‘ a známe je především v souvislosti s Benešovými dekrety. Bylo by dobré si uvědomit, že my dnes nejsme v kůži tehdejších legionářů a nemůžeme znát složitost tehdejší situace. Vojáci byli ‚dobrovolci‘, kteří šli do boje za svobodu s obrovským rizikem (v případě zajetí je přímo čekala smrt), a za svobodu jim vděčíme i my.

Za zapojení ČSV do bojů proti bolševikům do značné míry může i Trockij, protisovětský agent mezi bolševiky. Mimoto zde byly poněkud primitivní kalkulace na protiněmecký postoj vojáků ČSV. Samotná vojenská operace, kterou se ČSV zmocnilo pokladu, byla umožněna velmi ‚divokými‘ podmínkami, které v té době a v těch místech vládly. Za jen trochu konsolidovaných podmínek by takovýto výpad vůbec nemohl vyjít. ČSV nejprve šikovně využili místní ‚růžoví‘ a ‚bílí‘ a vzápětí zle zneužili představitelé Dohody. Ale musíme přiznat, že na Uralu a na Sibiři ČSV provádělo tvrdé politické čistky, většinou spojované pouze s bolševiky. Stejně tak musíme uznat, že některé oddíly ČSV terorizovaly místní obyvatelstvo. A také velkou vinu nejvyšších velitelů a představitelů ČSV.

Co se týče sebevraždy plukovníka Josefa Jiřího Švece, moc bych se nedivil, kdyby mu vojáci okolo desátníka Vodičky (podle řady zpráv vůbec ne nějakého bolševického agitátora, ale rozumně uvažujícího člověka) připomněli, že díky té svéhlavé kazaňské operaci a zlatému pokladu rozpoutali válku, jež se jich vůbec netýkala, zatímco válka, jež se jich týká, již končí, ale jejich návrat domů se vzdaluje. Plukovník Švec krátce předtím vystřídal ve funkci velitele frontu generála Čečka a svoji poslední výzvou dal najevo přílišné ztotožnění se s ‚bílou‘ stranou ruské občanské války. Zjevně si od ní nedokázal udržet odstup, jak to požadoval T. G. Masaryk: „Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko, boříte to, co bylo s ohromnými překážkami stavěno po celá léta …“30

Podobně se chovají vojáci všude na světě a ve všech válkách. To pouze v rámci účelového přístupu se hledají váleční zločinci pouze ‚na té špatné straně‘ a staví se před mezinárodní soud. Výmluvný je postoj USA, které se dodnes odmítají podřídit pod pravomoc mezinárodních soudů, a to právě proto, aby ochránily své vojáky. To nelze chápat jinak, než velké pokrytectví. Nic není černé a nic není bílé a ani tehdejší angažmá našeho vojska nebylo zcela čisté. Jednostranné velebení, ani proklínání legií tady není na místě.

Poznámky

1valka.cz, olser.cz, kcprymarov.estranky.cz ad.

Kaplický V.: Gornostaj

V. Lucuk: První světová válka ve vzpomínkách Josefa Zrůsta (bakalářská práce, MU Brno)

Pipes R.: Dějiny ruských revolucí; Jota, 1999

2Chanova G.: Povstání československých legionářů: kdo je na vině?

Viz http://cz.sputniknews.com/czech.ruvr.ru/2013_05_27/Povstani-ceskoslovenskych-legionaru-kdo-je-na-vine/

3cs.wikipedia.org/wiki/Česká_družina

4cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Zborova

5Nařízení Prozatímní vlády, kterým se rušila tuhá vojenská disciplína a v armádě se zaváděly demokratické instituce. Viz A. Buškov, Rudý car.

6cs.wikipedia.org/wiki/Československé_legie

7Kuthan P. J.: Penza 1918; viz www.valka.cz/clanek_12291.html

8cs.wikipedia.org/wiki/Čeljabinský_incident

Vácha V.: Čeljabinský incident; viz www.valka.cz/clanek_826.html

9Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

10Kuthan P. J.: Ruský zlatý poklad a čs. legionáři;

viz pamatnik.valka.cz/index.php/texty/lanky/11-texty/lanky/46-rusky-zlaty-poklad-a-cs-legionari

11Krystlík T.: Československé legie první světové války; Náš směr, 11.4.2015

viz nassmer.blogspot.cz/2015/04/ceskoslovenske-legie-prvni-svetove-valky.html

Karel Kramář měl v prosinci 1921 k ruským studentům Karlovy univerzity pronést toto:

„Drazí ruští přátelé, vy, část ruské inteligence, která se z vůle osudu ocitla za hranicemi, si určitě kladete a budete klást otázku, proč jsme my, Češi, projevili účast s vaším osudem a rozhodli se, abyste u nás získali vzdělání. Vám, lidem inteligentním, se to může zdát podivným v naší kruté době, jako vypočítavý vztah jedněch k druhým. Možná že mnohé z vás bude hryzat pomyšlení, že žijete z našich prostředků, které vám my, to jest česká vláda, dáváme jako jakousi almužnu. Ale já jako člen vlády vás mohu ujistit, že vám nedáváme almužnu, nýbrž splácíme vám, to znamená Rusku, jen nepatrnou část toho dluhu, který jsme dlužni vaší vlasti. Detaily a podrobnosti nemohu a ani nemám právo vám sdělit, ale věřte mi, že když dostáváte naši pomoc, berete ji ze svého.“

12Olšer B.: Prodali čeští legionáři bolševikům admirála Kolčaka za carský zlatý poklad…?;

viz olser.cz/1794/prodali-cesti-legionari-bolsevikum-admirala-kolcaka-za-carsky-zlaty-poklad/

13Podle V. J. Katasonova (about-stalin.podfm.ru/about_stalin/4/#) tehdy Rusko mělo dohromady asi 1300 tun zlata.

14Olšer B.: Prodali čeští legionáři bolševikům admirála Kolčaka za carský zlatý poklad…?;

viz olser.cz/1794/prodali-cesti-legionari-bolsevikum-admirala-kolcaka-za-carsky-zlaty-poklad/

Karpov v knize Generallisimus píše, že Stalin navrácení pokladu podmínil vrácením Bessarábie a že SSSR v roce 1948 poklad Rumunsku vrátil.

15ru.wikipedia.org/wiki/Колчак,_Александр_Васильевич

16P. J. Kuthan: Ruský zlatý poklad a čs. legionáři,

http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-admiral-kolcak-a-cs-legionari-dxr-/p_zahranici.aspx?c=A091030_112911_p_zahranici_wag

17P. J. Kuthan: Admirál Kolčak a čs. legionáři

viz neviditelnypes.lidovky.cz/historie-rusky-zlaty-poklad-a-cs-legionari-2-2-f35-/p_spolecnost.aspx?c=A080515_112446_p_spolecnost_wag

18ru.wikipedia.org/wiki/Список_городов_Российской_империи_в_1897_году

19cs.wikipedia.org/wiki/Roman_Fjodorovič_Ungern_von_Sternberg

ru.wikipedia.org/wiki/Унгерн-Штернберг,_Роман_Фёдорович_фон

20Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

s odkazem na knihu B. Lockharta: Memoirs of a British Agent, 1932

21Beneš J.: Carské zlato;

viz http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-carske-zlato-0uh-/p_spolecnost.aspx?c=A070306_124607_p_spolecnost_wag

22Vlastně ano, v článcích o tom zprávy jsou, ale nikdo neuvažuje důsledky a logiku událostí. Píše o nich například i jinak silně protibolševický P. J. Kuthan v článku Kyjev 1918;

viz www.valka.cz/clanek_11322.html.

23Kaplický V.: Gornostaj

24J. Šleis: Ruská občanská válka a úloha československých legií; bakalářská práce; Západočeská univerzita v Plzni; 2012

25Kaplický V.: Gornostaj

26valka.cz ad.

V. Kaplický: Gronostaj

27Olšer B.: Prodali čeští legionáři bolševikům admirála Kolčaka za carský zlatý poklad…?

viz olser.cz/1794/prodali-cesti-legionari-bolsevikum-admirala-kolcaka-za-carsky-zlaty-poklad/

28Pipes R.: Dějiny ruských revolucí; Jota, 1999

29Soukup J.: Quo vadis Putine; Riopress, 2003

30Životopis plk. J. J. Švece; viz např. www.zupaplksvece.estranky.cz/clanky/zivotopis-plk_-j_j_-svece.html

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500