Československé vojsko na Rusi

zpět

02.05.2019

Nepříznivé hodnocení československých legií v Rusku mě přimělo prostudovat tuto záležitost podrobněji. Byl jsem nepříjemně překvapen, jak moc, abychom se vyhnuli nehezkým úvahám, jsme si ve svých dějinách upravili obraz slavné sibiřské anabáze. Celou záležitost jsem přitom nastudoval především z tuzemských zdrojů¹. Označení vojska se několikrát měnilo, zde použiji termín Československé vojsko (zkratka ČSV).

Česká družina

Základem ČSV se stala Česká družina, ta vznikla za pomoci krajanských spolků v Rusku. Důvodem byla snaha projevit loajalitu carovi, neboť to byli poddaní rakouského císaře a hrozila jim deportace na Sibiř. Česká družina byl zpočátku prapor, po menších oddílech přidělovaný k vyšším jednotkám a operoval jako rozvědka. Veliteli byli Rusové, Čechoslováci byli jen na nejnižších velitelských postech. Později byly oddíly doplňovány dobrovolníky z početných řad zajatců (bylo jich prý až asi 360 000²), k nim však ruští důstojníci neměli důvěru, proto jejich příjem omezovali³.

Začátkem roku 1916 se zformoval Československý střelecký pluk, tvořený dvěma prapory s 1597 dobrovolníky. Zároveň byla zřízena poddůstojnická škola. V květnu téhož roku se již zformovala Československá střelecká brigáda, která koncem roku dosáhla početního stavu 5750 mužů. V lednu 1917 vznikla Národní rada československá na Rusi a v březnu se příslušníci Československé střelecké brigády v rezoluci přihlásili k ideálům Únorové revoluce. V květnu 1917 T. G. Masaryk v Petrohradě formuloval program nevměšování se do ruských záležitostí a vytvoření co nejpočetnějšího a samostatného československého vojska.

S rozkladem ruské moci se českoslovenští důstojníci ujímali také vyšších velitelských funkcí a ČSV bylo nuceno zajišťovat postupně i funkce týlové. Když přicházeli českoslovenští důstojníci do vyšších funkcí, měli problém s tím, že je ruští důstojníci v jejich nízkých hodnostech ignorovali. Proto docházelo k velmi rychlému povyšování a důstojníci byli jmenováni do hodností, odpovídajících jejich novým funkcím (Čeček, Švec, Kutlvašr, Gajda, Syrový; další z generálů – Vojcechovský byl Rus).

Bitva u Zborova

U Zborova Československá střelecká brigáda zaujala postavení v šířce 6 km. Připravovala se ofenzíva a dobytí Lvova. Československá brigáda prolomila obranu Rakouska-Uherska a získala někde mezi 2500 a možná i více než 4000 zajatců. Bojů se zúčastnilo přibližně 3500 vojáků, vlastní ztráty činily 185 padlých, 700 nebo 800 zraněných a 11 nezvěstných⁴.

Příčinou zařazení československé brigády bylo to, že po revoluci v únoru 1917 vlivem spekulací elit z ruské armády dezertovaly sta tisíce (ozbrojených) vojáků s cílem získat půdu. To bylo vedle Nařízení č.1⁵ hlavní příčinou demoralizace ruské armády. Za této situace Prozatímní vláda hledala bojeschopné oddíly a na frontu masívně nasadila cizince. Vedle ČSV to byli Finové, právě ti měli v této operaci vést hlavní úder. Finové neuspěli, a tak vcelku překvapivý průlom rakousko-uherských linií ČSV zůstal nevyužit.

Politickým výsledkem bitvy však bylo povolení náboru z řad rakousko-uherských zajatců a prohlášení Prozatímní vlády, kterým se Československé vojsko stalo oficiálním spojencem Ruska. A kde je Československé vojsko, musí být i Československo! Zřejmě z toho vzešel i další důsledek: Prozatímní vláda získala pocit, že je nadále schopna vést válku. To vedlo ke ztrátě sympatií ruského lidu a nakonec k vítězství bolševiků.

Brigáda byla v září nejprve přeorganizována na divizi a brzy společně s 2. divizí vytvořila sbor se stavem 38 500 vojáků. Počet vojáků nakonec přesáhl 50 000.

Běločeši

Začátkem roku 1918 prohlásil Masaryk ČSV za součást československé armády ve Francii a 28. 2. 1918 byl velitelem ČSV jmenován francouzský generál Maurice Janin. Celé ČSV se do Francie mělo podle Janina přesunout přes Vladivostok⁶.

V souvislosti s jednáním o míru v Brest-Litevsku, provedla německá armáda nátlak na bolševiky v podobě ofenzívy, která přinutila ČSV k ústupu. Nakonec brestlitevská mírová dohoda obsahovala ujednání, podle kterého na ruském území nesmí být žádné vojsko tvořené válečnými zajatci. Na základě toho ruská strana vyžadovala, aby odjíždějící ČSV odevzdalo zbraně a ponechalo si jich pouze malé množství (tři pušky na vlak) pro potřeby sebeobrany. Místem předání zbraní byla stanovena Penza. Zároveň s tím byli z velitelských funkcí ČSV odvoláni Rusové (asi ne všichni, zůstal například Sergej Nikolajevič Vojcechovskij)⁷.

Ovšem situace byla složitější. Na jedné straně si ČSV ponechalo poněkud více zbraní, než umožňovaly dohody, na druhé straně situace v Rusku byla naprosto nepřehledná. Byly zde spousty ozbrojených tlup tvořených především ozbrojenými dezertéry, které terorizovaly každého, kdo se v jejich dosahu objevil. Jejich bojová morálka ovšem byla slabá, prostě pokud tito bandité narazili na odpor, raději se rozutíkali. Na rozdíl od oblíbených tvrzení to však nebyly bolševické vojenské oddíly, ty v té době ještě prakticky neexistovaly. Existovaly pouze jakési revoluční gardy, schopné tak udržet na uzdě civilní obyvatelstvo, ale ne organizované vojsko. Tím lze poměrně jednoduše vysvětlit obvyklá tvrzení, že se jen slabě ozbrojené oddíly ČSV vcelku bez problémů „probíjely značnou přesilou“, i pozdější velký ústup před již zformovanou Rudou armádou.

Koncem března 1918 vyjíždí první vlak z Penzy a o měsíc později přijíždí do Vladivostoku. Tehdy ČSV disponovalo celkem 63 vlaky po 40 vagónech, těm se říkalo ‚těplušky‘. Ke každému vlaku byl přidělen ruský politický komisař, který měl zajišťovat hladký průjezd.

Problémy ovšem nastaly. Uzavřením brestlitevského míru bolševická vláda začala po Transsibiřské magistrále přednostně vracet německé a rakouské zajatce (bylo jich přes půl miliónu), aniž by tyto konvoje nějak sladila s odsunem ČSV. Následkem toho se ucpala tehdy jednokolejná magistrála. Situace byla napjatá, kromě jiného se začali objevovat bolševičtí agitátoři i u ČSV. V Čeljabinsku 14. 5. 1918 snad jakýsi Maďar vyhodil z jedoucího vlaku kus železa, který snad smrtelně zranil vojáka ČSV. Rozzuření kamarádi zabitého vlak dostihli a domnělého viníka ubili. Vzápětí byli uvězněni. Oddíly ČSV je osvobodily a zajaly bolševiky⁸. Trockij dal příkaz odzbrojit ČSV, důstojníky a poddůstojníky postřílet, z mužstva zařadit dobrovolníky do Rudé armády a ostatní vrátit jako zajatce do Rakouska.

Příčinou bylo to, že Němci (velvyslanec Mirbach) na bolševiky tlačili kvůli zajatcům, které chtěli nasadit na západní frontě proti Francii a ČSV svým přesunem blokovalo železnici. Protože ale Němci zároveň smlouvu příliš nedodržovali a zabírali ruské území, měli bolševici zájem o zkušené vojáky, které v té době neměli.

Ale máme i jiné vysvětlení⁹. Samotný Trockij (tehdy lidový komisař vojenství) uvedl, že měl trvalý kontakt s britským diplomatem (spíše s agentem) R. H. Brucem Lockhartem, kterému sděloval řadu podrobných informací o situaci a rozhodnutí sovětské vlády. Mimo jiné Trockij přislíbil pomoc s vyvoláním protisovětského povstání (!), ostatně v Trockého sekretariátu pracoval i Mirbachův atentátník Bljumkin.

V Čeljabinsku 20. 5. 1918 začal sjezd ČSV, na němž velitelskou pravomoc k co nejrychlejší evakuaci získali poručík Čeček v evropské části Ruska, podplukovník Vojcechovský v úseku od Čeljabinska po Petropavlovsk a dále na východ od Omsku kapitán Gajda. Evakuace měla být provedena bez dalšího vyjednávání, vlastním pořádkem. V té době ve Vladivostoku bylo již 14 000 vojáků. Tento sjezd sice prosadil odsun vojsk do Vladivostoku a odjezd domů, ovšem postavil do čela vojáky, kteří fakticky rozpoutali válku proti sovětské vládě.

Poté, co byl v Čeljabinsku zachycen telegram od Trockého s rozkazem zastřelit ozbrojené Čechoslováky, se legie znovu vyzbrojily (vojáci měli poschovávané zbraně, ale něco pobrali i v místních kasárnách) a zapojily se do občanské války. Snažily se ovládnout území okolo magistrály, rozšířit je a propojit. Podplukovník Vojcechovský vydal rozkaz obsadit trať a veškeré zázemí k postupu na Omsk. 2. 6. 1918 byla cesta na Omsk otevřena. Dále na východ byla zajištěna trať směrem na Irkutsk. Zde byla uzavřena dohoda s místní vládou. Na západě poručík Čeček nejprve dobyl Penzu a 8. 7. 1918 Samaru. 6. 7. se Vojcechovského a Čečkova skupiny u Ufy spojily. 29. 6. 1918 se váhající vladivostocká skupina vydává zpátky na západ. Poručík Čeček vydává rozkazem oznámení, že sbor je předvojem spojeneckých sil a jeho jediným účelem je vybudovat protiněmeckou frontu v Rusku. Následně se jeho skupina vrátila od Ufy k Volze, 22. 7. 1918 dobyla Simbirsk a odřízla tím dopravu německých zajatců ze Sibiře. Oddíly plukovníka Syrového obsazují po údajném vyvraždění carské rodiny (17. 7. 1918) Jekatěrinburg a oddíly kapitána Gajdy Irkutsk a Čitu. Ve Vladivostoku ČSV svrhlo místní moc a nastolilo protisovětský režim. To je okamžik vrcholné moci ČSV v Rusku. Anglie a Francie zároveň žádaly, aby USA za pomoci Japonců využily tohoto úspěchu k intervenci do Ruska.

Začátkem září do boje vstoupily oddíly Rudé armády a ihned začaly silně tlačit na ČSV. Začal ústup z Povolží a obrana se soustředila kolem Ufy. Zároveň se objevil i odpor vojáků ČSV proti účasti ve válce proti sovětské vládě. Místní obyvatelstvo, s výjimkou v bojích se neangažující městské inteligence, se také postavilo na stranu sovětů. A ČSV ve vztahu k místnímu obyvatelstvu začalo sahat k násilí.

Velká loupež

Když se penzeská skupina (zadní voj ČSV) stahovala za řeku Volhu, obrátily se na ni tzv. ‚demokratické síly‘ (KOMUČ, viz Slovníček), aby jim pomohly ‚uzurpátory‘ svrhnout. V Simbirsku se vojska soustřeďovala k útoku na Saratov; cíl byl spojit se s generálem Děnikinem na jihu Ruska – zde zjevně legie nepochopily záměry organizátorů intervence a chtěly spojit ‚bílé‘ síly. Na západ byly zároveň staženy i oddíly, které se již nacházely dále na Transsibiřské magistrále, a to znamenalo hrubé porušení dohod o evakuaci ČSV. Poslanec Ústavodárného shromáždění Lebeděv přitom věděl, že v Kazani je zlato.

Tehdy se do toho vložil náčelník finanční správy ČSV poručík František Šíp, pozdější ředitel Legiobanky. Chtěl zcizit 2000 pudů (1 pud je 16,38 kg) zlata pro potřeby nově vznikajícího Československa. Nalezl jsem však i informaci, že útoku velel ruský plukovník Stěpanov¹⁰, který chtěl získat poklad pro… koho vlastně? Nejspíše pro sebe a své kamarády.

Existují i názory, že operace proběhla na pokyn T. G. Masaryka. Jenomže veškeré moje informace ukazují na to, že Masaryk se snažil (snad jako jediný) zaujmout vůči sovětské vládě neutrální postoj, proto z jeho strany nepředpokládám snahu loupit. Jsou zprávy, že v létě roku 1919 ministr financí ČSR Alois Rašín dal příkaz celý poklad „za každou cenu dopravit do ČSR“. Podobně se měl vyjádřit i Eduard Beneš. Jsou i další argumenty podporující názor, že ‚nějaké to zlato ukáplo‘ (nemuselo jít o zlato z pokladu), například projev K. Kramáře k ruským studentům v Československu¹¹.

František Šíp se zřejmě pokusil získat požehnání velitele frontu k útoku na Kazaň. Místo toho naopak dostal zákaz. To je uváděno v několika pramenech a to staví ‚zcizení 2000 pudů‘ do docela reálné polohy. Přes tento zákaz J. J. Švec a K. Kutlvašr podnikli (s oddíly připravenými k průlomu směrem k Děnikinovi na jihozápad) vojensky velmi hazardní operaci. Vyrazili na sever, 6. 8. 1918 dosáhli Kazaně a 7. 8. 1918 obsadili banku s pokladem.

Uvádí se, že zatímco ČSV bojovalo o banku, ruští ‚růžoví‘, kráčející hned za vojáky, neváhali a když byla banka vojensky zajištěna, bylo již po chodbách rozsypáno zlato. Do pozice spoluviníka na loupeži se dostalo celé ČSV po svévolných krocích několika důstojníků.

Otázkou je, kolik zlata a dalších cenností se v bance nacházelo. Různé zdroje uvádějí různá čísla, která ovšem zřejmě hodnotí různé záležitosti a asi se netýkají jen ruského státního pokladu. V Kazani nebylo jen zlato. Nejvyšší číslo, které jsem nalezl, bylo 13 400 tun cenností¹², ale to je asi mimo realitu. Generál Gajda uvedl, že z Kazaně byly vyvezeny tři vlaky, celkem asi 120 vagónů (s maximální únosností okolo 25 tun). Pravděpodobně v Kazani tenkrát bylo zlata a cenností za 1,1 miliardy rublů (v přepočtu pouze na zlato asi 850 tun zlata; zlatý rubl přibližně 0,774g ryzího zlata)¹³. Existuje i tvrzení, že ČSV ukradlo asi 650 mil. rublů (ekvivalent okolo 500 tun zlata). U tohoto čísla mám dojem, že spíše označuje odhad škod, které ČSV napáchalo během celé anabáze. Součástí pokladu bylo i několik vagónů bankovek a štočky na jejich tisk. Existují tvrzení, že v Kazani byl uložen i rumunský státní poklad, odeslaný za války v roce 1916 do Ruska k uložení do bezpečí (celkem 97 tun zlata), který se již nikdy nenašel¹⁴. V ruské wikipédii¹⁵ jsou uvedena jiná čísla: z Kazaně bylo vyvezeno asi 409 milionů rublů ve zlatě a Kolčak ‚rozkutálel‘ 235,6 mil rublů (182 tun zlata).

Loupež nezahrnovala zcizení pouze samotného pokladu, ale i jeho obsluhu, tedy personál zajišťující stráž, péči o poklad a jeho evidenci. Je pravděpodobné, že kontrolu nad pokladem ihned převzaly místní menševicko-eserské vlády, které se o něj velmi rychle začaly přetahovat.

V každém případě zájemců o zlato bylo povícero, takže 2000 pudů nebylo. Ohromný majetek získala protibolševická opozice a existují tvrzení, že vojáci ČSV se do bezprostřední blízkosti zlata ani nedostali.

Ovšem boží mlýny melou, a někdy ne až tak pomalu. Ať se na to dívám z kterékoliv strany, byla to největší loupež v dějinách lidstva. A tato loupež byla oním pověstným krůčkem, za nímž následoval pád do propasti. Na jedné straně každý následující krok československých vojáků v Rusku, až dosud ověnčených slávou, byl proti zájmu místních obyvatel a vedl pouze k poklesu renomé ČSV a růstu odporu. To znamenalo i v řadách ČSV další mrtvé. Na druhé straně tento krok vyvolal u bolševické vlády rozhodnutí vybudovat vlastní silnou armádu, a ta vzápětí začala zle tlačit na ČSV. Bojující oddíly se dostaly pod veliký tlak, vojska byla přetížena, měla velké ztráty a pozbyla důvěry ve své velení. Cesty mužstva a velitelů se rozešly.

Prokletá hora zlata, prokletí ti, kteří k ní poslali vojáky! Ta cesta byla lemována obrovskou spoustou hrobů a zlato nikomu štěstí nepřineslo.

Kolčak

Tahanice o poklad skončila poté, když bílá vojska převzala od menševiků a eserů vládu nad Uralem a západní Sibiří. Představitelem této junty se stal admirál Kolčak. Byl ale jenom figurkou ovládanou Dohodou. K moci byl připuštěn teprve potom, co přistoupil na požadavek Velké Británie a Francie a zrušil rusko-švédskou smlouvu z roku 1721, kterou se Pobaltí a Finsko staly nedílnou součástí Ruské říše. Byla to součást britského plánu na likvidaci Ruska¹⁶.

Kolčak také řádně pustil pokladu žilou. Platil z něj jednak zbraně, které ‚bílým‘ z již nepotřebných poválečných zásob ochotně a za ‚gentlemansky‘ zvýšenou cenu prodávali jeho spojenci z řad dohodových mocností. Kromě toho také jeho prostřednictvím financoval svůj nákladný život¹⁷. ČSV bylo proti vůli většiny vojáků vmanipulováno do role ochránce Kolčaka, jehož vlastní oddíly se proměnily na loupežné hordy, které pouze drancovaly vlastní území. Generál Gajda se stal Kolčakovým pobočníkem a stoupencem. Kolčak Čechoslováky pohrdal, přestože na nich byl, vzhledem k vlastní neschopnosti zorganizovat pořádné vojsko, silně závislý. Velení ČSV se rychle přizpůsobilo situaci a za služby si nechalo platil zlatem.

Je samozřejmě otázkou, jak se ČSV v této době chovalo. Měli bychom zapomenout na tvrzení, že bylo nějakým požehnáním pro ruský lid. Myslím, že větší počet vojáků se zbraněmi v cizí zemi vždy nakonec terorizuje své okolí. O tom přinášejí dějiny dostatek důkazů. V tuto chvíli se navíc ČSV stalo ochráncem a zároveň rukojmím moci s velmi špatnou pověstí. Ostatně se stačí zamyslet nad svědectvími legionářů o majetku, který nakládali během cest do vlaků. ČSV prostě mimo jiné vykonávalo funkci politické policie a popravovalo stávkující dělníky. Také z Kaplického románu Gornostaj (ač o sobě a svých spolubojovnících píše velmi decentně) vyplývá, že místní obyvatelstvo z jejich přítomnosti a chování nemohlo být příliš nadšené. Protibolševický P. J. Kuthan píše, že prý „v Jekatěrinburgu bylo zastřeleno nebo umučeno 25 000 politických odpůrců“¹⁸! Co říci k tomuto číslu? Je otázkou, odkud to číslo pochází a co všechno zahrnuje. Ano, Jekatěrinburg rostl, ale v roce 1897 měl 43 239 obyvatel¹⁹!

Kolčak nedokázal stabilizovat svoji moc a musel před bolševiky ustupovat. Během ústupu stupňoval teror proti obyvatelstvu. Jména některých Kolčakových opor jsou velmi zajímavá, například baron Ungern von Sternberg, zvaný též ‚Šílený baron‘, nebo ‚Krvavý baron‘²⁰. Ačkoliv většina bojových jednotek se postavila proti spolupráci s Kolčakem a otevřeně stranila bolševikům, existovaly i jednotky, které s Kolčakem spolupracovaly a účastnily se trestných výprav. Nešlo jen o kárné operace. I za klidnějších podmínek podnikali někteří vojáci svévolné kroky. Především ti, kteří se neúčastnili bojů (!) – kuchaři, skladníci, důstojničtí sluhové atd. Nakonec Kolčak ustoupil do Irkutsku, kde žádal o ochranu. 4. 1. 1920 mu ji poskytl diplomatický sbor. Nařízením generála Janina muselo proti své vůli Kolčaka i s pokladem pod svoji ochranu převzít ČSV. Protože se však Dohoda nedohodla na dalším osudu Kolčaka, pokladu i anexe Sibiře, předalo ČSV Kolčaka nakonec soudu v Irkutsku a zbytky pokladu místní moci výměnou za klidný průjezd do Vladivostoku. (Kolčak se s ČSV rozloučil slovy: „Spasibo, Čechosobaki!“ – Děkuji, Čechopsi!) Vzápětí se Kolčaka pokusil osvobodit útokem na Irkutsk kozácký ataman Semjonov. Útočícím vojskům velel Vojcechovský, cílem bylo osvobodit Kolčaka a získat zbytky pokladu. Proto byl Kolčak společně se svým předsedou vlády Papeljajevem bez soudu popraven. K tomu vydalo velení ČSV, domnívám se, dosti nešťastnou proklamaci, která popravu odsuzovala, ačkoliv zároveň ČSV přiznávalo, že se tím ušetřilo mnoho životů obyvatel Irkutska!

Lesk a bída ‚Sibiřské anabáze‘

V prvé řadě upozorňuji, že jsem nikde nezjistil, že by po Čečkově rozkazu bylo vydáno nějaké další oficiální prohlášení, kterým by se ČSV oficiálně postavilo proti bolševické vládě. Přesto zcela nepokrytě proti ní bojovalo. Ve vztahu k ČSV se také často říká, že legie držely gigantické území Sibiře ve své moci. V létě 1918 to tak opravdu bylo, ale protivníkem mu tehdy byly pouze tlupy dezertérů a revoluční gardy bez disciplíny a velení. Rudá armáda (dále jen DRRA) se teprve začala formovat. Již na podzim 1918 nastal velký ústup pod silným tlakem DRRA. Jistě se na tom podepsala i snaha samotných vojáků stáhnout se do Vladivostoku a odejít z této války. Ostatně tomu ani nemohlo být jinak. Pár desítek tisíc vojáků na tomto gigantickém prostoru mnoho neznamenalo. Navíc reprezentovali krajně nepopulární stranu, a to sami velmi dobře viděli. Stejně tak cítili, že nejsou vůbec žádáni a jejich konání je v rozporu se zájmy místního lidu. A samozřejmě, v prvé řadě si přáli konečně vrátit se domů, do již vzniklé Československé republiky.

V létě 1918 se objevil návrh dopravit část ČSV do Francie severní cestou přes Archangelsk. Týkalo se to oddílů, které zůstaly na západě, tedy v Povolží. Šlo by tehdy o 1. svazek (divize), jehož jádro tvořily oddíly od Zborova. Tito vojáci si uvědomili, že zatímco 2. svazek, který až dosud nebojoval, by zdlouhavě jel přes Vladivostok a do bojů by se dostala o hodně později, zatímco oni by již mezitím umírali na frontě. Proto se postavili proti a dále se o tom nemluvilo. Ovšem jejich cesta na sever poblíž Moskvy a Petrohradu by byla ještě nepříjemnější pro bolševiky. Podle B. Lockharta²¹ nebylo účelem dopravit ČSV do Francie, ale zahájit protisovětské povstání na severu, případně cestou napadnout obě metropole. Vzhledem k prosovětskému postoji řadových legionářů nelze zcela vyloučit, že rozhořčení legionářů mohlo mít původ v kremelských zdech. Na druhé straně zase Lockhartův popis spolupráce s Trockým staví do jiné podoby Trockého telegram, který vyprovokoval povstání ČSV.

Když jsem pročítal vzpomínky účastníků, všiml jsem si protichůdných názorů zúčastněných stran. Na jedné straně byl venkovský lid a jeho obrovská nenávist ke starému režimu a touha zničit vše, co jej připomínalo, bez ohledu na to, že tím uškodí i sobě. Venkované ani nechápali postoj legionářů a zachovávání vojenských pravidel. Městská inteligence zase s anarchistickým postojem sama pro své zájmy neudělala nic, jen radostně mávala legiím, když za ni šly bojovat! Nápadné jsou též zprávy o tom, že od bolševiků osvobozená města byla plná důstojníků s nablýskanými botami a zlatými výložkami. Ovšem na frontě z nich nebyl nikdo²²! Bolševici se zase zabývali osvobozením sociálním, ne národnostním. A poslední byli rozdvojení legionáři. Dobrovolci nechápali nenávist vesničanů a nechtěli nasazovat životy za městskou inteligenci. V důsledku neschopnosti vlády Franze Josefa I. prosadit rozumnou národnostní politiku se rozhořela nenávist mezi Slovany na jedné straně a Rakušany a Maďary na straně druhé. Proto legionáři toužili především po národním a zatím ještě ne sociálním osvobození. Proti tomu nejvyšší velitelé ČSV se ztotožnili s ‚bílými‘ a bez vyhlášení války vedli vojsko do cizí občanské války. Již jen tento nesoulad a vzájemné nepochopení musely způsobit velké problémy.

Je zde ještě jeden aspekt důsledků přítomnosti ČSV na Sibiři, ale ten nemusí být pro našince příliš zjevný. Jedná se o zásobování vojska potravinami. Vzpomeňme na zvláštnost ruských končin. Tato armáda potřebovala jíst a potraviny rekvírovala ve svém okolí. Připomínám, že pro podnebí a nízkou výkonnost venkov přebytky potravin neměl a cizí vojsko prostě muselo být nepřítelem místních i jen proto, že jedlo jejich chléb. O rekvírování potravin bolševiky se vyprávějí dlouhé ságy, o tomtéž na druhé straně, zde v případě legií ani slovíčko²³!

Dalším ‚hříškem‘ ČSV byly šibenice podél magistrály. ČSV obsadilo železnici a převzalo její ochranu jako strana ‚bílých‘. V té době však již obyvatelé Sibiře stáli na straně ‚rudých‘ a sabotovali na železnici provoz. Toho se nezřídka účastnili i železniční zřízenci. Poškozování kolejí a vykolejování vlaků se velmi rychle stalo běžnou záležitostí. ČSV viníky (a asi i jen podezřelé) trestalo pověšením podél trati. A pro odstrašení obyvatelstva bylo zakázáno oběšence snímat a pohřbívat. Trať tak byla lemována souvislou řadou mrtvol, na nichž hodovaly vrány²⁴. Ukřižovaní spartakovci lemovali silnici z Capui do Říma dlouhou pouhých 200 kilometrů, zde to byly kilometrů tisíce…

Na podzim 1918 začali ‚bílí‘ pod tlakem Rudé armády ustupovat z Povolží, a když ČSV vidělo nezájem a rozklad v řadách ‚svobodných ruských vlád‘, převzalo organizaci evakuace. Stejně tak i potom na Uralu. Mimo jiné technické oddělení vojska (TECHOD) organizovalo železniční dopravu, dílny a potřebnou těžbu uhlí. Jednalo se vlastně o hospodářskou správu jimi kontrolovaných končin.

ČSV si přivlastňovala vozový park Transsibiřské magistrály podle své vůle. Například při ústupu z Omsku zabavili ‚osobní‘ Kolčakovu lokomotivu se zásobou uhlí poté, co jejich vlastní lokomotiva selhala.

ČSV se vzhledem ke své organizovanosti stalo důležitou kartou v rukou organizátorů intervence. Byl to útvar, který se vyvíjel uprostřed revoluce a byl jí také silně ovlivněn. Důležitou součástí vojska byly sověty – vojenské rady. Bylo to vojsko dobrovolců a vojáci byli na sebe i vojsko jako reprezentanta právě vznikající československé státnosti patřičně hrdí.

V souvislosti s nevyhlášenou válkou proti ruské vládě se ČSV rozpadlo na dva tábory. Mužstvo vidělo ztotožnění se většiny ruského obyvatelstva s bolševiky, stálo velkou většinou na straně bolševické vlády a žádalo zastavení bojů proti nim. Podpora Kolčaka byla na této straně naprosto nulová. Nechtěli se účastnit bojů na straně Kolčaka, žádali vyslání oddílů, které by Kolčaka svrhly a dobrovolně se do nich dopředu hlásili. Na druhé straně stály štáby, velitelský sbor, plnomocník (Bohdan Pavlů) a nebojující vojáci, jako kuchaři, důstojničtí sluhové a (světe, div se, nemluvíme o bolševicích) političtí pracovníci! Všichni ti, kteří byli mužstvem označováni za ‚ulejváky‘, stáli na straně pokračování nevyhlášené války proti bolševikům. Tito nebojující vojáci se také nejvíce rozhořčovali nad bolševiky a dopouštěli se zjevných zločinů, nutně zhoršujících postavení ČSV u místního obyvatelstva.

Situaci se pokusil zvrátit československý ministr války Milan Rastislav Štefánik, který za tímto účelem nechal stvořit celou plejádu vojenských řádů a vyznamenání a vybaven velkou bednou tohoto ‚dobrodiní‘, vyrazil na podzim roku 1918 přes Japonsko na Sibiř. Nejprve sliboval, že s sebou odveze celou armádu domů, ale potom již jen řečnil o tom, že „Českosloven­sko se zavázalo k boji proti bolševizmu a oni musí tento závazek naplnit prací v poli“. Asi si představoval návrat společně s legiemi ‚západní cestou‘ přes Moskvu s gloriolou vítěze nad bolševiky. Kromě toho také začal s přeměnou dobrovolnického vojska na tradiční armádu a vojáky tím silně podráždil. V ČSV vládl odpor proti zneužití a ztráta jisté autonomie revoluč­ních vymožeností to jen završila. Vedle toho vojáci přetížení válkou stále častěji odmítali bojovat v cizí válce. Štefánik odjel, aniž obnovil bojeschopnost vojska. Před svým odjezdem ještě podepsal ‚Rozkaz číslo 588‘, který rušil zvyklosti dobrovolného vojska a zaváděl tuhou disciplínu. To se stalo 16. 1. 1919, ale rozkaz byl zveřejněn teprve 28. 2. 1919. Mužstvo rozkaz odmítlo a tímto okamžikem přestalo být ČSV bojeschopné.

Napětí se vystupňovalo v květnu 1919. Nejprve mužstvo za zpěvu revolučních písní manifestačně vystoupilo na Svátek práce 1. května (oslavu Kolčak zakázal) a otevřeně se postavilo na stranu bolševiků. 20. května se v Tomsku sešel Štefánikem zakázaný II. sjezd Československého vojska a žádal distancování se od Kolčaka, personální změny ve velení, obnovení neutrality, přehodnocení závazků vůči spojencům a – odjezd domů²⁵. Fakticky se tento sjezd postavil proti velení ustanovenému na I. sjezdu. Delegáti se nakonec přesunuli do Irkutsku, a tam byli zatčeni. Došlo ke konfrontaci vojska s veliteli a k otevřenému odepření poslušnosti. Velitelé vyhrožovali, že nasadí proti mužstvu Japonce. Tak situaci zvládli, ale v mužstvu zavládl odpor. Delegáty před popravou zachránilo pouze to, že posádka v Tomsku vzala štáb 2. svazku jako rukojmí s tím, že se štábem provede totéž, co velení provede s delegáty sjezdu. To již byla vzpoura a velení ČSV ji nedokázalo potlačit. Když se potom velení rozhodlo odzbrojit části vojska, vojáci jim vyšli vstříc. Vojáci proměnili odzbrojení na demobilizaci a ukončení války proti bolševikům²⁶.

V srpnu 1919 se pokusila zvrátit situaci vládní delegace vedená poslancem F. V. Krejčím. Ta sice vojáky uklidňovala, přesto zřejmě cítila odpor mužstva proti svému vlastnímu velení a spojencům. Proto v prosinci 1919 vyplouvá z Vladivostoku první loď s legionáři směrem k domovu. Ještě předtím ovšem zadní voje ČSV musejí znovu vzít do rukou zbraně a probíjet se podél trati. Zezadu je tlačili bolševici, ale legionáři jim vlastně probíjeli cestu, kterou držely oddíly terorizujících ‚bílých‘ velitelů (mezi jinými G. M. Semjonov).

Vše prostě nasvědčuje tomu, že vojáci ČSV s bolševiky výrazně sympatizovali. Míra bolševizace ČSV byla veliká, větší přestup k bolševikům se nekonal pouze proto, že si vojáci uvědomovali, že by jim to znemožnilo návrat domů. (A. Buškov v knize Сталин. Красный Монарх uvádí jména důstojníků štábu Dálněvýchodní armády: Pokus, Hulín ad.)

Vidíme zde postupný vývoj. Zpočátku se ČSV řídilo dohodami s bolševiky (zhruba do pololetí 1918) a vztahy všech stran byly vcelku dobré. Ovšem po I. sjezdu začíná velení ČSV provádět svévolné kroky, zneužívá dobrovolce nad rámec přísahy a vede vojáky proti místním zájmům. Následkem toho se zhoršují vztahy jak k místnímu obyvatelstvu, tak i vztahy uvnitř vojska. První krize vrcholí na podzim 1918 sebevraždou plukovníka Švece. Potom je zatčen desátník Vodička (Švecův oponent, vojáci mu vyjádřili důvěru). Krizi se snaží zažehnat Štefánik, ale Rozkaz č. 588 vyvolá krizi ještě větší. II. sjezd znamená otevřený rozkol ve vojsku a krize končí teprve odjezdem vojáků z Vladivostoku.

Co se týče vztahů s místním obyvatelstvem, nelze zprávy legionářů považovat za objektivní. Ale i ty ukazují, že v roce 1919 to přátelství nebylo. Kromě velení ČSV na tom mají podíl i některé jednotky a vojáci. Oficiálně ze strany ČSV existovaly vlastně pouze dva postoje k událostem v Rusku. V prvé řadě Masaryk prosazoval nevměšování se do ruských záležitostí a druhý postoj vyjádřil plukovník Čeček v létě 1918 rozkazem o blokování dopravy německých a rakouských válečných zajatců. Ovšem ani Čečkův rozkaz neznamená boj proti bolševikům, ve který se činnost ČSV proměnila. O tom, že ČSV se účastnilo teroristických akcí proti obyvatelstvu je řada svědectví.

Ještě jedna poznámka. Lze se dočíst²⁷, že ačkoliv se legionáři dopouštěli zjevných zločinů proti místnímu obyvatelstvu i zajatcům, téměř žádný z nich nebyl za celou dobu pobytu v Rusku souzen místními soudy, Na druhé straně je známo, že československé polní vojenské soudy naopak soudily a popravovaly místní obyvatelstvo.

Zlato…

Důležitá je také otázka finančních zdrojů ČSV a i vypláceného žoldu. Toto vlastně expediční vojsko mělo jen velmi omezené zdroje v podobě krajanské daně a později i emisi dluhopisů. To však nestačilo. Během sibiřské anabáze ČSV poněkud svévolně řešilo situaci tím, že na jimi kontrolovaných územích přebíralo kontrolu výrobních a těžebních podniků, organizovalo výrobu a obchod, obnovovalo hospodaření krajů – a vlastně žilo z výnosů této činnosti. Toto však ve válkou rozvrácené zemi nelze ČSV vytýkat, je to jeho největší, ale bohužel asi i jediný přínos. Technické oddělení (TECHOD) kontrolovalo velké sibiřské těžební a hutní závody, a to znamená, že ČSV si v této době přivlastnilo podniky těžící i drahé kovy. ČSV proto zcela jistě hospodařilo s vytěženým zlatem. Mělo sice podléhat ruským zákonům, ale docela určitě jej využilo ČSV. Při odchodu ČSV tyto podniky odprodalo a „hmotný majetek, včetně jistého množství drahých kovů, byl vyvezen“. Podle zjištění Stanislava Motla z televizního pořadu ‚Stopy, fakta, tajemství‘ bylo do Československa dovezeno zlato za asi 32 milionů dolarů (tedy při kurzu cca. 20 dolarů za trojskou unci asi 50 tun zlata). Zcela jistě byla část získána jako žold od Kolčaka a další souviselo s výnosy TECHOD.

Ale ani tento přínos není až tak jednoznačný. Nelze pominout informace, že v té době probíhaly v jimi kontrolovaných podnicích stávky, protože se nevyplácely mzdy. Přitom ČSV zřejmě disponovalo štočky na tisk bankovek a asi i bankovkami z ruského pokladu.

Zajímavé je, že vojenská spořitelna, kterou řídil F. Šíp, spravovala nakonec vklady ve výši 355 milionů rublů, na každého střadatele a měsíc asi 440 rublů, tj. částku několikanásobně přesahující vyplácený žold. A již na Sibiři začal úpis akcií formující se Legiobanky. Zajímavá jsou také tvrzení o dopisech F. Šípa, ve kterých psal o zásilkách zlata²⁸.

Je ovšem otázkou, nakolik se dá věřit tvrzením, že ČSV si z pokladu ‚neulilo‘. Motl ve svém pořadu v ČT uvedl, že „v Charbinu vykolejil kancelářský Kolčakův vlak a vysypalo se pár vagónů se zlatem“. Raději nebudu rozebírat tvrzení, že vagóny začaly hořet a část zlata (tuny masívního kovu s teplotou tání přes 1000 ºC) se prý mohla roztavit, vlastně tedy vypařit. Olšer na svém blogu také uvádí, že „7. 12. 1919 se legie zmocnily části pokladu a odjely s ním do čínského Charbinu“. Je třeba si uvědomit, že Charbin leží na Východočínské železnici (asi 2000 km na východ od Irkutska), která je zkratkou Transsibiřské magistrály do Vladivostoku, kde se ČSV připravovaly k evakuaci. Kolčak v té době poblíž být nemohl, protože 8. 11. 1919 vyklidil Omsk (město asi 2000 km na západ od Irkutska) a byl někde na cestě do Irkutska, kde se mu 4. 1. 1920 dostalo ochrany u diplomatického sboru. Jak toto zlato vysvětlit? Nejspíše nějaká Kolčakova splátka za ‚dodávky‘ Dohody, jen o tom Kolčak asi ani nevěděl… ČSV se asi opravdu zmocnilo části pokladu a podle instrukcí nadřízených (Dohody) se jej pokusilo vyvézt. Ostatně bylo by zajímavé vidět účetní knihy ruského pokladu. Asi by se tam našlo nemálo podivností.

Závěrečný pohled

Masívní účast ČSV na intervenci je smutnou skutečností a byla vlastně ‚odměnou‘ západním spojencům za vznik Československa. Tuto odměnu však zaplatil velkým utrpením, spoustou mrtvých a hromadou peněz další spojenec – Rusko. Široce publikovaná Sibiřská anabáze jistě měla velký a pozitivní vliv na utváření Československa. ČSV ve skutečnosti mělo v Rusku statut hosta, a ten zle zneužilo. Stejně tak ovšem bylo ve hře velmocí zneužito samotné ČSV a vojáci se postupem času stali pouhými loutkami v cizích rukách.

Československému vojsku lze podle mne vytknout dvě věci:

1. ČSV se vojensky angažovalo v cizí občanské válce, což nikdy nepřinese vděk. ČSV se stalo oporou Kolčaka, muže s nejhorší pověstí. Ke všemu dalšímu, ačkoliv tuzemské prameny vesměs uvádějí, že ČSV se marodérství na ruském území nezúčastnilo, nejen ruské zdroje tvrdí něco jiného. Účast ČSV na drancování nepřímo vyplývá ze zpráv samotných vojáků a potvrzuje ji například i Pipes²⁹, který se jinak snaží bagatelizovat vliv intervence a celou ‚občanskou válku‘ vysvětluje jako projev zla bolševiků. O účasti ČSV na Kolčakově teroru píše i Václav Kaplický, tehdejší dobrovolec ČSV.

2. Tito hosté se zúčastnili operace, při níž byl uloupen ruský poklad, který potom posloužil jako palivo v ohni občanské války. Těch několik stovek tun zlata představovalo za dané situace ohromné množství zbraní a munice a prodloužilo dobu bídy a zmaru. Zároveň radikalizovalo stávající moc. Bez tohoto zlata mohla občanská válka skončit asi již v roce 1918 a bolševici by byli podstatně méně zatíženi radikály, jejichž lítý zápas o moc popisuje řada autorů (Prudniková, Muchin, Kara-Murza, Karpov i Buškov). Když se podíváme na své dějiny, v tomto okamžiku mají naši předkové na svědomí smrt nemalé části z obětí oné ‚jedenapůlté světové války‘³⁰, nejvíce za celou naši tisíciletou historii.

Ze širšího hlediska zde máme ještě jednu nepříjemnou souvislost. ČSV bylo vlastně spojencem Ruska, ale to, co ‚předvedlo‘ v létech 1918 – 1920, bylo zhruba takovou ‚bratrskou výpomocí‘, za jakou se považuje účinkování Sovětské armády v roce 1968. Jediný rozdíl je v tom, že Sovětská armáda se chovala podstatně lépe a zůstalo za ní nesrovnatelně méně mrtvých a škod!

Byl bych ovšem velice nerad, aby se tato stať stala důvodem pro zavržení československých legií. Objevila se spousta ‚velkohubých‘ hrdinů a ‚pobitvových‘ generálů, lidí s názorem, ale bez jakýchkoliv znalostí, produktů doby Sametové. Bylo by dobré si uvědomit, že my dnes nejsme v kůži tehdejších legionářů a nemůžeme znát složitost tehdejší situace. Vojáci byli dobrovolci, kteří šli do boje za svobodu s obrovským rizikem (v případě zajetí je přímo čekala smrt), a za svobodu jim vděčíme i my.

Za zapojení ČSV do bojů proti bolševikům do značné míry může i Trockij, protisovětský agent mezi bolševiky. Samotná vojenská operace, kterou se ČSV zmocnilo pokladu, byla umožněna velmi divokými podmínkami, které v té době a v těch místech vládly. Za jen trochu konsolidovaných podmínek by takovýto výpad vůbec nemohl vyjít. ČSV nejprve šikovně využili místní ‚růžoví‘ a ‚bílí‘ a vzápětí zle zneužili představitelé Dohody. Ale musíme přiznat, že na Uralu a na Sibiři ČSV společně s ostatními bolševickými oponenty provádělo tvrdé politické čistky, většinou spojované pouze s bolševiky. Stejně tak musíme uznat, že některé oddíly ČSV terorizovaly místní obyvatelstvo. Velkou vinu na tom nesou nejvyšší velitelé a představitelé ČSV.

Co se týče sebevraždy plukovníka Josefa Jiřího Švece, moc bych se nedivil, kdyby mu vojáci připomněli, že díky té svéhlavé kazaňské operaci a a chuti zmocnit se zlatého pokladu rozpoutali válku, jež se jich vůbec netýká, zatímco válka, jež se jich týká, již končí, ale jejich návrat domů se vzdaluje. Plukovník Švec krátce předtím vystřídal ve funkci velitele frontu generála Čečka a svoji poslední výzvou dal najevo přílišné ztotožnění se s ‚bílou‘ stranou ruské občanské války. Zjevně si od ní nedokázal udržet odstup, jak to požadoval T. G. Masaryk: „Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko, boříte to, co bylo s ohromnými překážkami stavěno po celá léta… “³¹

Podobně se chovají vojáci všude na světě a ve všech válkách. To pouze v rámci prosazování ‚žádoucího pohledu‘ se hledají váleční zločinci pouze ‚na té druhé straně‘ a staví se před mezinárodní soud. Výmluvný je postoj Spojených států amerických, které se dodnes odmítají podřídit pod pravomoc mezinárodních soudů, a to právě proto, aby ochránily své vojáky. To nelze chápat jinak, než jako velké pokrytectví. Nic není černé a nic není bílé a ani tehdejší angažmá našeho vojska nebylo zcela čisté. Jednostranné velebení, ani proklínání legií tady není na místě.

zpět

---

diskuze