Ruské revoluce 3 - rok 1917

zpět

02.05.2019

Rok 1917

Kritickým místem se staly ruské elity. Kupodivu za státním převratem stáli ti, kterým se uprostřed války dařilo nejlépe, nemuseli umírat v zákopech světové války ani netřeli bídu v ruském týlu. Vůdcové Svazu 17. října (okťabristů), A. I. V. Rodzjanko – esa s plnými ústy vlastenectví a vedení války do vítězného konce. Přitom vytáčeli ceny vojenských dodávek do nebeských výšin a žili v přepychu, o jakém se vojákům, rolníkům i dělníkům mohlo jenom zdát.

Konkrétně samolibý Gučkov se začátkem roku 1917 dopustil netaktnosti tím, že veřejně promluvil o nějakém svém rozhovoru s carem, což car nelibě nesl. Gučkov se nejspíše rozhodl potrestat cara tím, že ho ‚vymění‘. Jako prostředek snad mělo posloužit vyvolání společenských bouří tím, že se omezí dodávky obilí do metropole na jednu čtvrtinu1. No, povedlo se mu to.

Přímou předehrou únorové revoluce bylo vcelku překvapivé rozhodnutí cara svolat 14. 2. 1917 Státní dumu. Všeobecně vládlo přesvědčení, že vláda po prodloužených novoročních prázdninách Státní dumu prohlásí za rozpuštěnou2. Téhož dne ve Státní dumě poslanec Kerenskij prohlásil, že „historickým úkolem ruského lidu v této chvíli je okamžité zničení středověkého režimu, ať to stojí, co to stojí… “. Car nakonec zareagoval a v noci z 26. na 27. 2. Státní dumu rozpustil.

Únorová revoluce

Poté, co car rozpustil Státní dumu, Kerenskij vyzval její předsednictvo, aby se nepodvolovalo carovu nařízení. Kerenskij vstoupil do formujícího se Prozatímního výboru, do jehož čela se postavil dosavadní předseda Státní dumy okťabrista Rodzjanko. Následně Kerenskij jednal s vojáky a přebíral od nich zatčené ministry, zadržené peníze a tajné dokumenty vlády.

Souběžně s tím došlo k události úplně jiné. Po tuhých mrazech, kdy většina lidí nevycházela z domů, se počasí vylepšilo a hospodyně vyrazily do ulic na nákupy, doplnit vyjedené zásoby. Ovšem obchody takový nápor nečekaly, potraviny z nich brzo zmizely. Uvádí se, že příčinou událostí bylo snad i to, že krátce předtím byli odvedeni na vojnu někteří petrohradští pekaři. Ale řada zpráv říká, že potravin bylo v metropoli dost a jejich nedostatek v obchodech byl Gučkovovou intrikou. Ženy se začaly srocovat a bouřit. 27. 2. tyto bouře přerostly ve všeobecnou stávku, k níž se připojili vojáci petrohradské posádky (čítající někde mezi 170 až 250 tisíc vojáků). Ti se připravovali do války, ale ve snaze zabránit svému odjezdu zahájili protesty.

Náčelník generálního štábu generál Alexejev se po konzultacích s nejvyššími veliteli rozhodl vzpouru nepotlačovat, ale přimět cara Nikolaje II. k abdikaci. Carská vláda projevila naprostou neschopnost situaci zvládnout a nenašel se nikdo další, kdo by se na stranu monarchie postavil. Carem doporučený následník se vzdal cti státi se carem a vládu převzala (již rozpuštěná) Státní duma.

Prozatímní vláda

1. 3. 1917 se konalo rozšířené zasedání Prozatímního výboru za účasti ústředního výboru kadetů, tzv. progresívního bloku (spíše nacionalistů) ze Státní dumy a zástupců právě vzniklého Petrohradského sovětu. Na něm byla uzavřena dohoda o nové vládě a o volbách do Ústavodárného shromáždění. Členy vlády se vedle asi nejiniciativnějšího Kerenského jako ministra spravedlnosti stali především představitelé společenských organizací, Zemstva (viz Slovníček) a Ústředního vojensko-průmyslového výboru. Předsedou vlády byl jako mravní autorita jmenován G. J. Lvov. Za jistou zajímavost lze považovat, že Lvova předsedou vlády jmenoval Nikolaj II. hodinu před abdikací. Ještě téhož dne nová vláda vydala Nařízení č.1, jímž moc nad vojskem získaly vojenské výbory.

2. 3. 1917 se Nikolaj II. vzdal trůnu a den nato i velkokníže Michail Alexandrovič. Celé to asi byl zajímavý propletenec intrik. Původním úmyslem iniciátorů (Gučkov, Rodzjanko) zřejmě bylo převzít vládu a odpovědnost ponechat panovníkovi. Zdá se, že to prohlédl nejen car, který abdikací vyvázal i svého syna, ale i carův bratr Michail Alexandrovič, který připustil svoji korunovaci souhlasem tehdy ještě nesvolaného Ústavodárného shromáždění. Nakonec do Prozatímního výboru přišli i zástupci sovětu a bývalé poslance přímo vyzvali, aby Prozatímní výbor zformoval vládu3. Připomeňme si hezkou scénu, kdy jacísi prý představitelé lidu přišli za vznešenými poslanci Státní dumy, aby zkušení a odpovědní poslanci sestavili vládu a ti si z toho skoro nadělali do kalhot, protože se obávali hněvu lidu. Poslance musel uklidňovat jakýsi monarchista, že se ti lidé opravdu nepřišli přesvědčit, že jim v žilách koluje modrá krev, ale že opravdu chtějí, aby Prozatímní výbor sestavil vládu.

Prozatímní výbor se takto dostal do situace, ve které se ocitnout nechtěl. Najednou měl sestavit vládu, ale při absenci panovníka to zároveň znamenalo převzít odpovědnost. A to již bylo mimo jejich představy. Asi tušili, že nic slavného nepředvedou.

Nová moc měla oporu celé společnosti a před sebou spoustu velmi naléhavých úkolů. Byla doprovázena řadou oslavných projevů. A těmi projevy vše i skončilo. Během několika týdnů byly likvidovány komise pro dozor nad tiskem, policie, četnictvo a o několik dní později i Ochranka. Ministr spravedlnosti Kerenskij nařídil propustit všechny politické vězně a vyhnance na Sibiři, pozdravovat je jménem nové vlády a zajistit jejich čestný příjezd do Petrohradu. Jeho dalším úkolem byla revize zákonů, včetně rovnoprávnosti pro židy a ženy. Zároveň zřídil prozatímní soudy, řešící spory v Petrohradě. Předseda vlády Lvov odvolal gubernátory a jejich úkoly předal gubernským správám Zemstva. Vzápětí sestavil komisi pro vyšetřování nezákonného jednání bývalých hodnostářů, ale ta nakonec odsoudila jediného – generála Suchomlinova za to, že ruská armáda nebyla připravena na válku! Je vyhlášena všeobecná politická amnestie, v důsledku čehož se na svobodu dostalo devadesát tisíc lidí, nazývaných později ‚Kerenského ptáčata‘. Prozatímní vláda se podobnou činností zabývala i nadále.

Plnou silou se také vrhla na organizaci voleb do Ústavodárného shromáždění, ale protože měla mandát vymezený pouze těmito volbami4, příliš s nimi nepospíchala. Možná také byl problém jenom v tom, že lidé, kteří se za tímto účelem sešli, nebyli zrovna tahouni. Vláda 25. 3. rozhodla o svolání zvláštní rady pro přípravu projektu voleb. Tato rada ihned po svém sestavení zahájila práci přesně o dva měsíce později… Výsledkem byl volební zákon o všeobecných, rovných, tajných a přímých volbách. Právo účastnit se jich měly i ženy. Zákon neobsahoval žádné majetkové, náboženské, národnostní a vzdělanostní omezení. Volby byly vyhlášeny 14. 6. na 30. 9. 1917. Ovšem 9. 8. Prozatímní vláda rozhodla o odkladu na 12. 11. 1917. Snad teprve tehdy byl dokončen volební zákon.

Stručně řečeno, Prozatímní vláda svojí nečinností velmi rychle utratila legitimitu jak svoji, tak i Ústavodárného shromáždění.

Venkov

Na změny rychle zareagoval venkov. Rolníci vycítili oslabení moci, která až dosud chránila poměščiky a bránila tolik potřebným změnám. Ihned začali organizovat vlastní správní orgány (viz Slovníček – heslo volosti), na kterých se nepodíleli poměščici, inteligence a většinou ani kulaci a samostatní ‚Stolypinovi‘ rolníci. Prozatímní výkonné výbory uznávaly jediné možné řešení: konfiskaci veškeré půdy poměščiků a církve, často i velkých kulaků a spekulantů s půdou. Samozřejmě, že bez jakéhokoliv výkupu. Žádná politická síla Ruska neměla na vývoj na venkově vliv. To se týkalo i eserů, o nichž se říkalo, že se o venkov opírají5.

Zprvu se poměščici pokusili s půdou spekulovat a snažili se ji prodat do zahraničí. Protože požadavkem rolnictva byl zákaz prodeje půdy a pokusy poměščiků je pouze vydráždily, prudce začal růst počet rolnických bouří. Prozatímní vláda 3. května slíbila zákaz prodeje půdy, dokonce vydala nařízení notářům o pozastavení převodů půdy, 25. května je však na nátlak poměščiků zrušila. Rolníci na jedné straně začali násilně bránit převodům pozemků, na druhé straně začali přímo konfiskovat půdu poměščiků. Jakmile to vešlo ve známost, mnoho vojáků-rolníků rychle (i se zbraněmi) dezertovalo, aby si také přišli na své. Odpovědí bylo znovuzavedení vojensko-polních soudů, tím se dále zvýšilo napětí, aniž by se cokoliv vyřešilo6.

Proto 12. července Prozatímní vláda otázku převodu pozemků, stejně jako otázku nájemních poplatků delegovala dolů, na pozemkové výbory. Pozemkové výbory vyšly rolníkům vstříc. Poměščici zareagovali také. Začali se organizovat, napadli pozemkové výbory, jejich členy uvěznili a vydávali je soudům. Přitom samotná Prozatímní vláda již 8. července otevřeně vyhrožovala, že „zlikviduje destruktivní a dezorganizující zemědělskou politiku venkova“. Ve skutečnosti se pouze podařilo zavést jakési usnesení vztahující se k provádění Stolypinovy reformy, ale to proto, že rolníci již přešli od pogromu na poměščiky k pogromu na samostatné (Stolypinovy) rolníky.

V srpnu následoval velký podvod. Po něm začaly rozsáhlé rolnické bouře. 6. srpna Prozatímní vláda oznámila, že v žádném případě nedojde ke zvýšení pevných výkupních cen obilí pro rok 1917. Rolníci, nečekajíce podraz, obilí za tyto ceny prodali. Ve skutečnosti Prozatímní vláda potichu zvýšení cen chystala a poměščici to věděli. Náhle zvýšila ceny na dvojnásobek a rolníci tratili. Na venkově se rozpoutal teror, teď už nejen proti poměščikům a kulakům, ale loupilo se všude, kde něco bylo.

Prozatímní vláda místo konstruktivní činnosti předvedla pouze takovéto podrazy. Sice již dříve slíbila znárodnění půdy, ale tento slib nemohla splnit, protože byla pod příliš velkým tlakem ze zahraničí. Značná část pozemků byla zastavena a znárodnění by dostalo do problémů banky, které na tyto pozemky poskytly úvěry. Banky byly většinově zahraniční. V základní vnitropolitické záležitosti se tak Prozatímní vláda ukázala zcela bezmocná.

Za spontánními rekvizicemi půdy následovaly rekvizice inventáře a hospodářských zvířat. Stejně spontánně se zrušila Stolypinova reforma a vydávaly se zákazy prodejů půdy. Následovalo převzetí sýpek a dozor nad nájemními smlouvami. Rolníci se zcela přirozeně vrátili k jedinému zřízení, které znali – občině.

Při té příležitosti je vhodné připomenout, že poměščici měli i určitou pozitivní funkci. Na venkově vlastně zajišťovali řadu služeb, například určité minimum lékařské péče, někde podporovali školy (školní docházka nebyla do posledních dnů říše povinná!) a zajišťovali obchodní spoje. Po roce 1917 vzrostla (již tak strašlivě vysoká) kojenecká úmrtnost. Nenávist venkovanů byla bezmezná, a kdo před ní neutekl, rychle zaplatil životem (viz také hlava Československé vojsko na Rusi)! Rozpadly se všechny instituce, které až dosud podporovaly společenskou dělbu práce a společenské služby. Výslovně upozorňuji na to, že tyto události neměly nic společného s bolševiky, protože ti tehdy na venkově neměli prakticky žádný vliv.

Tento vývoj vedl (kromě dalšího) i k novému výraznému rozdělení bohatství. Na jedné straně ozbrojení dezertéři získali nejlepší půdu. Stali se novými kulaky, ale půdu nakonec pouze pronajímali rolníkům, protože to bylo nejvýnosnější. Na druhé straně zůstali ostatní rolníci, na které zbyla podřadnější půda. Okraj představovaly vdovy po padlých a ti, kteří nedezertovali. Ti se rychle dostali do silně závislého postavení na nových kulacích.

Sověty

Prozatímní vláda byla následníkem Státní dumy a sledovala její politické tradice. Představovala liberálně-demokratické pojetí moci, jak se v Rusku podle západoevropského způsobu zformovala po roce 1905. Liberálně-demokratický koncept předpokládá existenci několika politických stran, které mezi sebou bojují o moc.

Jenže tradiční pojetí moci je jiné. Je to dohoda na společných cílech a spolupráci na jejich dosažení. Mechanizmy již byly v roce 1905 vyzkoušené7, koneckonců Volosti a Zemstva (viz Slovníček) také byly založeny na stejných zásadách. V tomto smyslu se brzy po Únorové revoluci společnost na venkově začala spontánně formovat. Jejím vyjádřením byly místní rady – rusky sověty. Ty také začaly organizovat státní instituce8.

Fakticky tento vývoj proběhl ve velké míře mimo město a mimo (většinou sebestřednou) inteligenci. Rozhodující silou byli většinou prakticky negramotní lidé. Proto je o těchto skutečnostech jen velmi málo pramenů. V této souvislosti připomenu ruskou revoluci roku 1905. Máme spoustu informací o událostech ve městech, ale zjistit, co se stalo na venkově a že to vlastně byly události daleko nejpodstatnější, bylo velmi obtížné. Zde je stejně skryté pokračování, navíc vysvětlující řadu specifik sovětské doby9.

Do sovětů ve městech začaly pronikat jednotlivé politické strany, které je chtěly využít pro své cíle, ale sověty to nedovolily a stranickost zřejmě potlačovaly10. Městské sověty zachovaly venkovské zvyky. Kara-Murza píše, že ruské dělnictvo si zachovalo venkovské společenské zvyky, a proto také zůstalo jako společenská třída akceschopné.

Sověty se zformovaly jako mocenský systém paralelní k Prozatímní vládě. Můžeme říci, že s ohledem na neschopnost Prozatímní vlády sověty nemohly neuspět. Protože vznikly jako orgán určený k dosažení nějakých cílů, byly akceschopné a své úkoly plnily. Oproti Prozatímní vládě nebetyčný rozdíl.

V metropoli to byl ‚Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců‘ (dále jen Petrosovět). Navazoval na tzv. vojensko-průmyslové výbory, zřízené v roce 1915 za účelem vylepšení zásobování vojsk. Jejich hlavní funkcí mělo být rozdělování státních zakázek, kromě toho měly zajišťovat sociální smír. Údajně si moc dobře nevedly a zakázky v celkové výši 400 mil. rublů dokázaly naplnit jen asi z poloviny. Ministr vnitra Protopopov dal 27. 1. 1917 celé vedení Ústředního vojensko-průmyslového výboru zatknout. Ráno 27. 2. revolučně naladění vojáci osvobodili členy výboru a hned poté byly na tentýž den vyhlášeny do Petrosovětu volby.

Petrosovět měl zprvu mezi 300 a 500 členy a zvolil 15-členný výkonný výbor (ÚVV), v jehož čele stanul předseda menševické frakce ve Státní dumě N. S. Čcheidze. Druhý den byli zvoleni zástupci městských továren a vojáci, kterých nakonec bylo asi v tří tisícovém sboru nejvíce.

Ještě jeden výmluvný detail: Pozemkové výbory, na které Prozatímní vláda shodila zodpovědnost za řešení rolnických problémů, byly opět dílem Petrosovětu. Ten inicioval jejich zřízení 9. 4. 1917.

A na závěr poznamenejme, že v ÚVV Petrosovětu zasedl také Stalin a po celou dobu mandátu ÚVV patřil k jeho významným představitelům.

Krize

Brzy po svržení cara začala téci krev. Začátkem března došlo k bouřím u Baltské flotily, nejprve v Helsinkách, později i v Kronštadtu. Vojáci napadli své velitele a zhruba stovku nejvyšších velitelů zabili11. Ruská společnost se prostě s válkou neztotožnila a v prvé řadě si přála její ukončení. Společnost se rozhodla prosadit mír občanskou válkou.

Vláda se snažila udržet při životě spojenectví s Velkou Británií a Francií, a dokonce připravila jarní ofenzívu. 18. dubna ministr zahraničí kadet Miljukov předal Velké Británii a Francii nótu o tom, že Rusko ve válce bude pokračovat. Začaly demonstrace, objevil se požadavek na abdikaci Miljukova a Gučkova (ministra války) a předání moci sovětům. Prozatímní vláda se snažila situaci řešit dohodou s Petrosovětem. Výsledkem byla první koaliční vláda pod vedením knížete Lvova. Do vlády vstoupili menševici a eseři a vláda slíbila provést agrární reformu. K té vlastně nikdy nedošlo.

I tato vláda pokračovala ve válce, a dokonce zahájila ofenzívu s cílem dobýt město Lvov. Vzhledem k demoralizaci Rusů jádro ofenzívních sil představovali Finové, na jejichž křídle stála československá brigáda. Finové neuspěli a Čechoslováci přes úspěšný průlom představovali jen okrajovou sílu. Válka lid rozzlobila. Vláda proto nechala obsadit jistý dělnický klub a odborovou organizaci a lidé odpověděli velkou stávkou.

Byla zde ještě jedna věc. Již jsem uvedl, že to byl nejspíše předseda Svazu 17. října Gučkov, kdo v únoru omezil rozvoz potravin po Petrohradu. Petrohrad byl metropolí Ruské říše, takže město bylo zásobeno dobře, mělo v sýpkách potraviny na dva roky. Ale spekulanti si dokázali najít cestičku k úředníkům, kteří měli sýpky na starosti. Samozřejmě, že to zase byli okťabristé a kadeti, prý ‚uvědomělí a státotvorní lidé‘. Sýpky se rychle vyprázdnily a v létě ve městě nastal tentokrát už opravdový hlad12.

Parvus

Rusko na straně dohodových mocností bylo ve válce s centrálními mocnostmi. Německo mělo samozřejmě zájem Rusku uškodit. Za situace, kdy se moci v Rusku ujali revolucionáři, Němci vcelku logicky podpořili třemi milióny říšských marek Parvuse, který za to shromažďoval další ruské revolucionáře v zahraničí a s malým kapesným je odesílal do Ruska. Němci usoudili, že když do Ruska pošlou velkou skupinu revolucionářů, vzroste zde zmatek a bojeschopnost země poklesne. A že Rusů, kteří se až dosud nesměli vrátit bylo mnoho! V jednom se však přepočítali. Do Ruska se jich vrátilo tolik, že prostě už jen zákon velkých čísel ručil za to, že se vrátili nejen žvanilové a ‚ostří hoši‘, ale i schopní vůdci.

Jeden z nich, Vladimír Iljič Uljanov – Lenin, do té doby známý jen mezi revolucionáři a ruskými intelektuály, byl sice také jedním z emigrantů – revolucionářů, ale pod tímto pláštíkem se skrýval silný duch, vlastenectví, široký obzor, jasný cíl a rozhodnost jej naplnit. Lenin se Parvusovi a německým penězům vyhýbal a o pomoc požádal švýcarského sociálního demokrata Fritze Plattena13. Jestli Platten peníze dostal od Parvuse, je otázkou14.

‚Spojenci‘

Ovšem v té době do Ruska putovali i další revolucionáři, například Trockij s rodinou. Mluví se o tom, že byrokratické problémy řešil Woodrow Wilson – samotný prezident USA15! Trockij nasedl na parník Kristianiafjord, ale když parník zakotvil v Kanadě, Britové ho jako německého agenta (!) zatkli a uvěznili. Trockij byl propuštěn na žádost britského velvyslanectví ve Washingtonu poté, co se na ně obrátil Státní department USA… Autor výše uvedeného článku píše, že se angažoval i P. Miljukov, ministr zahraničí Prozatímní vlády. Tamtéž se uvádí, že Leninovu cestu přes Německo až do Ruska umetly a peníze zajistily tajné služby Velké Británie a USA16! To si jen společní přátelé vzájemně otevírají dveře. V tomto případě jím byla figurka již zde a dosud ne naposledy zmíněná – ctihodný americký kapitalista a bankéř, človíček tolik vnímavý k utrpení bližních, generální sponzor ruských revolucí Jacob Schiff! Vždyť to vlastně bylo skoro v rodině! A když padají jména bankéřů, budou i peníze! Trockij rozhodně nejel na sucho. Britové u něj našli nějaké to kapesné na cestovní výlohy, celkem deset tisíc tehdejších dolarů17.

Na tomto parníku se sešla zajímavá cháska. Na pozvání bývalého předsedy finančního výboru Demokratické strany a osoby z úzkého okruhu Woodrowa Wilsona Charlese R. Cranea18 tam byl jako jištění Trockého Lincoln Steffens. Podle Steffense šlo o organizaci ‚opakované revoluce‘. Samotný Crane byl již v Rusku – bez jakéhokoliv formálního pověření, na celou operaci zřejmě dohlížel.

Položili jste si otázku, proč američtí kapitalisté podpořili socialistickou revoluci? Je nejvyšší čas o tom začít přemýšlet!

Uvádí se, že Lenin byl Únorovou revolucí zaskočen a spíše, než za spontánní výbuch hněvu, ji považoval za angažmá dohodových spojenců. Ostatně Lenin není sám. Dodnes existuje názor, že za Únorovou revolucí stál britský velvyslanec G. W. Buchanan, který chtěl převést Rusko do podoby konstituční monarchie, a tak snad zvýšit jeho bojeschopnost19. Nezanedbatelné signály podporují tuto hypotézu.

Vedle podpory Lenina a Trockého jde především o vraždu Rasputina v prosinci 1916, na níž se podílel další britský agent Oswald Theodore Rayner20, spolužák Felixe Jusupova. K vraždě došlo v paláci Jusupova. Podle Britů se Rasputin snažil ukončit válku, a proto se ho Britové rozhodli zbavit. Samotný Rayner byl v té době v Petrohradě, byla to nejspíše kulka z jeho zbraně, co proletěla Rasputinovi hlavou a měla jistit jeho smrt. Kromě toho Buchanan pořádal přátelská posezení, na kterých se u dobrého vína otevřeně diskutovalo, jestli bude nutno zabít pouze carevnu, nebo i cara21. To že je vyslanec spřátelené země? Ne. Velká Británie nemá trvalých přátel, jen trvalých zájmů. Ale i tak – copak se tak chová spojenec během války? Jak do toho zapadá Lenin s Trockým? Docela dobře. Rusko překáželo britským zájmům ve Střední Asii. Cílem Velké Británie byla likvidace Ruska.

Vlastně tady máme již dva zahraniční zdroje, které stály za výbuchem ruských revolucí. Němci se podíleli podporou revolucionářů a na druhé straně si Britové přiložili svoje polínka na obou stranách politického spektra Ruska. Nejprve se podíleli na vraždě člověka, který přes všechna negativa představoval spojení ruské vlády s lidem. Potom na začátku Únorové revoluce organizovali společně s USA dělnické bouře a za účelem úplného rozkladu Ruska zpovzdálí podpořili příjezd Trockého a Lenina22.

Lenin

Když vypukla Únorová revoluce, začal Lenin hledat cestu do Ruska. Byl v té době ve Švýcarsku a cesta do Ruska znamenala jet buď přes Německo, nebo Francii anebo přes Itálii. Původně předpokládal cestovat přes Francii, teprve dodatečně se ukázala možnost cesty přes Německo, kterou nakonec využil23. Ve Stockholmu potom dostal ruské vízum a i lístky na cestu ze Stockholmu do Ruska pro sebe i celý svůj doprovod.

Leninovu cestu do Ruska tedy zaplatil Leninův švýcarský kolega a Parvus byl spokojen. Cestou se snad Lenin s Parvusem sešel ve Stockholmu, stejně tak je nejasné, odkud vlastně byly peníze, které se tehdy k bolševikům dostaly. Ačkoliv se většinou mluví o tom, že je věnovali Němci, objevují se informace o tom, že mohly být britské, nebo americké. Lenin si na intriky ruských nepřátel dával pozor a na anglické wikipédii se píše, že rozbor Kerenského materiálů o německém původu bolševických peněz ukazuje na velké fabulace. To je ostatně v souladu s Leninovým odmítáním japonských i rakousko-uherských peněz24.

Leninův příjezd do Ruska byl slavný, stejně tak i příjezd dalších revolucionářů. Ať už cestu platili Němci, nebo někdo jiný, příjezd provázela velká srocení a vznosné řeči. Lenin cestou hodně uvažoval o perspektivách dalšího vývoje v této bouřlivé situaci. Věděl již, že liberální koncept moci není vhodný. V roce 1905 se na venkově spontánně zformovaly zcela nové (přesněji řečeno ‚zcela staré‘) orgány moci, které pracovaly velmi dobře. V roce 1917 se stejně spontánně začaly formovat opět. To bylo neklamné znamení, že je to rozumné řešení. K tomu možná Lenin odhadl míru neschopnosti Prozatímní vlády a tak se nabízí rozumné vysvětlení jeho dalších kroků.

Lenin vsadil na sověty. Jenomže ty byly neslučitelné s liberální filozofií. Postavit se proti marxizmu nešlo, protože tím by zůstal zcela osamocen. Lenin to vyřešil tak, že prohlásil pohled marxistů za zkažený:

Mně se zdá, že marxistický pohled na stát je maximálně zatížen vládnoucím oficiálním socializmem Západní Evropy, což se zřetelně potvrdilo zkušeností sovětské revoluce a vytvořením sovětů v Rusku.“25

Tím přiohnul ruské revolucionáře a inteligenci podle potřeb tradiční společnosti – a tímto okamžikem se Lenin liberálního přístupu zbavil. Inteligence se ve skutečnosti nikdy s konceptem takovéto lidové moci neztotožnila, a proto později tak snadno rozložila SSSR.

Zatímco ostatní revolucionáři zabředli do všeobecného marazmu vzletného žvanění, Lenin prohlásil, že Prozatímní vládu nemá cenu podporovat a že budoucnost je nutno založit na jiném konceptu: „Všechnu moc sovětům!“ Tím zaskočil i své stoupence, kteří zpočátku odmítali tyto tzv. ‚dubnové teze‘. Další strany také nic jiného, než liberální koncept moci neuznávaly.

Na jednání bolševického Petrohradského výboru byly Dubnové teze velkou většinou odmítnuty. Ovšem z organizací (s dělnickou členskou základnou) jim zaznívala podpora26, proto se o nich zahájila diskuze. Na 14. dubna byla svolána městská konference, na ní byl Leninův přístup podpořen a petrohradský výbor bolševiků se obměnil. Jádrem Leninova postoje byl požadavek ukončit v prvé řadě válku. Je dobré si uvědomit, že bolševici v poslední Státní dumě z roku 1912 měli pouze 6 ze 442 poslanců, přičemž v následujících letech bolševici vliv spíše ztráceli, neboť většina z nich byla vypovězena na Sibiř, nebo emigrovala.

Jen několik dní po bolševické konferenci, 18. dubna, předává Miljukov dohodovým spojencům nótu o dodržení spojeneckých závazků. Tím se Leninův postoj projevil jako velmi prozíravý, bolševici začali rychle sílit a narůstalo nepřátelství ostatních politických stran. Válečná rétorika Prozatímní vlády podpořila vliv sovětů. Do ulic Petrohradu vyšly zástupy lidí, probíhaly demonstrace. Na některých demonstracích se objevili oponenti, uskutečnily se i protidemonstrace, které vyjadřovaly Prozatímní vládě podporu i snahu pokračovat ve válce. Došlo ke srážkám a střelbě.

Bolševici v doplňovacích volbách na přelomu května a června opět výrazně posílili a vypadalo to, že brzy získají v sovětech většinu a v klidu převezmou moc. Od 3. června se konal 1. všeruský sjezd sovětů. Následující den předseda sjezdu a ministr Prozatímní vlády Cereteli27 prohlásil, že provedli největší revoluci. Následkem toho v Rusku zavládl chaos, v zemi probíhá občanská válka, rolníci svévolně obsazují zemědělskou půdu a vyřizují si účty s poměščiky a kláštery, vojáci dezertují i se zbraněmi, aby se tohoto reje také zúčastnili a důstojníci dezertují proto, aby ochránili své majetky. „V Rusku dnes není politická strana, která by mohla říci: Dejte nám politickou moc a odejděte. Taková strana v Rusku neexistuje!“ Na to se ozval Lenin zvučným prohlášením: „Taková strana zde je!28

Sjezd sovětů svolal Petrosovět, aby konsolidoval moc sovětů. Byl to sjezd zástupců místních sovětů celého Ruska a zúčastnilo se ho 1090 poslanců29. Bolševici mezi nimi měli pouze 105 poslanců (asi 10%). Již zde oznámil Lenin aspiraci převzít moc. Jeho požadavek ukončit válku sjezd nepodpořil. Zároveň sestavil Ústřední výkonný výbor tvořený 320 poslanci, mezi nimi bylo 58 bolševiků, tedy skoro 20%. Donedávna prakticky neznámí bolševici se díky Leninově snaze řešit klíčové problémy a konstruktivní činnosti Stalina v Petrosovětu stali podstatnou politickou silou.

2. července se konalo shromáždění kulometného pluku, na němž po Trockém promluvil voják, navrátivší se z fronty, a popisoval vynucování plnění rozkazu k útoku. Shromáždění přijalo odsuzující rezoluci a druhý den vojáci poslali agitátory do ostatních kasáren a svolávali demonstraci. Existují názory, že to celé byla záměrná provokace, zacílená na zkompromitování bolševiků. Když bolševici zjistili přípravu demonstrace, vyslali své agitátory, aby jí zabránili30. To se nepovedlo a 3. července ozbrojení vojáci ve velkém počtu vyšli do ulic Petrohradu a demonstrovali proti Prozatímní vládě. 4. července se sešli dělníci a ozbrojení kronštadtští námořníci. Jejich průvod se zastavil u paláce Kšešinské a vyžádal si vystoupení Lenina (demonstranti odmítli nejprve Sverdlova a potom Lunačarského). Lenin asi tušil nějakou kulišárnu a nechtěl vystoupit. „Co je to za pořádek? Nepřišli jsme sem poslouchat bolševické řeči. Lenina, Lenina!“). Lenin nakonec přišel, demonstranti ho přivítali mohutným „hurá!“ a pochodovali dále. Na rohu Něvského prospektu a Sadové ulice je z okolních budov přivítala střelba. Námořníci palbu opětovali. Po městě se rozhořely boje. Odkud se tak najednou na střechách vzali vojáci s puškami a kulomety? Asi opravdu dopředu připravená provokace.

Výkonný výbor Petrosovětu po dlouhém jednání odmítl převzít moc od Prozatímní vlády a zřejmě iniciativou menševika Cereteliho 6. července menševici a eseři prosadili vyhlášení diktatury a odzbrojení dělníků a vojáků. Podle Stalina, vyjednávajícího zklidnění situace, se velení vojsk rozhodlo protesty krvavě potlačit. Útvary, které se zúčastnily demonstrací, byly odzbrojeny a vojáci deportováni. Již 4. července vydali bolševici výzvu, v níž se snažili vzbouřence uklidnit. Cereteli se diktaturu pokoušel prosadit již v červnu, ale zabránil mu v tom další menševik Martov (viz životopisy) prohlášením, že „na bodácích umí vládnout každý hlupák“.

Bylo jen otázkou času, kdy Prozatímní vláda padne. Jenomže sověty ovládané menševiky a esery byly Prozatímní vládě příliš vstřícné. Bolševici proto začali přebírat v sovětech iniciativu. Stalin (podobně, jako dříve Lenin) prohlásil, že „se nelze držet dogmat, ale i marxizmus se musí aplikovat tvůrčím způsobem31. Podpora bolševiků dále rostla. Za těchto okolností se rozhodl spolupracovat s bolševiky i Trockij.

Výkonný výbor sovětu dohodl s bolševiky a vojáky opuštění paláce Kšešinské, ale než se tak stalo, vojenská klika nařídila jeho okamžité vyklizení. Vojáci převzali veškerou iniciativu a začali tvrdě likvidovat opěrné body ‚nepřátel revoluce‘. Celé město bylo plné vojenských hlídek. Začalo nové tažení proti bolševikům, součástí kampaně snad byla i výroba falzifikátů, plenění a zatýkání. Vládní oddíly prohledávaly dělnické čtvrti a hledaly zbraně.

Nastal protibolševický teror. Spousta bolševiků si šla sednout do chládku, další se před zatčením ukryli. Za jistou kuriozitu lze považovat skutečnost, že zatykač na Lenina podepsal pozdější Stalinův spojenec – menševik A. J. Vyšinskij. Lenin se nejprve schovával v Petrohradu, potom v Sušenském na salaši u finských hranic a nakonec ve Finsku.

Kornilov

Klíčovou událostí se stala změna v osobě vrchního velitele. Generál Brusilov (zřejmě na rozdíl od Kornilova) chápal události, neviděl ve vojenské diktatuře řešení problémů a odmítl se postavit do čela reakce. Na druhé straně generál Lavr Georgijevič Kornilov byl stoupencem klasických vojenských řešení, chtěl obnovit vojenskou disciplínu a trest smrti. Výkonný výbor sovětu se začal utápět v diskuzích. Došlo k další vládní krizi, kadeti chtěli z vlády vystoupit. Zůstali v Prozatímní vládě teprve poté, co byl Kornilov jmenován 18. července vrchním velitelem. 24. července se ustavila druhá koaliční vláda v čele s Kerenským.

Byl to takový zajímavý generál. Generál Alexejev ho charakterizoval slovy: „srdce lví a hlava skopová“. Na začátku války velitel divize, ‚vyznamenal‘ se tím, že když jeho divize byla na jaře 1915 obklíčena, on se štábem ji opustil a padl do rakouského zajetí. O rok později ze zajetí uprchl a tisk, ovládaný Angličany, z něj udělal hrdinu. Zřejmě pro zkušenosti získané v zajetí, se stal velitelem sboru. Po Únorové revoluci se stal velitelem Petrohradského vojenského okruhu – v té době to byla klíčová funkce ve státě. On osobně zatýkal carevnu. Ani potom se příliš nevyznamenal. Spustit palbu z děl proti obyvatelstvu města Petrosovět nepřipustil, a tak Kornilov raději utekl na frontu. Tam již pod své velení dostal armádu. S ní měl vést ofenzívu na Lvov. Dopadlo to tak, jako jeho předchozí úspěchy – útok se rozpadl. K zodpovědnosti byl volán velitel frontu generál Brusilov – a Kornilov zaujal jeho místo. Mezi jeho další ‚úspěchy‘ patřila ztráta (spíše odevzdání) Rigy a z toho vyplývající přímé ohrožení Petrohradu.

Pozoruhodná kariéra jakéhosi sibiřského kozáka! Sláva tohoto neznámého vojáka bez kapky modré krve stoupala ne díky úspěchům, ale malérům. Ale bylo tu ještě něco dalšího z předválečné doby: Byl členem různých expedic v Turkestánu a Íránu, vojenský atašé v Číně, tedy poblíž rozvědky a Britů. Byl to také tvrdý stoupenec pokračování války a pravděpodobně jeden z Buchananových spiklenců proti carovi. Do stejného pytle patřila i jeho pravá ruka – politický komisař Boris Viktorovič Savinkov, starý dobrý eserovský terorista, pobývající dlouhé roky v Paříži. On měl v představách britského velvyslanectví nahradit Kerenského!

Rozšířily se zvěsti, že bolševici chystají převrat. Dokonce se v továrnách objevili jacísi lidé, kteří se snažili vyvolat bouře. Bolševici ovšem na tom zájem neměli, viděli, že čas pracuje pro ně. A protože po červencových událostech utužili disciplínu, provokatéři šanci nedostali.

Přesně v tu dobu se Kornilov rozhodl „bolševiky pověsit a sovět rozehnat“. Přípravy k akci spustil bez dohody s Prozatímní vládou. Tou dobou prohlásil: „Já osobně nic nehledám a nechci. Chci jen zachránit Rusko a budu se bez výhrad podřizovat očištěné a upevněné Prozatímní vládě.“ Získal stoupence a 23. srpna v souvislosti s reorganizací Petrohradského vojenského okruhu vypověděl Kerenskému poslušnost. 26. srpna Kornilov požadoval demisi vlády a předání pravomocí. Druhý den Kerenskij Kornilova odvolal a ten poslal na Petrohrad jezdecký sbor s rozkazem „v případě potřeby podstoupit bitvu“. Jakmile byl Kornilov odvolán, podali demisi kadeti.

Kerenskij prostě nakonec vydal rozkazy, jenomže byly typu „konejte jedině vůli ruského lidu samého“ a konkrétní v nich bylo pouze to, že se nemají plnit příkazy Kornilova32. V Petrohradě byl pod vedením Petrosovětu a jmenovitě esera Filippovského sestaven Vojenský revoluční výbor (VRV). Zasedal ve Smolném a neohlížeje se na Kerenského, zahájil kroky na obranu Petrohradu. Nyní již Prozatímní vládu musel ochraňovat sovět! VRV eliminoval potencionální spojence Kornilova, nechal rozebrat železniční trať a ozbrojil dělníky. Petrosovět nabídl těmto vojenským oddílům vyslat své zástupce do ÚVV. Tak a teď se bolševici zřejmě stali rozhodující politickou silou určující politický vývoj33. Následkem událostí se lid odvrátil od Kornilova a síla bolševiků rostla. 31. srpna se bolševici vyjádřili pro odebrání plných mocí Prozatímní vlády.

Den nato byla vyhlášena demokratická republika. Slovy Prudnikové34pojem demokracie si každý vykládal po svém, takže všichni byli spokojeni“. A když Kerenskij stvořil Direktorium, „nastala idylka, protože Direktorium chtělo řídit zemi, ale nemělo sil, zatímco demokracie měla sílu, ale neměla vůli“… Protože v sovětech vliv bolševiků rostl, ÚVV, řízený menševiky a esery, v podstatě připravoval likvidaci sovětů a odmítl požadavek na svolání dalšího sjezdu sovětů. Eseři a menševici, vedeni snahou omezit vliv sovětů, vymysleli jakousi demokratickou konferenci, ale i na ní odsouhlasení svých představ prosadili jen s obtížemi35. Nová vláda začala tvrdě vystupovat proti výdobytkům revoluce, proto se proti ní rychle zvedal odpor. Bolševici zatím o své vůli svolali na 20. 10. 1917 2. Sjezd sovětů, rozhodnuti prosadit převzetí moci sověty. ‚Demokratická společnost‘ se snažila projev demokracie sabotovat, jak to jen šlo. Jenomže lid tentokrát naprosto spontánně (bolševici byli schopni kontrolovat jen malé části Ruska) na tento sjezd sovětů vyslal své delegáty.

Kerenskij sice zůstal formálně předsedou vlády, ale jeho kroky již vyvolávaly jen odpor. VRV se odmítl rozpustit a Výkonný výbor Petrosovětu odsouhlasil vznik ozbrojených dělnických milicí. Lenin ze svého vyhnanství začal psát o nutnosti převzít moc.

Tehdy Čcheidze abdikoval na funkci předsedy Petrosovětu, na jeho místo byl zvolen Trockij. Trockij se také stal poslancem 2. sjezdu sovětů, Ústavodárného shromáždění a Prozatímního sovětu Ruské republiky. S ohledem na možný útok Němců na Petrohrad, nebo z obavy opakování kornilovského povstání, Trockij 12. 10. zformoval z bolševiků a levých eserů druhý VRV. Ten měl na starosti Petrohrad. A 16. 10. Lenin pro potřeby řízení celostátního povstání sestavil Vojenské revoluční ústředí. Jeho členy byli Sverdlov, Urickij, Dzeržinskij, Bubnov a Stalin.36

Kornilov se ocitnul pod tlakem. 29. 8. 1917 jej Kerenskij zbavil funkcí a předal soudu za povstání proti Prozatímní vládě. Byl také osočován tiskem a vojáci mu hrozili lynčem. Proto náčelník štábu generál M. V. Alexejev 1. 9. 1917 nechal Kornilova a jeho spolupracovníky zatknout a uklidil je do Bychovské věznice. Zapracoval ještě na tom, aby se nestali oběťmi pogromu. Tam Kornilov pobyl asi dva měsíce (11. 9. - 17. 11.), než jej těsně před svým odvoláním osvobodil generál N. N. Duchonin, vykonávající funkci vrchního velitele. Potom se Kornilov odebral na Don za generálem A. M. Kaledinem.

Nástup bolševiků

Trockij do Ruska přijel proto, aby převzal do svých rukou revoluci a využil ji pro potřeby svých zaoceánských pánů. To se mu nepovedlo. Převahu rychle začali získávat bolševici, a tak se k nim přidal i on s celou silnou skupinou svých přívrženců. Jeho bolševická kariéra byla udivující, přímo se vstupem k bolševikům získal i členství v ÚV RSDDS(b)! Svoje kapesné dokázal dobře využít. Dostal se do hlavního proudu politického dění a sehrál důležitou roli při převzetí vlády.

Následující události i tak vypadají dost tajemně. Bolševici nakonec překvapivě, prakticky bez jakýchkoliv problémů, v říjnu 1917 převzali vládu. Získali podporu petrohradské vojenské posádky a s její pomocí ovládli strategické body v Petrohradu a následně také v Moskvě. Trockij přitom neuměl nic jiného, než řečnit. Lid v té době již musel být spoustou projevů zcela otupený. Tak odkud vzešla moc bolševiků? Že by Trockij bez nějakého dalšího důvodu získal snadno (pomocí plamenného projevu) v předvečer revoluce na svoji stranu váhající vojáky37? Osobně se domnívám, že bolševici tehdy museli moc získat na nějakém zcela reálném základě. Pokud by k tomuto skrytému posílení nedošlo, muselo by dojít k bojům s jinými mocnými uskupeními té doby. Přece jen krátce před tím zde byly další mocné síly, které by chtěly a mohly bránit převzetí moci bolševiky. Žádné boje ale nenastaly, pouze omezené skupiny především společenských elit se nové moci vzepřely. Většina vojenských jednotek Petrohradu novou vládu podpořila.

Koncem srpna sice bolševici zase začali zvyšovat svůj vliv, ale v té době mohli posilovat jako opoziční síla, nikoliv koaliční! Kdyby se v tomto okamžiku pokusili převzít moc, ztratili by stoupence, protože velká část z nich představovala oponenty z principu. Ti by se od nich po převzetí moci okamžitě odvrátili. Stejně tak zde chyběla ozbrojená podpora těch, kteří je považovali za obyčejné uzurpátory. Zatím však den po revoluci Trockij poslal bolševické oponenty ‚na smetiště dějin‘… a oni tam vlastně poslušně a bez reptání v poklidu odkráčeli! To nemohli být bolševici na konci srpna. À propos – do října chyběly ještě skoro dva měsíce, podzimní měsíce…

Důvod zde vlastně máme, byť není příliš zjevný. Zatím jsme totiž uvedli roli pouze dvou z bolševických vůdců. Jeden z nich byl sice pověstný svými znalostmi a úsudkem, ale byl následkem svých radikálních postojů proti Prozatímní vládě odsouzen k nečinnosti a druhý vlastně nikdy nebyl nikým jiným, než publicistou a řečníkem. Tím zatím nejmenovaným byl Stalin. Stalin po návratu z vyhnanství se samozřejmě zapojil do revolučního dění v Petrohradě, dokonce se stal členem ÚVV Petrosovětu a patřil k jeho vyloženě konstruktivnímu křídlu. Po rozbrojích okolo obsazení paláce Kšešinské právě Stalin vyjednal zklidnění situace. Lenin s Trockým (a další) ‚tlačili na pilu‘ a byli vytěsněni na okraj událostí, zatímco Stalin zůstával pracovat v sovětu a nebyl v nejmenším postižen protibolševickými akcemi.

Komentáře událostí říkají, že zatímco v Zimním se kecalo, ve Smolném se pracovalo. Jen málo bolševiků koncem léta 1917 nesedělo v base, nebo se neschovávalo jako Lenin. A pouze ti se mohli účastnit oné tajemné činnosti, jež asi přivedla bolševiky k moci. Z těch známějších to byli pouze Stalin a Molotov.

O co asi šlo? Zůstaly nám zachovány plamenné projevy revolučních vůdců všech možných vyznání a barvité popisy událostí, které mnohdy zjevně proběhly zcela jinak. Ale osobně se domnívám, že žádná z těchto událostí, ani projevy nepřinesly nic zvláštního; ani žádnou zvláštní výhodu pro snadné vítězství.

Jedinou další informaci, kterou jsem v dokumentech o bolševické činnosti té doby nalezl, byla zpráva, že ve Smolném se zajišťovalo zásobování Petrohradu potravinami. A to by mohl být klíč k řešení. Úřednický aparát během čtyř měsíců vyprázdnil sýpky, ale město přece muselo jíst! Navíc jsme v Rusku, s jeho specifickým podnebím, metropole je zasažena revolučními bouřemi, kdekdo se realizuje žvaněním anebo alespoň nasloucháním těchto projevů. Ale málokdo si uvědomuje, že se blíží zima a ta bude nejspíše (jako obvykle) dlouhá a krutá. Existují sice městské sýpky, ale kdo se postará o jejich naplnění?

Předem upozorňuji, že tento odstavec je výhradně mojí spekulací. Řekněme, že někdo z místních, možná bolševiků, možná jen náhodný posluchač, někde v rozmrzelosti prohodí něco ve smyslu „počkejte, až přijde zima, to vás ty řečičky přejdou!“ A poblíž je Stalin a názor zachytí. Mohlo to být i jinak. Hlad byl již v létě zjevný a Stalin byl dostatečně schopný si to uvědomit a začít jednat. Nejspíše prohodil slovíčko s Molotovem, člověkem místním, a jako muž činu a mistr podivuhodných cestiček, se ujal řešení. Nebylo to nic jiného, než to, čím se následně stal pověstný. Schopný, pečlivý, výkonný a nikdy nic nezpronevěřující. Pověst bolševiků se dále zlepšuje a na jejich stranu se postaví i posádkové velitelství. I dalším nezbývá, než uznat, že bolševikům se povedl velký čin. Naproti tomu tímto definitivně ztrácí společenskou podporu kadeti, kteří u rozkradení sýpek stáli. Bolševici získávají legitimitu a celá jedna politická síla, o níž se opírá Prozatímní vláda, ji naopak ztrácí. Potom již bolševikům stačilo pouze oznámit převzetí vlády.

Trockij dokázal odvedenou práci přeměnit na politický kapitál. Vystoupil na 2. sjezdu sovětů, kde ustál velký tlak menševiků a eserů: „Povstání lidu nepotřebuje ospravedlnění. To, co proběhlo, bylo povstání, ne spiknutí… Těm, kteří odtud odešli a předkládají návrhy, říkáme: jste malí, jste bankrotáři, vaše role skončila. Odejděte tam, kam patříte – na smetiště dějin… “

Ale samotnou práci, nezbytnou pro získání důvěry odvedli nejspíše Stalin a Molotov.

Říjnová revoluce

Delegáti 2. sjezdu sovětů se začali scházet a registrovat ve Smolném paláci. Komise vytvořená ÚVV (dosud vládnoucí eseři a menševici) se snažila seč mohla a nemilé hosty označovala za neplatné delegáty, ale bolševici je stále přesvědčovali, aby neodcházeli, že se budou dít věci. Nakonec si i menševici a eseři uvědomili, že vzniká síla, proti níž se nebudou schopni postavit, a najednou se snažili projevit o 2. sjezd sovětů zájem. Jenomže to již bylo s křížkem po funuse38. K 20. 10. se dostatečný počet delegátů nesešel, proto bylo zahájení posunuto na 25. 10.

V nastalém zmatku se stoupenci Prozatímní vlády snažili vyprovokovat dělníky k nepředloženostem, ale sami nechtěli své síly vystavit zkouškám. Nakonec zřejmě znervózněl i Kerenskij a zorganizoval přepad bolševické tiskárny. Po poplašných zprávách se bolševici pod vedením Lenina sešli a začali přemýšlet: Máme s tím něco dělat? Máme prý podporu posádky. Máme se na ně spolehnout? Nakonec se (na popud Lenina) rozhodli zkusit svrhnout Prozatímní vládu v předvečer 2. Sjezdu sovětů – a uspěli. Bylo to taktické rozhodnutí. V tu dobu byl v Petrohradě dostatečný počet delegátů 2. sjezdu sovětů a ti byli naladěni bojovně. Bolševici tímto řešením moc naservírovali 2. sjezdu sovětů přímo pod nos a na stříbrném podnosu.

K bolševikům se připojily frakce dalších politických uskupení, především silná skupina levých eserů a další menší sociálnědemokratické frakce. Všechny však byly ve vleku bolševiků. Pro upřesnění nutno dodat, že jediným, kdo určoval další kroky, byl Lenin.

2. sjezd sovětů vyzval ministerstva a další významné instituce ke spolupráci a jako styčné důstojníky jmenoval komisaře. Zároveň začal sestavovat resortní komise, které měly řídit práci ministerstev. Předsedové komisí vytvořili Radu lidových komisařů, která měla do svolání Ústavodárného shromáždění zastupovat vládu. Sjezd ještě zvolil nový ÚVV a jednání ukončil. Delegáti se ihned rozjeli domů a do všech koutů Ruska začali šířit fantastickou novinu, že sověty převzaly vládu, a za své hlavní body programu vyhlásily Dekret o míru a Dekret o půdě.

Vojenský revoluční výbor pod Trockého vedením v té době nahradil chybějící státní moc. Organizoval zásobování, bojoval s alkoholizmem a chuligánstvím (viz dále). Když sovětská vláda začala vykonávat správu země, VRV se 5. 12. 1917 rozpustil.

Lenin chtěl ukončit válku. V tomto směru jako by vyšel vstříc zájmům Německa, které tím okamžikem mělo investici do ruských revolucionářů za velmi výhodnou. Lenin se však zabýval zájmy ruského lidu, a ten necítil potřebu této války a nechtěl v ní pokračovat. Ostatně nebyl sám, podobný názor vyplýval z postoje generála Brusilova i generála Krasnova. Snaha Prozatímní vlády udržet spojenectví s Velkou Británií a Francií (a tedy setrvání ve válce) byla její velikou slabinou. Vyjádřením základního cíle bolševické vlády byl Dekret o míru. Tím, že bolševici postavili svůj program na tomto základě, ztratila legitimitu Prozatímní vláda i její projekt svolání Ústavodárného shromáždění. To teprve mělo rozhodnout o dalším vývoji Ruska. Prozatímní vláda příliš otálela a neřešila podstatné úkoly. Mimoto její koncept buržoazní liberální republiky ani získat podporu lidu nemohl. Na druhé straně bolševici nezaváhali, dali se do práce a legitimitu rychle získávali.

Druhým východiskem byla zemědělská otázka. Ta pro bolševiky měla dvě stránky. Jednou bylo přijetí předchozího živelného znárodnění půdy. Upřímně řečeno, bolševici v této věci ani jinou možnost neměli, protože jejich vliv na venkově v té době byl mizivý. (Když se proti znárodnění půdy postavili během občanské války ‚bílí‘, byli smeteni.) Tou druhou stránkou byl Dekret o půdě. Tento dekret zřejmě prosadil Stalin, když si uvědomil důsledky aktuálního vývoje na venkově. Pod tento dekret nespadala půda občin, ale další soukromá půda (snad v celkovém rozsahu asi pětiny půdy občin), která tímto měla být předána občinám k užívání – ne do vlastnictví. Občiny neměly právo tuto půdu prodávat. Stalin si představoval, že rolníci, kteří byli současným vývojem ožebračeni, by mohli být kompenzováni touto půdou. Jenomže bolševici v té době venkov nekontrolovali a i tuto půdu rychle ovládli kulaci a jejich bandy. Samozřejmě, že zcela protizákonně. Stejně protizákonně kulaci na této půdě nechali pracovat nejchudší rolníky a odírali je na ‚daních‘.

Žádný jiný program bolševici neměli a nejspíše byli sami překvapeni, že když později skončila občanská válka, zůstávali ještě u moci. Kromě toho i samotné bolševické dekrety lze spíše, než za výkon moci, považovat za projev politických snah nové vlády a samotní bolševici později měli bolení hlavy z následků některých dekretů. Sem můžeme počítat například Dekret o dělnické kontrole, kterým se v průmyslových podnicích zřizovaly Výbory dělnické kontroly. Ty měly spolupracovat s podnikateli a byly jakýmsi nástupcem Vojensko-průmyslových výborů. Jenomže tímto dekretem se mimo jiné likvidovalo i obchodní tajemství a podnikatelé se postavili proti.

V říjnu 1917 se tedy bolševikům podařilo získat moc. Získali pouze honosně znějící funkce, jejichž dosah končil s dosahem bodáků petrohradské posádky. Na venkově vládly ozbrojené bandy dezertérů. A vojsko, ač v rozkladu, přece jen mělo pořád milióny vojáků. Někde touto silou disponovali velitelé, jindy samotní vojáci.

1Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

2ru.wikipedia.org/Временное_правительство_России,

ru.wikipedia.org/Февральская_революция,

ru.wikipedia.org/Керенский,_Александр_Фёдорович ad.

3Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

4ru.wikipedia.org/wiki/Выборы_во_Всероссийское_учредительное_собрание

5Прудникова Е.Прудникова Е. А. А., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

Reed J.: Deset dnů, které otřásly světem; Panorama; 1982

6Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

7Reed J.: Deset dnů, které otřásly světem; Panorama; 1982

8Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

9Svoje studia se stalinskou tématikou jsem kdysi založil na jisté konstrukci toho, jak se vyvíjela situace na venkově. Později jsem začal mít problémy s logikou událostí a faktů, ale velmi dlouho jsem nemohl najít žádné vysvětlení. Rozumné popisy venkovských událostí prakticky neexistují.

10Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

11Первая мировая война; viz nutidig.ru/w/fevralskaya_revolyutsiya

12Прудникова Е. А.Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

13Celou akci asi vymyslel a zorganizoval Parvus (viz Životopisy – Gelfand), který dostal od Němců 3 mil. říšských marek. Lenin však s Parvusem nechtěl mít nic společného a Platena nepodezíral, že by ho platil Parvus.

Viz Борис Юлин о предателях; www.youtube.com/watch?v=abssFC5zfdY,

Podobně se píše i o Parvusovi na wikipédii.

14en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Parvus

15Sutton A. C.: Wall Street and Bolshevik Revolution; Arlington House Publishers, New Rochelle, New York, 1981, viz www.e-reading.club/book.php?book=133676

16Цепляев В.: Агенты революции. Бы ли Владимир Ленин шпионом Германии?, viz www.aif.ru/society/history/32605

17Sutton píše o tom, že peníze byly německé a ruské, zatímco u Trockého našli 10 000 dolarů.

18ru.wikipedia.org/wiki/Крейн,_Чарльз_Ричард

19ru.wikipedia.org/wiki/Июльские_дни_(1917)

20en.wikipedia.org/wiki/Oswald_Rayner

21Прудникова Е. А.Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

22Цепляев Виталий: Агенты революции. Бы ли Владимир Ленин шпионом Германии?;

noviny Аргументы и Факты, 11.4.2012; viz www.aif.ru/society/history/32605

23Цепляев Виталий: Агенты революции. Бы ли Владимир Ленин шпионом Германии?;

noviny Аргументы и Факты, 11.4.2012; viz www.aif.ru/society/history/32605

24Na stránce o Leninovi na ru.wikipedia.org/wiki/Ленин,_Владимир_Ильич se uvádějí informace odporující takovémuto Leninovu mravnímu profilu. Jsou však označeny jako nepravdivé a probíhá okolo nich velká diskuze.

25V. I. Lenin: Sebrané spisy, svazek 36, strana 50, viz leninvi.com/t36/p050

26Muška J., Janda M.: Rok 1917 neznámý; Svět sovětů, 1967

27Iraklij Georgijevič Cereteli, ruský politik a gruzínský šlechtic. Člen Ústředního výkonného výboru Petrosovětu.

Viz ru.wikipedia.org/wiki/Церетели,_Ираклий_Георгиевич

28ru.wikipedia.org/wiki/I_Всероссийский_съезд_Советов_рабочих_и_солдатских_депутатов

29ru.wikipedia.org/wiki/I_Всероссийский_съезд_Советов_рабочих_и_солдатских_депутатов

30Muška J., Janda M.: Rok 1917 neznámý; Svět sovětů, 1967

31Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

32Muška J., Janda M.: Rok 1917 neznámý; Svět sovětů, 1967

33Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

Muška J., Janda M.: Rok 1917 neznámý; Svět sovětů, 1967

34Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

35Reed J.: Deset dnů, které otřásly světem; Panorama; 1982

36Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

37ru.wikipedia.org/wiki/Троцкий,_Лев_Давидович

38Reed J.: Deset dnů, které otřásly světem; Panorama; 1982

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500