Ruské revoluce 3 - rok 1917

zpět

08.03.2017

Rok 1917

Tím kritickým místem se staly ruské elity. Kupodivu za státním převratem stáli ti, kteří uprostřed války nejvíce mlaskali a vůbec nemuseli umírat v zákopech světové války, ani netřeli bídu v ruském týlu. Vůdcové Svazu 17. října (Okťabristů), A. I. Gučkov a M. V. Rodzjanko. Esa, s plnými ústy vlastenectví a války do vítězného konce, vytáčející ceny vojenských dodávek do nebeských výšin a žijící v přepychu, o jakém se vojákům, rolníkům i dělníkům mohlo jenom zdát.

Konkrétně samolibý Gučkov se začátkem roku 1917 dopustil netaktnosti ohledně nějakého svého rozhovoru s carem a navíc ho komentoval, což car nelibě nesl. Gučkov se nejspíše rozhodl potrestat cara tím, že ho vymění. Jako prostředek snad mělo posloužit vyvolání společenských bouří tím, že omezí dodávky obilí do metropole na jednu čtvrtinu1. No, povedlo se mu to …

Přímou předehrou únorové revoluce bylo vcelku překvapivé rozhodnutí cara svolat 14. 2. 1917 Státní dumu, když všeobecně vládlo přesvědčení, že vláda po prodloužených novoročních prázdninách Státní dumu prohlásí za rozpuštěnou2. Téhož dne ve Státní dumě Kerenský prohlásil, že „Historickým úkolem ruského lidu v této chvíli je okamžité zničení středověkého režimu, ať to stojí, co to stojí …“. Car nakonec zareagoval a v noci z 26. na 27. 2 Státní dumu rozpustil.

Únorová revoluce

Poté, co car rozpustil Státní dumu, Kerenskij vyzval předsednictvo, aby se nepodvolovalo carovu nařízení. Kerenskij vstoupil do formujícího se Prozatímního výboru, do jehož čela se postavil dosavadní předseda Státní dumy okťabrista Rodzjanko. Následně Kerenskij jednal s vojáky a přebíral od nich zatčené ministry, zadržené peníze a tajné dokumenty vlády.

Ovšem souběžně s tím došlo k události úplně jiné. Po tuhých mrazech, kdy většina lidí nevycházela z domů, se počasí vylepšilo a hospodyně vyrazily do ulic na nákupy doplnit vyjedené zásoby. Ovšem obchody takový nápor nečekaly, potraviny brzo zmizely. Uvádí se, že příčinou událostí bylo snad i to, že krátce před tím byli odvedeni na vojnu někteří petrohradští pekaři. Ale řada zpráv říká, že potravin bylo v metropoli dost a jejich nedostatek v obchodech bylo dílem vládnoucích Okťabristů. Ženské se začaly srocovat a bouřit. 27. 2. tyto bouře přerostly ve všeobecnou stávku, k níž se připojili vojáci petrohradské posádky, čítající někde mezi 170 a 250 tisíci vojáků. Ti se sice připravovali do války, ale, samozřejmě, nechtělo se jim tam.

Náčelník generálního štábu generál Alexejev se po konzultacích s nejvyššími veliteli rozhodl vzpouru nepotlačovat, ale přimět cara Mikuláše II. k abdikaci. Carská vláda projevila naprostou neschopnost situaci zvládnout a nenašel se nikdo další, kdo by se na stranu monarchie postavil. Carem doporučený následník se vzdal cti státi se carem a vládu převzala Státní duma.

Prozatímní vláda

1. 3. 1917 se konalo rozšířené zasedání Prozatímního výboru za účasti Ústředního výboru strany kadetů, tzv. progresívního bloku (spíše nacionalistů) ze Státní dumy a zástupců právě vzniklého Petrohradského sovětu. Na něm byla uzavřena dohoda o nové vládě a o volbách do Ústavodárného shromáždění. Členy vlády se vedle asi nejiniciativnějšího Kerenského jako ministra spravedlnosti stali především představitelé společenských organizací, Zemstva3 a Ústředního vojensko-průmyslového výboru. Předsedou vlády byl jako mravní autorita jmenován Georgij Jevgenijevič Lvov, který za války posiloval postavení. Za jistou zajímavost lze považovat, že Lvova předsedou vlády jmenoval ještě Mikuláš II. hodinu před abdikací. Ještě téhož dne nová vláda vydala Nařízení č.1, jímž moc nad vojskem získaly vojenské výbory.

2. 3. 1917 se Mikuláš II. vzdal trůnu a den nato i velkokníže Michail Alexandrovič. Celé to asi byl zajímavý propletenec intrik, když původním úmyslem iniciátorů (Gučkov, Rodzjanko) zřejmě bylo převzít vládu a odpovědnost ponechat panovníkovi. Zdá se, že to prohlédl nejen car, který abdikací vyvázal i svého syna, ale i carův bratr Michail Alexandrovič, který připustil svojí korunovaci Ústavodárným shromážděním. Nakonec do Prozatímního výboru přišli i zástupci sovětu a bývalé poslance přímo vyzvali, aby Prozatímní výbor zformoval vládu4. Připomeňme si tu hezkou scénu, kdy jacísi, prý představitelé lidu, přišli za vznešenými poslanci Státní dumy, aby zkušení a odpovědní poslanci sestavili vládu a ti si z toho skoro nadělali do kalhot, když se obávali hněvu lidu. Až musel poslance uklidňovat jakýsi monarchista, že se ti lidé opravdu nepřišli přesvědčit, že jim v žilách koluje modrá krev a že opravdu chtějí, aby Prozatímní výbor sestavil vládu.

Prozatímní výbor se takto dostal do situace, ve které se ocitnout nechtěl. Najednou nejenže měl sestavit vládu – to opravdu ti lidé chtěli, jenomže při absenci panovníka to zároveň znamenalo převzít odpovědnost – a to již bylo mimo jejich představy. Asi tušili, že nic slavného nepředvedou.


Nová moc měla oporu celé společnosti a před sebou spoustu velmi naléhavých úkolů. Byla doprovázena řadou slavných projevů. Ovšem kromě těchto projevů toho mnoho nepředvedla. Během několika týdnů byly likvidovány komise pro dozor nad tiskem, policie, četnictvo a o několik dní později i Ochranka. Ministr spravedlnosti Kerenskij nařídil propustit všechny politické vězně a vyhnance na Sibiři, pozdravovat je jménem nové vlády – a zajistit jejich čestný příjezd do Petrohradu. Jeho dalším úkolem byla revize zákonů, včetně rovnoprávnosti pro židy a ženy. Zároveň zřídil prozatímní soudy, řešící spory v Petrohradě. Předseda vlády Lvov odvolal gubernátory a jejich úkoly předal gubernským správám Zemstva. Vzápětí sestavil komisi pro vyšetřování nezákonného jednání bývalých hodnostářů, ale ta nakonec odsoudila jediného – generála Suchomlinova za to, že ruská armáda nebyla připravena na válku! Je vyhlášena všeobecná politická amnestie, v důsledku čehož se na svobodu dostalo devadesát tisíc lidí, nazývaných později ‚Kerenského ptáčata‘. (Vzpomeňme v této souvislosti na již nenápadně pozapomenutou Havlovu amnestii z roku 1990, která vypustila podobnou lůzu s podobnými důsledky.) Prozatímní vláda se podobnou činností zabývala i nadále.

Prozatímní vláda se také plnou silou vrhla na organizaci voleb do Ústavodárného shromáždění, ale protože měla mandát vymezený pouze těmito volbami5, příliš s nimi možná nepospíchala, možná také byl problém jenom v tom, že lidé, kteří se za tímto účelem sešli, nebyli zrovna tahouni. Vláda 25. 3. rozhodla o svolání zvláštní rady pro přípravu projektu voleb. Tato rada ihned po svém sestavení zahájila práci přesně o dva měsíce později … Výsledkem byl volební zákon o všeobecných, rovných, tajných a přímých volbách a právo účastnit se jichž měly i ženy. Zákon neobsahoval žádné majetkové, náboženské, národnostní a vzdělanostní omezení. Volby byly vyhlášeny 14. 6. na 30. 9. 1917. Ovšem 9. 8. Prozatímní vláda rozhodla o odkladu na 12. 11. 1917. Možným důvodem bylo to, že teprve až v tuto dobu byl dokončen volební zákon.

Stručně řečeno, Prozatímní vláda svojí nečinností velmi rychle utratila legitimitu jak svoji, tak Ústavodárného shromáždění.

Venkov

Pád carské moci rychle zachytil venkov. Rolníci vycítili oslabení moci, která až dosud poměščiky chránila a bránila tolik potřebným změnám. Ihned začali organizovat vlastní správní orgány6, na kterých se nepodíleli poměščici, inteligence a většinou ani kulaci a samostatní ‚Stolypinovi‘ rolníci. ‚Prozatímní výkonné výbory‘ uznávaly jediné možné řešení: konfiskaci veškeré půdy poměščiků a církve, často i velkých kulaků a spekulantů s půdou. Samozřejmě, že bez jakéhokoliv výkupu. Žádná politická síla Ruska neměla na vývoj na venkově vliv. To se týkalo i eserů, o nichž se říkalo, že se o venkov opírají7.

Zprvu se poměščici pokusili s půdou spekulovat a snažili se ji prodat do zahraničí. Protože požadavkem rolnictva byl zákaz prodeje půdy a pokusy poměščiků je pouze vydráždily, prudce začal růst počet rolnických bouří. Prozatímní vláda 3. května slíbila zákaz prodejů, dokonce vydala nařízení notářům o pozastavení převodů půdy, 25. května je však na nátlak poměščiků zrušila. Rolníci na jedné straně začali násilně bránit převodům pozemků, na druhé straně začali přímo konfiskovat půdu poměščiků. Jakmile to vešlo ve známost, mnoho vojáků-rolníků rychle i se zbraněmi dezertovalo, aby si také přišli na své. Odpovědí bylo znovuzavedení vojensko-polních soudů, tím se dále zvedlo napětí, aniž by se cokoliv vyřešilo8.

Proto 12. července Prozatímní vláda otázku převodu pozemků, stejně jako otázku nájemních poplatků delegovala ‚dolů‘ na pozemkové výbory. Pozemkové výbory vyšly rolníkům vstříc. Poměščici také zareagovali, začali se organizovat, napadli pozemkové výbory, jejich členy uvěznili a vydávali je soudům. Přitom již 8. července Prozatímní vláda otevřeně vyhrožovala ‚naprostou likvidací destruktivní a dezorganizující zemědělské politiky venkova‘. Ve skutečnosti se pouze podařilo zavést jakési usnesení vztahující se k provádění Stolypinovy reformy a to proto, že rolníci již přešli od pogromu na poměščiky k pogromu na samostatné (Stolypinovy) rolníky.

Následující velký podvod rolníky dohřál a v srpnu začaly rozsáhlé rolnické bouře. 6. srpna Prozatímní vláda oznámila, že v žádném případě nedojde ke zvýšení pevných výkupních cen obilí pro rok 1917. Rolníci, nečekaje podraz, obilí za tyto ceny prodali. Ve skutečnosti Prozatímní vláda potichu zvýšení cen chystala a poměščici to věděli. Vláda náhle ceny zvýšila na dvojnásobek a rolníci ostrouhali … Na venkově se rozpoutaly rozsáhlé boje a teď už nejen proti poměščikům a kulakům, ale rabovat ve velkém se začala i střední hospodářství.

Prozatímní vláda zvládala pouze podobné podrazy, žádnou konstruktivní činnost nepředvedla. Sice již dříve slíbila znárodnění půdy, ale tento slib nemohla vyplnit, protože byla pod příliš velkým tlakem ze zahraničí. Značná část pozemků byla zastavena a znárodnění by dostalo do problémů banky, které na tyto pozemky poskytly úvěry. Banky byly většinově zahraniční. V hlavní vnitropolitické záležitosti se tak Prozatímní vláda ukázala zcela bezmocná.


Za spontánními rekvizicemi půdy následovaly rekvizice inventáře a hospodářských zvířat. Stejně spontánně se zrušila Stolypinova reforma a vydávaly se zákazy prodejů půdy. Potom následovalo převzetí sýpek a dozor nad nájemními smlouvami. Rolníci se zcela přirozeně vrátili k jedinému zřízení, které znali – občině.

Při té příležitosti je vhodné připomenout, že poměščici měli i určitou pozitivní funkci. Na venkově vlastně zajišťovali řadu služeb, například určité minimum lékařské péče, někde podporovali školy (školní docházka nebyla do posledních dnů impéria povinná!) a zajišťovali obchodní spoje. Po roce 1917 vzrostla již tak strašlivě vysoká kojenecká úmrtnost. Nenávist venkovanů byla bezměrná, a kdo před ní neutekl, rychle zaplatil životem (viz také kapitola Československé vojsko na Rusi)! Rozpadly se všechny instituce, které až dosud podporovaly společenskou dělbu práce a společenské služby. Výslovně upozorňuji na to, že tyto události neměly nic společného s bolševiky, protože ti tehdy na venkově neměli prakticky žádný vliv.

Kromě dalšího vedl tento vývoj k novému výraznému rozdělení bohatství. Na jedné straně ozbrojení dezertéři získávají nejlepší půdu. Stávají se novými kulaky – ale půdu nakonec pouze pronajímají rolníkům, protože to je nejvýnosnější. Na druhé straně zůstávají ostatní rolníci, na které zbývá podřadnější půda. Okraj představují vdovy po padlých a ti, kteří nedezertovali. Ti se rychle dostávají do silně závislého postavení na nově vznikajících kulacích.

Sověty

Prozatímní vláda byla následníkem Státní Dumy a sledovala její politické tradice. Představovala liberálně-demokratické pojetí moci, jak se v Rusku podle západoevropského způsobu zformovala po roce 1905. Liberálně-demokratický koncept předpokládá existenci několika politických stran, které mezi sebou bojují o moc.

Jenomže tradiční pojetí moci je jiné, je to o dohodě na společných cílech a spolupráci na jejich dosažení. Mechanizmy již byly v roce 1905 vyzkoušené9, koneckonců volosti a zemstva10 také byly založeny na stejném schématu. V tomto smyslu se brzy po Únorové revoluci společnost na venkově začala spontánně formovat. Jejím vyjádřením byly místní rady – rusky sověty. V tradičním státoprávním pojetí nebojují mezi sebou o moc jednotlivé strany, nebo i lidé, ale jsou to orgány sestavené za účelem dosažení společných cílů, proto, aby účelně zorganizovaly činnost a rozhodly o rozdělení výnosů. Sověty se staly takovým orgánem moci11.

Fakticky tento vývoj proběhl ve velké míře mimo město a mimo (většinou sebestřednou) inteligenci. Tahounem událostí byli většinou prakticky negramotní lidé. Proto je o tom jen velmi málo pramenů. V této souvislosti připomenu ruskou revoluci roku 1905, o které máme spoustu informací, ale zjistit, co se stalo na venkově a že to vlastně byly nejpodstatnější události, bylo velmi obtížné. Tady máme stejně skryté pokračování, přitom se zde navíc skrývá vysvětlení řady specifik sovětské doby12.

Do sovětů, jakmile dosáhly měst, sice začaly pronikat jednotlivé politické strany, které asi chtěly využít formující se orgány pro své cíle, ale sověty jim to nedovolily. Stranickost v sovětech rychle zanikla. Někoho může napadnout otázka, proč městské sověty zachovaly venkovské pojetí. Kara-Murza píše, že to bylo proto, že ruské dělnictvo si zachovalo venkovské společenské zvyky (a proto také zůstalo jako společenská třída akceschopné).

Sověty se zformovaly jako mocenský systém paralelní k Prozatímní vládě. Může se říci, že s ohledem na neschopnost Prozatímní vlády sověty nemohly neuspět. Ve skutečnosti tím, že vznikly jako orgán určený k dosažení nějakých cílů, byly akceschopné a snažily se své úkoly naplnit. Oproti Prozatímní vládě nebetyčný rozdíl.


V metropoli to byl ‚Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců‘ (dále jen Petrosovět). Petrosovět přitom jenom navazoval na tzv. vojensko-průmyslové výbory, zřízené v roce 1915 za účelem vylepšení zásobování vojsk. Jejich hlavní funkcí mělo být rozdělování státních zakázek, kromě toho měly zajišťovat sociální smír. Údajně si moc dobře nevedly a zakázky v celkové výši 400 mil. rublů dokázaly naplnit jen asi z poloviny. Z nějakého důvodu dal 27. 1. 1917 ministr vnitra Protopopov celé vedení Ústředního vojensko-průmyslového výboru zatknout. Ráno 27. 2. je revolučně naladění vojáci osvobodili a hned poté byly na tentýž den vyhlášeny volby do Petrosovětu.

Petrosovět měl zprvu mezi 300 a 500 členy a zvolil 15-členný výkonný výbor (ÚVV), v jehož čele stanul předseda menševické frakce ve Státní dumě N. S. Čcheidze. Druhý den byli vybráni zástupci městských továren a vojáci, kterých nakonec bylo v asi tří tisícovém tělese nejvíce.


Ještě jeden výmluvný detail: Ony pozemkové výbory, na které Prozatímní vláda shodila zodpovědnost za řešení rolnických problémů, byly zase dílem Petrosovětu. Ten inicioval jejich zřízení 9.4. 1917.

A nakonec poznamenejme, že v Ústředním výkonném výboru Petrosovětu zasedl i Stalin a po celou tu dobu patřil k jeho významným představitelům.

Krize

Brzy po revoluci začala téct krev. Začátkem března došlo k bouřím u Baltské flotily, nejprve v Helsinkách, později i v Kronštadtu. Vojáci napadli své velitele a zhruba stovku nejvyšších velitelů zabili13. Ruská společnost se prostě s válkou neztotožnila a v prvé řadě si přála její ukončení. Společnost se rozhodla prosadit mír občanskou válkou.

Ale zpátky k vysoké politice. Vláda se snažila udržet při životě spojenectví s Velkou Británií a Francií, a dokonce připravila jarní ofenzívu. 18. dubna ministr zahraničí, kadet Miljukov, předal Velké Británii a Francii nótu o tom, že Rusko ve válce bude pokračovat. Začaly demonstrace, objevil se požadavek na abdikaci Miljukova a Gučkova (ministra války) a předání moci sovětům. Prozatímní vláda se snažila situaci řešit dohodou s Petrosovětem. Výsledkem byla první koaliční vláda pod vedením knížete Lvova. Do vlády vstoupili menševici a eseři a vláda slíbila provést agrární reformu. K té se vláda vlastně nikdy nedostala.

I tato vláda pokračovala ve válce, a dokonce zahájila ofenzívu s cílem dobýt město Lvov. Vzhledem k demoralizaci Rusů jádro ofenzívních sil představovali Finové, na jejichž křídle stála československá brigáda (viz dále). Finové pohořeli, Čechoslováci přes úspěšný průlom představovali okrajovou sílu. Válka lid rozzlobila. Vláda proto obsadila jistý dělnický klub a odborářskou organizaci a lidé odpověděl velkou stávkou.

Byla zde ještě jedna věc. Již jsem uvedl, že to byl nejspíše předseda Okjabristů Gučkov, kdo v únoru omezil rozvoz potravin po Petrohradu. Petrohrad byl metropolí Ruského impéria, takže město bylo zásobeno dobře, mělo v sýpkách potraviny na dva roky. Ale spekulanti si dokázali najít cestičku k úředníkům, kteří měli sýpky na starosti. Samozřejmě, že to zase byli Oktjabristé a Kadeti, uvědomělí a státotvorní lidé. Sýpky se rychle vyprázdnily a v létě ve městě nastal tentokrát už opravdový hlad14.

Parvus

Rusko na straně dohodových mocností bylo ve válce s mocnostmi centrálními. Německo mělo samozřejmě zájem Rusku uškodit. Za situace, kdy se moci v Rusku ujali revolucionáři, Němci vcelku logicky podpořili třemi milióny říšských marek Parvuse, který za to sbíral ruské revolucionáře v zahraničí a s malým kapesným je odesílal do Ruska. Němci usoudili, že když do Ruska pošlou velkou skupinu revolucionářů, v Rusku vzroste zmatek a bojeschopnost Ruska poklesne. A že Rusů, kteří se až dosud nesměli vrátit do Ruska, bylo mnoho. V jednom se však přepočítali. Do Ruska se jich vrátilo tolik, že prostě už jen ‚zákon velkých čísel‘ ručil za to, že do Ruska přibyli nejen žvanilové a ‚chlapíci s kolty proklatě nízko‘, ale i schopní vůdci.

Jeden z nich, Vladimír Iljič Uljanov, řečený Lenin, do té doby známý jen mezi revolucionáři a ruskými intelektuály, byl sice také jedním z emigrantů – revolucionářů, ale pod tímto pláštíkem se skrýval silný intelekt, vlastenectví, široký obzor, jasný cíl a rozhodnost jej naplnit. Lenin se Parvusovi vyhýbal. Ten nakonec musel využít prostředníka, švýcarského sociálního demokrata Fritze Plattena15. A jsou názory, že peníze, které Platten předal Leninovi na revoluční činnost, ani nebyly německé16.

Ovšem v té době do Ruska putovali i další revolucionáři. Vízum do Ruska dostal v New Yorku i Trockij s rodinou – jen tak mimochodem jako občan USA17! Když se úřady zdráhaly mu vydat pas, osobně mu pomohl Woodrow Wilson – ano, samotný prezident USA18! Trockij nasedl na parník Kristianiafjord, ale když parník zakotvil v Kanadě, Britové ho jako německého válečného zajatce (nepovažovali ho za Rusa, ale za Němce a německého agenta!) strčili do basy. Trockij byl propuštěn na žádost britského velvyslanectví ve Washingtonu poté, co se na ně obrátil Státní department USA, když tam za Trockého kdosi intervenoval… Cepljajev píše, že se angažoval i P. Miljukov, ministr zahraničí Prozatímní vlády. To si společní přátelé vzájemně otevírají dveře! V tomto případě jím byla figurka již zde a dosud ne naposledy zmíněná – ctihodný americký kapitalista a bankéř, človíček tolik vnímavý k utrpení bližních, generální sponzor ruských revolucí, ale ano, správně, Jacob Schiff! Vždyť to vlastně bylo skoro v rodině! A když už padají jména bankéřů, budou i peníze. Trockij rozhodně nejel na sucho. Britové u něj našli nějaké to ‚malé‘ kapesné na cestovní výlohy, celkem deset tisíc tehdejších dolarů19. V současných dolarech to je tak stokrát tolik.

Na tom parníku se vůbec sešla zajímavá cháska: revolucionáři, finančníci, kurýrové a komunisté z celého světa. Jako jediní normální cestující tam byla skupina Holanďanů. Jedním z účastníků této akce byl na pozvání bývalého předsedy finančního výboru Demokratické strany a osoby z úzkého okruhu Woodrowa Wilsona (a snad i organizátora Únorové revoluce) Charlese R. Crana20, svědek událostí komunista Lincoln Steffens. Podle něj tito lidé měli organizovat ‚opakovanou revoluci‘.

Snaha amerických úřadů zabránit vjezdu revolucionářů do Ruska nakonec nebyla zcela marná. Podařilo se jim například zabránit odjezdu do Ruska novináře Hermanna Bernsteina, dopisovatele The New York Herald …

Už jste si položili otázku, proč američtí kapitalisté podpořili socialistickou revoluci? Je nejvyšší čas o tom začít přemýšlet!

Velká Británie

Uvádí se, že Lenin byl Únorovou revolucí zaskočen a spíše, než za spontánní výbuch hněvu, ji považoval za angažmá dohodových spojenců. Ostatně Lenin není sám, dodnes žije názor, že za Únorovou revolucí stál britský velvyslanec G. W. Buchanan, který chtěl převést Rusko do podoby konstituční monarchie, a tak snad zvýšit bojeschopnost Ruska21. Osobně vůbec nechápu, jak si to představoval, ale máme zde nezanedbatelné signály podporující tuto hypotézu.

Jde o vraždu Rasputina v prosinci 1916, k níž se nám přimotal další velký agent SIS, Oswald Theodore Rayner22, spolužák Felixe Jusupova, v jehož paláci k vraždě došlo. Podle Britů se Rasputin angažoval ve snaze ukončit válku, a proto se ho Britové chtěli zbavit. Samotný Rayner byl v té době v Petrohradě a údajně to byla kulka z jeho zbraně, která proletěla Rasputinovi hlavou a měla jistit jeho smrt. Kromě toho Buchanan pořádal přátelská posezení, na kterých se u dobrého vína otevřeně diskutovalo, jestli bude nutno zabít pouze carevnu, nebo i cara23 … To že je vyslanec spřátelené země? Aha, vlastně ne, Velká Británie nemá trvalých přátel, jen trvalých zájmů … ale i tak – copak se tak chová spojenec?

Vlastně tady máme již dva zahraniční zdroje, které stály za výbuchem ruských revolucí. Němci zaútočili podporou revolucionářů, tedy zdola, a na druhé straně si Britové zřejmě přiložili svoje polínko na opačném konci společenského spektra, tedy shora, a podíleli se na vraždě člověka, který přes všechna negativa představoval spojení ruské vlády s lidem.

Lenin

Když vypukla Únorová revoluce, Lenin začal hledat cestu do Ruska. Byl v té době ve Švýcarsku a cesta do Ruska znamenala jet buď přes Německo, nebo Francii anebo přes Itálii. Původně předpokládal cestovat přes Francii, teprve dodatečně se ukázala možnost cesty přes Německo, kterou nakonec využil24. Ve Stockholmu potom dostal ruské vízum a i lístky na cestu ze Stockholmu do Ruska pro sebe i celý svůj doprovod.

Leninovu cestu do Ruska tedy zaplatil Leninův švýcarský kolega a přítel a Parvus byl spokojen. Cestou se možná Lenin s Parvusem sešel ve Stockholmu, ale ani to není jisté. Stejně tak je nejasné, odkud vlastně byly peníze, které se tehdy k bolševikům dostaly. Parvus se musel před inteligentním a podezíravým Leninem schovávat a na anglické wikipédii se píše, že rozbor Kerenského materiálů o německém původu bolševických peněz ukazuje na velké fabulace. Přiznejme si, že tato informace je v souladu s Leninovým odmítáním japonských i rakousko-uherských peněz na revoluci v Rusku25.

Leninův příjezd do Ruska byl slavný, stejně jako příjezd dalších revolucionářů. Ať už cestu platili Němci nebo někdo jiný, byla to velká srocení a vznosné řeči. Ovšem Lenin cestou hodně uvažoval o perspektivách dalšího vývoje v této bouřlivé situaci. Leninovi docházelo, že liberální koncept moci není zdaleka optimální. Již v roce 1905 se na venkově spontánně zformovaly zcela nové (přesněji řečeno ‚zcela staré‘) orgány moci, které pracovaly velmi efektivně. V roce 1917 se stejně spontánně začaly formovat opět – neklamné znamení, že to je rozumné řešení. K tomu možná Lenin odhadl míru neschopnosti Prozatímní vlády a máme dostatečné vysvětlení jeho dalších kroků.

Lenin vsadil na sověty. Jenomže sověty byly institucí zcela neslučitelnou s liberální filozofií a tedy i marxizmem. Postavit se proti marxizmu nešlo, protože tím by zůstal zcela osamocen. Lenin to vyřešil tak, že prohlásil pohled marxistů za zkažený: „Mě se zdá, že marxistický pohled na stát je maximálně zatížen vládnoucím oficiálním socializmem Západní Evropy, což se zřetelně potvrdilo zkušeností sovětské revoluce a vytvořením sovětů v Rusku.“26 Tím ‚přiohnul‘ ruské revolucionáře a inteligenci podle potřeb většiny společnosti – rolnictva – a tímto okamžikem se Lenin marxizmu definitivně zbavil. Inteligence se ve skutečnosti nikdy s konceptem takovéto lidové moci neztotožnila a proto se později tak snadno a rychle stala základem rozkladu SSSR.


Zatímco ostatní revolucionáři zabředli do všeobecného marazmu vzletného žvanění, Lenin prohlásil, že Prozatímní vládu nemá cenu podporovat a že budoucnost je nutno založit na jiném konceptu: „Všechnu moc sovětům!“ Tím zaskočil i řadu svých stoupenců, kteří tyto tzv. ‚dubnové teze‘ zpočátku odmítali. O postoji dalších stran nemá smysl mluvit, ti ho prostě prokleli. Nikdo nebyl schopen uvažovat o jiném, než liberálním konceptu moci.

Na jednání bolševického Petrohradského výboru byly ‚dubnové teze‘ odmítnuty 13 hlasy a podpořeny 2 hlasy při jednom nehlasujícím. Ovšem z organizací (s dělnickou členskou základnou) jim zaznívala podpora27, proto se o nich zahájila diskuze. Na 14. dubna byla svolána městská konference, na ní byl Leninův přístup podpořen a petrohradský výbor bolševiků se obměnil. Jádrem Leninova postoje byl požadavek v prvé řadě ukončit válku. Bolševici se tím stali vyvrheli v očích svých bývalých revolučních souputníků. Na druhé straně naopak začali získávat obyvatelstvo na svoji stranu. Je dobré si uvědomit, že bolševici v poslední Státní Dumě z roku 1912 měli pouze 6 ze 442 poslanců, přičemž v následujících letech bolševici vliv spíše ztráceli, neboť většina z nich se buď ‚rekreovala‘ v panenské sibiřské přírodě, nebo si, pro jistotu, zaplatila výlet do zahraničí.

Jen několik dní po bolševické konferenci, 18. dubna, předává Miljukov dohodovým spojencům nótu o dodržení spojeneckých závazků. Tím se Leninův postoj projevil jako velmi prozíravý, bolševici začali rychle posilovat a narůstalo nepřátelství ostatních politických stran. Válečná rétorika Prozatímní vlády posílila sověty. Do ulic Petrohradu vyšly zástupy lidí a probíhaly demonstrace. Na některých demonstracích se objevili oponenti a proběhly i protidemonstrace, které vyjadřovaly podporu Prozatímní vládě a snahu pokračovat ve válce. Došlo ke srážkám a střelbě.

Bolševici v doplňovacích volbách na přelomu května/černa opět výrazně posílili a vypadalo to, že brzy získají v sovětech většinu a v klidu převezmou moc. Od 3. června se konal 1. všeruský sjezd sovětů. Následující den předseda sjezdu a ministr Prozatímní vlády Cereteli28 prohlásil, že provedli největší revoluci, následkem čehož v Rusku zavládl chaos, v zemi probíhá občanská válka, rolníci svévolně obsazují zemědělskou půdu a vyřizují si účty s poměščiky a kláštery, vojáci dezertují i se zbraněmi, aby se tohoto reje zúčastnili a důstojníci dezertují proto, aby své majetky ochránili … „V Rusku dnes není politická strana, která by mohla říci: Dejte nám politickou moc a odejděte. Taková strana v Rusku neexistuje!“ Na to se ozval Lenin zvučným prohlášením: „Taková strana je zde!“29

Sjezd sovětů konsolidoval rostoucí moc. To vlastně Petrosovět svolal zástupce místních sovětů celého Ruska. Sjezdu se zúčastnilo 1090 poslanců30 a bolševici mezi nimi měli pouze 105 poslanců (asi 10%). Již na této scéně Lenin oznámil aspiraci převzít moc. Jeho požadavek ukončit válku sice sjezd sovětů nepodpořil, naopak sjezd podpořil Prozatímní vládu a pokračování v ‚revoluční válce‘. Ovšem zároveň sestavil výkonný výbor tvořený 320 poslanci, mezi nimiž bylo 58 bolševiků, tedy skoro 20%. Donedávna prakticky neznámí bolševici se díky Leninově snaze řešit klíčové problémy a konstruktivní Stalinově činnosti v Petrosovětu stali podstatnou silou.

Ale 2. července se konalo shromáždění kulometného pluku, na němž po Trockém promluvil voják navrátivší se z fronty a popisoval vynucování si plnění rozkazu k útoku. Shromáždění přijalo odsuzující rezoluci a druhý den vojáci poslali agitátory do ostatních kasáren a svolávali demonstraci. Jsou také názory, že to celé byla záměrná provokace zacílená na zkompromitování bolševiků. Když to zjistili bolševici, vyslali své agitátory, aby demonstraci zabránili31. To se nepovedlo a 3. července ozbrojení vojáci ve velkém počtu vyšli do ulic Petrohradu a demonstrovali proti Prozatímní vládě. 4. července se sešli dělníci a ozbrojení kronštadští námořníci. Jejich průvod zastavil u paláce Kšešinské a vyžádal si vystoupení Lenina (demonstranti odmítli nejprve Sverdlova a potom Lunačarského – Lenin se prý necítil dobře, ale spíše tušil nějakou kulišárnu. „Co je to za pořádek? Nepřišli jsme sem poslouchat bolševické řeči. Lenina, Lenina!“). Lenin nakonec vylezl, demonstranti ho přivítali mohutným „Hurá!“ a pochodovali dále. Na rohu Něvského prospektu a Sadové ulice z okolních budov začala střelba do demonstrujících. Námořníci palbu opětovali. Po městě se rozhořely boje. Odkud se tak najednou na střechách vzali vojáci s puškami a kulomety? Asi opravdu dopředu připravená provokace.

Výkonný výbor Petrosovětu po dlouhém jednání odmítl převzít moc od Prozatímní vlády a zřejmě iniciativou menševika Cereteliho 6. července menševici a eseři prosadili vyhlášení diktatury a odzbrojení dělníků a vojáků. Podle Stalina, vyjednávajícího zklidnění situace, se velení vojsk rozhodlo krvavě potlačit protesty. Útvary, které se zúčastnily demonstrací, byly odzbrojeny a vojáci deportováni. Již 4. července vydali bolševici výzvu, v níž se snažili uklidnit vzbouřence. Cereteli se diktaturu pokoušel prosadit již v červnu, ale zabránil mu v tom další menševik Martov32 prohlášením, že „na bodácích umí vládnout každý hlupák“.

Poslední události zřetelně ukázaly, že je jen otázkou času, kdy Prozatímní vláda padne. Na druhé straně sověty ovládané menševiky a esery začaly být příliš vstřícné Prozatímní vládě. Bolševici proto stáhli svůj požadavek ‚všechnu moc sovětům‘ a nabídli svoji vlastní realizaci sovětské vlády a výstavby socializmu. Tím se dostali do sporu s klasickým marxizmem, hlásajícím vznik socializmu nejprve v nejvyspělejších státech. Stalin, podobně, jako dříve Lenin, to podal tak, že se ‚nelze držet dogmat, ale i marxizmus se musí aplikovat tvůrčím způsobem‘33. Podpora bolševiků rostla. Za těchto okolností se Trockij rozhodl spolupracovat s bolševiky.

Výkonný výbor sovětu dohodl s bolševiky a vojáky opuštění paláce Kšešinské, ale než se to stalo, vojenská klika nařídila jeho okamžité vyklizení. Vojáci převzali veškerou iniciativu a začali tvrdě likvidovat opěrné body ‚nepřátel revoluce‘, celé město bylo plné vojenských hlídek. Začalo nové tažení proti bolševikům, součástí kampaně snad byla i výroba falzifikátů, plenění a zatýkání. Vládní oddíly prohledávaly dělnické čtvrti a hledaly zbraně. Ty však již byly dobře poschovávané.

Nastal protibolševický teror. Spousta bolševiků si šla sednout do chládku, další se před zatčením schovali. Za jistou kuriozitu lze považovat skutečnost, že zatykač na Lenina podepsal pozdější Stalinův spojenec menševik A. J. Vyšinskij. Lenin byl zalezlý na salaši u finských hranic nedaleko Petrohradu a Prozatímní vláda se tvářila, že o tom neví.

Kornilov

Klíčovou událostí se stala změna v osobě vrchního velitele. Generál Brusilov zřejmě na rozdíl od Kornilova chápal obzor událostí, neviděl ve vojenské diktatuře řešení problémů a odmítl se postavit do čela reakce. Na druhé straně generál Lavr Georgijevič Kornilov byl stoupencem klasických vojenských řešení, chtěl obnovit vojenskou disciplínu, žádal zastavení ofenzívy a obnovení trestu smrti. Výkonný výbor sovětu se začal utápět v diskuzích. Došlo k další vládní krizi a kadeti chtěli z vlády vystoupit. Zůstali v Prozatímní vládě teprve poté, co byl Kornilov jmenován 18. července velitelem armády. 24. července je představena druhá koaliční vláda v čele s Kerenským.

Byl to takový zajímavý generálek, generál Alexejev ho charakterizoval slovy: „srdce lví a hlava skopová“. Na začátku války velitel divize, ‚vyznamenal‘ se tím, že když jeho divize byla na jaře 1915 obklíčena, on se štábem ji opustil … a padl do rakouského zajetí. O rok později ze zajetí utekl a tisk, ovládaný Angličany z něj udělal hrdinu. Zřejmě pro v zajetí získané zkušenosti, dostal sbor. Po Únorové revoluci se již stal velitelem Petrohradského vojenského okruhu – v té době klíčová funkce ve státě, on osobně také zatýkal carevnu. Ani potom se moc nevyznamenal, spustit palbu z děl proti obyvatelstvu města Petrosovět neskousl a tak Kornilov utekl na frontu. Tam již pod své velení dostal armádu. S ní měl vést ofenzívu na Lvov. Dopadlo to jako jeho předchozí úspěchy – útok se rozpadl. K zodpovědnosti byl volán velitel frontu generál Brusilov – a Kornilov zaujal jeho místo. Mezi jeho další ‚úspěchy‘ patřila ztráta (spíše odevzdání) Rigy a z toho vyplývající přímé ohrožení Petrohradu.

Pozoruhodná kariéra jakéhosi sibiřského kozáka. Tento neznámý človíček bez kapky modré krve stoupal ne díky úspěchům, ale průšvihům. Ale bylo tam ještě něco dalšího z předválečné doby: byl členem různých expedic v Turkestánu a Íránu a vojenský atašé v Číně – tedy poblíž rozvědky a … zase Britů. A čirou náhodou tvrdý stoupenec pokračování války. Pravděpodobně další z Buchananových spiklenců proti carovi. Do stejného pytle patřila i jeho pravá ruka – politický komisař Boris Viktorovič Savinkov, starý dobrý eserovský terorista pobývající dlouhé roky v Paříži. On měl přece v představách britského velvyslanectví nahradit Kerenského …


Rozšířily se zvěsti, že bolševici chystají převrat. Dokonce se v továrnách objevili jacísi lidé, kteří se snažili vyvolat bouře. Bolševici ovšem na tom zájem neměli, oni v tu chvíli viděli, že čas pracuje pro ně a protože na disciplíně po červencových událostech zapracovali, provokatéři dostali přes ‚ústa‘.

Přesně v tu dobu se Kornilov rozhodl ‚pověsit bolševiky a rozehnat sovět‘. Přípravy konal bez dohody s Prozatímní vládou a touto dobou prohlásil: „Já osobně nic nehledám a nechci. Chci jen zachránit Rusko a budu se bez výhrad podřizovat očištěné a upevněné Prozatímní vládě.“ Získává stoupence a 23. srpna v souvislosti s reorganizací Petrohradského vojenského okruhu vypovídá Kerenskému poslušnost. 26. srpna Kornilov požaduje demisi vlády a předání pravomocí vrchního velitele. Druhý den Kerenskij odvolává Kornilova a ten posílá na Petrohrad jezdecký sbor s rozkazem „v případě potřeby podstoupit bitvu“. Jakmile je Kornilov odvolán, podávají demisi kadeti.

Kerenskij se prostě nakonec rozhoupal a vydal rozkazy. Jenomže ty byly typu „konejte jedině vůli ruského lidu samého“ a konkrétně v nich bylo pouze to, že se nemají plnit příkazy Kornilova34 … V Petrohradě byl pod vedením Petrosovětu a jmenovitě esera Filippovského sestaven Vojenský revoluční výbor (VRV). Zasedal ve Smolném, a neohlížeje se na Kerenského, zahájil kroky na obranu Petrohradu. Nyní již Prozatímní vládu musel ochraňovat sovět! VRV eliminoval potencionální spojence Kornilova, nechal rozebrat železniční trať a ozbrojil dělníky. Výkonný výbor Petrosovětu nabídl těmto vojenským oddílům vyslat své zástupce do Výkonného výboru. Bolševici tak v něm zvýšili svůj vliv a zřejmě v tento okamžik získali absolutní většinu. Následkem událostí se lid odvrátil od Kornilova a bolševici znovu posílili. 31. srpna se bolševici vyjádřili pro odebrání plných mocí Prozatímní vlády.

Den nato byla vyhlášena demokratická republika. Slovy Prudnikové35 „pojem demokracie si každý vykládal po svém, takže všichni byli spokojeni“ a když Kerenskij stvořil Direktorium „nastala idylka, protože Direktorium chtělo řídit zemi,ale nemělo sil, zatímco demokracie měla sílu, ale neměla vůli“ … Protože v sovětech neustále posilovali bolševici, ÚVV řízený menševiky a esery v podstatě připravoval likvidaci sovětů a odmítl požadavek na svolání dalšího sjezdu sovětů. Eseři a menševici, vedeni snahou omezit vliv sovětů, vyšpekulovali jakousi demokratickou konferenci, ale odsouhlasení svých představ prosadili jen s obtížemi36. Nová vláda začala tvrdě vystupovat proti výdobytkům revoluce, proto se proti ní rychle zvedal odpor. Bolševici zatím o své vůli svolali na 20.10. 1917 2. Sjezd sovětů rozhodnuti prosadit převzetí moci sověty. Co ‚demokratická společnost‘? Škoda mluvit, snažila se projev demokracie sabotovat, jak to jen šlo. Jenomže lid tentokrát naprosto spontánně (bolševici byli schopni kontrolovat jen malé části Ruska) na Sjezd sovětů vyslal své delegáty.

Kerenskij sice zůstal formálně předsedou vlády, ale jeho kroky již vyvolávaly jen odpor. VRV se odmítl rozpustit a Výkonný výbor Petrosovětu odsouhlasil vznik ozbrojených dělnických milicí. A Lenin ze svého vyhnanství na salaši začal psát o nutnosti převzít moc.

Za této situace Čcheidze abdikoval na funkci předsedy Petrosovětu, na jeho místo byl zvolen Trockij. Trockij se také stal poslancem II. sjezdu sovětů, Ústavodárného shromáždění a Prozatímního sovětu Ruské republiky. S ohledem na možný útok Němců na Petrohrad, anebo z obavy opakování kornilovského povstání Trockij 12. 10. zformoval z bolševiků a levých eserů druhý VRV. VRV měl na starosti Petrohrad. A 16. 10. Lenin pro potřeby řízení celostátního povstání sestavuje Vojenské revoluční ústředí. Jeho členy byli Sverdlov, Urickij, Dzeržinskij, Bubnov a Stalin.37

Nástup bolševiků

Trockij do Ruska přijel proto, aby revoluci převzal do svých rukou a využil ji pro potřeby svých zaoceánských pánů. To se mu nepovedlo. Namísto něj převahu rychle začali získávat bolševici, a tak se k nim přidal s celou silnou skupinou svých přívrženců. Jeho bolševická kariéra byla udivující, přímo se vstupem k bolševikům získal i členství v ÚV VKS(b)! Svoje kapesné na cestovní výdaje dokázal dobře využít. Trockij se dostal do hlavního proudu politického dění a sehrál velkou roli při převzetí vlády.

Následující události ovšem vypadají dost tajemně. Bolševici vlastně nakonec překvapivě, prakticky bez jakýchkoliv problémů, v říjnu 1917 převzali vládu. Náhle, prostě jakoby jen tak pro nic za nic, získali podporu petrohradské vojenské posádky a s její pomocí ovládli strategické body v Petrohradu a následně také v Moskvě. Posilování proběhlo za Leninovy neúčasti, když Trockij nakonec neuměl nic jiného, než řečnit. Lid v té době již musel být zcela otupený spoustou projevů, tak odkud vzešla moc bolševiků? Že by Trockij bez nějakého dalšího důvodu, získal snadno pomocí nějakého plamenného projevu v předvečer revoluce na svoji stranu ‚váhající‘ vojáky38? Osobně se domnívám, že bolševici tehdy v říjnu museli moc získat na nějakém zcela reálném základě. Pokud by k tomuto skrytému posílení nedošlo, muselo by dojít k bojům s jinými mocnými uskupeními té doby. Přece jen krátce předtím zde byly další mocné síly, které by mohly a chtěly bránit převzetí moci bolševiky. Žádné boje ale nenastaly, pouze se omezené skupiny především společenských elit nové moci vzepřely. Prakticky veškeré ozbrojené síly Petrohradu novou vládu podpořily.

Koncem srpna sice bolševici zase začali zvyšovat svůj vliv … ale vidím v tom háček: Bolševici v té době mohli posilovat jako opoziční síla, nikoliv koaliční! Kdyby se v tomto okamžiku pokusili převzít moc, ztratili by značnou část svých stoupenců, protože velká část z nich představovala ‚oponenty z principu‘. Ti by se od nich po převzetí moci okamžitě odvrátili. Stejně tak tam chyběla ozbrojená podpora těch, kdo je považovali za obyčejné uzurpátory. Zatím však den po revoluci Trockij poslal bolševické oponenty na ‚smetiště dějin‘ … a oni tam vlastně, poslušně a bez reptání, v poklidu odkráčeli. To nemohli být bolševici na konci srpna. À propos … do října chyběly ještě skoro dva měsíce, podzimní měsíce …

Důvod zde vlastně máme, byť není příliš zjevný. Zatím jsme totiž uvedli pouze dva z bolševických vůdců. Jeden z nich byl sice pověstný svými znalostmi a úsudkem, ale byl následkem svých radikálních postojů proti Prozatímní vládě odsouzen k nečinnosti a druhý vlastně nikdy nebyl ničím jiným, než publicistou a řečníkem. Tím zatím nejmenovaným byl Stalin. Stalin po návratu z vyhnanství se samozřejmě zapojil do revolučního dění v Petrohradě, dokonce se stal členem výkonného výboru Petrohradského sovětu a patřil k jeho vyloženě konstruktivnímu křídlu. Po rozbrojích okolo paláce Kšešinské právě Stalin vyjednal zklidnění situace. Potom Lenin s Trockým (podobně jako další) tlačili na pilu a nakonec byli vytěsněni na okraj událostí, případně skončili v base, zatímco Stalin zůstával pracovat v sovětu a nebyl v nejmenším postižen protibolševickými akcemi.

Komentáře událostí říkají, že zatímco v Zimním se kecalo, ve Smolném se pracovalo. Jen málo bolševiků koncem léta 1917 nesedělo v base, nebo se neschovávalo jako Lenin a pouze ti se mohli účastnit oné tajemné práce, jež asi přivedla bolševiky k moci. Z těch známějších to byli pouze Stalin a Molotov.

Co to asi bylo za práce? Zůstaly nám zachovány plamenné projevy revolučních vůdců všech možných vyznání a barvité popisy událostí, které mnohdy zjevně proběhly zcela jinak. Ale osobně se domnívám, že žádná z těchto událostí, ani projev, nepřinesly nic zvláštního, ani žádnou zvláštní výhodu, přinášející tak snadné vítězství.

Jedinou další informaci, kterou jsem v dokumentech o bolševické činnosti té doby nalezl, byla zpráva, že ve Smolném se zajišťovalo zásobování Petrohradu potravinami. A to by mohl být klíč k řešení. Úřednický aparát během čtyř měsíců vybílil sýpky … ale město přece muselo jíst! Navíc jsme v Rusku, s jeho specifickým podnebím, metropole je zasažena revolučními bouřemi, kdekdo se realizuje žvaněním anebo alespoň nasloucháním těchto projevů. Ale málokdo si uvědomuje, že se blíží zima a ta bude nejspíše, jako obvykle, dlouhá a těžká … Existují městské sýpky, ale kdo se postará o jejich naplnění?

Předem upozorňuji, že tento odstavec je výhradně mojí spekulací. Řekněme, že někdo z místních, možná bolševiků, možná jen náhodný posluchač, někde v rozmrzelosti plácne něco ve smyslu „Počkejte, až přijde zima, to vás ty kecy přejdou!“ A poblíž je Stalin, možná zrovna řečnící, ale zprávu zachytí. Mohlo to být i jinak, hlad byl již v létě zjevný a Stalin byl dostatečně schopný si to uvědomit a začít konat. Stalin nejspíše prohodil slovíčko s Molotovem, člověkem místním a jako muž činu a mistr podivuhodných cestiček, se ujal řešení. Nebylo to nic jiného, než to, čím se následně stal pověstný. Schopný, pečlivý, výkonný a nikdy nic nezpronevěřil. Celá akce dále zlepšuje pověst bolševiků a na jejich stranu se postaví i posádkové velitelství. I dalším nezbývá, než uznat, že bolševikům se povedl velký čin. Naproti tomu tímto definitivně ztrácí společenskou podporu kadeti, kteří stáli u rozkradení sýpek. Bolševici získávají legitimitu a celá jedna politická síla, o níž se opírá Prozatímní vláda, ji ztrácí. Potom již bolševikům stačilo pouze oznámit převzetí vlády.

Trockij dokázal odvedenou práci přeměnit na politický kapitál. Vystoupil na 2. sjezdu sovětů, kde ustál velký tlak menševiků a eserů proti bolševickému povstání: „Povstání lidu nepotřebuje ospravedlnění. To, co proběhlo, bylo povstání a ne spiknutí … Těm, kteří odtud odešli a překládají návrhy, říkáme: Jste malí, jste bankrotáři, vaše role skončila. Odejděte tam, kam patříte – na smetiště dějin …“

Ale samotnou práci, nezbytnou pro získání důvěry odvedli nejspíše Stalin s Molotovem. Bylo to první veliké Stalinovo vítězství.

Říjnová revoluce

Delegáti 2. Sjezdu sovětů se začali scházet a registrovat ve Smolném paláci. Komise vytvořená ÚVV (dosud vládnoucí eseři a menševici) se snažila seč mohla a nemilé hosty označovala za neplatné delegáty, ale bolševici je stále přesvědčovali, aby neodcházeli, že ‚se budou dít věci‘. Nakonec si i menševici a eseři uvědomili, že vzniká síla, proti níž nebudou schopni se postavit a najednou se snažili projevit o 2. Sjezd sovětů zájem, jenomže to bylo s křížkem po funuse39. K 20.10. se dostatečný počet delegátů nesešel, proto byl sjezd odsunut na 25.10.

V nastalém zmatku se stoupenci Prozatímní vlády snažili vyprovokovat dělníky k nepředloženostem, ale sami nechtěli vystavit své síly zkouškám. Nakonec zřejmě znervóznil Kerenskij a zorganizoval přepad bolševické tiskárny. Po poplašných zprávách se bolševici pod vedením Lenina sešli a začali přemýšlet: ‚Máme s tím něco dělat? Máme prý podporu posádky. Máme se na ně spolehnout?‘ Nakonec se na popud Lenina rozhodli zkusit svrhnout Prozatímní vládu v předvečer 2. Sjezdu sovětů – a uspěli. Bylo to taktické rozhodnutí – v tu dobu byl v Petrohradě dostatečný počet delegátů 2. Sjezdu sovětů a ti byli naladěni bojovně. Bolševici moc naservírovali 2. Sjezdu sovětů přímo pod nos a na stříbrném podnosu.

K bolševikům se připojily frakce dalších politických uskupení, především silná skupina levých eserů a další menší sociálnědemokratické frakce. Všechny však byly ve vleku bolševiků. Pro upřesnění nutno dodat, že sami bolševici byli ve vleku Lenina.

2. Sjezd sovětů vyzval ministerstva a další významné instituce ke spolupráci a jako styčné důstojníky jmenoval komisaře. Zároveň začal sestavovat resortní komise, které měly řídit práci ministerstev a předsedové komisí vytvořili Radu lidových komisařů, která měla do svolání Ústavodárného shromáždění zastupovat vládu. Sjezd ještě zvolil nový ÚVV a jednání ukončil. Delegáti se ihned rozjeli domů a do všech koutů Ruska začali šířit fantastickou novinu: sověty převzaly vládu a za své hlavní body programu vyhlásily Dekret o míru a Dekret o půdě.


Vojenský revoluční výbor pod Trockého vedením nahrazuje v té době chybějící státní moc. Organizuje zásobování, vyhrožuje bohatým, bojuje proti alkoholizmu a chuligánství (v souvislosti s rabováním bohatých sklepů metropole). Jeho čas končí s tím, jak sovětská vláda začíná vykonávat správu země a 5. 12. 1917 se rozpustil.

Politickým východiskem vlády bolševiků bylo ukončení války. V tomto směru Lenin jako by vyšel vstříc zájmům Německa, které tím okamžikem mělo investici do ruských revolucionářů za velmi výhodnou. On se však zabýval zájmem ruského lidu, který nechápal význam této války a neměl nejmenší zájem na jejím pokračování. Ostatně nebyl sám, podobný názor vyplýval z postoje generála Brusilova a ke generálovi Krasnovovi se ještě dostaneme. Snaha Prozatímní vlády udržet spojenectví s Velkou Británií a Francií, a tedy setrvání ve válce, byla bezpochyby její velikou slabinou. Vyjádřením tohoto základního cíle bolševické vlády byl Dekret o míru. Tím, že bolševici postavili svůj program na tomto základě, na základě, po kterém volal ruský lid, ztratila legitimitu Prozatímní vláda i její projekt svolání Ústavodárného shromáždění, které teprve mělo rozhodnout o dalším vývoji Ruska. Prozatímní vláda příliš otálela a neřešila podstatné úkoly, nehledě už na to, že její koncept buržoazní liberální republiky ani nemohl získat podporu lidu. Na druhé straně bolševici nezaváhali, dali se do práce a legitimitu rychle získávali.

Druhým východiskem byla zemědělská otázka. Ta měla pro bolševiky dvě podoby. Jednou bylo faktické uzákonění předchozího živelného ‚znárodnění‘ půdy. Upřímně řečeno, bolševici v této věci ani jinou možnost neměli, protože jejich vliv na venkově v té době byl mizivý. (Když se proti znárodnění půdy postavili během občanské války bílí, byli smeteni.) Druhou byl Dekret o půdě – a ten s předchozím vývojem neměl až tak moc společného. Tento dekret zřejmě prosadil Stalin, když si uvědomil důsledky aktuálního vývoje na venkově. Pod tento dekret nespadala půda občin, ale další soukromá půda (snad v celkovém rozsahu asi pětiny půdy občin), která tímto měla být předána občinám k užívání – pozor, ne do vlastnictví! Občiny neměly právo tuto půdu prodávat. Stalin měl představu, že rolníci, kteří byli současným vývojem ožebračeni, by mohli být kompenzováni touto půdou. Jenomže bolševici v té době venkov nekontrolovali a i tuto půdu rychle uzurpovali kulaci a jejich bandy. Samozřejmě, že zcela protizákonně. Stejně protizákonně kulaci na této půdě nechali pracovat nejchudší rolníky a odírali je na ‚daních‘.

Žádný jiný program bolševici vlastně neměli a nejspíše byli sami překvapeni, že když později skončila občanská válka, zůstávali ještě u moci. Kromě toho i samotné bolševické dekrety lze spíše, než za výkon moci, považovat za projev politických snah nové vlády a samotní bolševici později měli bolení hlavy z následků řady původních dekretů. Sem můžeme počítat například Dekret o dělnické kontrole, kterým se v průmyslových podnicích zřizovaly Výbory dělnické kontroly. Ty měly spolupracovat s podnikateli a byly jakýmsi následníkem Vojensko-průmyslových výborů. Jenomže tímto dekretem se mimo jiné likvidovalo i obchodní tajemství a nic dobrého z toho nevzniklo. Jak se k nim stavěli podnikatelé, nemá cenu psát.

V říjnu 1917 se tedy bolševikům podařilo získat moc. Ovšem tímto krokem bolševici získali pouze honosně znějící funkce, jejichž dosah končil s dosahem bodáků petrohradské posádky. Na venkově vládly ozbrojené bandy dezertérů, obávající se, že jako s dezertéry s nimi může zatočit jakákoliv státní moc. A armáda, ač v rozkladu, přece jen měla pořád milióny vojáků, byť byli poněkud nekontrolovatelní. Někde touto silou disponovali velitelé, jindy samotní vojáci.

Poznámky

1Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

2ru.wikipedia.org/Временное_правительство_России,

ru.wikipedia.org/Февральская_революция,

ru.wikipedia.org/Керенский,_Александр_Фёдорович ad.

3Viz slovníček.

4Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

5ru.wikipedia.org/wiki/Выборы_во_Всероссийское_учредительное_собрание

6Viz Slovníček, heslo ‚Volosti‘

7Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

Reed J.: Deset dnů které otřásly světem; Panorama; 1982

8Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

9Reed J.: Deset dnů které otřásly světem; Panorama; 1982

10Viz slovníček.

11Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

12Svoje stalinská studia jsem kdysi založil na jisté konstrukci toho, jak se vyvíjela situace na venkově a v této podobě mi vydržela poměrně dlouho. Jenomže později jsem začal mít problémy s logikou událostí a faktů, ale velmi dlouho jsem nemohl najít žádné vysvětlení. Rozumné popisy venkovských událostí prakticky neexistují.

13Первая мировая война; viz nutidig.ru/w/fevralskaya_revolyutsiya

14Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

15Celou akci asi vymyslel a zorganizoval Parvus (viz Gelfand), který dostal od Němců 3 mil. říšských marek. Lenin však s Parvusem nechtěl mít nic společného a asi nevěděl ani o tom, že stojí v pozadí této akce.

Viz Борис Юлин о предателях; www.youtube.com/watch?v=abssFC5zfdY,

Podobně se píše i o Parvusovi na wikipédii.

16en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Parvus

17Цепляер В.: Агенты революции. Бы ли Владимир Ленин шпионом Германии?, viz www.aif.ru/society/history/32605

18Sutton A. C.: Wall Street and Bolshevik Revolution; Arlington House Publishers, New Rochelle, New York, 1981, viz www.e-reading.club/book.php?book=133676

19Sutton píše o tom, že peníze byly německé. Jenomže píše o německých výplatách v rublech, zatímco u Trockého našli 10 000 dolarů.

20ru.wikipedia.org/wiki/Крейн,_Чарльз_Ричард

21ru.wikipedia.org/wiki/Июльские_дни_(1917)

22en.wikipedia.org/wiki/Oswald_Rayner

23Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

24Цепляев Виталий: Агенты революции. Бы ли Владимир Ленин шпионом Германии?;

noviny Аргументы и Факты, 11.4.2012; viz www.aif.ru/society/history/32605

25Na stránce o Leninovi na ru.wikipedia.org/wiki/Ленин,_Владимир_Ильич se uvádějí informace odporující takovémuto Leninovu mravnímu profilu. Jsou však označeny jako nepravdivé a probíhá okolo toho velká diskuze.

26Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

27Muška J., Janda M.: Rok 1917 neznámý; Svět sovětů, 1967

28Iraklij Georgijevič Cereteli, ruský politik a gruzínský šlechtic. Člen Ústředního výkonného výboru Petrosovětu.

Viz ru.wikipedia.org/wiki/Церетели,_Ираклий_Георгиевич

29ru.wikipedia.org/wiki/I_Всероссийский_съезд_Советов_рабочих_и_солдатских_депутатов

30ru.wikipedia.org/wiki/I_Всероссийский_съезд_Советов_рабочих_и_солдатских_депутатов

31Muška J., Janda M.: Rok 1917 neznámý; Svět sovětů, 1967

32Viz slovníček.

33Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

34Muška J., Janda M.: Rok 1917 neznámý; Svět sovětů, 1967

35Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

36Reed J.: Deset dnů které otřásly světem; Panorama; 1982

37Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

38ru.wikipedia.org/wiki/Троцкий,_Лев_Давидович

39Reed J.: Deset dnů které otřásly světem; Panorama; 1982

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500